KNM - kapitola 44 (Záhada minulosti)

Kapitola 44 – Záhada minulosti

Jelikož Liolovi nebylo dovoleno opustit Aklanskou akademii, měl v plánu pro Baolilonga vzít pár zmrzlých flákot z Tetiččina přepravního maxunu. Ale když uvážil Baolilongův příšerný apetit, rozhodl se nejdřív najít vozík, aby měl kam to maso naložit.

Než se vůbec dostal k maxunu, spatřil Tetiččino tělo jako hora. Liola před sebou tlačil vozík i s Baolilongem, co si v něm hrál, k Tetičce. Instinkt Liolovi řekl, že Tetička tam na něj čeká.

„Je všechno v pořádku, chlapče?” zeptala se Tetička starostlivě.

Liola se krátce zastavil a pak přikývl.

„Máš nějaký plán?”

Liola o tom moc nepřemýšlel. Jeho instinkt mu říkal, že Tetičce se dá věřit, a tak jí všechno řekl včetně jeho plánu, jak znovu získat dračí řetízek, přípravy na jejich útěk o holý život a že hodlají vzít Daylighta s sebou, atd.

Tetička pořád dokola přikyvovala a nakonec se usmála. Pak ze své krajkové zástěry vytáhla vejčitý smaragd a položila ho Liolovi do dlaně.

Řekla: „Tohle je pro toho chlapce, Kaisera. Ale nemysli si, že jsem proti tobě vysazená. Nemám nic, co bych ti mohla dát a co by se ti mohlo hodit.”

Liola zakroutil hlavou. „To nevadí.”

Tetička se zasmála a dodala: „Ten stařík Barbalis mě požádal, abych ti řekla, že v současné situaci bude lepší, když utečete. Vždyť se jednoho dne vrátíte a ten den není ani tak moc daleko.”

Liola nijak neodporoval a souhlasně kývl. „Rozhodně se vrátím.” Alespoň aby se podíval, jak se vede Anežce a Meinanovi.

„Správně.” Zdálo se, že si Tetička najednou na něco vzpomněla. „Pokud máš nějaké děvče, nezapomeň se s ní rozloučit a utěšit ji pár slovíčky. Pokud beze slova utečeš, byla by to strašlivá nezodpovědnost!”

Děvče? Liola o tom chvilku uvažoval. Opravdu by měl něco říct Jasmíně a Lanski, než odejde.

Jakmile na to Liola pomyslel, rozhodl se s tím něco brzy udělat. Nevěděl, kdy bude utíkat, takže bude lepší, když se rozloučí dřív než později.

Liola popadl pár flákot masa a okamžitě je upekl. Vzhledem k tomu, že už bude brzy na útěku, tak se nebál, že by ho někdo viděl. Dokonce ani Kaiser se nezajímal, kolik jejich únikový plán způsobí potíží, tak proč by se tím on měl zatěžovat?

Liola podal maso slintajícímu Baolilongovi.

Když se rozloučil s Tetičkou, roztlačil vozík – teď plný masa – s Baolilongem k fakultě rytířů, aby našel Jasmínu a Lanski. Nezdálo se, že by ho zajímalo, jak podivné je, že tlačí vozík s dítětem, co pojídá celé flákoty masa.

Ve skutečnosti tahle podivná scéna po cestě k Liolovi přitáhla spoustu pozornosti, ale Liola prostě dál kráčel ke svému cíli a i Baolilong ve vozíku trhal flákoty masa bez nejmenší starosti.

Za všeobecných pohledů Liola konečně stanul před fakultou rytířů. Vzal si Baolilonga do náručí a vešel do budovy. Lidé na fakultě rytířů se na čaroděje jako obvykle dívali arogantně.

Jelikož Liolovi nikdo nepomohl, neměl na výběr a musel se potuloval po fakultě rytířů, jestli náhodou nenarazí na Jasmínu. Kdo mohl vědět, že nenarazí na Jasmínu, ale na jiného svého známého.

„Liolo? Co tady děláš?” Lanski k němu došla se zvláštním výrazem na tváři a zároveň něžně a s láskou pohladila Baolilonga po hlavě.

Liola upřímně odpověděl: „Hledám Jasmínu.”

Lanski zareagovala s „och” a pak se zasmála. „Před chvíli za ní přišel Meinan a pak se ti dva kvůli něčemu záhadně vytratili... Ach, ale Liolo, nechápej to špatně. Vždycky se spolu hodně kamarádili.”

Samozřejmě že si to nevyložil špatně, vždyť ani nevěděl, jak špatně by si to mohl vyložit.

Liola si byl jistý, že Meinan a Jasmína šli hledat Cappuccina. Jelikož nenašel Jasmínu, tak se chtěl s Lanski rozloučit, ale pak si na něco vzpomněl a řekl jí: „Stříbrná Maska chtěl, abych ti řekl, aby ses s ním setkala u jezírka.”

„Eek?” zakřičela Lanski překvapeně a její nádhernou tvář pomalu ale jistě zaplnila radost. Ten srdečný úsměv způsobil, že Lanskina tvář prakticky zářila, a procházející rytíři se zastavovali, aby si ten pohled vychutnali.

Dokonce i Liola si myslel, že to je atraktivní úsměv, ale Lanski mu nedopřála moc času si ho vychutnat. Jakmile se dozvěděla, že se s ní chce setkat Stříbrná Maska, prakticky si přála, aby byla čaroděj a věděla, jak se teleportovat, aby se mohla okamžitě přesunout za svým milovaným k jezírku.

„Tak já jdu za Stříbrnou Maskou. Myslím, že se Jasmína brzy vrátí, takže na ni můžeš počkat v lobby,” řekla Lanski honem a otočila se k odchodu. Bylo to tak rychlé, že byla skoro nezdvořilá.

Ale z nějakého důvodu se po několika krocích zase otočila a ustaraně řekla: „Správně, něco ti musím říct. Během dnešního mítinku jsem zaslechla, že kvůli té hádce s mým bratrem před tím, než Miluo zaútočil, a kvůli tomu, že se vám při tom útoku nic nestalo, si všichni myslí, že jste ti zrádci, o kterých Miluo mluvil.”

Když Lanski viděla, že se Liola začal mračit, okamžitě dodala: „Samozřejmě já ti budu vždycky věřit. Ve skutečnosti si spoustu lidí myslí, že to nejste vy. Vždyť aby si Miluo našel spojence mezi studenty na akademii, zní jako naprostá hloupost, ale...” Lanski se začala zadrhávat.

„Ale na někoho se ta vina svalit musí!” oznámil někdo jasně a hlasitě.

Liola otočil hlavu, aby se podíval, odkud ten hlas přichází, a spatřil člověka, kterého už dlouho neviděl – rytíře „špatňáka” v černém stejnokroji, Krvavého Vlka.

Na jeho jinak bezstarostné tváři se zračilo spoustu starostí. Přišel k nim, popadl Liolu a zasmál se směrem k Lanski: „Krásná slečínko, na chviličku si tohohle chlápka půjčím; hned ti ho vrátím.”

Vzhledem k tomu, že to byl Temný rytíř Krvavý Vlk, tak Lanski neměla ani možnost odmítnout. Překvapeně mu zasalutovala a pokorně řekla: „Pane Temný rytíři, ve skutečnosti jsem zrovna chtěla odejít za Stříbrnou Maskou.”

„Och.” Krvavý Vlk se zamračil a honem řekl: „V každém případě ti ho brzy vrátím.”

Krvavý Vlk táhl Liolu za ruku bez ohledu na rytířskou etiketu. Po cestě mu mnoho rytířů salutovalo s překvapeným vzezřením, ale Krvavý Vlk měl právo jim na jejich pozdravy neodpovídat a byl příliš líný na to, aby to dělal.

Když opustili fakultu rytířů, Krvavý Vlk zatáhl Liolu na opuštěné místo. Teprve hluboko v lese se Krvavý Vlk pustil Liolovy ruky. Otočil se na Liolu, jeho tón hlasu byl přísný jako policista, co vyslýchá vězně: „Liolo, řekni mi pravdu. Jsi syn Dračího císaře?”

Jeho otázka Liolu zaskočila. Nechápal, proč se Krvavý Vlk, jenž věděl o všech jeho falešných totožnostech, ptal na takovou otázku. Ale viděl, že to myslí vážně, takže neměl na výběr a musel to zamítnout: „Nejsem.”

„Jak si můžeš být jistý, že nejsi? Víš, kdo byli tvoje rodiče?” tlačil na něj Krvavý Vlk.

Liola pevně stáhl obočí.

Opravdu si nebyl jistý, kdo byli jeho rodiče. Dokonce si ani nepamatoval, jak se setkal se svým vůdcem. Ve skutečnosti se zdálo, že jeho paměť začínala až poté, co se s vůdcem setkal.

Podle toho, co mu dřív řekla Yasha, ho vůdce našel, když mu bylo pět let, a že ležel sám na velkém kameni.

„Možná že to tehdy byly trojčata a ne dvojčata. A možná že k té nehodě došlo ještě před tím, než Dračí císař ty děti viděl. Možná...” Krvavý Vlk se znovu podíval po Liolovi s podezřením v očích.

Ale Liola věděl, že to je naprostý nesmysl. Mračil se a přitom vysvětloval: „Já nejsem stejně starý jako Anis a Lanski. Jsem o pár let starší než ony.”

„Vážně?” odpověděl Krvavý Vlk podezíravě, ale nedokázal vysvětlit, proč by mezi nim byl věkový rozdíl. Nervózně přecházel kolem.

„Proč máš za to, že jsem dítě Dračího císaře?” vyjádřil Liola vlastní pochyby. Vůbec se na Dračího císaře nepodobal, takže Liola nechápal, kde na to Krvavý Vlk přišel.

Krvavý Vlk se po Liolovi podivně podíval a začal vysvětlovat: „Každý, kdo tě viděl převlečeného za ženu, by tě podezíral. My jsme znali dračí císařovnu, Susannu. Ty v převlečení za ženu jsi vypadal prakticky jako ona. Copak to nevidíš, dokonce i Dračí císař tě vyzval k tanci, protože jsi vypadal jako ona.”

Liola se zamračil. To už věděl. Podle toho, co Lanski řekla, vypadal jako její matka. Ale nikdy ho nenapadlo, že by mohl být syn Dračího císaře.

„Divné, je to vážně divné! Nejsi stejně starý jako Lanski, takže ses s ní nenarodil. Kdybys vypadal jako Dračí císař, tak by to bylo v pořádku. Není ani trochu divné, že by císař měl milenku, která by tě porodila. Ale divné je, že vypadáš jako Susanna! Nikdy se ani na krok od Dračího císaře nevzdálila, tak jak je možné, že by otěhotněla, porodila tě a přitom by o tom nikdo nevěděl?”

Liola si myslel, že tohle všechno je jen náhoda, ale jak Krvavý Vlk věděl, že to děvče byl vlastně on? Pokud to věděl Krvavý Vlk, neznamenalo to, že to ví i Dračí císař? Pokud to věděl, tak to pravděpodobně věděl i jeho syn Cappuccino?

„Jak jsi věděl, že to děvče jsem já? Copak jsi na tom plese byl?” zeptal se Liola. Přece jenom ze všech kolem Liola tomuhle rytíři pořád věřil.

Krvavý rytíř odsekl: „Hlupáku! Barbalis mi o tom řekl. Doufám, že sis nemyslel, že na tom plese nebudou žádné bezpečnostní kamery!”

„Správně, když už jsem zmínil Barbalise, chtěl, abych ti řekl, že si máš co nejrychleji vyřídit svoje věci a pak utéct. To tvoje ženské já už upoutalo spoustu pozornosti, zvláště Dračího císaře. A navíc jeden jistý hlupák se nechal chytit do pasti a myslel si, že Gle se tu zase nějak objevil. Tohle všechno by Kaisera mohlo ohrozit.”

„Jistý hlupák?” zeptal se Liola.

Krvavý Vlk na Liolu zahlížel a pak ležérně řekl, zatímco ukázal na sebe: „Jo, tenhle hlupák. Ale není to moje vina. Ten chlápek Lancelot je ještě hloupější než já. Oklamali ho. Já jsem mu hloupě uvěřil a následoval jsem ho, abychom prošetřili nějaké podivné energie na Yaronských pláních. A tam jsme našli super velký magický kruh. Vážně jsem si myslel, že se Gle vrátil. Lancelot řekl, že tam bude hlídat, a požádal mě, abych si pospíšil a řekl to všem tady...”

„Možná je to skutečné?”

„Je to podvod!” popřel Krvavý Vlk bez váhání. „Kdyby mi to řekl Barbalis, tak bych možná věřil, že mě klame, ale Quisi by nikdy nic takového neudělal. Quisi řekl, že při Gleho moci by bylo snadné ten kruh skrýt a že by ho tam nikdy neumístil celému světu na očích. A navíc větší magické kruhy nejsou vždycky lepší. Žádný mág, co má všech pět pohromadě, by nepoužil tak velký obrazec, teda pokud by to nebyla magie na zničení celého světa. Ale bylo to jen povolávací kouzlo. I kdyby ta věc, co to mělo přivolat, byla 500 metrů široká, tak by nepotřebovali tak velký magický kruh.”

Když se Krvavý Vlk dostal ve svém vysvětlování až do tohoto bodu, s lítostí se poškrábal na hlavě. „Měl jsem to prodiskutovat s Mizeruiem, ale nemohl jsem ho najít.”

„Ty se znáš s Mizeruiem?” Liola toho o magických obrazcích moc nevěděl, ale byl zvědavý, jaký vztah je mezi Krvavým Vlkem, Lancelotem a Mizeruiem. Mizerui očividně nenáviděl Lancelota a Lancelot pravděpodobně nenáviděl Mizeruie ještě víc než on jeho. Divné bylo, že se zdálo, že Krvavý Vlk vychází s oběma.

„Och, my oba pracujeme pro Dračí říši,” vysvětlil Krvavý Vlk, „ale každý podporujeme jiného prince. Lancelot se hlavně zodpovídá Dračímu císaři a druhému princi. Já osobně mám rád třetího prince. A Mizerui zase podporuje nejstaršího prince. Obecně řečeno musíme všichni poslouchat Dračího císaře, ale jestli se toho držíme, to je druhá věc.”

Třetí princ, pomyslel si Liola... podle Kaiserova popisu by s Krvavým Vlkem pravděpodobně dobře vycházel.

„Ugh! Já tomu vážně nerozumím!” Krvavý Vlk se zase začal tahat za vlasy. „Proč se to všechno tak pomotalo?! Lancelot se poslední dobou chová divně. Mizerui a Barbalis jsou vždycky jedna velká záhada. A třetí princ bohužel není věštec jako nejstarší princ; kromě pobíhání kolem a flirtování toho moc neumí.”

Ale ty třetího prince následuješ jen proto, že se rád baví, ne? Pomyslel si Liola v duchu.

„No aťsi. V každém případě, Liolo, pokud musíš utéct, tak to radši udělej brzo, jinak se odtud možná nedostaneš.”

Krvavý Vlk se na svého oblíbeného vraha podíval tak nějak ustaraně.

„Pokud se jedná o útěk, nikdo mě nedokáže zastavit,” prohlásil Liola prostě. Nevychloubal se, byla to prostě pravda.

„No, to je pravda. Jsi celkem silný,” zamumlal Krvavý Vlk, ale pak ustaraně řekl, „ale tvoji přátelé nejsou tak silní. Pokud se dračí císař nebo Miluo rozhodnou tě zabít a použít pár svých nejlepších technik, tak pravděpodobně nezemřeš, ale tvoji přátelé vedle se vypaří jak pára nad hrncem a nezůstane po nich ani popel.”

Liola umlkl. Sice se naučil, jak rozšířit své Ki, aby zablokoval nepřátelský útok, ale od posledního experimentu to moc netrénoval. Jestli mu to v boji proti Miluovi nebo dračímu císaři, jenž byli oba nepředstavitelně silní, bude k užitku, si Liola nebyl jistý.

„Pokud jsi opravdu syn dračího císaře, tak to bude špatné. Nikdy tě nenechá naživu,” zamumlal Krvavý Vlk.

Liola z toho byl velmi zmatený. Mohl by dračí císař vážně nenávidět svého vlastního syna?

Krvavý Vlk viděl, že je z toho Liola zmatený, a začal vysvětlovat: „Pravděpodobně o tom nevíš. Nejstarší princ je věštec. Když byla Susanna těhotná, zjevilo se mu proroctví ohledně dětí, co měla Susanna v sobě. Syn, kterého měla pod srdcem, jednoho dne zabije dračího císaře. Tohle proroctví v celé říši způsobilo velký rozruch a pak došlo k nehodě: jedno dvojče se ztratilo. Naštěstí to dítě, co zůstalo, bylo děvče, jinak bychom si mohli jedině připravovat, jakou hrůzu by mu osud nadělil.”

Nezdálo se, že by na to měl Liola nějaký názor. „Anis je holka. Nebyl to žádný syn.”

„Právě proto je to tak divné!” Krvavý Vlk pokrčil rameny. „Ale nikdy se nestalo, aby se proroctví nejstaršího prince nevyplnilo.”

Nezdálo se, že by to Liolu, jenž nechápal a nevěřil na proroctví, zajímalo. Jen podle jeho věku bylo nemožné, aby byl synem dračího císaře, a tak se neměl čeho bát.

Krvavého Vlka to očividně velmi trápilo: „Byli jsme si jistí, že to druhé dítě bylo chlapec, a že proto Susanna požádala Posvátného bílého draka, aby ho odnesl.”

„Posvátný bílý drak?” Liola se podezíravě podíval na malého chlapce, co mu spal v náručí a z úst mu vytékal pramínek slin.

„Samozřejmě ne ten, co máš v náručí. V té době byl ještě ve vejci. To byla jeho matka, co v té době byla drakem dračího císaře.” Krvavý Vlk pokrčil rameny. „Taky to byla Miluova žena.”

Liolovi přeskočilo srdce. „Mohlo to být tak, že dračí císař chtěl to dítě zabít, ale Posvátný bílý drak ho to nenechal udělat? A kvůli tomu dračí císař Posvátného bílého draka zabil? Jinými slovy, to, co Miluo řekl o tom, že mu dračí císař zabil ženu, byla pravda?”

„Takhle přesně to bylo. V podstatě než ses objevil a přinesl s sebou zprávu o princezně Anis, tak si tohle všichni mysleli,” řekl Krvavý Vlk bezstarostně. „Ale sám dračí císař říká, že neměl v plánu zabít vlastního syna. Jak Posvátný bílý drak, tak Susanna jej špatně pochopily, že ho jedině chtěl vychovat v Dračí říši, kam patřil. Dál prohlašuje, že Posvátný bílý drak jej špatně pochopil a použil svou vlastní životní sílu, aby to dítě odeslal pryč, a proto přišel o život.”

„Takže teď víš, jak divné to všechno je. Pokud to druhé dítě bylo děvče, tak Susanně nebylo třeba posílat pryč vlastní dítě, jelikož v tom proroctví se jasně mluvilo o synovi,” řekl Krvavý Vlk, když se otočil na Liolu.

Liola, jehož mozek nepracoval lépe než ten Krvavého Vlka, také neměl žádné vysvětlení. Podíval se na oblohu a vyhnul se tématu: „Musím jít za Lanski.”

Jak to Krvavý Vlk zaslechl, málem spadl tváří na zem, když si uvědomil, že veškerá ta důvěrná historie, o které vyprávěl, vyšla vniveč. Ten malej spratek před ním neměl ponětí, v jak strašné situaci se nacházel.

Krvavý Vlk se poškrábal po tváři a pomyslel si, že by na to měl zapomenout, jelikož Liola a ostatní budou brzy na útěku a pořád je kryl jak Barbalis, tak Mizerui, takže by se neměli dostat do příliš velkých problémů.

„Fajn, fajn, jdi a nezapomeň brzy utéct.” Krvavý Vlk bezmocně zamával rukou.

Liola kývl a řekl Krvavému Vlkovi: „O tom, co jsi řekl, si promluvím s Kaiserem. Je celkem chytrý, možná najde nějaké řešení.”

Krvavý Vlk pokrčil rameny a Liola po prostém rozloučení odspěchal s Baolilongem k jezeru, Krvavého Vlka, co si mumlal pod vousy zanechal za sebou.

„Dobrá. Hádám, že jsem vykonal svou část, a měl bych se vrátit ke Cappuccinovi, aby neutrpěl stejný osud jako Latté, to bych měl o jednoho přítele na pití méně!”




Když se Liola dostal k jezeru a viděl, že u něj v tichosti stojí elegantní dívka, věděl, že nechal Lanski dlouho čekat. Spěšně probudil Baolilonga a požádal ho, aby se proměnil na draka. Pak si svlékl svou čarodějnickou róbu, pod kterou měl rytířský stejnokroj. Samozřejmě si nezapomněl nasadit masku. „Stříbrná Maska” pak nasedl na Posvátného bílého draka a pomalu se přiblížil k děvčeti u jezera.

Lanski nevěděla, jak dlouho tam stála, a neodvažovala se na to ani pomyslet. Bála se, že kdyby na to pomyslela, tak by ji pak napadla možnost, že ji Stříbrná Maska možná nechal čekat nadarmo. Stála tam a tiše se dívala na jezero a na zářící světlo hvězd, co se odráželo od jezera, a samozřejmě nemyslela na nikoho jiného než na člověka, co tam měl být s ní.

„Promiň, nechal jsem tě čekat. Něco mi do toho najednou skočilo...” Liola se najednou objevil za Lanski a zároveň vysvětlil, proč se zpozdil.

Jakmile Lanski něco zaslechla, zatřásla se jí ramena. Když se otočila čelem k Liolovi, její jinak bezchybnou tvář kazily dvě stružky slz. Její oči vypadaly, jako by přetékaly smutkem a obviňováním. Každý muž, co by ji takhle viděl, by v srdci cítil soucit a pevně by si ji přivinul do náručí.

Ale Liola přemýšlel, že i když nechal Lanski čekat skoro celou hodinu, mohlo to být tak vážné, aby se rozplakala? Ale požádal ji, aby sem přišla, a nakonec se zpozdil, takže neřekl nic jiného kromě další omluvy: „Je mi to vážně líto.”

Lanski měla také pocit, že slzy nejsou hodné její princeznovské důstojnosti, ale nedokázala je potlačit. Vzpomněla si, co jí řekla její dobrá přítelkyně Jasmína. Zaskřípala zuby a vrhla se Stříbrné Masce do náručí. Původně Jasmína řekla, že by měla jít přímo pro polibek, ale to Lanski nemohla udělat; „násilné objetí” byl její limit.

Liola byl v šoku. Prakticky nebyl nikdo, kdo by jej kdy dřív objal kromě „super lepidla” Baolilonga. Liola nechápal, proč ho Lanski chtěla obejmout, a nevěděl, jak na to má zareagovat. A tak tam jen strnule stál na místě.

Lanski statečně a pevně držela Stříbrnou Masku. Nejprve ve svém srdci cítila teplo; jako princezna ještě nikdy neudělala něco tak smělého. Ale jak vteřiny ubíhaly, začala se cítit bezradně a nevěděla, co by měla udělat dál.

Kdyby Stříbrná Maska nějak zareagoval, tak by situace nebyla tak trapná, ale místo toho jen v klidu stál a nevydával žádné zvuky. Z toho byla Lanski naprosto bezmocná a nebyla si jistá, jestli má dál zůstávat v jeho náručí nebo utéct.

Liola, přimrzlý na místě, najednou ucítil, že ho někdo tahá za kalhoty. Shlédl, jen aby spatřil Baolilonga v jeho dračí podobě, jak se mu pevně zakousl do cípu jeho kalhot, zatímco se svými malými tlapkami snažil vyškrábat Liolovi po lýtkách.

Lanski si také všimla dračího počínání a zvědavě se zeptala: „Co to dělá?”

„Chce, abych ho rozmazloval a objal ho,” odpověděl Liola bez zaváhání.

Po tak dlouhé době, co strávil s Baolilongem, věděl, co ten klučina chce. Jediný 'člověk', který do teď Liolu objal, byl Baolilong, a když viděl, že mu Lanski zastoupila místo, malý Baolilong byl trochu nešťastný.

Lanski řekla „Och” a rozpačitě se vymanila z Liolova náručí.

Jakmile Baolilong viděl, že je Liolovo náručí volné, začal se škrábat Liolovi po kalhotách a vydával přitom zoufalé skučení. Liola ho zvedl, aby Baolilong nedostal záchvat vzteku.

Když si Liola vzal Baolilonga do náručí, konečně si vzpomněl na účel svého příchodu. Přímočaře řekl Lanski: „Přišel jsem se rozloučit.”

Lanski to šokovalo a nijak na to neodpověděla.

„Musím na dlouhou dobu odjet. V dohledné budoucnosti se na akademii nevrátím.”

„Proč?” Lanski měla pocit, jako kdyby na ni někdo vylil kbelík studené vody. Při pomyšlení, že možná Stříbrnou Masku vyděsila tak moc, že se rozhodl se s ní nikdy nesetkat, se celá roztřásla.

Liola byl chviličku zticha a pak vyhýbavě řekl: „Utíkám od problémů.”

Když Lanski zaslechla jeho odpověď, cítila, jako by se jí srdce ponořilo do zamrzlého jezera. Roztřeseně řekla: „J-jsem pro tebe problém?”

Liola se na ni překvapeně podíval. „Nejde o tebe. Jen jsem si naběhl do nějakého problému.”

Když Lanski spatřila Liolovo překvapení, okamžitě věděla, že ho špatně pochopila, a její zmrzlé srdce začalo zase tlouct. Nicméně stejně na srdci cítila obrovskou tíži.

Ten okamžik, kdy spatřila muže, kterého měla ráda, byla chvilka, kdy se s ní přišel rozloučit. Lanski opravdu nevěděla, jak by na to měla zareagovat. Nemohla se rozhodnout, jestli má být v depresi, protože Stříbrná Maska bude dlouho pryč, nebo jestli má být šťastná, že se s ní alespoň přišel rozloučit.

„Tvoje potíže... je to něco, v čem bych ti mohla pomoct?” Lanski byla duchem nepřítomna a pak se konečně opatrně zeptala. Věděla, že mnoho rytířů nemělo rádo pomoc zvenčí, zvláště od někoho jako ona: od děvčete a ještě k tomu od princezny.

Liola si pomyslel, že tohle nedokázali vyřešit ani premiérův syn a velitelova dcera, a proto mu ani Lanski pravděpodobně nemohla být nápomocna.

Liola zakroutil hlavou. „Obávám se, že nic.”

Lanski si zklamaně povzdechla. Opravdu to bylo něco, v čem mu nemohla pomoct... Lanski se v duchu hořce zasmála. „Tak kdy se vrátíš?”

„To nevím.”

„Tak mohl bys mi aspoň občas poslat dopis?” Lanski se prakticky doprošovala.

Ačkoli Liola nebyl člověk, co by byl nějak často uprchlíkem, přinejmenším věděl, že z větší části musel utíkat kvůli dračímu přívěsku. Až se dostane k tomu přívěšku, tak ho nejvíce bude prohánět Dračí říše, a člověk před ním byla náhodou princezna Dračí říše. Posílat jí dopisy se zdálo jako... I kdyby to nebyl výjimečně hloupý počin, byl to čin, z kterého by se Kaiser zjančil.

Ačkoli Liola neodmítal Lanskiny žádosti často, zvláště když jej prosila s Anisinou tváří, tentokrát byla její žádost příliš obtížná. Pravděpodobně by to významně zvýšilo riziko, že Kaisera, Daylighta a jeho chytí. Kdyby byl na útěku jenom on, tak by ho to pravděpodobně nezajímalo, ale jeho činy mohly vést ke zranění jeho společníků, a toho se neodvážil.

„Ne.”

Z Liolových úst konečně vzešlo odmítnutí. Pak spatřil Lanskinu potemnělou tvář a oči se slzami na krajíčku. Když tu smutnou tvář viděl, Liola ji chtěl instinktivně utěšit: nechtěl ji vidět smutnou.

Liola k ní natáhl ruku a svými dlouhými prsty Lanski setřel slzy z tváře a zároveň jí slíbil: „Vrátím se. Rozhodně se vrátím a setkám se s tebou.”

V Lanskině srdci se svářela hořkost a štěstí. Hořkost proto, že muž, kterého měla ráda, na dlouhou dobu odcházel, a nevěděla, kdy se zase uvidí. Ale jeho slib, že se vrátí a setká se s ní, v Lanski podnítil pocit, že je pro Stříbrnou Masku... rozhodně drahá, že?!

„Budu na tebe čekat.”

Ačkoli jí po tváři stékaly slzy, stejně se zlehka usmála, a její srdce bylo stejně rozpolcené jako její výraz.


-------------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>