neděle 27. března 2016

KNM - kapitola 50 (Sluneční frakce)



Kapitola 50 – Sluneční frakce




„Hej, mohli bychom přistát? Tady nahoře je nuda!”

Jenom po krátkém letu si Kaiser začal stěžovat. Kolem nich nebylo nic než modrá obloha a bílá oblaka, takže ho to rychle znudilo.

Náhodou to bylo tak, že jak seděl na drakovi, tak neměl nic moc na práci kromě pozorování scenérie, a Kaiser se neodvažoval spát v obavě, že by ve spánku spadl z oblohy přímo na vrátnici do pekel. To by bylo strašné.

Daylight slyšel, jak si Kaiser stěžuje, takže se zeptal Voida: „Stihneme to na Sympozium, když půjdeme po svých?”

Ale místo odpovědi Daylight spatřil, že Void vypadá podivně.

Prakticky ležel na břiše na Plamínkově hřbetě. Jednou rukou se držel trnu na Plamínkově hřbetu a druhou svíral Daylightovu róbu. Byl bledý a ruce se mu třásly. Každému, kdo se na něj podíval, bylo jasné, že se bojí o vlastní život.

Daylightovu otázku ani neslyšel. Vážně to nebyla jeho chyba. Pokud měl na tomto světě někdo schopnost létat, tak nikdy nedokázal létat takhle vysoko ve vzduchu a jeho rychlost se nikdy nemohla vyrovnat králům oblohy – drakům.

Void samozřejmě nikdy neletěl tak vysoko ve vzduchu. Navzdory tomu, že Daylighta mnohokrát viděl letět, zažít to na vlastní kůži bylo naprosto jiné. Void byl tak nervózní, že se potil po celém těle.

„Voide? Nevypadáš moc dobře, jsi v pořádku?” Daylight zaznamenal Voidovu bledost a okamžitě se starostlivě zeptal.

Na světě, z kterého pocházel, většina jezdeckých zvířat létala a také tam bylo spoustu létajících mecha; takže bylo jen velmi málo lidí, co by se báli létání. Daylight si neuvědomil, že Void je bledý kvůli svému strachu z létání.

Teprve tehdy se Void probral ze svého tranzu a pak se přinutil k úsměvu. „J-jsem v p-pořádku.”

„Tak v pořádku, zatraceně! Ty jsi v pořádku, ale já nejsem. Je to tu zatraceně nudný, jdu dolů!”

Kaiser seděl zády opřený o Plamínkův největší hřbetní trn a překřížil si nohy s tváři přetékající nespokojeností.

Na druhou stranu Liola držel v náručí Baolilonga. Vypadal, že v tichosti sedí na Plamínkově hřbetě, ale ve skutečnosti byl zaneprázdněný telepatickou komunikací s Baolilongem. Ten malý chlapec byl velmi nešťastný: nejenom že jeho pán seděl na jiném drakovi, ale dokonce i on seděl na drakovi, místo aby svobodně létal.

Ačkoli Liola mu už objasnil, že kvůli Voidově přítomnosti se nemohl proměnit na draka, ale Baolilonga to nezajímalo. Zdálo se, že Liolovy pokusy jej utěšit selhaly a Liola se obával, že Baolilong se silou promění na draka, takže řekl Daylightovi: „Prostě pojďme po svých.”

Když Daylight slyšel, že dva jeho společníci jej žádají, aby šli, užuž se chtěl zeptat Voida, jestli budou mít dostatek času, ale pak mu Plamínek řekl o nespokojenosti malého bílého draka.

Daylight tedy věděl, že jde o pohotovost, takže popohnal Plamínka k zemi, aby zabránil tomu, aby Void odhalil Baolilongovu skutečnou totožnost.

„Aaaa!!!”

Kvůli náhlému sestupu Void zapomněl na veškeré vychování. Pevně objal Daylightovu nohu a pevně zavřel oči.

Kaiser viděl, že normálně elegantní Void teď objímá něčí nohu, a hned se začal nemilosrdně smát. Dokonce čas od času vesele výskl, jako kdyby jel na horské dráze.

Dětinský Baolilong také následoval Kaiserova příkladu a začal ječet a ti dva spolu vyprodukovali pár bláznivých výskotů.

Když Plamínek konečně přistál na zemi, Void se nemohl ani pohnout. Seděl na Plamínkově hřbetě jako kus ledu, rty se mu třásly a dlouho nic neříkal.

Kaiser za hlasitého chechtání seskočil z Plamínka a zároveň začal prozkoumávat své okolí.

Vypadalo to, že přistáli v nějakých horách a kolem dokola byly hory. Ale oni byli zrovna na místě, co vypadalo jako pastvina, a zdálo se, že kolem nich byl les.

Kaiser se poškrábal na hlavě a otočil se s otázkou na Voida: „Hej, Voide, kde to jsme?”

Void se postavil navzdory tomu, že se ještě plně nevzpamatoval. Chvíli pečlivě zkoumal okolí a když spatřil tmavě hnědé kmeny stromů a téměř kulaté listy, zaječel: „Kruci, jsme v horách, co ovládají loupežníci.”

„Jdeme špatně?” zeptal se Kaiser netrpělivě.

„Ne.” Void se hořce zasmál. „Je to dokonce tak trochu zkratka.”

Kaiser pozvedl obočí. „Tak co mělo znamenat to kruci? Neječ, když není nic špatně.”

Void hořce vysvětlil: „Tyhle hory jsou zamořené loupežníky. Je zaručeno, že ať tu prochází kdokoli, tak ho budou do nekonečna pořád a pořád přepadávat. A proto pokud nejsi ochoten zaplatit poplatek za ochranu loupežníků nebo si nenajmeš spoustu ochránců, tak to musíš obejít. To jenom, že jak jsme letěli, tak jsem byl příliš nervózní a zapomněl jsem Daylightovi říct, aby zahnul...”

Jak Void mluvil, začal se rdít. Vzpomněl si, co ještě před chvilkou prováděl, a tak se otočil a řekl Daylightovi: „Daylighte, promiň, to ode mě bylo hrubé.”

„Žádný problém.” Daylight se usmál. Zdálo se, že mu vůbec nevadí, co se stalo.

„Loupežníci? Kdo se jich bojí?!” zabručel Kaiser opovržlivě, v naprosté nevědomosti, jakou hrozbu by loupežníci mohli představovat.

Ačkoli jejich skupinka nebyla schopna bojovat proti jednotlivcům řádu X na Aklanské akademii... ale zatímco byli tady, dokonce ani samotný Daylight v boji nikdy neprohrál a teď byl při smyslech i Liola.

Loupežníci? Pokud na ně narazíme, kdo ví, kdo koho okrade!

Voida to stále velmi trápilo. Ačkoli věděl, že Daylight je velmi silný a on sám mohl taky bojovat, loupežníci nebyli nikdy sami a často přicházeli po stovkách.

Void si myslel, že dostatek mravenců dokáže k smrti ukousat i slona, ani nemluvě o tom, že se prakticky nacházeli v rajónu loupežníků. Také slyšel, že vůdce loupežníků byl vlastně velmi mocný člověk, který si zvolil ukrýt se před zbytkem světa.

„Podle mě bude lepší, když to vezmeme oklikou, i když to zabere víc času. Pokud půjdeme svižně, tak to na Sympozium pořád stihneme.”

„Svižně? Ne, díky! Pokud existuje zkratka, půjdeme po ní. Můžeme jít pomalu, tak proč bych měl chtít spěchat?” odsekl Kaiser.

Když Void viděl, jak tvrdohlavý Kaiser je, cítil se bezmocně. Pomalu chápal, proč Daylight jako nejstarší a silnější než Kaiser před Kaiserem často vypadal bezmocně.

Void se mohl pouze otočit na druhého nejstaršího, který vlastně předtím Kaisera přemluvil, v naději, že Kaisera přemluví zase.

Ale Liola byl ponořený do svých vlastních myšlenek. Měl pocit, že ta scenérie kolem vyhlížela povědomě, obzvláště ty podivně tvarované stromy.

Kdy se tady ocitl? Copak tu v minulosti prostě procházel, nebo tady byla jeho oběť?

Pořád o tom uvažoval, ale nebyl schopen si nic vybavit.

Kaiser je netrpělivě popoháněl: „Pojďme, pořád se chci jít pobavit do pár měst. Tady není nic než stromy. Nuda.”

„Pobavit se v pár městech?” Void to slyšel a výraz na tváři se mu změnil, jako kdyby ho trápily nějaké obtíže.

„Co? Se zábavou je taky problém?”

„Ne, to jenom, že mistr nám dal jen omezené množství peněz a musíme zaplatit poplatek jen za to, že vejdeme do města... původně jsem měl v plánu zůstávat jen ve vesnicích...”

Void se znovu zarděl.

Taoisti nevydělávali moc peněz, zvláště když často pomáhali dobrovolně, a tudíž ztráceli další příjem.

Navzdory častým zjevením netvorům a vděčným lidem ve městě, co Vyhlídce darovali celkem dost peněz, to jen trochu zmírnilo jejich finanční problémy... Mínus ty peníze, co Baolilong projedl se svým bezedným žaludkem, tak jim nezbývalo moc peněz než obvykle.

„Zatraceně, neříkej mi, že ty peníze, co nám stařík dal, nám nebudou stačit?” Jakmile Kaiser mluvil o penězích, vypadal, jako by trpěl bolestmi. Pak ukázal prstem na Daylighta a začal jej obviňovat: „To je všechno tvoje vina! Copak nevíš, že za vymýcení démonů máš dostat peníze? Ani jednou ti za to nezaplatili a teď se na nás podívej! Teď musíme spát na ulicích.”

Když Daylight zaslechl Kaiserovo obviňování, bez váhání řekl: „Udržovat spravedlnost je povinností rytíře.”

Void byl z toho celý tumpachový a zamumlal: „Já řekl ve vesnicích, ne na ulicích.”

Bohužel jeho objasnění nikdo neslyšel. Kaiser naštvaně zahlížel na Daylighta, který jeho pohled prostě opětoval a nemyslel si, že by udělal něco špatného.

„Mě to nezajímá! Já se hodlám bavit. Já jsem v mimozemském světě a co tu kruci mám dělat, než se bavit a poznávat!” řekl Kaiser, aniž by ho zajímalo, jestli Void zjistí pravdu, protože chytře promluvil v řeči svého světa.

Daylight se zamračil a odpověděl ve své rodné řeči: „Jak bychom se mohli bavit? Ještě jsme se nepostarali o tu záležitost mistra Leeho a musíme se co nejdříve dostat na Sympozium a zjistit, s čím můžeme pomoct. Nechci tuto důležitou záležitost zdržovat kvůli zábavě. Pokud ti netvoři využijí mé nepřítomnosti a zaútočí, tak to špatně dopadne.”

Void se taky bál. Ačkoli jejich konverzaci nerozuměl, podle jejich výrazů věděl, že spolu se spolu rozohněně hádají. Ale Void nevěděl, co by měl udělat, aby je zastavil.

„Nedaleko odtud bojují nějací lidé,” řekl Liola po dlouhém tichu a pak znovu umlkl. Zdálo se, že to upoutalo Daylightovu a Kaiserovu pozornost, obzvláště tu Daylightovu, jenž řekl téměř ustaraným hlasem: „Neokrádají někoho, že ne? Liolo, kde jsou ti lidé?”

Když Kaiser slyšel, jak se Daylight ptá, okamžitě měl pocit, že je něco špatně, ale než měl vůbec čas Liolu zastavit, už ukázal jedním směrem. Daylight už zavolal Plamínka a vyrazil směrem, kterým Liola ukázal.

Kaiser neměl čas ani Daylighta popadnout za rukáv. Mohl jedině zírat s otevřenou pusou na dým, co po Daylightovi zůstal, a trvalo dlouho, než řekl: „Zatraceně! Věděl jsem, že tým aklanských potížistů změnil vedoucího.”



Jakmile Daylight od Lioly získal směr, okamžitě vyrazil. Důvodem, proč vyrazil tak rychle, kromě jeho obav, že loupežníci někomu ublíží, bylo i to, že Daylight věděl, že Kaiser bude proti, aby někoho zachraňoval. Ale taky věděl, že jakmile už bude bojovat, dokonce i Kaiser ho dle situace podpoří.

Aniž by musel dlouho utíkat, Daylight z dálky zaslechl zvuky boje. Na okamžik užasl nad Liolovými schopnostmi. Být schopen všimnout si takhle vzdáleného boje, co to bylo za schopnost?

Ačkoli byl užaslý, nezastavil se. Zanedlouho už viděl bojující lidi.

Daylight byl vášnivý zastánce spravedlnosti, věděl, že musí zhodnotit situaci, než se pohrne do bitvy. Takže se zastavil, aby tu situaci obezřetně zhodnotil.

Bylo štěstí, že se Daylight zastavil, protože to byl jeden velký zmatek. Nebylo to tak, jak si Daylight představoval: pár stovek banditů kolem tuctu lidí.

Místo toho pár stovek bojovalo proti pár tuctům a vypadalo to, že to je vyrovnané.

Aby byl přesný, těch pár tuctů lidí na sobě mělo jednotný oděv: bílou košili s krátkým rukávem a zelené kalhoty a na hrudi měli symbol slunce. Těch několik stovek lidí na sobě nemělo nic podobného a jejich oděv vypadal potrhaně.

Navíc mezi nimi byli dva nápadní lidé: muž a žena. Neměli na sobě ten stejnokroj a jejich oděv byl luxusnější.

Ten muž měl význačný vzhled s elegantním obočím a zářivýma očima. V jeho tváři bylo znát taky trochu pýchy. Ve své hedvábné bílé košili temperamentně tlačil nepřátele vzad svým dlouhým mečem.

Ani žena nebyla obyčejná: byla oděna v ohnivě rudé a měla dlouhý bič. Ten bič dravě šlehal lidi v potrhaném oblečení jako zmije.

Ačkoli ty stovky lidí měli početní převahu, jejich individuální schopnosti boje byly v porovnání s těmi několika tucty podřadné a mnohem níže než schopnosti toho muže a ženy.

Ačkoli se zdálo, že těch několik tuctů lidí má mírnou výhodu, pořád čelili stovkám lidí. Pokud by to takhle šlo dál, tak až všech těch sto lidí zemře, tak jich taky moc nezůstane. Kvůli této situaci se zdálo, že ten muž a žena trochu panikaří, ale zároveň vypadali bezmocně.

Zdálo se, že Daylight, co to pozoroval z ústraní, se nemohl rozhodnout. Nebyl si jistý, které straně by měl pomáhat.

Pomohl by těm, co prohrávali, ale bylo jich víc a nevypadalo to, že by byli přátelští. Taky by mohl pomoct druhé straně, ale pomáhat někomu ve výhodě nebylo přesně to, co by Daylight mohl udělat. Takže tam prostě stál a snažil se to dilema vyřešit.

„Hej, d-do jaký patálie sis to naběhl?”

Za Daylightem najednou vybuchl Kaiserův pisklavý hlásek. Ačkoli se snažil popadnout dech, na hlasitosti jeho hlasu se nic nezměnilo. Byl dostatečně hlasitý, že upoutal pozornost těch několika stovek lidí. Původně si nevšimli, že tam Daylight stojí, ale teď se všichni dívali jeho směrem. Bitva na okamžik zamrzla.

Kaiser viděl, že se na ně dívá několik stovek lidí, a okamžitě nešťastně zaječel: „Podívej, podívej! Ty potížisto, teď sis to pokopal se stovkami lidí.”

To jsem to s nimi pokopal?

Daylight v duchu křičel o své nespravedlnosti. Navzdory tomu, že na místo činu dorazil jako první, jejich pozornost nepřitáhl on. Dokonce i Void a Liola si oba mysleli, že tohle způsobil někdo jiný.

Někteří lidé tuhle příležitost využili, aby zaútočili na své protivníky. V okamžiku bitva zase pokračovala.

Jelikož obě strany byly téměř vyrovnané, zdálo se, že nikdo z nich nevěnoval pozornost těm několika lidem v ústraní, zvláště když jeden z nich vypadal prostě jako dítě, a tudíž pravděpodobně žádný silák.

„Jů, bitva mezi několika stovkami lidí je celkem slušná podívaná.” Jak se Kaiser rozhlédl kolem, oči se mu rozzářily.

Daylight se zvláštně zeptal: „Copak už jsme neviděli lidi v bitvě? Copak jsi zapomněl, jak nás přepadla Fialková akademie?”

Kaiser na Daylighta převrátil oči.

„To není to samé. To spolu bojovali buď rytíři, nebo mecha, a ani zdaleka to nebyla tak dobrá podívaná jako tohle. Tihle lidé bojují pěstmi a noži a používají různé chvaty. Haha, podívej se támhle, dokonce předvádějí techniku 'opice krade broskev'.” (pozn.: Technika, kdy člověk padne na jedno koleno s jednou rukou vzhůru k obraně a druhou rukou vrazí protivníkovi do slabin, často vedoucí ke konci boje.)

Daylight chtěl zrovna Kaisera zkritizovat za jeho nevyspělou povahu, když Void najednou šokovaně zaječel: „Lidé ze Sluneční frakce?”

Jak zaječel, jak muž, tak ta žena se podívali jejich směrem. Ale kvůli napjaté situaci uprostřed bitvy se nedívali dlouho.

„Sluneční frakce?” Zdálo se, že je Kaiser velmi zvědavý.

Void přikývl a odpověděl: „Ve světě bojového umění je to celkem známá frakce. Slunce na jejich oděvu je symbolem jejich frakce.”

Daylight se podíval směrem k bitvě a na svých bílých košilích opravdu měli symbol slunce.

Daylight se okamžitě zeptal: „Takže ta druhá strana jsou loupežníci?”

Void se na ně podíval a pak s jistotou kývl: „Soudě podle jejich oděvů by to měla být skupina loupežníků ze zdejších hor.”

„Pche! Mrzští loupežníci.”

Daylight zařval, jak ze zad popadl svoje kopí. A po dalším úprku, na který Kaiser nedokázal zareagovat, se Daylight zapojil do šarvátky.

Nejprve ani jedna strana nevěděla, jestli je to přítel nebo nepřítel; ale poté, co se Daylight kolem sebe několikrát rozehnal svým kopím a srazil na zem loupežníky, lidé ze Sluneční frakce zajásali, zatímco loupežníci bručeli.

Void viděl, že se Daylight přidal k bitvě, a pomyslel si, že Sluneční frakce má ve světě bojového umění celkem slušnou pověst. S přihlédnutím k tomu, že se léta angažoval v bojových uměních, měl pocit, že je nezbytné, aby Sluneční frakci pomohl, a vyrazil za Daylightem.

Ze začátku se zdálo, že se ani jedna strana nestarala o dva mladé muže, co se přidali k boji, protože si mysleli, že to bitvu tolik neovlivní, ale brzy si uvědomili svůj omyl.

Voidova síla už byla srovnatelná se silou toho muže nebo té ženy uprostřed, ani nemluvě o Daylightovi, jehož síla byla o hodně vyšší než ta Voidova zvláště proto, že držel kopí s širokým rozmachem. Mohl jím máchat kolem a srazit spoustu lidí k zemi. Kdyby nebylo Daylightova milosrdného srdce, tak by použil veškerou svou sílu a auru, a bitva by v okamžiku skončila.

Nicméně tohle stačilo k tomu, aby se rovnováha naklonila ve prospěch Sluneční frakce.

Loupežníci viděli, že se něco pokazilo. Pokud dovolí, aby se Daylight a Void dále účastnili bitvy, tak určitě prohrají. Rozhlédli se kolem a spatřili Kaisera a Liolu stojící v ústraní.

Ten první měl dětinskou tvář navzdory svému věku dvaceti let. Mysleli si, že vypadá nanejvýš na šestnáct sedmnáct let. Liola také vypadal jako choulostivý typ a kdyby chtěl někdo hádat, kolik mu je, tak by řekl kolem dvaceti, ani nemluvě o tom pětiletém děcku na Liolových zádech.

V očích loupežníků byli ti tři lidé ta nejlepší možná rukojmí, aby ty dva bojovníky stáhli z bitvy.

Když se po sobě podívali, zhruba tucet se jich odtrhlo od boje a vyrazili k Liolovi, Kaiserovi a Baolilongovi.

Muž v bitvě, jenž zaznamenal jejich úmysly, zakřičel: „Můj příteli, tví společníci jsou v nebezpečí.”

Daylight a Void to zaslechli a podívali se po Kaiserovi.

Opravdu se proti němu řítilo kolem tuctu loupežníků s noži v rukách. Void se trochu bál. Pokud by Kaiser použil svou ohnivou kouli, bude Sluneční frakce vůči takovým nadpřirozeným kouzlům nedůvěřivá?

Daylight po nich mrkl a odříkal za ty loupežníky pár modliteb a pak se vrátil k boji.

Kaiser se podíval po lidech, co k němu utíkali, a řekl s pozvednutým obočím: „Hej, Liolo, to udělej ty. Nechce se mi používat magie, aby se potom ke mně chovali jako k netvorovi. Nezapomínej, že mě starej Lee požádal, abych nepoužíval ohnivou kouli, jasný?”

Liola přikývl a vykročil o pár kroků dopředu.

Když se k němu tucet loupežníků dostalo, všichni mu přitiskli své zbraně ke krku. Pak se Liolova silueta trochu pokřivila a po tuctu křupnutí všichni loupežníci ztuhli. Pak jejich těla padla k zemi za rachotu jejich padajících zbraní. A Liola znovu stál vedle Kaisera.

Bohužel jen velmi málo lidí spatřilo tuhle působivou scénu. Dokonce ani muž, co je předtím varoval, si ničeho nevšiml, protože sám musel bojovat.

Na místě, které bylo prosyceno jekotem a křikem, byl zvuk tuctu těl a zbraní padajících k zemi příliš tichý a zanikl. Všichni si prostě uvědomili, že tucet loupežníků bylo poraženo, a potají si v duchu řekli, že ti dva stojící po straně nejsou tak neškodní, jak se zdá.

Po chvíli už loupežníci nedokázala snést svou porážku. Několik loupežníků, co působili jako vůdci, hlasitě zakřičeli: „Ústup! Ústup!”

Loupežníci chtěli už nějakou dobu utéct, protože se se svými protivníky nedokázali vypořádat, ale báli se, že kdyby to udělali, tak by je stihl krutý trest. Ale teď slyšeli rozkaz k ústupu, takže běželi rychleji, než kdy vůbec běželi.

Po rozkazu k ústupu všichni upustili všechno, co měli, a prchali.

„Zatraceně! Vy zatracení loupežníci, neutíkejte!” křičela žena rozzuřeně, ale žádný loupežník ji neuznával. Po krátkém pronásledování na ni ten elegantní muž zakřičel: „Sestro učednice, zastav, nezapomeň, že jsme v horách loupežníků.”

Žena se zastavila s nespokojeným výrazem na tváři, ale neměla na výběr a musela poslechnout rozkaz svého bratra učedníka.

Když lidé ze Sluneční frakce viděli, že loupežníci ustupují, vydechli si úlevou a poprvé se ukázalo, jak moc jsou vyčerpaní. Ten muž svým lidem něco řekl a pár se jich vydalo shromáždit zraněné, a pak začali stavět pár stanů k ošetřování.

Když ten muž vydal rozkazy ostatním, okamžitě přišel k Daylightovi a ostatním. Kaiser a Liola už přišli k Daylightovi. Ten muž se na ně velmi pěkně usmál, pak se uklonil a řekl: „Všem vám moc děkuji, že jste nám pomohli. Já jsem Auyan Dri ze Sluneční frakce a za všechny vám děkuji za to, co jste dnes vykonali.”

Void, jenž věděl, že lidé za ním o světě bojového umění nic nevědí, postoupil kupředu jako jejich mluvčí.

Věděl, že tohoto člověka nemůže jen tak odignorovat, protože Auyan Dri byl synem vůdce Sluneční frakce a také jeden z mladých géniů světa bojového umění.

Void mu zdvořilosti okamžitě oplatil a zdvořile řekl: „Ne, ne, hrdino Auyane Dri, oba jsme ve stejném světě bojového umění a měli bychom si navzájem pomáhat. Hrdino, nemusíš být tak uctivý.”

Auyan Dri mu zrovna chtěl oplatit další zdvořilostí, když ho Kaiser najednou přerušil: „Hej! Zatracenej Voide, neříkej mi, že jim říkáš, že nechceme žádnou kompenzaci? Pokud se opovážíš z nás zase udělat neplacené pracovníky, tak tě zaživa stáhnu z kůže! Varuju tě!”

Jak Kaisera zaslechli, jak Auyana Dri, tak Voida to omráčilo.

Void se s hořkým výrazem na tváři obrátil na Liolu, jenž neměl nejmenší ponětí, proč Void vždycky hledal podporu u něj. Očividně znal Voida nejméně, ale Liola věděl, že něco udělat musí. Takže Kaiserovi zakryl ústa a nevšímal si jeho zdušených výkřiků a rvaní.

Void se na Liolu vděčně podíval a pak se vrátil ke zdvořilostem s Auyanem Dri: „M-můj společník rád žertuje. Hrdino Auyane Dri, prosím, neber ho vážně.”

Navzdory tomu, že se Auyen Dri po Liolovi, co Kaiserovi zakrýval ústa, díval velmi podezíravě, stejně nezapomněl odpovědět Voidovi: „Ach, tak proto. Tvůj bratr má celkem zajímavý smysl pro humor.”



„Jů, co je tohle? To je tak roztomilé!” zakřičela žena překvapeně a pak se rozběhla k malému Plamínkovi.

Daylighta to šokovalo a jelikož věděl, že hrdí draci nemají rádi, když se jich dotýká někdo jiný než jejich pán, tak Plamínka okamžitě popadl a snažil se ho telepaticky ukonejšit. Doufal, že se Plamínek nerozzuří a nevychrlí pár ohnivých koulí.

Nezdálo se, že by se ta žena, co chytila jenom vzduch, chtěla vzdát a myslela si, že Daylight ji nechce nechat Plamínka obejmout. Celá zrudla vzteky a nespokojeně bručela: „Takovej lakomec.”

„Omlouvám se, slečno, Plamínek nemá rád, když se jej ostatní dotýkají. Nechci, aby vám ublížil.”

Daylight se na ni omluvně usmál a vysvětlil jí to. Když ta žena spatřila Daylightův úsměv, měla pocit, že vážně nemůže jít proti muži s takovým úsměvem, zvláště když ten muž byl tak pohledný jako Daylight, ačkoli nebyl tak moc pohledný jako její bratr učedník.

Při jeho přátelské povaze a upřímném úsměvu jej opravdu nemohla nenávidět. Většina lidí by se při pohledu na Daylighta pravděpodobně cítila stejně.

„Já jsem Long Yulie.” Zdálo se, že Long Yulie se s mírným uzarděním chovala mnohem stydlivěji než předtím.

„Yulie? Já jsem Daylight.” Daylight se široce usmál.

Když Long Yulie slyšela, že ji Daylight oslovil jménem, tak si celá rudá postěžovala: „Jak jsi mě mohl oslovit křestním jménem?”

„Co?” Daylight byl v šoku a nevěděl, co udělal špatně. Vždycky lidi oslovoval přímo jejich jménem, dokonce i u princezny Lanski jenom přidal titul pro rytíře.

Long Yulie to vlastně nemyslela vážně. Když viděla Daylightův šokovaný výraz, vybuchla smíchy.

Zdálo se, že Auyana Dri to trochu naštvalo. Podíval se na Plamínka a zamračil se. „Tohle... co to je?”

Void spěšně vysvětlil: „Já jsem z Nebeské Vyhlídky z Nebeského města a vlastně jsme všichni Taoisti. Tohle je démon, kterého Daylight zkrotil a z kterého si udělal svého pomocníka.”

„Taoisti? Tak proto.” Auyan Dri přikývl, ale stejně vůči Plamínkovi projevil trochu té nenávisti, zvláště když věděl, že to je démon.

„Proč Hrdina Auyan Dri přišel do hor loupežníků? Dle mého skromného odhadu jsou toto tvoji sloužící a nejsou to pomocníci, které bys mohl použít proti těmto loupežníkům.”

Void si myslel, že to je divné. Ačkoli při síle Sluneční frakce by se neměli obávat vstoupit do pohoří loupežníků, ale alespoň by tu neměli být pouze se sluhy?

Auyan Dri se nervózně usmál a očima střelil po Long Yulii. Řekl: „Tohle byla moje chyba, přecenil jsem se. Protože jsme spěchali na Sympozium bojového umění, abychom pomohli Aliančnímu vůdci, vzal jsem to zkratkou s myšlenkou, že se s loupežníky dokážu vypořádat nebo je prostě vylekat a odehnat, ale kdo věděl...”

Navzdory tomu, co Auyan Dri řekl, si Void ani na okamžik nemyslel, že to je pravda. Ačkoli byl Auyan Dri ještě mladý, viděl svět bojového umění a věděl o jeho nebezpečích, takže by nikdy nevedl několik tuctů sluhů do Hor loupežníků.

Podle toho, jak se choval, tenhle špatný nápad pravděpodobně pocházel od Long Yulie a Auyan Dri pravděpodobně před dámou nechtěl vypadat jako slaboch, takže opravdu vyrazil do Hor banditů.

Ačkoli Void věděl, že Auyan Dri lže, Daylight o tom neměl ani ponětí. Poté, co si Auyana Driho vyslechl, si opravdu myslel, že to je pravda, a rychle přikývl: „Máš pravdu. Čím dříve se dostaneme na Sympozium, tím lépe. Co kdybychom putovali společně? Tak se nikdo z nás nebude loupežníků bát.”

Samozřejmě mluvil o lidech v Auyan Driově skupině. Daylight se vůbec nebál. Nehledě na to, kolik tu bylo loupežníků, nestačili by na to, aby přemohli Daylighta a Voida. V nejhorším případě mohli uniknout na Plamínkovi a ani nemluvě o tom, že pořád měli Liolu.

Auyan Dri takovou nabídku samozřejmě neodmítl. Už jen Void a Daylight byli v předešlé bitvě velmi užiteční. Takže Daylighta a ostatní pozval na oběd.

Kaiser, jenž měl zakrytou pusu a cukal sebou, aby Daylightův návrh zamítl, se rychle zklidnil, jakmile slyšel Auyan Driovo pozvání na oběd.

Liola ho taky pustil. Věděl, že jídlo Kaisera přesvědčilo, a proto pravděpodobně už nic směšného neřekne.
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>

6 komentářů: