~ Druhá povídka ze souboru Starožitnictví Tsukumodo.
Abychom si tenhle den trochu oslavnili, co třeba zmínit, že 2.4. 1900 byla v Belgii zavedena povinná školní docházka? :-D ~
Něco neodpovídá vašim očekáváním.
Něco, co nejde tak, jak chcete vy.
Něco, co vám způsobí ztrátu.
Takové události jsou stěží vzácné.
Považme například obyčejnou koupi: člověk si koupí značkové zboží, jen aby zjistil, že ho okradli; jiný člověk si něco objedná na internetu a dostane něco úplně jiného, než co čekal. Takových příběhů je spoustu.
Každý takovou zkušenost zažil víckrát než jednou nebo dvakrát a vyřešil to buď tak, že to nechal být, anebo že to zboží vrátil.
Ale pokud tím předmětem je náhodou Relikvie, tak to nejde.
Pokud se z toho vyklube jenom podvrh, tak je to jedna věc.
Ale pokud je to originál a její moc se ukáže být úplně jiná, než se čekalo, pak to není nic vtipného.
Absolutně to není nic vtipného.
V posteli leželo dítě a namáhavě dýchalo.
Nebylo jí ani deset let, evidentně už ji tři dny trápí horečka. Kvůli tomu je zrudlá a na hlavě se jí objevují kapičky potu nehledě na to, jak často jí ho matka otírá. Čas od času s bolestí zakašle a potom zasténá, jak jí z toho náhlého pohybu zabolí hlava.
Ve vesnici nebyl žádný doktor. Jediné povolání tam mezi poli byl rolník.
Ve vesnici nebyl ani žádný lék. Zatímco někdy do vesnice přišli potulní prodejci léků, aby tam přečkali noc, vesničané neměli peníze, aby si od nich mohli něco koupit. Čas od času vesničané získali nějaké léky výměnou za nocleh a snídani, ale to ani zdaleka nestačilo pro všechny.
A tudíž jediným dostupným lékem byl odpočinek.
A tudíž když se nemoc u kohokoli zhoršila, pak zemřel.
O této vážné situaci jsme se dozvěděli v den, kdy jsme dorazili.
„Prosím vás, zachraňte moje dítě!”
Nebylo divu, že rodiče dítěte se na nás spoléhali, když se vezme v úvahu situace ve vesnici. Neboť v minulosti už jsme si hráli na doktory.
Ano, dá se říct, že jsme si hráli na doktory.
Ale nebylo to úplně přesné.
Ve skutečnosti jsme nepoužívali žádné léky a nekonali žádné operace.
Jediné, co na tom bylo, byl jeho dotyk.
Bylo to jenom tím, že se můj mistr dotkl nemocného.
„Už se nemusíte bát,” zašeptal potichu a svou pravou rukou se dotkl čela nemocné.
O chviličku později—
Její divoký dech se začal pomalu zklidňovat. Vysoká horečka, co jí tváře zbarvila doruda a co jí na čelo vynesla pot, beze stopy zmizela. Nekonečný kruh bolestného kašle se zlomil a dítě otevřelo oči, jako kdyby se nic nestalo.
„Hm? Co se děje?”
To byla její první slova po třech dlouhých dnech horečky.
Její rodiče propukli v pláč, když si uvědomili, že nakonec přežila, a objali svoje zmatené dítě.
Přihlížející vesničané byli nejdříve údivem bez sebe, ale pak nás začali zahlcovat slovy uznání a obdivu.
Jeho dotyk na místě vyléčil jakoukoli nemoc.
Jeho dotyk na místě vyléčil jakékoli zranění.
Byl to zázrak, který jen stěží mohl vzejít z lidských rukou.
V jeho pravé ruce přebývala božskost—
„Zdar, lidi!”
S ledabylým pozdravem jsem já, Tokiya Kurusu, vstoupil do obchodu.
Vnitřek byl nacpaný různými předměty jako šperky, džbány, portréty a podobně. Nacpaný – ne zásobený – neboť to tam vypadalo víc jako ve skladišti než v obchodě. Ačkoli mnoho skladišť je možná vlastně uspořádanějších.
A tento opuštěný zapadlý obchod, Starožitnictví Tsukumodo (PODVRH), bylo místo, kde jsem pracoval jako brigádník.
„Nikdo tady?”
Normálně měla za pokladnou stát celkem roztomilá dívka v černém, ale evidentně byla v druhé části domu.
Otevřel jsem dveře vzadu a vešel dál dovnitř. Obchod byl přímo propojený s bytem těch dvou.
Vešel jsem do obývacího pokoje a místo lidí, co jsem hledal, jsem na stole našel něco divného.
„Co je tohle?”
Byla to kytka v květináči a soška psa. V tom květináči rostl nějaký plevel a nějakým drátem byl přivázaný k té sošce. Navíc na tom květináči byl ciferník s ručičkou určující čas.
Když jsem se podíval blíž, vypadalo to jako budík a byl nastavený na pátou odpoledne.
Ve skutečnosti bylo náhodou jenom minutu před pátou. Pes otevřel oči a začal po stole pochodovat a pomalu vytahoval ten plevel z květináče.
Všeho všudy to vypadalo jako nějaké mechanické hodiny, ačkoli jsme úplně nepochopil jejich smysl...?
Jak to ten plevel vytahovalo, začalo být pomalu vidět jeho hnědý kořen. Když jsem se na ten kořen pořádně podíval, začalo mi to připadat jako lidská hlava a celý jsem se z toho střásl.
Ale nepřekvapilo mě to. Přece jenom majitelka tohohle obchodu byla naivka, co naletí na takové triky.
Ale jů, to je ale groteskní budík. Nechtělo by se mi každé ráno vstávat kvůli něčemu takovému.
Tohle mi vytanulo na mysli, zatímco se pes krok za krokem vzdaloval od květináče a odhaloval víc a víc kořene, co vypadal jako hlava.
Ten budík mi tak nějak něco připomněl.
Nechte mě přemýšlet...
Nebyla nějaká pohádka nebo legenda, kde se psi používali na vytahování takových rostlin?
Co to jen bylo...? Hm...
„Ach. To byla mandragóra.”
Když se kořen mandragóry vytáhne, rostlina zaječí a zabije všechny, co ji uslyší, kvůli čemuž se k jejich vytažení používají psi...
„...Ach ne, prosím ne.”
Bylo to zrovna v tom okamžiku, kdy mě napadla ta předtucha, když ručička ukázala na pátou a psí soška udělala poslední krok.
Kořen, co se podobal hlavě, vyklouzl z květináče a zaječel, zatímco se zatvářil jako na Křiku od Edvarda Munche.
„KRYAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!”
„UWAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA! HEJ!”
Převrhl jsem ty madragórové hodiny.
Hodiny spadly na podlahu a dál tam pokračovaly ve skučení.
„Pche, jenom podvrh,” prohodila žena, co se objevila, jako kdyby to celé sledovala.
To byla majitelka tohoto obchodu a také moje zaměstnavatelka, Towako Settsu.
Pravděpodobně by se nejlépe dala popsat jako pohodová kráska. Její tvář zdobilo krásně tvarované obočí, v očích jí zářila pevná vůle a hladké černé vlasy se zářivým leskem jí sahaly až do pasu. Měla útlou postavu a byla o kousek vyšší než já, jehož tělo bylo rovno průměrnému středoškolákovi, takže její vzhled byl celkem vyzývavý. To samé se dalo říct o jejím oblečení: měla na sobě obepnutou košili se sakem a úzké kožené kalhoty, co zdůrazňovaly její dlouhé nohy.
Ale její chování mělo do jejího vzezření daleko.
Nejenom že sbírala podivné zvláštnosti, ale také jí přišlo zábavné zkoušet je na mě jako nějaké děcko.
Takhle řečeno, ty zvláštnosti nesbírala jenom proto, že by to byl její koníček.
Ve skutečnosti byly věci, co sbírala, známé jako Relikvie.
Ne starožitnosti nebo umělecká díla, ale nástroje se zvláštními schopnostmi vytvořené mocnými dávnými civilizacemi nebo mágy, nebo předměty, co do sebe vsákly zášť jejich majitele nebo přírodní duchovní síly.
V pohádkách a legendách jsou často nástroje, co mají moc.
Například kámen, co přináší štěstí, panenka, které každou noc rostou vlasy, zrcadlo, co vám ukáže, jak budete vypadat v budoucnosti, meč, co přinese zkázu každému, kdo jej vytasí.
Každý už o jejich existenci s největší pravděpodobností slyšel.
Ale lidé je považují jen za pouhou fantazii, protože je neviděli na vlastní oči, nevšimnou si jich, i kdyby je měli přímo před očima, a pokud se stane něco záhadného, pak věří na nějakou náhodu.
Někteří cítí nezájem, zatímco jiní si jsou jistí, že takové věci neexistují.
Ale Relikvie jsou nám bohužel blíže, než si myslíme.
Jejím koníčkem bylo sbírání takových Relikvií.
No, většinu času jako tentokrát ji podvedli a ona koupila podvrh.
„Za tyhle mandragórové hodiny jsem vyhodila spoustu peněz...” reptala Towako, když vypnula stále kvílející hodiny.
„Jen tak pro zajímavost, co by se stalo, kdyby to byl originál?”
„Zemřel bys.”
„Sakra, to už potom není budík, ne?!”
„Ale no tak, vždyť by to nebyl konec světa.”
Ale ano! Aspoň pro toho spáče. Rozhodně jsem kvůli týhle věci přišel o pár let života...
„A vůbec, kdy ses vrátila?”
Kvůli svým nákupům Relikvií byla celý týden pryč.
„Hm, zrovna teď. Tokiyo? Dej to do regálu.”
Towako mi nakázala, abych mandragórové hodiny (podvrh) dal do obchodu. A zase se nám zvýšil skladový stav předmětů, co nemá co dělat se starožitnostmi.
„Kde je chceš mít?”
„To je jedno.”
„Proč pro změnu nevypracuješ nějaký systém?”
Vrátil jsem se do obchodu a dal hodiny na volné místo vedle starého fotoaparátu. Mimochodem, to byl (falešný) fotoaparát, co zachytil minulost vyfoceného člověka.
Towako také vstoupila do obchodu a jen tak mimochodem vyjela pokladnu.
Když viděla vytisknuté týdenní tržby, zašklebila se. Evidentně se aspoň trošku starala o to, kolik jsme prodali.
Ale já bych jí velmi doporučoval, aby se nestarala.
„Co dalšího jsi koupila?”
„Ach, po pravdě jsem tentokrát našla něco pěkného.”
Rychle z mysli vypustila historii tržeb a řekla mi o svém nálezu.
„Je to soška, kterou našli ve vesnici, co už je sto let opuštěná, víš? Ale ta soška vážně vypadá pitvorně. A přitom se říká, že když se té sošky dotkneš, vyléčí jakoukoli nemoc.”
„Je to pravda?”
„Evidentně to nikdo nikdy nezkusil.”
„Pokud chceš znát můj názor, tak to zní zatraceně podezřele.”
„Ani já bych ji nekoupila, kdyby to bylo všechno. Ale podle všeho existuje ještě jeden mýtus, podle kterého zemřeš na nevyléčitelnou nemoc, pokud se té sošky dotkneš.”
„Není to tak nějak pravý opak?”
„Správně. Jeden mýtus povídá, že ta soška léčí nemoci. Další říká, že tě nemocí zabije. Co na to říkáš? Nejsi natěšený zjistit, proč kolem té jedné sošky jsou dva protichůdné mýty?”
„No, to nemůžu popřít.”
„Takže jsem našla nějaké dokumenty a výzkumný materiál, který ode dneška začnu studovat. Obchod je v tvých rukách,” vyhrkla a otočila se. „Ach, abych nezapomněla!” dodala najednou. „V žádném případě se té sošky přímo nedotýkej, dokud nezjistíme, jaký má účinek! Když se jí budeš chtít dotknout, dej si rukavice. Jinak nejsem zodpovědná za tvoji případnou smrt.”
„Jasný.”
Přikývl jsem... a ztuhl.
Před našima očima stála moje kolegyně Saki Maino a v holých rukách držela tu divnou sošku.
„Zabijte ji!”
„Ta děvka je čarodějnice převlečená za člověka!”
„Přivolala na naši vesnici pohromu!”
Vně chrámu se ozývalo nespočet nahněvaných výkřiků. Teď už chrám pravděpodobně musel být obklíčený většinou vesničanů.
Proč to takhle dopadlo? Já jsem je chtěla jen zachránit.
Zvedla jsem tu sošku, co jsem měla v rukách, před svou tvář.
Byla to soška, co vyléčila jakoukoli nemoc. Byla to soška, kterou mi odkázal můj mistr. Byla to soška plná jeho něžnosti... a přesto...
– Musel tu po sobě zanechat kletbu.
Vzpomněla jsem si na slova jednoho vesničana. Byla to pravda? Byla to kletba, kterou po sobě zanechal?
Chtěla jsem věřit, že to je omyl, že to tak není.
Chtěla jsem věřit, že by něco takového neudělal.
Najednou jsem pocítila, že v chrámu začalo být tepleji. Teď byla zima a nebylo možné, aby jen tak zčistajasna dorazilo jaro. Při tom mém zmatku teplota dál stoupala.
Jak teplota prudce stoupala, zaslechla jsem praskání dřeva.
Okamžitě jsem si uvědomila, že chrám zapálili.
Netrvalo dlouho, než se teplo změnilo na výheň.
Musím utéct.
V pokusu vstát jsem spadla na zem a vyzvracela všechno, co mi stoupalo jícnem.
Bylo mi jasné, že jsem vyzvracela krev.
Poslední dobou jsem zvracela krev tak často, že jsem si na to zvykla. I já jsem se nakazila tím morem.
Ale víc jsem se starala o sošku ve svých rukách.
Prosím, ať není zamazaná mou krví.
Rukávy jsem otřela krev, která na sošku mohla anebo nemusela dopadnout, a když jsem skončila, znovu jsem se jí pevně chopila.
Ale moje nemoc zůstala nevyléčená.
Ta soška, co kdysi vyléčila jakoukoli nemoc, už žádnou nemoc neléčila.
Která smrt si pro mě přijde rychleji? Smrt z nemoci nebo smrt ohněm?
Mé vědomí se rozostřilo a zamlžilo kvůli vnějšímu i vnitřnímu horku.
Na mysl mi vyplouvaly dávné dny, jak jsem pomalu upadala do bezvědomí.
Jmenoval se Juan.
Zatímco mu bylo jen něco málo přes třicet, měl vlasy čistě bílé. Ale kvůli tomu nevypadal letitě nebo neduživě, ale spolu s jeho kůží, jež byla tak bílá, jako kdyby nikdy nespatřila slunce, vykreslovala jeho čistotu.
V té době pán Juan pobýval v opuštěném chrámu hluboko v horách. Aniž by se upínal na nějakou konkrétní církev, prostě a oddaně uctíval Buddhu.
Někdy se modlil, někdy vyřezával sošky Buddhy a někdy – léčil lidi svou pravou rukou.
Lidé z vesnice často navštěvovali jeho chrám v potřebě jeho pravé ruky.
Lidé v této vesnici byli chudí a země pustá. Skromně přežívali na nemnohé úrodě, kterou jim země zdráhavě vydala. Protože si lidé nemohli dovolit léky a protože tu nebyl žádný lékař, když člověk onemocněl, zašel za panem Juanem, aby mu svou pravou rukou požehnal.
Nákaza, co vesnici sužovala, začínala kašlem a pokračovala vysokou horečkou a poté oběti zvraceli krev. Dále oběť upadla do paralýzy, její metabolismus se zpomalil a nakonec zemřela.
Ale od té doby, co můj mistr – a jeho pravá ruka, v níž přebývala božskost – přišel do této vesnice, nákaza si nevyžádala žádné oběti.
I já jsem dostala požehnání jeho pravé ruky.
Moje rodiče mě zanechali v horách a když mě putující pán Juan zachránil, byla jsem na pokraji smrti buď hladem, neboť jsem neměla co jíst, anebo podchlazením, protože jsem byla zahrabaná ve sněhu.
Zatímco si moc dobře nepamatuju, co se dělo, když mě zachránil, vím, že mé studené tělo naplnilo něžné teplo a oživilo mou životní sílu.
Od té doby jsem s ním zůstala a starala se o každodenní povinnosti.
Nebyla jsem jediná, kdo chtěl s pánem Juanem bydlet, ale on ostatní vždycky odmítl.
Tedy nebyl žádný zvláštní důvod, proč jsem já byla jediná, kdo s ním žil. S největší pravděpodobností mě prostě litoval – děvče ani ne polovinu jeho věku, které nemělo nikoho jiného, na koho by se mohlo spolehnout.
Abych mu tu laskavost splatila, každý den bez výjimky jsem uklízela v chrámu a připravovala jídla a prala naše prádlo.
Předmětem uctívání v chrámu byla zlatá socha Buddhy, co patřila pánu Juanovi. On sám ji vyřezal z cypřišového dřeva a pozlatil ji. Ale byla velká zhruba jen jako toulavá kočka... Tohle srovnání může být trochu hloupé. Ale jelikož jsem nevzdělaná, nedokážu vymyslet nic lepšího.
V každém případě pán Juan tu sošku opatroval, a proto jsem ji opatrovala i já.
Vážil si té sošky a neochvějně léčil lidi. Když někoho léčil, vždycky měl tu sošku vedle sebe, aby si vypůjčil její moc.
Mým prvním úkolem každé ráno bylo tu sošku omýt.
Každé ráno jsem ji vyleštila ručníkem namočeným ve studené zimní vodě.
„Odpusť mi, že tě nutím tak dřít.”
Pán Juan mi často děkoval, když mě viděl umývat nebo prát v ledově studené vodě.
Ale takové úkoly měly daleko do otravy. Bylo mi jedno, jestli voda byla ledově studená nebo vlažná.
Jedním důvodem byl samozřejmě můj postoj, ale z větší části to bylo proto, že moje ruce postrádaly cit a kůži na nich jsem měla tvrdou jako kámen.
Pravděpodobně jsem v tom sněhu byla zahrabaná příliš dlouho. Moje ruce byly napůl mrtvé.
Dokonce ani pravá ruka pána Juana nebyla schopná vyléčit ty odumřelé části.
Zatímco jeho pravá ruka dokázala vyléčit jakoukoli nemoc nebo zranění, nemohla oživit mrtvé. Podobně nedokázala vyléčit odumřelé části těla.
Nicméně díky jeho ruce jsem se vyhnula ztrátě svých vlastních rukou.
Nemohla jsem volně pohybovat prsty, ale trochu se mi to dařilo. Také jsem věci mohla držet svými pažemi, takže když jsem si na to zvykla, tak to nebyl takový problém.
Bylo mi příjemně tak, jak to bylo.
Ale—
„Odpusť mi. Kdybych tě jen našel dříve...”
Čas od času mi samovolně obalil ruce svými a něžně je třel.
Jenom v takových chvilkách jsem si přála, abych v nich pořád měla cit.
Dříve jsem řekla, že v jeho pravé ruce přebývá božskost, ale věřím, že žádný Bůh neexistuje.
Pokud Bůh nedokáže zachránit ani vesnici před nákazou nebo dítě před smrtí hladem v divočině, pak nezáleží na tom, jestli existuje nebo ne. A pokud na tom nezáleží, tak může tak jako tak neexistovat.
A tak pro mě byl Bůh on.
Pokud on, kdo zachránil vesnici před nákazou a dítě před smrtí hladem v divočině, není Bůh, tak kdo jiný by jím mohl být?
Ale když jsem mu tohle řekla, pokáral mě, že bych neměla říkat tak přehnané věci.
A tak jsem to přestala říkat, i když jsem si to dál v duchu myslela.
Jednou jsem se ho zeptala na jeho pravou ruku.
Evidentně to všechno začalo jedním snem.
Pořezal si ruku o něco jako zrezivělý hřebík a dostal vysokou horečku, což ho následně několik dní drželo na prahu smrti. Ale jednou se mu ve snu zjevil Buddha a svou pravou rukou se dotkl tváře pána Juana.
Navzdory tomu, že to byl sen, se cítil mnohem lépe.
Nakonec než Buddha odešel, dotkl se jeho pravé ruky a řekl mu, aby zachraňoval lidi.
Když se následujícího dne vzbudil, horečka byla pryč.
Hned po probuzení se jako první dotkl vrabce se zlomenými křídly.
Všichni si byli jistí, že ten vrabec už nikdy nebude létat, ale jakmile se jej dotkl, vrabec vyletěl do oblak.
Tehdy si uvědomil, že Buddha jeho pravé ruce udělil moc.
Zároveň se rozhodl, že zachraňovat lidi je jeho poslání.
Pak cestoval z místa na místo, dělal zázraky a zachraňoval lidi.
Ale život prostě není takový, jaký jej chceme.
Jeho záhadná moc nepřinášela jenom požehnání, ale také pochyby a strach.
Čím více lidí zachránil, tím víc se pochybovalo o jeho moci, jestli to není nějaká kletba, a nebylo neobvyklé, aby jej vyhnali ze strachu, že je démon v podobě člověka.
Pokud by jej vyhnali i odtud, tak bych jej následovala jako doteď.
Byla jsem šťastná jen proto, že jsem byla s ním.
Ani mě nenapadlo, že bych jej někdy opustila.
Nicméně jsme stále hledali poklid.
Lidé tady nás přijali.
Přála jsem si, abychom tady mohli zůstat dlouho.
Líbil se mi náš život tady a chtěla jsem, aby pokračoval.
—Ale měla jsem jednu starost.
Poslední dobou začal můj mistr často kašlat.
Byl to podobný kašel, jako měli vesničané, co za ním přicházeli, aby je vyléčil.
Když jsem mu řekla, aby se svou pravou rukou vyléčil, jenom se zasmál a řekl, že mám pravdu.
Ta soška byla – jedním slovem – děsivá.
Bylo celkem složité rozhodnout, z čeho byla vyrobená. Zatímco to vypadalo jako zrezivělé železo, také to vypadalo jako zoxidovaná měď a také bylo mohlo projít za shnilé dřevo. Barvu to mělo zaschle vyhlížející temnou rudou a byla vysoká zhruba 50 centimetrů, zatímco byla tak tlustá, že jsem byl jen stěží schopen semknout prsty, když jsem kolem ní dal ruce.
Ale největší hádankou pro mě byl její tvar. Nevypadalo to ani jako soška Buddhy, ani jako soška ďábla. Jelikož to vypadalo tak abstraktně, šel z ní strašidelný dojem, podobně jako když člověk vidí tváře na stromech nebo stěnách.
Prozatím jsme tu sošku, jež nemohla být méně vhodným uměleckým dílem pro výzdobu vlastního pokoje, uložili do skleněné vitrínky na panenky v obývacím pokoji.
Co se týče Saki, co se té sošky dotkla, bylo mi řečeno, že se nemám ptát.
„Vítejte-hepčí. Jak vám mohu pomoci-hepčí? Děkujeme za návštěvu-hepčí!”
Pracovala na svých směnách jako obvykle, ale jelikož neustále kýchala, působila trochu nemocně. Jen tak mimochodem, ten zákazník teďkom si uvědomil, že si spletl obchod v okamžiku, co otevřel dveře, a otočil se na patě. Délka návštěvy tohoto dnešního prvního zákazníka byla jedna vteřina.
„Jsi nemocná?” zeptal jsem se jí náhodou, protože jsem neměl co na práci.
„Zdá se-hepčí. Od včerejška se necítím moc dobře-hepčí. Ale podle mě to není nic vážného-hepčí.”
Sledovat Sakin neměnný výraz, jak se neustále proměňuje – ačkoli to bylo jenom kýchání – bylo celkem zábavné.
Když už jsme u toho, „kýchnutí” jsou celkem rozsáhlá. Existují potlačené zvuky jako „kčí” nebo „pší”, ale také existují pořádné jako „Ahep-čí!!”. Odborníci toto přirovnávají k „Saa-kra!!”, ale tohle dělají jenom muži, takže to je něco jiného.
Nikoho nezajímá mužské kýchání, ale děvčata mohou prostým kýchnutím podtrhnout svou roztomilost. Jen tak mimochodem moje oblíbené kýchnutí je „hepčí”.
V tomto smyslu je Sakino kýchání celkem dobré...
„...”
Když jsem se vzpamatoval kvůli pocitu, že na mě někdo chladně zahlíží, Saki se na mě skutečně chladně dívala.
„Co?”
„Zase jsi přemýšlel o nesmyslech, že jo?”
„Tu část 'o nesmyslech' můžeš vyškrtnout.”
Po roce naší spolupráce evidentně dokázala uhodnout, na co myslím.
Ale s tím se nedá nic dělat. Nebylo tady vůbec nic na práci, že jsem musel myslet na takové nesmysly. Ach... zrovna jsem přiznal, že to byl nesmysl.
„Pokud tě Towako přistihne-hepčí, jak jsi duchem mimo-hepčí, sníží ti plat-hepčí-hepčí!”
„Zavřela se u sebe v pokoji, takže se není čeho bát.”
Towako se před třemi dny zavřela do svého pokoje a pročítala dokumenty.
Podle Towako ta soška byla schopná vyléčit jakoukoli nemoc, ale vzhledem k tomu, že nedokázala vyléčit ani Sakino obyčejné nachlazení, nemělo to moc velkou naději. Co se týká té druhé historky, že způsobuje smrtelnou nemoc: nikdy jsem neslyšel o smrtelné nemoci, která by začínala kýcháním. Ani tohle nemělo moc velkou naději.
Zatímco by to Towako nepřiznala, všechno naznačovalo, že se zase dostala k podvrhu.
„Svět pořád stojí, co?”
„To už zažíváš krizi středního věku?”
Po dlouhé době Towako vylezla ze svého pokoje a poplácala mě po zádech, zatímco pila vitamínový nápoj s mrkvovým extraktem. Vlasy měla svázané dozadu, pravděpodobně proto, aby jí nepřekážely, a oči měla napůl zavřené, pravděpodobně proto, že se dostatečně nevyspala. Působila dojmem, že nebude trvat dlouho, než jí naroste třídenní strniště.
„Vážně nemůžeš mluvit o druhých, ne? Tak co, zjistila jsi něco?”
„Hm... teprve jsem začala číst, takže je příliš brzy na to dělat nějaké závěry, ale na pár věcí jsem přišla.”
„Například?”
„Ta soška byla původně předmětem uctívání v nějakém chrámě.”
„Ta ošklivá věc?”
„Tyhle sošky nemusí nutně být Buddhové nebo Bodhisattvové, víš. Přece máme ten slavný příklad, kdy lidé uctívají tu věc, co muži nosí mezi nohama, ne? Všechno má svůj význam a to je to důležité.”
„A jaký význam by měla mít tahle věc?”
„Nemám ponětí. Ale našla jsem jinou velmi zajímavou historku, podle které měl kněz z toho chrámu mít boží schopnost vyléčit svým dotykem jakoukoli nemoc.”
„Není to úplně to samé jako s tou soškou?”
„Taky se k tomu váže pár historek. Jednou se jedno dítě s vysokou horečkou uzdravilo hned, co se té sošky dotklo. Nebo zase jednou jeden muž spadl ze střechy a zlomil si nohu. Ale jakmile se ho ten kněz dotkl, kosti mu srostly a on mohl zase chodit. Ach, správně, taky tam byla tahle legrační historka: jednou ten chrám nabídl všem vesničanům houbovou polévku, ale všichni vesničané se otrávili, protože ty houby byly jedovaté. A pak se jich ten kněz šel dotknout, načež všichni vstali, jako kdyby se nic nestalo.”
„To zní podezřele, ne? Jako takové ty náboženské sekty.”
„Jo, předstírat, že kněz má nějakou moc je běžný trik na získávání členů. Jen mi vrtá hlavou, že je těch historek tolik.”
Podíval jsem se do obchodu.
Podle toho, co jsem mohl soudit dle Saki, co seděla za pokladnou a kašlala, ta soška byla přece jenom podvrh. Pravděpodobně se blíží den, kdy nám do regálů přibude nová položka.
„Saki, můžeš si dát pauzu,” řekl jsem, ale od pultu nepřišla žádná odpověď. „Saki?”
Když jsem ji poplácal po zádech, zvedla hlavu a podívala se na mě vlhkýma očima, celá překvapená. Zrovna chtěla něco říct, ale do toho začala kašlat.
Kašel? Copak do teď nekýchala?
„Saki? Jsi v pohodě?”
„Ano,” odpověděla stejně stroze jako obvykle, ale hned potom se rozkašlala.
Zdá se, že se její čerstvě chycená rýma zhoršila.
„V každým případě se o to tady postarám, takže si trochu odpočiň.”
Saki chvíli v tichosti přemýšlela, ale pak zamumlala mírně ochraptělým hlasem: „Dobře.” A vstala. Zapotácela se a opřela se o mě. Čelo měla opřené o mě, takže jsem cítil její kůži. Měla mírnou horečku.
„Hej... to ti je tak špatně?”
„Ale no tak, jděte se muchlovat někam jinam,” řekla Towako.
Tam, kde stála, to muselo vypadat, jako že se objímáme.
„Vypadá to, že vážně dostala rýmu! Hej, vzpamatuj se!”
Poplácal jsem Saki po tvářích, abych jí pročistil hlavu. Se slabým kývnutím šla do obýváku.
„Kdo ví? Třeba je to ta nevyléčitelná nemoc ze sošky?”
„No jasně,” setřel jsem Towačin vtip.
„No jasně...”
Jeho kašel se poslední dobou neustále zhoršoval. Když jsem se ho dotkla na čele, čelo měl strašně horké. Také mu čas od času začaly padat věci z rukou.
Podle těch příznaků to byla jasně ta nemoc, co postihla tuhle vesnici.
Nemoc toho roku se silně šířila a nemocní stáli před naším chrámem, ta fronta neměla konce. Pán Juan byl zaneprázdněný jejich léčením.
Jsem si jistá, že pán Juan upřednostnil léčbu ostatních před svou vlastní.
Potlačila jsem svou úctu vůči jeho osobě a pokárala ho: Kdo se o ty lidi bude starat, pokud se ti něco stane?
Byla to lež.
Nestarala jsem se o vesnici.
Jen jsem nechtěla sledovat, jak trpí.
Ale pán Juan se vůbec nevyléčil.
Jednoho dne se příznaky nemoci objevily i u mě. Kašel v první fázi mi nedal pokoje a také jsem lehla s horečkou. Nemělo trvat dlouho a moje tělo by znecitlivělo.
„Pojď sem, vyléčím tě.”
Pán Juan mi pokynul, abych přišla k němu, a natáhl svou pravou ruku.
Ale já byla zmatená.
Tvářil se mírně překvapeně.
„Prosím, netrap se kvůli mé skromné maličkosti.”
„Proč bys to říkala?”
„Prosím, nejdřív vyleč sám sebe.”
„Já jsem pořád v pořádku.”
„V pořádku, říkáš? Copak pořád nekašleš, pane? Copak nemáš vytrvalou horečku? Už se ani nemůžeš volně pohybovat. Myslel sis, že si toho nevšimnu?”
„Možná tomu nevěříš, ale mám silný kořínek. Časem to odezní. Já se znám ze všech nejlépe. Mnohem víc se starám o tebe. Rychle, dovol mi tě vyléčit.”
„...”
„Prosím, nedělej mi starosti.”
Když jsem zaslechla to slovo 'starosti', skoro jsem ho poslušně následovala. V žádném případě jsem si nepřála pána Juana trápit. Nechtěla jsem vidět, jak se trápí.
Nicméně jsem odmítla.
Kdybych jeho léčbu přijala, pak by určitě znovu odložil svou vlastní. Možná se bál, že svou pravou ruku může použít pouze omezeně a zdráhal se ji jednou použít pro sebe.
Kdyby to byla pravda, o to víc jsem ho musela přimět se vyléčit jako první.
„Ať řekneš cokoli, nenechám tě vyléčit mě jako první.”
Když si uvědomil, že moje rozhodnutí je neotřesitelné, konečně mi to řekl.
Že on sám se svou pravou rukou nemohl vyléčit.
Uplynuly tři dny.
Sakin stav nejevil žádné známky zlepšení.
Její kašel neustával a její horečka neklesala. Evidentně měla zastřenou mysl, neboť se nedokázala řádně převléct a když už se přiměla k jídlu, tak jí padala lžička.
„Hm... vypadá to ošklivě,” zasténala Towako, když odešla ze Sakina pokoje poté, co jí pomohla s převlékáním.
„Cítí se špatně?”
„Hm? Jo, to taky, ale mě trápí něco jiného. Už nemáme žádné čisté prádlo...”
„Co?”
„Ne, podívej, všechny domácí práce jsem nechala na Saki. Došlo jí čisté prádlo. Co se toho týče, já už taky žádné nemám.”
„Copak jsi neprala?”
„Já v domácích pracích nevynikám,” vysvětlila hrdě.
Já mohl jen složit hlavu do dlaně.
„Mám ten úkol přidělit tobě?”
„Odmítám.”
„Ech? Tak často se ti nenaskytne prát prádlo dvou děvčat, víš? Taky tam jsou pyžama a spodní prádlo!”
„Neústupně odmítám.”
„Upjatec...”
„Prostě se tím nemíním obtěžovat.”
„Pche, dělej si, co chceš. Saki se zrovna probrala, tak jdi za ní. Ale nebuď tam moc dlouho, dobrá?”
Towako odkráčela se Sakiným špinavým prádlem, zatímco já jsem vešel do jejího pokoje.
Nebylo to poprvé, co jsem tam byl, ale vždycky se mi to tam zdálo holé. S téměř žádným nábytkem to byl celkem opak přeplněného obchodu. Byl tam jenom stůl, šatník a postel. Žádní plyšáci, žádné plakáty.
Většinu času nosila černou, ale její pokoj byl natřený na bílo. Momentálně mi to hodně přišlo jako nemocnice.
„Proč tak zíráš kolem?” postěžovala si Saki, zatímco vystrčila půl tváře z pod přikrývky.
„Jen mě napadlo, že máš vážně holý pokoj. Chceš, abych ti při příští návštěvě donesl ty mandragórové hodiny?”
„Já tu věc nepotřebuju.”
„To mi došlo. Já taky ne,” žertoval jsem a posadil se na židli vedle postele, kde pravděpodobně seděla Towako. „Jak se cítíš?”
„Strašně.”
„To máš za to, že pracuješ, i když jsi nemocná.”
Na čele měla přiložený obyčejný namočený kapesník, aby jí horečka aspoň trochu klesla. Pohrával jsem si s myšlenkou, že na něj napíšu „maso”, ale zdržel jsem se toho, protože to byl otřepaný vtípek.
Ale jak jsem k Saki natáhl ruku, pocítila nebezpečí, neboť se ode mě v posteli odtáhla.
„Nic ti neudělám, vážně.”
„Tím to není.”
Saki vystrčila hlavu z pod přikrývky a podívala se na mě.
„Nekoupala jsem se,” zašeptala tak potichu, že jsem jí stěží rozuměl.
„Hm? Ale vždyť nesmr...”
Dostal jsem pěstí přímo do nosu, když jsem potáhl její vůni. V tom úderu bylo mnohem více síly, než kolik bych čekal od nemocného.
„Promiň.”
„Za co? Za tu ránu?”
„Za to, že nepracuju. Přece jenom jsem si vzala tři dny volno.”
Nachlazení taky oslabuje srdce? To znělo celkem chvályhodně!
„To nic. Stejně v obchodě není co dělat.”
„Kdyby to Towako slyšela, naštvala by se!”
„Ale neposlouchá, takže je to v pohodě.”
„Ale já to slyšela, ne?”
Trhl jsem sebou, jen abych zjistil, že Towako se vrátila, aniž bych si toho všiml. Nesla s sebou láhev minerálky. Když mi tu láhev hodila, řekla, abych za ní potom přišel, a odešla.
„Proto jsem ti to říkala... jsi až moc nedbalý!”
Saki se několikrát snažila otevřít PET láhev, co jsem jí předal, ale nepovedlo se jí to. Evidentně neměla žádnou sílu. Vzal jsem jí tu láhev, abych ji otevřel, a vrátil jí ji.
Posadila se a hltavě se napila, aby uhasila žízeň.
A pak jsem si všiml něčeho celkem překvapivého, totiž v čem byla oblečená.
„Co je?”
„Nic, jen jsem nevěděl, že se ti líbí takové věci.”
Saki na sobě měla hnědé pyžamo, co vypadalo jako nějaký převlek. Stačilo by, aby si přes hlavu přetáhla kapuci, a byla by úplný mýval.
„Towako žádné jiné neměla... proč to nemohlo být černé?”
„Tebe trápí barva?!”
„Co jiného?”
„No, ale černí mývalové přece neexistují, ne? Radši bys měla jít za tučňáka.”
„Ne, tučňáci mají bílá bříška.”
Co to je s tím ne? Jen tak mimochodem, mývalové mají taky bílá bříška.
Když jsem na to poukázal, řekla: „Teď když jsi to zmínil. Moje nedbalost.”
Nebyl žádný důvod, aby se cítila zahanbeně, ale zdálo se, že její sympatie k černé nesnesly žádné kompromisy. …Jaká zbytečná konverzace.
„Ehm, no, nechme tvoje pyžamo být. Tak nějak si dobře odpočiň! Zítra to bude lepší, určitě.”
„Hm.”
Jelikož jsem ji nechtěl vyčerpávat příliš dlouhou návštěvou, vstal jsem a zamířil ke dveřím.
„Ach, počkej.” Saki mě zastavila.
„Hm? Ještě něco?”
„Ne. Jenom...,” zašeptala stěží slyšitelným hlasem a odvrácená ode mě, „...díky.”
Tváře má určitě zrudlé kvůli horečce.
Aby svoje rozpaky zakryla, rychle zvedla láhev ke rtům, ale o vteřinu později zakašlala a vyprskla všechnu vodu na pokrývku.
„V klidu, v klidu.”
Měl jsem podezření, že jí voda zaběhla jinou cestou, než by měla. Zasmál jsem se a jak jsem to udělal, něco upoutalo mou pozornost.
Na přikrývce se objevily rudé skvrny.
„Ech?”
Než jsem si to uvědomil, zíral jsem na ni.
Na ruce, kterou si zakrývala pusu, jí ulpělo něco červeného.
Pán Juan mi podrobně pověděl o své pravé ruce.
Dozvěděla jsem se, že nemoci a zranění neléčil svou rukou, že to byl jen prostředník, kterým mohl poskytnout svou vlastní životní sílu.
Jinými slovy pokud by životní síla byla voda, tak jeho pravá ruka by byla naběračka k jejímu nabírání.
Životní síla, kterou předal dotyčnému člověku, oživila životní sílu nemocného nebo zraněného a umožnila mu uzdravit se za pomoci své přirozené regenerace.
Proto nemohl vzkřísit mrtvé a proto části těla odumřelé spálením nebo omrznutím zůstaly mrtvé.
Mrtví neměli žádnou životní sílu, která by se dala oživit.
Proto pán Juan nemohl vyléčit sám sebe.
Když do sebe vlije životní sílu, její množství by se nezměnilo.
Tehdy jsem si uvědomila, že jeho léčení ostatních se rovná sebevraždě.
Pán Juan mi řekl, že množství energie je zanedbatelné a že mu stačí jídlo a den odpočinku, aby ji znovu nabyl.
Řekl mi, že léčení lidí jako takové není sebevražda.
Ale když to dělal ve svém oslabeném stavu, nebylo to nic než sebevražda.
Od toho dne, co jsem se to dozvěděla, jsem začala všechny vesničany, co přišli kvůli páně Juanově pravé ruce, posílat pryč.
Chtěla jsem, aby měl pokoj.
Řádně jsem vesničanům situaci vysvětlila.
Že pán Juan se nakazil stejnou nemocí jako oni. Že sám sebe nemohl svou pravou rukou vyléčit. A také jsem jim slíbila, že je nechám setkat se s pánem Juanem, jakmile se uzdraví.
Zprvu souhlasili, ale jak dny míjely, začali mít podezření.
Prohlašovali, že kvůli touze po penězích záměrně zadržujeme jeho moc.
Prohlašovali, že jsme upřednostnili lidi, co nám zaplatili velkou sumu peněz.
Zapomněli na laskavosti, které jim pán Juan prokázal, a začali šířit pomluvy, jak se jim zachtělo.
Rozhodla jsem se, pána Juana ještě více izolovat od vesničanů.
On byl všechno, na čem mi záleželo.
Samozřejmě jsem mu o ničem neřekla.
Řekla jsem mu, že epidemie vymizela a že lidé jsou v nejlepším zdraví.
Bolelo mě u srdce, když jsem v jeho tváři viděla úlevu, když se rozveselil, ale obrnila jsem se a lhala od začátku až do konce.
Ale zatímco se upokojil, jeho stav se den za dnem zhoršoval – jeho kašel nikdy nepřestával, jeho horečka neklesala – a nakonec byl jen stěží schopen sám jíst nebo chodit.
Jednoho dne pán Juan najednou znovu začal svýma netečnýma rukama vyřezávat svou sošku Buddhy.
Seškrábal zlacení sošky, kterou tak opečovával, a použil kladivo s dlátem.
Když jsem se ho zeptala, proč to dělá, řekl, že tu sošku chtěl dokončit a co nejvíce ji připodobnit Buddhovi, o kterém se mu zdálo.
Pán Juan tu sošku stále považoval za nedokončenou, i když mě se zdála úžasná.
Den za dnem byl pohroužení do tesání až pozdě do noci.
Vytrvával, jako kdyby nechtěl promarnit jediný den, jedinou hodinu, jedinou minutu, jedinou vteřinu.
Pracoval, jako kdyby jej něco pohánělo.
Nechtěla jsem ani přemýšlet o tom, co jej pohánělo.
Když jsem mu ustaraně řekla, aby si odpočinul, neposlouchal.
Obklopovala jej impozantní aura.
Říká se, že když člověk vyřezává sošku Buddhy, ukáže se jeho víra v Buddhu.
Možná že se ořezáváním té sošky modlil k Buddhovi, aby jej zachránil, jak byl jeho vlastní život ořezáván.
Mohl zachránit kohokoli, ale nikdo nedokázal zachránit jeho.
Jediný, kdo byl schopen jej zachránit, byl Buddha.
To, co dělal, byl počin víry. Každý úder byl důkazem jeho víry v Buddhu.
A přesto se mi čas od času zdálo, jako kdyby na Buddhu mával čepelí.
Něco se mi muselo stát s očima.
O pár dní později.
Pán Juan dokončil svou sošku.
Soška měla pokojný výraz jako jezero bez jediné vlnky a tvář jasnou jako oblohu bez jediného mraku a ptáka.
Na sošce se neukázal ani jeho nutkavý spěch, ani jeho impozantní aura.
Teprve když jsem spatřila dokončenou sošku, jsem pochopila, že byla vskutku nedokončená. Ačkoli jsem byla nevzdělaná, dokázala jsem posoudit, jak mistrovský to byl kousek.
Ale co mi přišlo naprosto úchvatné, byla její podobnost jemu.
Když jsem na pokraji smrti hladem a zimou otevřela oči, objevil se přede mnou pán Juan.
On sám by to rozhodně popřel.
Ale ta soška nebyl nikdo jiný než pán Juan.
Bylo v ní všechno, čím byl.
Bylo to jeho ztělesnění.
—Ale v době, kdy tu sošku dokončil, už nebyl schopen ani vylézt z postele.
Také začal vykašlávat krev a když jsem se o něj starala, také mě svou krví často ušpinil.
Když se tak dělo, vždycky se za to omlouval a svou pravou ruku krev stíral.
Svou pravou rukou, která byla vyzáblá jako seschlý strom.
Když jsem ho viděla tak slabého, nemohla jsem si pomoct a plakala jsem.
Než jsem se nadála, nedokázala jsem pohled na něj vystát.
Věděla jsem, jak pána Juana zachránit. Ale nedokázala jsem se přinutit mu to říct.
Jednoho dne mi řekl: „Odsekni mi pravou ruku.”
Já—
Byla jsem bez sebe radostí.
Pán Juan měl stejný nápad jako já!
Byla jsem potěšená, že ho také napadlo to, o čem jsem se nedokázala přimět promluvit.
Vzala jsem dláto, které používal při vyřezávání, a máchla jím k jeho pravé paži. Znovu a znovu a znovu a znovu.
Jediná záchrana byla v tom, že už nemohl cítit žádnou bolest.
Poté, co jsem dlátem máchla více než desetkrát, se mi podařilo jeho pravou paži odtít.
Pak jsem tu paži vzala a dotkla se jí pána Juana.
Pokud se svou vlastní pravou rukou nemohl vyléčit, jen jsem musela zařídit, aby už nebyla jeho.
Pokud by už nebyla jeho, mohla by jej vyléčit přesně jako ostatní.
Ať jej prostřednictvím této pravé ruku dostihne má životní síla.
Pokud se zotaví, neměla bych se starat, co se stane se mnou.
Každá kapka mé životní síly by měla být jeho.
—Ale pán Juan se ze své nemoci nevyléčil.
Proč?
Proč jej má životní síla nedostihla?
To bylo špatně.
To nemohla být pravda.
Teď, když jsem mu jeho pravou paži uťala, jej měla zachránit.
Při odtětí měla nabýt tu schopnost jej zachránit.
Pán Juan se na mě díval.
Pán Juan se mi snažil něco říct.
„!!!”
Když jsem se na pána Juana podívala, vykřikla jsem.
Z jeho uťatého lokte vytékaly přívaly krve. Jeho životní síla odtékala.
Plazící se po zemi s uťatou paží a promáčený krví ke mně vzhlédl.
Proč přišel o svou pravou paži?
—Protože jsem mu jí usekla.
Proč se plazí po zemi?
—Protože jsem mu usekla paži.
Proč umírá?
—Protože jsem mu usekla paži.
„AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!”
Z hrůzy, co jsem mu provedla, jsem vyběhla z chrámu.
Co jsem to provedla?!
Myslela jsem si, že bych mohla pána Juana zachránit.
To bylo všechno, na co jsem myslela.
—Ani jsem nepomyslela na možnost selhání.
Hledala jsem pomoc u vesničanů.
Ale jelikož jsem odmítla jejich žádost o spásu, nikdo mi nepomohl.
Nad mým zakrvácením vzezřením akorát překvapeně vykřikli. Ale jedna stará žena mému pláči o pomoc naslouchala.
Byla to babička dítěte, které pán Juan před časem zachránil. Na rozdíl od ostatních se o pána Juana bála a když onemocněl a nebyl schopen nabízet své služby, nebrala to jako samozřejmost.
Vzala jsem ji do chrámu.
Stará žena nad tím příšerným pohledem omdlela.
V louži vlastní krve bylo mrtvé tělo pána Juana.
A po jeho boku byla soška Buddhy, která na něj na jeho smrtelné posteli dohlížela.
Přiblížila jsem se k tělu svého pána a sevřela jej v náručí.
Všimla jsem si, že má v kimonu kousek papíru.
Jelikož jsem neuměla číst, požádala jsem starou paní, aby mi to přečetla.
Když jsem se dozvěděla, že nepřemýšlel o tom samém jako já, rozplakala jsem se.
Toho dne jsem přišla o zrak.
„Kašel, vysoká horečka, hemoptýza a ztížený pohyb... velmi podobné,” řekla Towako s vážnou tváří.
„Podobné čemu?”
„Té epidemii, o které se zmiňují historky o sošce.”
„Pokud tu nemoc dostala kvůli té Relikvii, jak ji vyléčíme?”
„Obávám se, že jsem ještě nenarazila na zmínku o tom, kdy tu nevyléčitelnou nemoc z té sošky někdo vyléčil.”
„Co když”? Už to přijmi. Není to žádný podvrh. Ta věc, co máš před očima, je Relikvie, co při dotyku člověka postihuje nevyléčitelnou nemocí.
„Nevěš hlavu! Řekla jsem 'ještě'. Ještě ty dokumenty projdu.”
„Pomůžu ti.”
Přečetl bych si ty dokumenty mnohem dříve, kdybych věděl, že se tohle stane.
Když jsem ze sebe střásl ten strach, že to nestihneme včas, začetl jsem se do dokumentů, co mi Towako podala.
Ty dokumenty byly shrnutí tradičních historek z opuštěné vesnice, kde se ta soška našla.
Evidentně to byl výzkum lidí, které zaujaly historky o té sošce, co způsobovala smrt nemocí nebo léčila jakoukoli nemoc.
Začal jsem relativně starým dokumentem. Obsahoval záznamy případů, kdy kněz dotykem vesničany vyléčil. Zatímco žádný případ nezašel tak daleko, že by vzkřísil mrtvé, bylo tam příšerné množství historek o vyléčení nemocí nebo zranění. Mezi nemocnými bylo pár, jejichž příznaky připomínaly Sakiny příznaky.
„Hm?”
Pozastavil jsem se nad zvláštní poznámkou.
Dle ní kněze postihla nemoc a odešel do ústraní, aby se zotavil. Proč by se kněz, který dokázal vyléčit jakoukoli nemoc, jednou nakazil a potřeboval se zotavit?
Dále v tom dokumentu už všechny zmínky o knězi ustaly. Některé tvrdily, že zemřel na nemoc, jiné, že zmizel.
Místo něj začaly zmiňovat jeho učednici a sošku, která byla v tom chrámu evidentně předmětem uctívání.
Dokumenty uváděly, že tentokrát po okolí chodila jeho učednice se soškou a léčila lidi.
Ale ještě dále v záznamech bylo zaznamenáno, že mnoho lidí zemřelo kvůli epidemii, protože dotknutí se sošky nefungovalo. Říkalo se, že soška přišla o svou moc.
Jak jsem četl dál, situace se najednou zvrátila a lidé, co se sošky dotkli, se nakazili smrtelnou nemocí.
V tomto bodě začaly být dokumenty celkem mlhavé a nesrozumitelné. Byl to jen soubor zkazek, co se povídaly.
Já jsem to viděl tak, že ten kněz neměl zvláštní moc, ale ta záhadná soška ano, a kněz to akorát udělal tak, aby se zdálo, že lidi léčí svým dotykem.
Nevím, co se stalo s tím knězem, ale tu sošku podědila jeho učednice. Ale ona si s tím nedělala starosti a léčila lidi tak, že je nechala se dotknout sošky.
Do tohohle bodu to bylo v pořádku. Problém byl, co se stalo pak.
Proč soška najednou přestala lidi léčit a začala je postihovat nějakou nemocí?
Možná že ta historka o jejích léčivých schopnostech byla od samého začátku lež?
Nebo se její moc změnila?
Nebo své léčivé schopnosti mohla rozvinout jen za určitých podmínek?
Tohle nebylo nikde zmíněné.
Zatraceně, odpověď by nás mohla přiblížit Sakině záchraně...!
Jeden z těch dokumentů obsahoval doslov, v kterém autor vyjádřil své stanovisko.
„Říká se, že soška má podivný a abstraktní tvar podobný vyjádření nenávisti a bědování. Co se toho týče, tento popis se shoduje s příslušným předmětem. Ale je s podivem, že se zdá, že někteří lidé tvrdili, že soška zosobňuje pokojného Buddhu.
Možná že tato soška byla něco jako nádoba, která se chovala jako náhrada za lidi. A tudíž absorbováním nemocí a zranění nespočtu namyšlených lidí byla soška neustále znesvěcována, až se její vzhled nakonec změnil z Buddhy na zlomyslného ďábla.
Jsem jediný s tímto názorem?”
Možná že my lidé jsme jí zadlužení? Dluhem, který můžeme splatit jen stejným počtem mrtvých lidí jako těch, co zachránila...?
Najednou jsem ze Sakina pokoje zaslechl tiché zakašlání.
Vstoupil jsem, abych viděl, jak se jí vede.
Děvče v posteli bylo v tváři voskově bledé navzdory tomu, že její tělo zápasilo s horečkou. Zdálo se, že spí, ale znovu a znovu jí otřásal záchvat kašle.
Natáhl jsem ruku, abych jí upravil přikrývku, když mi myslí najednou něco prolétlo.
Skoro jsem omdlel.
Nechtěl jsem to vidět. Absolutně jsem nechtěl vidět budoucnost, která se rodila z této situace.
Ale tohle moje přání bylo ignorováno.
Nemám možnost si říct, kdy se „Vize” aktivuje.
Myslí mi proběhl bolestný hluk—
Saki zhroucená na zemi na mě tesklivě zírala.
Chtěl jsem se k ní rozběhnout, a tak jsem vyrazil, ale o něco jsem zakopl.
Vedle mé nohy ležela ta prokletá soška.
Odkopl jsem ji a přiběhl k Saki.
Oči měla napůl zavřené a marně se snažila nabýt vědomí.
I když hleděla přímo na mě, neviděla mě.
Saki otevřela ústa v pokusu mi něco říct.
Ale z jejích úst nevyšel hlas, ale spoustu krve.
Nicméně ve stálé snaze ze sebe něco vypravit znovu otevřela svá krví umazaná ústa.
Ale její slova se ke mně nedonesla a se záchvěvem rtů—
„Viděl jsi... něco?”
„!”
Probral jsem se.
Saki se probrala, aniž bych si toho všiml, a dívala se na mě.
Srdce mi tlouklo jako splašené.
Pořád to můžu stihnout. V té budoucnosti, co jsem viděl, se Saki zhroutila na zem, ale zrovna teď je v posteli. V té budoucnosti, co jsem viděl, Saki nedokázala očima zaostřit, ale zrovna teď se na mě dívá. Dokáže zaostřovat. Jasně mě vidí.
Ta budoucnost nebyla teď.
Pořád byl čas.
Nevěděl jsem, kdy se to stane. Ale teď ne. Rozhodně ne teď.
„...V-vzbudil jsem tě?” Její otázku jsem ignoroval a upravil jí přikrývku.
„Odpověz mi. Viděl jsi něco?”
Na tu její zopakovanou otázku jsem přikývl.
„Jo... viděl jsem tě blábolit ze spánku s uvolněnou čelistí!” přinutil jsem se zasmát.
Tak trapně jako starý, nenaolejovaný stroj.
Jelikož jsem jí upravil přikrývku a nebyl jsem schopen v jejím pokoji déle vydržet, odešel jsem, jako bych utíkal.
„Jsi špatný lhář.”
V uších mi zůstal její ochraptělý šepot.
Neměla jsem část podvolit se zoufalství.
Musela jsem pokračovat v jeho vůli.
Ta soška, co vyřezával až do své smrti.
Ta soška, kterou mi zanechal.
Ta soška, která na sebe vzala moc jeho pravé ruky.
Ta soška, co nás vázala dohromady.
S přesně tou soškou jsem musela zachraňovat lidi.
Vzala jsem sošku a odešla z hor.
Cítila jsem ve vzduchu jejich podezíravé i uctivé pohledy.
Ale nevšímala jsem si toho.
Zeptala jsem se, jestli je ve vesnici někdo nemocný.
Dozvěděla jsem se, že jeden starý muž je už měsíc nemocný a v posteli, a zašla jsem za ním.
Jeho dcera se mě kousavě zeptala, co tam pohledávám. Bylo jasné, že ke mně chovala zášť, protože jsem jí odmítla pomoct, když přišla do chrámu.
„Přišla jsem tě zachránit.”
„Co ty zmůžeš? Kde je pán Juan? Jdi pro něj!”
„Uklidni se. Tahle soška tvého otce zachrání. Jen se jí musí dotknout.”
Jestli má poslední slova zaúčinkovala nebo jestli se chtěla jen chytnout byť stébla slámy, to nevím, ale poddala se snadněji, než jsem čekala, a zavedla mě do jejich příbytku.
Doneslo se ke mně kašlání jejího starého otce. Zdálo se, že to je přece jenom epidemie.
Sedla jsem si ke starému muži a vzala ho za ruku.
V tom okamžiku ho chytil záchvat kašle. A pak mi z tváře něco odkáplo.
Bezpochyby to byla krev.
„Prosím, odpusťte mi. Určitě to musí být nesnesitelné. Ale nebojte se, tahle soška vás vyléčí.”
Přitiskla jsem mu ruku k sošce.
Když jsem tak udělala, kašel toho muže, jenž se nemohl ani pořádně nadechnout, okamžitě přestal.
Jako by nic se posadil a oči se mu rozšířily údivem.
Jeho dcera a pár přihlížejících vesničanů mě zahrnuli slovy obdivu.
Tahle scéna byla úplně stejná, jako když jsme poprvé přišli do této vesnice a zachránili to první dítě.
Samozřejmě že to bylo stejné.
Protože to byla symbolicky stejná událost.
„Už jste zdravý.”
„Aach... Ach...!” Starý muž uznale naříkal a rychle setřel krev, kterou na mě vykašlal.
„Nemusíte se tím zabývat,” ujistila jsem ho tiše.
Popadl mě za ruku a znovu a znovu mi děkoval.
Mezi vesničany zavládl úžas.
„Co se stalo?”
„Jak se tohle může vysvětlit?”
„Jako kdyby se ho dotkl pán Juan!”
Otočila jsem se k nim a vysvětlila jim: „Tahle soška je ztělesnění pána Juana.”
Od té doby jsem krok za krokem získávala jejich důvěru, jak jsem se oddala jejich léčení.
Musela jsem jednoho po druhém vyléčit, jako bych chtěla splatit to, že jsem je dřív odmítla. Ta zpráva se dostala za hranice vesnice a přilákala lidi z okolních vesnic nebo dokonce z ještě větší dálky.
Samozřejmě že jsem je neodmítla.
Vyléčila jsem stovky a tisíce jejich zranění a nemocí.
Měla jsem v úmyslu zachránit každého, kdo ještě přijde.
Jako to dělal můj mistr.
Jak byla jeho vůle.
„Prosím, pomozte! Moje dítě! Moje dítě má horečku!”
I ten den přišla vesničanka a zaklepala na chrámovou bránu.
To dítě v jejím náručí s námahou dýchalo a mezi jednotlivými nádechy kašlalo. Jeho čelo bylo neuvěřitelně horké, když jsem se ho dotkla.
„Prosím, zachraňte mé dítě tou soškou...!”
„Následujte mě.”
Požádala jsem tu ženu s dítětem, aby šli dovnitř.
S úlevným výdechem vstoupila do chrámu.
„Ta soška! Kde je ta soška?” pobízela mě, zatímco se rozhlížela po sošce.
Když našla sošku položenou na oltáři, rozběhla se, aby ji sebrala.
„Stát!” zakřičela jsem ostře.
Žena se s vystrašeným výrazem na tváři zastavila.
„Nesmíte se jí ukvapeně dotýkat. Jenom nemocní a já se jí můžeme dotknout.”
Byla to moje drahocenná soška, kterou mi pán Juan zanechal.
Nemohla jsem nikomu dovolit, aby ji rozbil nebo ukradl. I když to byla zoufalá matka, co se bála o život svého dítěte, nikomu jsem nedovolila, aby se jí ukvapeně dotkl.
„O-odpusťte mi mou drzost.”
Šla jsem tu sošku vzít z oltáře a vrátila jsem se k dítěti.
„Vaše dítě bude hned zdravé jako rybička!”
Nechala jsem to dítě, aby se sošky dotklo.
Kašel ustane, horečka klesne a pacient se postaví v plném zdraví – normálně.
Ale to dítě najednou dostalo zuřivý záchvat kašle.
„Gh! Ghh! … Ghg! Ghgu! … Ugh!”
„?”
Co se stalo?
Proč ta nemoc nezmizela?
Znovu jsem dítě přiměla se té sošky dotknout.
„...Ueh... Uhh! … Gh, gh! … Ghghugh!”
Kašel se ještě víc zhoršil. Dítě začalo kolem sebe namáhavě mlátit rukama a nohama.
Nejenom že se kašel zhoršil, ale dítě dokonce začalo vykašlávat krev. Cítila jsem, jak mi na tváři a těle lpí krev, ale nevěděla jsem, co mám dělat.
„Co se to děje? Vzpamatujte se! No tak! Zachraňte mé dítě!” křičela žena zuřivě.
Kašel najednou ustal, stejně jako jeho záchvat.
Ach, nemoc je pryč.
Jakmile jsem si to pomyslela—
Žena z plna hrdla zaječela.
Nevěděla jsem, co se stalo.
Ale vesnicí se začaly šířit zkazky.
Zkazky o tom, že se mi nepovedlo to dítě zachránit.
Ale neubližovaly mi.
Skutečnost, že jsem zachránila stovky a tisíce nemohl setřít jeden neúspěch. Jeho pravá ruka a jeho soška nebyly schopné vzkřísit mrtvé. A všichni to věděli.
A tak se ten případ smetl za předpokladu, že jeho nemoc už příliš pokročila a že už tomu dítěti nebylo pomoci. Nebo tak to aspoň mělo dopadnout.
Ale nabralo to jiný směr.
„Gh, ughhu! … GH! Gh! Ugh! Geho! Gho! … Ughe!”
Znovu.
Znovu se člověk, co se dotkl sošky, nevyléčil, ale místo toho začal vykazovat ještě vážnější příznaky. Dostal záchvat kašle, pak začal vykašlávat krev a nakonec zemřel.
Cítila jsem na sobě pátravé pohledy ostatních.
Ale nebyla jsem schopná jim poskytnout odpověď.
Copak se asi s tou soškou stalo?
Co ji změnilo?
„Můžete nám to vysvětlit?”
Tohle bylo to první, co jsem zaslechla, když si mě zavolal starosta vesnice.
„Mezi těmi, co zemřeli poté, co se dotkli té sošky, určitě byli lidé, kterým nebylo pomoci. Ale je to vážně pravda? Nebyli tam i tací, kteří se ještě dali zachránit?” zeptal se.
„Já ne...”
Neměla jsem odpověď. Mohla jsem akorát mlčet.
„Říkala jsem vám to!”
Najednou to ticho prolomil něčí hlas.
Slyšela jsem, jak se přihlížející rozestoupili, a někdo se přede mě postavil.
Byla to ta stará žena, co se mnou šla do chrámu ten den, co jsem pánu Juanovi odsekla jeho pravou paži.
„Viděla jsem to! Viděla jsem smrt pána Juana! Ale nebyla to přirozená smrt. Někdo ho zabil. Rozsekal ho dlátem...”
„Zase tahle historka? Nešiř takové...”
„Není to lež! Viděla jsem to na vlastní oči. No...? Nikdo mi nevěřil.”
Ano, jí to mohlo připadat, jako by pána Juana někdo skutečně zabil tím dlátem. A snadno mohla uhodnout, že to já jsem ten vrah, když viděla, že jsem celá od krve.
Řekla o tom vesničanům, ale nikdo jí nevěřil, protože jsem vyléčila nespočet lidí.
Ale tentokrát je to jiné. Pochybovali.
Dav za ní mě začal obviňovat: „Tak přece měla pravdu!” „Je to prokletí pána Juana!” „Mstí se nám, protože jsi ho zabila!”
Ale byli i tací, co se mě zastali: „Ta soška zachránila naše dítě!” „Pán Juan by na pomstu nikdy nepomyslel!” „Těm lidem, co zemřeli, už stejně nebylo pomoci.”
„Zdá se, že názor vesničanů se liší. Já vám chci také věřit. Ale v tomto okamžiku nejde nepochybovat. Rád bych požádal o důkaz. Dokažte, že ta soška dokáže léčit. Dokažte, že nikdo kvůli té sošce nezemřel.”
„Copak můj život není důkaz?”
Vlastníma rukama jsem sošku zvedla do vzduchu.
Pokud by tady zanechal kletbu, pak by mě okamžitě zabil.
Pokud zabíjela tahle soška, tak by mě okamžitě zabila.
Ale to se nestalo.
Copak to nebyl nejlepší důkaz, když jsem při dotyku té sošky nezemřela?
„He, vsadím se, že to je nějaký trik,” zesměšňovala stará žena.
„Copak jsi také nečetla ten dopis, co tady pán Juan napsal?”
„Sama jsi ho napsala a schovala si mu ho do šatů, ne?” Její pochyby byly hluboce zakořeněné. „Pán Juan byl obdivuhodný člověk, ano, to byl! Nebesa ví, kolikrát zachránil mé děti a vnoučata. Skoro jsem si myslela, že je to sám Buddha!”
Stejně jako já. Ne, myslela jsem si to dokonce víc než ona.
„Znáš ten příběh o člověku... co zabil boha?”
„?”
„Kdysi dávno, kdy bůh ještě žil v této oblasti, byl jeden člověk, co toho boha zabil. Jeho meč, smáčený v boží krvi boha, získal záhadnou moc a ten tupý muž, co nebyl schopen svou zbraň žádně udržovat, najednou vyhrál souboj a proslavil se. Ale jednoho dne se do jeho domu vloupal zločinec. Ten muž vytasil meč, aby ochránil svou rodinu, ale ten meč nedokázal protivníka přeseknout. Z té úžasné ostrosti na bitevním poli ten meč nedokázal přeseknout ani zloděje, ne, nedokázal mu dokonce ani poškrábat kůži. Ten muž a jeho rodina zemřeli ve skrýši toho zločince.
Boží krev dala tomu meči moc. Ale ten bůh ani na okamžik nezapomněl na svou zášť vůči tomu muži, co ho zabil. Byl to boží trest. V okamžiku, kdy chtěl ochránit své drahé – v okamžiku, kdy ten meč musel sekat jako nikdy předtím – ho meč zradil a přišel o svou ostrost.
Chápeš smysl tohohle příběhu? Je to o tobě!”
„Ech?”
„Zabila jsi pána Juana a smáčela jsi tu sošku v jeho krvi, ne? Zalíbila se ti jeho moc a chtěla jsi ho napodobit?”
„N-ne! To bych nikdy...”
„Jen si hraj na nevinnou, jak chceš. Ale uvědom si, že všechna ta úmrtí, co ta soška zapříčinila, už dokázala, že mám pravdu! Je to prokletí pána Juana. Ne... je to boží trest! Pán Juan se tě snaží potrestat!”
Stará žena mi z rukou vyrazila sošku.
„C-co jsi to provedla se soškou, co mi zanechal?!”
„He, jen se na tu svojí sošku podívej. Co kdysi byla vytesaná nebeská krása, je teď vzpínající se zlomyslná grimasa! Všichni otevřete oči. Jak dlouho ji necháte, aby vás klamala? Pokud se neproberete, tak vás stihne jeho trest!”
Cítila jsem vzmáhající se strach a slyšela jsem, jak ustoupili.
„Prosím, podejte mi někdo tu sošku!” žadonila jsem o pomoc, ale nikdo ji nezvedl.
O sedm dní později ta stará žena zemřela kvůli nemoci.
Byl to také den, kdy jsem přišla o jejich důvěru.
Jen co jsem dorazil do obýváku, klesl jsem na zem.
Jak jsem zavřel oči, vybavila se mi hrozivá budoucnost, co mi ukázala Vize.
Vize?
Takže to ukazuje budoucnost?!
Ach, ale z toho všeho sám dokážu odhadnout, co se s ní stane! Jaký má smysl vidět tu budoucnost?
Proč se mi to neukázalo před tím, než se Saki té sošky dotkla?!
Do oka mi padla ta soška.
Nenáviděná soška, co si co nevidět měla nárokovat Sakin život.
Strašidelná soška, co stále stála ve skleněném obalu, jako kdyby nevěděla, co provedla.
Natáhl jsem se pro to skleněné pouzdro.
Možná že uvidím jinou budoucnost, když se jí budu chtít dotknout?
Možná že mi Vize ukáže vlastní smrt?
Možná najdu vodítko, jak zachránit Saki?
Zrovna jsem si chtěl stáhnout rukavice, které jsem měl nosit, když mě někdo chytil za ruku. Vedle mě stála Towako.
„Nesnaž se jí dotknout holou rukou.”
„Nehodlám se jí dotknout! Jen to předstírám, víš...?”
„Zemřeš.”
Když jsem pocítil tíhu jejích slov, výmluvy mi uvízly v hrdle. Bůh ví, kdybych s rukou neuhnul a kdyby mě Towako nezastavila a Vize mi nic neukázala.
„Nějaké nové objevy?” zeptal jsem se jí.
Towako v tichosti zakroutila hlavou.
Cítil jsem, jak mi kvůli zklamání poklesla ramena.
„Tokiyo... proč zacházíš tak daleko?”
Ten tón v jejím hlase mě kritizoval za to, že jsem se pokoušel dotknout se té sošky.
„Protože pokud něco neudělám, ona...”
„I tak.”
„Protože... podívej, ona je...”
Ona je co? Jasně, hodně jsme spolu zažili, ale je to teprve rok, co jsme se potkali. Zrovna teď jsme jenom kolegové. To je všechno.
Ale moje pocity s tím nesouhlasily.
Měl jsem pocit, že se známe mnohem déle.
Měl jsem pocit, že naše pouto je mnohem hlubší.
Nebyl k tomu žádný důvod.
Nedokázal jsem to vysvětlit.
V každém případě pro mě bylo nemyslitelné, abych o Saki přišel. Ne, ne tak docela. Ta myšlenka, že bych o ni přišel, mě připravovala o klid. Jen když jsem na to pomyslel, skoro jsem se zhroutil k zemi otřesen nesnesitelnou prázdnotou.
Nevěděl jsem proč.
Ale na rozdíl od mé racionality, moje pocity takhle hlasitě křičely.
…A přesto jsem byl bezmocný.
„...Ngh!”
Smetl jsem tu sošku i s pouzdrem ze stolu.
To pouzdro se roztříštilo a soška se kutálela po podlaze. Všude po podlaze v obýváku byly úlomky a střepy, co se odštíply ze sošky.
„Nevylívej si to na Relikvii. Relikvie prostě existují. Není to jejich vina.”
„Tak čí je to vina?! Sakina, že se jí dotkla?!”
„Ne,” Towako znovu zakroutila hlavou. „Je to moje vina. Protože jsem ji sem přinesla.”
„...!”
Nebyl jsem schopen odmítnout její tvrzení. Stoupl jsem na úlomek Relikvie.
„Ani ty jsi nic nezjistil?” zeptala se.
Kdybych něco zjistil, tak bych tu teď nebyl.
„Původně jsem chtěla jen trochu prozkoumat ty protichůdné zkazky...” řekla Towako trochu posmutněle.
„...Přemýšlím, jestli se třeba moc té sošky nezměnila?” navrhl jsem.
„Nikdy jsem neslyšela o Relikvii, jejíž moc by se změnila.”
Pokud to není její moc, tak co se na té sošce změnilo?
Proč najednou začala zabíjet lidi, když je zachraňovala?
„Děje... se něco...?”
Objevila se Saki, opírala se o dveře. Pravděpodobně se přišla podívat, co způsobilo ten hluk.
Pořád byla stejně bledá jako předtím a bylo jasně vidět, že má potíže stát. Ne, to „stejně” bylo jen milosrdná lež. Vypadala mnohem hůř než předtím.
„Co to děláš? Buď hodná a zůstaň...”
Než jsem mohl svou větu dokončit, Saki padla na kolena. Několikrát zakašlala, jak se s námahou chytala za hruď. Napadla mě zlá předtucha.
Saki se zhroutila na zem. Trochu nadzvedla tvář a dívala se na mě tesklivýma očima.
„Saki!”
Chtěl jsem se k ní rozběhnout, a tak jsem vyrazil, ale o něco jsem zakopl.
Vedle mé nohy ležela ta prokletá soška.
Odkopl jsem ji. Soška se odrazila od zdi a přistála přímo Saki před očima.
„!”
Po zádech mi přeběhl nesmírný mráz.
Tohle nebylo nic než budoucnost, co mi Vize ukázala.
V mé vizi se Saki zhroutila.
Zírala na mě tesklivýma očima.
Já jsem kvůli té prokleté sošce zakopl.
Tu sošku jsem odkopl.
Bylo tam víc než dost náznaků.
Je to to samé. ne. Je to to samé! Ne!
V hlavě se mi hádaly dva hlasy.
Setřásl jsem je a zamířil k Saki.
Zoufale se snažila vstát a nesčetněkrát kašlala. Po ruce, kterou si zakrývala ústa, stékala kapka krve a skápla na sošku.
V následujícím okamžiku se málem složila na sošku, ale rychle jsem ji zachytil. Bál jsem se, že by byla vyřízená, kdyby se té sošky ještě jednou dotkla.
Znovu zakašlala a vykašlala mi na tvář krev.
„...Já... omlouvám se...”
Saki se ode mě snažila odtáhnout, skoro znovu spadla na zem, ale tentokrát ji podržela Towako.
„...Smyj si tu krev... mohla by být nakažená...”
Saki se mi prsty snažila setřít tu krev z tváře.
„Jen... jsem to... zhoršila.”
Najednou nechala ruku spadnout. Jak se skoro dotkla sošky, Towako ji spěšně nadzvedla.
Ti lidé dřív taky takhle přišli o život?
Hledali pomoc a byli zrazeni?
A ještě víc muselo bezmocně přihlížet, jak umírali?
Jak jsem zvedl nohu, aby tu sošku odkopl ze Sakina dosahu, všiml jsem si, že kapka její krve se vsákla do sošky.
„!”
Ne, to bylo špatně. Ta krev se nevsákla dovnitř. Ulpěla na povrchu sošky jako normálně. To jenom, že ta krev měla skoro stejnou barvu jako povrch sošky.
Něco upoutalo mou pozornost.
„Tokiyo?”
Saki jsem nechal na starost Towako a zvedl jsem tu sošku, na rukou rukavice. Pak jsem prstem setřel Sakinu krev. Zbytek její krve se rozetřel po povrchu.
Tentokrát se barva slila dohromady a naprosto zmizela.
Ta soška zachránila tisíce a tisíce životů.
Ta nemoc začala kašlem a pak začal nemocný vykašlávat krev. Nakonec nemocný upadl do paralýzy a zemřel.
Kolikrát se té sošky dotkl nemocní hledající pomoc?
„——!”
Towako řekla, že se moc Relikvie nezměnila.
Proto jsem předpokládal, že jeden z těch dvou mýtů byl lež.
Ale co když ani jeden nebyl lež?
Co když mocí té sošky nebylo ani nemoci léčit, ani přivolávat smrtelnou nemoc. Ale něco, co tyhle různé efekty vyvolávalo jako důsledek?
Takže pokud se její moc nezměnila, tak co se změnilo?
Byla o tom zmínka v dokumentech:
Říká se, že soška má podivný a abstraktní tvar podobný vyjádření nenávisti a bědování. Co se toho týče, tento popis se shoduje s příslušným předmětem. Ale je s podivem, že se zdá, že někteří lidé tvrdili, že soška zosobňuje pokojného Buddhu.
Jinými slovy:
její moc se nezměnila.
Změnil se její vzhled.
Poskvrněná zamořenými, nakaženými tekutinami tisíců a tisíců, které ničila nemoc.
Když jsem s tou soškou před chvílí hodil, ukázalo se na ní spoustu puklinek a také se z vrchní vrstvy odlouplo pár kousků.
Co se objevilo pod tím, byla...
„——...”
Nabyla jsem své ztrácející se vědomí. Evidentně jsem omdlela.
Slyším, jak nedaleko spadl trám.
Z dálky slyším, jak spadl pilíř.
Ten zvuk a žár mi prozradilo, že se ten požár už nedá zastavit.
Vypadá to, že se rozhodli mě upálit.
Nebála jsem se smrti.
Naopak jsem byla celkem potěšená, že půjdu tam, kde je on.
Litovala jsem jedině toho, že jsem nebyla schopná pokračovat v jeho šlépějích.
V dopisu, co mi odkázal, mě žádal, abych soškou nahradila jeho pravou ruku a zachraňovala lidi místo něj.
Dle jeho přání jsem zachránila, kolik jsem jen mohla.
Ale nakonec jsem nebyla schopná jejich životy zachránit, a tudíž jsem ho zradila. Ne, dokonce mě podezírali, že jsem lidi zabíjela.
Až do hořkého konce jsem nezjistila, proč soška pozbyla svou léčivou moc.
Jediné, co mě napadlo, bylo to, že to byl trest z nebes.
Za svou bezbožnou nevíru.
Za svou troufalou snahu nahradit pána Juana.
Ale stejně nebylo okamžiku, kdy bych přestala lidi zachraňovat.
Ctění jeho poslední vůle mělo přednost před vším ostatním, i když to znamenalo znepřátelit si Bohy.
Přinutila jsem své téměř paralyzované tělo se pohnout, vytrhla jsem prkno z podlahy a začala kopat díru.
Nevšímala jsem si své trhající se kůže, krvácejících prstů, zlámaných nehtů. Svýma ochablýma rukama jsem dál kopala.
Byla to malá díra, ale dost na to, aby ochránila sošku.
Byla bych ji ráda uložila do nějakého pouzdra nebo něčeho podobného, ale neměla jsem dost času.
Dřív jsem tu sošku každý den leštila, aby si zachovala svůj lesk. Vždycky ho to potěšilo.
Ale teď byla umazaná hlínou. Umazaná krví, kterou jsem na ní musela vykašlat. Ne, byla poskvrněná mnohem dříve. Ta soška byla poskvrněná vší tou krví, co na ni nemocní vykašlali. Musela být smáčená nespočetným množstvím krve.
Najednou mě něco praštilo do hlavy.
Část stropu se zhroutila. Ale necítila jsem žádnou bolest. Místo toho na mě zaútočil nezvyklý pocit.
V mých nevidomých očích se objevil pokroucený obraz.
Byl tohle trik osudu?
Kvůli tomu úderu do zátylku se můj zrak – o který jsem přišla v ten den, kdy jsem přišla o mistra – dočasně vrátil.
Kdyby to bylo možné, přála bych si, abych zůstala v černotě.
Nechtěla jsem vidět chrám, kde jsem žila se svým mistrem, jak lehá popelem.
Nechtěla jsem, aby to byla poslední věc, co v životě uvidím.
Odvrátila jsem zrak od hořícího chrámu a podívala se na sošku ve svých rukách.
Měla jsem v úmyslu vpálit si do paměti tvář sošky, co se tolik podobala jemu—
—myšlenky se mi rozutekly.
Co je tohle?
Ta soška v mých rukách byla na hony vzdálená sošce, kterou jsem znala.
Ta soška, z které vyzařoval klid jako z jezera bez jediné vlnky a která byla dokonale čistá jako obloha bez mráčku a ptáků, se změnila na nechutný, nevzhledně tmavě rudý kus něčeho.
Okamžitě jsem si uvědomila, že to je krev.
Přichytila se na ni krev stovek a tisíců lidí, co soška zachránila. Tohle mi předtím samozřejmě neuniklo. Měla jsem pocit, že je soška pošpiněná krví.
Proto jsem sošku každý den leštila, jak jen jsem dovedla.
Ale kvůli své slepotě a necitlivým rukám se mi nepodařilo ji všechnu setřít. Na sošce ulpívala krev stovek a tisíců lidí, vrstva za vrstvou, až byla soška jednoho dne celá pokrytá.
Vybavila jsem si slova té staré ženy.
Co kdysi byla vytesaná nebeská krása, je teď vzpínající se zlomyslná grimasa!
Tehdy jsem si myslela, že to byla zlomyslná lež.
Ale teď vím, že to byla pravda.
A teď také vím, proč ta soška přestala lidi zachraňovat.
Všechna ta krev zapečetila její léčivé schopnosti. Ne, ještě hůř; ta krev vzkřísila a jako důsledek nemoci přivolala na lidi smrt.
Zvedla jsem se, abych tu nechutnou sošku zničila.
—Ale nedokázala jsem to.
Nemohla jsem zničit sošku, kterou vyrobil on.
Kdyby to bylo možné, ráda bych tu vrstvu krve odstranila, ale nemám dostatek času.
Ta krev byla nechutná, ale také představovala ten širý počet lidí, které zachránila.
Poté, co jsem sošce a pánu Juanovi poděkovala a požádala je o odpuštění, jsem ji zahrabala do díry – s přáním, že ji možná někdo jednoho dne najde a vrátí jí její předchozí vzezření.
Jaká drzost.
Navzdory tomu, že nevěřím v bohy, jsem si něco přála.
A stejně jsem si nemohla pomoct a modlila se.
Modlila jsem se, aby někdo pokračoval v jeho a mých šlépějích a zachránil tolik lidí, kolik jen dokáže...
Ta soška byla jedním slovem děsivá.
Co na první pohled vypadalo jako zoxidovaná měď a shnilé dřevo, pod tou tmavou vrstvou odhalilo zlatý lesk.
Co vydávalo děsivý dojem, skoro jako když člověk kvůli podivným tvarům zahlédne na stromech nebo stěnách tváře, se ukázalo, že pod tou tmavou vrstvou vážně vyobrazuje Buddhu.
Zbytek té rudé vrstvy, co se odloupla kvůli nárazu, šel po troškách snadno sloupnout. Když jsem skončil s odstraňováním, měl jsem před očima sošku hodnou uctívání v chrámu. Ačkoli její zlacení se sem tam odlouplo.
Tu zlatou sošku evidentně pokrývala krev. Byla potřená spoustou krve a ta zaschla. Předpokládám, že to byla krev stovek a tisíců lidí, co se té sošky dotkly, aby se vyléčily ze své nemoci.
Zvedl jsem tu neposkvrněnou sošku a spěchal k Saki.
Ačkoli jsem to neměl nijak potvrzené, přinesl jsem tu sošku k ní a přitiskl jsem ji ke zhroucené dívce.
Okamžitě poté její horečka klesla, jejich divoký dech se zklidnil a její chronický kašel hned ustal.
Přesně jak bylo zaznamenáno v dřívějších historkách o té sošce—
Jednoho dne jsem se jí zeptal: „Co vlastně byla ta soška?”
„No, tohle je jen můj osobní náhled, takže to ber trochu s rezervou,” začala se svým vysvětlením.
Podle její domněnky místo léčení nemocí a zranění ta soška dokázala stimulovat životní sílu a regenerační schopnost člověka.
Jinými slovy ta soška omylem křísila zárodky nemoci v okolní krvi a každého, kdo se jí dotkl, nakazila nemocí nebo jeho nemoc zhoršila.
„Ale nevíme to jistě,” uzavřela.
Bylo spousta jiných otázek, co to vyvolalo.
Proč kněz a jeho učedník tu krev nesetřeli? Kam ten kněz zmizel? A kam se poděl ten učedník, když po sobě zanechal tu sošku?
Možná že uprchl, protože ta soška už nemohla plnit svůj původní účel? Možná že on sám kvůli té sošce zemřel?
Ale v dokumentech se o tomhle nepsalo.
A proto jsme se mohli jen dohadovat.
Jediné, co nám ty dokumenty řekly, bylo, že ta vesnice sužovaná epidemií už neexistuje.
Možná že ta vesnice byla odsouzená k zániku v okamžiku, kdy soška přišla o svou původní moc.
„Ale ten fakt, že zachránila nespočet lidí, přetrvává,” řekla Saki, jak se natáhla pro sošku, která ji málem připravila o život.
V té zlaté sošce vznikla trhlinka, možná proto, že jsem s ní třískl o zem.
Ta přímá svislá trhlina vypadala spíš jako štěrbina, která tam byla od samého počátku.
Najednou se zaskřípěním praskla a ta trhlina se rozšiřovala a rozšiřovala, až se soška docela rozpůlila.
Ta soška byla evidentně vydlabaná dlátem nebo něčím podobným a uvnitř ukrývala něco, co teď vyšlo na povrch.
Bylo to naprosto seschlé, jako kdyby z toho někdo vysál veškerou životní sílu – nebo jako kdyby to dosáhlo svého účelu.
Seschlá jako suchá větev—
Uvnitř sošky se objevila—
Pravá ruka.
Starožitnictví Tsukumodo - Soška
Něco neodpovídá vašim očekáváním.
Něco, co nejde tak, jak chcete vy.
Něco, co vám způsobí ztrátu.
Takové události jsou stěží vzácné.
Považme například obyčejnou koupi: člověk si koupí značkové zboží, jen aby zjistil, že ho okradli; jiný člověk si něco objedná na internetu a dostane něco úplně jiného, než co čekal. Takových příběhů je spoustu.
Každý takovou zkušenost zažil víckrát než jednou nebo dvakrát a vyřešil to buď tak, že to nechal být, anebo že to zboží vrátil.
Ale pokud tím předmětem je náhodou Relikvie, tak to nejde.
Pokud se z toho vyklube jenom podvrh, tak je to jedna věc.
Ale pokud je to originál a její moc se ukáže být úplně jiná, než se čekalo, pak to není nic vtipného.
Absolutně to není nic vtipného.
V posteli leželo dítě a namáhavě dýchalo.
Nebylo jí ani deset let, evidentně už ji tři dny trápí horečka. Kvůli tomu je zrudlá a na hlavě se jí objevují kapičky potu nehledě na to, jak často jí ho matka otírá. Čas od času s bolestí zakašle a potom zasténá, jak jí z toho náhlého pohybu zabolí hlava.
Ve vesnici nebyl žádný doktor. Jediné povolání tam mezi poli byl rolník.
Ve vesnici nebyl ani žádný lék. Zatímco někdy do vesnice přišli potulní prodejci léků, aby tam přečkali noc, vesničané neměli peníze, aby si od nich mohli něco koupit. Čas od času vesničané získali nějaké léky výměnou za nocleh a snídani, ale to ani zdaleka nestačilo pro všechny.
A tudíž jediným dostupným lékem byl odpočinek.
A tudíž když se nemoc u kohokoli zhoršila, pak zemřel.
O této vážné situaci jsme se dozvěděli v den, kdy jsme dorazili.
„Prosím vás, zachraňte moje dítě!”
Nebylo divu, že rodiče dítěte se na nás spoléhali, když se vezme v úvahu situace ve vesnici. Neboť v minulosti už jsme si hráli na doktory.
Ano, dá se říct, že jsme si hráli na doktory.
Ale nebylo to úplně přesné.
Ve skutečnosti jsme nepoužívali žádné léky a nekonali žádné operace.
Jediné, co na tom bylo, byl jeho dotyk.
Bylo to jenom tím, že se můj mistr dotkl nemocného.
„Už se nemusíte bát,” zašeptal potichu a svou pravou rukou se dotkl čela nemocné.
O chviličku později—
Její divoký dech se začal pomalu zklidňovat. Vysoká horečka, co jí tváře zbarvila doruda a co jí na čelo vynesla pot, beze stopy zmizela. Nekonečný kruh bolestného kašle se zlomil a dítě otevřelo oči, jako kdyby se nic nestalo.
„Hm? Co se děje?”
To byla její první slova po třech dlouhých dnech horečky.
Její rodiče propukli v pláč, když si uvědomili, že nakonec přežila, a objali svoje zmatené dítě.
Přihlížející vesničané byli nejdříve údivem bez sebe, ale pak nás začali zahlcovat slovy uznání a obdivu.
Jeho dotyk na místě vyléčil jakoukoli nemoc.
Jeho dotyk na místě vyléčil jakékoli zranění.
Byl to zázrak, který jen stěží mohl vzejít z lidských rukou.
V jeho pravé ruce přebývala božskost—
„Zdar, lidi!”
S ledabylým pozdravem jsem já, Tokiya Kurusu, vstoupil do obchodu.
Vnitřek byl nacpaný různými předměty jako šperky, džbány, portréty a podobně. Nacpaný – ne zásobený – neboť to tam vypadalo víc jako ve skladišti než v obchodě. Ačkoli mnoho skladišť je možná vlastně uspořádanějších.
A tento opuštěný zapadlý obchod, Starožitnictví Tsukumodo (PODVRH), bylo místo, kde jsem pracoval jako brigádník.
„Nikdo tady?”
Normálně měla za pokladnou stát celkem roztomilá dívka v černém, ale evidentně byla v druhé části domu.
Otevřel jsem dveře vzadu a vešel dál dovnitř. Obchod byl přímo propojený s bytem těch dvou.
Vešel jsem do obývacího pokoje a místo lidí, co jsem hledal, jsem na stole našel něco divného.
„Co je tohle?”
Byla to kytka v květináči a soška psa. V tom květináči rostl nějaký plevel a nějakým drátem byl přivázaný k té sošce. Navíc na tom květináči byl ciferník s ručičkou určující čas.
Když jsem se podíval blíž, vypadalo to jako budík a byl nastavený na pátou odpoledne.
Ve skutečnosti bylo náhodou jenom minutu před pátou. Pes otevřel oči a začal po stole pochodovat a pomalu vytahoval ten plevel z květináče.
Všeho všudy to vypadalo jako nějaké mechanické hodiny, ačkoli jsme úplně nepochopil jejich smysl...?
Jak to ten plevel vytahovalo, začalo být pomalu vidět jeho hnědý kořen. Když jsem se na ten kořen pořádně podíval, začalo mi to připadat jako lidská hlava a celý jsem se z toho střásl.
Ale nepřekvapilo mě to. Přece jenom majitelka tohohle obchodu byla naivka, co naletí na takové triky.
Ale jů, to je ale groteskní budík. Nechtělo by se mi každé ráno vstávat kvůli něčemu takovému.
Tohle mi vytanulo na mysli, zatímco se pes krok za krokem vzdaloval od květináče a odhaloval víc a víc kořene, co vypadal jako hlava.
Ten budík mi tak nějak něco připomněl.
Nechte mě přemýšlet...
Nebyla nějaká pohádka nebo legenda, kde se psi používali na vytahování takových rostlin?
Co to jen bylo...? Hm...
„Ach. To byla mandragóra.”
Když se kořen mandragóry vytáhne, rostlina zaječí a zabije všechny, co ji uslyší, kvůli čemuž se k jejich vytažení používají psi...
„...Ach ne, prosím ne.”
Bylo to zrovna v tom okamžiku, kdy mě napadla ta předtucha, když ručička ukázala na pátou a psí soška udělala poslední krok.
Kořen, co se podobal hlavě, vyklouzl z květináče a zaječel, zatímco se zatvářil jako na Křiku od Edvarda Munche.
„KRYAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!”
„UWAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA! HEJ!”
Převrhl jsem ty madragórové hodiny.
Hodiny spadly na podlahu a dál tam pokračovaly ve skučení.
„Pche, jenom podvrh,” prohodila žena, co se objevila, jako kdyby to celé sledovala.
To byla majitelka tohoto obchodu a také moje zaměstnavatelka, Towako Settsu.
Pravděpodobně by se nejlépe dala popsat jako pohodová kráska. Její tvář zdobilo krásně tvarované obočí, v očích jí zářila pevná vůle a hladké černé vlasy se zářivým leskem jí sahaly až do pasu. Měla útlou postavu a byla o kousek vyšší než já, jehož tělo bylo rovno průměrnému středoškolákovi, takže její vzhled byl celkem vyzývavý. To samé se dalo říct o jejím oblečení: měla na sobě obepnutou košili se sakem a úzké kožené kalhoty, co zdůrazňovaly její dlouhé nohy.
Ale její chování mělo do jejího vzezření daleko.
Nejenom že sbírala podivné zvláštnosti, ale také jí přišlo zábavné zkoušet je na mě jako nějaké děcko.
Takhle řečeno, ty zvláštnosti nesbírala jenom proto, že by to byl její koníček.
Ve skutečnosti byly věci, co sbírala, známé jako Relikvie.
Ne starožitnosti nebo umělecká díla, ale nástroje se zvláštními schopnostmi vytvořené mocnými dávnými civilizacemi nebo mágy, nebo předměty, co do sebe vsákly zášť jejich majitele nebo přírodní duchovní síly.
V pohádkách a legendách jsou často nástroje, co mají moc.
Například kámen, co přináší štěstí, panenka, které každou noc rostou vlasy, zrcadlo, co vám ukáže, jak budete vypadat v budoucnosti, meč, co přinese zkázu každému, kdo jej vytasí.
Každý už o jejich existenci s největší pravděpodobností slyšel.
Ale lidé je považují jen za pouhou fantazii, protože je neviděli na vlastní oči, nevšimnou si jich, i kdyby je měli přímo před očima, a pokud se stane něco záhadného, pak věří na nějakou náhodu.
Někteří cítí nezájem, zatímco jiní si jsou jistí, že takové věci neexistují.
Ale Relikvie jsou nám bohužel blíže, než si myslíme.
Jejím koníčkem bylo sbírání takových Relikvií.
No, většinu času jako tentokrát ji podvedli a ona koupila podvrh.
„Za tyhle mandragórové hodiny jsem vyhodila spoustu peněz...” reptala Towako, když vypnula stále kvílející hodiny.
„Jen tak pro zajímavost, co by se stalo, kdyby to byl originál?”
„Zemřel bys.”
„Sakra, to už potom není budík, ne?!”
„Ale no tak, vždyť by to nebyl konec světa.”
Ale ano! Aspoň pro toho spáče. Rozhodně jsem kvůli týhle věci přišel o pár let života...
„A vůbec, kdy ses vrátila?”
Kvůli svým nákupům Relikvií byla celý týden pryč.
„Hm, zrovna teď. Tokiyo? Dej to do regálu.”
Towako mi nakázala, abych mandragórové hodiny (podvrh) dal do obchodu. A zase se nám zvýšil skladový stav předmětů, co nemá co dělat se starožitnostmi.
„Kde je chceš mít?”
„To je jedno.”
„Proč pro změnu nevypracuješ nějaký systém?”
Vrátil jsem se do obchodu a dal hodiny na volné místo vedle starého fotoaparátu. Mimochodem, to byl (falešný) fotoaparát, co zachytil minulost vyfoceného člověka.
Towako také vstoupila do obchodu a jen tak mimochodem vyjela pokladnu.
Když viděla vytisknuté týdenní tržby, zašklebila se. Evidentně se aspoň trošku starala o to, kolik jsme prodali.
Ale já bych jí velmi doporučoval, aby se nestarala.
„Co dalšího jsi koupila?”
„Ach, po pravdě jsem tentokrát našla něco pěkného.”
Rychle z mysli vypustila historii tržeb a řekla mi o svém nálezu.
„Je to soška, kterou našli ve vesnici, co už je sto let opuštěná, víš? Ale ta soška vážně vypadá pitvorně. A přitom se říká, že když se té sošky dotkneš, vyléčí jakoukoli nemoc.”
„Je to pravda?”
„Evidentně to nikdo nikdy nezkusil.”
„Pokud chceš znát můj názor, tak to zní zatraceně podezřele.”
„Ani já bych ji nekoupila, kdyby to bylo všechno. Ale podle všeho existuje ještě jeden mýtus, podle kterého zemřeš na nevyléčitelnou nemoc, pokud se té sošky dotkneš.”
„Není to tak nějak pravý opak?”
„Správně. Jeden mýtus povídá, že ta soška léčí nemoci. Další říká, že tě nemocí zabije. Co na to říkáš? Nejsi natěšený zjistit, proč kolem té jedné sošky jsou dva protichůdné mýty?”
„No, to nemůžu popřít.”
„Takže jsem našla nějaké dokumenty a výzkumný materiál, který ode dneška začnu studovat. Obchod je v tvých rukách,” vyhrkla a otočila se. „Ach, abych nezapomněla!” dodala najednou. „V žádném případě se té sošky přímo nedotýkej, dokud nezjistíme, jaký má účinek! Když se jí budeš chtít dotknout, dej si rukavice. Jinak nejsem zodpovědná za tvoji případnou smrt.”
„Jasný.”
Přikývl jsem... a ztuhl.
Před našima očima stála moje kolegyně Saki Maino a v holých rukách držela tu divnou sošku.
„Zabijte ji!”
„Ta děvka je čarodějnice převlečená za člověka!”
„Přivolala na naši vesnici pohromu!”
Vně chrámu se ozývalo nespočet nahněvaných výkřiků. Teď už chrám pravděpodobně musel být obklíčený většinou vesničanů.
Proč to takhle dopadlo? Já jsem je chtěla jen zachránit.
Zvedla jsem tu sošku, co jsem měla v rukách, před svou tvář.
Byla to soška, co vyléčila jakoukoli nemoc. Byla to soška, kterou mi odkázal můj mistr. Byla to soška plná jeho něžnosti... a přesto...
– Musel tu po sobě zanechat kletbu.
Vzpomněla jsem si na slova jednoho vesničana. Byla to pravda? Byla to kletba, kterou po sobě zanechal?
Chtěla jsem věřit, že to je omyl, že to tak není.
Chtěla jsem věřit, že by něco takového neudělal.
Najednou jsem pocítila, že v chrámu začalo být tepleji. Teď byla zima a nebylo možné, aby jen tak zčistajasna dorazilo jaro. Při tom mém zmatku teplota dál stoupala.
Jak teplota prudce stoupala, zaslechla jsem praskání dřeva.
Okamžitě jsem si uvědomila, že chrám zapálili.
Netrvalo dlouho, než se teplo změnilo na výheň.
Musím utéct.
V pokusu vstát jsem spadla na zem a vyzvracela všechno, co mi stoupalo jícnem.
Bylo mi jasné, že jsem vyzvracela krev.
Poslední dobou jsem zvracela krev tak často, že jsem si na to zvykla. I já jsem se nakazila tím morem.
Ale víc jsem se starala o sošku ve svých rukách.
Prosím, ať není zamazaná mou krví.
Rukávy jsem otřela krev, která na sošku mohla anebo nemusela dopadnout, a když jsem skončila, znovu jsem se jí pevně chopila.
Ale moje nemoc zůstala nevyléčená.
Ta soška, co kdysi vyléčila jakoukoli nemoc, už žádnou nemoc neléčila.
Která smrt si pro mě přijde rychleji? Smrt z nemoci nebo smrt ohněm?
Mé vědomí se rozostřilo a zamlžilo kvůli vnějšímu i vnitřnímu horku.
Na mysl mi vyplouvaly dávné dny, jak jsem pomalu upadala do bezvědomí.
Jmenoval se Juan.
Zatímco mu bylo jen něco málo přes třicet, měl vlasy čistě bílé. Ale kvůli tomu nevypadal letitě nebo neduživě, ale spolu s jeho kůží, jež byla tak bílá, jako kdyby nikdy nespatřila slunce, vykreslovala jeho čistotu.
V té době pán Juan pobýval v opuštěném chrámu hluboko v horách. Aniž by se upínal na nějakou konkrétní církev, prostě a oddaně uctíval Buddhu.
Někdy se modlil, někdy vyřezával sošky Buddhy a někdy – léčil lidi svou pravou rukou.
Lidé z vesnice často navštěvovali jeho chrám v potřebě jeho pravé ruky.
Lidé v této vesnici byli chudí a země pustá. Skromně přežívali na nemnohé úrodě, kterou jim země zdráhavě vydala. Protože si lidé nemohli dovolit léky a protože tu nebyl žádný lékař, když člověk onemocněl, zašel za panem Juanem, aby mu svou pravou rukou požehnal.
Nákaza, co vesnici sužovala, začínala kašlem a pokračovala vysokou horečkou a poté oběti zvraceli krev. Dále oběť upadla do paralýzy, její metabolismus se zpomalil a nakonec zemřela.
Ale od té doby, co můj mistr – a jeho pravá ruka, v níž přebývala božskost – přišel do této vesnice, nákaza si nevyžádala žádné oběti.
I já jsem dostala požehnání jeho pravé ruky.
Moje rodiče mě zanechali v horách a když mě putující pán Juan zachránil, byla jsem na pokraji smrti buď hladem, neboť jsem neměla co jíst, anebo podchlazením, protože jsem byla zahrabaná ve sněhu.
Zatímco si moc dobře nepamatuju, co se dělo, když mě zachránil, vím, že mé studené tělo naplnilo něžné teplo a oživilo mou životní sílu.
Od té doby jsem s ním zůstala a starala se o každodenní povinnosti.
Nebyla jsem jediná, kdo chtěl s pánem Juanem bydlet, ale on ostatní vždycky odmítl.
Tedy nebyl žádný zvláštní důvod, proč jsem já byla jediná, kdo s ním žil. S největší pravděpodobností mě prostě litoval – děvče ani ne polovinu jeho věku, které nemělo nikoho jiného, na koho by se mohlo spolehnout.
Abych mu tu laskavost splatila, každý den bez výjimky jsem uklízela v chrámu a připravovala jídla a prala naše prádlo.
Předmětem uctívání v chrámu byla zlatá socha Buddhy, co patřila pánu Juanovi. On sám ji vyřezal z cypřišového dřeva a pozlatil ji. Ale byla velká zhruba jen jako toulavá kočka... Tohle srovnání může být trochu hloupé. Ale jelikož jsem nevzdělaná, nedokážu vymyslet nic lepšího.
V každém případě pán Juan tu sošku opatroval, a proto jsem ji opatrovala i já.
Vážil si té sošky a neochvějně léčil lidi. Když někoho léčil, vždycky měl tu sošku vedle sebe, aby si vypůjčil její moc.
Mým prvním úkolem každé ráno bylo tu sošku omýt.
Každé ráno jsem ji vyleštila ručníkem namočeným ve studené zimní vodě.
„Odpusť mi, že tě nutím tak dřít.”
Pán Juan mi často děkoval, když mě viděl umývat nebo prát v ledově studené vodě.
Ale takové úkoly měly daleko do otravy. Bylo mi jedno, jestli voda byla ledově studená nebo vlažná.
Jedním důvodem byl samozřejmě můj postoj, ale z větší části to bylo proto, že moje ruce postrádaly cit a kůži na nich jsem měla tvrdou jako kámen.
Pravděpodobně jsem v tom sněhu byla zahrabaná příliš dlouho. Moje ruce byly napůl mrtvé.
Dokonce ani pravá ruka pána Juana nebyla schopná vyléčit ty odumřelé části.
Zatímco jeho pravá ruka dokázala vyléčit jakoukoli nemoc nebo zranění, nemohla oživit mrtvé. Podobně nedokázala vyléčit odumřelé části těla.
Nicméně díky jeho ruce jsem se vyhnula ztrátě svých vlastních rukou.
Nemohla jsem volně pohybovat prsty, ale trochu se mi to dařilo. Také jsem věci mohla držet svými pažemi, takže když jsem si na to zvykla, tak to nebyl takový problém.
Bylo mi příjemně tak, jak to bylo.
Ale—
„Odpusť mi. Kdybych tě jen našel dříve...”
Čas od času mi samovolně obalil ruce svými a něžně je třel.
Jenom v takových chvilkách jsem si přála, abych v nich pořád měla cit.
Dříve jsem řekla, že v jeho pravé ruce přebývá božskost, ale věřím, že žádný Bůh neexistuje.
Pokud Bůh nedokáže zachránit ani vesnici před nákazou nebo dítě před smrtí hladem v divočině, pak nezáleží na tom, jestli existuje nebo ne. A pokud na tom nezáleží, tak může tak jako tak neexistovat.
A tak pro mě byl Bůh on.
Pokud on, kdo zachránil vesnici před nákazou a dítě před smrtí hladem v divočině, není Bůh, tak kdo jiný by jím mohl být?
Ale když jsem mu tohle řekla, pokáral mě, že bych neměla říkat tak přehnané věci.
A tak jsem to přestala říkat, i když jsem si to dál v duchu myslela.
Jednou jsem se ho zeptala na jeho pravou ruku.
Evidentně to všechno začalo jedním snem.
Pořezal si ruku o něco jako zrezivělý hřebík a dostal vysokou horečku, což ho následně několik dní drželo na prahu smrti. Ale jednou se mu ve snu zjevil Buddha a svou pravou rukou se dotkl tváře pána Juana.
Navzdory tomu, že to byl sen, se cítil mnohem lépe.
Nakonec než Buddha odešel, dotkl se jeho pravé ruky a řekl mu, aby zachraňoval lidi.
Když se následujícího dne vzbudil, horečka byla pryč.
Hned po probuzení se jako první dotkl vrabce se zlomenými křídly.
Všichni si byli jistí, že ten vrabec už nikdy nebude létat, ale jakmile se jej dotkl, vrabec vyletěl do oblak.
Tehdy si uvědomil, že Buddha jeho pravé ruce udělil moc.
Zároveň se rozhodl, že zachraňovat lidi je jeho poslání.
Pak cestoval z místa na místo, dělal zázraky a zachraňoval lidi.
Ale život prostě není takový, jaký jej chceme.
Jeho záhadná moc nepřinášela jenom požehnání, ale také pochyby a strach.
Čím více lidí zachránil, tím víc se pochybovalo o jeho moci, jestli to není nějaká kletba, a nebylo neobvyklé, aby jej vyhnali ze strachu, že je démon v podobě člověka.
Pokud by jej vyhnali i odtud, tak bych jej následovala jako doteď.
Byla jsem šťastná jen proto, že jsem byla s ním.
Ani mě nenapadlo, že bych jej někdy opustila.
Nicméně jsme stále hledali poklid.
Lidé tady nás přijali.
Přála jsem si, abychom tady mohli zůstat dlouho.
Líbil se mi náš život tady a chtěla jsem, aby pokračoval.
—Ale měla jsem jednu starost.
Poslední dobou začal můj mistr často kašlat.
Byl to podobný kašel, jako měli vesničané, co za ním přicházeli, aby je vyléčil.
Když jsem mu řekla, aby se svou pravou rukou vyléčil, jenom se zasmál a řekl, že mám pravdu.
Ta soška byla – jedním slovem – děsivá.
Bylo celkem složité rozhodnout, z čeho byla vyrobená. Zatímco to vypadalo jako zrezivělé železo, také to vypadalo jako zoxidovaná měď a také bylo mohlo projít za shnilé dřevo. Barvu to mělo zaschle vyhlížející temnou rudou a byla vysoká zhruba 50 centimetrů, zatímco byla tak tlustá, že jsem byl jen stěží schopen semknout prsty, když jsem kolem ní dal ruce.
Ale největší hádankou pro mě byl její tvar. Nevypadalo to ani jako soška Buddhy, ani jako soška ďábla. Jelikož to vypadalo tak abstraktně, šel z ní strašidelný dojem, podobně jako když člověk vidí tváře na stromech nebo stěnách.
Prozatím jsme tu sošku, jež nemohla být méně vhodným uměleckým dílem pro výzdobu vlastního pokoje, uložili do skleněné vitrínky na panenky v obývacím pokoji.
Co se týče Saki, co se té sošky dotkla, bylo mi řečeno, že se nemám ptát.
„Vítejte-hepčí. Jak vám mohu pomoci-hepčí? Děkujeme za návštěvu-hepčí!”
Pracovala na svých směnách jako obvykle, ale jelikož neustále kýchala, působila trochu nemocně. Jen tak mimochodem, ten zákazník teďkom si uvědomil, že si spletl obchod v okamžiku, co otevřel dveře, a otočil se na patě. Délka návštěvy tohoto dnešního prvního zákazníka byla jedna vteřina.
„Jsi nemocná?” zeptal jsem se jí náhodou, protože jsem neměl co na práci.
„Zdá se-hepčí. Od včerejška se necítím moc dobře-hepčí. Ale podle mě to není nic vážného-hepčí.”
Sledovat Sakin neměnný výraz, jak se neustále proměňuje – ačkoli to bylo jenom kýchání – bylo celkem zábavné.
Když už jsme u toho, „kýchnutí” jsou celkem rozsáhlá. Existují potlačené zvuky jako „kčí” nebo „pší”, ale také existují pořádné jako „Ahep-čí!!”. Odborníci toto přirovnávají k „Saa-kra!!”, ale tohle dělají jenom muži, takže to je něco jiného.
Nikoho nezajímá mužské kýchání, ale děvčata mohou prostým kýchnutím podtrhnout svou roztomilost. Jen tak mimochodem moje oblíbené kýchnutí je „hepčí”.
V tomto smyslu je Sakino kýchání celkem dobré...
„...”
Když jsem se vzpamatoval kvůli pocitu, že na mě někdo chladně zahlíží, Saki se na mě skutečně chladně dívala.
„Co?”
„Zase jsi přemýšlel o nesmyslech, že jo?”
„Tu část 'o nesmyslech' můžeš vyškrtnout.”
Po roce naší spolupráce evidentně dokázala uhodnout, na co myslím.
Ale s tím se nedá nic dělat. Nebylo tady vůbec nic na práci, že jsem musel myslet na takové nesmysly. Ach... zrovna jsem přiznal, že to byl nesmysl.
„Pokud tě Towako přistihne-hepčí, jak jsi duchem mimo-hepčí, sníží ti plat-hepčí-hepčí!”
„Zavřela se u sebe v pokoji, takže se není čeho bát.”
Towako se před třemi dny zavřela do svého pokoje a pročítala dokumenty.
Podle Towako ta soška byla schopná vyléčit jakoukoli nemoc, ale vzhledem k tomu, že nedokázala vyléčit ani Sakino obyčejné nachlazení, nemělo to moc velkou naději. Co se týká té druhé historky, že způsobuje smrtelnou nemoc: nikdy jsem neslyšel o smrtelné nemoci, která by začínala kýcháním. Ani tohle nemělo moc velkou naději.
Zatímco by to Towako nepřiznala, všechno naznačovalo, že se zase dostala k podvrhu.
„Svět pořád stojí, co?”
„To už zažíváš krizi středního věku?”
Po dlouhé době Towako vylezla ze svého pokoje a poplácala mě po zádech, zatímco pila vitamínový nápoj s mrkvovým extraktem. Vlasy měla svázané dozadu, pravděpodobně proto, aby jí nepřekážely, a oči měla napůl zavřené, pravděpodobně proto, že se dostatečně nevyspala. Působila dojmem, že nebude trvat dlouho, než jí naroste třídenní strniště.
„Vážně nemůžeš mluvit o druhých, ne? Tak co, zjistila jsi něco?”
„Hm... teprve jsem začala číst, takže je příliš brzy na to dělat nějaké závěry, ale na pár věcí jsem přišla.”
„Například?”
„Ta soška byla původně předmětem uctívání v nějakém chrámě.”
„Ta ošklivá věc?”
„Tyhle sošky nemusí nutně být Buddhové nebo Bodhisattvové, víš. Přece máme ten slavný příklad, kdy lidé uctívají tu věc, co muži nosí mezi nohama, ne? Všechno má svůj význam a to je to důležité.”
„A jaký význam by měla mít tahle věc?”
„Nemám ponětí. Ale našla jsem jinou velmi zajímavou historku, podle které měl kněz z toho chrámu mít boží schopnost vyléčit svým dotykem jakoukoli nemoc.”
„Není to úplně to samé jako s tou soškou?”
„Taky se k tomu váže pár historek. Jednou se jedno dítě s vysokou horečkou uzdravilo hned, co se té sošky dotklo. Nebo zase jednou jeden muž spadl ze střechy a zlomil si nohu. Ale jakmile se ho ten kněz dotkl, kosti mu srostly a on mohl zase chodit. Ach, správně, taky tam byla tahle legrační historka: jednou ten chrám nabídl všem vesničanům houbovou polévku, ale všichni vesničané se otrávili, protože ty houby byly jedovaté. A pak se jich ten kněz šel dotknout, načež všichni vstali, jako kdyby se nic nestalo.”
„To zní podezřele, ne? Jako takové ty náboženské sekty.”
„Jo, předstírat, že kněz má nějakou moc je běžný trik na získávání členů. Jen mi vrtá hlavou, že je těch historek tolik.”
Podíval jsem se do obchodu.
Podle toho, co jsem mohl soudit dle Saki, co seděla za pokladnou a kašlala, ta soška byla přece jenom podvrh. Pravděpodobně se blíží den, kdy nám do regálů přibude nová položka.
„Saki, můžeš si dát pauzu,” řekl jsem, ale od pultu nepřišla žádná odpověď. „Saki?”
Když jsem ji poplácal po zádech, zvedla hlavu a podívala se na mě vlhkýma očima, celá překvapená. Zrovna chtěla něco říct, ale do toho začala kašlat.
Kašel? Copak do teď nekýchala?
„Saki? Jsi v pohodě?”
„Ano,” odpověděla stejně stroze jako obvykle, ale hned potom se rozkašlala.
Zdá se, že se její čerstvě chycená rýma zhoršila.
„V každým případě se o to tady postarám, takže si trochu odpočiň.”
Saki chvíli v tichosti přemýšlela, ale pak zamumlala mírně ochraptělým hlasem: „Dobře.” A vstala. Zapotácela se a opřela se o mě. Čelo měla opřené o mě, takže jsem cítil její kůži. Měla mírnou horečku.
„Hej... to ti je tak špatně?”
„Ale no tak, jděte se muchlovat někam jinam,” řekla Towako.
Tam, kde stála, to muselo vypadat, jako že se objímáme.
„Vypadá to, že vážně dostala rýmu! Hej, vzpamatuj se!”
Poplácal jsem Saki po tvářích, abych jí pročistil hlavu. Se slabým kývnutím šla do obýváku.
„Kdo ví? Třeba je to ta nevyléčitelná nemoc ze sošky?”
„No jasně,” setřel jsem Towačin vtip.
„No jasně...”
Jeho kašel se poslední dobou neustále zhoršoval. Když jsem se ho dotkla na čele, čelo měl strašně horké. Také mu čas od času začaly padat věci z rukou.
Podle těch příznaků to byla jasně ta nemoc, co postihla tuhle vesnici.
Nemoc toho roku se silně šířila a nemocní stáli před naším chrámem, ta fronta neměla konce. Pán Juan byl zaneprázdněný jejich léčením.
Jsem si jistá, že pán Juan upřednostnil léčbu ostatních před svou vlastní.
Potlačila jsem svou úctu vůči jeho osobě a pokárala ho: Kdo se o ty lidi bude starat, pokud se ti něco stane?
Byla to lež.
Nestarala jsem se o vesnici.
Jen jsem nechtěla sledovat, jak trpí.
Ale pán Juan se vůbec nevyléčil.
Jednoho dne se příznaky nemoci objevily i u mě. Kašel v první fázi mi nedal pokoje a také jsem lehla s horečkou. Nemělo trvat dlouho a moje tělo by znecitlivělo.
„Pojď sem, vyléčím tě.”
Pán Juan mi pokynul, abych přišla k němu, a natáhl svou pravou ruku.
Ale já byla zmatená.
Tvářil se mírně překvapeně.
„Prosím, netrap se kvůli mé skromné maličkosti.”
„Proč bys to říkala?”
„Prosím, nejdřív vyleč sám sebe.”
„Já jsem pořád v pořádku.”
„V pořádku, říkáš? Copak pořád nekašleš, pane? Copak nemáš vytrvalou horečku? Už se ani nemůžeš volně pohybovat. Myslel sis, že si toho nevšimnu?”
„Možná tomu nevěříš, ale mám silný kořínek. Časem to odezní. Já se znám ze všech nejlépe. Mnohem víc se starám o tebe. Rychle, dovol mi tě vyléčit.”
„...”
„Prosím, nedělej mi starosti.”
Když jsem zaslechla to slovo 'starosti', skoro jsem ho poslušně následovala. V žádném případě jsem si nepřála pána Juana trápit. Nechtěla jsem vidět, jak se trápí.
Nicméně jsem odmítla.
Kdybych jeho léčbu přijala, pak by určitě znovu odložil svou vlastní. Možná se bál, že svou pravou ruku může použít pouze omezeně a zdráhal se ji jednou použít pro sebe.
Kdyby to byla pravda, o to víc jsem ho musela přimět se vyléčit jako první.
„Ať řekneš cokoli, nenechám tě vyléčit mě jako první.”
Když si uvědomil, že moje rozhodnutí je neotřesitelné, konečně mi to řekl.
Že on sám se svou pravou rukou nemohl vyléčit.
Uplynuly tři dny.
Sakin stav nejevil žádné známky zlepšení.
Její kašel neustával a její horečka neklesala. Evidentně měla zastřenou mysl, neboť se nedokázala řádně převléct a když už se přiměla k jídlu, tak jí padala lžička.
„Hm... vypadá to ošklivě,” zasténala Towako, když odešla ze Sakina pokoje poté, co jí pomohla s převlékáním.
„Cítí se špatně?”
„Hm? Jo, to taky, ale mě trápí něco jiného. Už nemáme žádné čisté prádlo...”
„Co?”
„Ne, podívej, všechny domácí práce jsem nechala na Saki. Došlo jí čisté prádlo. Co se toho týče, já už taky žádné nemám.”
„Copak jsi neprala?”
„Já v domácích pracích nevynikám,” vysvětlila hrdě.
Já mohl jen složit hlavu do dlaně.
„Mám ten úkol přidělit tobě?”
„Odmítám.”
„Ech? Tak často se ti nenaskytne prát prádlo dvou děvčat, víš? Taky tam jsou pyžama a spodní prádlo!”
„Neústupně odmítám.”
„Upjatec...”
„Prostě se tím nemíním obtěžovat.”
„Pche, dělej si, co chceš. Saki se zrovna probrala, tak jdi za ní. Ale nebuď tam moc dlouho, dobrá?”
Towako odkráčela se Sakiným špinavým prádlem, zatímco já jsem vešel do jejího pokoje.
Nebylo to poprvé, co jsem tam byl, ale vždycky se mi to tam zdálo holé. S téměř žádným nábytkem to byl celkem opak přeplněného obchodu. Byl tam jenom stůl, šatník a postel. Žádní plyšáci, žádné plakáty.
Většinu času nosila černou, ale její pokoj byl natřený na bílo. Momentálně mi to hodně přišlo jako nemocnice.
„Proč tak zíráš kolem?” postěžovala si Saki, zatímco vystrčila půl tváře z pod přikrývky.
„Jen mě napadlo, že máš vážně holý pokoj. Chceš, abych ti při příští návštěvě donesl ty mandragórové hodiny?”
„Já tu věc nepotřebuju.”
„To mi došlo. Já taky ne,” žertoval jsem a posadil se na židli vedle postele, kde pravděpodobně seděla Towako. „Jak se cítíš?”
„Strašně.”
„To máš za to, že pracuješ, i když jsi nemocná.”
Na čele měla přiložený obyčejný namočený kapesník, aby jí horečka aspoň trochu klesla. Pohrával jsem si s myšlenkou, že na něj napíšu „maso”, ale zdržel jsem se toho, protože to byl otřepaný vtípek.
Ale jak jsem k Saki natáhl ruku, pocítila nebezpečí, neboť se ode mě v posteli odtáhla.
„Nic ti neudělám, vážně.”
„Tím to není.”
Saki vystrčila hlavu z pod přikrývky a podívala se na mě.
„Nekoupala jsem se,” zašeptala tak potichu, že jsem jí stěží rozuměl.
„Hm? Ale vždyť nesmr...”
Dostal jsem pěstí přímo do nosu, když jsem potáhl její vůni. V tom úderu bylo mnohem více síly, než kolik bych čekal od nemocného.
„Promiň.”
„Za co? Za tu ránu?”
„Za to, že nepracuju. Přece jenom jsem si vzala tři dny volno.”
Nachlazení taky oslabuje srdce? To znělo celkem chvályhodně!
„To nic. Stejně v obchodě není co dělat.”
„Kdyby to Towako slyšela, naštvala by se!”
„Ale neposlouchá, takže je to v pohodě.”
„Ale já to slyšela, ne?”
Trhl jsem sebou, jen abych zjistil, že Towako se vrátila, aniž bych si toho všiml. Nesla s sebou láhev minerálky. Když mi tu láhev hodila, řekla, abych za ní potom přišel, a odešla.
„Proto jsem ti to říkala... jsi až moc nedbalý!”
Saki se několikrát snažila otevřít PET láhev, co jsem jí předal, ale nepovedlo se jí to. Evidentně neměla žádnou sílu. Vzal jsem jí tu láhev, abych ji otevřel, a vrátil jí ji.
Posadila se a hltavě se napila, aby uhasila žízeň.
A pak jsem si všiml něčeho celkem překvapivého, totiž v čem byla oblečená.
„Co je?”
„Nic, jen jsem nevěděl, že se ti líbí takové věci.”
Saki na sobě měla hnědé pyžamo, co vypadalo jako nějaký převlek. Stačilo by, aby si přes hlavu přetáhla kapuci, a byla by úplný mýval.
„Towako žádné jiné neměla... proč to nemohlo být černé?”
„Tebe trápí barva?!”
„Co jiného?”
„No, ale černí mývalové přece neexistují, ne? Radši bys měla jít za tučňáka.”
„Ne, tučňáci mají bílá bříška.”
Co to je s tím ne? Jen tak mimochodem, mývalové mají taky bílá bříška.
Když jsem na to poukázal, řekla: „Teď když jsi to zmínil. Moje nedbalost.”
Nebyl žádný důvod, aby se cítila zahanbeně, ale zdálo se, že její sympatie k černé nesnesly žádné kompromisy. …Jaká zbytečná konverzace.
„Ehm, no, nechme tvoje pyžamo být. Tak nějak si dobře odpočiň! Zítra to bude lepší, určitě.”
„Hm.”
Jelikož jsem ji nechtěl vyčerpávat příliš dlouhou návštěvou, vstal jsem a zamířil ke dveřím.
„Ach, počkej.” Saki mě zastavila.
„Hm? Ještě něco?”
„Ne. Jenom...,” zašeptala stěží slyšitelným hlasem a odvrácená ode mě, „...díky.”
Tváře má určitě zrudlé kvůli horečce.
Aby svoje rozpaky zakryla, rychle zvedla láhev ke rtům, ale o vteřinu později zakašlala a vyprskla všechnu vodu na pokrývku.
„V klidu, v klidu.”
Měl jsem podezření, že jí voda zaběhla jinou cestou, než by měla. Zasmál jsem se a jak jsem to udělal, něco upoutalo mou pozornost.
Na přikrývce se objevily rudé skvrny.
„Ech?”
Než jsem si to uvědomil, zíral jsem na ni.
Na ruce, kterou si zakrývala pusu, jí ulpělo něco červeného.
Pán Juan mi podrobně pověděl o své pravé ruce.
Dozvěděla jsem se, že nemoci a zranění neléčil svou rukou, že to byl jen prostředník, kterým mohl poskytnout svou vlastní životní sílu.
Jinými slovy pokud by životní síla byla voda, tak jeho pravá ruka by byla naběračka k jejímu nabírání.
Životní síla, kterou předal dotyčnému člověku, oživila životní sílu nemocného nebo zraněného a umožnila mu uzdravit se za pomoci své přirozené regenerace.
Proto nemohl vzkřísit mrtvé a proto části těla odumřelé spálením nebo omrznutím zůstaly mrtvé.
Mrtví neměli žádnou životní sílu, která by se dala oživit.
Proto pán Juan nemohl vyléčit sám sebe.
Když do sebe vlije životní sílu, její množství by se nezměnilo.
Tehdy jsem si uvědomila, že jeho léčení ostatních se rovná sebevraždě.
Pán Juan mi řekl, že množství energie je zanedbatelné a že mu stačí jídlo a den odpočinku, aby ji znovu nabyl.
Řekl mi, že léčení lidí jako takové není sebevražda.
Ale když to dělal ve svém oslabeném stavu, nebylo to nic než sebevražda.
Od toho dne, co jsem se to dozvěděla, jsem začala všechny vesničany, co přišli kvůli páně Juanově pravé ruce, posílat pryč.
Chtěla jsem, aby měl pokoj.
Řádně jsem vesničanům situaci vysvětlila.
Že pán Juan se nakazil stejnou nemocí jako oni. Že sám sebe nemohl svou pravou rukou vyléčit. A také jsem jim slíbila, že je nechám setkat se s pánem Juanem, jakmile se uzdraví.
Zprvu souhlasili, ale jak dny míjely, začali mít podezření.
Prohlašovali, že kvůli touze po penězích záměrně zadržujeme jeho moc.
Prohlašovali, že jsme upřednostnili lidi, co nám zaplatili velkou sumu peněz.
Zapomněli na laskavosti, které jim pán Juan prokázal, a začali šířit pomluvy, jak se jim zachtělo.
Rozhodla jsem se, pána Juana ještě více izolovat od vesničanů.
On byl všechno, na čem mi záleželo.
Samozřejmě jsem mu o ničem neřekla.
Řekla jsem mu, že epidemie vymizela a že lidé jsou v nejlepším zdraví.
Bolelo mě u srdce, když jsem v jeho tváři viděla úlevu, když se rozveselil, ale obrnila jsem se a lhala od začátku až do konce.
Ale zatímco se upokojil, jeho stav se den za dnem zhoršoval – jeho kašel nikdy nepřestával, jeho horečka neklesala – a nakonec byl jen stěží schopen sám jíst nebo chodit.
Jednoho dne pán Juan najednou znovu začal svýma netečnýma rukama vyřezávat svou sošku Buddhy.
Seškrábal zlacení sošky, kterou tak opečovával, a použil kladivo s dlátem.
Když jsem se ho zeptala, proč to dělá, řekl, že tu sošku chtěl dokončit a co nejvíce ji připodobnit Buddhovi, o kterém se mu zdálo.
Pán Juan tu sošku stále považoval za nedokončenou, i když mě se zdála úžasná.
Den za dnem byl pohroužení do tesání až pozdě do noci.
Vytrvával, jako kdyby nechtěl promarnit jediný den, jedinou hodinu, jedinou minutu, jedinou vteřinu.
Pracoval, jako kdyby jej něco pohánělo.
Nechtěla jsem ani přemýšlet o tom, co jej pohánělo.
Když jsem mu ustaraně řekla, aby si odpočinul, neposlouchal.
Obklopovala jej impozantní aura.
Říká se, že když člověk vyřezává sošku Buddhy, ukáže se jeho víra v Buddhu.
Možná že se ořezáváním té sošky modlil k Buddhovi, aby jej zachránil, jak byl jeho vlastní život ořezáván.
Mohl zachránit kohokoli, ale nikdo nedokázal zachránit jeho.
Jediný, kdo byl schopen jej zachránit, byl Buddha.
To, co dělal, byl počin víry. Každý úder byl důkazem jeho víry v Buddhu.
A přesto se mi čas od času zdálo, jako kdyby na Buddhu mával čepelí.
Něco se mi muselo stát s očima.
O pár dní později.
Pán Juan dokončil svou sošku.
Soška měla pokojný výraz jako jezero bez jediné vlnky a tvář jasnou jako oblohu bez jediného mraku a ptáka.
Na sošce se neukázal ani jeho nutkavý spěch, ani jeho impozantní aura.
Teprve když jsem spatřila dokončenou sošku, jsem pochopila, že byla vskutku nedokončená. Ačkoli jsem byla nevzdělaná, dokázala jsem posoudit, jak mistrovský to byl kousek.
Ale co mi přišlo naprosto úchvatné, byla její podobnost jemu.
Když jsem na pokraji smrti hladem a zimou otevřela oči, objevil se přede mnou pán Juan.
On sám by to rozhodně popřel.
Ale ta soška nebyl nikdo jiný než pán Juan.
Bylo v ní všechno, čím byl.
Bylo to jeho ztělesnění.
—Ale v době, kdy tu sošku dokončil, už nebyl schopen ani vylézt z postele.
Také začal vykašlávat krev a když jsem se o něj starala, také mě svou krví často ušpinil.
Když se tak dělo, vždycky se za to omlouval a svou pravou ruku krev stíral.
Svou pravou rukou, která byla vyzáblá jako seschlý strom.
Když jsem ho viděla tak slabého, nemohla jsem si pomoct a plakala jsem.
Než jsem se nadála, nedokázala jsem pohled na něj vystát.
Věděla jsem, jak pána Juana zachránit. Ale nedokázala jsem se přinutit mu to říct.
Jednoho dne mi řekl: „Odsekni mi pravou ruku.”
Já—
Byla jsem bez sebe radostí.
Pán Juan měl stejný nápad jako já!
Byla jsem potěšená, že ho také napadlo to, o čem jsem se nedokázala přimět promluvit.
Vzala jsem dláto, které používal při vyřezávání, a máchla jím k jeho pravé paži. Znovu a znovu a znovu a znovu.
Jediná záchrana byla v tom, že už nemohl cítit žádnou bolest.
Poté, co jsem dlátem máchla více než desetkrát, se mi podařilo jeho pravou paži odtít.
Pak jsem tu paži vzala a dotkla se jí pána Juana.
Pokud se svou vlastní pravou rukou nemohl vyléčit, jen jsem musela zařídit, aby už nebyla jeho.
Pokud by už nebyla jeho, mohla by jej vyléčit přesně jako ostatní.
Ať jej prostřednictvím této pravé ruku dostihne má životní síla.
Pokud se zotaví, neměla bych se starat, co se stane se mnou.
Každá kapka mé životní síly by měla být jeho.
—Ale pán Juan se ze své nemoci nevyléčil.
Proč?
Proč jej má životní síla nedostihla?
To bylo špatně.
To nemohla být pravda.
Teď, když jsem mu jeho pravou paži uťala, jej měla zachránit.
Při odtětí měla nabýt tu schopnost jej zachránit.
Pán Juan se na mě díval.
Pán Juan se mi snažil něco říct.
„!!!”
Když jsem se na pána Juana podívala, vykřikla jsem.
Z jeho uťatého lokte vytékaly přívaly krve. Jeho životní síla odtékala.
Plazící se po zemi s uťatou paží a promáčený krví ke mně vzhlédl.
Proč přišel o svou pravou paži?
—Protože jsem mu jí usekla.
Proč se plazí po zemi?
—Protože jsem mu usekla paži.
Proč umírá?
—Protože jsem mu usekla paži.
„AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!”
Z hrůzy, co jsem mu provedla, jsem vyběhla z chrámu.
Co jsem to provedla?!
Myslela jsem si, že bych mohla pána Juana zachránit.
To bylo všechno, na co jsem myslela.
—Ani jsem nepomyslela na možnost selhání.
Hledala jsem pomoc u vesničanů.
Ale jelikož jsem odmítla jejich žádost o spásu, nikdo mi nepomohl.
Nad mým zakrvácením vzezřením akorát překvapeně vykřikli. Ale jedna stará žena mému pláči o pomoc naslouchala.
Byla to babička dítěte, které pán Juan před časem zachránil. Na rozdíl od ostatních se o pána Juana bála a když onemocněl a nebyl schopen nabízet své služby, nebrala to jako samozřejmost.
Vzala jsem ji do chrámu.
Stará žena nad tím příšerným pohledem omdlela.
V louži vlastní krve bylo mrtvé tělo pána Juana.
A po jeho boku byla soška Buddhy, která na něj na jeho smrtelné posteli dohlížela.
Přiblížila jsem se k tělu svého pána a sevřela jej v náručí.
Všimla jsem si, že má v kimonu kousek papíru.
Jelikož jsem neuměla číst, požádala jsem starou paní, aby mi to přečetla.
Když jsem se dozvěděla, že nepřemýšlel o tom samém jako já, rozplakala jsem se.
Toho dne jsem přišla o zrak.
„Kašel, vysoká horečka, hemoptýza a ztížený pohyb... velmi podobné,” řekla Towako s vážnou tváří.
„Podobné čemu?”
„Té epidemii, o které se zmiňují historky o sošce.”
„Pokud tu nemoc dostala kvůli té Relikvii, jak ji vyléčíme?”
„Obávám se, že jsem ještě nenarazila na zmínku o tom, kdy tu nevyléčitelnou nemoc z té sošky někdo vyléčil.”
„Co když”? Už to přijmi. Není to žádný podvrh. Ta věc, co máš před očima, je Relikvie, co při dotyku člověka postihuje nevyléčitelnou nemocí.
„Nevěš hlavu! Řekla jsem 'ještě'. Ještě ty dokumenty projdu.”
„Pomůžu ti.”
Přečetl bych si ty dokumenty mnohem dříve, kdybych věděl, že se tohle stane.
Když jsem ze sebe střásl ten strach, že to nestihneme včas, začetl jsem se do dokumentů, co mi Towako podala.
Ty dokumenty byly shrnutí tradičních historek z opuštěné vesnice, kde se ta soška našla.
Evidentně to byl výzkum lidí, které zaujaly historky o té sošce, co způsobovala smrt nemocí nebo léčila jakoukoli nemoc.
Začal jsem relativně starým dokumentem. Obsahoval záznamy případů, kdy kněz dotykem vesničany vyléčil. Zatímco žádný případ nezašel tak daleko, že by vzkřísil mrtvé, bylo tam příšerné množství historek o vyléčení nemocí nebo zranění. Mezi nemocnými bylo pár, jejichž příznaky připomínaly Sakiny příznaky.
„Hm?”
Pozastavil jsem se nad zvláštní poznámkou.
Dle ní kněze postihla nemoc a odešel do ústraní, aby se zotavil. Proč by se kněz, který dokázal vyléčit jakoukoli nemoc, jednou nakazil a potřeboval se zotavit?
Dále v tom dokumentu už všechny zmínky o knězi ustaly. Některé tvrdily, že zemřel na nemoc, jiné, že zmizel.
Místo něj začaly zmiňovat jeho učednici a sošku, která byla v tom chrámu evidentně předmětem uctívání.
Dokumenty uváděly, že tentokrát po okolí chodila jeho učednice se soškou a léčila lidi.
Ale ještě dále v záznamech bylo zaznamenáno, že mnoho lidí zemřelo kvůli epidemii, protože dotknutí se sošky nefungovalo. Říkalo se, že soška přišla o svou moc.
Jak jsem četl dál, situace se najednou zvrátila a lidé, co se sošky dotkli, se nakazili smrtelnou nemocí.
V tomto bodě začaly být dokumenty celkem mlhavé a nesrozumitelné. Byl to jen soubor zkazek, co se povídaly.
Já jsem to viděl tak, že ten kněz neměl zvláštní moc, ale ta záhadná soška ano, a kněz to akorát udělal tak, aby se zdálo, že lidi léčí svým dotykem.
Nevím, co se stalo s tím knězem, ale tu sošku podědila jeho učednice. Ale ona si s tím nedělala starosti a léčila lidi tak, že je nechala se dotknout sošky.
Do tohohle bodu to bylo v pořádku. Problém byl, co se stalo pak.
Proč soška najednou přestala lidi léčit a začala je postihovat nějakou nemocí?
Možná že ta historka o jejích léčivých schopnostech byla od samého začátku lež?
Nebo se její moc změnila?
Nebo své léčivé schopnosti mohla rozvinout jen za určitých podmínek?
Tohle nebylo nikde zmíněné.
Zatraceně, odpověď by nás mohla přiblížit Sakině záchraně...!
Jeden z těch dokumentů obsahoval doslov, v kterém autor vyjádřil své stanovisko.
„Říká se, že soška má podivný a abstraktní tvar podobný vyjádření nenávisti a bědování. Co se toho týče, tento popis se shoduje s příslušným předmětem. Ale je s podivem, že se zdá, že někteří lidé tvrdili, že soška zosobňuje pokojného Buddhu.
Možná že tato soška byla něco jako nádoba, která se chovala jako náhrada za lidi. A tudíž absorbováním nemocí a zranění nespočtu namyšlených lidí byla soška neustále znesvěcována, až se její vzhled nakonec změnil z Buddhy na zlomyslného ďábla.
Jsem jediný s tímto názorem?”
Možná že my lidé jsme jí zadlužení? Dluhem, který můžeme splatit jen stejným počtem mrtvých lidí jako těch, co zachránila...?
Najednou jsem ze Sakina pokoje zaslechl tiché zakašlání.
Vstoupil jsem, abych viděl, jak se jí vede.
Děvče v posteli bylo v tváři voskově bledé navzdory tomu, že její tělo zápasilo s horečkou. Zdálo se, že spí, ale znovu a znovu jí otřásal záchvat kašle.
Natáhl jsem ruku, abych jí upravil přikrývku, když mi myslí najednou něco prolétlo.
Skoro jsem omdlel.
Nechtěl jsem to vidět. Absolutně jsem nechtěl vidět budoucnost, která se rodila z této situace.
Ale tohle moje přání bylo ignorováno.
Nemám možnost si říct, kdy se „Vize” aktivuje.
Myslí mi proběhl bolestný hluk—
Saki zhroucená na zemi na mě tesklivě zírala.
Chtěl jsem se k ní rozběhnout, a tak jsem vyrazil, ale o něco jsem zakopl.
Vedle mé nohy ležela ta prokletá soška.
Odkopl jsem ji a přiběhl k Saki.
Oči měla napůl zavřené a marně se snažila nabýt vědomí.
I když hleděla přímo na mě, neviděla mě.
Saki otevřela ústa v pokusu mi něco říct.
Ale z jejích úst nevyšel hlas, ale spoustu krve.
Nicméně ve stálé snaze ze sebe něco vypravit znovu otevřela svá krví umazaná ústa.
Ale její slova se ke mně nedonesla a se záchvěvem rtů—
„Viděl jsi... něco?”
„!”
Probral jsem se.
Saki se probrala, aniž bych si toho všiml, a dívala se na mě.
Srdce mi tlouklo jako splašené.
Pořád to můžu stihnout. V té budoucnosti, co jsem viděl, se Saki zhroutila na zem, ale zrovna teď je v posteli. V té budoucnosti, co jsem viděl, Saki nedokázala očima zaostřit, ale zrovna teď se na mě dívá. Dokáže zaostřovat. Jasně mě vidí.
Ta budoucnost nebyla teď.
Pořád byl čas.
Nevěděl jsem, kdy se to stane. Ale teď ne. Rozhodně ne teď.
„...V-vzbudil jsem tě?” Její otázku jsem ignoroval a upravil jí přikrývku.
„Odpověz mi. Viděl jsi něco?”
Na tu její zopakovanou otázku jsem přikývl.
„Jo... viděl jsem tě blábolit ze spánku s uvolněnou čelistí!” přinutil jsem se zasmát.
Tak trapně jako starý, nenaolejovaný stroj.
Jelikož jsem jí upravil přikrývku a nebyl jsem schopen v jejím pokoji déle vydržet, odešel jsem, jako bych utíkal.
„Jsi špatný lhář.”
V uších mi zůstal její ochraptělý šepot.
Neměla jsem část podvolit se zoufalství.
Musela jsem pokračovat v jeho vůli.
Ta soška, co vyřezával až do své smrti.
Ta soška, kterou mi zanechal.
Ta soška, která na sebe vzala moc jeho pravé ruky.
Ta soška, co nás vázala dohromady.
S přesně tou soškou jsem musela zachraňovat lidi.
Vzala jsem sošku a odešla z hor.
Cítila jsem ve vzduchu jejich podezíravé i uctivé pohledy.
Ale nevšímala jsem si toho.
Zeptala jsem se, jestli je ve vesnici někdo nemocný.
Dozvěděla jsem se, že jeden starý muž je už měsíc nemocný a v posteli, a zašla jsem za ním.
Jeho dcera se mě kousavě zeptala, co tam pohledávám. Bylo jasné, že ke mně chovala zášť, protože jsem jí odmítla pomoct, když přišla do chrámu.
„Přišla jsem tě zachránit.”
„Co ty zmůžeš? Kde je pán Juan? Jdi pro něj!”
„Uklidni se. Tahle soška tvého otce zachrání. Jen se jí musí dotknout.”
Jestli má poslední slova zaúčinkovala nebo jestli se chtěla jen chytnout byť stébla slámy, to nevím, ale poddala se snadněji, než jsem čekala, a zavedla mě do jejich příbytku.
Doneslo se ke mně kašlání jejího starého otce. Zdálo se, že to je přece jenom epidemie.
Sedla jsem si ke starému muži a vzala ho za ruku.
V tom okamžiku ho chytil záchvat kašle. A pak mi z tváře něco odkáplo.
Bezpochyby to byla krev.
„Prosím, odpusťte mi. Určitě to musí být nesnesitelné. Ale nebojte se, tahle soška vás vyléčí.”
Přitiskla jsem mu ruku k sošce.
Když jsem tak udělala, kašel toho muže, jenž se nemohl ani pořádně nadechnout, okamžitě přestal.
Jako by nic se posadil a oči se mu rozšířily údivem.
Jeho dcera a pár přihlížejících vesničanů mě zahrnuli slovy obdivu.
Tahle scéna byla úplně stejná, jako když jsme poprvé přišli do této vesnice a zachránili to první dítě.
Samozřejmě že to bylo stejné.
Protože to byla symbolicky stejná událost.
„Už jste zdravý.”
„Aach... Ach...!” Starý muž uznale naříkal a rychle setřel krev, kterou na mě vykašlal.
„Nemusíte se tím zabývat,” ujistila jsem ho tiše.
Popadl mě za ruku a znovu a znovu mi děkoval.
Mezi vesničany zavládl úžas.
„Co se stalo?”
„Jak se tohle může vysvětlit?”
„Jako kdyby se ho dotkl pán Juan!”
Otočila jsem se k nim a vysvětlila jim: „Tahle soška je ztělesnění pána Juana.”
Od té doby jsem krok za krokem získávala jejich důvěru, jak jsem se oddala jejich léčení.
Musela jsem jednoho po druhém vyléčit, jako bych chtěla splatit to, že jsem je dřív odmítla. Ta zpráva se dostala za hranice vesnice a přilákala lidi z okolních vesnic nebo dokonce z ještě větší dálky.
Samozřejmě že jsem je neodmítla.
Vyléčila jsem stovky a tisíce jejich zranění a nemocí.
Měla jsem v úmyslu zachránit každého, kdo ještě přijde.
Jako to dělal můj mistr.
Jak byla jeho vůle.
„Prosím, pomozte! Moje dítě! Moje dítě má horečku!”
I ten den přišla vesničanka a zaklepala na chrámovou bránu.
To dítě v jejím náručí s námahou dýchalo a mezi jednotlivými nádechy kašlalo. Jeho čelo bylo neuvěřitelně horké, když jsem se ho dotkla.
„Prosím, zachraňte mé dítě tou soškou...!”
„Následujte mě.”
Požádala jsem tu ženu s dítětem, aby šli dovnitř.
S úlevným výdechem vstoupila do chrámu.
„Ta soška! Kde je ta soška?” pobízela mě, zatímco se rozhlížela po sošce.
Když našla sošku položenou na oltáři, rozběhla se, aby ji sebrala.
„Stát!” zakřičela jsem ostře.
Žena se s vystrašeným výrazem na tváři zastavila.
„Nesmíte se jí ukvapeně dotýkat. Jenom nemocní a já se jí můžeme dotknout.”
Byla to moje drahocenná soška, kterou mi pán Juan zanechal.
Nemohla jsem nikomu dovolit, aby ji rozbil nebo ukradl. I když to byla zoufalá matka, co se bála o život svého dítěte, nikomu jsem nedovolila, aby se jí ukvapeně dotkl.
„O-odpusťte mi mou drzost.”
Šla jsem tu sošku vzít z oltáře a vrátila jsem se k dítěti.
„Vaše dítě bude hned zdravé jako rybička!”
Nechala jsem to dítě, aby se sošky dotklo.
Kašel ustane, horečka klesne a pacient se postaví v plném zdraví – normálně.
Ale to dítě najednou dostalo zuřivý záchvat kašle.
„Gh! Ghh! … Ghg! Ghgu! … Ugh!”
„?”
Co se stalo?
Proč ta nemoc nezmizela?
Znovu jsem dítě přiměla se té sošky dotknout.
„...Ueh... Uhh! … Gh, gh! … Ghghugh!”
Kašel se ještě víc zhoršil. Dítě začalo kolem sebe namáhavě mlátit rukama a nohama.
Nejenom že se kašel zhoršil, ale dítě dokonce začalo vykašlávat krev. Cítila jsem, jak mi na tváři a těle lpí krev, ale nevěděla jsem, co mám dělat.
„Co se to děje? Vzpamatujte se! No tak! Zachraňte mé dítě!” křičela žena zuřivě.
Kašel najednou ustal, stejně jako jeho záchvat.
Ach, nemoc je pryč.
Jakmile jsem si to pomyslela—
Žena z plna hrdla zaječela.
Nevěděla jsem, co se stalo.
Ale vesnicí se začaly šířit zkazky.
Zkazky o tom, že se mi nepovedlo to dítě zachránit.
Ale neubližovaly mi.
Skutečnost, že jsem zachránila stovky a tisíce nemohl setřít jeden neúspěch. Jeho pravá ruka a jeho soška nebyly schopné vzkřísit mrtvé. A všichni to věděli.
A tak se ten případ smetl za předpokladu, že jeho nemoc už příliš pokročila a že už tomu dítěti nebylo pomoci. Nebo tak to aspoň mělo dopadnout.
Ale nabralo to jiný směr.
„Gh, ughhu! … GH! Gh! Ugh! Geho! Gho! … Ughe!”
Znovu.
Znovu se člověk, co se dotkl sošky, nevyléčil, ale místo toho začal vykazovat ještě vážnější příznaky. Dostal záchvat kašle, pak začal vykašlávat krev a nakonec zemřel.
Cítila jsem na sobě pátravé pohledy ostatních.
Ale nebyla jsem schopná jim poskytnout odpověď.
Copak se asi s tou soškou stalo?
Co ji změnilo?
„Můžete nám to vysvětlit?”
Tohle bylo to první, co jsem zaslechla, když si mě zavolal starosta vesnice.
„Mezi těmi, co zemřeli poté, co se dotkli té sošky, určitě byli lidé, kterým nebylo pomoci. Ale je to vážně pravda? Nebyli tam i tací, kteří se ještě dali zachránit?” zeptal se.
„Já ne...”
Neměla jsem odpověď. Mohla jsem akorát mlčet.
„Říkala jsem vám to!”
Najednou to ticho prolomil něčí hlas.
Slyšela jsem, jak se přihlížející rozestoupili, a někdo se přede mě postavil.
Byla to ta stará žena, co se mnou šla do chrámu ten den, co jsem pánu Juanovi odsekla jeho pravou paži.
„Viděla jsem to! Viděla jsem smrt pána Juana! Ale nebyla to přirozená smrt. Někdo ho zabil. Rozsekal ho dlátem...”
„Zase tahle historka? Nešiř takové...”
„Není to lež! Viděla jsem to na vlastní oči. No...? Nikdo mi nevěřil.”
Ano, jí to mohlo připadat, jako by pána Juana někdo skutečně zabil tím dlátem. A snadno mohla uhodnout, že to já jsem ten vrah, když viděla, že jsem celá od krve.
Řekla o tom vesničanům, ale nikdo jí nevěřil, protože jsem vyléčila nespočet lidí.
Ale tentokrát je to jiné. Pochybovali.
Dav za ní mě začal obviňovat: „Tak přece měla pravdu!” „Je to prokletí pána Juana!” „Mstí se nám, protože jsi ho zabila!”
Ale byli i tací, co se mě zastali: „Ta soška zachránila naše dítě!” „Pán Juan by na pomstu nikdy nepomyslel!” „Těm lidem, co zemřeli, už stejně nebylo pomoci.”
„Zdá se, že názor vesničanů se liší. Já vám chci také věřit. Ale v tomto okamžiku nejde nepochybovat. Rád bych požádal o důkaz. Dokažte, že ta soška dokáže léčit. Dokažte, že nikdo kvůli té sošce nezemřel.”
„Copak můj život není důkaz?”
Vlastníma rukama jsem sošku zvedla do vzduchu.
Pokud by tady zanechal kletbu, pak by mě okamžitě zabil.
Pokud zabíjela tahle soška, tak by mě okamžitě zabila.
Ale to se nestalo.
Copak to nebyl nejlepší důkaz, když jsem při dotyku té sošky nezemřela?
„He, vsadím se, že to je nějaký trik,” zesměšňovala stará žena.
„Copak jsi také nečetla ten dopis, co tady pán Juan napsal?”
„Sama jsi ho napsala a schovala si mu ho do šatů, ne?” Její pochyby byly hluboce zakořeněné. „Pán Juan byl obdivuhodný člověk, ano, to byl! Nebesa ví, kolikrát zachránil mé děti a vnoučata. Skoro jsem si myslela, že je to sám Buddha!”
Stejně jako já. Ne, myslela jsem si to dokonce víc než ona.
„Znáš ten příběh o člověku... co zabil boha?”
„?”
„Kdysi dávno, kdy bůh ještě žil v této oblasti, byl jeden člověk, co toho boha zabil. Jeho meč, smáčený v boží krvi boha, získal záhadnou moc a ten tupý muž, co nebyl schopen svou zbraň žádně udržovat, najednou vyhrál souboj a proslavil se. Ale jednoho dne se do jeho domu vloupal zločinec. Ten muž vytasil meč, aby ochránil svou rodinu, ale ten meč nedokázal protivníka přeseknout. Z té úžasné ostrosti na bitevním poli ten meč nedokázal přeseknout ani zloděje, ne, nedokázal mu dokonce ani poškrábat kůži. Ten muž a jeho rodina zemřeli ve skrýši toho zločince.
Boží krev dala tomu meči moc. Ale ten bůh ani na okamžik nezapomněl na svou zášť vůči tomu muži, co ho zabil. Byl to boží trest. V okamžiku, kdy chtěl ochránit své drahé – v okamžiku, kdy ten meč musel sekat jako nikdy předtím – ho meč zradil a přišel o svou ostrost.
Chápeš smysl tohohle příběhu? Je to o tobě!”
„Ech?”
„Zabila jsi pána Juana a smáčela jsi tu sošku v jeho krvi, ne? Zalíbila se ti jeho moc a chtěla jsi ho napodobit?”
„N-ne! To bych nikdy...”
„Jen si hraj na nevinnou, jak chceš. Ale uvědom si, že všechna ta úmrtí, co ta soška zapříčinila, už dokázala, že mám pravdu! Je to prokletí pána Juana. Ne... je to boží trest! Pán Juan se tě snaží potrestat!”
Stará žena mi z rukou vyrazila sošku.
„C-co jsi to provedla se soškou, co mi zanechal?!”
„He, jen se na tu svojí sošku podívej. Co kdysi byla vytesaná nebeská krása, je teď vzpínající se zlomyslná grimasa! Všichni otevřete oči. Jak dlouho ji necháte, aby vás klamala? Pokud se neproberete, tak vás stihne jeho trest!”
Cítila jsem vzmáhající se strach a slyšela jsem, jak ustoupili.
„Prosím, podejte mi někdo tu sošku!” žadonila jsem o pomoc, ale nikdo ji nezvedl.
O sedm dní později ta stará žena zemřela kvůli nemoci.
Byl to také den, kdy jsem přišla o jejich důvěru.
Jen co jsem dorazil do obýváku, klesl jsem na zem.
Jak jsem zavřel oči, vybavila se mi hrozivá budoucnost, co mi ukázala Vize.
Vize?
Takže to ukazuje budoucnost?!
Ach, ale z toho všeho sám dokážu odhadnout, co se s ní stane! Jaký má smysl vidět tu budoucnost?
Proč se mi to neukázalo před tím, než se Saki té sošky dotkla?!
Do oka mi padla ta soška.
Nenáviděná soška, co si co nevidět měla nárokovat Sakin život.
Strašidelná soška, co stále stála ve skleněném obalu, jako kdyby nevěděla, co provedla.
Natáhl jsem se pro to skleněné pouzdro.
Možná že uvidím jinou budoucnost, když se jí budu chtít dotknout?
Možná že mi Vize ukáže vlastní smrt?
Možná najdu vodítko, jak zachránit Saki?
Zrovna jsem si chtěl stáhnout rukavice, které jsem měl nosit, když mě někdo chytil za ruku. Vedle mě stála Towako.
„Nesnaž se jí dotknout holou rukou.”
„Nehodlám se jí dotknout! Jen to předstírám, víš...?”
„Zemřeš.”
Když jsem pocítil tíhu jejích slov, výmluvy mi uvízly v hrdle. Bůh ví, kdybych s rukou neuhnul a kdyby mě Towako nezastavila a Vize mi nic neukázala.
„Nějaké nové objevy?” zeptal jsem se jí.
Towako v tichosti zakroutila hlavou.
Cítil jsem, jak mi kvůli zklamání poklesla ramena.
„Tokiyo... proč zacházíš tak daleko?”
Ten tón v jejím hlase mě kritizoval za to, že jsem se pokoušel dotknout se té sošky.
„Protože pokud něco neudělám, ona...”
„I tak.”
„Protože... podívej, ona je...”
Ona je co? Jasně, hodně jsme spolu zažili, ale je to teprve rok, co jsme se potkali. Zrovna teď jsme jenom kolegové. To je všechno.
Ale moje pocity s tím nesouhlasily.
Měl jsem pocit, že se známe mnohem déle.
Měl jsem pocit, že naše pouto je mnohem hlubší.
Nebyl k tomu žádný důvod.
Nedokázal jsem to vysvětlit.
V každém případě pro mě bylo nemyslitelné, abych o Saki přišel. Ne, ne tak docela. Ta myšlenka, že bych o ni přišel, mě připravovala o klid. Jen když jsem na to pomyslel, skoro jsem se zhroutil k zemi otřesen nesnesitelnou prázdnotou.
Nevěděl jsem proč.
Ale na rozdíl od mé racionality, moje pocity takhle hlasitě křičely.
…A přesto jsem byl bezmocný.
„...Ngh!”
Smetl jsem tu sošku i s pouzdrem ze stolu.
To pouzdro se roztříštilo a soška se kutálela po podlaze. Všude po podlaze v obýváku byly úlomky a střepy, co se odštíply ze sošky.
„Nevylívej si to na Relikvii. Relikvie prostě existují. Není to jejich vina.”
„Tak čí je to vina?! Sakina, že se jí dotkla?!”
„Ne,” Towako znovu zakroutila hlavou. „Je to moje vina. Protože jsem ji sem přinesla.”
„...!”
Nebyl jsem schopen odmítnout její tvrzení. Stoupl jsem na úlomek Relikvie.
„Ani ty jsi nic nezjistil?” zeptala se.
Kdybych něco zjistil, tak bych tu teď nebyl.
„Původně jsem chtěla jen trochu prozkoumat ty protichůdné zkazky...” řekla Towako trochu posmutněle.
„...Přemýšlím, jestli se třeba moc té sošky nezměnila?” navrhl jsem.
„Nikdy jsem neslyšela o Relikvii, jejíž moc by se změnila.”
Pokud to není její moc, tak co se na té sošce změnilo?
Proč najednou začala zabíjet lidi, když je zachraňovala?
„Děje... se něco...?”
Objevila se Saki, opírala se o dveře. Pravděpodobně se přišla podívat, co způsobilo ten hluk.
Pořád byla stejně bledá jako předtím a bylo jasně vidět, že má potíže stát. Ne, to „stejně” bylo jen milosrdná lež. Vypadala mnohem hůř než předtím.
„Co to děláš? Buď hodná a zůstaň...”
Než jsem mohl svou větu dokončit, Saki padla na kolena. Několikrát zakašlala, jak se s námahou chytala za hruď. Napadla mě zlá předtucha.
Saki se zhroutila na zem. Trochu nadzvedla tvář a dívala se na mě tesklivýma očima.
„Saki!”
Chtěl jsem se k ní rozběhnout, a tak jsem vyrazil, ale o něco jsem zakopl.
Vedle mé nohy ležela ta prokletá soška.
Odkopl jsem ji. Soška se odrazila od zdi a přistála přímo Saki před očima.
„!”
Po zádech mi přeběhl nesmírný mráz.
Tohle nebylo nic než budoucnost, co mi Vize ukázala.
V mé vizi se Saki zhroutila.
Zírala na mě tesklivýma očima.
Já jsem kvůli té prokleté sošce zakopl.
Tu sošku jsem odkopl.
Bylo tam víc než dost náznaků.
Je to to samé. ne. Je to to samé! Ne!
V hlavě se mi hádaly dva hlasy.
Setřásl jsem je a zamířil k Saki.
Zoufale se snažila vstát a nesčetněkrát kašlala. Po ruce, kterou si zakrývala ústa, stékala kapka krve a skápla na sošku.
V následujícím okamžiku se málem složila na sošku, ale rychle jsem ji zachytil. Bál jsem se, že by byla vyřízená, kdyby se té sošky ještě jednou dotkla.
Znovu zakašlala a vykašlala mi na tvář krev.
„...Já... omlouvám se...”
Saki se ode mě snažila odtáhnout, skoro znovu spadla na zem, ale tentokrát ji podržela Towako.
„...Smyj si tu krev... mohla by být nakažená...”
Saki se mi prsty snažila setřít tu krev z tváře.
„Jen... jsem to... zhoršila.”
Najednou nechala ruku spadnout. Jak se skoro dotkla sošky, Towako ji spěšně nadzvedla.
Ti lidé dřív taky takhle přišli o život?
Hledali pomoc a byli zrazeni?
A ještě víc muselo bezmocně přihlížet, jak umírali?
Jak jsem zvedl nohu, aby tu sošku odkopl ze Sakina dosahu, všiml jsem si, že kapka její krve se vsákla do sošky.
„!”
Ne, to bylo špatně. Ta krev se nevsákla dovnitř. Ulpěla na povrchu sošky jako normálně. To jenom, že ta krev měla skoro stejnou barvu jako povrch sošky.
Něco upoutalo mou pozornost.
„Tokiyo?”
Saki jsem nechal na starost Towako a zvedl jsem tu sošku, na rukou rukavice. Pak jsem prstem setřel Sakinu krev. Zbytek její krve se rozetřel po povrchu.
Tentokrát se barva slila dohromady a naprosto zmizela.
Ta soška zachránila tisíce a tisíce životů.
Ta nemoc začala kašlem a pak začal nemocný vykašlávat krev. Nakonec nemocný upadl do paralýzy a zemřel.
Kolikrát se té sošky dotkl nemocní hledající pomoc?
„——!”
Towako řekla, že se moc Relikvie nezměnila.
Proto jsem předpokládal, že jeden z těch dvou mýtů byl lež.
Ale co když ani jeden nebyl lež?
Co když mocí té sošky nebylo ani nemoci léčit, ani přivolávat smrtelnou nemoc. Ale něco, co tyhle různé efekty vyvolávalo jako důsledek?
Takže pokud se její moc nezměnila, tak co se změnilo?
Byla o tom zmínka v dokumentech:
Říká se, že soška má podivný a abstraktní tvar podobný vyjádření nenávisti a bědování. Co se toho týče, tento popis se shoduje s příslušným předmětem. Ale je s podivem, že se zdá, že někteří lidé tvrdili, že soška zosobňuje pokojného Buddhu.
Jinými slovy:
její moc se nezměnila.
Změnil se její vzhled.
Poskvrněná zamořenými, nakaženými tekutinami tisíců a tisíců, které ničila nemoc.
Když jsem s tou soškou před chvílí hodil, ukázalo se na ní spoustu puklinek a také se z vrchní vrstvy odlouplo pár kousků.
Co se objevilo pod tím, byla...
„——...”
Nabyla jsem své ztrácející se vědomí. Evidentně jsem omdlela.
Slyším, jak nedaleko spadl trám.
Z dálky slyším, jak spadl pilíř.
Ten zvuk a žár mi prozradilo, že se ten požár už nedá zastavit.
Vypadá to, že se rozhodli mě upálit.
Nebála jsem se smrti.
Naopak jsem byla celkem potěšená, že půjdu tam, kde je on.
Litovala jsem jedině toho, že jsem nebyla schopná pokračovat v jeho šlépějích.
V dopisu, co mi odkázal, mě žádal, abych soškou nahradila jeho pravou ruku a zachraňovala lidi místo něj.
Dle jeho přání jsem zachránila, kolik jsem jen mohla.
Ale nakonec jsem nebyla schopná jejich životy zachránit, a tudíž jsem ho zradila. Ne, dokonce mě podezírali, že jsem lidi zabíjela.
Až do hořkého konce jsem nezjistila, proč soška pozbyla svou léčivou moc.
Jediné, co mě napadlo, bylo to, že to byl trest z nebes.
Za svou bezbožnou nevíru.
Za svou troufalou snahu nahradit pána Juana.
Ale stejně nebylo okamžiku, kdy bych přestala lidi zachraňovat.
Ctění jeho poslední vůle mělo přednost před vším ostatním, i když to znamenalo znepřátelit si Bohy.
Přinutila jsem své téměř paralyzované tělo se pohnout, vytrhla jsem prkno z podlahy a začala kopat díru.
Nevšímala jsem si své trhající se kůže, krvácejících prstů, zlámaných nehtů. Svýma ochablýma rukama jsem dál kopala.
Byla to malá díra, ale dost na to, aby ochránila sošku.
Byla bych ji ráda uložila do nějakého pouzdra nebo něčeho podobného, ale neměla jsem dost času.
Dřív jsem tu sošku každý den leštila, aby si zachovala svůj lesk. Vždycky ho to potěšilo.
Ale teď byla umazaná hlínou. Umazaná krví, kterou jsem na ní musela vykašlat. Ne, byla poskvrněná mnohem dříve. Ta soška byla poskvrněná vší tou krví, co na ni nemocní vykašlali. Musela být smáčená nespočetným množstvím krve.
Najednou mě něco praštilo do hlavy.
Část stropu se zhroutila. Ale necítila jsem žádnou bolest. Místo toho na mě zaútočil nezvyklý pocit.
V mých nevidomých očích se objevil pokroucený obraz.
Byl tohle trik osudu?
Kvůli tomu úderu do zátylku se můj zrak – o který jsem přišla v ten den, kdy jsem přišla o mistra – dočasně vrátil.
Kdyby to bylo možné, přála bych si, abych zůstala v černotě.
Nechtěla jsem vidět chrám, kde jsem žila se svým mistrem, jak lehá popelem.
Nechtěla jsem, aby to byla poslední věc, co v životě uvidím.
Odvrátila jsem zrak od hořícího chrámu a podívala se na sošku ve svých rukách.
Měla jsem v úmyslu vpálit si do paměti tvář sošky, co se tolik podobala jemu—
—myšlenky se mi rozutekly.
Co je tohle?
Ta soška v mých rukách byla na hony vzdálená sošce, kterou jsem znala.
Ta soška, z které vyzařoval klid jako z jezera bez jediné vlnky a která byla dokonale čistá jako obloha bez mráčku a ptáků, se změnila na nechutný, nevzhledně tmavě rudý kus něčeho.
Okamžitě jsem si uvědomila, že to je krev.
Přichytila se na ni krev stovek a tisíců lidí, co soška zachránila. Tohle mi předtím samozřejmě neuniklo. Měla jsem pocit, že je soška pošpiněná krví.
Proto jsem sošku každý den leštila, jak jen jsem dovedla.
Ale kvůli své slepotě a necitlivým rukám se mi nepodařilo ji všechnu setřít. Na sošce ulpívala krev stovek a tisíců lidí, vrstva za vrstvou, až byla soška jednoho dne celá pokrytá.
Vybavila jsem si slova té staré ženy.
Co kdysi byla vytesaná nebeská krása, je teď vzpínající se zlomyslná grimasa!
Tehdy jsem si myslela, že to byla zlomyslná lež.
Ale teď vím, že to byla pravda.
A teď také vím, proč ta soška přestala lidi zachraňovat.
Všechna ta krev zapečetila její léčivé schopnosti. Ne, ještě hůř; ta krev vzkřísila a jako důsledek nemoci přivolala na lidi smrt.
Zvedla jsem se, abych tu nechutnou sošku zničila.
—Ale nedokázala jsem to.
Nemohla jsem zničit sošku, kterou vyrobil on.
Kdyby to bylo možné, ráda bych tu vrstvu krve odstranila, ale nemám dostatek času.
Ta krev byla nechutná, ale také představovala ten širý počet lidí, které zachránila.
Poté, co jsem sošce a pánu Juanovi poděkovala a požádala je o odpuštění, jsem ji zahrabala do díry – s přáním, že ji možná někdo jednoho dne najde a vrátí jí její předchozí vzezření.
Jaká drzost.
Navzdory tomu, že nevěřím v bohy, jsem si něco přála.
A stejně jsem si nemohla pomoct a modlila se.
Modlila jsem se, aby někdo pokračoval v jeho a mých šlépějích a zachránil tolik lidí, kolik jen dokáže...
Ta soška byla jedním slovem děsivá.
Co na první pohled vypadalo jako zoxidovaná měď a shnilé dřevo, pod tou tmavou vrstvou odhalilo zlatý lesk.
Co vydávalo děsivý dojem, skoro jako když člověk kvůli podivným tvarům zahlédne na stromech nebo stěnách tváře, se ukázalo, že pod tou tmavou vrstvou vážně vyobrazuje Buddhu.
Zbytek té rudé vrstvy, co se odloupla kvůli nárazu, šel po troškách snadno sloupnout. Když jsem skončil s odstraňováním, měl jsem před očima sošku hodnou uctívání v chrámu. Ačkoli její zlacení se sem tam odlouplo.
Tu zlatou sošku evidentně pokrývala krev. Byla potřená spoustou krve a ta zaschla. Předpokládám, že to byla krev stovek a tisíců lidí, co se té sošky dotkly, aby se vyléčily ze své nemoci.
Zvedl jsem tu neposkvrněnou sošku a spěchal k Saki.
Ačkoli jsem to neměl nijak potvrzené, přinesl jsem tu sošku k ní a přitiskl jsem ji ke zhroucené dívce.
Okamžitě poté její horečka klesla, jejich divoký dech se zklidnil a její chronický kašel hned ustal.
Přesně jak bylo zaznamenáno v dřívějších historkách o té sošce—
Jednoho dne jsem se jí zeptal: „Co vlastně byla ta soška?”
„No, tohle je jen můj osobní náhled, takže to ber trochu s rezervou,” začala se svým vysvětlením.
Podle její domněnky místo léčení nemocí a zranění ta soška dokázala stimulovat životní sílu a regenerační schopnost člověka.
Jinými slovy ta soška omylem křísila zárodky nemoci v okolní krvi a každého, kdo se jí dotkl, nakazila nemocí nebo jeho nemoc zhoršila.
„Ale nevíme to jistě,” uzavřela.
Bylo spousta jiných otázek, co to vyvolalo.
Proč kněz a jeho učedník tu krev nesetřeli? Kam ten kněz zmizel? A kam se poděl ten učedník, když po sobě zanechal tu sošku?
Možná že uprchl, protože ta soška už nemohla plnit svůj původní účel? Možná že on sám kvůli té sošce zemřel?
Ale v dokumentech se o tomhle nepsalo.
A proto jsme se mohli jen dohadovat.
Jediné, co nám ty dokumenty řekly, bylo, že ta vesnice sužovaná epidemií už neexistuje.
Možná že ta vesnice byla odsouzená k zániku v okamžiku, kdy soška přišla o svou původní moc.
„Ale ten fakt, že zachránila nespočet lidí, přetrvává,” řekla Saki, jak se natáhla pro sošku, která ji málem připravila o život.
V té zlaté sošce vznikla trhlinka, možná proto, že jsem s ní třískl o zem.
Ta přímá svislá trhlina vypadala spíš jako štěrbina, která tam byla od samého počátku.
Najednou se zaskřípěním praskla a ta trhlina se rozšiřovala a rozšiřovala, až se soška docela rozpůlila.
Ta soška byla evidentně vydlabaná dlátem nebo něčím podobným a uvnitř ukrývala něco, co teď vyšlo na povrch.
Bylo to naprosto seschlé, jako kdyby z toho někdo vysál veškerou životní sílu – nebo jako kdyby to dosáhlo svého účelu.
Seschlá jako suchá větev—
Uvnitř sošky se objevila—
Pravá ruka.
Konec povídky "Soška"
Žádné komentáře:
Okomentovat