KNM - kapitola 55 (Vůdce Aliance)

Kapitola 55 – Vůdce Aliance bojových umění, Xin Jietian

„Chlapče, vážně jsi uvolnil celkem dost Ki, ale tvoje použití není dostatečně přesné. Tvůj mistr určitě není moc pečlivý.” Starý Wanyuan se zasmál, jak na Daylighta zíral.

Na rozdíl od ostatních lidí, co uctivě nebo pokorně sklonili hlavy, Daylight na staříka zvědavě hleděl a vysvětlil: „Já mám jenom instruktory a ne mistra.”

Wunyan se zamračil, nebyl si jistý, co to instruktor znamená. Ale co se týkalo toho, že neměl mistra, tomu očividně rozuměl. V očích se mu zablýskl náznak vzrušení a úzkostlivě se zeptal: „Ty nemáš mistra?”

Daylight přikývl.


„Hehe, měl bys zájem mít za mistra mě?” zeptal se Wanyuan, jako kdyby žertoval.

„Jsi velmi silný?” Daylightovi také zářily oči a vzrušeně se zeptal na oplátku, nevěděl o tom, že tato jeho otázka všechny kolem omráčila.

Kdo byl Wanyuan? Ve světě bojových umění byl  prakticky legenda! Kdokoli jiný by se mu klaněl až k zemi v okamžiku, kdy řekl, že jej vezme za učedníka, jak se mohl Daylight opovážit ptát se ho, jestli je silný?

Wanyuan se nad Daylightovou odpovědí také tvářil trochu překvapeně. Ale posoudil, že Daylight vypadal, že miluje Kung Fu nade vše, takže Wanyuan nebyl rozhněvaný, místo toho vybuchl smíchy.

Pobídl jej ukazovákem a popichoval jej, aby na něj zaútočil. Pak v klidu a tichosti stál a čekal na Daylightův útok. Daylight vytáhl své kopí, co měl na zádech. S jeho uvolněnou modrou aurou ke to kopí vyletělo ke starému muži jako meteorit.

Wanyuan se choval, jako by chtěl na svého budoucího učedníka udělat dojem. Navzdory tomu, že čelil Daylightovu útoku, co by roztříštil hory a rozpoltil moře, starý muž si zvolil, že se tomu útoku nevyhne a ani nezahájí protiútok a jenom v klidu stál.

Najednou mu zazářily oči a rukou kopí popadl jako orel kořist do svých spárů. Nehledě na to, jak moc Daylight zápasil ať svýma rukama, nebo svou aurou, kopí se nehnulo ani o centimetr.

Daylight se podíval na staříkův uvolněný výraz a pustil své kopí, pak starému muži po rytířsku zasalutoval a vzrušeně řekl: „Mistře, prosím, dovol mi být tvým učedníkem.”

„Taková drzost! Chceš, aby tě mistr vzal za učedníka, ale přitom ani neklečíš.”

Muž, co bojoval s Auyan Driem přišel ke starému muži a nahlas Daylightovi vynadal. Všichni byli zaražení, ale Wanyuan ho praštil do hlavy a vynadal mu nazpět.”

„Ticho! Ty na veřejnosti bojuješ s ostatními a vás tucet ani nedokázalo vyhrát proti dvěma a teď se odvažuješ tady křičet? Vrať se zpět ke svým prasečím přátelům.”

„Ano, mistře.” Nadšenec poslušně ustoupil za Wanyuana jako dítě. Ten tucet ostatních lidí viděl, že nadšenec odešel, a okamžitě jej beze slova následovali.

„Mistře, to jsou všichni tvoji učedníci?” Daylighta nezajímalo, jestli jej stařík přijal za učedníka nebo ne, a prostě mu začal říkat mistře.

Přece jenom v jeho světě by žádný instruktor svým žákům nezakázal, aby mu říkali instruktore, a Daylight o zdejších zvycích moc nepřemýšlel.

Naštěstí už Wanyuan Daylighta pozoroval předtím a líbila se mu jeho čest, nedostatek strojenosti a jeho přímočarost bez žádných formalit.

Starý muž zamával rukou. „Nemám mnoho učedníků, co by mě rozčilovali. Jenom ten nejhloupější tam je můj učedník.”

„Jakou já to mám ale smůlu! Za celý život jsem měl jenom dva učedníky a oba dva jsou hloupí! Jeden byl tak hloupý, že umřel, zatímco druhý je tak hloupý, že ho nikdo nechce zabít,” mumlal Wanyuan naštvaně, kvůli čemuž se nadšenec za ním zarděl.

Zdálo se, že Wanyuan je ztracen ve vlastních myšlenkách. Stáhl své bílé obočí, jak si Daylighta prohlížel, a pak konečně řekl: „Ne, kdybys byl tak hloupý, že bys umřel, nebo kdybys byl tak hloupý, že by tě nikdo nechtěl zabít; neznamenalo by to, že bych neměl nikoho, kdo by pokračoval v mém dědictví?”

Daylight se poškrábal po tváři, nebyl si jistý, o čem to ten starý muž mluví.

„Následuj mě, dobrý učedníku! Tentokrát budu mít já, Wanyuan, rozhodně dobrého učedníka, kterého lidé budou chtít zabít, ale nebudou toho schopni.”

Wanyuan Daylighta popadl za ruku a spěšně kráčel pryč. Prakticky Daylighta táhl, aniž by měl Daylight vůbec šanci vysvětlit něco o sobě nebo jeho přátelích.

„Stát!”

Bylo slyšet líný hlas a tohle Wanyuana vlastně přimělo se zastavit. Jak dlouho to bylo, co se někdo odvážil mu říct, aby zastavil?

Wanyuan se ohlédl zpět, víc ze zvědavosti než z hněvu. Viděl jediného člověka, a to zelenovlasého muže, který vypadal nanejvýš na šestnáct sedmnáct let. Wanyuanovi to začalo připadat směšné. Povzdechl si a zamumlal něco v tom smyslu, jak se v dnešní době dokonce i malé dítě opováží jej zastavovat.

„Staříku, můžeš si odvést mého nejstaršího bratra učedníka,” řekl Kaiser naštvaně, „ale neměl bys aspoň vyplatit trochu toho výkupného, co?”

Všichni padli k zemi, dokonce i Wanyuan se zapotácel o dva kroky zpět. Výkupné? Copak tenhle muž považuje svého vlastního nejstaršího bratra učedníka za prostituta...?

„Víš ty co, my všichni učedníci se na něj spoléháme s obživou. Jakmile odejde, tak nás slečna Long odešle na ulici, ne?” řekl Kaiser a svými slovy všechny šokoval k smrti.

Natáhl svoji pravou dlaň a řekl: „Takže ty mi dej peníze a já ti dám člověka!”

„...”

Wanyuan se poškrábal po hlavě a sáhl do svých kapes. Vytáhl zlatou cihličku a hodil ji Kaiserovi. Zeptal se: „Stačí to?”

Kaiser cihličku v klidu chytil. Zakousl se do ní a pak si ji uložil do kapsy. Jeho výraz se najednou proměnil, bylo v něm tolik citů.

„Samozřejmě že ne. Kdo si myslíš, že můj nejstarší bratr učedník je? Je velmi nadaný. Je to génius, kterého najdeš jen jednou za milion let. Podívej se na něj, na tu jeho počestnou osobnost, pohledné vzezření a jeho moc porazit tisíc lidí. Je vzácností, aby se jedna z těch tří vlastností u člověka objevila, ani nemluvě o tom, že můj nejstarší bratr učedník je génius se všemi třemi. Chceš si ho odvést za jednu cihličku? Co si myslíš, že dělám, mořím svůj majetek?”

Wanyuan vypadal vyjeveně a vytáhl těžký měšec s penězi a hodil jej. Kaiser vyskočil a popadl měšec ve vzduchu. Jakmile jej otevřel, zazářilo mu na tváři zlaté světlo, což ještě více vyneslo jeho hamižnost.

Kaiser okamžitě založil měšec do svého pláště a řekl s obchodnickým úsměvem: „Děkujeme, že jste přišel, prosím, přijďte zas. Ach a nejstarší bratře učedníku, opatruj se.”

„P-počkej.” Teď bylo na Daylightovi, aby byl celý vyjevený. Když viděl, že ho Kaiser vážně chce prodat, musel se postavit a něco říct.

„Jaký počkej! Ty máš mistra a já mám peníze, takže jsou všichni šťastní. Jdi se naučit Kung Fu. Ach, a vezmi si Plamínka s sebou, už tak je dost těžký nasytit jednoho obžeru a já nechci krmit dva. Pokud si s námi budeš potřebovat promluvit, řekni Plamínkovi, aby se domluvil s Baolilongem,” řekl Kaiser honem.

Pak se otočil, aby dodal k Wanyuanovi: „Jestli s tebou odejde nebo ne, je tvoje věc, teď je to tvůj učedník. Ať se stane cokoli, nikdy ti nevrátím peníze, co jsi mi zrovna dal!”

T-tenhle malej skrček... Wanyuan se nemohl ani rozčílit. Už tak bylo nemožné Kaisera popsat jako naivního člověka, co se nebojí tygrů. Byl prakticky nestoudný... ne, nestoudnost dokázala popsat jen jednu tisícinu Kaisera.

Daylight se pořád trochu bál, měl pocit, že by neměl opustit své společníky.

A tehdy Plamínek telepaticky řekl: „Pane, pán jeho výsosti Baolilonga už se zeptal Kaisera a Voida. Řekl, že ten starý muž je velmi mocný a laskavý. Jeho ochota tě přijmout za učedníka je celoživotní příležitost a neměl bys ji promarnit. Až se vypořádají se zdrojem těch netvorů a Lin Jiyunovou záležitostí, tak za tebou přijdou. Výsost Baolilong mě rozhodně dokáže najít, takže se neboj, pane.”

Poté, co Daylight obdržel toto hlášení, věděl, že jeho společníci už jeho mistra proklepli. Vděčně na ně mrkl a už neměl dalších námitek.

Wanyuan viděl Daylightovo očividné mrknutí a ztichlost a pochopil, že jeho učedník se svými společníky došel nějaké shody. Ale byl zvědavý, jak toho dosáhli, když mezi sebou neutrousili ani slůvko.

Vážně mohli mluvit svýma očima? Wanyuan začal být ohledně svého nového učedníka zvědavější a zvědavější, ale na tom nezáleželo. Soudě podle Daylightovy osobnosti, vytáhnout z něj různou pravdu bude až příliš snadné...

„Dobrý učedníku. Teď následuj svého mistra.” Wanyuanovi stačil jediný pohled a věděl, že Daylight jej bude poslušně následovat. Pomyslel si, že to nejlepší na jeho učedníkovi je jeho upřímnost, a to nejhorší bylo to, že byl až příliš upřímný.

Daylight kývl a pak se otočil ve snaze Kaiserovi něco připomenout, než odejde. Zamračil se, krátce se na Kaisera podíval a nakonec utrousil: „Kaisere, neprodávej svého druhého bratra učedníka.”

Všichni zase padli k zemi. Kaiser zamával rukou. „Neprodám. Když budeš pryč, je moje jediné záchranné lano a to neprodám.”

Daylight kývl a pak se otočil na Liolu. Znovu se zamračil a řekl: „Dávej si pozor, aby tě Kaiser neprodal.”

Liola neměl slov, ale stejně mu kývl na oplátku.

Daylight nic dalšího neřekl. Přece jenom kdyby jim musel něco říct, Plamínek mohl jeho zprávu doručit Baolilongovi.

Zdálo se, že Daylight jako nadšenec do bojového umění nechtěl déle prodlévat a místo toho byl vzrušený z toho, jaké nové Kung Fu by se mohl naučit.

Wanyuan viděl, že jeho nový učedník chce začít okamžitě, a proto už déle nezůstali. Okamžitě vyrazili na cestu.




Všechno se dojednalo tak rychle a zdálo se, že výsledek celé záležitosti všechny zarazil, zvláště Auyan Driho a Long Yulii.

Starý muž si uprostřed boje koupil učedníka a odešel a jich si vůbec nevšímal. Nicméně Auyan Dri byl celkem rád, protože jeho rival v lásce, kterého se vždycky tak bál, odešel a bůh ví, kdy se vrátí. Kvůli tomuhle i Yulie zamrzla, a to tak moc, že se s Daylightem ani nerozloučila.

„Ach, ach, kdy začíná Symposium bojových umění?” zamumlal Kaiser, jako kdyby se nudil.

V tom okamžiku se všichni probrali ze svého tranzu, vzpomněli si, že sem nepřišli sledovat, jak si někdo kupuje učedníka, a že přípravy na Symposium musí pokračovat.

Scéna před nimi najednou zase ožila. Kaiser loktem šťouchl do vraha a řekl jako prohnaný obchodník: „Hej, když je teď Daylight pryč, nejsi teď na řadě?”

Liola se po Kaiserovi podíval a řekl: „Pokud půjdu, tak by mě mohl někdo poznat.”

Kaiser se zamračil a podezíravě se zeptal: „Vážně by tě poznali?”

„Nevím.” Dokonce ani Liola si nebyl jistý.

Dokonce i když měl za patami celý svět bojových umění, jen velmi málo lidí jej vlastně dohnalo a bylo ještě méně lidí, co jej vlastně viděli. Jediný člověk, o kterém si byl jistý, že by jej poznal, byl předchozí vůdce Aliance nebo možná... Liola se zamračil, možná že na někoho zapomněl?

Kaiser se díval na Liolovu tvář, jak se nořil do přemýšlení, a cítil se nervózně. Kaiser si pomyslel, že tenhle člověk si nedokázal vzpomenout na nic kromě Kung Fu, zvláště pokud posoudil, že dotyčný je někdo nedůležitý, v kterémžto případě by na něj pravděpodobně ve vteřině zapomněl. Nebo možná že někdo Liolu viděl, ale protože byli „nedůležití”, tenhle chlápek si na ně nevzpomínal.

„Možná bude lepší, když nepůjdeš.” Kaiser se musel vzdát. Pokud by někdo Liolu poznal, přineslo by jim to spoustu problémů.

Jelikož měli výkupné za Daylighta, jídlo už by neměl být problém. Teď bylo důležité, aby našli dokonalou noc, aby mohl Liola zmlátit toho mizeru Xin Jietiana do bezvědomí. A pak nechat Lin Jiyuna jej zabít. Pak můžou cestovat kolem světa a ochutnávat to nejlepší jídlo a přitom hledat zdroj těch netvorů. Samozřejmě pokud na ten zdroj nenarazí, tak to nebude jejich problém.

„Druhý bratr učedník se nehodlá zúčastnit zápasu?” Void už nějakou chvíli v tichosti naslouchal jejich hovoru a ačkoli tomu moc nerozuměl, pochopil závěr.

„Správně. Takže se jenom někde usadíme a budeme sledovat zápas. Až bude měsíc temný a vítr vysoko, vyřešíme tu záležitost s Yunínkem,” řekl Kaiser líně. Vždycky nesnášel, když musel dělat věci, které mu nevynesly peníze.

Ačkoli se Kaiser choval jako líný dělník, Lin Jiyun na něj stále hleděl vděčnýma očima. Přece jenom jen to, že jej vzali sem na Symposium, bylo něco velmi nebezpečného. I kdyby jeho honba za pomstou skončila neúspěchem, Lin Jiyun by si na Kaisera a ostatní nestěžoval, protože přece jenom jeho nepřítel byl vůdce Aliance.

Najednou zaslechli bubny. Všichni bojovníci kolem ztichli a podívali se k balkónu jedné malé budovy nedaleko. Na tom balkóně byly velké bubny a svalnatý muž v tmavě modrozeleném triku do něj silou bubnoval.

Dveře na balkón se otevřely a zevnitř vyšel útlý a vysoký muž. Vypadal vznešeně a oči mu jiskřily. Nevypadal tak zdrženlivě jako Wanyuan a člověk si dokázal snadno vydedukovat, že ten muž je celkem mocný.

Kaiser nevěděl, jestli to byla jen nějaká iluze, ale zároveň měl pocit, jako by kolem toho starého muže cítil náznak slabé magie. Ale když to důkladně prověřil, magická moc najednou zmizela.

„Xine...”

Jakmile Lin Jiyun toho muže spatřil a vybavil si každý zločin, co spáchal, začal zlostně vykřikovat jeho jméno. Ale jakmile ze sebe vypravil první slabiku, Kaiser mu okamžitě zakryl ústa. Všichni svou pozornost upírali na vůdce Aliance, a tudíž si Lin Jiyuna nikdo nevšiml.

„Kaisere.” Naopak Liola na Kaisera potichu zavolal.

Zatímco Kaiser zakrýval ústa Lin Jiyunovi, vrhl pohled za sebe. „Co je?”

„Tohohle muže jsem viděl, vzpomínám si.” Liola se najednou zarazil, jak si uvědomil, že jak Void, tak Lin Jiyun jsou přítomni. A pak použil řeč z jiného světa: „Když jsem bojoval s předešlým vůdce Aliance, tak byl nedaleko.”

Zatraceně! Kaiser cítil, jak ho bolí hlava. Proč sis na něco tak důležitého nevzpomněl dřív, prosím?

„Skloň hlavu, ať nevidí ty tvoje stříbrné oči,” odpověděl Kaiser ve své rodné řeči.

Long Yandi se na Liolu podívala koutkem oka a pak zamručela, aniž by něco řekla. Následovala Liolu z jediného důvodu, a to aby našla svou sestru. Kdyby Liolu nakonec chytili, tak by jí to nic dobrého nepřineslo.

Liola poslechl. Naštěstí byl vůdce Aliance v druhém patře na balkóně a nedaleko bylo celkem dost lidí. Dle jeho obyčejného výrazu si nevšiml, že jeho oznámení naslouchá i vrah.

Xin Jietian viděl, že všichni zmlkli, a začal mluvit: „Věřím, že poslední dobou byli všichni zde přítomní svědky zjevení démonů mezi námi. Toulají se po naší zemi, zabíjejí naše lidi a spalují naše domovy. Jako součást světa bojových umění bychom měli považovat za svou povinnost se o ně postarat, pro dobro životů všech stvoření...” (Tímto vypouštím zbytek jeho hodinové řeči.) ← řekla autorka, já ne.

Kaiser už neustále zíval a víčka měl těžká jako kamení. Často usínal ve stoje a celé jeho tělo se naklánělo ke straně.

Liola si často hrál na „rybáře” a zabraňoval Kaiserovi utvořit 45° úhel se zemí a Kaiser pak otevřel oči zhruba na 0,2 cm. Za tři minuty pak znovu odpadl, jen aby jej Liola znovu vylovil.

Kaiser se pak vzbudil kvůli náhlé a silné vlně potlesku a všiml si, že Xin Jietianův hypnotický hlas konečně ustal. Všichni kolem něj vypadali vzrušeně; nebyl si jistý, jestli jim Xin Jietianova řeč pozvedla morálku nebo jestli byli prostě vděční, že to konečně skončilo.

Xin Jietian se spokojeně rozhlédl kolem. Pozvedl obě paže, aby dav utišil, a pak nahlas řekl: „Pro vítěze zápasu jsem připravil prostý dar, toto je vzácný meč, který jsem nedávno našel.”

Ten muž v tmavé zelenomodré košili vytáhl dlouhou pochvu a v ní ležel meč. Jílec meče vypadal staře a vůbec ne elegantně.

Xin Jietian se chopil jílce a vytáhl jej. S ostrým zvukem meč vytasil. Čepel meče byla sněhově bílá a když Xin Jietian ten meč pozvedl vysoko do vzduchu, studená čepel se odrazila v očích všech. Všichni si mysleli, že Xin Jietian za odměnu vybral dobrý meč, ale nečekali, že se vzdá takového vzácného, jedinečného meče.

„Divné. Xin Jietian měl vždycky zálibu ve sbírání mečů, tak proč je ochoten tenhle vydat jako odměnu?” Lin Jiyun se zklidnil poté, co mu Kaiser tak dlouho zakrýval ústa, a pomyslel si, že Xin Jietianovo chování je podivné.

Podle toho, co Kaiser slyšel od Lin Jiyuna, a dle překvapených výrazů všude okolo Kaiser věděl, že Lin Jiyunovo zhodnocení je správné. Kaiser se rozhodl dávat si na toho muže větší pozor.

Když vzal v úvahu, že nikdy nebylo nic zadarmo, na téhle situaci bylo rozhodně něco divného. Buď je něco špatně s tím mečem, nebo si ten chlápek byl jistý, že nikdo nebude schopen si ten meč nárokovat. Ani jedna možnost nebyla pro lidi, co se budou účastnit zápasů během Symposia, dobrá.

„Dávejte pozor a neztraťte se. Taky se snažte tady nic nejíst,” řekl Kaiser tiše, zatímco pohled upíral na Auyana Driho a Yulii v dálce a přesvědčoval se, že ho neslyšeli.

Přece jenom oni si od Lin Jiyuna nevyslechli pravdu o Xin Jietianovi a i kdyby to slyšeli, pravděpodobně by si mysleli, že to je lež. Kdyby to nakonec dopadlo tak, že by je udali, Kaiser a ostatní mohli utéct na drakovi.

Lin Jiyun a Void oba dva Kaiserovi pokývali. Jelikož znali Xin Jietianovu skutečnou náturu a jelikož se už pohybovali ve světě bojových umění, pravděpodobně už pomysleli na ten nejhorší možný výsledek.

„Takže dámy a pánové, prosím pojďte dovnitř a dovolte mi vás všechny pohostit.” Xin Jietian se zasmál, zašel do budovy a brána dovnitř se pomalu otevřela.

Uvnitř bylo rozestavených mnoho stolů a židlí a na stolech bylo mnoho lahůdek. Jelikož uvnitř nebylo dost místa, služebnictvo rychle rozestavilo stoly a židle venku a pak na ně rozložili jídlo.

„Liolo, popadni Baolilonga, ať nic nesní!” řekl Kaiser, zatímco nekontrolovaně polykal vlastní sliny.

Liola se okamžitě chopil Baolilonga, jenž se při pohledu na tolik jídla začal svíjet a kroutit a tou svou malou pusinkou začal slintat.

Poté, co se všichni vysoce postavení lidé v každé frakci navzájem pozdravili a vyměnili si pár zdvořilostí, nakráčeli dovnitř a svoje učedníky zanechali venku. Kaiser se okamžitě chopil všech a došel ke stolu, co byl od budovy nejdál, a posadil se u něj.

Nicméně Auyan Dri, kvůli svému postavení mladého pána, si Kaisera nevšímal a nakráčel dovnitř.

„Yulie, pojď si sednout se svou sestrou učednicí,” zavolala Yandi na svou mladší sestru učednici.

Jelikož věděla, že si Kaiser a ostatní mysleli, že se za tímto počinem skrýval zlý úmysl, nemohla přece své vlastní sestře učednici dovolit, aby nakráčela do tak nebezpečné budovy. Yulie poslušně přišla k ní, zatímco se na Auyana Driho omluvně usmála.

Auyan Dri se zamračil, přikývl a vešel dovnitř.




„Hmm, několikrát nás nakrmil. Moje svědomí je trochu nervózní, když jej vidím jít dovnitř.” Kaiser se poškrábal po hlavě, ale nemohl přijít na výmluvu, která by mu umožnila Auyana Driho zdržet.

No co, pokud se něco stane, tak ho můžeme odtáhnout a vzít ho s námi.

Poté, co se Kaiser a jeho společnost usadila, všichni zírali na jídlo před nimi. Všichni měli trochu hlad, ale po Kaiserově varování se nikdo neodvažoval jíst. Všichni na to jídlo bezvýrazně zírali a tohle rychle přitáhlo pozornost služebnictva.

„Nejste s tímto jídlem spokojení?” zeptal se sluha bojácně.

Kaiser si už připravil výmluvu a okamžitě řekl: „Jsme taoisté a také vegetariáni.”

„Taoisté?” Sluha se krátce odmlčel a pak honem dodal: „Nevadí, že jste vegetariáni. Připravili jsme i vegetariánské chody a co nejdříve vám je doneseme.” Jak to sluha řekl, gestem přivolal pár svých kolegů a začal chody vyměňovat.

Kaiser cítil, že se na něj řítí pěkný bolehlav. Až sluhové skončí s rozkládáním nových chodů, mají jíst nebo ne? Pokud nebudou jíst, tak to přitáhne ještě více pozornosti. Ale pokud budou jíst, tak i když Kaiser miloval jídlo, svůj život miloval více a nebyl ochoten vsadit svůj život kvůli jídlu.

„Já ochutnám jako první a pak můžete jíst vy,” řekl Liola klidně.

Kaiser se po vrahovi podíval: „Jsi si jistý?”

„Ano.” Liola odhadoval, že pokud pozře jenom sousto, tak ani ten nejsilnější jed by jej neměl zabít. Také věřil, že i kdyby Xin Jietian jídlo otrávil, tak by neotrávil každý chod. Lidé zde shromáždění byli všichni bojovníci a obyčejný jed je nedokázal ošálit, takže to musel být nějaký vzácný jed.

Liola také věřil, že z jednoho sousta rozhodně dokáže posoudit, jestli je v jídle jed nebo ne. Přece jenom jed byl ve vrahově nářadíčku nezbytností, on ho jen v podstatě téměř nikdy neužíval.

Poté, co sluhové vyměnili chody, Liola si vzal pařený bochánek s myšlenkou, že to je ta nejtěžší věc k otrávení. Liola si trochu ukousl a pak obezřetně žvýkal. Bochánek byl vskutku chutný, tuhý a zároveň měkký jako bavlnka. Taky v něm byl náznak medové chuti...

Liola si najednou něco uvědomil a rychle jídlo vyplivl z úst a pařený bochánek odhodil na zem.

Tenhle počin způsobil, že lidé u okolních stolů ztuhli. Na svých stolech měli také pařené bochánky a všichni je vesele jedli a dokonce pěli ódy o tom, jak jsou dobře udělané.

Když viděli, co Liola provedl, všichni se podezíravě podívali na pařené bochánky, co měli v ruce. Někteří lidé dokonce ani nevěděli, jestli by měli spolknout to sousto, co měli v ústech, nebo jestli by to měli vyplivnout.

„Liolo?” zavolal Kaiser tiše.

Liola shlédl na svou ruku, v které před chvílí držel bochánek, a v klidu řekl: „Tenhle pařený bochánek je s medem. Taoisté by neměli jíst takové sladkosti.”

Jakmile Liola vysvětlil své chování, dav kolem se vrátil ke svému jídlu, zatímco si mumlali něco o tom, že dělá z komára velblouda. Někteří dokonce na Liolu zahlíželi.

Samozřejmě že to, co Liola řekl, byla lež. Kaiser ve Vyhlídce snědl spoustu kandovaného ovoce, takže evidentně neexistovalo žádné pravidlo, že taoisté nesmějí jíst sladké.

Všichni kromě Yulie věděli, že pařené bochánky jsou nepoživatelné. Liola se rozhodl všechny pařené bochánky zakrýt a pak řekl: „Honem se najezte, ještě máme další záležitosti k vyřízení.”

Kaiserovi se zablýsklo v očích a okamžitě řekl: „Správně, správně, bratr učedník mi řekl, že mě naučí nějaké chvaty, abych mohl jít vyhrát ten ceněný meč. Pospěšte, už skoro nemáme čas.” Kaiser se okamžitě chopil jídelních hůlek a cpal si jídlo do úst.

Lidé kolem slyšeli, co Kaiser řekl, podívali se na jeho mladistvé vzezření a pak se zasmáli. Potřásli hlavou a zamumlali něco o té dnešní mládeži.

Naopak lidé u Kaiserova stolu jedli rychle. Yulie nevěděla, co se děje, a dokonce Liolovi řekla: „Druhý bratře učedníku, prosím, dej nám ty pařené bochánky. Bylo by škoda je vyhodit. Moje sestra učednice a já nejsme taoistky, takže je můžeme sníst.”

Ale Yandi ji přerušila: „Sestro učednice! Ty chceš ještě jíst? Jen se na sebe podívej, kolik jsi přibrala, a dokonce teď máš dvojitou bradu!”

Yulie se okamžitě dotkla své brady a přemýšlela, jestli opravdu ztloustla. Yulie okamžitě položila hůlky a přestala jíst.

Všichni mladíci kolem zírali na Yulii a Yandi a obdivovali jejich krásu. Když zaslechli, co Yandi řekla, všichni se podívali na Yuliinu bradu, ale viděli jenom nádhernou bradu bez náznaku jakéhokoli tuku. Potřásli hlavou, jak to okomentovali, že Yandi přehání.

„Mám dost. Honem! Druhý bratře učedníku, pojď mě naučit pár chvatů, jinak to nevyhraju.”

Kaiser popadl Liolu a spěšně jej odtáhl pryč. Všichni ostatní je hned následovali. Yulie hodlala zůstat a počkat na Auyana Driho, ale Yandi ji táhla s sebou za Liolou.





Poté, co se od budovy vzdálili, Kaiser se tiše zeptal: „Co se děje?”

Liola neodpověděl, protože svižně rozháněl svoje Ki. Liola natáhl svou levou dlaň, aby Kaiserovi něco ukázal. Ten potom sklonil hlavu a viděl na Liolově dlani žlutý obtisk ve tvaru pařeného bochánku.

„Jů, jak to, že jsem si nikdy nevšiml, že máš tak zvláštní mateřské znaménko?”

Liolovi Ki se mírně rozptýlilo a jemu se konečně podařilo uklidnit své chaotické Ki. Pak dál vytlačoval jed ven ze svého těla.

Kaiser viděl, že Liola najednou změnil výraz, a věděl, že jeho vtip zašel příliš daleko. Počkal, dokud Liolova tvář nevypadala trochu lépe, než dál pokračoval ve vyptávání: „K čemu je ten jed? Mohl by zabít?”

V tom okamžiku Lin Jiyun a Void spěšně přišli ke Kaiserovi.

Void nervózně řekl: „Kaisere, Liola ten jed vytlačuje ven, takže na něj teď nemůžeš mluvit. Jinak by se mohlo něco pokazit a situace by se zhoršila.”

Ve skutečnosti chtěl Void vážně říct, jak to, že někdo dokázal chodit a zároveň vytlačovat z těla jed? Normálně by si člověk musel najít klidné a střežené místo, aby se mohl soustředit na vytlačování jedu z těla ven.

„Pravda! Navíc senior přece po jednom soustu nemůže vědět, jak ten jed působí,” dodal Lin Jiyun.

„Vím, na co ten jed je,” začal Liola mluvit. „Znám ten jed.”

Liolův hlas Voida a Lin Jiyuna naprosto zmrazil. Vytlačuje jed z těla ven, zatímco chodí a mluví? Tohle se příčilo všemu, co ti dva znali.

„Jed v pařených bocháncích je jenom katalyzátor. V jiných chodech musí být další jed. Funguje to, jenom když se smíchají,” řekl Liola klidně.

„Takže všechno bude v pohodě, když jsme nejedli pařené bochánky?” Kaiser se snažil zeptat: pokud je to takhle, tak proč Liola tak spěšně odešel?

„Časem by se jed v pařených bocháncích rozšířil vzduchem a byl by stejně účinný,” vysvětlil Liola prostě.

Void a Lin Jiyun překvapeně zakřičeli: „Tenhle jed je vskutku zlovolný!”

Liola najednou změnil řeč, takže mu mohl rozumět jenom Kaiser: „Tenhle jed je unikátní jed ze Síně Shalong. Má lidi hypnotizovat.”

„Hypnotizovat? Tím myslíš ovládat lidi?” Kaisera to hluboce omráčilo.

Liola o tom krátce uvažoval a odpověděl: „Nedá se to použít na dlouhodobé ovládání lidí. Abych to řekl přesněji, dá se použít na vytvoření nějaké vzpomínky nebo na smazání nějaké vzpomínky.”

Zdálo se, že účinek tohoto jedu je nejednoznačný. Kaiser nechápal, proč by si Síň Shalong působila takové těžkosti jen kvůli něčemu takovému. Mohli by těm lidem chtít vymýt mozek? A přimět ty lidi věřit, že Síň Shalong je ve skutečnosti salón?

„Jediný člověk, co o tomto jedu ví, je Vůdce.” Liola odpálil tuhle informační bombu, kvůli které by člověk chtěl zdrhat.

Kaiser v duchu zaklel a pak začal utíkat rychleji než Liola. Velmi dobře věděl, že všechno to bláznivé Kung Fu Liolu naučil muž zvaný Vůdce. Jelikož učedník už byl takhle mocný, pak mistr musí být nelidský, tak proč by zůstával?

„Co to říkáš?” Ačkoli Void věděl, že ti dva naschvál mluví jazykem, kterému nerozumí, vzhledem k tomu, že od budovy tak utíkali, přemýšlel, jestli mají v plánu odtud odejít.

„Pokud budete mluvit místo utíkání, tak se proměníte na lidské masové bochánky,” řekl Kaiser s potemnělou tváří.

Oba dva byli v šoku. Lidské masové bochánky?

„Cože? Proměníme se na lidské masové bochánky?! Ne, bratr Auyan Dri je pořád uvnitř.” Naivní Yulie si myslela, že to Kaiser myslí doslova a pak se v panice rozběhla zpět.

Yandi Yulii okamžitě popadla a nešťastně se Lioly zeptala: „Co se to kruci děje? Radši mi to jasně řekni!”

Kaiser řekl přímo: „Pokud Síň Shalong není pachatelem této otravy, pak budou spolupachateli.”

Při těhle slovech se všem změnil výraz.

Kaiser přímo řekl: „Ale jelikož nám nikdo z přítomných bojovníků nebude věřit a navíc by tu dost dobře mohl být Vůdce Síně Shalong, nemáme na výběr a musíme zdrhat, protože ho nedokážeme zvládnout.”

„Cože? Kaisere, jak kruci všechno tohle víš?” zeptal se Void šokovaně.

„Protože Liola je člověk, co by měl být víc než rok mrtvý, ale není – je to vrah Stříbrný Měsíc,” spustila Yandi další bombu.

Otočila se k Liolovi a řekla: „Nemůžeme tam ty bojovníky jen tak nechat, jsou prakticky páteří celého světa bojových umění. Pokud je Síň Shalong ovládne, tak to bude pohroma.”

„Nebudou je ovládat. Možná jim pozmění nějaké vzpomínky.” Liola se přinutil k trpělivosti a vysvětlil. Ve skutečnosti by se radši od Vůdce dostal co nejdál to bude možné. Velmi dobře věděl, že se Vůdci nikdy nemůže rovnat, dokonce ani spolu s Baolilongem a Kaiserem.

„Stejně to nemůžeme udělat!” Yandi začala být ještě netrpělivější. „Vrať se se mnou a vyřeš to.”

„Nedokážu proti Vůdci vyhrát a ani ty to nedokážeš,” řekl Liola naštvaně.

Yandi chladně odpověděla: „I když to nedokážeme, musíme se o to pokusit. Pokud bude celý svět bojových umění v rukách Síně Shalong, tak ani jeden z nás neuteče.”

„Pokud se chceš vrátit, tak jdi, Liola se vrátit nemůže.” Kaiser natáhl paži a postavil se mezi Yandi a Liolu a naštvaně řekl: „Pokud se Liola se svojí totožností vrátí, Síň Shalong jej pozná a myslíš si, že potom z toho vykráčí živý? Až se jeho totožnost nejlepšího vraha provalí, nikdo na celém světě bojových umění mu nepomůže.”

Yandi užuž chtěla něco odvětit, ale když se podívala po Liolovi, šokoval ji výraz, co měl na tváři.

Když Kaiser viděl Yandinu reakci, také se zvědavě podíval po Liolovi. Viděl, že Liola zírá před sebe a vypadal naprosto vyjeveně.

Kaiser si také všiml, že se mu ruce mírně třesou. Tenhle objev Kaisera podvědomě přiměl vytáhnout zbraň. Co by to mohlo být... aby to vraha bezděky přimělo se bát?

Void, Lin Jiyun a Yulie se stále snažili zotavit z Liolovy odhalené totožnosti. Když viděli, jak se nejlepší vrah třese strachy, všichni vytáhli zbraně. Ačkoli neviděli žádného nepřítele, stejně museli zostřit smysly.

O dlouhou chvíli později...

„Li, kde je moje dcera?”

Zaslechli chladný hlas. Pár metrů od nich se zničehonic objevila postava.

----------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>