Letní překvapení

Starožitnictví Tsukumodo (3)

~ První letní překvapení aneb dáreček ke konci školnímu roku... (přinejmenším pro ty mladší). Tématicky celkem ladí k období - vůbec to není tak, že bych to schválně zdržovala. Vždyť posuďte sami: mezi Velikonocemi a 30.6. není nijak moc významných dnů, no ne? ~

Vzpomínky a poznámky

Slovo 'vzpomínky' znamená 'minulé zkušenosti uchované v mysli'. Vědecká definice zní 'informace z vně lidského těla uložené uvnitř lidského těla prostřednictvím kopírování dat do synapsí biologické nervové soustavy'.

Ale když to člověk ví, nijak mu to paměť nezlepšuje.

Když uvážím důsledek chabé paměti, no, výsledky zkoušek se staly velmi nepříjemnou záležitostí.

Na rozdíl od národních zkoušek na nečisto, které testují vaše vědomosti, pololetní a závěrečné zkoušky testují, jestli jste během vyučování dávali pozor.

Dobré známky pro mě vážně moc neznamenají. Stačí mi, když se dokážu vyhnout reparáku. Abych toho dosáhl, stačí mi, abych se nazpaměť naučil učebnice.

Až na to, že to je přesně to, čeho se tak strašně a obtížně dosahuje.

Neexistuje žádný jednodušší způsob, jak si věci zapamatovat?

Když tak o tom přemýšlím, slyšel jsem, že si zapamatujete všechno, co napíšete na papírek a ten potom sníte. Jednou jsem to před zkouškami zkusil.

…Za ty problémy jsem trpěl podrážděným žaludkem.

Proč se vůbec zaobírám tímhle tématem?

No, protože když jsem odcházel, učitel, co už oznámkoval naše testy, poznamenal něco konkrétního.

„Opravná zkouška bude ze stejné látky. Připravte se podle toho.”

Takže, správně. Dneska mám k večeři hromádku poznámek.

Ale kde přesně je seženu...?

...počítají se i okopírované poznámky?





Moje matka zemřela v nemocnici poté, co doma spadla ze schodů.

Náhodná smrt. Její smrt byla odložená těmito dvěma slovy.

Ale já viděla pravdu.

Já to viděla. Mezerou mezi dveřmi pokoje, kam mě zavřeli, jsem to viděla. S opuchlými tvářemi a bez oblečení jsem to viděla.

Viděla jsem, jak ji strčil dolů.

Zoufale jsem se snažila, aby mě někdo vyslechl, ale nikdo mi nevěřil.

Pravda vyprchá a bude zapomenuta.

Zanedlouho zapomenu i já.

Mám špatnou paměť, takže zapomenu.

Nechci.

Nesmím.

A tak jsem si to zapsala.

Do zápisníku, který mi kdysi dala matka spolu s radou, že si dovnitř mám zapisovat všechno, co v žádném případě nechci zapomenout.

Nebyla to jen památka na ni.

Byl to zvláštní zápisník – jiný než ty, co se normálně používají – jeho obsah jsem nikdy nezapomněla.

Proto jsem to zapsala.

Abych to nezapomněla, zapsala jsem si to.

Zapsala jsem pravdu o matčině smrti.

...Někdo je tu. Kruci. Možná to je on. Pokud tohle najde, tak to rozhodně zničí. A pokud to udělá, tak na to zapomenu.

Nechci.

Nesmím.

Dveře se pomalu otevřely.

Byly to jeho ruce.

Přece jenom přišel.

Zavřela jsem zápisník a hledala jsem místo, kam bych ho schovala. Ale nemohla jsem se rozhodnout, protože žádné z těch míst nevypadalo jistě.

Dveře se stále otvíraly.

Pohledem jsem porovnala zápisník, co obsahoval pravdu o její smrti, a pomalu se otevírající dveře.

Neměla jsem čas.

Vytrhla jsem stránku, na kterou jsem zrovna psala, nacpala jsem si ji do pusy a spolkla ji.

Skryla jsem pravdu o její smrti ve svém břiše.

Teď nezapomenu.

Po zbytek svého života nezapomenu...




…

Chvíli po probuzení jsem byla tak zmatená, že jsem nevěděla, kde jsem.

Měla jsem pocit, jako by se mi vědomí zachytilo mezi snem a realitou.

Jak jsem chvíli zírala na texturu dřevěného stropu, mysl se mi projasnila.

Trvalo mi pár minut, než jsem poznala, že tady bydlím.

Zbytky vzpomínek před probuzením jsem měla pořád v hlavě.

Měla jsem sen.

Ale za těch pár minut jsem zapomněla, o čem byl.

Zůstal mi jenom protivný pocit, vzpomínka na ten sen zmizela.

Co to bylo za sen?

Tahle vzpomínka se mi nevrátí.

Pokud jsem si neudělala poznámku, nedokázala jsem si vybavit zmizelé vzpomínky.

Zase. Jako vždycky.

Nedokázala jsem si vybavit věci, co jsem si chtěla vybavit.

Ačkoli jsem nedokázala zapomenout na věci, na které jsem chtěla zapomenout.

Jen těžko jsem se vyrovnávala s tím pocitem marnosti ze své bezmocnosti.

Zabořila jsem tvář do polštáře a přikryla se přikrývkou, stočila jsem se do temnoty.

V ten moment, co mi potemněla vize, se stal zázrak spolu s pocitem skákajících jisker.

—Vzpomněla jsem si. Vzpomněla jsem si na svůj sen.

Byl to sen o mé minulosti.

Zároveň mi to zodpovědělo mou otázku.

Konečně jsem si uvědomila, proč nemůžu zapomenout.





Kvůli zkouškám nebylo odpolední vyučování.

Já jsem byl navzdory všemu pouhý student a přirozeně jsem chodil do školy. Jelikož jsem chodil do školy, také jsem přirozeně chodil na vyučování. Jelikož jsem chodil na vyučování, taky jsem přirozeně musel skládat zkoušky, když nastal ten čas. A jelikož jsem musel skládat zkoušky, také jsem přirozeně musel dělat opravné zkoušky. Správně. „Přirozeně”. Ignoroval jsem veškeré jiné názory, co hlásaly opak.

V každém případě jsem do obchodu šel trochu dřív, i když moje směna měla být večer jako vždycky. Druhý den jsem měl v plánu studovat na opravnou zkoušku. Nejsem pilný?

Ale k mému překvapení jsme měli zákazníka.

Bylo naprostou vzácností, aby byl přítomen někdo další kromě majitelky paní Towako nebo mé kolegyně Saki. Člověk mohl nedostatek zákazníků v obchodu brát jako daný. Člověk by se mohl zeptat: „Co to kruci?” Ale já jsem měl té otázky dost.

Od pohledu měla naše nečekaná zákaznice něco přes dvacet. Ale její vzezření jí dělalo trochu starší. Tak nějak se zdála křehká nebo nejistá. Tenhle dojem mohl umocnit ten smutný výraz na tváři.

U stolu, jenž byl na prodej – podvrh stolu se schopností udržet všechno na desce, i když se převrátí vzhůru nohama, jak to měli v zálibě chlápci z období showa – byla Towako a naslouchala jí.

Od kdy nabízíme konzultace?

V ten okamžik z obýváku vyšla Saki s podnosem s černým čajem a naše oči se střetly.

„Celkem vzácnost, že máme zákazníka, co?”

„To je známá jedné Towačiny známé.”

Napadlo mě, že bych ji taky požádal o černý čaj, ale Towako mě k sobě přivolala, aniž by mi dopřála si nějaký čaj vychutnat. „Přišel jsi právě včas. Tokiyo, posaď se!”

Nevěděl jsem, co to bylo 'právě včas', ale poslušně jsem se posadil vedle ní. Žena naproti mě přivítala pokývnutím, ale vypadala trochu zmateně.

„Tohle je můj brigádník. A tohle je Etsuko Uwajima,” představila nás Towako. „Přišla sem kvůli jednomu svému problému. Taky si to poslechni.”

Milovala, když mohla smlouvat ohledně Relikvie, co měla vyhlédnutou, ale evidentně byla znuděná posloucháním cizích problémů a měla v plánu hodit tu práci na mě.

Sice jsem neměl tolik zkušeností s konzultací dospělé ženy, ale nebyl jsem tak nevyspělý, abych odmítl.

„Dobrá, omlouvám se, ale mohla byste začít ještě jednou od začátku?”

Slečna Etsuko přikývla a aniž by působila dotčeně, v poklidu začala.

„Po pravdě řečeno je jedna věc, na kterou prostě nedokážu zapomenout.”

„Aha...”

„Mám špatnou paměť a často zapomínám. To je kvůli poškození mozku, které jsem v dětství utržila při dopravní nehodě.”

Nebyl jsem si jistý, co bych měl říct, a tak jsem jen tak přikývl. Jí to nevadilo a pokračovala.

„Na události před tou nehodou si vůbec nevzpomínám. I vzpomínky přímo po té nehodě jsou velmi mlhavé. Z toho období si skoro nic nepamatuju. V té nehodě jsem si evidentně poškodila část mozku, co spravuje vzpomínky. Navíc nezapomínám jenom na svou minulost, ale také jsem obecně velmi zapomnětlivá,” řekla a uvedla pár příkladů k doplnění. „Okamžitě zapomínám věci jako tváře a umístění obchodů, kam chodím. Někdy si v bance zapomenu vzít peníze nebo si zabalit nákup, i když jsem si vzala drobné nazpátek. A taky jsem jednou něco hledala, ale přitom jsem zapomněla, co vlastně hledám. Takhle to bylo od mého dětství a kvůli tomu mi často spílali. Například na základní škole jsem měla rekord v zapomínání něčeho celý týden po sobě... Nebo to byly dva týdny? Ne, tři týdny?”

Mluvila celkem klidně nebo možná „přízračně”. Jen tak na okraj, její vysvětlování zatím zabralo pět minut. To by mělo tak nějak nastínit, jak zdlouhavě – pardon, totiž jak klidně mluvila.

Úkosem jsem se podíval na Towako, ale u ní to více méně šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Pro ni muselo být tohle tempo a tato povaha těžko snesitelná.

Ta žena si z tašky najednou vyndala laptop a začala něco vyhledávat.

Co bylo tak důležité, že musela přerušit své vysvětlování a začít to hledat?

„...Ach, bylo to na střední. Teď si vzpomínám.”

Zdálo se, že vyhledávala tamto. Na tom laptopu si ukládala svoji osobní historii nebo tak něco?

Upřímně řečeno mi to bylo ukradený. A vůbec nevzpomněla si tady na špatnou část?

„Ach, ale není to tak, že zapomínám úplně na všechno. Věci jako malou násobilku nebo jak si koupit jízdenku si pamatuju.”

Amnézie zahrnuje jenom zapomenutí části zážitků, jako třeba vzpomínek, ale nevztahuje se to na obecné vědomosti. Kromě toho samotné memorování neklesá, takže člověk úplně v pohodě získává nové vzpomínky.

Evidentně to je, jako kdyby někdo zahradil cestu ke starým vzpomínkám.

V jejím případě by to mohlo být něco podobného.

„V každém případě moji matku to trápilo, a tak mi řekla, že bych si věci mohla zapamatovat, kdybych si je zapsala do notýsku a pak ten zápisek snědla. Když jsem to vyzkoušela, vážně jsem si dokázala zapamatovat spoustu věcí. Od té doby jím svoje zápisky, abych bojovala proti své zapomnětlivosti. Díky tomu se mi to v mysli drží celkem dlouho. To je celkem pokrok, že?”

Jako kdyby mě to zajímalo.

„Takže?”

„Ano?”

„...”

„...”

„...Ehm, děje se něco?” zeptal jsem se.

Slečna Etsuko měla dlaň na tváři a nepřítomně nakláněla hlavu ke straně.

„Haló?” zeptal jsem se znovu, přičemž se mi podívala do tváře.

„Promiňte, o čem jsem to mluvila,”

Už můžu jít domů?





„...a tam jste skončila.”

Dal jsem si tu práci zopakovat jí, co řekla.

„Ach, aha,” řekla, jak se zářivým úsměvem tleskla.

„Ehm, takže co vás sem dneska přivedlo?”

„Ano, prosím, poslouchejte. Jak jsem řekla, pořád pojídám svoje poznámky, abych si věci pamatovala, a ty vzpomínky po nějaké době vyblednou, ale mám jednu vzpomínku, na kterou se zdá, že nedokážu zapomenout. Vážně bych chtěla zapomenout, ale nemůžu...”

„Aha...”

„Tohle je ten notýsek, co jsem zmínila.”

S touhle větou slečna Etsuko ukázala na notýsek na stole.

Na dotek byl jemný a velmi kvalitní a vazbu měl z japonského papíru. Kromě toho to byl nudně normální notes velikosti A4 s čistými stránkami bez linek. Kdybych měl říct, jestli vypadal chutně, tak no, ne, nevypadal. Ale to nebyl ten problém.

Nebyl jsem si jistý, jak mám zareagovat, a tak jsem se podíval stranou. Towako na mě kývla. Tehdy jsem si uvědomil, že ten notes byla Relikvie.

„Jednou mi ho moje známá ukázala. Pravděpodobně o tom není pochyb.”

„Jakou má moc?”

„Nezapomeneš na nic, co tam zapíšeš. Cokoli je tam napsané, zůstane v tvé paměti – nehledě na to, kolik času uplyne, slovo od slova.”

Takže zkrátka hádám, že tam něco zapsala a už na to nedokáže zapomenout.

„Jakmile se tam něco napíše, vážně je nemožné na to zapomenout?”

„Ne, abys ten účinek zvrátil, musíš to jenom vymazat. Můžeš použít gumu nebo to prostě škrtnout.”

„Hej, to je potom celkem snadný.”

Pokud nebyla schopná na tu vzpomínku zapomenout, pak jsme jenom museli vymazat ten patřičný text.

„To jenom, víte...” vzdychla si a ukázala mi otevřený notes.

Viděl jsem zbytky vytržených stránek.

„Ty poznámky jste snědla.”

„Přesně,” přitakala žena.





Notes, kvůli kterému si pamatujete všechno, co jste do něj zapsali.

Notes, kvůli kterému na něco zapomenete, jakmile to vymažete.

Tak co se stane, když člověk jednu stránku sní?

„Co já vím, nikdo to nikdy nezkoušel,” vysvětlila Towako bryskně. „Ale svatý Ježíši, tohle je poprvé, co jsem slyšela, že by někdo jedl Relikvii! Nikdy nevíš, co se ti v životě přihodí, ale to z toho dělá zábavu.”

„Ale pojídání poznámek není nic nového.”

Že vám snězené poznámky umožní vzpomenout si na všechno, co jste v nich napsali, je jenom pověra, s kterou přišel nějaký hlupák, když ho zkoušky zahnaly do kouta. Ale existují lidé, co se na takovou pověru musí spolehnout (nemůžu mluvit o ostatních).

Ona také náhodou byla jedna z těch lidí.

A v jejím případě náhodou snědla poznámku z Relikvie.

„Normálně je to vážně jednoduchý předmět... pamatuješ si, co napíšeš, a když už to nepotřebuješ, tak to prostě vymažeš,” řekla Towako.

„Pokud na to stačí vymazání poznámky, možná na to zapomene, když ten papír stráví?” navrhl jsem.

„Pokud to nesnědla dneska, tak už by to mělo být dávno strávené.”

„Tak možná v jejích vý— UGH!”

„Zrovna jíme.”

Saki mě praštila podnosem. Z dobrého důvodu.

Měli jsme mírně pozdní oběd. Sakiny domácí špagety s treskou.

Kolem jídelního stolu jsme seděli jenom já, Saki a Towako. Zapsali jsme si kontaktní informace na slečnu Etsuko a poslali ji domů.

Samotný notes byl pořád tady, neboť jsme jej hodlali prozkoumat.

Etsuko Uwajima, 21 let.

Ten notes dostala od své matky, když byla malá, a bylo jí řečeno, aby si do něj psala všechno, na co nechtěla zapomenout. Nevíme, jak se její matka dostala k notesu, a ani nevíme, jestli věděla o Relikviích, ale přinejmenším se zdá, že si byla vědoma moci toho notesu.

Před deseti lety zemřela. Evidentně uklouzla na schodech a špatně spadla, což vedlo k její smrti. Její rodiče byli rozvedení, takže otec s nimi nebyl. Nemohl jsem se vyptávat na podrobnosti ohledně jejich rodinného prostředí, ale odhaduji, že to bylo celkem komplikované. Momentálně žije sama. Bydlela zhruba tři stanice odtud. To je tak nějak všechno, co jsme o ní věděli.

„Takovéhle věci si pamatuje, co?”

Navzdory své nevýrazné paměti nám tohle byla schopná říct celkem snadno. No, ale částečně použila svůj laptop.

„Měj na paměti, že musíš rozlišovat dva faktory. Jinak budeš zmatený,” řekla Towako.

„Zmatený už jsem. Takže jaké faktory máš na mysli?”

„Zaprvé, ztratila paměť kvůli nehodě, kvůli čemuž jsou i pozdější vzpomínky neurčité a nejisté.”

„A zadruhé?” zeptal jsem se.

„Je prostě od přírody zapomnětlivá.”

„Jo, byla to celkem husička...”

Podíval jsem se na Saki. Nebyla v určitém smyslu podobná?

„Co?” Když si všimla mého pohledu, bezvýrazně mi ho oplatila.

„Ne, nic.”

Obrátil jsem se zpět na Towako.

„Ano já v tomhle oboru nejsem odborník, takže tohle zakládám na svých vědomostech a vlastních odhadech,” začala. „Lidský mozek sestává z krátkodobé paměti a dlouhodobé paměti. Navíc dlouhodobá paměť sestává z epizodické paměti určené na vzpomínky a sémantické paměti určené pro faktické vědomosti. Nic z toho pro tebe není novinka, že?”

„Ne.”

Nikdy jsem o tom neslyšel.

„V té nehodě si pravděpodobně poškodila svou dlouhodobou paměť. Hádám, že je pravda, že si ze své minulosti skoro nic nepamatuje, ale ve svém počítači má celkem slušné množství dat, co ty mezery vyplňuje. Proto si například vzpomíná na svou matku.”

Takže harddisk jejího počítače doplňuje její mozek?

„A co se týče toho, že si v bance zapomíná vzít peníze a že na základce zapomínala úkoly, no, je prostě roztržitá. Netýká se to jenom jí – tyhle věci se můžou stát každému. Přece jenom každý do několika minut zapomíná na věci v krátkodobé paměti. To jenom že normálně si to člověk v duchu opakuje nebo se podívá na poznámku, aby si to uložil do dlouhodobé paměti. Roztržití lidé mají sklon tohle zanedbávat nebo je prostě rozptýlí něco jiného.”

To znamená, že si z hodin nic nepamatuju, protože to nikdy nedoputuje do dlouhodobé paměti? Přece jenom se doma neučím.

„Ve svém povídání smíchala poškození své paměti a svoji zapomnětlivosti, takže to bylo nesrozumitelné. Ale vypadá to, že si toho sama nevšimla. V každém případě,” povzdechla si. „Ten notes Relikvie ji nutí pamatovat si věci bez ohledu na strukturu její mysli.”

„Takže co budeme dělat?”

„No, myslím, že ten její problém vyřeším. Je neslušné zanechat ji svému osudu, když už jsem přijala její žádost o radu. Kromě toho je za to odměna. Odměna!”

Poměr je 1:3, co... Tak špatné jsou naše tržby.

„Ale vážně je třeba něco dělat? Vždyť si to do toho notesu zapsala, protože na to nechtěla zapomenout.”

„Momentálně na to chce zapomenout. Ačkoli nevím, co to je.”

Správně. Nakonec jsme nedokázali zjistit, na co chtěla zapomenout.

Požádala nás, abychom na ni netlačili, protože je to soukromá věc. Prozatím jsme to přijali, protože jsme měli za to, že je možné najít „způsob, jak na to zapomenout”, aniž bychom věděli „co zapomenout”.

Nicméně mě celkem zajímalo, co by mohlo být tak problematické, když si to pamatuje.

„Takhle řečeno k tomu nikdy předtím nedošlo, takže nemáme co zkoumat. Takže chvilku počkáme a uvidíme.”

„Souhlasím... Jen tak mimochodem dovedla ji k tobě tvoje známá, že?”

„Hm? Jo.”

„Co to je za člověka?”

„Co tím myslíš 'co'?”

„No, jen jsem přemýšlel, jestli to je někdo jako ty.”

„Co to mělo znamenat?”

No, člověk, co neodolá nejenom Relikviím, ale všem různým podivnostem, a co je rád zkouší na ostatních. Jinými slovy podivín, co se nedokáže přizpůsobit společnosti...?

„Ne, neříkej mi to. Pokud mi to řekneš, jeden z mých důležitých brigádníků by mohl dojít špatného konce.”

Radši by rozjímala o svých počinech, než aby se jich zdržela a neptala se. Takhle řečeno já nebyl tak hloupý, abych se dobrovolně vrhal do nebezpečí.

„Takže co to je za člověka?”

„Ach, jenom stará kamarádka. Protiva, co z rozmaru dává Relikvie lidem,” zamumlala Towako s nepřítomným pohledem.





Jelikož byla celá záležitost prozatím vyřešená, rozhodl jsem se se učit.

Následujícího dne jsem měl dělat reparační zkoušku; byl to dostatečný nátlak, abych se dostal do nálady.

Kdybych měl i ve škole byť jen desetinu svojí momentální ochoty, tak bych teď nemusel trpět...

No, ale moc dobře jsem věděl, že to je nemožné.

„Copak dneska zkoušky neskončily?” zeptala se Saki s bystrým pohledem.

„D-domácí úkol.”

„Děláš reparák, že jo?” Towako uhodila hřebík na hlavičku.

No, stejně to byla špatná výmluva, protože jsem domácí úkoly nikdy nedělal.

„To jsi celkem podivín, že se ti chce dělat reparák,” poznamenala Saki ploše.

Kdyby to byl sarkasmus, tak bych se jí okamžitě vysmál. Ale ona evidentně nevěděla, co to je reparák. Tady máme dalšího podivína, co se nedokáže přizpůsobit společnosti.

„I když jsem ti včera tak moc pomáhala...” povzdechla si Towako.

'Tomu' ty říkáš pomoc?

Přiznávám, že pojmout to jako kvíz a ptát se mě na otázky je dokonale platná metoda, jak studovat, ale mám neodbytný pocit, že to spíš já jsem pomáhal jí zabíjet čas.

„Dobrá, čas na opakování. Vysvětli Dopplerův efekt!”

„Ehm, aach, takže... to je to kolísání tónu, když kolem projíždí ambulance nebo když přecházím koleje.”

„Ne příklady, řekni mi definici.”

„Ehm, něco o... zdroji vlnění...”

„Vzoreček?”

„Nooo, pár jich bylo...”

To byla otázka, na kterou jsem minule nedokázal odpovědět ani na třetí pokus. Tohle bylo samozřejmě i v testu, ale bylo sporné, jestli jsem odpověděl správně. Jelikož jsem to v obchodě nebyl schopen vymyslet, když jsem na to narazil v testu, prostě jsem to vzdal.

Towako si zhluboka povzdechla.

„Pokud se ti známky moc zhorší, tak tě tu nebudu moct nechat pracovat.”

„Nejsou dostatečně dobrý, aby se mohly zhoršit.”

„Nechovej se arogantně,” řekla a z nějakého důvodu z Relikvie vytrhla stránku. „Na. Patří to někomu jinému, takže ti nemůžu dát celý sešit, ale na jedné stránce nesejde.”

Hodila mi tu vytrženou stránku.

„V-vážně můžu?”

„Vážně by mě dopálilo, kdyby se ti známky zhoršily kvůli mému obchodu. Poznamenej si jenom věci, co si nedokážeš vůbec zapamatovat.”

Najednou a poprvé mi přišla jako anděl.

Nikdy v mém životě nebylo učení efektivnější.

Přece jenom jakmile jsem si něco zapsal, šlo mi to přímo do hlavy. Poprvé v životě mě učení bavilo. Teď jsem byl schopen přijmout to rčení, že když látku chápete, je učení zábava.

Poznamenal jsem si všechno, co mělo být v testu, psal jsem co možná nejmenším písmem. Všechno se mi na stránku nevešlo, i když jsem papír popsal z obou stran, ale stačilo to na to, abych se vyhnul propadnutí.

K mému překvapení Towako k večeři připravila vepřové řízky, aby mi zvedla náladu a pomohla mi „vyhrát” nad zkouškou. (pozn.: japonská obdoba našich vepřových řízků neboli tonkatsu, často se připravuje před něčím důležitým, neboť název obsahuje znak pro vítězství.). Chovala se ke mně přesně jako matka k synovi, co má před sebou přijímací zkoušky.

Jídlo vždycky připravovala Saki, takže mě překvapilo, že Towako vůbec umí vařit. Neuměla prát a uklízet, ale vaření podle ní bylo něco jiného.

„Mňam, je to dobré!”

„Hehe, teď máš na mě jiný názor?” chvástala se Towako s úšklebkem. „Dobře, takže si to při jídle trochu zopakujeme! Otázka: Co to je Dopplerův efekt?”

„Fenomén, ke kterému dochází kvůli relativními pohybu vln a jejich zdroje nebo vln a jejich pozorovatele. Vzoreček na výpočet frekvence, když se zdroj blíží k pozorovateli, je...”

Ušklíbl jsem se jako Towako. „Hehe,” a snadno jsem odpověděl, jako kdybych odříkával malou násobilku. Odpověď ke mně přišla tak plynně, že jsem jen stěží dokázal uvěřit, že to říkám já.

Byl jsem schopen zodpovědět téměř všechny Towačiny otázky – kromě těch, co nebyly napsané na Relikvii.

Mám to! Jsem dokonale připravený.

Bylo to také poprvé, co jsem se zkoušky nemohl dočkat.





13:00 Šla jsem do Starožitnictví Tsukumodo (PODVRH) s notesem – památkou na matku.

Mluvila jsem s majitelkou Towako Settsu a jejími zaměstnanci Saki Maino a Tokiyou Kurusuem.

O čem jsem mluvila: o sobě, moje jméno, moje adresa, moje telefonní číslo a můj věk. O své nehodě. O své defektní paměti. O notesu.

Co jsem se dozvěděla: notes. Potvrdila jsem si, že mi umožňuje zapamatovat si všechno, co jsem do něj napsala, jak řekla moje matka, a že to je 'Relikvie'. Abych zapomněla, musím ten příslušný záznam akorát vymazat nebo přeškrtnout. Ale není známo, co se stalo s útržkem, co jsem snědla.

Hledají možnost, jak mi umožnit zapomenout na tu konkrétní vzpomínku.

Notes jsem nechala u nich. (← důležité!)

Po cestě domů jsem nakoupila.

Co jsem koupila: kuřecí prsíčka, brambory a cibuli k večeři. A k tomu: kapesníky a balení zubních kartáčků.

Na večeři jsem připravila restovaná kuřecí prsíčka s bramborovým salátem, cibulačku a bagetu.





...Jak jsem tohle zapsala do svého deníku, nadechla jsem se.

Říkala jsem tomu deník, ale v podstatě se dalo říct, že jsem sledovala vlastní paměť. Když jsem zapsala všechno, co se ten den stalo, než se mi to vykouřilo z hlavy, přepsala jsem to do počítače.

Dělala jsem to, aby mi to pomohlo si na to v budoucnu vzpomenout, až zapomenu.

Co se týkalo těch poznámek, co jsem zapsala na papír, hodlala jsem je sníst, abych si to pamatovala déle. Takové poznámky jsem většinou jedla rozdělené na několik částí během oběda, na večeři a než jsem šla spát. Říká se, že jíst poznámky, aby si je člověk zapamatoval, je pověra, ale u mě se to stalo zvykem, protože jsem to na rozkaz matky dělala od dětství.

Notesy, co jsem používala, byly obyčejné, co se daly koupit v každém obchodě a ne Relikvie, co mi odkázala. Protože jsem to měla uložené v počítači, používala jsem obyčejné notesy, pokud to nebyla nějaká informace, kterou jsem si chtěla zapamatovat za každou cenu.

Nalila jsem si vodu a vytrhla stránku z notesu. Pak jsem ji zmačkala, aby bylo trochu snazší ji sníst. Dřív jsem zvracívala nebo jsem mívala podrážděný žaludek, ale teď už jsem si na to zvykla.

Namočila jsem stránku ve vodě a dala si ji do pusy. Vůbec to nebyla příjemná chuť, ale stejně jsem dál kousala, aby byla měkčí.

Dřív jsem papír přimíchávala do jídla, ale poslední dobou jsem to nemohla dělat.

Zazvonil zvonek.

Přestala jsem žvýkat a polkla jsem.

Spláchla jsem ji zbývající vodou a zamířila ke dveřím.

Byl to Hideki, co přišel z práce domů.

„Hej.”

„Vítej zpět.”

Hideki vešel dovnitř a já ho s úsměvem přivítala.

Byl to můj snoubenec a měli jsme se brzy brát. Znali jsme se od dětství a poté, co jsme nějakou dobu šli vlastními cestami, jsme se zase sešli a začali spolu chodit.

„Aaa, jsem hladový jak vlk! Večeře je hotová?”

„Ano, je připravená. Jenom ji musím ohřát.”

Bydlel v domě vedle toho mého a po práci vždycky chodil na večeři. Proto jsem už poznámky nemohla míchat do jídla, ale nevadilo mi to.

„Co dneska máme?”

„Restované kuře s bramborovým salátem, cibulačku s bagetou.”

Díky bohu jsem si na to vzpomněla.

„Můžu dostat místo chleba rýži?”

„Mám zbylou rýži ze včerejška, ohřeju ti ji.”

Tohle musím dopsat a sníst to, než půjdu spát.

S touhle myšlenkou jsem vytáhla pánev, abych orestovala kuřecí prsíčka.





Po večeři jsme si udělali pohodlí a sledovali televizi.

Když jsem nám udělala čaj a vrátila se z kuchyně, Hideki načal téma: „Po cestě sem jsem naše sousedy slyšel mluvit o nějakém podezřelém člověku, co se to ochomýtal.”

„Vážně?”

„Jo. Když budeš odcházet, přesvědč se, že máš zamčíno, dobře?”

No ano. Tohle byla pro mě vážná věc, protože jsem často zapomněla zamknout.

„Jak ten člověk vypadá?” zeptala jsem se, protože když budu znát jeho popis, pomůže mi to ho poznat.

„Ehm...”

„Počkej chvilku.”

Připravila jsem si tužku a notes, abych to nezapomněla.

Jelikož Hideki věděl o mé nehodě a o následcích ohledně mé paměti, trpělivě na mě počkal.

„...Říkají, že to je muž kolem padesátky nebo šedesátky. Toulá se po okolí ve svetru a s čapkou, co mu kryje oči.”

„Padesát nebo šedesát...?”

Napadlo mě něco děsivého.

Hned jsem potřásla hlavou, abych tu myšlenku zahnala. Neměl by vědět, kde jsem. Určitě to musí být někdo jiný. Řekla jsem si, abych přestala s takovými zbytečnými předtuchami.

„Napadá tě něco? Viděla jsi ho nebo ne?”

„Ach, ne. Jen mě napadlo, že tomu popisu odpovídá celkem dost lidí.”

„No to jo.” Podezřelé lidi nebo zločince nepovažoval za přímé ohrožení. Zatímco celou záležitost zaznamenal, evidentně ho to tolik netrápilo a změnil téma. „Chtěl jsem se tě na něco zeptat ohledně naší svatby!”

„Ach, ano?”

„Pamatuješ si vůbec datum?”

„S-samozřejmě!”

Na mysl mi vytanulo jedno datum, ale byla jsem příliš nejistá, abych to vyslovila. Neměla jsem žádnou sebedůvěru. Kdybych se spletla, tak by ho to určitě urazilo. I když pominu svoji defektní paměť, byla by ostuda zapomenout na něco tak důležitého.

Já vím... vážně to vím... ale...

„Jen si dělám srandu! Tím myslím, na tohle bys přece nezapomněla, ne?” zasmál se bez jakýchkoli pochybností.

Kouslo mě svědomí.

„Každopádně jeden můj kamarád má v plánu udělat na svatební obřad slideshow. Víš, takový to krátký video, kdy se ukazují staré fotky. Na to bych taky rád pár od tebe. Kde je máš uložené?”

„Jsou v krabici v pokoji támhle... myslím. Podívám se.”

„Ach, žádný spěch. Pár spolu vybereme někdy jindy.”

„Dobře.”

„Takže co se týče tvých hostů...”

Srdce mi přeskočilo.

„Jsi si jistá, že ze svých příbuzných chceš pozvat jenom prarodiče?”

„Ano. Se svými příbuznými vlastně nejsem v kontaktu, víš. Promiň. Já vím, že ty jsi pozval hodně lidí...”

„Mě to nevadí, ale jsi si jistá, že se nechceš spojit s tátou?”

„...ano. Promiň.”

„Ne, netrap se tím. Promiň, že tě tím otravuju. Dobrá! Máme spoustu práce!” zasmál se Hideki.

Mě svíral neklid, bála jsem se, že bych mu mohla zničit úsměv.





Následujícího dne.

Ve třídě byli další dva studenti, zoufale se šprtali ze svých knih a poznámek, než začne opravná zkouška.

Snažte se ze všech sil, přátelé. Bojujte, co srdce ráčí! Neboť nemáte jinou možnost! Na rozdíl ode mě.

Pozoroval jsem je zezadu – přesně jako jeden plukovník, co jednou řekl: „Aha, lidské smetí!”, zatímco se díval na nepřátele.

„Jsou všichni tady?” zeptal se učitel, jak prošel dveřmi vzadu. „Dneska jsi celkem sebejistý, co?” řekl, když si všiml, že jsem nezápolil s posledními přípravami. „Vypadá to, že jsi připravený.”

„Něco takového, ano.”

„Kdybys to takhle dělal i u normálních zkoušek.”

„O tomhle se prosím nebavme!”

„Hahaha, velmi dobře, tak mi ukaž, co dokážeš,” řekl učitel, evidentně uklidněný mou sebedůvěrou.

Rozdal nám třem papíry. Byl jsem prost strachu, co mě čeká na druhé straně otočených papírů.

He, he, he! Žádný problém, můj drahý učiteli. Udělej si pohodlí a dovol mi ti ukázat své schopnosti!

„Máte šedesát minut. Až dokončíte, můžete odejít. Test obsahuje to samé jako předchozí test. Dokonce jsem ty otázky trochu zjednodušil. Snažte se se trochu uvolnit a budete schopni použít svou plnou sílu.”

Udělal jsi je jednodušší? Ach, ale můj drahý učiteli, to nebylo třeba.

No? vzhledem k tomu, že nejsem sám, tak jsi asi neměl na výběr.

Dovol mi ti jejich jménem poděkovat.

Na tuto dobrou vůli, co jsi prokázal svým studentům, zareaguji dobrými známkami.

„Dobrá, začněte!”

Jakmile jsem to zaslechl, svižně jsem otočil papír.

Do oka mi padlo spoustu otázek.

Odhodlal jsem se, pevněji sevřel propisku a—

„...ech?”

—ztuhl.





„Jak dopadla zkouška?” zeptala se mě Towako hned, co jsem vrazil dovnitř.

Nevšímal jsem si jí a začal prohledávat svoje studijní materiály, co jsem den předem použil.

„Vítej zpět. Jaká byla...” Saki byla taky celá žhavá se to dozvědět.

„Není to tu! Nikde! Hej, kde je ta vytržená stránka, co jsem si sem odložil?!”

„Stránka?”

„Ano! Hele, byl tu papír s testovými otázkami, ne?”

„Nevzal sis ho s sebou do školy?”

Nevzal, protože nebylo třeba.

„Není tam?” zeptala se.

„Ptám se, protože tu není!”

Začal jsem se přehrabovat odpadkovým košem. Ale stránku, na kterou jsem si vypsal rozsah zkoušky do nejmenších podrobností, jsem nenašel.

„Vypadá to, že to dopadlo, přesně jak jsem čekala, co?” uchechtla se Towako, když viděla moje marné pokusy papír najít.

S nepříjemným pocitem jsem na ni zatlačil: „Co to mělo znamenat? Jak jsi čekala?”

„Tím 'jak jsem čekala' myslím to, že můj očekávaný výsledek se stal skutečností!”

„To není to, co chci slyšet... Towako, ty víš, kde ta stránka je, že?”

Towako se širokým úsměvem ukázala na mě.

„Kdybych ji měl já, tak bych ji nehledal, ne? Nevzal jsem si ji s sebou!”

„Já vím, že sis ji nevzal. Po pravdě řečeno jsi nemohl. Ach, ne, neměla bych v tomhle případě říct, že sis ji vzal s sebou?”

„Tak už mi řekni, kde je!”

Znovu ukázala na mě. Konkrétně na střed mého těla – na moje břicho.

„Nebo přesněji řečeno už je to možná támhle?” opravila se a pohnula prstem k záchodu.

„T-to nemůže být pravda...?”

„Ale ano. Tu stránku jsem zamíchala do včerejších řízků. Chutnaly ti, ne? Kotletky s příchutí Relikvie,” řekla s nestydatým výrazem. „Takže jsem se dozvěděli, že strávení stránky má stejný účinek jako vymazání textu. To je krok kupředu!”

Tak proto včera připravila večeři.

Odvážila se mě použít jako laboratorní myš...

„Hodní chlapci nezneužívají Relikvie, aby složili zkoušku, víš?”

Towako se škádlivě zasmála a pinkla mě do čela.

Moje tvář zbledla.

Byla popelavě bílá jako tvář mrtvoly.


...Jen tak mimochodem dělám druhou opravnou zkoušku.


Se zkouškou plánovanou na následující týden jsem začal hledat řešení této situace.

Můj učitel si pravděpodobně myslel, že den nestačí. Dal mi na učení celý týden. Pořád si živě vybavuju ten běsnící úsměv – zní to divně, ale je to pravda – co mi ukázal, když mi to řekl, zatímco držel můj prázdný list na odpovědi. Ten úsměv mě bude strašit v nočních můrách. Nehodlal jsem si tu tvář pamatovat navěky. Dokonce i bez Relikvie.

A tehdy jsem já a Towako uzavřeli dohodu.

Slíbila mi, že mi dá stránku z toho sešitu, pokud ten případ vyřeším.

Tentokrát jsem nehodlal selhat. Jinými slovy jsem ji nehodlal sníst.

Ne, neříkejte mi, abych studoval! Kdyby to stačilo, tak bych se kvůli té zkoušce nespoléhal na notes.

Každopádně.

Ohledně důvodu, proč slečna Etsuko nemohla zapomenout na tu konkrétní vzpomínku.

V mém případě jsem na ten text zapomněl, jakmile jsem ho snědl a strávil. Což je celkem očividné, když o tom tak přemýšlím, protože ten text přece vymazala žaludeční kyselina.

Přišla za námi včera. Bylo velmi nepravděpodobné, že její vzpomínka se musela teprve strávit, neboť ji musela sníst alespoň předevčírem.

Tak proč přesto nebyla schopná na ni zapomenout?

Existovala jenom jedna pochopitelná odpověď.

A to, že tu poznámku nesnědla.

Ona prohlašovala, že ji snědla, ale její slovo kvůli její chabé paměti a zapomnětlivé povaze nemělo moc velkou váhu. Možná si ji spletla s nějakým jiným útržkem papíru, co snědla, nebo to prostě někam založila a zapomněla to sníst.

Pokud se mi podaří tu poznámku najít a vymazat ji, bude schopná na ni zapomenout.

A proto jsem se rozhodl prohledat její dům.





S pomocí adresy, co nám slečna Etsuko sdělila, jsem Saki a já mířili k jejímu domu.

Saki byla se mnou, protože jsem si myslel, že jsou místa, kterými by se muž neměl přehrabovat, jelikož slečna Etsuko žila sama.

Prošli jsme kolem uzavřené základní školy, co nám sloužila jako orientační bod, a dorazili jsme do vilové čtvrti nedaleko. Netrvalo dlouho, než jsme našli hledaný dům. Slečna Etsuko zametala přímo před vchodem.

Když jsem ji pozdravil, na oplátku sklonila hlavu a řekla: „Promiňte, ale my se známe?”

„...Já jsem Tokiya Kurusu.”

Slečna Etsuko si z kapsy od zástěry vytáhla zápisník a jednou tleskla, když si v něm něco vyhledala. Potají jsem se podíval a zjistil jsem, že to jsou něco jako poznámky o jejím dnešním rozvrhu.

„Vítejte! Čekala jsem na vás.”

Ale zapomněla jsi!

Než jsem tu poznámku mohl ze sebe vypustit, ze dveří z vedlejšího domu vyšel nějaký muž. Mohlo mu být něco méně než třicet a když spatřil slečnu Etsuko, mávl jí. Slečna Etsuko byla evidentně schopná zapamatovat si aspoň tvář svého souseda a s úsměvem ho pozdravila.

Muž se podíval na slečnu Etsuko a pak na nás. Možná jsme se mu zdáli jako zajímavá kombinace.

„Kdo jsou ti lidé?”

Etsuko začala tápat po odpovědi, zamumlala: „Ehmm...”

Nevěděla, jak to má vyjádřit.

„Jsme ze Starožitnictví Tsukumodo. Přišli jsem si vyzvednout věci jako starožitnosti nebo starý nábytek.”

S dokonalým načasováním začala Saki se svou obchodnickou řečí. Tohle byl častý vzorec, který jsme používali v situacích, kdy jsme se museli odhalit. Přece jenom jsme nemohli každému na potkání vysvětlovat, co to jsou Relikvie.

„Pokud máte také zájem, rozhodně nás kontaktujte.”

„Ne, nemám pro vás nic zajímavého.”

Když už o nás neměl žádné podezření, rychle odešel a nechtěl s námi mít nic společného. Když slečna Etsuko viděla, že zahnul za roh, pustila nás dovnitř.

„Omluvte ten nepořádek.”

Tohle nebyla jen prázdná fráze. V chodbě a jinde byly opravdu hromady kartónových krabic. Ale nebylo to tak, že by zanedbávala úklid.

„Od té doby, co jsem se sem přestěhovala, jsem to ještě všechno neuspořádala.”

Teď jsem chápal, proč byly v chodbě a v obývacím pokoji kartónové krabice. Zároveň rostla pravděpodobnost, že ten útržek někde nechala a zapomněla na něj. Nebo ho možná ztratila, když uklízela při stěhování.

„Dobře, tak začneme?”





Protože jsme jí prostě nemohli říct: „Tu poznámku jste nesnědla, ale někde jste ji zapomněla.” řekli jsme jí, že možná má jinou Relikvii, co způsobuje, že si to pamatuje.

Zatímco jednu Relikvii vlastnila, nevěděla o nich, dokud se to nedozvěděla od nás, takže nám celkem snadno uvěřila.

Slečna Etsuko žila sama ve dvoupatrovém domě. Podle skvrn a rýh na stěnách ta budova nebyla nová. Abych řekl pravdu, neměl jsem ponětí, proč se přestěhovala do takového domu místo do bytu.

Poté, co nás dovedla do obýváku, rozhodli jsme se přeptat se jí nejdřív na pár otázek.

„Pořád si na tu vzpomínku pamatujete, že?”

„Ano.”

Moje chabá naděje, že na to možná do teď zapomněla, byla pryč.

„Dobře, takže mohla byste nám říct, co se poslední dobou dělo? Konkrétně dělala jste během posledního týdne něco speciálního?”

„Speciálního?”

Slečna Etsuko si otevřela notebook a procházela svoje činnosti za tento týden.

„Zapomínáte dokonce i na věci, co se staly před týdnem?” zeptal jsem se.

„Ne všechno, ale část.”

„Jen tak mimochodem, co si vždycky píšete do notebooku?”

„Deník každý den.”

Na mou žádost mě nechala nahlédnout. Měla tam složky pro každý rok a měsíc a uvnitř byla hromada textových souborů pro každý den.

„Ze začátku jsem používala skutečné deníky, ale později jich bylo tolik, že začalo být otravné je nosit s sebou. A tak jsem přešla na počítač.”

Podle velikosti souboru byly její zápisky velmi dlouhé.

„Dobře, před týdnem jsem vstala v sedm hodin ráno. Pak jsem se nasnídala. Měla jsem toast, smažené vejce a salát. Taky jsem vypila černý čaj...”

„...Takové věci nám nemusíte říkat.”

Jak moc dopodrobna si psala svoje zápisky? Každopádně takové informace nám nebyly moc k užitku.

„Ehm, šla jste během tohoto týdne někam?” zeptal jsem se.

Slečna Etsuko zkonzultovala svůj počítač.

„Jenom když jsem šla nakupovat a možná do vašeho obchodu pro radu.”

„...Vzala jste si svou Relikvii s sebou na nákupy?”

„Ne. Základní pravidlo: nikdy ho nikam nenesu. Jenom svůj počítač a někdy zápisník.”

Tohle vylučuje možnost, že to někde vytrousila.

„...Jen tak mimochodem, kdy jste se sem přestěhovala?”

„Teprve nedávno. Na začátku měsíce...” řekl a podívala se do počítače. „Ano. Na začátku měsíce.”

Zhruba před dvěma týdny... Takže bych se měl asi zeptat na její stěhování...

V ten okamžik položila otázku Saki.

„Kdy jste vůbec tu poznámku snědla?”

Správně. Na tuhle otázku jsem se nezeptal. Vyklouzlo mi to z mysli, protože jsem si byl jistý, že ji nesnědla. S touhle informací budeme vědět, do kdy tu poznámku měla, a mohli jsme prověřit její později konání.

Byl jsem netaktní – nebyl jsem v postavení, abych mohl o slečně Etsuko mluvit nějak špatně.

„Ehm... počkejte, prosím.”

Začala to hledat ve svém počítači. Otevřela několik složek, takže hledání chvíli trvalo. Pravděpodobně neměla ponětí, kde to bylo.

„Jen tak mimochodem, tu poznámku jste snědla poté, co jste se sem přestěhovala, že?”

Pokud tu poznámku snědla – nebo lépe řečeno vytrhla – před stěhováním, tak by přicházelo k úvahu i její předchozí bydlení. Pokud její poznámka skončila v popelnici, ale pořád zůstala nedotčená, tak bychom mohli být ve slepé uličce.

„Ne, předtím.”

„Ve svém předchozím domě?”

To mi vzalo vítr z plachet. Ale k mému překvapení slečna Etsuko zakroutila hlavou.

„Ne. Snědla jsem ji tady!”

„Co? Ale copak jste zrovna neřekla, že jste ji snědla před stěhováním?”

„Ano.”

...Dostala mě.

„Ehm, ale kdy to přesně bylo? Nemusíte to vyhledávat. Stačí zhruba. Ehm, před týdnem... ne, před měsícem?”

„Ne,” zakroutila hlavou. „Před deseti lety.”





Podle vysvětlení, které nám podala, žila v tomto domě, dokud se před deseti lety nepřestěhovala někam jinam a pak se zase nedávno vrátila.

Ale tu poznámku snědla před deseti lety. Jinými slovy, když pořád žila tady – což bylo deset let od teď a s dvěma stěhováními mezi tím. Samozřejmě jsme neměli ponětí, kde ten kousek papíru byl.

Porozhlédli jsme se po domě, jen tak pro jistotu, ale naše hledání přirozeně nevydalo žádné ovoce.

„Měli bychom ten dům zapálit a nadobro ho vymazat?”

„Zbláznil ses?”

Když mě Saki pokárala, rychle jsem řekl „Jen žertuju!” Ačkoli jsem to myslel napůl vážně.

Zašli jsme do pokoje slečny Etsuko a pořád pátrali po té poznámce.

Byla to naprosto obyčejná místnost se stolem, poličkou na knihy a skříní a závěsy v okně. Na skříni bylo nalepených několik lístečků, co značily, co bylo uvnitř. Pravděpodobně si vymyslela vlastní triky, jak každý den vyžít. Ale mátlo mě, že i tady byly kartónové krabice.

Požádal jsem Saki, aby prohledala poličky s knihami a stůl, zatímco já šel ke krabicím. Už jsem dostal svolení od slečny Etsuko.

Otevřel jsem jednu z krabic a vyndal jsem z ní album.

Jelikož jí nevadilo, že se podíváme, prolistoval jsem jím.

„Roztomilý.”

„Nejsme tu pro zábavu,” stěžoval jsem si Saki, co se mi dívala přes rameno do alba, ale stejně jsme si ho dál prohlíželi.

Začalo to fotkami malého dítěte a zaznamenávaly její postupný růst až do malé holčičky. Zhruba v době, kdy začala chodit do základní školy, začala připomínat své současné já. A v té době měla po boku oba rodiče.

Taky tam byly obrázky z jejího pobytu v nemocnici. Stála tam s obvazem kolem hlavy a kyticí v rukách. Kolem ní byl doktor a zdravotní sestry. Pravděpodobně to byla fotka jejího propuštění z nemocnice a jediná z té doby.

Pár stránek poté z fotek zmizel její otec.

Bylo to pár let po té nehodě. Po jejím boku zůstala jenom její matka.

Mezi rozvodem a úmrtím její matky nebyla nijak zvlášť dlouhá doba; jenom po pár fotkách její rodiče na fotkách nahradil starý muž a žena.

Předpokládal jsem, že to byli Etsučiny prarodiče, co si ji vzali k sobě. Byli na fotkách, když dostudovala první a druhý stupeň základní školy, střední školu a také na oslavě její dospělosti. Zdáli se jako laskavý starý pár.

Nalistoval jsem poslední obrázek s jejími rodiči.

Bylo to zhruba před deseti lety, když chodila na základku.

Okamžitě mi to připomnělo, jak nám řekla, že ten notes použila před deseti lety.

Nepředvídaná smrt její matky, před deseti lety.

Vzpomínka, kterou zaznamenala do Relikvie, před deseti lety.

Ty dvě skutečnosti spolu určitě měly co do činění.

Ta věc, na kterou chtěla zapomenout, musela mít co dělat s úmrtím její matky.

Neměl jsem ponětí, co přesně si zaznamenala.

Ale silně jsem pochyboval, že to bylo něco příjemného.

Pravděpodobně na tom bylo něco víc.

Něco, co nemohla nikomu říct.

Neměl jsem ani šajnu o tom, co to bylo – ne, měl. Ale tu myšlenku jsem zahrabal hluboko, protože to byla bláznivá myšlenka a rozhodně to nebylo něco, co by se mohlo jen tak říct.

Odstrčil jsem krabici s albumy stranou a přitáhl si k sobě další. Na boku měla označení: deníky (1).

„Máš v plánu pročítat i deníky?”

„Jen jimi prolistuju. Budu se ze všech sil snažit nic nečíst.”

Měl jsem její svolení, ale neměl jsem v úmyslu porušovat její soukromí. Takhle řečeno, byl jsem připravený přečíst pasáže, které mohly obsahovat nějakou stopu.

Vyndal jsem deníky. Všechno to byly velmi kvalitní notesy a měly koženou vazbu. Celkem extravagantní a vyspělé, aby je používalo dítě na základní škole.

Deníky měly na vazbě označené roky.

Začínaly před patnácti lety, zhruba v době, kdy byla v první třídě na základce.

„Předpokládám, že začala po té nehodě,” okomentovala Saki.

Není divu, že to byly velmi kvalitní notesy s koženou vazbou!

Pro ni ty vzpomínky zaznamenané v denících byly nenahraditelným pokladem.

Alespoň si to museli myslet její rodiče, když jí je koupili.

Otevřel jsem jeden deník a našel jsem v něm nešikovný rukopis, který se nehodil k tomu úžasně vyrobenému deníku. Písmena byly velikostně velmi nesouměrná, po celé stránce byly chyby a na gramatiku se nebral zřetel. Bylo to téměř nečitelné.

Nicméně jsem si byl jistý, že když si chtěla vybavit ony vzpomínky, tak ty zápisy pořád dokola pročítala.

Stránky byly opotřebované častým používáním a bylo tam mnoho míst, která navlhla a zase uschla, ačkoli jsem nevěděl, jestli to bylo kvůli potu nebo slzám.

Jak šel čas, zápisky se změnily v řádné písmo. Ale zarazily mě všechny ty detaily.

Nejenom že zápisy obsahovaly události každého dne, ale také kdy vstala, co jedla, kterým vlakem jela, co dělala a o čem během dne přemýšlela a tak dále. Proto byl počet deníků celkem zdrcující.

Tohle pravděpodobně také sloužilo jako nějaký druh rehabilitace. Bylo těžké odhadnout, kolik času nad těmi deníky každý den strávila.

Vzal jsem si další deník.

Ten, co byl psaný právě před deseti lety. To období, kdy použila Relikvii.

S bodnutím svědomí jsem ten deník otevřel.

Mezi dalšími obsahoval zápis ze dne úmrtí její matky.

Jako obvykle to začalo tím, kdy vstala a co měla na snídani a pokračovalo detailním hlášením svých zážitků ve škole.

Ale bylo tam zmíněno, že jí matka vynadala, že zanedbává svůj deník. Evidentně si hrála se svými kamarádkami, místo aby šla rovnou domů.

Byla celkem ironie, že její matka spadla ze schodů zrovna ten den, co jí vynadala. Navíc se to stalo, když Etsuko zrovna psala svůj deník. Zápis toho dne tím skončil.

Otočil jsem stránku. V následujícím zápisu psala o úmrtí své matky v nemocnici a o smutečním shromáždění, co se mělo konat.

I poté dál pokračovala v psaní deníku a nevynechala ani den.

Ale nenašel jsem tam nic, co by mohla chtít schovat.

No, kdyby to v denících bylo, tak by mi nedovolila se v nich tak volně prohrabovat.

Nedokončený zápis z toho dne... jak měl končit?

...Nebo to pokračování zapsala do Relikvie?

„Proč si neodpočinete?” Slečna Etsuko mě vylekala, jak se najednou objevila vedle mě.

I když jsem měl její svolení, nemohl jsem si pomoct a cítil jsem se trochu trapně, když jsem ten deník zavřel.

„V-vy teda ale máte ohromující sbírku deníků!”

„Ano. Mám jich tolik, protože jsem je neustále psala,” odpověděla bez starosti. „Takže, co vy na to?”

„Ech? … Ach, přestávka? Ano.”

Přijali jsme její nabídku a odložili deníky zpět do krabice.

Přitom mě přepadly pochybnosti.

Je v pořádku, abychom jí pomohli vymazat tu vzpomínku?

Nevěděli jsme, co chtěla zapomenout.

Ale nemohlo to být nic dobrého.

Ale bez ohledu na to, jak moc chtěla zapomenout, co když to byla vzpomínka, kterou si měla pamatovat?

„Ehm, můžu se vás na něco zeptat?”

„Ano?”

„...Proč na to chcete zapomenout?”

Po chvilce ticha odpověděla se smutným výrazem: „Protože chci začít nový život.”





Zatímco jsme pili šálek kávy, odpočívali jsme v obýváku.

Jelikož už jsme hledali pár hodin, měl jsem ztuhlý krk. Ale moje pochybnosti byly marné. Nenašli jsme ani stopu.

Bylo nepravděpodobné, že bychom našli deset let starý útržek papíru.

Ale stejně, proč slečna Etsuko chtěla na tu vzpomínku zapomenout zrovna teď?

Jaký byl důvod, že ta vzpomínka, kterou nechávala deset let být, začala být k ničemu?

„Můžu se vás na něco zeptat?” řekla Saki, co byla do teď zticha.

„Ano, prosím.”

„Jaký je vztah mezi vámi a tím mužem, co jsme viděli, když jsme přišli?”

Proti všem mým očekáváním se zeptala na něco, co s celou touhle věcí nemělo co dělat.

Už jsem se připravoval k nějaké poznámce, když slečna Etsuko najednou zrudla jako rak a sklopila oči.

„Po pravdě řečeno se příští měsíc bereme.”

Saki pravděpodobně hned odhadla jejich vztah. Já ne. To je ale bystré děvče.

„Blahopřeji,” řekla Saki bez okolků, jako kdyby nevěděla, co ta Etsučina slova znamenala, ale Etsuko jí poděkovala a nezdálo se, že by ji to urazilo. „Jak jste se poznali?”

„Je to můj kamarád z dětství nebo možná něco jako chlapec od vedle? Když jsem se odstěhovala, tak jsme se přestali vídat, ale on náhodou chodil do obchodu, kde jsem pracovala, víte...”

Poslouchal jsem ji, aniž bych se jí ptal, jestli je schopná skutečně pracovat.

„Ale zprvu jsem si vůbec neuvědomila, kdo to je. Nejenom já, ale ani on ne. Protože když jsem bydlela tady, tak jsem pořád měla otcovo příjmení, takže ani on si neuvědomil, kdo jsem. Tak to šlo, až dokud jsem se nešla představit jeho rodičům. To bylo celkem překvapení.”

„Osudové setkání.”

„Ano, to ano.”

Slečna Etsuko se usmívala, ale na její tváři se držel nějaký stín nebo něco jako váhání.

„Je v tom nějaký problém?” zeptal jsem se bezděky, v podezření, že má svatební depresi.

Ale tentokrát viditelně ztuhla.

Zalitoval jsem svojí vlastní hlouposti.

Copak jsem na to zrovna před chvilkou nemyslel?!

O tom, proč ta vzpomínka, kterou nechávala deset let být, začala být k ničemu!

Pokud na to musela zapomenout teď, tak existoval jenom jeden důvod.

Vzpomínka, na kterou chtěla zapomenout, byla překážkou její svatby – jejího štěstí.

A tudíž na ni chtěla zapomenout před svatbou.

Najednou zazvonil telefon, prolomil to těžké ticho.

Slečna Etsuko nás požádala, abychom ji omluvili, pak vstala a šla k telefonu. Vzala si do ruky tužku, co ležela vedle telefonu se zápisníkem, a pak zvedla sluchátko. Pravděpodobně měla ve zvyku zaznamenávat si svoje hovory.

„Ano, u telefonu Uwajima... otče...”

Moje plná pozornost se upírala na Etsučin hlas a na to, jak zadržela dech.

Pokud mi paměť sloužila dobře, tak se se svým rozvedeným otcem už nescházela. Nechtěl jsem být hrubý, ale nemohl jsem si pomoct, abych nenašponoval uši.

„...Jak jsi to zjistil? Děda? Aha...”

Evidentně svého otce neinformovala, že se přestěhovala zpět sem. Její dědeček ho zkontaktoval, když oznámili svatbu.

Nějakou chvíli spolu mluvili.

Znovushledání otce a dcery bylo všechno, jen ne dojemné. Etsuko si nepřála ho znovu vidět. Odmítala s ním jakýkoli kontakt.

„...Vzpomínáš si, co jsem řekla na matčině pohřbu? Prosím, zapomeň na to. Já na to taky zapomenu. A prosím, drž se ode mě dál,” řekla jednostranně, zavěsila a povzdechla si.

Na tváři se jí zračilo utrpení. Ale jak si vzpomněla, že jsme tu i my, rychle nasadila úsměv.

„Udržovala jste kontakt se svým otcem?”

„Ne. Tohle bylo poprvé od pohřbu mé matky. …Navzdory všemu jsem ho poznala po hlase. Takové věci si pamatujete pořád, co?”

Zdálo se, že Etsuko překvapilo, že po telefonu poznala otcův hlas.

Bylo to zhruba deset let. Měl jsem pocit, že tohle je pouto mezi rodičem a dítětem a naprosto to nemá co dělat s pamětí nebo tak.

„Jaký je váš otec?”

„Není to špatný člověk. Jen se s mou matkou často hádal kvůli mé výchově. On byl proti, abych si vedla takový deník. Chtěl mě vychovat jako normální dítě. Moje matka často říkala, že se příliš zajímá o názor sousedů. Já si to taky myslím.”

To ano, z normálního hlediska bylo trochu divné psát si tak podrobný deník. Ale jelikož měla nehodu, tak se s tím nedalo nic dělat. Ale její otec evidentně nebyl schopný si něco takového myslet.

„Zazlíváte mu to?”

„V tom to není. Je to něco úplně jiného. Ani ho nenávidím, ani mu nic nezazlívám. Já jen nechci mít nic do činění s člověkem, s kterým matka přetrhala veškeré kontakty... protože to je, jako kdybych ji zrazovala. A já už ji nechci zrazovat.”

Udržování kontaktu s otcem, s kterým matka přerušila veškeré styky, bere jako zradu vůči matce? Nebo k tomu měla jiný důvod?

Ale podle toho, jak mluvila, vůči svému otci necítila nic špatného, ale nestýkala se s ním jen kvůli své matce.

Ale stejně, nemohl jsem si pomoct a překvapilo mě, že si na takovou věc vzpomínala celkem dobře.

„Ach, zničila jsem náladu...? Ach, správně. Prosím, počkejte chvilku.”

Etsuko se přinutila k rozjásanému výrazu a šla do jiné místnosti. Vrátila se se sněhově bílými svatebními šaty.

Ve svatebních šatech se nevyznám, ale vypadaly jako mírně zastaralé.

„Můj otec tyhle šaty vybral pro mou matku. Hideki mi nabídl, že mi koupí nové nebo nějaké půjčí, ale já jsem trvala na tom, že si vezmu tyhle. Chci prokázat aspoň trochu oddanosti.”

Etsuko si šaty přidržela u těla.

Bude v nich vypadat skvěle.

„Pojďte sem, slečno Maino.”

Saki na Etsučino pobídnutí váhavě přišla k ní.

Etsuko Saki otočila a přidržela šaty jí u těla.

„Líbí se vám to, pane Kurusu?” zeptala se mě na můj dojem se šibalským úsměvem.

Nezneužívejte mě, abych náladu rozjasnil... přece nemůžu říct, že se mi to líbí, ne?

„Šaty dělají člověka.”

„Věděla jsem, že to řekneš.”

„Cože? Chtěla jsi, abych tě pochválil?”

„Ne?”

„Nebuď naštvaná!”

„Nejsem.”

„Ale jsi!”

„No a co.”

Slyšel jsem, jak jí Etsuko zašeptala do ucha: „Jenom se stydí,” když se ode mě Saki odvrátila.

Prosím, takové věci říkejte, až tu nebudu.

Sakina módní přehlídka pokračovala ještě chvíli, dokud Etsuko nebyla spokojená, a pak šla zpět do druhé místnosti šaty zase sklidit.

Saki se na mě tázavě podívala. Ne, neptala se mě na moje dojmy.

„Já vím!”

Od toho telefonátu s otcem se Etsuko chovala trochu divně. Ta předešlá scéna byla evidentně nucená. Pravděpodobně jsem k ní cítil jenom sympatie, ale doufal jsem, že jí svatba přinese štěstí, protože ty starosti s rodiči a její nehoda a její následky ji trápily.

Chtěl jsem jí za každou cenu umožnit na „tu vzpomínku” zapomenout. Saki byla pravděpodobně stejného názoru.

Najednou jsem si všiml, že se za oknem něco pohnulo. Odtáhl jsem závěs a podíval se z okna. Někdo nahlížel do domu zpoza zdi. Rychle se sehnul, ale už bylo pozdě.

„Kdo jste!”

„Tokiyo?”

Vyběhl jsem ven, aniž bych jí odpověděl.

Rychle jsem se podíval směrem, kterým muž uprchl. Zrovna zahýbal za roh. Spěchal jsem za ním.

Když jsem zahnul za ten samý roh, spatřil jsem jeho záda.

Nebyl tak daleko. Nechci se vytahovat, ale jsem v dobré formě. Jak jsem za ním sprintoval, zahnul za další roh.

Jelikož jsme byli ve vilové čtvrti, bylo tu hodně křižovatek, ale na ulicích nebyli téměř žádní lidé, takže jsem ho nehodlal ztratit.

Dál zoufale prchal. Ale já byl rychlejší. Vzdálenost mezi námi se postupně zkracovala. Natáhl jsem se k němu. Už jenom kousek. Muž se otočil, aby se podíval za sebe – v tu chvíli trochu zpomalil. Dotkl jsem se ho.

Skočil jsem po něm.

Plnou silou jsme se oba váleli po zemi.

Ale já jsem ho nepustil.

„Mám tě!”

Chopil jsem se rozplácnutého muže a otočil ho tváří k sobě.

„Vy...?”

Tu tvář jsem znal.





Když jsem se vrátila do místnosti, abych sklidila svatební šaty, zaujaly mě zabalené deníky a otevřené album.

Byly to věci, co pro mě znamenaly mnohem víc než svatební šaty.

Vzácné deníky, co mi koupila moje matka.

Vzácné fotky mě a mé matky.

Ze starosti o mě a kvůli mé špatné paměti mi koupila nespočet deníků. Udělala mi nespočet fotek do alba. Nejenom o prázdninách, ale taky na školních událostech nebo dokonce i během normálních dní.

Díky ní jsem byla schopná udržet si hodně svých vzpomínek.

Kdyby nebylo mé matky a kdybych nepokračovala v tom, co mi řekla, že mám dělat, byla bych teď prázdná jako nepopsaná stránka.

Ale hodlala jsem ji zradit.

Hodlala jsem zradit svou matku, co si moje štěstí přála víc než kdokoli jiný.

„Odpusť mi... Mami...”

Přitiskla jsem si deník k tělu. Nedokázala jsem potlačit slzy.

„Odpusť mi... Mami, ale tu vzpomínku odhodím a budu šťastná.”

Dokonce i teď jsem váhala, jestli tu vzpomínku mám vymazat.

Ale k tomu rozhodnutí mě přivedla slova mé matky.

„Nic nepotřebuji, pokud budeš šťastná!”

To byla slova, která mi zanechala ten den, než zemřela.

Nepředvídala svou smrt, ale ta slova se náhodou stala něco jako její poslední vůlí.

A její vůle žila v mém srdci.

Proto jsem ji hodlala zradit.

Byla jsem schopná ochránit její poslední vůli, i když jsem ji zradila.

„Přála sis mé štěstí víc, než kdokoli jiný, takže to pochopíš, ne?”

Proto, já—

„Budu šťastná. Tak mi prosím odpusť.”

Najednou zazvonil zvonek.

Odložila jsem deník a když jsem si setřela slzy, zamířila jsem ke dveřím.

Pan Kurusu a slečna Maino nebyli v obývacím pokoji.

Ačkoli jsem byla zmatená, stejně jsem šla ke dveřím a podívala se kukátkem. Zadržela jsem dech.

„Otče...”





„Pane Hideki...?”

„Mohl byste ze mě pro začátek slézt?” řekl se suchým úsměvem. Evidentně už nehodlal utíkat.

Prozatím jsem se rozhodl ho poslechnout a slezl jsem z něj.

Pan Hideki se postavil, jak si oprašoval oblek. Napodobil jsem ho.

„Ach jé, když jsem byl mladý, běhával jsem maratony, ale vypadá to, že jsem trochu z formy.”

„Zrovna jste koukal do domu, ne?” zeptal jsem se pro jistotu, ale on to hned přiznal. „Proč jste to dělal?”

„Dělal jsem si starosti! Podívejte, víte, jaká Etsuko je. Po tom, co jsem slyšel o té historce se starožitnostmi, jsem vás podezíral, že ji chcete oklamat. Jelikož jsem se toho pocitu nedokázal zbavit, vrátil jsem se, abych se podíval. Ale kdybych vás sledoval, bylo by to jako říct: Nevěřím vám. A tak jsem se koukal zvenčí.”

Pochopil jsem, co chtěl říct, a tak jsem kývl.

Z jeho perspektivy bylo jenom přirozené se o ni bát. O to víc, že ji tak dobře znal.

„Můžu se na něco zeptat?”

„Na co?”

„Kvůli čemu jste přišli? Nikdy jsem neslyšel, že by měla nějakou starožitnost.”

„Jelikož se zdá, že došlo k nedorozumění, tak vám řeknu, že náš obchod se zabývá trochu jinými věcmi než starožitnostmi, jak je znáte vy. Omluvte moje nedostatečné vysvětlení, ale řekněme prostě, že jsou zvláštní.”

Relikvie nejsou obecně známé. Kdybych mu řekl, že pracujeme s věcmi se zvláštní mocí, ještě víc by nás podezíral.

Možná bychom měli příště vystupovat jako pracovníci blešího trhu, co si přišli pro domácí potřeby a elektrické spotřebiče.

„Jinými slovy v jejím domě je něco, co je pro váš obchod cenné. Je to něco, co podědila po své matce, a...”

„Tokiyo,” zavolala Saki, jak se ke mně bez dechu řítila.

Evidentně běžela za mnou.

„Díky bože, skoro jsem se ztratila.”

„Tak proč jsi prostě nezůstala se slečnou Etsuko?”

„Neměla jsem ponětí, co se děje, když jsi tak najednou vyběhl! ...Pane Hideki? Ten podezřelý člověk byl pan Hideki?”

„Podezřelý člověk? Tak to nepřeháněj. Pan Hideki jenom sledoval, co děláme.”

„Vážně? Po cestě sem jsem slyšela o podezřelém člověku, co se tu zase potuluje, takže si jsem jistá, že to je on.”

„Aach, tohle. Poslední dobou se objevila hlášení, že se v této čtvrti pohybuje podezřelý člověk. Já sám jsem ho neviděl, ale podle našich sousedů se koukal na její dům. Ale já to nejsem! Povídá se, že mu je kolem padesátky.”

Podezřelý člověk, co se dívá na Etsučin dům a je mu kolem padesátky?

Nic o takovém člověku nezmínila. Nikdo mě nenapadá.

Ne, počkat. Muž kolem padesátky? Nikdy jsem se s ním nesetkal, ale jeden podezřelý tu je.

Pokud uvážíme, kolik je slečně Etsuko, tak by mu mělo být zhruba padesát.

„Objevil se nedávno?”

„No, jo.”

Taky to bylo nedávno, co se s ním její prarodiče spojili. Jelikož je to dům, v kterém dřív žil, nebylo by žádným překvapením, kdyby adresu znal.

Když tak o tom přemýšlím, před chvílí telefonoval. Co když zavolal, aby zkontroloval, jestli je doma...?

„To by mohl být Etsučin otec.”

„Ne, její otec je rozvedený a už tu nebydlí. Přes deset let se nesetkali.”

„Ech? Jak to, že...”

Chtěl jsem se zeptat, jak to věděl, ale samozřejmě že to věděl. Pan Hideki byl její kamarád z dětství a jejího otce pravděpodobně znal osobně.

Všiml jsem si něčeho dalšího.

Nebyla to jenom slečna Etsuko a její otec, co věděli o tom, co se stalo před deseti lety. Pan Hideki o tom možná taky věděl.

Ale jako pouhý zaměstnanec starožitnictví jsem nebyl v situaci, abych se ho na to vyptával.

Vždyť na to vlastně ani nebyl čas.

„Saki, jdeme zpět! Pane Hideki, vy taky!”

Po těhle slovech jsem vyběhl zpět k domu slečny Etsuko, aniž bych čekal na odpověď.





Možná to byla bláznivá myšlenka.

Možná to bylo absurdní.

Ale bylo to něco, na co jsem celou dobu myslel. Od té doby, co jsem si uvědomil, že mezi tou desetiletou vzpomínkou, na kterou chtěla zapomenout, a úmrtím její matky je spojitost.

Kdyby to byla jenom nehoda, tak by nebylo žádné tajemství, které by bylo třeba skrýt.

Kdyby to byla jenom nehoda, tak by nebylo žádné tajemství, na které by bylo třeba zapomenout.

Tohle je hypotéza.

Ale pokud opětovné shledání slečny Etsuko a pana Hidekiho něco nastartovalo—

Pokud spolu sdíleli tajemství a jejich svatba byla pro jejího otce trnem v oku, dávalo by smysl, že by začal jednat teď.

Ale co hodlal po tak dlouhé době dělat? To byla otázka.

Otevřel jsem dveře a vrazil do jejího domu.

„Slečno Etsuko!” zavolal jsem, ale nedostalo se mi odpovědi.

Proběhl jsem chodbou a vtrhl do obýváku.

Etsuko nebyla nikde k nalezení. Ale v jejím pokoji jsem našel muže.

Muž, jemuž bylo kolem padesátky a měl zčásti šedé vlasy, se ke mně překvapeně otočil. V rukách měl album a deník.

„K-kdo jste?”

„Vy jste otec slečny Etsuko, že?”

„A-ano...?”

„Kde je?”

I když jsem mluvil nahlas, neobjevila se.

„Co jste jí udělal?!”

„Uklidni se,” řekla Saki, co přišla o chvilku později, jak mě zezadu popadla a bránila mi, abych se na toho muže vrhl. „Nemá tu boty. Kam šla?”

„Aach, někdo jí volal a ona prostě odešla. Řekla mi, abych pohlídal dům.”

„Pohlídal dům?”

Cítil jsem, jak se moje vroucí krev schladila, když jsem zaslechl tu překvapivou odpověď.

„Tohle je také jeho dům, tak proč by tu neměl být?” řekla Saki.

„N-no...”

Ale když to Etsučin otec zaslechl, narovnal se a řekl s hořkým úsměvem: „Tohle už není můj dům! Tohle místo jsem opustil. Už nemám ani právo nazývat se otcem. Jak jste řekl, neměl bych tu být,” prohlásil a vstal. „Vy dva, vy jste její přátelé?”

„Ach, jo. Tak nějak,” kývl jsem mlhavě, jelikož jsem nevěděl, jak odpovědět.

„Takže vám můžu nechat dům na starosti? Myslím, že půjdu.”

„Ech? Nechcete počkat, až se vrátí?”

„Vlastně jsem jí přišel dát peníze, co jsem odkládal na její svatbu, ale ona je nepřijme. Tak je předám místo ní svému tchánovi... Prosím, pozdravujte ji ode mě. A taky jí řekněte, že už ji nebudu otravovat.”

„P-počkejte, prosím! Saki, jdi pro slečnu Etsuko.”

Nebyl jsem si jistý, jestli ho můžu nechat jen tak jít, takže jsem chtěl, aby Saki Etsuko přivedla, ale její otec řekl: „Zrovna šla za Hidekim, tak je prosím nerušte.”

„Co?”

Co to zrovna teď řekl? —Hideki?

„Zrovna před chvílí jí volal. Nebo Hidekiho neznáte? Je to její snoubenec!”

„Známe ho. Ale Hideki byl až do teď s námi.”

Když tak o tom přemýšlím, nevrátil se sem s námi.

„Kdy volal?”

„Před chvilkou. Jen okamžik před tím, než jste přišli. Přišlo mi, že to je naléhavé.”

Co to má znamenat... skoro jako by chtěl, abychom ji minuli...

Začal jsem mít silné pochybnosti.

Pochopil jsem něco naprosto špatně?

Něco mě napadlo. Něco, co mě napadlo už dřív.

O tom, co se stalo před deseti lety, ví jenom Etsuko a její otec. Hideki to možná taky ví.

Proč jsem přehlédl tu možnost, co je od toho už jenom kousek?

Možnost, že její kamarád z dětství Hideki byl do té nehody zapletený.

„Promiňte, ale prosím, řekněte nám, jestli víte, co se stalo před deseti lety.”

Její otec viditelně zbledl.

„Správně. Zemřela její matka. Co se tehdy stalo?” dodal jsem.

„...Moje žena uklouzla a spadla ze schodů. Bohužel...”

„To je celé? Co dělala tehdy Etsuko?”

„Evidentně byla zamčená ve svém pokoji na druhém patře, protože zlobila.”

„To je celé? Neřekla nic dalšího?”

„...”

„Prosím, řekněte nám to! Je to důležité!”

Po krátké odmlce zamumlal: „...Dobře.”


„Řekla, že Hideki její matku strčil ze schodů.”


Neměl jsem slov.

„Potkal jsem se s ní jenom jednou na pohřbu. Tehdy mi to řekla. Ale tehdy byl pořád ještě na základní škole, takže by to nikdy neudělal. Měl jsem podezření, že si to vymyslela, protože nechtěla vinit sama sebe, protože měla za to, že kdyby nezlobila, tak by se to nestalo.”

Konečně jsem si uvědomil, co to bylo za desetiletou vzpomínku, na kterou chtěla zapomenout.

Etsuko se před deseti lety stala svědkem, jak Hideki zabil její matku. Ale její otec jí nevěřil. Nikdo jí nevěřil.

Protože nevěřila vlastní paměti, zapsala tu pravdu do Relikvie a snědla to, aby zařídila, že to nezapomene. Nevím, proč to snědla. Buď aby se přiměla si to pamatovat, nebo aby to schovala.

Ale znova se setkala s Hidekim.

Znovu se s ním setkala, aniž by věděla, kdo to je – a zamilovala se do něj.

Proto chtěla zapomenout na tu pravdu o úmrtí své matky. Chtěla zapomenout na to, že muž, kterého miluje, zabil její matku.

„Řekněte mi ještě něco,” požádal jsem ho. „Její mozek je vážně poškozený a tím má vadnou paměť?”

Jejímu otci se rozšířily oči.

To mi stačilo.

„Její paměť pracuje správně, že?”

Když jsme mluvili s Etsuko, několikrát jsem pojal podezření. Když jsme se jí ptali na její minulost, vždycky nahlížela do svého počítače. Ale v jejích prohlášeních nebyly nikdy žádné rozpory.

Zatímco byla zapomnětlivá a roztržitá, její dlouhodobá paměť se zdála být v pořádku. Všechno, na co zapomněla, se zdálo být celkem normální.

Nepamatuju si, jaký jsem měl na základní škole rekord v zapomínání. Nepamatuju si, co jsem jedl před týdnem. Ale ona zapomínání takových věcí považovala za divné.

Neměla žádnou důvěru ve svou paměť... ne, byla posedlá touhle myšlenkou.

„...Jak jste řekl. Její paměť funguje dokonale v pořádku! Jenom utrpěla ztrátu paměti, ale samotná její schopnost pamatovat si zůstala nedotčená. Pravda, je velmi zapomnětlivá a má potíže zapamatovat si tváře, ale od ostatních se nijak zvlášť neliší. I doktoři potvrdili, že s jejím mozkem není žádný problém.”

„Tak proč si o sobě myslí...?”

„Důvodem je má žena. Když Etsuko na něco zapomněla, byla přesvědčená, že za to může ta nehoda, a přinutila Etsuko pamatovat si spoustu zbytečností. Koupila jí deníky a přiměla ji každý den si psát zápisky. V extrémních detailech, Etsuko si musela psát, o čem přemýšlela a co udělala a dokonce i zbytečné věci jako co jedla. Když si do deníku nepsala, moje žena ji bila a zamykala do pokoje, dokud zápis nedokončila. A k tomu nahou. Kvůli tomu jsem se s ní často hádal. Tohle byl také důvod našeho rozvodu. Když jsem jí vynadal a řekl jí, že zachází příliš daleko, křičela na mě, že na Etsuko nemyslím. Ale chápal jsem, proč se tak změnila.”

„Měla k tomu nějaký důvod?”

„Etsučina nehoda. Ale ne samotná nehoda... po té nehodě byla týden v bezvědomí. Když se konečně probrala a podívala se na svou matku, její první slova byla:

—Kdo jste?

S největší pravděpodobností měla jen trochu pomíchané vzpomínky. Krátce poté ji poznala. Ale to nijak nevymazalo šok, který má žena utrpěla. Z toho, že Etsuko přišla o své minulé vzpomínky, vyvodila, že má Etsuko poškozenou paměť. Proto se snažila ji přimět pamatovat si víc, než bylo nezbytně nutné. Kvůli tomu i Etsuko začala věřit, že je její paměť vadná. Nehledě na to, jak moc jsem jí říkal, že to není pravda, prostě mi nevěřila.”

Slečna Etsuko nám řekla, že nemohla zapomenout na to, co se stalo před deseti lety. Není divu. Kdo by zapomněl na smrt své matky za pouhých deset let? Je to samozřejmost, že na to člověk nezapomene celý život. Je to samozřejmost, že si to pamatuje.

Informace, že má poškozenou paměť, ji uvedla v omyl.

Bylo to naprosto normální.

„Promiňte, ale řekla, kam jde?”

„Hm, odešla na honem, víte. Ale myslím, že si napsala poznámku...?”

Šel jsem k telefonu.

Vedle telefonu byl poznámkový bloček a tužka. Celkem tlustý bloček. S největší pravděpodobností měla ve zvyku si dělat poznámky, protože nevěřila své paměti. Určitě to nemusím ani zmiňovat, ale ten papír, na který si napsala místo setkání, byl odtržený.

Ale pořád to tu bylo. Bylo tam napsané místo setkání.

Vzal jsem si tužku a přejížděl jsem jí po čistém papíru. Dával jsem pozor, abych netlačil moc, a přebarvil jsem papír na černo. Na černém pozadí vynikly slabé bílé linky. Tlak její tužky nechal na papíru pod tím rýhy.

„...”

Ale všechny rýhy, co kdy udělala, se překryly. Vypadalo to jen jako vzor, co se nedal vůbec přečíst nebo co se dal přečíst jako cokoli.

Zbystřil jsem oči a znovu se podíval na papírek. Ale čím víc jsem se snažil, tím míň mi to dávalo smysl.

„Tokiyo...”

Zezadu ke mně dolehl Sakin nervózní hlas.





Tehdy mi myslí proletěl bolestný zvuk—





Etsuko a Hideki stáli čelem k sobě.

Nevím, kde to jsou.

Etsuko stála zády k plotu a Hideki stál před ní.

Já tuhle scénu sledoval z dálky. Přesněji řečeno to bylo, jako kdybych se díval z vyšší budovy na střechu nižší budovy.

Etsuko kroutila hlavou.

Nedokázal jsem rozpoznat, jak se tváří. Viděl jsem jenom její záda. S největší pravděpodobností ho o něco žádala, ale nerozuměl jsem, co říkala.

Hideki se k ní pomalu přiblížil.

O krok ukročila, ale musela se zastavit, protože narazila do plotu.

Za tím plotem nic nebylo.

Můj pohled se přesunul dolů.

Pod tím plotem byla zeď s okny. Bylo tam spoustu okenních tabulek řádně uspořádaných v pravidelných rozestupech. Bytový dům? Ne. Na zdi byly také kulaté hodiny.

Můj pohled se vrátil zpět nahoru.

V tu samou chvíli se Etsuko prohnula dozadu a on ji strčil přes plot.





„———!”

„Tokiyo!”

Sakin hlasitý hlas mě přivedl zpět.

Budoucnost, co mi mé pravé oko – Relikvie jménem „Vize” – ukázala, bylo to nejhorší, co se mohlo stát.

„Co se děje?”

„Pokud něco neuděláme, Etsuko...”

Chtěl jsem říct bude zabitá, ale zadržel jsem se. Tohle jsem nemohl říct před jejím otcem. Ale Saki to evidentně odhadla.

„Kde je?” zeptala se.

„Ve škole.”

Oplocená střecha, pravidelně uspořádaná okna, hodiny na zdi.

Jediná budova se všemi těmito znaky byla škola.

„Jsou ve škole.”

Znovu jsem se podíval na bloček. Nečitelná písmena. V nich jsem něco rozeznal.

—„uzavřená škola”.

„Je to ta uzavřená škola.”

To místo, které mi Vize ukázala, bylo bezpochyby střecha školy.

Hideki hodlal Etsuko strčit ze střechy.

Podíval jsem se na hodiny. Bylo 18:45. Na hodinách ve škole jsem viděl čas pár minut před 19:00.

Pořád bychom to mohli stihnout. Ale neměli jsme moc času. Museli jsme si pospíšit.

„Rychle, Saki!”

Vyběhl jsem z domu a namířil si to k uzavřené škole.





Přeskočil jsem zamčenou kovovou školní bránu a vstoupil na školní pozemky.

Saki pravděpodobně nebyla schopná se mnou držet krok a byla pořád dole. Ale nemohl jsem na ni čekat.

Tahle škola sestávala ze svou budov a dvorem mezi nimi. Ty budovy byly označené jako „budova A” a „budova B”. Téměř všechny okenní tabulky už byly rozbité a dvůr pokrytý nánosem prachu, jenž dával vědět, že je ta škola stará. Dveře byly také rozbité, zničené nějakým bezohledným člověkem. Tohle mi ulehčilo dostat se do budov.

Podle Vize byli na střeše.

Otázkou bylo na které.

Porovnal jsem ty dvě budovy.

Ale obě dvě vypadaly stejně, takže bylo těžké rozhodnout, kterou mi Vize ukázala.

Spojené byly jenom na první patře, takže pokud si vyberu špatnou budovu, budu se muset vracet až do prvního patra.

Budova, kterou mi Vize ukázala, měla plot, okna a hodiny.

Ale to bylo na obou.

Která to je?

Porovnal jsem ty dvě budovy jako v takovém tom rébusu: najdi rozdíly.

Ale nezjistil jsem, která z nich to je.

Otočil jsem se ke školní bráně. Po Saki nebylo ani vidu, ani slechu.

„Co ta louda dělá!”

Kdyby tady byla, mohli jsme se rozdělit...!

Jeden pohled na hodiny mi řekl, že bude brzy 19:00.

Čas skoro vypršel. Nemám čas čekat na Saki.

Kterou si vyberu?

Budu muset jít podle instinktu.

Jakmile jsem si to pomyslel, něčeho jsem si všiml.

Byl v nich jeden rozdíl.

Jejich výška.

Obě měly tři podlaží, ale možná kvůli špatnému výpočtu nebo kvůli podloží se budova A zdála tak nějak vyšší.

Bez zaváhání jsem si vybral nižší budovu – budovu B – a vešel jsem dovnitř.

Nebylo zaručeno, že to vážně byla budova B.

Mým jediným důvodem bylo, že ve své vizi jsem koukal z vyšší budovy na nižší. Ale Vize má jedinou funkci, a to ukázat mi něčí smrt. Na perspektivě v žádném případě nezáleží. Jinými slovy nebylo jisté, jestli jsem se díval z budovy A na budovu B.

Ale zrovna teď nemám nic, na co bych se spolehl.

Bez dechu jsem se řítil na střechu a otevřel kovové dveře.

Můj předpoklad se prokázal být správný.

Ale měl jsem osudnou smůlu.

Ne, nesmím to svalovat na svoji smůlu.

Když už, tak jsem to musel svalit na svou zabedněnost nebo nerozhodnost.

Když jsem dorazil na střechu, po Etsuko už nebylo ani památky.

Viděl jsem jenom Hidekiho záda a siluetu, co mizela za plotem.

Hideki se otočil.

Oči měl podlité krví a divoce dýchal. V protikladu k jeho absurdně roztřeseným rtům měl tak doširoka rozevřené oči, že už nedokázal mrkat.

Potřeboval jenom několik sekund, aby získal klid poté, co mě poznal.

Prostě jen tak nabyl svůj klid.

I když zrovna strčil svou snoubenku, za pouhých pár sekund nabyl zpět svůj zatracenej klid.

„Co tady děláte?”

„Přišel jsem vám zabránit ji zabít...!”

Hidekimu se oči rozšířily ještě víc. Myslel si, že jsem ho neviděl?

„T-to...”

„Ani se nesnažte mi tvrdit, že to byla nehoda,” prohlásil jsem.

Spolkl slova, co chtěl říct.

„Řekněte mi, proč?”

„...Abych ochránil sám sebe.”

Uvědomil si, že už se z toho nevymluví, a přiznal, že ji strčil dolů. Ale já jeho důvod nedokázal pochopit.

„Ochránit se?”

„Ano. Naznačila vám to, ne?”

„...To, co se stalo před deseti lety?”

Hideki v tichosti přikývl.

„Takže vy jste vážně zabil její matku?”

Zkřivila se mu tvář, protože jsem mu evidentně otevřel starou ránu.

„To byla nehoda. Ta čarodějnice Etsuko zmlátila a zamkla jen proto, že si hrála se mnou, než šla domů. Nevěděl jsem, co ji tak naštvalo. Etsuko brečela. Brečela, aby ji pustila ven. Proto jsem se jí snažil pomoct. Tak jsem se dostal do hádky s její matkou a ona nakonec ztratila rovnováhu a... já byl pořád dítě a byl jsem zoufalý Etsuko pomoct... Nebylo to naschvál...”

Pro Etsučinu matku bylo psaní deníku důležitější než hraní. Chtěla, aby její dcera psala deník, i kdyby to znamenalo, že ji zamkne v pokoji. Ale pro Hidekiho to nebylo důležité. On chtěl jenom pomoct své plačící kamarádce.

Ale na tom teď nezáleželo. Ty lítosti byly naprosto nevýznamné.

Neboť nic nevysvětlovaly.

„To nevysvětluje, proč jste ji zabil!”

„I když se se mnou sblížila kvůli pomstě?”

Jeho zkroucená tvář se ještě víc pokroutila. Ozval se smích. Ale byl hořký.

„Je to směšná historka! Protože si změnila příjmení, začal jsem s ní chodit, aniž bych si uvědomil, že to je Etsuko. Neuvědomil jsem si to, dokud jsem s ní nepřišel za rodiči, abych ji představil jako svou snoubenku.

Srdce mi kleslo až do kalhot, když řekla, že tu kdysi bydlela, zatímco ukázala na dům vedle toho našeho... Potom se obtěžovala přestěhovat se zpět do svého původního domu. Tehdy jsem si uvědomil, že za mnou přišla a předstírala, že to byla náhoda!”

„Žádný takový úmysl neukázala.”

„Ale ano, když byla sama se mnou. Každý den. Jako kdyby už nebylo třeba to skrývat, protože jsem si toho všiml. Provokativně psala ty svoje podrobný deníky a říkala, že to je proto, aby si zapamatovala, co se ten den stalo. Aby mi nepřímo řekla, že nezapomněla, co jsem udělal! Ale pokaždé, když jsem se nenápadně zeptal na její minulost, předstírala, že o ničem neví. Naschvál. Aby ze mě dělala blázna!

...Na vlastní kůži jsem zakusil, co to znamená 'postupně utahovat oprátku'! Už jsem s ní nemohl spát v jedný místnosti. Nemohl jsem spát, protože jsem se tak moc bál, co by mi mohla udělat. Rozhodl jsem se po tom, co se po deseti letech zkontaktovala se svým otcem. Snažil jsem se se přesvědčit, že to udělala kvůli naší svatbě. Ale ona to zapírala. I když jsem se jí na to zeptal několikrát. Byl jsem si jistý, že mají něco vymyšleného. Pokaždé, když jsem slyšel o tom podezřelém člověku, co obhlíží její dům, jsem si pomyslel, že ve skutečnosti obhlíží můj dům. Žil jsem ve strachu, že se možná vloupá dovnitř, a vůbec jsem nespal. Měl jsem toho dost.”

„Proto jste ji zavolal sem na střechu a chtěl si to vyjasnit?”

„Ano.”

„Popřela to, že?”

„Ach, ano. Ale...”

„Samozřejmě že to popřela. Protože nikdy nic takového neměla v úmyslu.”

„Vy o tom nic nevíte!”

„Ale vím. Vždyť nás požádala, abychom vymazali tu její vzpomínku před deseti lety.”

„?”

Hideki se zatvářil zaraženě, jako kdyby nebyl schopný mě pochopit.

„Snažila se na to zapomenout. Protože vás ze srdce milovala, snažila se zapomenout na to, co se stalo před deseti lety. Ale nemohla, a tak nás požádala o pomoc.”

„...”

„Zdá se, že si myslíte, že se se svým otcem spojila za vašimi zády, ale to její dědeček se s ním spojil. Neřekla vám to, protože o tom skutečně nevěděla. Dneska to bylo poprvé, co spolu mluvili.”

„Lžete...”

„To od jejího otce a od nikoho jiného jsem se dozvěděl, že před deseti lety řekla, že jste zabil její matku. Ona nám o tom neřekla ani slovo. Ne, dokonce se tu pravdu snažila zničit tím, že tu vzpomínku chtěla vymazat.”

„Lžete...” zašeptal Hideki zděšeně. „Řekněte mi... že lžete...”

Nevím, jestli hledal někoho, koho by se mohl zeptat, nebo jestli chtěl zkontrolovat, jestli ten člověk, kterého se měl ptát, je pořád naživu, ale nahnul se přes plot a podíval se dolů.

V ten okamžik se starý plot přehnul.

Nezastavitelné, ale skoro jako ve zpomaleném filmu. Ten plot se rozbil a Hideki zmizel ze střechy.





Od toho dne uplynul skoro týden.

Já jsem v obchodě pilně studoval, protože následujícího dne jsem měl druhou opravnou zkoušku.

Rozhodl jsem se Relikvii nepoužít. Ten notes nakonec zůstal v naší péči, ale když jsem pomyslel na všechny ty pocity, s jakými jej Etsučina matka darovala své dceři, nemohl jsem ho jen tak zbůhdarma použít.

Zapomínání je pro člověka dar.

Ale jak na věci zapomínáme?

Věřím, že to je proto, že o nich přestaneme přemýšlet.

Jakkoli hořká ta vzpomínka je, časem postupně bledne. Protože o tom „něčem” v našem krutě každodenním životě přestaneme přemýšlet, ta vzpomínka vyprchá.

Až na to jednoho dne zapomeneme.

Ale na druhou stranu dokud na to myslíme, rozhodně na to nezapomeneme. Vzpomínka ani nevyprchá.

Smrt její drahé matky. Velká chyba jejího milovaného. V žádném případě o tom nemohla prostě přestat přemýšlet.

Musela si na to vzpomenout pokaždé, co otevřela svůj deník – deníky, co dostala od své matky.

Navzdory všemu její vzpomínky určitě o něco vybledly.

Ale znovu se setkala s Hidekim.

Od toho dne, co si uvědomila, kdo to je, na to začala zase myslet. Vybavovala si ten den pořád dokola.

Chtěla na ty vzpomínky zapomenout, protože ho milovala. Ale čím víc to chtěla, tím víc si to vybavovala.

Její silné přání na to zapomenout její vzpomínky pořád dokola a v přímém opaku posilovalo a proměnilo je na pevnou a jasnou paměť. To je ale ironie.

„Ale proč se slečna Etsuko přestěhovala do domu vedle Hidekiho?” přemýšlel jsem.

„Pravděpodobně chtěla být se svou matkou. V domě plném vzpomínek, i jenom na tu chvilku před svatbou. Myslím, že to byl Etsučin sotva znatelný způsob, jak si odčinit svůj hřích,” řekla Saki, jak přede mě postavila šálek černého čaje.

Sladká vůně černého čaje mě polechtala v nosu. Jen tak mimochodem Towako se šklebila, jak si prohlížela částky našich tržeb.

Byl to stejný pohled jako vždycky. Bude kdy den, kdy na tenhle pohled zapomenu?

Dveře se najednou otevřely a zvonek nad nimi oznámil příchod zákazníka.

Saki šla zákazníka přivítat.

Byla to slečna Etsuko.

Nějakým zázrakem z toho celého incidentu vyšla jen s lehkým zraněním, protože se odrazila od markýzy a pak spadla na žíněnku, co tam někdo náhodou nechal. Co se týče Hidekiho, ten takové štěstí bohužel neměl a tu žíněnku minul. Co bylo horší, dopadl přímo na plot, co trčel v zemi, a—

„Moc vám děkuji za pomoc. A promiňte mi mé zpožděné poděkování.”

Prošla si vyšetřováním.

Jelikož jsme do toho byli zapleteni i my, taky jsme od policie obdrželi oznámení, že se tento případ odkládá jako nehoda.

Policie neví, že se ji Hideki snažil zabít. Přesně jako neví, že zabil Etsučinu matku.

„Přišla jste si pro tohle?” zeptala se Towako, jak zvedla notes.

Slečna Etsuko zakroutila hlavou. „Můžete si to nechat.”

„Jste si jistá? Copak jsme se nedomluvily, že si vezmu jen pár stránek?”

„To je v pořádku. Na svou matku mám dost upomínek a už to nepotřebuji.”

„Och?” Všiml jsem si, že s sebou neměla notebook.

Podívala se na mě a kývla.

„Už ho s sebou nenosím. Konečně se mi podařilo otci uvěřit. Můj mozek není poškozený a stejně tak ani moje paměť.”

Možná že celou tu dobu potřebovala takovouhle důvěru.

Ne hromadu deníků a rozhodně ne notes, co ji umožnil si cokoli zapamatovat.

„Je to vážně zajímavé. Do teď jsem si myslela, že mám mlhavou paměť, ale teď mi přijde strašně jasná.”

Po tváři jí skanula slza.

Vypadala velmi, velmi žalostně.

„Slečno Etsuko?”

„Opravdu, všechno je to tak jasné. Ať už smrt mojí matky nebo Hidekiho pokus o mojí vraždu. Pamatuju si to tak jasně.

—Všechno je to tak nesnesitelně jasné. Takže...”

Slečna Etsuko pokračovala: „Existuje notes, co by mě nechal zapomenout na všechno, co tam napíšu?”

Konec povídky "Vzpomínky a poznámky"