EGA - kapitola 1 (Prosté přání)

Kapitola 1 – Prosté přání

Na svém vzhledu mám ze všeho nejradši svoje vlasy. Jsou černé, což je mezi Japonci běžné, ale nezanedbávám jejich péči, a když je pročesávám, tak jsou také hladké. V duchu jsem hrdá na to, že by nebylo přehnané říct, že jsou ukázkovým příkladem „lesklé černé jako mokrá pírka havranů”.

A naopak kdybyste se mě zeptali, co na sobě nejvíce nesnáším, pak bych okamžitě odpověděla, že svoje oči. Mých pár přátel mi často říká, že ačkoli jsem v každém ohledu nádherná, vzezření mých očí to naprosto kazí. Ale podle mého názoru—

„Tvoje oči se mi celkem líbí. Tak strnulé... jako kdyby do sebe nasály všechno zlo světa, takové oči.” Není to tak špatné, aby si zasloužily tenhle popis... Pravděpodobně.






Ačkoli na tomto černo černém místě nebylo jediné světýlko, jasně jsem viděla tohoto chlapce s dlouhými černými vlasy. Byl to naprostý krasavec, nebo to bych aspoň ráda řekla, ale měl oči stejně kruté—ne, oči ještě krutěji vyhlížející než ty moje. Než jsem se nadála, ocitla jsem se na tomto světě a on, co se tam zjevil, jednostranně prohlásil: „Nechám tě jít do jiného světa.”

„...Nikam nechci.”

„Tvůj názor mě nezajímá.”

Mizera.

Uvnitř jsem tak naštvaná, že by mi na čele měly naskakovat žíly, ale můj výraz se nezmění.

Když bych to tak měla sama říct, nelíbí se mi můj vlastní nedostatek expresivity, ale zrovna teď jsem za to vděčná. Je jasné, že přímo provokovat člověka, co je očividně nenormální, je opravdu příliš riskantní.

To, že mi řekl, že mě nechá jít do jiného světa na tomto jasně abnormálním místě... vážně přemýšlím, jestli to znamená, že ten chlapec je bůh nebo něco podobného.

Ale stejně to nechápu.

„Proč já?”

„Tvoje oči se mi celkem líbí. Tak strnulé... jako kdyby do sebe nasály všechno zlo světa, takové oči.”

Není to tak špatné, aby si zasloužily tenhle popis.

A od tebe to nechci slyšet.

Na čele mi naskočila další žíla, ale jenom v duchu.

„Ale když si pomyslím, že dokážeš zůstat při smyslech i tváří v tvář mě. Jak se dalo čekat, máš, co jsem čekal, že máš.”

Byla tu možnost, že bych se zbláznila? Zdá se, že to byl vážně nenucený únik o chloupek.

„No, vzhledem k tomu, že se to děje kvůli mým vlastním okolnostem, tak ti trochu pomůžu. Fyzické schopnosti, magická moc a inventář jsou default, takže ti splním ještě jedno přání.”

Fyzické schopnosti stranou, „magie” a „inventář”? Kam mě to kruci háže? A navíc i když najednou řekneš „splním ti přání”—

„Může to být cokoli, víš? Na příklad bych ti mohl zvětšit prsa.”

To říkáš, že jsem plochá...? To vážně nemůžu popřít, ale to není tvoje věc. Upřímně řečeno jedna moje část se tím nechala zviklat, ale mám pocit, že kdybych na to kývla, tak bych prohrála v mnoha ohledech. A navíc žádat o změnu těla, které jsem dostala od svých rodičů, je nevděčnost.

„Takže si nic nepřeješ?”

„Udělej moje oči a atmosféru normální, prosím.”

Ech? „Je v pořádku tohle provést tělu, co jsi dostala od svých rodičů?” Na to se ptáte? To není to samé. Mít malé poprsí nemá žádné výhody a ani nepůsobí žádné škody, ale moje oči a atmosféra mi způsobila skutečnou škodu.

Od dětství se mě lidé kolem kvůli těmhle očím a té atmosféře nesmyslně báli. I když to nebylo tak, že jsem jim hodlala udělat něco zlého, jakmile jsme se střetli očima, každý odvrátil pohled.

Dokonce i když jsem zašla za jedním známým starším delikventem, tak ode mě odstřelil. Dokonce se mi stalo, že mafiánští lidi s těžkými pěstmi přede mnou padli tváří na zem.

„Normální?”

„Nevadí, pokud to nebude nic extra, ale byla bych ráda, kdybys je udělal aspoň průměrné.”

„Hm~mm, no dobrá. Splním ti tohle přání. Takže pryč s tebou.”

Spolu s touhle hláškou od toho chlapce před mýma očima vzešla temná aura tak černá, že všechno zahalila. Ta aura ovinula moje tělo a já cítila, jak mě opouští vědomí.

Aaa, teď už je příliš pozdě, ale kdyby to bylo možné, chtěla bych ještě jednu věc.

Aspoň mi dej nějaké šaty.

------------------------------------------------

<obsah novely>...<Následující>