EGA - kapitola 3 (Běžný vývoj)

Kapitola 3 – Běžný vývoj

Podezřelé děvče oděné od hlavy až k patě v černo černé beze slova kráčelo lesem... ale jsem to já.

Zažila jsem různé šoky, ale když o tom budu jenom přemýšlet, tak se nikam nedostanu, takže jsem se prozatím rozhodla něco dělat.

V každém případě zrovna teď chci najít lidské osídlení. Podle toho, co jsem viděla u těch schopností, vážně nemůžu mít ani trochu naděje, ale i tak i kdybych zůstala tady, mojí jedinou možností je umřít hladem, takže není jiné cesty.


Ve vysvětlení schopností bylo řečeno: účinek na lidi je nižší. Takže nemám na výběr a musím na to vsadit.

Navíc jsem se trápila kvůli tomu prokletí na tantou a róbě, ale tím mysleli, že „i když to odložíte, tak se k vám po nějaké době vrátí” a „i když se pokusíte vzít si něco jiného, tak to odletí”.

Zkusila jsem dát tantou do inventáře a zjistila jsem, že je možné jej odložit. Ale po třiceti minutách samo vyletělo a vložilo se mi do pravé ruky. A navíc, když jsem měla prázdné ruce, zkusila jsem sebrat větev velikosti dřevěného meče, ale tentokrát tantou samo okamžitě vyletělo a vyrazilo mi větev z ruky.

...Protože to vypadalo, že žárlí, tak to dopadlo tak, že mi přišlo trochu roztomilé.

Taky bylo v pořádku, když jsem sebrala malou větev, z které nemohla být zbraň.

Jak byste očekávali, i když kolem nikdo nebyl, tak se mi nechtělo moc svlékat, takže jsem to neozkoušela s tou róbou, ale pravděpodobně je to to samé. Ale to znamená, že nebudu moct nosit nic jiného. Nemám ve zvyku se strojit, ale jsem proti mít jenom jedny šaty. Budeme se upřímně modlit, že existuje způsob, jak tu kletbu zlomit.

Jelikož jsem neměla boty, neměla jsem na výběr a musela jsem jít bosá. Nejprve jsem kráčela bojácně, se strachem, že si nohy pořežu o kameny nebo větve, ale záhadně se žádná bolest nedostavila.

Je možné, že ty fyzické schopnosti, o kterých ten zlý bůh mluvil, se netýkalo jenom sportovních výkonů, ale zahrnovalo v sobě i odolnost a podobně. Jakmile jsem zvážila, že tohle moje neznámé tělo možná není lidské, polil mě úděs, ale rozhodla jsem se o tom zatím nepřemýšlet.

Ale stejně, můj výhled je strašný. Kvůli těm na husto rostlým stromům nic nevidím. Na tváři mi to není vidět, ale v duchu se bojím, že najednou ze stínu stromů vyskočí nějaké zvíře a vrhne se na mě. Ne, pokud by to bylo jen normální zvíře, tak by to pořád mohlo být v pohodě. Kvůli fantazijnosti tohoto světa je celkem dost možné, že se objeví nějaký netvor nebo něco.

Bezcílně se potulující děvče najednou obklíčí smečka orků a goblinů. Ubohá a nešťastná kráska se stane jejich hračkou a... Hm, nemožné, co?

Navzdory sama sobě jsem náhodou podlehla nemožné deluzi. Kdyby moje nynější já mohlo zažít takový vývoj jako vystřižený z románu, tak by nebylo divné, kdybych ve svém starém životě zažila nějakou žhavou romanci.

Ale ve skutečnosti jsem nikdy neměla ani náznak toho, že bych byla schopná najít si přítele, a vždycky to byli jenom podřízení jednostranně přísahající svou věrnost vůči mé osobě.

Hm, když o tom znovu přemýšlím, je to nemožné, co? Dokonce i s přihlédnutím ke svým schopnostem si nedokážu představit nic než scénu orků a goblinů, jak na mě čekají. Ani takovou šokující událost nechci zažít, takže si pospěšme a vypadněme z lesa.





Hladce a rychle jsem postupovala lesem, když les najednou zmizel. Mezi stromy jsem viděla zhruba 20 metrů volného prostoru. Pravděpodobně to byla silnice, ačkoli nebyla dlážděná, a na udusané hlíně této cesty, co se táhla nalevo a napravo, byly stopy po kolech, kopytech a nohách.

A na pravé straně byl vůz, co zast—... zastavil? V pochybnostech kvůli vozu, co se jen tak zastavil uprostřed lesa, jsem se podívala pořádně a zjistila jsem, že kolem vozu bylo zhruba deset mužů, jasně nikdo decentní, a obkličovali vůz s meči a holemi v rukách.

Počkat—mohl by ten vůz být zrovna uprostřed procesu napadení loupežníky? A ze všech věcí zrovna tady a teď, když vyjdu z lesa? Proč musím narazit na takový otřepaný scénář? Nemůže to být tak, že to je nějaká intrika toho zlého boha, že ne?

Pořád je ještě hodně věcí, které nechápu, a prozatím musím vymyslet, co budu dělat. Prozatím mám tři možnosti...


(1) Anri-chan se svým silným smyslem pro spravedlnost přispěchá vozu na pomoc, poháněná svým smyslem spravedlivého rozhořčení.

(2) Anri-chan, jež se řídí právem silnějšího, se vlichotí loupežníkům a zaútočí na vůz spolu s nimi.

(3) Anri-chan, jež se řídí krédem 'nehas, co tě nepálí', se rozhodne, že nic neviděla, a uteče.


Než jsem se nadála, už jsem používala svoje pozměněné jméno... Jen tak mimochodem si samozřejmě vybírám možnost (3).

Ech? Ptáte se, jestli tohle není okamžik, kdy bych si měla vybrat (1)? To si snad děláte srandu, v žádném případě nemám v úmyslu bojovat. Jako kulturně založený člověk až do morku kostí bych si vážně přála, abyste ode mě nečekali takové sportovně založené počínání.

A navíc kdybych se nonšalantně nachomýtla před tu skupinu násilníků, tak by to bylo, jako kdyby ovce skočila do smečky vlků. Ze samého důvodu říkám ne i na (2) a svým založením nejsem tak nelidská, abych podporovala loupežníky.

Říkáte, že i (3) je nelidská? Ne, ne, říct křehké dívce v levelu 1, aby bojovala s víc než deseti loupežníky, by mělo být to nelidské.

Vám uvnitř vozu – pravděpodobně princezna nebo kupec nebo něco podobného – omlouvám se, ale prostě celou tuhle záležitost odepište jako smůlu a vzdejte to a prosím, nezatahujte mě do toho.

V tichosti jsem se začala stahovat zpět do lesa, aby si toho loupežníci a člověk ve vozu nevšimli. Podle standardu příběhů bych v tomhle okamžiku šlápla na větvičku a ten zvuk by přitáhl pozornost na mě, ale já takovou chybu neudělám. I když mám oči přilepené jejich směrem, koukám i pod nohy... Geh—naše oči se střetly.

„Hii?”

Loupežník nejvíce vzadu, jinými slovy nejblíže ke mně, se podíval mým směrem a vykřikl.

Hej, oj.

„C-co je?”

„Ž-žena? Ne...”

Jako řetězová reakce i ostatní muži, co se podívali mým směrem, ustoupili.

„Ne...?” Víte, já jsem technicky vzato žena, víte, biologicky řečeno.

„...”

„...”

Zhruba na dálku třiceti metrů jsme si loupežníci a já beze slova navzájem čelili. Padlo na nás napjaté ticho.

Jelikož jsem nebyla schopná to ticho vydržet, bezděky jsem si pomyslela: cokoli stačí, prostě něco řekni. A otevřela jsem pusu.

Ale v tom okamžiku to napětí prasklo.

„UWAAAAAAAAAAAAAA------------!!”

„P-POMOOOOOOOOOOOC--------------!!”

„P-POČKEJTE NA MĚ!”

V tom okamžiku se loupežníci rozprchli na všechny strany.

Já, naprosto zaražená, jsem po jejich vzdalujících se postavách jen střelila pohledem.

Když jsem se z toho probrala, loupežníci už byli pryč a byl tam jenom zastavený vůz. Ne, dřív jsem si toho nevšimla, ale když jsem se podívala pořádně, u vozu je ještě jeden člověk. Myslela jsem si, že to je možná loupežník, co se opozdil v úprku, ale měl na sobě jiné šaty než loupežníci, co jsem zrovna viděla. Pravděpodobně to byl majitel vozu, co byl zrovna v procesu napadení loupežníky. Bylo to jen tak tak, ale zdá se, že všechno skončilo bez toho, aby ho zabili.

Nečekaně to dopadlo tak, že jsem ho zachránila, ale copak se asi stalo? Co mohu soudit z reakcí těch loupežníků, není pochyb o tom, že moje schopnosti na lidi fungují velmi dobře. Což znamená, že je vysoká šance, že i tento muž se bojí.

Upřímně řečeno se chci vyhnout všemu, co by mě ještě víc zasáhlo, ale možná bych mohla být schopná s tímhle mužem vyjít přátelsky, takže promarnit tuhle šanci by byla škoda.

Opravdu. Nic jsem neudělala a loupežníci prostě sami od sebe utekli, ale dá se říct, že pro tohohle chlápka jsem zachránce. Pokud k němu přátelsky promluvím, určitě to bude v pohodě. S takovouhle myšlenkou jsem k muži přistoupila.

Ups, radši bych to tantou měla sklidit do inventáře, abych ho náhodou nevyprovokovala. A při navazování přátelských vztahů je také důležitý úsměv. Úsměv, úsměv.

Ale když jsem zoufale nasadila úsměv, mužova už tak bledá tvář nabyla ještě horšího odstínu.

Udělala jsem někde chybu? Ve zmatku jsem naklonila hlavu na stranu a ten muž mrštil svou koženou brašnou v rukách ke mn—

HEBU—?!

„Z-ZACHRAŇ MĚ, BOŽE----------!!”

Zdá se, že uvnitř té brašny bylo něco kovového, takže mě něco tvrdého a těžkého praštilo do tváře. Zatímco jsem byla zmatená nad tímto náhlým týráním, muž zběsile vyskočil na kozlík a zatahal za otěže a hnal vůz pryč. Vůz ujížděl pryč jako na saních a prostě jen tak jel po lesní cestě dál, než nakonec zmizel.

Pořád jsem držela koženou brašnu, co z mé tváře spadla mě do rukou, a stála na místě jako přikovaná.

… … … … … To bolí.
------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>