EGA - Kapitola 6 (Slib)

Kapitola 6 – Slib

Dveře se zavrzáním otevřely a já jimi prošla do Gildy dobrodruhů. Při pohledu od vchodu byla po mé levici vývěska a na ní bylo připíchnuto mnoho papírů, zdálo se, že to jsou zakázky.

Na pravé straně bylo mnoho kulatých stolků a povídajících si dobrodruhů, zdálo se, že jsou spolu v družinách.

A přede mnou byla přepážka s mladou recepční, co mluvila s dobrodruhem. U přepážky za tím člověkem, co mluvil s recepční, byli dva další lidé, takže jsem se rozhodla se za ně také zařadit.

Konečně jsem přišla na řadu, takže jsem přistoupila k přepážce.


„Vítejte v Gildě dobrodruhů. Jak vám můžu pomoci?”

„Chtěla bych se zaregistrovat.”

„Rozumím. Za registraci budete muset zaplatit jeden stříbrný. Je to v pořádku?”

Přikývla jsem a vytáhla z kapsy u róby minci a podala ji recepční.

„Takže prosím položte ruku navrch této karty.”

Když to recepční řekla, vytáhla jednu nepotištěnou kartu a položila ji na přepážku. Udělala jsem, jak mi bylo řečeno, a položila dlaň pravé ruky na kartu. Zhruba po minutě karta zazářila.

„Děkuji, to stačí.”

Jak mi tohle bylo řečeno, sundala jsem ruku z karty a zjistila jsem, že karta, co měla být prázdná, byla nyní potištěná písmeny. Zdá se, že je tam uvedená část mé statusu.

Jméno: Anri
Rasa	člověk	Pohlaví	žena
Věk	17	Level	1
Povolání	mág

Jsem—jsem ráda, že to byla jenom část. Kdyby tam byly uvedené můj titul nebo schopnosti, tak by to mohlo způsobit velký povyk.

„Teď přepíšu, co je uvedené na kar—”

„Hoj, hoj, tahle malá holka chce být dobrodruhem? To je konec tohohle zatracenýho světa.”

Recepční do řeči skočil hlas ze strany. Když jsem se tím směrem instinktivně podívala, zjistila jsem, že jeden z těch dobrodruhů, co se předtím bavil u stolků, tam teď stál a šel k nám. Je to velký muž zhruba dva metry vysoký a má divokou a špinavou, hustě zarostlou tvář.

Mohlo by tohle být... událost ve stylu 'znepřátelení si OP protagonisty'?

„Hoj, hoj, Gartzi. Zase se pouštíš do dalšího nováčka?”

„Tohle dělat pokaždýýý. Tebe to vážně nikdy neomrzí, co.”

Počkat—tohle se děje pořád?

Zdá se, že jsem byla přílišně zaměřená na sebe. Je mi tak trapně, že mi tvář hoří hanbou.

„Hoj, co takhle něco říct. Nestůj tam jen tak s tváří zakrytou.”

S touhle hláškou ten medvědí člověk, co se do mě navážel———Gartz mi rukama stáhl kápi.

„?!”

Gartz, co se mi díval přímo do očí, ztuhl a tvář se mu stáhla šokem a hrůzou. Naštěstí mě svou rozložitou postavou skrýval, takže se zdálo, že moje mystické oči neměly na ostatní lidi vliv. V dalším okamžiku něco zespodu vylétlo a usídlilo se mi to v ruce.

„HII—?!”

Když jsem se podívala, spatřila jsem to zlověstně černé tantou, na které jsem si včera zvykla. Zdá se, že uplynul limit, kdy ho můžu mít z ruky.

Když mě Gartz viděl, jak si zdánlivě připravuju zbraň, vyrazil ze sebe skřek a svalil se na zadek. Takhle couval, aby se ode mě dostal. Zatímco jsem to sledovala, podařilo se mi nandat si kápi a včas skrýt své oči.

„Hoj, co se děje?!”

Jeden z jeho společníků, co seděl u stolku za námi, si asi všiml Gartzova podivného chování, přispěchal ke Gartzovi a položil mu ruku na rameno.

„?! UOOOOAAAAAAAAAAAAAA———!!!”

„Ha—?! Co to kruci děláš?!”

Když na Gartzovo rameno dopadla ruka, otočil se, vypustil ze sebe hrůzostrašný řev, vstal a vyrazil. Někteří dobrodruzi vedle jeho společníků se běsnícího Gartze pokusili zastavit, ale Gartz je ze sebe střásl a vyskočil ze dveří.

Zvenku slyším skřeky a naštvaný křik, ale... ehm, tohle není moje vina, že ne?

A tak jsem se rozhodla, že k tomu nedošlo, otočila jsem se a zjistila jsem, že slečna za přepážkou je zamrzlá s mojí kartou v ruce.

„Nehodláte si to přepsat?”

„He? Ach—, prosím, omluvte mě. Okamžitě si to přepíšu!”

Přepsala podrobnosti z mé karty do něčeho, co vypadalo jako seznam jmen.

„A je to hotovo. Ehm, co jste předtím provedla panu Gartzovi?”

„Nic, vážně,” odpověděla jsem úsečně, jak jsem si brala kartu.

Je pravda, že jsem vlastně nic neudělala, a všechno to bylo dílem osudu, ale zdá se, že recepční na to vážně neskočila. I kdyby mi v tom zmatku odnesl moje prokleté tantou a začala na něj působit jeho kletba, není to tak, že bych ho napadla.

„Ehm, potřebujete vysvětlení k zakázkám?”

„Ano, prosím.”

I když moje vysvětlení nepřijala, možná měla pocit, že není dobrý nápad do toho strkat nos, a tak recepční změnila téma a předstírala, že se nic nestalo. Za to jsem také byla vděčná, takže jsem to přijala.

„Ty věci připíchnuté na vývěsce nalevo jsou papíry se zakázkami. Prosím, odtrhněte si zakázku, která se vám líbí, a přineste ji k přepážce spolu se svou kartou dobrodruha. Jakmile bude zakázka hotová, předložte nám důkaz a vaši kartu a my vám vydáme odměnu. Některé zakázky mají časový limit, takže prosím dávejte pozor. Jakmile časový limit uplyne, tak zakázka propadne a vy budete muset zaplatit pokutu.”

Hmm, zatím je to všechno normální.

Na papíru se zakázkou není napsaného nic než obsah zakázky, odměna a časový limit, hm. Když tak o tom přemýšlím, nezdá se, že by na kartě dobrodruha byl uvedený řád, co?

„Jsou volné zakázky rozdělené podle řádu?”

„Nejsou, v podstatě můžete přijmout jakoukoli zakázku. Budeme vás varovat, pokud si vyberete příliš neproveditelnou zakázku, ale nebudeme vás nutit se tím varováním řídit.”

Jinými slovy jste zodpovědní sami za sebe, hm.

„Zakázky jsou v podstatě rozdělené do tří skupin: podrobení, sběr a ostraha. Potřebujete každou skupinu vysvětlit?”

„To není třeba.”

Jak se dalo čekat, aspoň tohle se dá pochopit pouze z názvu.

„Tím moje vysvětlení končí. Budete si chtít okamžitě vzít nějakou zakázku?”

Poté, co jsem přikývla, jsem z vývěsky odtrhla jednu zakázku, kterou jsem si vyhlídla, a položila ji na přepážku spolu s kartou.

„Ehm, ukažte. Zakázka ohledně sběru léčivých bylinek. Minimální množství je pět listů a dohromady je to 30 měďáků, ale i kdybyste nasbírala víc, tak to není problém. Tohle je permanentní zakázka vydaná gildou, takže u toho není žádný časový limit.”

Jeden list je za 6 měďáků, co?

Pravděpodobně je to průměr nákupní a prodejní ceny v obchodech.

Ech? Ptáte se, jestli nehodlám přijmout zakázku typu podrobení?

Je to děsivé, takže nechci.

„Nezáleží na tom, kde je nasbíráte, ale ve východním lese rostou velmi hojně, takže to bude nejvhodnější místo ke sběru.”

„Jasný.”

Sbalila jsem svoji kartu dobrodruha a otočila se. Všichni dobrodruhové, co po mě pokukovali, naráz odvrátili pohled. Co je tohle? Týrání? Nezdálo se, že by byl dobrý nápad tady takhle setrvávat, takže jsem odešla z Gildy dobrodruhů.

Na oběd sem si ze stánku koupila sendvič a zamířila městem k východní bráně. Vrátila jsem dočasnou občanku, kterou jsem včera dostala při vstupu, a oni mi vrátili zálohu.

Po hodině chůze jsem došla do lesa a když jsem nasbírala 10 listů, slunce už zapadlo, takže jsem se vrátila do města.

Nezvykle jsem si nenaběhla do žádných trablí a prožila jsem den bez toho, aniž by mě napadl nějaký netvor. Teprve až mnohem později jsem si uvědomila, že to je něco nenormálního.
-------------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>