EGA - Kapitola 9 (První koupě)

Kapitola 9 – První koupě

Zdraví vás ex dobrodružka, Pán kobky Anri.

Usnula jsem při koupeli, takže jsem si myslela, že nastydnu, ale vypadá to, že jsem zdravá jako rybička. Pokud bych měla vypíchnout nějaký problém, pak by to bylo to, že se během spánku evidentně aktivovala ta kletba a nakonec jsem v té koupeli byla s tantou a róbou. Nemůžu se převléct, takže musím zůstat takhle promočená...

No, pokud bych se prošla po venku, tak by to pravděpodobně uschlo, ale protože jsem promočená až na spodní prádlo, tak je to nechutný. To se nebudu schopná koupat déle než 30 minut? Sebrala jsem se, vytáhla jídlo ze svého inventáře a po prosté snídani jsem se přemístila ke vchodu.


Vyšla jsem z kobky a zamířila do města. Když jsem se rozhodla, že se stanu Pánem kobky, tak můj problém s ubytováním nyní zmizel.

Kvůli kletbě se nemůžu převléct a můžu se tím problémem s 'ošacením' akorát trápit, aniž bych byla schopná něco udělat.

Takže zbývá jenom problém s jídlem a ačkoli jsem včera koupila velké množství a také jsem založila vnitřní zeleninovou zahrádku, zásoby jídla mohou jenom klesat a nějakou dobu bude trvat, než budu moct prvně sklízet. I když se mi něco urodí, nejsem vegetarián, takže by pro mě bylo těžké žít jenom na zelenině.

Což znamená, že čas od času budu nucena jít do města nakoupit, ale... v tom je jeden háček: nevím, jak dlouho sem budu schopná chodit. Při těch událostech v kostele a Gildě dobrodruhů už mě pár lidí pravděpodobně začalo podezírat a jakmile se provalí proměna té kobky, tak by nebylo nic divného, kdyby si někdo dal jedna a jedna dohromady.

S touhle myšlenkou bude pravděpodobně lepší předpokládat, že jednoho dne začne být složité sem přijít. Když uvážím, že nebudu schopna zajít do města, chci někoho, komu bych mohla svěřit nakupování, ale bohužel nemám nikoho, na koho bych se mohla spolehnout.

Neříkejte osamělá! Já vím, že jsem.

I kdybych si někoho najala, není člověka, kterému bych mohla věřit a nechat všechno na něm, takže mě napadá jenom jediná možnost.

Ukázala jsem svoji kartu dobrodruha, vstoupila do města a zamířila na trh otroků.





Poprvé jsem zjistila, že na tomhle světě existuje otroctví, když jsem poprvé přišla do města. Měla jsem představu, že otroctví je něco nezákonného a nekalého, ale byl to normální obchod v relativní blízkosti hlavní silnice. Ten šok mám pořád ještě v živé paměti.

Podle informací, co jsem vyslechla z rozhovorů jiných lidí, a také z mých vlastních dedukcí jsou otroci na tomto světě rozděleni do čtyřech typů: lidé, jenž se stali otroky za trest, zločinečtí otroci; lidé z poražených zemí jako váleční zajatci, váleční otroci; lidé, co se stali otroci jako zástava dluhu, dlužní otroci; a nakonec lidé, co se narodili dvěma otrokům, rození otroci.

K rozdělování původu otroků jsou různé důvody, ale ani jedna skupina se nepovažuje za lidi a kupují a prodávají se za peníze.

Otroci jsou úmluvou nuceni k absolutní poslušnosti ke svému pánu. Na tomto světě, kde existuje magie, neznamená absolutní poslušnost jen pravidlo, ale přinucení poslechnout rozkazy svého pána.

I kdybyste otrokovi rozkázali, aby se zabil, nehledě na to, jak moc se snaží odmítnout, jejich tělo bude jednat samo o sobě a spáchá sebevraždu.

Otroci se berou jako majetek, takže nehledě na to, jak se k nim pán chová, trest jej nestihne. Protože otroci jsou v podstatě drahé zboží, nemyslím si, že by je lidé zabíjeli jen tak z rozmaru, ale není to absolutní. Ti nejdražší otroci jsou mladé ženy a pak dobře stavění muži.

Jako člověk narozený v Japonsku jsem proti otrockému systému, ale dá se říct, že nejvhodnějším člověkem je ten, co mě nikdy nehledě na situaci nezradí.

„Vítejte. Koupíte si otroka?”

Když jsem vstoupila do obchodu, hned z kraje se mě na to zeptal precizně oděný, upraveně vyhlížející muž. Zdá se, že to je zdejší prodavač. Ale tolik se lišil od mé představy obchodníků s otroky jako tlustého muže, že jsem tak nějak nevěděla, jak mám zareagovat.

Když jsem přikývla, dovedl mě k jednomu stolu v obchodě.

Prodavač si sedl přímo naproti mně a naše obchodní jednání začalo.

„Náš obchod má skladem různé druhy otroků. Jakého otroka sháníte?”

„Do patnácti let a ženu... ach a na prahu smrti.”

Jen co jsem vyjádřila své přání, prodavač ztuhl, a podíval se na mě. Protože se mu nemůžu podívat do očí a mám je stále skryté, zůstala jsem zticha. Není pochyb o tom, že takhle reagoval na tu třetí podmínku, ale samozřejmě k tomu mám řádné důvody.

Zaprvé je to cena.

Zdráhala bych se rozkazovat starším lidem a jelikož bych potřebovala odvahu jíst a spát spolu s opačným pohlavím, chci děvče do patnácti let.

Ale v tom případě by těch 5 zlatých, co mám, nemuselo stačit. Pokud by to byl člověk, co kvůli nemoci nebo zranění, nemá moc dní před sebou, tak jsem si myslela, že i kdyby to byla mladá dívka, tak by cena byla výrazně nižší.

Vlastně jsem si vůbec nebyla jistá, jestli někoho takového vůbec prodávají, ale evidentně pro ně je využití... ale jako lidský štít proti silným netvorům a experimentální materiál pro mágy.

Druhým důvodem je, že i kdybych si tady koupila otroka a nechala mu na starosti nakupování a svůj každodenní život, tak je tu ten problém, že se mě ten otrok bude bát.

Z pohledu uchování tajemství potřebuju, aby žil se mnou v kobce, ale pokud bude žít se mnou, tak je pravděpodobně nemožné, abychom se nikdy nestřetli očima. I když kvůli absolutní poslušnosti vůči svému pánovi se mi otrok nemůže postavit, ale vázány jsou nakonec jen jejich činy.

Pokud bych mu rozkázala „neboj se mě”, tak prostě nebude moct projevit svůj strach ve svém chování, ale nebude to tak, že by samotný jeho strach zmizel.

Přišla jsem na jedno opatření, ale aby to fungovalo, potřebuju, aby mě alespoň jednou přijal. Pokud to nebude člověk, co se na pokraji smrti chytá stébla slámy, tak nesplní moje podmínky.

„Samozřejmě, mnoho takových otroků není, ale nějaké máme. Musím vás obtěžovat, abyste se mnou šla dolů. Nevadí vám to, madam?”

Zakroutila jsem hlavou a následovala jej dozadu.

Zdá se, že pokud jste hledali normálního otroka, prodavač by vybral pár, co odpovídalo vašim požadavkům, a přivedl je. Ale v případech jako tento je nebyli schopni předvést, takže si je kupec musí jít sám prohlédnout.

Když jsme sestoupili po úzkém schodišti, spatřila jsem vězení, světlo z pochodní přerušovaly mříže cel. Uvnitř cel bylo pár žen. Všechny byly úplně nahé, ale zatímco některé ležely na prostých matracích, jiné seděly zády opřené o kamennou zeď.

„Podle vašich požadavků by to měly být tyto v této části. Pokud vás nějaká zaujme, tak vám poskytnu podrobné vysvětlení, ale...”

Přerušila jsem prodavače, co byl na mě otočený a mluvil, tím, že jsem se postavila vedle něj a v úhlu, z kterého nemohl spatřit mou tvář, jsem si sundala kápi a podívala se po ženách v kleci.

Jejich reakce jsem mohla rozdělit do tří kategorií.

Ty, co se třásly a odvrátily zrak. Ty, co nezareagovaly a jenom nehnutě zíraly do prostoru. A jenom jedna, ačkoli byla křehká, se bez pohnutí dívala mým směrem.

Pokročila jsem kupředu k té, co zareagovala jinak než ostatní, a upřeně se dívala za mříže.

Ta dívka seděla přímo u mříží, bezmocně seděla proti zdi. Její blonďaté vlasy byly špinavé a tmavé, byla jí vidět žebra, údy měla zesláblé a vypadala, že by se každou chvíli mohla nadechnout naposledy.

Dokonce i její obličej, který by byl nádherný, kdyby byla zdravá, měl propadlé tváře a byl to jen stín toho, jímž pravděpodobně býval. Ale dokonce i na prahu smrti zaregistrovala mou přítomnost a přimělo ji to obrátit své modré oči na mě.

„Tahle dívka?”

„Jmenuje se Tena a je jí 14 let. Narodila se ve vesnici trochu dál od Riemel a je to dlužní otrok. Ale po cestě sem se nakazila smrtelnou nemocí a pravděpodobně jí zbývá jen měsíc života.”

To byla krutá slova vyřčená před osobou, které se týkaly, a když to Tena zaslechla, zachvěla se. Ale zároveň byl tohle důkaz, že se ještě nevzdala života. Navzdory tomu, že její život brzy skončí, pořád se tiskla k touze žít, aniž by se vzdala.

„Já ji možná budu schopna zachránit.”

Když jsem utrousila tato slova, viděla jsem, že to jejíma modrýma očima otřáslo.

Setkala se s mým pohledem, ale nejevila jediné známky strachu. Pravděpodobně to bylo proto, že každý den na ni útočil strach ze smrti mnohem silnější než strach z mých očí, otupilo jí to smysl pro nebezpečí.

„Nemám žádný důkaz, ale pokud mi budeš věřit a přijmeš mě, pak mě chyť za ruku.”

Natáhla jsem svou ruku před mříže.

Tena se mi chvíli dívala do tváře a na mou nataženou ruku, ale nakonec bázlivě natáhla tu svou a dotkla se té mé.

„Kolik?”

„Stojí pět stříbrných.”

Zatímco jsem jemně svírala tu tenkou ruku, kterou bych svou chabou silou mohla zlomit, zeptala jsem se prodavače za sebou na cenu a dostala jsem takovou odpověď.

Jelikož řekl, že je na pokraji smrti, nedokázala jsem určit, jestli je ta cena za člověka vysoká nebo nízká, ale s jejím potenciálem, tedy pokud by byla zdravá, by pravděpodobně měla 100 krát větší cenu.

Prodavač pravděpodobně o mých slovech a činech hodně pochyboval, ale kvůli svému povědomí profesionála se mě na to nezeptal.

„Dobrá. Takže bych byla ráda, kdybyste ji oblékli do jakéhokoli oděvu; připlatím.”

„Ne, pokud stačí prostý oděv pro otroky, ten je zdarma.”

Přivolal si drsně vyhlížejícího pomocníka, co klec otevřel a vynesl Tenu ven.

„Předáme vám ji, jakmile ji umyjeme a oblečeme. Mezitím bude třeba dokončit papírování, takže mě prosím následujte ke stolku nahoře.”

Po prodavačově pobídnutí jsem jej následovala a opustila podzemní vězení.





Po návratu do obchodu jsem se posadila a vypsala do smlouvy potřebné údaje a zaplatila 5 stříbrných.

„Obdrželi jsme od vás platbu. Jako poslední je tu registrace otroka a papírování budeme mít za sebou.”

Když prodavač tohle řekl, se správným načasováním přišel ten muž s Tenou v náručí. Měla na sobě kantoui, pokud se tomu tak dalo říkat; byl to prostý oděv z látky s dírou na hlavu. Neměla jej převázaný opaskem, takže po straně byla vidět nahá kůže. Jelikož ji umyli, její blonďaté vlasy zdánlivě získaly zpět svou barvu, ale jakoukoli krásu přerazila aura smrti, co se vznášela kolem celého jejího těla. Položili ji na zem, kolem krku měla obojek, který dřív neměla.

„Prosím, dotkněte se rukou obojku.”

Dle prodavačových slov jsem vstala ze židle a natáhla ruku k obojku na Tenině krku. Ten obojek vyrobený z nějakého kameni podobného materiálu neměl jedinou škvírku a vypadalo to, že se nedá sundat. Po chvilkovém dotyku ten obojek zazářil. Je to ten samý princip jako s kartou dobrodruhů?

---------------------------
Tena se stala otrokem.
---------------------------

Stejně jako když jsem něco očarovala nebo když jsem se stala pánem kobky, zaslechla jsem odněkud hlas.

„Tímto se stala vaším otrokem a má vůči vám naprostou poslušnost. Jelikož nemůže chodit, chcete, abychom vám zavolali vůz?”

„Nepotřebuju, ponesu ji.”

Jak jsem to řekla, ignorovala jsem otřeseného prodavače i jeho pomocníka stejně jako Tenin hlas, popadla jsem ji za paže a dala si ji na záda. Tena se kroutila a snažila se dostat dolů, ale nakonec se zklidnila, možná se konečně vzdala.

Nejsem si jistá, jak se prodavač tvářil, když jsem odcházela z obchodu.





Byla lehoučká.

Řekli, že jí je 14, takže byla rozhodně mladší než já. Ale možná kvůli podvýživě byla drobnější než jiné dívky jejího věku a byla o jednu nebo dvě hlavy menší než já.

Kromě toho byla tak hubená, že jí byla vidět žebra, a vážila tak málo, že i má bezmocná maličkost ji mohla snadno nést. Ta lehkost mě tak nějak rozesmutnila.

Ale i když jsem tohle řekla, nehledě na to, jak lehká je, pořád ji musím pěšky odnést celou cestu až do kobky, takže to pravděpodobně bude těžké pro nás pro obě.

Když jsem odešla z obchodu, zahnula jsem do jedné postranní uličky a ještě chvíli kráčela. A když jsem našla liduprázdné místo, složila jsem ji na zem.

Tena sedící na zemi ke mně úpěnlivě vzhlédla, jak jsem se postavila vedle ní. A já na oplátku o krok ustoupila a sundala si kápi.

„Přísahala jsi, že mi budeš věřit.”

„...Ano.”

Poprvé z jejích úst vyklouzlo nějaké slovo.

Jak jsem tu odpověď uslyšela, dotkla jsem se jí prstem na čele.

„Pokud je to tvé slovo pravdivé, pak přijmi toto.”

Jak jsem to řekla, poprvé jsem vědomě použila svou schopnost.

„Boží kouzlo.”


---------------------------------------
Teně byla udělena boží ochrana.
---------------------------------------

-------------------------------------------------------
Otrockému oděvu byla udělena boží ochrana.
-------------------------------------------------------


Zároveň s těmi slovy Tenu zahalila nahromaděná temnota.

Když se pročistila, Tenino vzezření se naprosto změnilo.

Její blonďaté vlasy, které byly mdlé barvy i po umytí, teď oslnivě zářily a její dříve propadlé tváře a vychrtlé údy se spravily a vrátila se jí ta měkkost charakteristická dívkám. Tam, kde jsem se jí na čele dotkla, měla černý vzorek jako ležaté písmeno S a její modré oči se proměnily na tmavě rudé.

Její oděv sice předtím připomínal kantoui, ale proměnil se na něco, co připomínalo černou variaci dávného úboru kněžek a byl zdobený ornamenty.

A hlavně ta její atmosféra blízké smrti zmizela a vrátil se jí třpyt bishoujo.

Hm, zdá se, že to vyšlo.

Ačkoli se jedná o zlého boha, pořád je to „božská ochrana” boha a schopnost mimo pravidla hry, co mění počáteční vybavení na věci, co by člověk našel v závěrečné kobce.

Čekala jsem, že touto schopností budu moct v okamžiku vyléčit i smrtelnou nemoc.

To, že se změní i oděv, bylo trochu mimo očekávání, ale pokud je prokletý... promiň.

„Ech... Ach...”

Tena zaražená proměnou sebe i svého oděvu beze slova zírala na svoje ruce a šaty. Zatímco tak dělala, uvědomila si, že navzdory ostré bolesti při každém nádechu ještě před chvílí teď necítila žádné příznaky své nemoci a z jejích nyní rudých očí se začaly koulet slzy.

Jak mi Tena pořád dokola děkovala, zatímco se tiskla k mé ruce, kterou jsem k ní natáhla, odehnala jsem z mysli výčitky kvůli tomu, že jsem jí kvůli svému pohodlí pokroutila život a budoucnost, aby se mi náhodou něco z toho neobjevilo na tváři.





Tena, která po chvíli vytrvalého pláče přestala brečet, zbledla, když se v myšlenkách znovu vrátila k tomu, co zrovna udělala.

Když jsem zaznamenala, jak mi pokukuje po tváři, potají se mi ulevilo, že i když je znovu zdravá, neprojevují se u ní známku strachu ze mě.

Jestlipak díky božské ochraně získala odolnost vůči mým magickým očím a auře?

„Postav se.”

„A-ano!”

Neměla jsem v úmyslu, aby to vyznělo tak přísně, ale Tena vyskočila na nohy a postavila se do pozoru v očekávání mých dalších slov.

Zdá se, že kvůli mým schopnostem necítí žádný strach, ale měla jsem pocit, že byla extrémně nervózní.

„Chci, abys bydlela u mě doma a obstarávala domácí práce a nakupování.”

„...Ech?”

Pročpak asi zareagovala tak, jako by mě zpochybňovala?

„Nespokojená?”

„T-to by bylo směšné! Jenom, ehm... stačí jen tak málo?”

Aach, aha.

No jasně. S tímhle se člověk normálně mohl vypořádat prostě tak, že by si najal sluhy, takže není důvod si to ztěžovat a kupovat si otroka. Otroci existovali proto, aby byli nuceni dělat věci, co sluhové nemůžou udělat nebo nebudou dělat.

Až na to, že já nemám nic jiného konkrétního na práci, co bych po ní chtěla, takže se nedá svítit. Kdyby byl jejím pánem muž, tak by k tomu pravděpodobně přidal i službu v noci, ale já jsem žena, takže to se mnou nemá co dělat.

„Tohle stačí. Ale žiju celkem daleko od města, takže nakupování je celkem obtížné.”

„Rozumím.”

Tena naklonila hlavu ke straně v úvaze, kde žiju, ale pravděpodobně ji ani ve snu nenapadlo, že bydlím v kobce, co?

Bylo by složité to vysvětlovat, takže jí to prostě ukážu.

Když jsem jí koupila boty a spodní prádlo, nechala jsem ji zaregistrovat v Gildě dobrodruhů a pak jsme odešly z města.
----------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>