ICDS - kapitola 273

Kapitola 273 – Kahar (7)

[Hu, huhu... Už to je dlouho, co jsem měla pocit, jako že jsem pokořila vlastní limit.]

Když si Lotte uvědomila, že už nemusela letět jako o život, takto s úlevou promluvila. Ale při pohledu na to, jak měla ocas stále rovně napnutý, zdálo se, že byla stále napjatá. Pohladil jsem ji po hlavě.

„Díky. Jsi unavená?”

[Pche, něco takového je pro Plamennou královnu hračka! Vlastně bych ti, Hrdino, ráda poděkovala, že jsi mi umožnil uvědomit si vlastní schopnosti!]

„Jo, jo. Díky.”

[Jak jsem řekla, nemusíš mi děkovat!]

Naopak ten wyvern, kterého sem Lotte přitáhla, byl polomrtvý. Přemýšlel jsem, že bych to ubohé stvoření nechal jít, ale když jsem si představil, jak by Lotte nesla Ellose a Hrdinu Ediasu v pařátech, zarazil jsem se.

„Každopádně tady začíná Perutovo pohoří? Už teď je to celkem drsné.”

Atmosférická mana, co jsem cítil už předtím, byla v tomto pohoří ještě hustší. Vysoká hustota many tady měla vliv dokonce i na zemi. To znamenalo, že příčina podivné atmosférické many na kontinentu Edias byla tady. Bylo to vskutku absurdní. Edias byl mnohem větší než Soul, ale v tomto pohoří bylo něco, co mělo vliv na celou rozlohu?

Byl jsem si teď jistý. Byl to Peruta. Musel to být Peruta. Proč by se toto pohoří jinak nazývalo jeho jménem? To by také vysvětlovalo, proč mi tato mana připadala tak známá. Přece jenom jsem svou manu trénoval pomocí Perutova okruhu.

Ale kromě mě všichni zápolili s vysokou hustotou many v Perutově pohoří.

„Kuk, vážně to není snadné.”

„Je to, jako kdyby mě při každém nádechu něco dusilo. Uuu, když si pomyslím, že to na mě dokáže mít takový vliv, úžasné.”

„...Hup.”

[Vážně se mi tohle místo nelíbí.]

Aha, takže penále z prostředí zvyšuje obtížnost tohoto pohoří. Chápal jsem, proč se tomu tady říkalo nejnebezpečnější místo na světě.

Samozřejmě to tak nebylo. Nevěděl jsem, jestli to bylo kvůli tomu, že to vážně byla Perutova mana, nebo kvůli něčemu jinému, ale bylo tu něco, co jsem mohl cítit jenom já, protože ta mana na mě neměla vliv.

„Moc kobky to potlačuje ještě víc.”

„Cože?”

Ellos se na mě ohlédl s šokovanou tváří.

„Ellosi, něco tu je, něco, co škodí průzkumníkům.”

„To není možné... V tomto pohoří nikdo nevydrží dlouho.”

„To znamená, že je to nejlepší místo, kde nastražit nějakou intriku.”

Vetřelci byli zběhlí v magických nástrojích. Bylo pravděpodobnější, že to, co potlačovalo moc kobky, byl magický nástroj a ne schopnost jednotlivce. A v tom případě dávalo všechno smysl. Jinak by ta potlačující síla nebyla v tomto pohoří tak silná.

Jakmile jsem měl to sebevědomí, že odpověď ležela tady, začal jsem být nervózní.

„Řekl jsi, že to cítíš, že? Energii Hrdiny.”

„Tvůj papírový magický nástroj to dokazuje, ne?”

„Jo.”

Zmačkal jsem ten papír. Vzduch mi přišel hořký. Doufal jsem, že to tak nebude, ale zdálo se, že to nepůjde tak, jak jsem chtěl.

„Hrdina tu možná vážně je...”

V tom případě byla vysoká šance, že já...

„Shine, pokud je to, co říkáš, pravda...”

„Teď se nevrátím. Pojďme, Ellosi.”

„Jo.”

Ellos přikývl. Lotte a wyvern po krátkém odpočinku vzlétli a ve vzduchu na nás najednou zaútočili nemrtví.

„Cože?!”

„Gryfové! Jsou to nemrtví gryfové!” zakřičel Ellos.

Já to nepoznal, protože to byly samé kosti! Shlédl jsem na zem. I tam se k nám řítili nemrtví netvoři. Celé toto pohoří bylo plné nemrtvých stvoření, každé v sobě neslo velkou hustotu many!

„Vznikli přirozeně, Drahý manželi. Přivedla je obrovská mana.”

„Nemusíme marnit čas jejich zabíjením. Prostě se prolomíme!”

[Kuaaaa!]

Na to, že to byli netvoři z kostí, zařvali a pronásledovali nás. Nespokojeně jsem mlaskl. Tohle byla skvělá příležitost, jak ukázat svůj titul Lamač kostí, ale i jeho účinek se kvůli té zatracené potlačující síle zmenšil o polovinu.

Hrdina byl někde v tomto pohoří, někde, kam ukazoval ten magický nástroj.

Bez ohledu na to, co tam na mě čekalo, jsem se nemohl zastavit. Bezděky jsem si pomyslel, jaké jsem měl štěstí, že jsem od Lina dostal nové vybavení, než jsem sem přišel.

[Tenhle napůl mrtvý odpad!]

„Nejsou spíš napůl živí než napůl mrtví?”

[Zmlkni, netopýre! Prostě se jich zbav!]

„Pche!”

Lottiny plameny a Licoricina ohnivá a světelná magie sežehly nemrtvé. Ačkoli na ně horské pohoří mělo také vliv, vzhledem k jejich lize neměly žádný problém vypořádat se s nemrtvými. To samé platilo o mě.

Ačkoli to potlačovalo mou moc průzkumníka, podporovala mě Perutova mana a Linovo vybavení. A tak jsem mohl útočit bez váhání. Na nemrtvé v dálce jsem vrhl blesky plné moci Boha blesku a ty, kterým se podařilo přiblížit, jsem bodl kopím.

Ellos s nemrtvými bojoval, ale bylo jasné, jak zápolil se svou mocí poníženou. Ale i tak mu v očích vášnivě planulo.

„Jako kdybych... s nimi prohrál!”

„Dobře, Ellosi,” odpověděl jsem klidně a bodl jsem kopím do vzduchu. Vystřelilo to nárazovou vlnu, ve které explodovaly tucty nemrtvých. V té chvíli Lotte zařvala a vychrlila oheň a otevřela nám tak cestu.

[Jdu skrz!]

„Jdi, Lotte!”

[K čertu s vámi všemi!]

Lotte zařvala a vyrazila vpřed. Když jsme se prolomili z toho obklíčení, rozhlédl jsem se a cítil jsem, že veškerá nemrtvá stvoření v celém pohoří běžela k nám. Ale už nebyli na dohled.

Země hučela a sopečný kráter daleko od nás začal chrlit kouř. Pozvedl jsem papír, co jsem zmačkal. Zářící částice světla se vznesla a vytvořila šipku. Bylo jasné, kam to mířilo. Čekal tam na nás.

[Hrdino, jsi celý žhavý!]

„Já vím. Uvědomil jsem si, že se svým předchozím náhledem nemůžu bojovat.”

Zavřel jsem oči a zkontroloval jsem svůj stav. Všechno bylo dokonalé.

„Pojďme. Naším cílem je ta sopka!”

Nepamatoval jsem si, kolik nemrtvých nám zastoupilo cestu, ale věděl jsem, že jsme jich po cestě rozdrtili nespočet. Když jsem dorazili před jeskyni na úbočí sopky, byl jsem prakticky pokrytý rozdrcenými kostmi. Musel jsem Ruyue požádat, aby mě očistila.

Nemrtvá stvoření se po nás přestala vrhat. Z nějakého podivného důvodu si netroufli přiblížit se k sopce. Po pravdě řečeno jsem měl pocit, že vím proč. Sopku obkružoval mírný vánek. Byl to jemný, a přesto mocný vítr many.

„Pojďme dovnitř.”

„Jo.”

Ellos ve vší vážnosti přikývl. Společně jsme vstoupili do jeskyně. Lotte se proměnila do své lidské podoby a postavila se vedle mě, zatímco toho ubohého wyverna jsme přivázali před jeskyní na místě, kam se nepřátele nepřiblížili. Přinejmenším bude v bezpečí.

„Hrdina se tu pravděpodobně neschoval z vlastní vůle,” promluvil jsem, zatímco jsme kráčeli jeskyní. Ellos sebou trhl a pak přikývl.

„Pokud tu je vážně nějaké zařízení, co blokuje moc kobky, možná s tím mají co do činění vetřelci.”

„To znamená, že mají ještě něco důležitějšího než zabít Hrdinu.”

„Shine, napadá tě něco?”

Nic jsem neřekl. Nevěděl jsem, jestli bych měl. Nakonec jsem jen zíral na ten papír, co jsem měl v ruce.

„Pravděpodobně to nic není...” Dal jsem ten papír Licorici a zeptal jsem se: „Licorice, ukazuje tahle věc na energii Hrdiny? Nebo to ukazuje na jeho jedinečnou manu?”

„To druhé, Drahý manželi. Kdyby to ukazovalo na energii Hrdiny, reagovalo by to i na tebe,” odpověděla Licorice bez váhání.

Jelikož to bylo to, co jsem čekal, přikývl jsem a udělal jsem krok vpřed. Ellos se na mě podíval, byl zvědavý, co ta moje otázka znamenala.

„Shine...?”

„To nic. Byl jsem jen zvědavý.”

„...”

Kráčeli jsme kupředu. Začínalo tu být tepleji, zdánlivě proto, že jsme se blížili do středu sopky. Ačkoli na mě to horko nemělo vliv, o mých společnících to neplatilo. Licorice si setřela pot z čela a postěžovala si: „Potím se kvůli horku pouhé sopky...”

„Pravděpodobně proto, že je to zhuštěné manou o veliké hustotě. Pojď sem.”

Vypůjčil jsem si Ruyueinu moc, abych si ochladil ruku, a pak jsem Licorici otřel pot. Licorice se začervenala a nevěděla, co má dělat. Ačkoli to byla Královna succubů, nikdy to ve skutečnosti nezažila. Kvůli tomu byla tak slabá, když jsem k ní byl důvěrný.

„C-c-c-co, Drahý manželi?! Co to je s tím výtečným servisem?!”

„Přivedl jsem tě až sem, takže promiň. Ruyue, ochlaď i ostatní.”

[Jo!]

Ruyueina mana okamžitě pokryla i zbytek naší skupiny. Uhladil jsem Licoriciny rozcuchané vlasy a zašeptal jí do ucha: „...Chápeš?”

„Jo.”

Znovu se začervenala a přikývla. Usmál jsem se a vydal se dál.

Čím bylo horko intenzivnější, tím byla vyšší i hustota okolní many. To samé platilo o moci, co potlačovala moc kobky. Byli jsme blízko. Brzy se muselo něco objevit. Ukázalo se, že jsem měl pravdu, neboť jsme brzy narazili na lidi.

„Vážně až sem přišli lidi.”

„Huhu, hele, Hrdina... Kak?!”

Okamžitě jsem se k nim vyřítil a máchl jsem kopím. To moje absurdně rychlé kopí, co v sobě mělo soustředěnou moc mého těla, snadno přeseklo silový oblek mého cíle a připravilo ho o hlavu. Moje rychlost se nijak nelišila od momentu, kdy jsem používal Božskou rychlost. Ale Božská rychlost patřila kobce. Na tomto místě, kde byla moje moc průzkumníka o polovinu snížená, bylo zbytečné používat Božskou rychlost.

Jak jsem byl pořád tak rychlý? Bylo to prosté. Během nespočtu dní, co jsem strávil stoupáním kobkou, a nespočtu bitev proti mým nepřátelům jsem se naučil, jak Božská rychlost používala mou manu a manu přírody. Jelikož jsem věděl, jak se mana pohybovala, mohl jsem to napodobit. Nepotřeboval jsem to aktivovat jako techniku.

Tohle bylo samozřejmě poprvé, kdy jsem to použil ve skutečné bitvě. Ale moje intuice mi i tak říkala, že mám spíše zkusit toto než používat Božskou rychlost. A moje intuice měla pravdu. Vlastně jsem se z toho pocitu, kdy moje tělo zrychlilo, a z proudu many celkem dost naučil. Pořád se to nedalo srovnávat s Božskou rychlostí v plné síle, ale jakmile si na to zvyknu a vylepším to, měl jsem pocit, že jsem mohl překonat Božskou rychlost, co jsem už dokonale zvládl a neměl jsem tak možnost ji dále rozvíjet.

„Ty miz—”

Než mohl domluvit, také jsem mu srazil hlavu. Můj bleskově rychlý útok mu roztrhl silový oblek a okamžitě mu ukončil život. Jelikož jsem se postaral o ty dvě hlídky, setřásl jsem z kopí krev.

„Pojďme. Měli by na nás čekat uvnitř.”

„Shine, ty...”

„Ellosi, pojďme.”

Bez váhání jsem pokračoval. Jak se dalo čekat, čekalo tam na nás mnoho vetřelců. Všichni byli silní. Podle standardu kobky by měli překonat 75. podlaží.

„Jak to, že to na něj nemá vliv?”

„Koho to zajímá? Prostě ho rozdrťte a později ho vyslechneme!”

Momentálně jsem byl slabší než oni. Kdyby nebylo Linova vybavení, už bych byl vážně zraněný. Ale boj se silnějšími nepřáteli jsem už zakusil nesčetněkrát. Pokaždé se limit mých technik dostal do nových výšin.

Takže čeho jsem se měl bát?

„Kuk, tenhle Hrdina je rychlý!”

„Nedokážete neutralizovat ani oslabeného Hrdinu?!”

„Ty, proč nejdeš pomoct... Kuhuk!”

Vybudil jsem moc Šíleného tajfunu. Ať už se jednalo o magické útoky nebo fyzické útoky, byly účinné, jen když se mě dotkly. Divoký vír Šíleného tajfunu překroutil trajektorie jejich útoků a i když mě zasáhly, pouze mě škrábly. Já jsem mezitím dál bodal kopím s využitím principu Božské rychlosti. Při mém umění s kopím mé útoky už tak přicházely z úhlů, u kterých bylo těžké se jim vyhnout. Při jeho bleskové rychlosti nebylo možné, aby se mému kopí vyhnuli.

„Mého Hrdiny se nedotknete!”

„Argh, vy jste ale otravní! A taky máte ošklivé oblečení!”

Naopak na Lotte a na Licorici to prakticky nemělo vliv, akorát měly potlačenou manu. Jelikož i nepřátelé byli pod vlivem charakteristik pohoří, obě je dokázaly snadno odrazit. V mžiku zemřely tucty vetřelců a konečně klopýtli zpět.

„D-dál už by to bylo jen mrhání silami.”

„Nejsme dost silní.”

„Stejně musí přijít dovnitř.”

Měli pravdu. Bez ohledu na to, kolik nepřátel na mě čekalo, měl jsem v plánu jít dovnitř. Věděl jsem, kdo tam na mě čekal.

„Pojďme.”

„Shine, jak?! Ne, proč?!”

„Neměl bys odpověď znát i bez ptaní?”

Ellos zmlkl.

I kdybychom se teď otočili, nic bychom nezískali. Co jsem chtěl já, co chtěl nepřítel, co na mě uvnitř čekal, a co chtěl Ellos. Teď jsme se museli rozhodnout. Kráčel jsem dál. Cesta brzy skončila a otevřel se před námi obrovský prostor. Vzhledem k té výhni jsme pravděpodobně byli blízko kráteru. Ne, toto místo bylo kráter. Gigantickou dírou ve stropě jsem viděl oblohu.

A navíc...

„Čekal jsem na tebe, Hrdino Země.”

Uprostřed stál muž. Byl to muž ve středním věku, co měl na sobě tenký černý silový oblek, co byl na první pohled jiný než u zbytku vetřelců. Kvůli té strašlivé energii, co z něho sálala, jsem pochyboval o svých šancích na vítězství, i kdybych získal zpět veškerou moc kobky.

„Och, mladý a pohledný. Dokonce s sebou máš dvě nádherné dívky. Ale, ale. Mému zraku to celkem lahodí.”

Podíval se na mé společníky a spokojeně se usmál. Za ním jsem viděl obrovský krystal. Z něj vycházelo mystické, a přesto neblahé světlo. A nedaleko něj byl Hrdina, kterého jsme hledali.

Jenom jeho hlava.

„Sire Kasino, dobrá práce. Vážně jsi uspěl.”

„Bylo jasné, že to uspěje,” odpověděl Ellos klidně.

A já zakřičel: „Ruyue!”
-----------------------------------------------

~ Mozek mám jako opražené dýňové semínko, možná bude dokonce i popkorn. Znamená to, že se Ellos spolčil s nepřítelem? Podle posledních replik to tak vypadá! Proč Ellosi, proč? Nebo to bude taková ta intrika v intrice, kdy zradil, jen aby mohl zradit znovu nepřítele? A kdo všechno v tom jede? ~

<Předchozí>...<Následující>