ICDS - kapitola 271

Kapitola 271 – Kahar (5)

Za méně než 20 minut Lotte opravdu přivedla obrovského wyverna. Když ho Ellos spatřil, naprosto ho to poděsilo a odmítl na něm jet. Ale jak už řekl předtím, skákal do dračího chřtánu. Jak to teď mohl vzdát?

Lotte svou ligou toho wyverna naprosto potlačila a ten ji teď absolutně poslouchal na slovo. I když si na něj Ellos vylezl, díval se na Lotte. Jen tak pro zajímavost, zdálo se, že Lotte byla v pohodě, když na ní jely ženy, neboť Licorici nechala nasednout.

„Tak pojďme.”

„Příteli, začínám toho litovat.”

„Neboj se, to ze začátku říkají všichni.”

Jeden velký a jeden malý wyvern vzlétli do nebe a přitáhli pozornost mnoha v paláci. Ignoroval jsem jejich pohledy a zakřičel: „Pojďme!”

[Grrrrruaaaaa!]

Lotte s živým řevem zamávala křídly. Zdálo se, že to Ellos vzdal, neboť své tělo svěřil svému wyvernovi. V mžiku jsme opustili palác a stoupali jsme nebem. Nic se nám nemohlo postavit do cesty.

„Při této rychlosti se na jejich území dostaneme za deset minut!”

„Dobře!”

„Drahý manželi, tady.”

Vstup na území vetřelců znamenal, že inventář kobky a systém zpráv začne být nestabilní. Už jsem členům gildy řekl, že je nebudu moct kontaktovat, takže jsem si musel akorát z inventáře vytáhnout předměty, co jsem potřeboval.

Licorice této příležitosti využívala k tomu, aby mě pevně objímala. A teď vystrčila hlavu přes mé rameno a dala mi hedvábný měšec.

„Co to je?”

„Ohledně té náhrady inventáře, o kterém jsi mluvil, Drahý manželi. Jsem zručná v prostorové magii, víš?”

„Takže tohle je...?”

„Jo. Mělo by se do toho vejít zhruba tisíc lektvarů.”

„Skvělé. Díky, Licorice.”

Měšec této velikosti se také snadno nosil. S radostí jsem si ten měšec vzal a začal tam přesouvat předměty z inventáře. Licorice mě upřeně sledovala a v té chvíli se zeptala: „Drahý manželi, budeme v tomto počtu v pořádku?”

„Jo.”

„Vážně?”

„Jo.”

„...Dobrá, věřím ti, Drahý manželi.”

Licorice se pak vrátila na své místo a dál mě zezadu objímala. Teď už jsem na to byl celkem zvyklý, ale bylo nemožné odolávat Licoricině přirozené vůni. Srdce mi tlouklo rychleji.

„Tohle je pěkné. Kéž bych mohla takhle zůstat a nic nedělat.”

„Jednoho dne ano.”

Přesunul jsem z inventáře zbývající dva Elixíry a zamumlal jsem: „Nebude to dlouho.”

Brzy jsem cítil, že jsme vstoupili na území vetřelců. Síla mi mírně klesla a když jsem zkusil otevřít inventář, nešlo to. Díky Linově náramku jsem se necítil příliš slabý. Vážně to byl ten nejlepší poklad. Ne, teď to bylo součástí mého těla.

„Shine, jsi v pořádku?!” zakřičel Ellos, hlas se mu stále třásl.

„Jsem!” odpověděl jsem nonšalantně. Pokud byl v pořádku Ellos, pak i všichni ostatní budou v pořádku.

„Brzy proletíme nad jejich hradem!”

„Tak to budeme muset připravit dáreček.”

Zároveň s mými slovy začala Licorice okamžitě zaříkávat. Já jsem také povolal dva elementály a nechal jsem si je v záloze. Shlédl jsem z Lottina hřbetu na zem. Podle toho, co řekl Ellos, byli vetřelci lidé, kteří se nazývali vetřelci.

Kvůli jejich vzhledu, co byl shodný s obyvateli světa Edias, nikdo nevěřil, že jsou vetřelci, když se poprvé ukázali. Evidentně si všichni mysleli, že jsou z cizích zemí. Ale když se víc a víc vetřelců ukázalo v bitvách proti lidem světa Edias a když vetřelci, co pronikli na svět, učinili velká politická dosažení, lidé to konečně pochopili. Když na to lidé ze světa Edias přišli, vetřelci už převrátili společenské hodnoty několika zemí. Jejich metody byly opravdu hodny jména „vetřelci”.

Vetřelci se specializovali na magii a mnoho z nich evidentně ovládalo mocné magické nástroje. To byl také důvod, proč jsme neletěli příliš vysoko. Každý hrad měl evidentně obrovský magický nástroj, co sestřeloval létající bytosti nad určitou výškou. Více méně to bylo stejné jako protiletecké rakety.

„Blíží se!”

Jako první jsem ucítil děla nainstalovaná na hradbách hradu. I když je nikdo neobsluhoval, přes dvě stě děl se obrátilo na nás a vystřelilo magické střely. Byly slabší než protiletecké rakety, ale bylo jich více než dost na to, aby město proměnili na cedník.

[Eit!]

Než kdokoli jiný něco udělal, Ruyue roztomile vykřikla a rozpažila. Pod námi se objevila obrovská průhledná ledová bariéra a snadno vykryla všechny magické střely. Ledová bariéra se pak roztříštila a spadla. Ne, Ruyue to udělala naschvál.

[Rozdrť je!]

Ruyuein hlas posílil padající ledové střepy a ty poničily hradby jako bouře. Ledová bouře pokračovala, než byla zhruba polovina děl rozbitá nebo pohřbená. Zároveň s tím se ozvala hlasitá siréna. Zrovna když jsem přemýšlel, jestli měli obranné cvičení, z hradu najednou vystřelilo tisíce lidí.

„Nepřátelé!”

„Z jaké jsou jednotky?”

„Na tom nesejde. Jednoho nechte naživu a zbytek zabijte!”

„Jsou jenom dva...?”

Vážně se od Paula, Ellose nebo vojáků a rytířů, co jsem viděl, moc nelišili. Na zlomek sekundy jsem váhal, ale brzy jsem si uvědomil, že všichni něco měli.

Vypadalo to jako nadmuté svaly a kolem nich se táhly umělé manové okruhy. Kdybych to nepoznal, zahanbil bych Mocného baziliška, co mi dal Zlé oči. Správně, měli na sobě silové obleky. A navíc jsem z jejich těl cítil silnou vůni many. Na jediném hradě bylo tolik mocných lidí... Přemýšlel jsem, jak do teď lidé ze světa Edias přežili.

„Ruyue, prostě je všechny zabij.”

Jelikož měli spadeno na naše životy, samozřejmě jsem nemohl mít smilování.

[Můžu je zabít?]

„Jo.”

[V této podobě to bude těžké, takže se materializuju!]

Ruyue se zatočila do kruhu a materializovala se v podobě dospělé zvířecí dívky. Vypadalo to, že to nepřátele překvapilo, ale brzy po nás vystřelili magické útoky.

„Shine, jejich mana je jiná než naše! Dokáží naši manu absorbovat a analyzovat a pak jsou vůči našim útokům odolní!”

„Co, to jsou potomci Knihochodců?”

Všichni vetřelci, se kterými jsem se na cizích světech setkal, měli podivné schopnosti. Vypořádat se se dvěma nepřáteli světa na Zemi bylo otravné, ale zdálo se, že ostatní světy na tom nebyly o nic lépe.

„Ellosi, nemůžou se spolu podělit o manu, co nasbírali, že ne?”

„Uch, ne, nic takového.”

„Ruyue, slyšelas, že?”

[Jo!]

„Půjdu první!”

Než se útoky nepřátel dostaly k Ruyue, Licorice vystřelila magii, co si připravila. Vybuchly obrovské plameny a zdecimovaly přední linie nepřátel.

„Kuaaaak!”

„Mají mocného mága!”

„Zatraceně, tak velká mana za pouhý okamžik!”

„Protiútok!”

Po pravdě řečeno to měla jen připravené.

Po Licorici Ruyue natáhla ruku a vykryla všechny magické útoky.

[Nelíbí se mi jejich magická moc. Není čistá.]

„To musí být jejich rasová charakteristika. Vyhlaď je!”

Jako kdyby Ruyue čekala na tato slova, odrazila se od vzduchu. Z jejích rukou vyrostly bílé velké ledové drápy a na slunečním světle se výhrůžně leskly. Zdálo se, že nepřátelé čekali, že Ruyue přejde k boji na blízko, neboť plynule změnili svou formaci. A pak dopředu přešli ti, co měli celotělové silové obleky.

„Je to předvoj spojených sil světa! Ať se nedostanou do hradu! Zabte je tu!”

„Pojď na mě, holč...!”

Ruyue je drápy rychle připravila o hlavu.

„Silná!”

„Zatraceně, zavolejte posily!”

Kdyby posily přišly, bylo by to otravnější. Pozvedl jsem kuši a odstřelil jsem ty, co odešli z formace, aby zavolali posily. S mocí Boha blesku každá šipka pronikla nepřáteli jako miniaturní blesk. Moje kuše Dokonalý Lovec mohla vystřelit stovky šipek po sobě. Poté, co jsem zabil ty, co šli volat posily, jsem začal ostřelovat podpůrné jednotky vzadu. Kvůli tomu, jak moc připomínali lidi, jsem si nemohl pomoct a kdykoli jsem nějakého zabil, cítil jsem se špatně.

Krátce jsem zamumlal: „Alespoň si na to zvykám.”

„Umíš používat i kuše?”

„Jen jako náhradní zbraň.”

„Náhradní? S touto ničivou silou...?” zamumlal Ellos s omráčeným výrazem.

A za celou tu dobu počet vetřelců klesal. Těla zemřelých spadla z nebe do hradu. Ti muži pravděpodobně měli rodiny a přátele, co chránili.

Ale soužití nebylo možné. Museli jsme je zabít a oni museli zabít nás. Jediné, co jsme od nich potřebovali, bylo znát jejich bojové schopnosti a slabiny.

Ale i tak jsem měl pocit, jako kdybych já napadl je. A jelikož byl tento boj tak lehký, ani jsem z toho nic nezískal. Akorát jsem mrhal časem a bylo mi nepříjemně. Neměl jsem Ellose poslouchat a nechat se vyděsit těmi protileteckými raketami.

„Nabereme prostě výšku. Nemáme čas ho tu takhle mrhat.”

„Ale jejich magický nástroj je děsivý. Bez ohledu na to, jak vysoko poletíme, stejně se to k nám dostane.”

„Můžeme tomu prostě uletět. A i kdybychom nemohli, existují další způsoby, jak to zablokovat. Licorice, pomoz nám tohle místo vyčistit.”

„Dobře.”

Ta magie, co si Licorice připravila, nebyla jen plamenná magie. Když natáhla ruce, z jejích paží se zvedla podivná bílá oblaka a přehnala se přes nepřátele. Brzy to všechny v oblasti polapilo, včetně Ruyue. Ta pak uvolnila plnou moc mrazivé energie.

[Chcípni!]

Ta oblaka v mžiku a s praskáním zmrzla. Ruyue se pak dematerializovala a opustila tak oblaka. Obrovský led pozbyl svou schopnost se vznášet a začal padat. Licorice se hrdě usmála.

„Tak to je výtečný útok. Co ty na to, Drahý manželi?”

„Úžasné.”

Suše jsem se usmál a poplácal jsem Licorici.

Ellos se s prázdným výrazem zeptal: „Ty... Co jen jsi do teď dělal?”

„Nic moc, jen jsem bojoval s netvory a zlými zlosyny... A také jsem párkrát navštívil jiné světy.”

Samozřejmě jsem mu neřekl, že jsem třikrát porazil nepřátele světa. Jednoho z nich zabil Lin a ti druzí dva se jen stěží dali počítat mezi nepřátele světa. Po pravdě řečeno byli víc jako podřízení nepřítele světa. Co jsem Ellosovi řekl, bylo víc než dost. Viděl jsem, jak se mu silně třásl pohled.

„Vážně... Ty...”

„Pojďme, Ellosi. Od teď poletíme výš a zrychlíme. Za den doražme do Perutova pohoří!” přerušil jsem ho a zakřičel.

Kdybych ho to nechal doříct, měl jsem pocit, že bych z toho byl nešťastný.
-----------------------------------------------

~ ... ~

<Předchozí>...<Následující>