ICDS - kapitola 270

Kapitola 270 – Kahar (4)

Zdálo se, že korunní princ říše Cravis, Paul, se s námi nemohl vydat na pátrání.

„Taky chci jít. Hrdina je nadějí říše... ale nemůžu odejít. Můj otec se nedávno zhroutil, takže to tu držím za něj.”

„To si vůbec nedokážu představit.”

„Kuku, já vím. Upřímně řečeno chci jít do kobky a divočit jako vždycky.”

Paul a divočit? Vzpomínám si jenom na to, jak netvoři divočili vůči němu... Samozřejmě jsem nic neřekl. Paul byl přeci jenom na domácí půdě.

Paul, co jsem znal z kobky, byl trochu jiný než Paul, s kterým jsem se setkal v audienční síni a ve velké síni. Možná to bylo tím, že jsem více znal tu jeho podobu z kobky, ale měl jsem pocit, jako kdyby přinutili bezstarostné, nešikovné dítě, aby se obléklo jako korunní princ. Přišlo mi, že se na to postavení až příliš nehodil, ale možná že přesně to z něj v kobce dělalo tak vášnivého a bláhového člověka. Mohl kobku používat jako způsob, jak si vybít stres.

To byl samozřejmě jen můj názor. Mohlo to prostě být tak, že neměl žádný smysl pro bitvu.

Upřeně jsem zíral na Perutovo pohoří na mapě.

„Peruta, co?”

„Ach, správně, neříkal jsi, že jsi povolal Perutu? Vzpomínám si, že jsi mi o tom před pár lety říkal.”

„Jo, před nějakou dobou jsem se s ním taky setkal. Jednou do měsíce se od něj učím boji s kopím.”

Paul a Ellos dali po mých slovech najevo překvapení.

„Vážně? Ty se učíš boj s kopím od toho Peruty? To je úžasné!”

„Ne, pravděpodobně to není stejný Peruta jako ten z mýtu našeho světa. Peruta je prvořadý bůh z mýtu o stvoření světa naší říše. Jelikož je to původní božstvo, je v naprosto jiné lize než ostatní bohové.”

Kdyby věděli, že mám pravé jména jiných původních božstev, možná by je kleplo. No, Božská manifestace je něco jiného než boží pravé jméno.

Po pravdě řečeno už mi použití Božské manifestace nedávalo v bitvě žádnou výhodu. Ačkoli bylo Perutovo umění s kopím a Perutův okruh mocnější než ty moje, měl jsem jiné techniky, co on nemohl použít – Suveréna.

Peruta nedokázal v mém těle vynést skutečnou hloubku svého bojového umění, zatímco já jsem se dokázal zcela posílit Suverénem. Jednoduše řečeno jsem byl lepší. Ale i tak byl Peruta dobrým mistrem a rádcem.

Zatímco jsem litoval, že jsem se Peruty nikdy nezeptal na svět Edias, Ellos došel k vlastnímu závěru.

„Nemůže to být stejný Peruta. Všichni hrdinové z našeho světa, co používali kopí, se nazývali Perutou, takže Kang Shin musel povolat jednoho z nich.”

„Hm, jo.”

Nedohadoval jsem se s Ellosem. Ale stejně jsem věděl, že ten Peruta, kterého jsem znal, byl ten z mýtu. Zdálo se, že tento mýtus měl na tomto světě velkou sílu. Učila mě mýtická existence, co tak moc uctívali, a přitom jsem ani nebyl z jejich světa? Chápal jsem, co cítili. A proto jsem zůstal zticha.

„Proč se tomu místu vůbec říká Perutovo pohoří?”

„Je to prosté. V mýtech je to místo, kde Peruta zmizel.”

Vážně to bylo prosté, jak Ellos řekl. Cítil jsem, jak se mi rozbušilo srdce. Něco tam bylo. Něco, co mi umožní učinit krok vpřed. Byl jsem si jistý. Kdybych věděl, že na světě Edias byl Perutův pozůstatek, přišel bych dřív!

Ne, nepřišel jsem pozdě. Ellos řekl, že to bylo nejnebezpečnější místo na celém světě. Kdybych sem přišel dřív, možná bych se musel vrátit zpět, aniž bych něco získal. Teď byla ta nejlepší doba.

„Shine, musíme si promluvit o tom, kdo půjde.”

„Ach, správně. Asi to nemůžeme být jen my dva. Jelikož Paul nemůže, kromě tebe a mě to bude asi tvoje snoub...”

Podíval jsem se na Ellosův levý prsteníček. Ellos rychle ruku skryl, ale já už to spatřil.

„...”

Měl na prsteníčku dva stříbrné prsteny. Jeden byl velký a tlustý, zatímco druhý byl malý. Působilo to, jako kdyby mu to mačkalo prst.

Přestal jsem dýchat. Nemohl jsem pokračovat v tom, co jsem říkal, ale také jsem věděl, že jsem nemohl zůstat zticha. Ale stejně jsem nedokázal vymyslet, co říct. Nakonec jsem řekl jen jedno slovo.

„Promiň.”

„Ne, to nic,” odpověděl Ellos svižně, jako kdyby věděl, co jsem hodlal říct. Neměl jsem to sebevědomí podívat se mu do tváře. Vzpomněl jsem si, jak říkal, že byl vždycky připravený na smrt svých brachů. Ale pokud to byla jeho snoubenka?

Nemožné.

„Shine, jsem v pořádku. Na její počest mi pomoz najít Hrdinu.”

„Jo, slibuju. Zachráním Hrdinu.”

„Jo... Díky.”

Hořce se usmál. Měl jsem pocit, že jsem konečně chápal, proč při našem posledním hovoru zněl tak sklesle.

Nakonec jsme členy družiny zúžili jen na mě a Ellose. Prioritou rytířů říše bylo přece jenom bojovat a chránit obyvatele říše a ne zachraňovat Hrdinu. Ti, co se mohli účastnit záchranné mise, už odešli s ostatními Dimenzionálními žoldnéři.

„Možná jsi nervózní, ale věř mi. Jsem teď v levelu 60, takže tě nebudu zpomalovat.”

„Věřím ti.”

Ellos s největší pravděpodobností strávil víc času na bojišti než v kobce. Když jsem uvážil tohle, jeho pokrok byl výjimečný. I kdyby se mu dostalo Hrdinova osobního tréninku, bez jeho houževnatosti by to nešlo. Doopravdy mě to překvapilo.

Samozřejmě bylo špatné myslet, že jsem byl jediný, kdo měl talent. Měl jsem z jeho potenciálu radost. Hrdina si ho za svého učedníka pravděpodobně také vybral proto, že viděl Ellosův potenciál.

„Vraťte se v bezpečí a v pořádku. Ostatní rytíři vám připraví vše, co budete potřebovat.”

Paul nám popřál štěstí. Pořád jsem si nedokázal zvyknout, že je korunní princ. Něco mě trápilo, ale přinutil jsem se k úsměvu a odešel jsem z audienční síně s Ellosem. Na chodbě vál otevřenými okny osvěžující vítr.

„Buď rád, že je podzim, Shine. Během léta si ohniví elementálové až příliš rádi hrají a zničehonic najednou nahodile vypukne požár.”

„Měl jsem přijít během léta, abych jim vyhuboval.”

Vážně nezáleželo na tom, jaké bylo počasí, neboť na mé tělo už to nemělo vliv.

„Setkání s netvory samozřejmě hrozí bez ohledu na roční období. Než se dostaneme do hor, také narazíme na více vetřelců, než si myslíš.”

Vydávali jsme se na nepřátelské území a oni také šíleně pátrali po Hrdinovi. Objektivně řečeno byla tato mise absurdně nebezpečná. Znali jsme svůj cíl, ale to neznamenalo, že jsme tam mohli jen tak mašírovat.

Z toho důvodu jsme odešli ze vstupu v přízemí. Vojáci a služebné pilně pobíhali kolem. Možná že celý palác, říše nebo dokonce celý svět takhle pobíhal, připravoval se na rozhodnou bitvu. Jejich odhodlání a napětí ukazovalo, jak vážná situace byla.

Tedy dokud nespatřili mě.

„...Na tomto světě je taková žena?”

„Čí je to žena?”

„Zatraceně, kvůli tomu jejímu jasu jsem oslepl!”

„Pokud mi věnuje letmý pohled, mohl bych v boji s vetřelci zemřít bez lítosti.”

„...”

„Shine, počkej chvilku. Hej, ty, pojď sem.”

Ellos jich sem pár zavolal a dal jim rozkaz, co jsem neslyšel. Když jsem viděl, jak se ti rytíři a vojáci rozutekli, dokázal jsem říct, že jim pohrozil nějakým trestem, pokud by dál okouněli na Lotte a Licorici. Jako muž jsem s nimi soucítil. I kdyby měl svět co nevidět padnout, chlapi si nemohli pomoci a podívali se na pěkné ženy před sebou.

Jakmile ty zvědavé pohledy zmizely, Ellos rozložil mapu, co s sebou nesl. A pak dopodrobna vysvětlil, jakou trasou se vydáme.

„Bude to nebezpečné bez ohledu na to, kterou cestu půjdeme, ale tahle je nejbezpečnější. Jen si budeme muset trochu zajít.”

„Copak stejně nebudeme na jejich území?”

„Touhle cestou se vyhneme dvěma jejich hradům. Víš, co to znamená, že?”

Věděl jsem to. Pokud vetřelci nebyli jako netvoři, co rádi žili v divočině, většina žila na hradech. Ellos s největší pravděpodobností plánoval trasu tak, abychom bojovali co nejméně. Znovu jsem si uvědomil, jak absurdní byla tato mise.

Znovu jsem si prošel své možnosti. Přímá cesta byla kratší, ale po cestě stály dva hrady. Ellosova cesta byla delší, ale umožňovala nám se hradům vyhnout. Jelikož jsme nevěděli, o co bychom přišli, kdybychom bojovali u dvou hradů, Ellosova trasa nebyla vůbec špatná volba.

„Ellosi.”

Ale stejně jsem nesouhlasil. Dokud tam nebyl nepřítel světa, nezáleželo na tom, jestli jsem bojoval ve dvou bitvách nebo ve dvou tisících.

„Copak?”

Ellos naklonil hlavu ke straně. Já jsem se ohlédl na Lotte. Ta s uslzenýma očima zakroutila hlavou.

„Ne, nechci. Prosím, Hrdino, dovoleno je to jedině tobě! Pro nemůžeš pochopit, jak se cítím?”

„P-promiň.”

Aniž bych si toho všiml, určitě se v ní nahromadilo spoustu stresu... najednou jsem se cítil provinile. Ne, nebyl to jen pocit. Byl jsem vinen. Když se stala Plamennou královnou, zmenšila se, jen aby zabránila tomu, aby na ní jeli další lidé? Každopádně pro mě bylo těžké ji požádat, aby se obětovala. Kdybych neměl žádnou jinou možnost, musel bych ji znovu požádat, ale prozatím...

Otočil jsem se tváří k Ellosovi, co vypadal stejně tak překvapeně jako Lotte.

„Víš, jestli nedaleko žijí nějací wyverni? Nemusí to být wyverni. Hledám netvory, které lze osedlat a co dokáží rychle letět.”

„Pokud ti nevadí divocí nezkrocení wyvernové, nějací jsou v kaňonu zhruba 6 hodin jízdy na koni. Ale Shine, navrhuješ, abychom si zkrotili wyverny a letěli na nich? Zaprvé, zkrotit wyverna je nemožné. Zadruhé, naprosto bychom se odhalili, kdybychom tak otevřeně letěli po nebi. A navíc nemáme čas, abychom ho marnili na krocení wyvernů. Ten kaňon je opačným směrem, než jedeme.”

„Ellosi, tohle je můj nápad,” promluvil jsem rozhodně. „Budeme bojovat méně, pokud jen zabijeme nepřátele, co se nám ve vzduchu dokáží rychlostí vyrovnat. A tempo nám také prudce stoupne.”

„Je to příliš smělé. Akorát nás sestřelí!”

„V porovnání s výhodami je to malé riziko. Copak jsi neřekl, že Perutovo pohoří je nebezpečné? Budeme tam muset bojovat s netvory, takže nemůžeme marnit časem a jít tam pěšky, když můžeme letět.”

„Let bude rychlejší, ale riziko je... Shine, v jakém jsi levelu?”

„Levely už pro mě nejsou důležité, příteli.”

S tím jsem se široce usmál. Dva náramky na mém zápěstí, Čistě černá touha a Linův náramek, zazářily neurčitým, jasným světlem. Jelikož jsem Linův náramek ještě nepojmenoval, rozhodl jsem se ho prozatím nazvat Září.

Ellos se na mě omráčeně podíval a vzdal to.

„Fajn. Jelikož už beztak riskuju vlastní život, můžu stejně tak dobře skočit drakovi do chřtánu. Jen doufám, že ho dokážeme zabít, než na nás vychrlí oheň a zabije nás.”

„Dobře, je rozhodnuto. Takže kde je ten kaňon?”

„Na severozápad. Je to...”

Ellos prstem ukázal jedním směrem. Lotte se okamžitě proměnila do své podoby Planoucí královny a zamávala křídly. Ellose to překvapilo a odskočil vzad.

„Vážně to je wyvern!”

„Je jiná než normální wyverni.”

[Půjdu sama. Přinutit wyverny, aby se podvolili, pro Plamennou královnu jako já nic není.]

„Jak dlouho to bude trvat?”

Šest hodin jízdy na koni. Když jsem pominul, jak dlouho trvalo podmanit si divoké wyverny, bylo to 12 hodin. Lotte se sebevědomě usmála.

[Dvacet minut bude stačit.]

Lotte pak v mžiku vystřelila vzhůru a zmizela rychlostí světla. Ellos němě následoval stopu světla, co po sobě Lotte nechala.

„Kdo jen je ten wyvern...?”

„Jak jsem řekl, není to normální wyvern. Tak dobrá, Ellosi, zatímco budeme čekat...”

„Jo?”

Odložil jsem mapu a zlehka jsem na něj upřel pohled. Bylo na čase požádat o to, na co jsem čekal.

„Pozvi mě na něco k jídlu, ty mizero. Na tvém světě je možná normální lidi vyslat a ani je nepohostit, ale na mém světě je to něco neslýchaného.”

Posíláš mě na místo, kde ani nemůžu otevřít svůj inventář, a ani jsi mě nepozval na jídlo! Paule, ty mizero, to ti nezapomenu!
-----------------------------------------------

~ Takže tahle sekce kapitol bude zase o tom, jak Shin každého omráčí. A my si aspoň znovu uvědomíme, jak absurdně sílí... Pokud ho tedy nepřítel světa někde po cestě neodpraví, to by podle mě byl pořádný zvrat v zápletce! ~

<Předchozí>...<Následující>