ICDS - kapitola 266

Kapitola 266 – Před Svatou neutečeš (6)

Když jsem Perutu vyprovázel po našem tréninku, zatvářil se spokojeně. Pak jsem svedl cvičný souboj se Sumire, u které se zdálo, že se ze sledování mého souboje dost naučila. Nikdy samozřejmě nemohla být mým protivníkem. I když jsem více méně přestal přemýšlet a bojoval jsem s přístupem, kdy jsem její kopí naváděl vpřed, stejně se jím ke mně nedokázala dostat.

Ale uplynulo jenom půl roku od chvíle, kdy Sumire začala doopravdy trénovat umění boje s kopím. Ačkoli základy měla zažité z rodinných tréninků ze svého mládí, pořád to byly jenom základy. Tohle jsem si jasně pamatoval, neboť se mnou bojovala, když začala trénovat a její technika Boje s kopí se dostala do středního řádu.

Během dnešního souboje se mnou se Sumire naučila techniku kopí vysokého řádu. Její zlepšení se dalo snadno spatřit a já ji rychle ujistil, že její umění s kopím pokročilo na techniku Boje s kopím vysokého řádu. Nevěděl jsem, jak Sherafina rozdělovala střední řád od vysokého řádu, ale z pohybů jejího kopí jsem cítil pokrok. Věděl jsem, že Sumire chtěla rychle zesílit, ale její rychlost mě vážně překvapila.

„...”

„Děkuju! Shine, jsi nejlepší!”

„Ne, nemyslím si, že jsem toho tolik udělal.”

„Kdyby nebylo tebe, Shine, nikdy bych se nenaučila techniku Kopí vysokého řádu! Shine, jsi vážně úžasný...!”

Sumire se dostala do svého módu uctívání. Ačkoli jsem měl radost, s hořkým úsměvem jsem ji požádal: „Sumire, přidělila jsi technice Kopí nějaké technické body...?”

„Ne. Copak jsi to tak neřekl, Shine? Abych do technik manového tréninku nebo bojového umění nevkládala žádné technické body.”

„Správně. Takže jsi za půl roku dosáhla techniky Kopí vysokého řádu jen o své vlastní schopnosti?”

„Spíš než díky mé schopnosti to je díky tobě, Shine,” promluvila Sumire, zatímco naklonila hlavu ke straně.

Věřila tomu celým svým srdcem. Odkud se jen brala tato víra podobná uctívání? Nevzpomínal jsem si, že bych něco udělal... No, asi ano. Ale také se toho účastnila, stejně jako ostatní...

Možná že právě tato víra Sumire umožnila pokračovat tak rychle. Nechtěl jsem jí zlomit křídla tím, že bych něco ledabyle řekl, a tak jsem se tohoto tématu vzdal. Místo toho jsem jí něco nabídl.

„Sumire, chvíli se soustřeď.”

„Ty mě něco naučíš?!”

Sumire ke mně přišla se zářícíma očima. Kdyby jen Ren byl z půlky tak důvěřivý, když se ode mě přišel učit... Renova představa mého učení se bohužel rovnala výprasku, takže to bylo nemožné. Řekl jsem si, že ho v nadcházejících dnech znovu zmlátím, a soustředil jsem svou pozornost na Sumire.

„Spíš než učení... ti nabízím metodu.”

„Ano, udělám to!”

Selhal jsem. Chtěl jsem rozhodnutí nechat na ní, ale hodlala udělat, cokoli jí řeknu. Bylo to poprvé, co jsem cítil tíhu absolutní víry.

Dokud jí budu říkat to, co je správné, asi to bude v pořádku. Jak jsem jí o té metodě řekl, cítil jsem, jak se moje zodpovědnost zvýšila.

„Upřímně řečeno si nemyslím, že za tak krátko zesílíš. Bez náznaku přehánění jsi génius. Už tak jsi byla génius v bojovém umění, ale zdá se, že jsi ještě větší génius v boji s kopím.”

„V porovnání s tebou, Shine, nic nejsem. Pořád se mi nedostává!”

„Ne, věř mi. Přílišné sebevědomí je jed, ale ani není dobré se podceňovat. Pokud se chceš rychleji zlepšit, musíš se na sebe dívat objektivně.”

Sumire rozpaky zrudla v tváři. Usmál jsem se a pozvedl jsem své kopí.

„No, kdybych dál mluvil, akorát by to šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Budu upřímný. Sumire, tvoje obrana je vynikající. S Atheninou mocí by se tomu dokonce dalo říkat absolutní obrana. Pravděpodobně se dokonce dokážeš ubránit jednomu mému útoku plnou mocí.”

Tou plnou mocí jsem myslel použít Suveréna, Oběť a Hněv Nebeského boha. Hm, asi nedokáže vykrýt Šivovo oko, ale jelikož jsem tuto moc mohl použít jen jednou ročně, neměl bych o tom přemýšlet. To, že se před tím dokázala ubránit, každopádně znamenalo, že se dokázala dokonale ubránit před útokem nepřítele světa.

Ačkoli v minulosti Sumire nebyla na této úrovni, byla s námi vždycky, když jsme stoupali kobkou a dokončovali Akční nájezdy. Její výjimečný talent, úsilí a hojné zkušenosti to umožnily.

„Ale tvůj útok je po pravdě řečeno slabý. Velmi slabý. Ačkoli se to o hodně zlepšilo, i kdybys trénovala další rok, pravděpodobně nedokážeš uštědřit efektivní úder nepříteli světa.”

„To proto, že se mi nedostává...”

„Ne, nedostává se ti akorát času. Čas je jediná věc, co nikdo nedokáže změnit. Promiň, ani já jsem si nemyslel, že budeme mít tak na spěch. Kdybys měla jen další dva roky, byla bys mocnější než kdokoli jiný.”

To dokazoval její talent, úsilí a Boží pravé jméno. Athena byla největším válečníkem Olympu. Dokonce ani Zeus jí tento titul nemohl upřít.

„Takže mám jen stát stranou, ať se stane, co chce?”

Sumire byla ještě před chvílí vzrušená, ale teď se tvářila smutně. Když jsem viděl tu její tvář, ani já jsem nechtěl pokračovat.

Poslední dobou byl takový pocit bezmoci mezi členy Revivalu běžný. V krizových momentech toho moc nezmůžeme. Gildmistr a pár ostatních nesou veškeré břímě. Takové myšlenky byly příčinou té bezmoci.

Bez nich bychom samozřejmě nebyli schopní pokořit všechny Akční kobky během poslední krize, ale také byla pravda, že všichni členové kromě mě, Hwayi, Iny a Daisy byli mimo boj s mocnými nepřáteli. To proto, že kromě nás čtyř bylo pro ostatní těžké uštědřit efektivní údery, o nějakých smrtících úderech ani nemluvě.

V důsledku čehož se mnoho členů Revivalu cítilo deprimovaně, že nejsou ničeho schopní. Měl bych vyjasnit, jak moc vděčný jsem jim byl. Ještě nebylo příliš pozdě. Jelikož měli nejvyšší talent ve svém vlastním oboru, muselo být něco, co mohli udělat jenom oni.

Sumire bude začátek.

„Netvař se tak. Pamatuješ si, co jsem řekl? Řekl jsem, že ti nabízím metodu.”

„Ach, s-správně, to jsi řekl.”

Sumiřin výraz se o něco rozjasnil. To, jak moc na ni moje slova měly vliv, ukazovalo, jak byla nevinná.

„Říkám, že to bude nemožné, pokud budeš pokračovat se svou nynější tréninkovou metodou. A proto použijeme trochu nekonvenční metodu.”

„Nekonvenční... metodu?”

„Jo. A to tříbení tvé čepele k jedinému výpadu.”

„Jedinému... výpadu...”

Když jsem viděl, že po mě Sumire mumlala, pozvedl jsem své kopí a zaujal jsem postoj. Očividně to byl postoj, co jsem zaujímal, když jsem používal Hrdinný úder. Sumire si toho také všimla.

„Shine, to je...”

„Jo.”

Sumire měla tu nejlepší obranu, Athenin štít Aegis.

Jakmile Aegis aktivovala, automaticky to vykrylo útok nepřítele, aniž by ho musela držet, a dokonce to nepřítele proměnilo na kámen. Sumire obvykle držela kopí v jedné ruce, ale během této doby mohla kopí držet oběma rukama. Nepřátele vykryje Aegis a ona bude zevrubně chráněná. Dokonale vykryje útoky nepřítele, zatímco bude útočit svým kopím. To byl sen každého kopiníka.

Ale i tak, i když se člověk naučil jednu techniku, ve svém umění s kopím nepokročil. Pokročil akorát ve své technice. A navíc i když si posílil techniku, bez řádného umění s kopím jako základ by to nikdy nemohlo dosáhnout svého maximálního potenciálu.

A proto jsem Sumire nikdy neučil techniky.

Ale teď to bylo jiné. Sumire pokročila nesmírně rychle. Nejenom že měla nadání, aby se naučila Hrdinný úder, ale její úroveň umění s kopím byla více než dostatečná, aby to vytáhlo jeho moc. A pokud k tomu přidá i moc Atheny? Už teď jsem se na to těšil.

„Je mi trochu trapně, ale je to nejlepší technika, co dokážu použít s ryzím uměním s kopím.”

„Je to pro mě čest!”

Když jsem jí řekl, že ji naučím Hrdinný úder, naprosto se rozveselila. No, jelikož nemohla použít Hrdinnou auru, nebude to Hrdinný úder, ale...

„Dobrá, nazývejme to Úder bohyně.”

„Já... ještě jsem se to ani nenaučila! A tak trapné jméno...”

„Jsem si jistý, že to je lepší než Hrdinný úder.”

Pohled jsem měl naprosto vážný. Pořád jsem nechápal, proč jsem této technice dal takové jméno. Nesmírně jsem toho litoval. Litoval jsem toho pokaždé, kdy jsem to použil. A přesto jsem to jméno pokaždé vykřikl nahlas. Ještě pořád jsem slyšel matčiny stížnosti, když jsem kvůli tomu kopal do peřin.

„Nejdřív ti ukážu Hrdinný úder za pomoci jen svých energií.”

Povolal jsem Ruyue a požádal jsem ji, aby uprostřed tréninkového sálu vytvořila nesmírně tvrdý led. V mžiku okolí vyplnila mrazivá energie a objevil se tam obrovský kus ledu, co dosahoval až ke stropu.

[Dokonce ani Shin to nedokáže snadno rozbít!]

„Díky.”

Pak jsem povolal Peiku a nechal jsem ji prosytit své kopí. Pak jsem rychle zaujal postoj. Pravou ruku jsem stáhl vzad a levou rukou jsem zezdola kopí podpíral. Celé své tělo jsem nepatrně zaklonil a přiměřeně jsem pokrčil kolena. Byl jsem zvyklý soustředit svou energii do jednoho místa, takže jsem tohle všechno vážně nemusel dělat, ale jelikož se to Sumire učila od základu, bylo dobře se naučit řádný postoj.

„Musíš ve svém těle cítit energii. Vidíš, jak ji soustředím a střílím ven.”

„Ano.”

Nejdřív jsem vybudil Hrdinnou auru. Byla to energie na vrcholu všech aur, co posilovala spojence a vyhlazovala zlo. Také dokázala posílit veškeré aury, co jsem měl. Byla to vskutku moc hodná Hrdiny.

Dál jsem Peice dal manu a také jsem vytáhl moc Boha blesku. Ačkoli jsem tuto moc získal v kobce, dokazovala, že si mě vybral blesk a hrom a že jsem měl kvalifikaci jim vládnout. Od božího pravého jména se to moc nelišilo. Toto znamenalo, že jsem si tuto moc mohl udržovat, i kdybych přišel o svou kvalifikaci průzkumníka.

Cítil jsem, jak se všechny ty moci soustředily na jediný bod na Chaotickém kopí. Svaly mého těla, mana, aura a živelná moc. Všechno se spojilo. Perutův okruh se litě otáčel, zatímco Šílený tajfun příhodně mísil energie a vytvářel na hrotu mého kopí malinký vír.

Sumire mě sledovala trochu stranou a naprosto se soustředila. Ani nedýchala. Najednou jsem pocítil trochu nervozity.

„Ruyue, materializuj se a ještě trochu to zesil.”

[Jo!]

Jednou z podmínek toho, aby se to člověk naučil, bylo soustředit ničivou moc Hrdinného úderu do jediného cíle. Zbytečně nerozptylovat jeho ničivou moc a zcela ji soustředit na cíl! Můj předek byl bezpochyby úchyl.

Také jsem k tomu mohl přidat Trishulu, Oběť, Mrazivý řev, Hněv Nebeského boha a zesílení útoků na blízko u Tetování Dvouhlavého obra, dvojitou manu Tetování Královny succubů... ale držel jsem se zkrátka. Už tak to bylo dost mocné.

„Huu... Haap!”

Když jsem pocítil, že jsem vymáčkl každičkou trošku moci, zaútočil jsem. Ačkoli jsem bodl pomalu, aby to Sumire jasně viděla, moje kopí stejně cestovalo nesmírně rychle. Jako kdyby ho do sebe led nasával, zabořilo se kopí doprostřed ledu. A v té chvíli...

„Kyak!”

„Věděl jsem, že na to dojde!”

Jakmile hrot kopí udeřil do ledu, jeho nezměrná energie led pohltila a rozbila a roztříštila ho na tisíce kousků. Sumire zaječela a pozvedla svůj štít, ale ledové úlomky zmizely, aniž by někoho zranily. Led byl pod Ruyueinou kontrolou.

Sumire si uvědomila, že nebyla zraněná. Chvíli ztuhle stála se štítem zvednutým a pak ho s mírně rozechvělýma rukama spustila. I hlas se jí třásl.

„Je to příliš mocné. Ale Shine, toto není tvoje plná moc, že?”

„Hm, je to ještě silnější, pokud přidám boží pravá jména, účinky předmětů a účinky techniky. Ale...”

Schopnost jako měla Lespina to všechno kromě božích pravých jmen anulovala, takže realisticky v tom nebyl tak velký rozdíl.

Sumire s omráčeným výrazem zamumlala: „Příliš... příliš mocné. Takže toto je Shinova moc... Co jiného čekat od Takemikazuchi...”

„Prosím.”

Zdálo se, že to, co jsem Sumire zrovna ukázal, šlo mimo to, co dokázala přijmout. Suše jsem se zasmál a přivedl ji zpět do reality.

„Tohle je moje technika. Technika, co vytvoříš ty, bude jiná. Nebude v tom žádný blesk, žádná živelná moc a žádná Hrdinská aura. Ale stejně budeš mít svoji manu a moc Athény.”

„I kdybych se to naučila, budu schopná ukázat stejnou ničivou moc?”

„Pravděpodobně.”

S tvým šíleným nadáním to možná půjde.

„Teď ti ukážu... na čem se Hrdinský úder zakládá.”

Požádal jsem Ruyue, aby vytvořila další ledový blok. Použila stejné množství many a tvrdost to mělo stejnou.

„Tuto techniku vytvořili mí předci, když neznali manu. Vytvořili to čistě k tomu, aby ukázali moc, co překonává limity fyzického těla...”

Jak jsem to vysvětlil, něco si nárokovalo mou pozornost. Proč jsem zrovna pomyslel na svůj souboj s Perutou? Měl jsem pocit, že mi něco co nevidět vytane na mysli. Pomyslel jsem na to, co jsem řekl, jestli mi něco nevytane, ale nic se nestalo.

„Shine? Jsi v pořádku?”

„Ach, jo... Jsem v pořádku.”

Nechápal jsem to. Ale stejně jsem cítil jistotu, že to jednoho dne pochopím. Tedy brzy. Věřil jsem tomu, a tak jsem pominul své zahálčivé myšlenky a zaujal jsem stejný postoj jako předtím.

„Nemůžu říct, že jsem tuto techniku, co moji předkové vytvořili, dokonale zvládl, ale velmi si jí cením, neboť dokonce i bez many je srovnatelná s útokem za použití many. Sumire, abys svou vlastní techniku zdokonalila, budeš muset tuto techniku použít jako základ.”

„Uuu, musím se naučit něco, co jsi dokonce ani ty dokonale nezvládl, Shine?”

„Dokážeš to. Věř mi. Na rozdíl od Hrdinného úderu to pocítíš, když mě uvidíš to použít.”

Znovu jsem pozvedl své Chaotické kopí. Zřekl jsem se veškeré své many. Nenatáhl jsem se ani po moci Boha blesku. Za pomoci ryzí moci svých svalů, krve a kostí jsem všechno pod svou kontrolou i mimo ni natáhl do jediného bodu. A pak jsem se soustředil a soustředil a soustředil... Nakonec jsem neviděl, co bylo přede mnou.

Viděl jsem jedno. Hrot svého kopí a ten jediný bod, který musel probodnout. Chtěl jsem říct Sumire, aby se soustředila, ale nemohl jsem nic říct, protože jsem ovládal své tělo. Co se týkalo obtížnosti, ta minulá technika, kdy jsem vytáhl veškerou svou moc, byla lepší. Ale teď mi ten proces veškeré kontroly všeho v mém těle a soustředění moci do jediného bodu přišlo nesmírně obtížné.

A pak jsem si to uvědomil. Podpora many. Mana, co plnila mou vůli, mi pomáhala ovládat tělo mnohem snadněji. Byl jsem zvyklý při použití této techniky využívat podporu many. A když jsem se teď spoléhal čistě na svou moc lidské bytosti, ovládání této moci mi přišlo takto obtížné.

Bušilo mi srdce. Kdybych si to uvědomil o něco později, moje umění s kopím by možná pokleslo ještě víc. Ačkoli byla mana mocná, nemohl jsem jí dovolit, aby převzala to, co zmohla lidská moc. Mana měla svou vlastní úlohu. Existovala doména, do které mana nikdy neměla proniknout.

A to bylo soustředění a proud moci. Bylo dobře, že jsem si to uvědomil teď, když ještě nebylo příliš pozdě to zvrátit. Bylo dobře, že jsem se stále mohl zlepšit ve své vlastní oblasti a ne v Perutově. Dokonale zvládnout techniku kopí vysokého řádu nebyl konec. Jen to, že jsem se naučil Šílený tajfun, neznamenalo, že to byla jediná cesta, po které jsem mohl kráčet.

„Shine, řekl jsi, že nepoužiješ manu...”

Cítil jsem, jak se vzdouval slabý vír. Nezastavil jsem to. Protože jsem se plně pohroužil do soustředění moci svého těla do hrotu svého kopí, přirozeně reagoval Perutův okruh, co byl součástí mého těla.

Byl jsem připravený. S tou myšlenkou jsem se natáhl kupředu.

Kopí hladce zajelo do ledu. V té chvíli jsem si pro sebe zamumlal: Dokázal jsem to.

Obrovský ledový blok, co zabíral velkou oblast, zmizel, jako kdyby nikdy neexistoval. Ačkoli jsem nepoužil žádnou manu, to, čeho jsem dosáhl, bylo ještě absurdnější než to, čeho jsem dosáhl předtím. Poté, co jsem ze sebe vylil veškerou energii svého těla, jsem se nepatrně zapotácel. A Perutův okruh zavířil, jako kdyby na to čekal, a konejšil mé vyčerpané tělo. Sumire konečně vydechla vzduch, co v sobě zadržovala.

„Úžasné...!”

„Vidělas to?”

„Ano, viděla! Viděla jsem to, Shine! Všechno! Rozhodně se to naučím, rozhodně! S tímhle bych měla být schopná svou úlohu splnit!”

„Říkal jsem to.”

Ačkoli to mělo vedlejší účinek v tom, že mě Sumire uctívala ještě víc, Sumira nabyla nadšení. Prakticky jsem viděl, jak jí v očích planul oheň. Dokonce ani já jsem si nemyslel, že to tak dobře zabere.

Na druhou stranu jsem měl na mysli ještě něco jiného. Ta moc, co jsem zrovna ukázal. Kdybych ji dokázal sloučit s manou a svými ostatními schopnostmi...!

V té chvíli, kdy jsme my mistr a učedník hořeli zápalem, mi k uchu doputoval hlas.

[Dodělal jsi, co jsi musel udělat na Zemi, gildmistře Revivalu?]

Snažil jsem si vzpomenout, komu ten hlas patřil, a nakonec jsem si vzpomněl. Byla to gildmistrová administrativní gildy Ztracené Údolí Eleine.

Bez váhání pokračovala: [Teď bys na nás měl mít čas, ne? Je tu zakázka.]

[Zakázka?]

[Ano, zakázka.]

Měl jsem pocit, že jsem viděl, jak se široce usmívala.

[Zakázka pro Dimenzionálního žoldnéře na světě Edias, kterou má pod dohledem kobka.]
-----------------------------------------------

~ Suchopárnou lekci máme za sebou a teď možná přijde zase nějaká ta akce! ~

<Předchozí>...<Následující>