ICDS - kapitola 265

Kapitola 265 – Před Svatou neutečeš (5)

Nejdřív jsem byl až v příliš velkém šoku, abych něco řekl, ale když jsem o tom popřemýšlel, bylo přirozené, že měla Zlé oči. Správně, ovládala ji mocná kletba, kterou nedokázal vyléčit žádný pokrok ve vědě nebo medicíně nebo nejvyšší řád léčitelské schopnosti. Nedávalo by smysl, kdyby to nezpůsobovalo něco jako Zlé oči.

„Jsi to vážně ty, Hrdino?”

„Už jsem ti to řekl mnohokrát. Jmenuju se Kang Shin.”

„Vážně jsi Hrdina...!”

„Vidím, že se nijak nezměnilo to, že ostatní neposloucháš.”

Ačkoli to bylo poprvé od narození, co promluvila, bylo trochu děsivé, jak přirozeně pohybovala rty a jazykem. Vážně byla jako princezna, které zlomili kletbu. Něco podobného jako v pohádkách.

Bezpochyby měla ty Zlé oči od narození. Zlé oči byly strašlivá pravomoc, která na tělo kladla nezměrné břímě. Tehdy musela mít v těle málo nebo možná vůbec žádnou manu. A její tělo muselo vědět, že kdyby otevřela oči, čekala by ji pouze smrt.

A proto nemohla oči otevřít. A protože její zrak to nedokázal pokrýt, přišla i o sluch a hlas. Nebyla to kletba, ale její zoufalý pokus snížit břímě na své tělo. Samozřejmě si to nikdy neuvědomila.

Napadlo mě, že bych jí to vysvětlil, ale rozhodl jsem se, že to neudělám. Měl jsem pocit, že by to akorát povzbudilo její způsob přemýšlení, kdy všechno zveličovala.

Ale Ciara byla z nějakého důvodu zticha. Teď mohla vidět a mluvit. Bez ohledu na to, jak byla předtím tichá, nebylo by přehnané, kdyby teď vzrušeně brebentila. A navíc když šlo o Ciaru, která na konec věty vždycky kladla vykřičníky...

„Ciaro?”

„Ano! Ano!”

Ne, mýlil jsem se. Nikdy svět neviděla na vlastní oči. Dávalo smysl, že byla mimo.

Ciara se na mě dívala a pak najednou začala brečet. Čekal jsem, že bude plná emocí, ale stejně mě to překvapilo, protože slzy nebylo něco, co bych si s ní kdy spojoval.

„Proč brečíš? Řekl jsem ti, že to dokážu spravit.”

„N-ne. To nic, Hrdino...! T-to jenom...!”

Ciara si slzy neotřela a jenom ke mně vzhlížela. Pak tiše zamumlala: „Ještě... ještě víc, mnohem nádhernější, než jsem si myslela...”

„...To rád slyším.”

Nebylo možné, aby svět, co si v duchu malovala, byl stejný jako svět, co viděla na vlastní oči. Teď mohla sama všechno spatřit a posoudit. I kdyby to nebylo tak moc jako u mě... Doufal jsem, že časem pozná hodnotu ostatních.

Poprvé jsem s Ciarou soucítil, natáhl jsem se a pohladil ji po vlasech. Nezačala jednat přehnaně a prostě se usmála. Jen kdyby se dokázala chovat dál takhle... Cítil jsem, jak mě bolí hlava při vědomí, že to tak nebude.

Ciara znovu nabyla svůj zrak a hlas. A kromě toho měla Zlé oči od narození. Její moc předvídání byla prostě výsledkem toho, že se její vrozená moc probudila.

Svýma očima viděla budoucnost. Byla to prostá schopnost, a přesto to mělo nezměrné důsledky. Stačilo, že jenom otevřela oči, a její schopnost dalece přesáhla to, co byla. Pokud vynaloží úsilí a ovládne své oči, možná vážně nebude existovat místo, co by uniklo jejímu zraku. Ačkoli v sobě nesla nebezpečné myšlenky, dokud budu vedle ní, bude mě následovat. Revival zrovna získal nenahraditelného spojence.

Ale Ciařina situace nebyla jen dobrá. Jak jsem řekl předtím, nemohla mluvit a oči měla uzavřené, protože její tělo nedokázalo zvládnout její Zlé oči. A to platilo ještě i teď, i když byla uživatelem schopnosti.

Elixír posílený Enigmou zesílil manu v jejím těle a přinutil její tělo do normálního stavu. Až účinek Elixíru vyprchá, znovu to její tělo zatíží. Možná dokonce ještě víc než předtím. Byla to moje chyba, neboť jsem nikdy nezvážil možnost, že by mohla mít Zlé oči. Ale jelikož otevřela oči, bylo nezbytné vytrénovat její tělo, mysl a manu. Okamžitě.

Hwaya na mou žádost odpověděla s odumírajícím výrazem.

„Nenávidím to...”

„Prosím, Hwayo. Udělám, co budeš chtít.”

„Velmi dobře víš, že tě nemůžu odmítnout... Huu, taky to je pro Revival, takže to nevadí. Snesu to.”

„Moc děkuju.”

Ciara se Hwayě poklonila. Poté, co otevřela oči, se jasně zklidnila.

Hwaya si odfrkla a namítla: „Zaprvé zapracujme na tom, abychom zvládly manu v tvém nitru. Zrovna teď je celá zacuchaná.”

„To proto, že ji nedokáže vědomě ovládat. Její potenciál by neměl být špatný... Přece jenom rozdává veškeré schopnosti.”

„To doufám, Shine. Budu trochu drsná, takže nám dej trochu prostoru. Čtyři dny.”

„Čtyři dny?!”

Co měla v plánu tomuhle dítěti udělat?! Neříkejte mi, že si na ní hodlala vylít hněv? Když Hwaya spatřila můj ustaraný pohled, ušklíbla se.

„Co? Jsem první člověk na Zemi, co systematicky trénoval manu. Jelikož jsem ji přijala za svou učednici, nemůžu na ni být hodná, i když je to dítě. Potřebuju čtyři dny, takže odejdi.”

S tím mi Hwaya poslala zprávu.

[Během toho údobí dokážu zhruba vyřešit to, co tě trápí.]

„...Vážně jsi úžasná žena.”

„Jo, já vím.”

Hwaya přikývla, jako kdyby to byla ta nejočividnější pravda. Pak mávla rukama, aniž by se na mě podívala. Usmál jsem se a odešel jsem, jak chtěla.

„Hodně štěstí, Ciaro. O zbytek se postarám.”

„Ano, Hrdino. Budu se snažit ze všech sil! Kvůli tobě, Hrdino!”

„Ne, dělej to kvůli sobě a ne kvůli mně.”

Přesně takhle čarodějka na žádost hrdiny přijala svatou za svou učednici. To byl ale zmatek.

Poté, co jsem Ciaru zanechal v Hwayině péči, jsem šel hledat Walkera. Jelikož už jsem mluvil s Hwayou a pár dalšími, nemusel jsem váhat s tím, co jsem naplánoval.

„Co je, Kang Shine? Tváříš se nepříjemněji než obvykle.”

„Neměl bych?”

Předem jsem Walkerovi poslal zprávu, ale zdálo se, že stejně nebyl v kobce. Poté, co se posledně stalo s Akčními kobkami a invazí démonů, odhodlaně stoupal kobkou, takže se zdálo, že jsem si to dobře načasoval. Když jsem za ním zašel, Walker nebyl u sebe doma, ale kouřil venku.

Bylo poledne. Kdyby to bylo dřív, strážil by Yuu. Ačkoli neuplynulo moc času, měl jsem pocit, že se změnilo spoustu věcí. Hořce jsem se usmál. Walker sklepl svou cigaretu a odměřeně promluvil: „Pokud mě hodláš navštívit, řekni mi to předem.”

„Řekl jsem.”

„Tři nebo čtyři hodiny předem.”

„...Máš nějakou jinou návštěvu?”

„...Ne.”

Walker se vyhnul mému pohledu. Na chvíli očima spočinul na okně ve druhém patře. Záclony tam byly pevně zatažené, jako kdyby měly skrýt, co bylo uvnitř. No, na tom nezáleželo. Řekl jsem mu, proč jsem přišel.

„Už nepotřebuješ Duševní úmluvu.”

„Osmělil ses, Kang Shine.”

„Jen si myslím, že bych měl věřit těm, co můžu věřit.”

„Ty? Mě? Probudil jsem se příliš pozdě na to, abych to viděl, ale slunce muselo vyjít na západě.”

„Walkere, potřebuju tvoje svolení, abych to mohl zničit. Duševní úmluvu, zničme ji.”

Ignoroval jsem Walkerovo plácání, vytáhl jsem naši Duševní úmluvu a promluvil jsem jasným hlasem. Walkerovi se rozšířily oči a vyfoukl dým. Jak vydechl, odhodil cigaretu a přikývl.

„Dobře, zničme to.”

Aniž bych musel něco udělat, Duševní úmluvu to roztrhalo na kusy. Cítil jsem, že to smluvené pouto mezi mnou a Walkerem naprosto zmizelo. V té chvíli se Walker objevil za mnou. Pěst měl ovinutou černou aurou.

„Jen mě nech tě jednou praštit...!”

„Zamítá se.”

Bez ohledu na to, jak moc Walker zesílil, nebyl mým protivníkem. Kvůli tomu, jak byl předvídatelný, nemohl jsem ho nechat mě praštit, i kdybych chtěl. Zlehka jsem se mu loktem otřel o krk. Walker padl nazad a zaklel.

„K čertu s tebou, jsi příliš upjatý.”

„Díky za kompliment.”

„Zmizni. Vypustím ze sebe všechny ty kletby, co jsem v sobě do teď zadržoval.”

„Jo, to rozhodně můžeš.”

Ušklíbl jsem se. Zrovna když jsem se chtěl užuž otočit, uvědomil jsem si, že jsem mu chtěl říct ještě něco: „To ty jsi uzavřel Duševní úmluvu se Sophií, že? Jelikož je to omezení pryč, zbav se i její úmluvy.”

„Jasně.”

„Chci ji vidět a říct jí to sám, ale jelikož jsi venku, určitě bude nesnadné, aby se ve svém nynějším stavu s někým setkala.”

„Ehm!” odkašlal si Walker nahlas.

Ušklíbl jsem se a uštědřil mu další úder. „Takže kdy si dám nudle? Miluju nudle, víš?”

„Ty mizero...”

Walker skřípal zuby, zatímco já jsem odkráčel s mnohem lepším pocitem než kdy dřív. Vesele jsem si broukal.

Bylo by pěkné vydat se s touto radostí přímo na 30. podlaží Beyond, ale předtím jsem musel něco udělat. A to souboj s Perutou, ke kterému došlo jednou za měsíc. Jelikož pravidelný souboj s ním mi umožňoval uvědomit si, jak moc jsem se zlepšil, neměl jsem v plánu to brát na lehkou váhu.

Okamžitě jsem šel do Rezidenční oblasti a zamířil jsem do podzemní tréninkové místnosti. Byla tam jenom Sumire, bodala kopím do vzduchu. Nepatrně mě to překvapilo.

„Sumire?”

„Ach, Shine!”

Uvítala mě s úsměvem. Jelikož měla blízko k Hwayě, už jsem to věděl, ale kdybych si měl vybrat mezi psem a kočkou, měla blíže k psovi. Kdyby měla oháňku, měl jsem podezření, že by jí vrtěla 100x za sekundu.

„Přišel jsi trénovat?”

„Jo, s Perutou.”

„Odejdu, takže jen do toho! Mohl bys potom bojovat se mnou...?”

„Samozřejmě. Jsi tak pilná, Sumire.”

„Jen dělám, co můžu. Dokonce i v posledním incidentu došlo hodně lidí zranění, protože jsem je nedokázala ochránit. Nechci, aby se to stalo znovu.”

Byla tak oslnivě jasná, že jsem se na ni nemohl podívat. Neměla by Sumire být svatá místo Ciary?

„A kromě toho Athena má také schopnost, co má spojitost s kopím. Jen ji nedokážu použít, protože nejsem dostatečně zručná. Musím ji získat, než se objeví další Akční kobky.”

„...Promiň, že tě nutím tak moc dřít.”

„Vím, že nejtěžší to máš ty, Shine. Jen jsem ráda, že ti můžu být ku pomoci!”

Anděl!

„Ach, mluvím moc dlouho. Tak já jdu. Až dobojuješ, zavolej mě!”

„Ne, Sumire. Můžeš prostě přihlížet z ústraní.”

„He? Ale...”

„Nevadí to. Možná se něco naučíš. Hmm, ale tohle si pamatuj,” dodal jsem se suchým úsměvem. „Bude to vypadat, jako že tančím sám se sebou.”

Postavil jsem se doprostřed tréninkové síně s očima zavřenýma a zavolal jsem Perutu. Zdánlivě věděl, co jsem chtěl, neboť okamžitě vytvořil Imaginární svět a postavil se mi. Na tváři měl potěšený úsměv.

„Míříš do další říše.”

„Chci dorazit co možná nejrychleji. Musím jim toho spoustu splatit.”

Pozvedl jsem své kopí a zaujal postoj.

Peruta mávl rukou a namítl: „Ale ne, netrpělivost je pro válečníka tabu. Netrpělivost vede k chybám a chyby k porážkám. Když člověk začne být neschopen vzít si zpět, o co přišel, stane se z něj Kahar.”

„Zapamatuju si to. I když nevím, co to je Kahar.”

„Ups, moje chyba. Kahar v řeči mého světa znamená pohroma. Takový ten druh pohromy, co zůstává skrytý a pak se náhle zjeví a vše pozře. Když se z člověka stane Kahar, nic nezůstane, ani on sám. Nakonec zničí i věci, co chtěl ochránit.”

Upřímně řečeno to znělo skvěle.

„Budu si to pamatovat.”

„Tak si pamatuj i tohle. V jiné řeči se Kahar nazývá Bůh pomsty.”

Peruta pozvedl své kopí, namířil jím na mě a zostra křikl: „A teď pojď! Odhoď svou netrpělivost a touhu po pomstě! Pro teď mysli jen na to, abys dosáhl na vrchol umění boje s kopím!”

„Samozřejmě!”

Za deset hodin.

Se můj Šílený tajfun dostal do levelu 7.

-----------------------------------------------

~ Když Shin zmínil, že má rád nudle, narážel na tzv. "svatební nudle" - pokrm, který se tradičně jí při slavnostních příležitostech. ~

~ Jelikož teď poslední dobou nestíhám - kombinace různých faktorů od počasí po práci - aktualizace budou pravděpodobně jednou týdně. ~

<Předchozí>...<Následující>