ICDS - kapitola 264

Kapitola 264 – Před Svatou neutečeš (4)

Ciara mrkla se zmateným výrazem. Mohl jsem to nazvat roztomilé, ale kvůli své averzi vůči její osobě mi připadala ohavná bez ohledu na to, co udělala. Ale teď bylo na čase své pocity pominout. Suše jsem si odkašlal a pokračoval jsem:

„Už jsem ti to řekl. Kvůli čemu jsem potřeboval tvou pomoc?”

[Protože se objevili nepřátelé, co dokáží anulovat moc kobky... že?]

„Jo.”

[A proto jsi mě zavolal, Hrdino. Abych přečetla jejich pohyby a předem se připravila.]

„Správně.”

[Takže abych zesílila, neměla bych...]

„Ne, ne.”

Zakroutil jsem hlavou. Sherafina mi samozřejmě řekla, že bylo třeba, abych z Ciary udělal průzkumníka kobky.

Ale to bylo proto, že Sherafina nevěděla o Lespině.

Lord kobky nebyl bůh. Nebyla všemocná. Její návrh byl rozumný, ale v tomto případě ne. Jak bychom mohli proti nepřátelům, co mohli ignorovat moc kobky, bojovat s mocí kobky? A to byl částečně důvod, proč jsem se vzdal drilování stavových hodnot! Snadno navýšené levely z kobky? Bylo to jiné. Spíš než sladké ovoce, co jsem dostal za odměnu za dokončení testů kobky, jsem chtěl samotné ty testy.

Z tohoto důvodu bylo stoupání kobkou výhodné pro uživatele schopností bojového typu. Byl obrovský rozdíl mezi těmi, co zakusili souboj, a těmi, co ne. Ti, co vyhráli nad mocnými nepřáteli, získali zkušenosti, co byly jiné než levely dané kobkou. Toto jsem považoval za další aspekt ligy člověka. Věřil jsem, že toto byl také důvod, proč mě sledovalo tolik bohů.

Ale Ciara byla jiná. Byla křehká. Limit její fyzické síly byl s největší pravděpodobností zvednutí nože a vidličky. Zvenku bylo snadno vidět její nedovinuté tělo. Ačkoli v sobě nesla zvláštní a nezměrnou manu, mohla ji použít, jen když použila svou schopnost. Většinu času akorát prosakovala z jejího těla. Nepoužívala svou manu. Když pominu její nadání na magii, nikdy svou manou ani nevládla.

I kdyby vstoupila do kobky, co by zmohla? Kdybych ji spároval s jiným uživatelem schopností, samozřejmě bylo možné, že by zesílila. Během toho procesu by Sherafina s největší pravděpodobností přečetla její schopnost a pomohla jí ji rozvinout. Ale jak už jsem řekl dřív, taková schopnost byla před nepřáteli jako Lespina k ničemu. Možná by se ani řádně neaktivovala.

„O kolik se tvoje schopnost zlepšila?”

[Rozsah se zvýšil o dalších 20 km v průměru.]

„Takže pořád roste?”

[Ano, Hrdino. Čím víc svou schopnost používám, tím víc sílí. Ale neznám, odkud pramení.]

„Dobře, pak mám nápad.”

Když jsem si věřil, že dokážu její schopnost rozvinout, vytáhl jsem list papíru. Byla to Duševní úmluva.

[Cítím z toho úžasnou moc... a neblahou auru.]

„Jo. Nedokážu ti tak snadno věřit, takže to je neprůstřelná metoda...”

V té chvíli jsem zaváhal. A pak jsem se zamyslel. Ciara neviděla svýma očima, ale uvědomila si, co dělám, a otočila se na mě. Mohl jsem její počínání nazvat obdivuhodným, ale kvůli své averzi vůči ní... Zbytek jsem nemusel říkat.

Zeptal jsem se: „Proč mě máš ráda?”

[Protože je to můj osud!]

Nenávidím... Ne, vydrž to.

„Co jsem předtím řekl, dokážeš to?”

[Nemyslím si, že to je moc efektivní. Pokud mi to dovolíš, budu pátrat po další metodě, Hrdino. Na svět, kde budeš vládnout, se toho musí hodně připravit!]

„Pořád to dokážeš, i když zpřetrháš pouta se svou rodinou?”

[Bude to o něco obtížnější, ale dokážu to! Dokud budu mít pravomoc udělovat schopnosti, můžu uživatele schopností přinutit k... Ehm. Každopádně to půjde!]

„Zamítá se.”

[Uuu... Dobře.]

„Přidělím ti pozorovatele. Nevadí to?”

Neodpověděla mi hned. Pak naklonila hlavu ke straně a zeptala se: [Ten předmět, co jsi vytáhl, dokáže omezit mé počínání, správně?]

„Správně. Dokáže to omezit dokonce i to, jak přemýšlíš. Je to děsivý předmět.”

[Tak proč ho nepoužiješ a místo toho na mě nasadíš pozorovatele?]

Byla to férová otázka. Cítil jsem se špatně, že bych na Ciaru použil Duševní úmluvu? Ani v nejmenším. Už jsem Duševní úmluvu použil na tolik lidí. Dokud se podmínky úmluvy dodržely, Duševní úmluva nebylo nic jiného než list papíru. Něco, co nepředstavovalo moc nebezpečí. Pokud tím cílem byla Ciara, vážně jsem nemusel váhat.

Ale i tak jsem došel k tomuto rozhodnutí.

„Ne, napadlo mě, že bych neměl dál používat Duševní úmluvu na své spojence.”

[Jsem dojatá, Hrdino! Konečně jsem se stala tvojí ženou! Aaa, jsem tak šťastná!]

„Neměň téma.”

Ciara se chvěla v eufórii. Ačkoli mě při pohledu na to mrazilo, věděl jsem, že jsem ji mohl omezit i bez použití Duševní úmluvy.

Důvod byl prostý. Ona... Ehm, až příliš mě měla ráda. Každý její počin byl nakonec pro moje dobro. Pokud to bylo v můj prospěch, přijala jakoukoli oběť a ospravedlnila jakýkoli počin. A proto jsem se s ní nechtěl zaplétat. Bál jsem se, že udělá něco, co jsem nemohl ovládat.

Ale tak to teď nebylo. Měl jsem více než dost moci, abych její počínání ovládl. Neměl jsem důvod k obavám. A kromě toho než abych se vyhýbal tomu, čeho se bojím, a ignoroval to, věděl jsem, že bylo lepší si to držet u sebe a dohlížet na to. Tohle bylo rozhodnutí, ke kterému jsem došel, když jsem zanalyzoval data, co nasbírali succubové.

„Řeknu to ještě jednou, zbav se organizace, co jsi vytvářela.”

[Už se použilo obrovské množství peněz a lidských zdrojů. Jsem si jistá, že ti to do budoucna velmi pomůže, Hrdino!]

„Nepotřebuju to. Zbav se jí. Nebo ji můžeš dát své rodině a říct jim, že si s ní můžou dělat, co chtějí.”

Jak jsem to řekl, chvíli jsem přemýšlel. Rodina Kenexů bude rozhodně proti, abych jim Ciaru odvedl. Během toho by mohlo dojít k titěrnému střetnutí... a mohl jsem využít této šance, abych se této organizace zbavil. Jo, to znělo jako dobrý plán.

Ciařina odpověď byla každopádně zajímavá.

[Ano! Tak to zařídím tak, abychom nad nimi kdykoli mohli znovu nabýt kontrolu!]

„To nebude třeba. Už jsem získal všechno, co jsem chtěl. Včetně tebe.”

[...Ano.]

Z nějakého důvodu se Ciara ošívala a červenala. Přemýšlel jsem, kvůli které části mého prohlášení se chovala tak otravně, ale jelikož jsem se o ni vážně nezajímal, prostě jsem to ignoroval.

Uložil jsem Duševní úmluvu a pomyslel si, jak to byla dobrá příležitost.

Někteří členové Revivalu měli stále obojek. Ilayda Van a Laz Michel... Byli to důvěryhodní lidé, ale chtěl jsem na ně o něco déle dohlížet. Ale Leon, Walker a Sophie už byli na palubě Revivalu a nemohli vystoupit. A i když jsem tohle pominul, už jsem věděl, co to bylo za lidi. Duševních úmluv už nebylo třeba. Dát jim na krk obojek nebylo nic jiného než urážka. Rozhodl jsem se jich zbavit.

Walker mě možná bude proklínat a zaútočí na mě, jen co se osvobodí ze své Duševní úmluvy, ale jedna rána nebude tak špatná. Vždycky jsem mu ji mohl stokrát vrátit.

[Hrdino, o čem přemýšlíš? Taky to chci slyšet!]

„Ne. Od tohoto okamžiku jsi každopádně členem Revivalu. Ačkoli do kobky nepůjdeš.”

[Tajný agent? Jenom pro Hrdinu?!]

„...No, nazvěme to tajný agent pro Zemi.” Hořce jsem se usmál a přikývl. Pak jsem pokračoval: „Trénovat tě budu já. Hwaya také pomůže. My dva jsme v zacházení manou zruční a pomůže ti to rozvinout si svou schopnost.”

[Trénink od Hrdiny... Můžu jít ven a zklidnit v sobě tohle vzrušení?]

„Ne. Nebuď vzrušená. Nezklidňuj se. Hwaya tam taky bude. Jasné? Bude tam Hwaya! Nezapomeň na to!”

[Kéž bys tam byl jenom ty, Hrdino...]

Co jen tahle holka jedla, že byla ve třinácti tak extrémní?! Musel jsem si vyslechnout výchovné postupy rodiny Kenexů. A pak všechny přiměju pokleknout a omluvit se.

„Nejprve ti otevřeme oči a pusu. Nemám ve stylu pracovat s lidmi, aniž bych je řádně odškodnil.”

Až na Walkera.

[Hm... Tohle bude možná troufalé, Hrdino, ale můžu něco říct?] Ciara se zatvářila žalostně a potřásla hlavou. Takový výraz jsem u ní ještě neviděl. [Ne že bych chtěla o tvých slovech pochybovat, ale nikdy jsem nedokázala napravit toto postižení, s kterým jsem se narodila.]

„Možná ses setkala akorát se špatnými doktory.”

[S moderní medicínou to bylo nemožné. I když manové kameny a ostatky netvorů přinesly do medicíny a vědy obrovské pokroky, nebylo to dost, aby mi to spravilo oči. A to samé platí o mých ústech. Řekli, že mě blokovalo něco, k čemu se věda nemohla přiblížit. Něco jako kletba.]

„Takže?”

[Rodina Kenexů a já jsme se pokusili zmobilizovat všechny uživatele léčitelských schopností. Rodina Kenexů je větší, než si myslíš, Hrdino. Všichni uživatelé léčitelských schopností na Zemi se mě pokusili vyléčit. Jedním z nich byla slečna Ilayda Van, která je momentálně v Revivalu. Nikdo nedokázal zotavit můj zrak, ani hlas. Ačkoli mezi nimi nebyla slečna Palludia, nemyslím si, že to s ní dopadne jinak.]

„Hm, jo, Ludiina moc možná nebude stačit.” Pokrčil jsem rameny. „Ale já jsem jiný.”

[V tvojí moc mám samozřejmě největší důvěru, Hrdino! Ale nechci se v tobě zklamat. Nechci se zklamat v sobě tím, že budu vůči tobě cítit zklamání. Teď jsem šťastná. Jsem v pořádku.]

Ciařin přístup byl jasně nepřirozený. Kroutila hlavou, jako kdyby se něčeho bála. Měl jsem své pochybnosti a pak jsem si vzpomněl na něco očividného.

Bylo jí jenom třináct.

Na svůj věk byla chytrá a svéhlavá, takže jsem ji nikdy nepovažoval za třináctiletou. Správně. Byla mladá. Možná že měla příliš málo času na to, aby své postižení přirozeně přijala.

Od chvíle, co se narodila, nemohla vidět, slyšet a ani mluvit. Zdálo se, že své postižení přijala jako platbu za to, že se stala uživatelem schopností. Chovala se hrdě a nikdy o svém počínání nepochybovala. Jelikož při narození zaplatila tak vysokou cenu, nijak se neostýchala svou moc použít. Svatá vybraná Bohem... Dávalo smysl, že na sebe tak nahlížela.

Ale i tak bylo těžké říct, že své postižení překonala. Její počínání vlastně ukazovalo, jak velký komplex měla vůči svému postižení. Její nynější reakce tuto teorii naprosto prokázala.

Zklamal jsem sám sebe. Věděl jsem, že se její slepé počínání zakládalo na jejím postižení, ale celou tuhle dobu jsem vůči ní pociťoval nepřátelství.

Byl jsem celkem hrdý, že jsem ve svém věku měl schopnost lidi prohlédnout, ale zdálo se, že to bylo jen pošetilost nováčka. Kdo jsem byl, abych lidi soudil a nenáviděl? Bylo mi jenom dvacet dva! Bylo dobře, že jsem si to teď uvědomil. I když jsem nechtěl, v mém postavení bylo třeba, abych myslel a jednal takto.

Některé její počiny byly rozhodně neodpustitelné. Spáchala zločin, který se nedal nijak ospravedlnit. Měl jsem pocit, že se její způsob smýšlení nezmění, a tak jsem učinil rozhodnutí, že její počínání omezím. Jelikož se nikdy nebude kát ze svých hříchů, bez ohledu na to, kolik dobra udělá, navždy zůstane hříšníkem. A já ji budu navždy nenávidět. To jsem si myslel.

Ale teď jsem měl pocit, že jsem spatřil drobný potenciál. Způsob, jak jí otevřít srdce, které se svým způsobem nedalo nikdy otevřít nebo změnit. Přimět ji uvědomit si své chyby a přimět ji jednat na základě své volby a ne kvůli mně.

Jelikož jsem měl stejně v plánu to udělat, nebylo třeba váhat. Vytáhl jsem z inventáře Elixír.

[To je...?]

„Ach, tohle stačit nebude. Je to zázračný lék, ale stejně se mu trochu nedostává moci, aby vyřešil tvou kletbu. Byla by škoda použít dva, takže použiju jenom jeden.”

Krátce jsem jí odpověděl a nadechl se. Rozhlédl jsem se, přikývl a zamumlal: „Suverén.”

V mžiku mě obklopila moc Enigmy. Automaticky se rozdělila na útok a obranu a pak následovala cestu Perutova okruhu, aby cirkulovala v mém těle. Uprostřed cyklu jsem tuto manu Enigmy uchopil.

[Hrdino, co... jaká úžasná moc. Nevidím tě. Vážně jsi tam?]

„Brzy tě nechám to spatřit na vlastní oči.”

Široce jsem se usmál a plně jsem se soustředil na Elixír ve své ruce. Dlouho jsem o tom uvažoval. Posilování předmětů mocí Enigmy.

Nebylo to nemožné. V tuto chvíli byla Enigma moje. Pokud jsem ji nemohl použít, jak jsem chtěl, jak bych se mohl nazývat mistrem? Jako kdyby na důkaz toho se mana Enigmy držela mé kontroly a naprosto vstoupila do flakónku Elixíru. Ciara, co neviděla, se akorát chvěla kvůli energii, co cítila.

„Hotovo.”

[Co... Co musím udělat, Hrdino?]

Ciaře se chvěl hlas. Ušklíbl jsem se a chopil jsem se její pevně sevřené pěsti. Pomalu jsem ji otevřel a pak jsem jí do ruky vložil lahvičku Elixíru. Ona ji pak opatrně uchopila, bála se, že se rozbije.

„Prostě to vypij.”

Nakonec jsem navedl Enigmu, abych tu lahvičku otevřel. Ciara s rozechvělýma rukama si vložila Elixír do úst. A pak to naráz vypila. Ani v nejmenším nepochybovala. Kvůli její náklonnosti mě znovu zamrazilo. Až otevře oči a spatří mě, uvidí, že jsem jiný, než si mě představovala, rozladí ji to a ta její náklonnost vůči mě vyprchá? Ach, prosím! Ať to tak je! Na okamžik jsem měl takové zbožné přání.

A pak otevřela oči až příliš přirozeně, jako kdyby byla lež, že je nemohla otevřít.

„Ach, aaaa...”

„Ciaro, ty...”

Jakmile jsem spatřil její oči, uvědomil jsem si, proč na ní padla taková velká kletba.

„Hrdino...”

Velké černé duhovky, co byly jasné jako hvězdná obloha. A v každém oku měla jasně vyrytý bílý kříž.

Byla jediný vrozený uživatel Zlých očí, co se na Zemi zrodil.
-----------------------------------------------

Autorova poznámka:

Shin a Hwaya získali své Zlé oči tím, že si zvýšili ligu a prokázali svou kvalifikaci. Kromě Ciary jsou jedinými dalšími v příběhu, co se narodili se Zlýma očima, Loretta a Daisy.

Chápete, proč Ciara nemohla otevřít oči nebo mluvit, že? A jakou schopnost mají ty Zlé oči! Schopnost Zlých očí se přece jenom nedá skrýt jen tím, že člověk zavře oči! Huhu.

V další kapitole bude podrobné vysvětlení!
-----------------------------------------------

~ Ciara najednou vidí, takže by ji to mohlo rozptýlit z jejího pobláznění... ~

<Předchozí>...<Následující>