ICDS - kapitola 263

Kapitola 263 – Před Svatou neutečeš (3)

| Dostal ses do levelu 81. Získal jsi 5 bonusových stavových bodů. |

| Získal jsi právo vstoupit na 30. podlaží Beyond. |

| Získal jsi 5 bonusových stavových bodů. |

| Dostal ses do řádu Platina 9. Získal jsi právo jmenovat jednoho nového průzkumníka. |

| Úžasné! Jsi první v historii První kobky, komu se povedlo porazit Rytíře smrti sólo na první pokus! Kobka si tě bude pamatovat jako skvělého průzkumníka. Za odměnu jsi získal 2 technické body. Technických bodů celkem: 51 |

| Získal jsi titul Mistr Rytíře smrti. Všechny stavové hodnoty +2. Účinek titulu bude platit, i když titul nebude aktivní. |

| Porazil jsi Rytíře smrti sólo. Získal jsi zvláštní odměnu, Helmu Rytíře smrti. |

| Získal jsi 700 tisíc zlatých. |

| Získal jsi jedinou odměnu, co Prvnímu průzkumníkovi zůstala skryta. Blahopřejeme! Hodnota štěstí +1. |

| Tajemství. Dech smrti. |

Poté, co jsem porazil Rytíře smrti, došlo na Sherafininu zprávu s obvyklou fanfárou.

Konečně jsem se stal průzkumníkem platinového řádu. Platinový řád v První kobce! Co mi kdysi přišlo tak daleko, jsem teď měl na dosah. Kvůli tomu, jak rychle jsem stoupal kobkou, jsem si stále nebyl jistý, jestli to bylo úžasné.

„To je celé? Myslel jsem si, že když se stanu průzkumníkem platinového řádu, dostanu toho víc.”

Sherafinin neměnný tón mě zbytečně otravoval. Rozhodně to byla nahraná zpráva! Zatímco jsem takhle planě uvažoval, když jsem spatřil první odměnu, trhl jsem sebou.

Dech smrti. Tato technika...

„Ech? Počkat, hm, he...?”

Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněl, co to bylo. Tato technika byla první technika, co Rytíř smrti použil a kterou jsem snadno zastavil! Tato slabá technika byla tajná odměna?! Nebylo to na První odměnu trochu moc chabé?

„I tak se ji naučím, ale stejně...” bručel jsem, zatímco jsem se tu techniku učil.

Následující zpráva potvrdila, že jsem získal techniku, co se Rytíř smrti snažil použít.

| Naučil ses techniku Dech smrti (pasivní). Během bitvy vstřebáváš a ukládáš energii smrti. A pak tu uloženou energii smrti můžeš vypustit na cíl. Abys tento účinek mohl použít, musíš nasbírat 10 nebo více jednotek energie smrti. Čím víc nasbíráš, tím mocnější bude účinek. Nevyužití nasbírané energie smrti může vést ke špatným následkům a tuto energii můžeš používat úplně stejně jako jiné energie. Nemusíš ji vychrlit ústy. |

„Ech?”

Počkat, tohle bylo jiné, než co jsem si myslel! Myslel jsem si, že to byla technika, co mi umožňovala chrlit smrtící dech, ale zdálo se, že jsem se těžce mýlil. Také v tom byl zahrnutý proces vdechování.

Během toho procesu jsem mohl z těch, co jsem zabil, nasbírat energii smrti, a pak ji použít jinak?

„Tohle... Ehm...”

Prakticky se ze mě zrovna stal nový Rytíř smrti! Co to bylo za techniku?! Úžasné!

Dech smrti nebyl jen nezvyklá technika. Umožňovalo mi to ovládat energii smrti, energii, o které jsem do teď nevěděl. Jestli si na tuto techniku zvyknu a nakonec ji přiměju překonat říši technik, aby se stala mou vlastní mocí, záleželo na mém úsilí.

Novou techniku se mohl člověk nejlépe naučit tak, že bral lekce od zručného seniora. Správně, už jsem měl dobrého seniora.

„Ukaž mi tu svou auru smrti podrobněji! Auru smrti, ukaž mi svou auru smrti!”

[Co to s těmi dnešními vyzyvateli je? To se ze všeho toho stresu pomátli...?]

Rytíř smrti, co mi čelil, ustaraně naklonil hlavu ke straně, zatímco pozvedl svůj velký meč přetékající aurou smrti. Já jsem tomu čelil a vesele jsem přikývl. Než nasbírám veškeré jeho vybavení, přísahám, že se od něj naučím, jak ovládat energii smrti! To jsem si přísahal, zatímco jsem na něj namířil kopím.

„Vítej.”

| Nasadil sis sadu vybavení Rytíře smrti. Síla a Konstituce +50. Když máš sadu Rytíře smrti nasazenou, můžeš jednou denně použít Sběr smrti. |

| Když použiješ Sběr smrti, povolá to zbraně tvých nepřátel, co jsi porazil, a ty zaútočí na tvůj cíl. Čím víc nepřátel zabiješ a čím mocnější byly jejich zbraně, tím mocnější bude i technika. Ačkoli je možné k povolaným zbraním přidat svou vlastní energii, měj na paměti, že svatá energie není vhodná pro zbraně plné zášti. |

Měl jsem štěstí. Dokázal jsem nasbírat veškeré vybavení Rytíře smrti za jeden den, protože jsem nezískal žádné duplikáty. A jak jsem čekal, technika z vybavení byla ta mocná technika, co Rytíř smrti použil na konci našeho prvního boje. Nepřátelé, co jsem do teď porazil... Bylo jich příliš mnoho na to, abych si to pamatoval. Ale většina používala jako zbraň své tělo a ne skutečné zbraně! Pochyboval jsem o tom, že z té černé mlhy vyskočí celý netvor.

„Ach ne, posledně jsem zmasakroval ty démony.”

Když jsem na to pomyslel, pocítil jsem naději. Vzpomněl jsem si, že téměř žádný démon nebojoval holýma rukama, a najednou jsem měl vůči této technice očekávání. Každopádně jelikož jsem řekl, že Rytíře smrti nebudu drilovat, měl jsem v plánu se svých slov držet. Už jsem měl ponětí, jak tu energii smrti použít.

[Teď odpočíváš?]

„Jo. Taky by sis měla odpočinout, Ruyue.”

Samozřejmě jsem měl stále horu práce, co jsem musel udělat. Další bod na seznamu... Jen jsem na to pomyslel a svíral se mi žaludek.

V té chvíli ke mně najednou přišla Ruyue a promluvila: [Shine, teď bys měl sedět na tom vejci.]

„...Hm?”

Slyšel jsem dobře? Požádal jsem Ruyue, aby zopakovala, co řekla, ale zdálo se, že mě neslyšela, neboť ze vzduchu vytáhla kovové vejce. Bylo to vejce, co se zrodilo, když na světě Luka zemřela Syrmia Bamirtuno.

Od posledně, co jsem to vejce viděl, se zvětšilo a bylo zářivější. Když jsem pominul to, že takhle se vejce obecně nechovala, zaměřil jsem se na tu velkou manu, co v sobě neslo. Bylo to pochopitelné. Veškeré nepotřebné vybavení, co jsem do teď získal, snědlo toto vejce.

„Proč já...?”

[Brzy se vylíhne.]

„Vážně?”

[Jo.]

Ruyue přikývla. Ustaraně jsem shlédl na kovové vejce ve svých rukách.

Mé techniky elementalisty byly momentálně vysokého řádu levelu 8. Měl jsem pocit, že až dokonale zvládnu Živelnou úmluvu vysokého řádu, budu moct uzavřít úmluvu s novým elementálem. Ale nenarazil jsem na situaci, kdy by mi Peika, Ruyue a Sharana nestačily, a věděl jsem, že jsem neměl dost many, abych udržoval čtyři elementály. A proto jsem do teď nepoužil své technické body.

A i když se teď moje MP blížilo 250 tisícům, pořád jsem měl stejný názor. Ale mohlo to vejce za mnou přijít, jelikož si uvědomilo můj růst elementalisty? Co toto vejce bylo zač?

„No, i když o tom budu jen přemýšlet, nedojde k žádné odpovědi. Prostě se tím budu trápit, až na to přijde... Dobrá, Ruyue, teď si to vejce nechám.”

[Jo!]

I když se to vejce zvětšilo, nebylo tak velké, že bych ho s sebou nedokázal nosit. Vzal jsem si to vejce do náručí, odeslal jsem ostatní elementály a odešel jsem z kobky. Kdybych se setkal s Lorettou, měl jsem pocit, že bych se možná až příliš uvolnil na to, abych pokračoval ve svém dalším plánu.

Správně.

Hodlal jsem se setkat s Ciarou Kenexovou.

[Hrdino, od naší poslední rozpravy jsi teď impozantnější!]

„To jsi řekla i posledně. To ty jsi hodně vyrostla.”

Setkal jsem se s ní, když jsem šel pokořit Akční kobku v Americe. A za pouhého půl roku teď byla Ciara o hodně vyšší. Ale pořád vypadala celkem křehce.

Okamžitě jsem začal litovat toho, co jsem řekl. Ciara se chovala, jako kdyby byla v sedmém nebi.

[Všiml sis mého růstu! Aaaa, jsem tak šťastná! Hrdino, taky mě máš rád!]

„Tohle řeknu znovu. Nenávidím tě a bolí mě, že s tebou zrovna teď mluvím.”

Nemohl jsem to říct dostatečně. Nenáviděl jsem ji. Zaprvé jsem nenáviděl to, že mě měla tak moc ráda. Tím nepřijatelným důvodem bylo, že já jsem byl Hrdina a ona Svatá. Vkládala na mě svou ideální představu Hrdiny a chtěla, abych tu představu naplnil. A důležitější bylo, že její představa Hrdiny byla naprostá kravina. Tento Hrdina byl ten typ člověka, co by pro vlastní zisk obětoval ostatní.

[Slyšela jsem o všech tvých dosaženích, Hrdino! Vedeš si skvěle, ale to není dobře. Tímhle tempem to všechno vezmeš do vlastních rukou. Hrdino, musíš za to dostat odměnu...]

„Ciaro.”

[Ano, Hrdino!]

Ciara umlkla a otočila se na mě. Její telepatie mě dráždila, ale bylo trochu legrační, že se chovala jako štěně. Dokazovalo to, že když jsem ji kontaktovat, dorazila do gildovního domu jen za tři hodiny.

„Taky bys o tom měla vědět. O kobce.”

[Ano! Konečně chápu, že ses tehdy neptal na kobky, co se objevily na Zemi, ale na jiný svět v tvém vlastnictví, Hrdino! Ale to není moc důležité místo, ne? Je to jen místo, kde rosteš. Ne, asi je snazší odtamtud shromažďovat lidi... Hmm...]

Ciara se chovala bezstarostně, ale tak to být nemohlo. Kobka bylo mystické místo s mnohem komplexnější strukturou než netvoři nebo démoni, co pronikali na Zemi. Jelikož to bylo místo, kde mohli průzkumníci získat velkou moc, momentálně to bylo ve středu pozornosti Země. Nechápal jsem, jak mohla být Ciara ohledně toho tak nonšalantní.

Ale i když jsem řekl tohle, jelikož jsem vážně nechtěl pochopit, jak Ciara přemýšlela, rychle jsem pokračoval v tom, co jsem chtěl říct.

„Když vstoupíš do kobky, můžeš zesílit. Ačkoli budeš muset dokázat svou schopnost, abys pokročila, dostaneš šanci přinejmenším růst.”

[Copak ta moc není falešná? Ať o tom přemýšlím, jak chci, nemůžu si pomoct a myslím, že to je moc někoho jiného!]

Asi nebyla Svatá jen tak pro nic za nic. Měla naprostou pravdu. Ale já jsem se ušklíbl a namítl jsem: „Pokud si silou natáhneš oblečení, tvé tělo se mu nakonec přizpůsobí. Ne každý to dokáže, ale já ano. A to je důležité. Jakmile se jednou otevře cesta, není tak těžké se jí držet.”

[Takže tu kobku využíváš! Máš plány, jak ji obsadit? Veškerou svou mocí tě podpořím, Hrdino!]

Ve svém minulém životě musela být skvělým generálem. Na to, že vypadala tak vychovaně, byla až příliš agresivní.

„Jak jsem řekl, není to něco, co by mohl zvládnout každý. Nepřátelé, kterým čelíme... Správně, my.”

[Hrdino, jsem tak šťastná! Konečně jsi mě pochopil! Ano, my!]

Držel jsem se zkrátka, abych neutekl.

...Můžu ji prostě zabít? Ne, Shine, drž to v sobě, buď trpělivý. Bylo to pro větší dobro. Jo.

„Nepřátelé, kterým čelíme, dokáží anulovat moc kobky. Nejdřív jsem si myslel, že se s tím dokážu vypořádat sám, ale situace se změnila. Začíná to být nepředvídatelné, takže potřebuju způsob, jak předvídat, co se blíží... Potřebuju tě.”

[Ano, samozřejmě! Čekala jsem na den, kdy se k tobě budu moct přidat, Hrdino!]

Ciara se na mě vrhla, jako kdyby se kromě své schopnosti chtěla oddat i ona sama. Pleskl jsem ji po hlavě a pokračoval jsem.

„Ode dneška mě absolutně poslouchej. Nedělej nic sama za sebe.”

Nerad jsem lidi kontrolovat. Přesně to po mě chtěla i Ciara. Ale nenáviděl jsem, když jsem musel ovládat lidi proti jejich vůli, takže jsem neměl žádné výčitky, že jsem Ciaře tohle říkal. Kvůli tomu, co udělala, jsem ještě teď skřípal zuby.

[Ale Hrdino.]

„Nejprve zpřetrhej kontakt se svou rodinou.”

[To je nemožné. Můj klan mě vždycky používal a dokonce i teď...]

„Tak to zpřetrhám za tebe. A ani nepotřebuju organizaci, co utváříš. Zbav se jí.”

[Hrdino...!]

Ciara nemohla nic říct. Možná to bylo poprvé, co kvůli mně neměla slov, aniž bych se musel uchýlit k síle. Pocítil jsem podivný pocit vítězství a pokračoval jsem.

„Zrovna teď jsi příliš slabá. Musíš zesílit.”

[Ale Hrdino, nenávidím kobku.]

„Ech? Co to znamená?” To, co řekla, bylo tak absurdní, že jsem naklonil hlavu ke straně. „Nikdy jsem ti neřekl, abys vstoupila do kobky.”
-----------------------------------------------

~ Konečně došlo na Ciaru. A příště určitě dojde na velké odhalení! ~

<Předchozí>...<Následující>