překlady od Tadomi: ICDS

Kapitola 267 – Kahar (1)

Nemohl jsem to odmítnout. Jelikož jsem se vzdal drilování stavových hodnot, na zakázkách pro Dimenzionální žoldnéře mi vážně nesešlo, ale pro mě byly tyto zakázky víc než jen způsob, jak získat hodnoty a technické body. Byl to způsob, jak se o další krok přiblížit ke svému finálnímu cíli.

V Revivalu jsme měli další dva Dimenzionální žoldnéře, Hwayu a Daisy. Od chvíle, kdy Daisy naposledy použila Dimenzionální cestování neuběhlo šest měsíců, takže byla stále v prodlevě. Hwaya se momentálně zabývala Ciarou, která se prakticky dala považovat za bombu s krátkou roznětkou. Hwaya musel s Ciarou zůstat přinejmenším pár dalších dní.

Ale moje Dimenzionální cestování mi umožňovalo s sebou vzít další lidi, takže jsem s sebou mohl snadno vzít Daisy. Kdybych chtěl, mohl jsem vzít i ostatní dobrovolníky z gildy.

„Nejdřív je budu muset vyslechnout.”

Ellos mě požádal, abych přišel na svět Edias, až budu mít čas. Řekl, že se připravoval na finální bitvu. Ačkoli jeho svět čelil nespočtu těžkostí, zdálo se, že měli namířeno ke spáse.

Ale kvůli tomu, že tato žádost přišla od administrativní gildy a ne od Ellose, jsem se cítil nervózně. Odpověděl jsem na tu zprávu, snažil jsem se tento pocit skrýt.

[Kam mám jít?]

[Přijď do Elfí zahrady. Tam to znáš lépe, ne? Já půjdu napřed a vyřídím to s Lorettou. Vážně nesejde na tom, jestli mě praští teď nebo později.]

[Děkuju.]

Když Eleine posledně žádala, abych šel na misi pro Dimenzionální žoldnéře, Loretta ji praštila. Protože jsem na svých dimenzionálních žoldnéřských misích vždycky narazil nebo bojoval s nepřítelem světa, Loretta se extrémně bála, když bych šel. Bylo to pochopitelné. Cítil bych se stejně. Bez ohledu na to, jak nebezpečné byly mise pro Dimenzionální žoldnéře, neměly by být až tak nebezpečné.

„Shine, co se děje?”

„Ach, dostal jsem ohledně něčeho zprávu. Promiň, Sumire. Můžeš chvíli trénovat sama? Musím jít něco udělat.”

„Ano, budu se snažit ze všech sil! Hodně štěstí, Shine!”

„Jo, díky.”

Sumire zaťala pěsti a jen co jsem ji viděl, sladce jsem se usmál a cítil jsem se lépe. Správně, neměl bych být tak vyděšený ještě před tím, než si je vyslechnu. Poté, co jsem opustil Sumire, okamžitě jsem se vydal do Elfí zahrady. Když jsem se přiblížil k pavilónu, spatřil jsem, jak Loretta bez milosti mlátila Eleine, zatímco ostatní členové Elfí zahrady to sledovali z ústraní.

„Umřu! Vážně umřu!”

„To nic, přivedu tě zpět k životu, jen abych tě znovu zmlátila!”

„Au! Nedívejte se jenom, pomoc... Aak!”

„Jů.”

Když jsem se do toho ohromeně vložil, někteří členové si mě všimli a pozdravili mě. Také jsem jim mávl. Přicházel jsem do Elfí zahrady tak často, že se ke mně chovali jako ke členovi.

„Jak dlouho už ji mlátí?”

„Od chvíle, co přišla do Elfí zahrady.”

To dneska pracoval v gildě? Hobgoblin Meladel odpověděl se šálkem zeleného čaje v rukách.

„Myslím, že už ji praštila tak 1,2 milionkrát.”

„Měl bych Lorettu pochválit, že ji za tak krátkou chvíli praštila přes milionkrát.”

Loretta se tak moc soustředila na mlácení Eleine, že si neuvědomila, že jsem přišel. Dokonce ani já jsem nedokázal snadno sledovat její paže a nohy. Ale stejně jsem se o dost zlepšil. V minulosti bych neviděl nic.

„Řekla. Jsem. ti. Abys. Do. Toho. Shina. Netahala. Nebo. Ne?”

„Nemáme, au! Dost, au! Lidí, au! P-přestaň mě mlátit! Zničíš mi pleť! Au!”

„Jsou. Tu. Jiní. Průzkumníci!”

Jak to, že Lorettiny štíhlé paže a nohy byly tak mocné? Extrémně mě to zajímalo.

Elfka Sikatra vedle mě přikývla a zamumlala: „Co jiného čekat od Královny. Použila moc svého požehnání, aby se jí svaly neunavily. Že je schopná použít moc magie u takového agresivního fyzického útoku, ukazuje, jak je geniální.”

„To je velmi děsivý génius.”

Kdybych tuto její stránku zahlédl dříve, možná bych se do ní nezamiloval.

„Au! To bolí!”

„Můžu zařídit, aby to nebolelo.”

„J-jen mě mlať!”

Nechtěl jsem spatřit mrtvolu, a tak jsem se do toho vložil: „Loretto, to stačí.”

„Shine?!”

„Kahuk!”

Jakmile Loretta zaslechla můj hlas, narovnala se a kopla do Eleine. Ta ze sebe vyrazila krátký, nezapomenutelný výkřik a odlétla do daleka jako postavička z manhwy. Poté, co Eleine zmizela všem z dohledu, Loretta se konečně otočila. Zdálo se, že Eleine mlátila veškerou svou silou, neboť se jí na čele perlily kapičky potu.

„P-přišel jsi, Shine? Co tě sem přivádí? Přišel sis se mnou hrát? Uhu, uhuhu.”

„Už jsem to nějakou chvíli sledoval, tak nepředstírej, že se nic nestalo.”

„To snad ne,” zoufala si Loretta.

Členové Elfí zahrady se mezitím v pavilónu sázeli, jestli jsem po této události ztratil o Lorettu zájem. Ti krutí lidé...

„Zavolej sem Eleine. Musím si poslechnout, co mi chce.”

„Ne, Shine. Je to příliš nebezpečné.”

„Mám na světě Edias přítele. A navíc...”

Spolkl jsem svá slova. Nebylo to něco, co jsem mohl někomu říct. Loretta naklonila hlavu na stranu, ale já ji jen požádal, aby sem zavolala Eleine nebo aby ji přivedla zpět k životu. Sklíčená Loretta pak dvakrát tleskla. Eleine se objevila se zadnicí směřující k nebi.

„Loretto, ty mrcho...!”

„Zvedni se, než tě znovu praštím.”

„Ty prsatá násilná elfko! Obscénní šmíračko! Svalová fetišistko... Kak!”

„Zvedni se, než umřeš.”

Poté Eleine potřebovala chvilku času, než si se mnou mohla promluvit.

„Takže to nebudu komplikovat,” začala Eleine s oběma očima zmodralýma. „Měla jsem na starost Hrdinu světa Edias, stejně jako má Loretta na starost Hrdinu Země.”

„Aha.”

Proto měla takový zájem o záležitosti světa Edias. Když jsem přikývl, Eleine také přikývla a rozevřela své pohmožděné rty.

„Upřímně řečeno jsme ty a já více méně na stejné úrovni. Co jen jsi snědl, že jsi v tak mladém věku zesílil?”

„Hodně jsem trénoval, ale také jsem měl štěstí, velké štěstí. Každopádně jsi ale vážně dostala nakládačku, Eleine.”

„Zmlkni!”

Znovu na sebe použila léčivou magii a věnovala Lorettě smrtící pohled. Když se na ni Loretta usmála, Eleine se zachvěla a odvrátila zrak. Zdálo se, že jí vštípila instinktivní strach. Ale i tak jsem ji nijak zvlášť nelitoval.

„Spojenecké síly světa Edias byly s vetřelci vyrovnané. Hrdina byl moudrý a odvážný a jednal jako předvoj spojeneckých sil. Pořád dokola bojoval v drsných bitvách a blížil se čas, kdy měl bojovat s nepřítelem světa.”

„Mluvíš v minulém čase.”

„Správně.” Eleine se o něco ztišila. „Zrovna teď ho nedokážu kontaktovat. Není mrtvý... ale prostě ho nedokážu kontaktovat. Myslím, že se pohřešuje.”

„Řekla jsem ti, abys požádala jiné průzkumníky, aby se o to postarali,” promluvila Loretta chladně. „Pohřešuje se Hrdina a ty do toho chceš zatáhnout jiného Hrdinu? Zbláznila ses? Co budeš dělat, p-pokud se Shinovi p-přihodí něco zlého?!”

„Pokud to bude nebezpečné, může utéct!”

„Před nepřítelem světa nemůžeš utéct!”

Eleine se kousla do rtu.

Loretta pokračovala: „Zdá se, že už jsi do toho zatáhla několik dalších průzkumníků. Vím, že ses o něj starala od začátku a že mu hodně straníš. Ale i tak je bláhové riskovat bezpečí dalšího světa. Promiň, ale Shinova Země je pro mě mnohem důležitější než svět Edias. Stejně jako je pro tebe mnohem důležitější Edias než Země.”

„Ale tenhle chlap má míru úspěšnosti misí 100%!” vykřikla Eleine najednou. „A taky už porazil dva nepřátele světa! Copak nemůžu doufat? Možná najde pohřešovaného Hrdinu a společně možná dokonce...”

„Ty... Vážně chceš umřít?”

„Loretto, přestaň. Jsi děsivá,” zarazil jsem Lorettu. Zatímco Loretta mírnila svou chvilkovou vražednost, odpověděl jsem Eleine: „Tuto žádost přijmu.”

„Vážně?!”

„Shine!”

„Mám na světě Edias přítele. A také něco hledám. Chci jít.”

„Shine, víš, co to znamená, když se Hrdina začne pohřešovat, že?”

„Samozřejmě.” Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. „Znamená to, že tam je někdo silnější než Hrdina.”

„Stejně hodláš jít?”

„Loretto, je tam to, co hledám.”

„Něco, co hledáš, Shine...?”

Lorettě se rozšířily oči. Na okamžik jsem kvůli té její rozkošnosti neměl slov. Pohladil jsem Lorettu po vlasech a opanoval se.

„Co jsem předtím řekl... Někdo silnější než Hrdina.”

„Shine...!” Loretta vyskočila.

Ale já jsem s pochmurným úsměvem pokračoval: „To je přesně to, co zrovna teď potřebuju. Kobka je pěkná, ale potřebuju bojovat s mocným nepřítelem a riskovat přitom svůj život. Mám pocit, že to je jediný způsob, jak dosáhnout toho, co hledám. Něco, co se nedá vyjádřit levely.”

„Shine, není třeba se vrhat do nebezpečí!”

„Nikdy se nevrhám do nebezpečí, Loretto,” namítl jsem. „Nepotřebuji to. Místo toho jde nebezpečí za mnou. Dokonce i teď Země čelí katastrofickému nebezpečí. Až se příště ve velkém objeví Akční kobky, bude jich víc a mnohem nebezpečnější. Loretto, vypadá nynější situace Země jako u jakéhokoli jiného světa?”

„M-možná to je trochu jiné.”

„Není to jen trochu. Rychlost jejich invaze a mocný nepřítel nad nimi, oboje je mnohem větší, než s čím se musí vypořádat jakýkoli jiný svět. Není možné, abych byl jako jakýkoli jiný Hrdina.”

Musel jsem pokročit ve své lize.

V mém nynějším stavu bylo možná nebezpečné bojovat s nepřítelem světa, ale také to byla šance. Prostřednictvím Dimenzionálních žoldnéřských misí jsem se zlepšil jak fyzicky, tak psychicky. Nemyslel jsem si, že to tentokrát bude jiné. Možná by to pro mě mohla být šance, jak dokončit techniku, co jsem cítil. Tu techniku, co nebyla Hrdinný úder a ani tajná technika mé rodiny...

Bude to nebezpečné, nesmírně nebezpečné... ale stejně jsem musel jít na svět Edias. To mi říkaly mé instinkty.

„Nemůžu jen stoupat kobkou. Musím dělat všechno, co můžu. Pokud si myslíš, že to je bláhovost, můžeš se smát, ale stejně mě povzbuď. Chci, abys mi fandila, Loretto.”

„Shine, ty...” Loretta přestala dýchat. „Shine, už jsi...”

„Díky! Vážně jsi hodný chlap!” přerušila Eleine Lorettu a popadla mě za ruce. „Lin byl pro mě ten jediný pravý, ale kdyby šlo o tebe, nevadilo by mi dostaveníčko na jednu no— ugyagyagya!”

„Shine, pokud ses takhle rozhodl, nebudu ti v tom bránit... Ale stejně jsem nervózní, že tě takhle někam pošlu. Jdi za Linem. Měl by být z větší části hotový.”

Loretta stoupla na Eleine, co se svíjela jako červ. Dvakrát na ni dupla, pak se na ni postavila a dívala se na mě vážným pohledem. Takový chaos. Ale jelikož její rada byla vhodná, přikývl jsem a šel jsem za Linem.

Zdálo se, že Loretta už Lina informovala, neboť na mě čekal. V ruce měl dva náramky. Jeden byl tenký a malý a druhý byl široký a celkem velký. Zdálo se, že ten první byl pro ženy, zatímco ten druhý pro muže.

„Právě včas, zrovna dneska jsem je dodělal. Dělal jsem na tom celé dva měsíce, ksakru.”

Lin klel, jen co mě spatřil. Pak mi hodil ten široký náramek. Kvůli jeho jednotvárné stříbrné barvě jsem o jeho účincích pochyboval. Podíval jsem se na Lina, ptal jsem se ho, jestli to vyrobil pořádně.

Lin se ušklíbl a promluvil: „Podívej se sám.”

„Dobře... Tak se podívám.”

Otevřel jsem informační okno o předmětu. A pak se mi okamžitě rozšířily oči.