Kapitola 10
„Madam Risai, cítíš se lépe?” Taiki strčil hlavu do stanu a viděl, jak se Risai posadila.„...Kou.”
Kvůli dlouhému cestování si s sebou člověk mohl vzít jen omezený počet služebnictva.
A proto museli přemýšlet o tom, kolik zavazadel si s sebou vezmou, a jejich stany se nedaly zařídit tak pohodlně. Vybavení ve stanech bylo velmi prosté a většina věcí, které si s sebou přivezli, byly pravděpodobně předměty každodenní potřeby. Ale počasí na hoře Hou bylo celkem dobré, takže se stany šily z tenčí látky. Ačkoli to bylo takhle, vnitřek působil velmi prostorně a nebylo třeba se bát, že by někdo zvenčí mohl vidět dovnitř.
Risai, co původně ležela na prostém lůžku, okamžitě vstala a přetáhla si přes ramena plášť. Taiki si pospíšil, aby ji zastavil.
„Myslím, že bude lepší, když si znovu lehneš.” Taiki dal služebné před stanem trochu vody. „Dneska jsem nyosen pomáhal s nějakým zařizováním. Přinesl jsem ti trochu vody.”
Aby se Risai vyhnula neuctivosti, trochu se narovnala a sklonila hlavu řka: „Děkuji za zájem.”
Po dohodě se služebnou se Taiki posadil nedaleko Risai a díval se jí do tváře. „Jak jsou na tom tvoje zranění?”
„Mnohé díky za to, že jsi mi přinesl posvátnou vodu. Bolest už ustoupila.”
„...Ach, dobře.” Taiki si povzdechl a naklonil hlavu na stranu. „Doufám, že ti nezůstanou jizvy.”
Risai se usmála. „Tím se netrap. Za pomoci posvátné vody a s ohledem na to, že jsem sennin, i kdyby moje zranění byla mnohem vážnější, pořád bych byla v pořádku.”
Taiki zamrkal. Jeho tvář byla plná zmatku. „Co tím myslíš? Madam Risai, ty jsi sennin?”
„Ačkoli jsem v provinční armádě, potřebovala jsem se dostat jenom na generála, aby mě zapsali do Seznamu Nesmrtelných a abych se stala sennin. Kdybych to neudělala, pak bych nemohla sloužit provinčnímu pánovi.”
„Proč?”
Tentokrát to byla Risai, kdo byl překvapený. „Ty to nevíš? Provinční pán není člověk, je nesmrtelný. Pokud nejsi sennin, tak do hradu provinčního pána nemůžeš vstoupit.
Provinční pán má velmi dlouhý život a pokud by lidé, co mu slouží po boku také nebyli dlouhověcí, pak by mu nebyli moc k užitku.”
„Ach...”
Risai viděla, že Taikiho tvář byla pořád jeden velký zmatek a neskutečně ji to udivilo. Slyšela, že tento kirin až do nedávna vyrůstal v Hourai. Mohlo by to být tak, že v Hourai nebyli žádní sennin?
„Shinsen nemají omezený život.”
„Opravdu?”
Risai si tiše povzdechla. „...Kou, ty jsi také božský nesrmtelný. To jsi nevěděl?”
„Já jsem?”
„Ano. Vládce z podstaty drží postavení v Božském Seznamu. Když se stane vládcem, tak už dále nestárne. Navíc pro něj není moc snadné zemřít. Přinejmenším nezemře na nemoc.”
„Takže tak to je.”
„Kirinové jsou také v Božském Seznamu. Jako vládce nebudeš stárnout a ani neonemocníš. Není lehké tě zranit, ani tě zabít. Také existuje jenom pár nemocí, které kirina ovlivní.”
Taiki najednou doširoka rozevřel oči a chviličku přemýšlel. „Takže... budu stárnout a stárnout?”
„Až dospěješ, tak už nebudeš stárnout.”
„...Mám pocit... tohle je trochu divné.”
„Ani nyosen nezestárnou nebo nezemřou na nemoc. Myslím, že ti tyhle věci zapomněly říct... to je celé.”
„Dobře.”
„Nesmrtelní sennin podporují vládce. Běžně jsou ti, co slouží po boku vládce nebo provinčního pána nebo po boku kirina, všichni nesrmtelní.”
„Kdyby jenom král žil navěky, tak by toho moc nedokázal.”
Risai se suše usmála. „Ani já si nejsem moc jistá, proč to tak je. Ale ani nesmrtelní nestárnou nebo neumírají na nemoc, ale to trvá jenom po dobu, kdy jsou ustanovení jako nesmrtelní. Rozdíl mezi Nesmrtelným Seznamem a Božským Seznamem je ten, že do Nesmrtelného Seznamu můžeš kdykoli vstoupit nebo jej kdykoli opustit. Člověk se může rozhodnout, jestli chce nebo nechce být nesmrtelný.”
„Pokud bys nebyla nesmrtelná, pak bys stárla jako většina ostatních lidí?”
„Ano. Proto jen velmi málo lidí vystoupí z Nesmrtelného Seznamu o vlastní vůli. Například mě povýšili na generála a pak mě zapsali do Nesmrtelného Seznamu, ale pokud bych se vzdala titulu generála nebo mě z té pozice odvolali, tak bych svoje jméno musela stáhnout i ze Seznamu. Jinými slovy moje místo v Seznamu mi udělil vládce. Všichni nesmrtelní, co pracují pro krále, se nazývají chisen.”
„Ach...”
„Kromě těchto lidí jsou i jiní, co dobrovolně složí přísahu stát se nesmrtelnými, lidé, které nejmenuje vládce nebo pro něj nepracují. Takoví nesmrtelní se nazývají hisen. Například nyosen na hoře Hou se považují za hisen.”
„Takže takhle to je...” Jak to Taiki řekl, povzdechl si. „Dřív jsem se Teiei zeptal, kolik jí je, a ona řekla, že zapomněla. Možná že už žila tak dlouho, že na to zapomněla.”
„Možná.” Risai se mírně usmála. „Takže se nemusíš trápit kvůli mému zdraví. V porovnání s obyčejným člověkem jsem mnohem silnější.”
„To je skvělé!”
„Správně, neměla bych mluvit jenom o sobě. Co ty? Ty jsi v pořádku?”
„Ano, je mi dobře. Jen jsem opravdu unavený a pořád se při pohledu na krev bojím. Jenom tohle. Vlastně jsem za tebou mohl přijít dřív, ale nyosen mě nechtěly nechat jít.”
„Je mi z toho opravdu trapně...”
Taiki se pokoutně podíval na Risainu rozpačitou tvář a sklonil hlavu. „Madam Risai, to nebyla tvoje vina. Pokud už musíš něco obviňovat, pak to, že jsem kirin.”
„Ne...” Risai zakroutila hlavou, ale nedokázala promluvit.
Vzala Žluté Moře příliš lehce. Nikdy by ji nenapadlo, že youma žijící ve Žlutém Moři bude příliš divoký i na ni. Spoléhala na svoje neúplné schopnosti a plná sebevědomí chtěla jít toho youmu porazit. Opravdu svého protivníka podcenila.
– Navíc byla s dalším člověkem, co byl generál jako ona, a i když jenom trošku cítila vůči Gyousouovi soutěživost. Ve skutečnosti v té době očekávala, že ta jeskyně bude nebezpečná, ale nechtěla, aby ji ostatní mylně pokládali za váhavého člověka nebo za člověka, kterému chybí odvaha.
„Opravdu se velmi omlouvám.”
„Ach... jak už jsem řekl předtím, tohle s tebou nemá co dělat, madam Risai. Kdo mohl vědět, že se na takovém místě bude schovávat toutetsu. A taky jsi sama sebe použila jako štít a vybídla mě, abych se odtamtud rychle dostal. A kdyby se tohle nestalo, tak bych nepochopil, jak zkrotit shireie.”
Risai se podívala na dítě před sebou, co přicházelo s nejrůznějšími výmluvami, aby se necítila vinna. „Jsi příliš laskavý...”
„Všechno, co jsem řekl, byla pravda.”
Když viděla ten přísný a vážný výraz na Taikiho tváři, Risai si nemohla pomoct a trochu se zasmála. „Pořád ti musím poděkovat za posvátnou vodu, co jsi mi přinesl. Díky tobě mohu za podzimní rovnodennosti v pořádku sestoupit z hory.”
Taikiho to trochu zaskočilo. „Sestoupit z hory...”
– Proč to pro něj bylo tak divné? Bylo to velmi normální.
Nebylo to tak, že Risai byla jako nyosen a žila na hoře Hou. Podzimní rovnodennost byla následující den Ankou a až ten čas nadejde, otevře se brána Reison na jihovýchodní straně Žlutého Moře.
Počítal, že Risai na hoře pravděpodobně zůstane už jen asi půl měsíce.
Takže...
Taiki odešel z Risaina stanu a ledabyle odpovídal lidem, co jej po cestě zdravili, když se najednou zastavil.
Takže...
„Co se děje?”
Taikimu na ramena dopadl pár rukou a když se vzpamatoval, zjistil, že to je Gyousou. Jako kdyby byl v nějakém tranzu, následoval cestu, kterou obvykle chodil a bez přemýšlení skončil v blízkosti Gyousouova stanu.
„Ach, to jsi ty, pane Gyousou.”
– Je dobře, že je Gyousou pořád tady.
Když si Taiki uvědomil, že Risai a Gyousou budou brzy sestupovat z hory, cítil se nervózně.
Uvědomil si, že zíral do prázdna, a cítil se kvůli tomu trochu trapně a polovičatě se zasmál. Ale když si všiml, že Gyousou má na sobě svoji černou zbroj, stáhl obočí. Tohle byl oděv, který měl na sobě, když ho Taiki poprvé viděl na hoře Hou a když jel lovit sugui.
„Vede se ti dobře?”
„Jo...”
„Co se děje? Tváříš se velmi vážně.”
Taiki si okamžitě povzdechl a váhavě řekl: „Jen jsem přemýšlel, že... zrovna teď do podzimní rovnodennosti nezbývá ani měsíc...”
Gyousou souhlasně kývl. „Už je na čase sestoupit z hory. Moji přátelé, co jsou nezkušení v bojovém umění, mi mnohokrát řekli, že by byli rádi, kdybych se rozhodl, kdy z hory sestoupíme.”
„Opravdu?” Taiki se na Gyousouovu tvář znovu podíval svýma jasnýma očima. „Proč máš na sobě zbroj?”
„Ach, tohle...” Aniž by Gyousou dokončil, co říkal, podřízeně před Taikim poklekl. „Přišel jsi právě včas. Mám v plánu zakrátko sestoupit z hory.”
„Co?” Taiki na Gyousoua prázdně zíral. Ta slova, co Gyousou vyslovil, do Taikiho uhodila jako blesk.
Najednou celý zbledl.
„Zrovna jsem se chtěl jít rozloučit s madam Risai.”
„...Za krátko hodláš sestoupit z hory?”
Gyousou se nenuceně trochu zasmál. „Ano. Mám v plánu po cestě zpět znovu pátrat po suguech. Mnoho lidí řeklo, že chtějí jít se mnou... Původně jsem si myslel, že už na tebe nenarazím a že se s tebou tedy nebudu moct rozloučit. Je dobře, že jsem tě viděl...”
Taiki se rozhlédl a zjistil, že Gyousouův stan už zmizel. Kůl, ke kterému přivazoval své zvíře, také odnesli. Celá oblast zase vypadala planě.
„Proč ses rozhodl sestoupit z hory teď?”
„Tentokrát s námi půjdou i koně. Pokud neodejdeme teď, tak pravděpodobně nebudeme schopni dojít do Žlutého Moře do noci.”
„Ale copak Žluté Moře není v noci vážně nebezpečné?”
Jak se Gyousou postavil, zasmál se. „Pokud nedorazíme v noci, tak sugu bude spát. Abychom suguy chytili, musíme cestovat v noci.”
Jak Taiki přemýšlel o tom, jak nebezpečné to je, okamžitě si vybavil, že Gyousou už je na lovení suguů velmi zvyklý. Do Žlutého Moře už jel více než jen několikrát, aby si sugua ulovil, a takto byl schopen dostat Keita.
„Tak... vrátíš se, až zase nastane den Ankou?”
„Pokud se nám teď na zpáteční cestě nepodaří chytit sugua, tak možná ano...”
Taiki si nebyl jistý, jestli by tohle měl říkat, ale nakonec to v sobě nedokázal udržet. „Takže... budeš mít příležitost projít kolem hory Hou?”
Gyousou se na Taikiho podíval.
„Ne, protože člověk má jen jednu příležitost ročně přijít takhle na horu Hou.” Když Taikovi připomínal, usmál se: „Ze všeho nejvíc kdybych se opravdu chtěl zastavit na hoře Hou, tak bych tak musel udělat během dne Ankou.”
Nebylo ani třeba o tom přemýšlet. Nebylo jistější odpovědi než tato. Dokonce i s Keitem, jenž byl rychlý jako vítr, bylo nemožné za jediný den dojet z hloubi Žlutého Moře na horu Hou. Aby se opravdu setkali, tak by tak museli udělat, než se brána Reison v poledne otevře; ale po nočním lovu spěchat zpět na horu Hou by bylo tak akorát na to, aby se brána zavřela.
„...Pane Gyousou, jelikož jsi generál Královské armády, tak ještě budeme mít další příležitost se setkat, ne?”
Taiki ke Gyousouovi vzhlédl a přinutil se k úsměvu. Gyousou se hořce zasmál.
„Je možné že ne.”
„Co?”
„Nemám v plánu vrátit se ke Královské armádě. Hodlám stáhnout své jméno z Nesmrtelného Seznamu a odejít z království Tai.”
Taiki bezděky sevřel pěsti. „...Proč?”
„Nemám jak vydržet ten pocit hanby.”
Taiki rozevřel oči dokořán a pak sklonil hlavu.
„Nechtěl jsem tě vinit. Jen mám pocit, že jsem nikdy neměl vlastnosti potřebné být vládcem.”
„Ale...”
„Neboj se. Pro člověka jako já bude vždycky dost příležitostí a království potřebuje mé schopnosti. Přece jen jsem válečník. Teď se nedokážu změnit a stát se kupcem.”
Taiki zvedl hlavu a podíval se na Gyousoua. „...Takže říkáš, že už nikdy nebudeme mít příležitost se znovu setkat?”
„Bojím se že ne.” Gyousou se usmál jako předtím.
– Zdálo se, jako že mu vůbec nebylo smutno z toho, že Taikiho opouštěl. Kdyby Taiki ještě teď spal, tak by pravděpodobně odešel, aniž by se rozloučil, a sestoupil z hory.
„I když chceš jít lovit suguy... pořád je ještě nějaký čas před podzimní rovnodenností...” Nebylo lehké říct něco, co by Gyousoua mohlo přemluvit. Gyousou se pak usmál.
„Takovou věc nemůžu udělat, jelikož jsem nebyl vybrán a ani nemám žádný důvod nestoudně přebývat na hoře Hou. Nechci, aby se lidé mylně domnívali, že prahnu po postavení vládce a odmítám opustit horu.” Poté, co Gyousou tohle řekl, svou velkou rukou Taikiho zlehka pohladil po hlavě. „Nebuď tak smutný. Nemáš se čím trápit. Věř, že dokážeš najít ještě někoho lepšího než jsem já. Alespoň jsem se teď trochu uskromnil.”
Gyousou se zasmál, ale Taiki to nedokázal. Najednou zaslechli, jak někdo na Gyousoua volá a Gyousou pak zvedl ruku a pokynul tomu člověku. Uklonil se Taikimu. „Teď se jdu rozloučit s madam Risai.”
„Dobře...”
Gyousou odešel za Risai a zanedlouho se vrátil. Během té doby to vypadalo, jako kdyby Taiki spolkl kámen. Stál na místě a nehýbal se.
„Opatruj se, prosím. Přeji ti dlouhý život a blahobyt království.” Jak tohle Gyousou říkal, stál vedle Keita.
– To byla slova rozloučení. Jakmile Taiki přikývne, Gyousou se chopí otěží a odjede na Keitovi pryč a už se nikdy znovu nesetkají.
I jenom ta představa byla pro Taikiho nesmírně bolestivá. Ale neměl žádné prostředky, jak Gyousoua zastavit.
„Sbohem.” Jakmile se Gyousou rozloučil, otočil se a odkráčel. Taiki se díval na jeho záda. Doufal, že se Gyousou otočí a ohlédne se na něj. Ale Taikimu bylo velmi jasné, že Gyousou nebyl takový člověk, co by to udělal. Kdyby to byla Risai, tak by dítě, které ji obdivuje, poctila a určitě by se zdržela ještě den nebo možná by nakonec kvůli Taikimu zůstala až do konce, než by odešla.
Ale tohle nebylo něco, co by Gyousou udělal.
Gyousou nasedl na Keita a poté, co lidé kolem Taikiho pozdravili, jeden za druhým odkráčeli. Poté, co všichni nasedli na svá zvířata, Keito začal pomalu kráčet pryč.
Gyousou se neohlédl a bez váhání odjížděl.
Svítil měsíc. Měsíční světlo prosvítalo skrz tenké záclony a zářilo na posteli. Gyousou a lidé s ním už pravděpodobně dorazili na úpatí hory Hou. Bude pro ně táboření nebezpečné? Nebo budou suguy pronásledovat během noci a tábor rozbijí až za úsvitu?
„Ty... nemůžeš spát?” zeptala se Sanshi. Taiki bezděky přestal pohybovat rukou, kterou do teď Sanshi hladil v srsti.
„Madam Risai ještě chvíli zůstane, že?”
„Ano...”
Taiki se nedokázal uklidnit. Převaloval se v posteli, až už to dál nemohl vydržet a vstal.
„Chtěl bych se jít projít... Můžu?”
„V noci nemůžeš jít do Žlutého moře.”
Sanshi prohlédla jeho myšlenky a Taiki sklonil hlavu. „Takže... cestování Žlutým mořem bude také celkem nebezpečné, co?”
„S největší pravděpodobností.”
Možná že narazí na youmu jako toutetsu. Taiki dřív slyšel, že po cestě Žlutým mořem mnoho lidí přijde o život. Ani nemluvě o tom, že Gyousouova družina nebyla tak velká.
„Gourane.”
„Ano?” Ten zvuk vyšel z pod postele. Gouranův hlas byl tichý a hluboký. Nejdřív byl Gouran jako malý pes, ale poslední dobou se obvykle měnil na rudého psa, kterého Taiki nečekal.
„Gourane, můžeš pro mě vyprovodit pana Gyousouoa k bráně Reison? Chci, aby tam bez potíží došel.”
„Nemůžu,” odpověděl Gouran, pevně a stručně. „Nemohu opustit místo po tvém boku.”
„Nemůžeš... i kdybych tě o to požádal?”
„Právě teď je tvoje bezpečí důležitější než cokoli jiného. Navíc Gyousou není král.”
...A je to tu zase. Taiki si skousl ret.
Ať už se to týkalo způsobu, jak Gyousouovi zabránit v odjezdu, nebo ve snaze najít způsob, jak ho přimět se vrátit, nebo dokonce jenom touha, aby se k jedné ze čtyř bran dostal v bezpečí... nic, co Taiki udělal, se nepovedlo.
Kdyby jenom byl Gyousou král.
Proč neměl žádné zjevení? Jak by bylo pěkné, kdyby ho měl.
Takže...
Taiki byl tak smutný, že skoro plakal. Když mu na mysl vytanula jedna konkrétní myšlenka, rozhodně polkl slzy.
Tahle záležitost... ví o tom jenom kirinové...
Taiki doširoka rozevřel oči a pak je spěšně zavřel. Srdce mu tlouklo jako splašené.
Proč je to takhle?
Taiki byl také trochu překvapený. Jak to, že když pomyslel na to, že nebude s Gyousouem, cítil se uvnitř tak příšerně? Původně měl rád Risai a také si předtím přál, aby Risai mohla být královnou. Divné bylo, že Risai sestoupí z hory, ale z toho Taiki nebyl tak smutný.
V tichosti vylezl z postele. Neustále se cítil depresivně a ležením v posteli si od té bolesti nemohl pomoci.
„Taiki...”
„Jdu jenom ven.” Jenom v pyžamu Taiki sklíčeně sestoupil po kamenných schodech paláce.
Člověk se k úpatí hory Hou mohl dát jen jednou cestou, ale jakmile byl ve Žlutém moři, táhlo se před ním nespočet cest. Ani nemluvě o tom, že Gyousou bude za jízdy lovit suguy, takže možná nejel po hlavní cestě. Jakmile dorazí do Žlutého moře, pak bude nesmírně těžké je najít.
Projde nebezpečím Žlutého moře, aby se dostal ke Čtyřem branám a až nastane den Ankou, tak půjde ven do Čtverohoří. Až k tomu dojde, tak nebude mít jak jej dohnat.
Až se Gyousou dostane do království Tai, vzdá se svého postavení v Královské armádě a odejde z království Tai. Nakonec nehledě na to, kam půjde, Taiki jej pravděpodobně nebude moct ani zkontaktovat.
…Tohle se dá hned zastavit.
Taiki si Gyousoua nezvolil, takže odchází z království Tai. Tímhle způsobem byl Taiki pro Gyousoua jen bezcenné desetileté dítě. Člověk jako Gyousou, co se nebojí toho, co leží před ním, se pravděpodobně nikdy neuráčí se ohlédnout na zbytečného člověka.
Není moc rozdílu mezi tímhle a smrtí.
Gyousou se každým krokem vzdaluje od hory Hou, přesně jako pomalu bude zapomínat na Taikiho. Pouto mezi ním a Gyousouem bude slábnout a slábnout. Jakmile se jedna ze čtyř brán otevře a zavře, tak se pouto mezi nimi bezpochyby přetrhne.
Taiki se postavil.
„Taiki!” Sanshi viděla, že Taiki, jenž do teď v tichosti seděl s hlavou svěšenou, najednou vstal. Spěšně natáhla ruce a ovinula je kolem jeho těla. „Nechoď! Noc—”
Noc se se dnem nedá srovnávat. Ani nemluvě o tom, že teď už bylo velmi pozdě a shiki nabývalo. A tudíž youmové začínali být víc a víc aktivní.
„Ne! Taiki...!”
Taiki setřásl Sanshiny ruce. Prostě to nemohl snést. Když si pomyslel, že možná už nikdy nebude mít další příležitost znovu se setkat s Gyousouem, nedokázal ve svém srdci potlačit to rozčilení.
„Co se děje, Sanshi?” Youka vyhlédla z paláce Rosen, aby zjistila, co se děje. Za Youkou stálo pár nyosen a s pochybami na tváři sledovaly, co se bude dít dál.
Taiki dobře věděl, že nehledě na to, kam poběží, nyosen, Sanshi a Gouran se ho určitě pokusí chytit. Ale stejně musel jít.
Sanshi skočila a přistála před prchajícím dítětem. V žádném případě nemohla Taikiho nechat jít do Žlutého moře v noci.
Kvůli účinkům Risaina zranění a také Gouranově krví prosáklé povaze Taiki nějakou dobu hluboce spal. Konečně s těžkostmi získal zpět svou energii a byl schopen chodit po venku. Kde nebyla síla, nebyla žádná energie. Pokud by se teď Taiki setkal s youmou, neměl ani moc na jeho zkrocení.
Když je moc pána slabá, pak je i shirei slabý. Nehledě na to, jestli šlo o Sanshi nebo o Gourana, jejich pouto už bylo nerozdělitelné. Pokud by nepočítali malé youmy, kdyby se Taiki střetl s youmou na úrovni Gourana, tak by mu neutekl.
Sanshi měla smrtelné odhodlání, chopila se utíkajícího Taikiho v naději, že ho zastaví. „Taiki!”
– Překvapivě se vyhnul Sanshině bránění.
Sanshi proskočila vzduchem a netečně zírala na své ruce. Myslela si, že Taikiho popadla.
Ačkoli ji to trochu zaskočilo, okamžitě se otočila a natáhla se k dalšímu pokusu. Myslela si, že ho chytila a podívala se na svojí ruku, ale znovu se jí to nepodařilo. To dítě jen nevypočitatelně pobíhalo kolem, sem a tam se schovávalo, tak proč ho nedokázala chytit nehledě na to, co dělala?
– Je to jako minule. Sanshi se najednou rozšířily oči.
Tohle bylo úplně stejné, jako když krotil Gourana. Bylo to, jako kdyby ji někdo proklel. Nemohla ho polapit nehledě na to, co zkoušela.
– Proč?
Ačkoli začal otevírat oči vůči svým vlastním silám, pořád to byl jenom malý a slabý kirin.
„Gourane!” Po Sanshině zvolání ze stínu útesu vyskočil stín a zatarasil Taikimu cestu. Nikdo nevěděl, jakou magii Taiki použil, ale nečekaně si vyměnil místo s netvorem, co mu zastupoval cestu.
Sanshi znovu skočila vzduchem a přistála před chlapcem, ale jak se připravila k jeho zastavení, vyhnul se jí. S úsilím se jí podařilo popadnout jeho zápěstí, ačkoli ji skoro setřásl. Po chvíli přetahování se Sanshi konečně podařilo popadnout jeho noční oděv.
„Prosím, Taiki. Noc...” Než mohla Sanshi vůbec dokončit, nyosen, co spěchaly z paláce si nemohly pomoct a zíraly.
Pyžamo v Sanshině ruce se uvolnilo a zlehka se třepotalo, jak jí viselo v ruce.
„Ach...” Sanshi bezděky vykřikla překvapením a slyšela, že i nyosen vydaly podobný zvuk. Pak následovala pohled nyosen a zvedla hlavu.
Pod nočním nebem v měsíčním světle byly skály černé, jako kdyby to byly stíny. Podél linie hřebene, jenž ohraničoval útesy, stála nezřetelná stříbrná silueta. Skupina lidí viděla zářící zvíře cválající noční oblohou.
„Taiki...”
Jeho krátká hříva měla barvu oceli. V černé srsti na hřbetě měl protkané barvy stříbra a slídy a hlavu a kopyta měl uhlově černá. Na čele měl krátký perlový roh.
– Musím ho dohnat.
Sanshi v ruce pevně svírala pyžamo.
Ale na tomto světě člověk nemohl najít stvoření, které by bylo schopné dohnat cválajícího kirina.
Taiki dokázal myslet jenom na běh.
Poté, co se vyhnul Gouranovi a setřásl Sanshinu ruku, když se rozběhl, najednou měl pocit, jako by měl tělo lehké jako peříčko. S touto schopností, co získal, běžel kupředu mnohem rychleji. Když si uvědomil, co dělá, tak už pádil po obloze.
Po několika krocích si Taiki uvědomil, že se proměnil. Když se ohlédl, viděl v dálce za sebou palác Rosen.
Taiki necítil žádné nepohodlí nebo bolest. Na mysli měl jenom to, že má běžet dál kupředu, a jeho čtyři nohy ho vystřelily vpřed.
Po několika dalších krocích dorazil k paláci Hoto. Ohně pochodní, jenž zapálili poutníci, za sebou zanechávaly stopu, mdlou a vzdálenou.
Jako první si ho všiml sugu.
Gyousou se podíval po svém vlastním zvířeti. Zrovna plánoval využít měsíčního světla a začít lovit. Najednou si přestal připravovat sedlo.
„Copak?”
Sugu vzhlédl k obloze a hluboko z hrdla zavyl. Nejdříve si Gyousou myslel, že je to noční útok nějakého youmy. Ale nevypadalo to, že by byl sugu nějak nervózní.
Přimhouřil oči a následoval pohled sugua a okamžitě spatřil, co viděl sugu.
S měsíční září v pozadí bylo zvíře, které se dalo popsat jen jako elegantní, a cválalo k němu.
– Černý kirin!
Zrovna když měl Gyousou pocit, že vykřikne, na mysl mu vytanula přetrvávající myšlenka. Z hory odešel brzy, protože si nemohl dovolit cítit k Taikimu takový vztah.
Ostatní, co ještě neusnuli, zvedli hlavy a také vzhlédli k obloze. A jako kdyby si to předtím nacvičovali, překvapeně vykřikli. Kirinova oháňka připomínala světlušky, zářila. Konečně se zastavil na skále, odkud viděl na celý tábor.
Byla to proláklina obklopená keři a skalami, v které byly stany, zvířata a také lidi, zaraženě zírající na oblohu a stojící uprostřed pěti rozžatých pochodní.
„Jaký... skvostný kirin.” Jako první promluvil Gyousou. Jak mluvil, usmíval se a položil sedlo na zem. „Copak je, Kou? Přišel jsi proto, abys nás vyprovodil?”
Taiki chvíli váhal, než se konečně rozhodl sejít z útesu do prolákliny. Věděl, že se chystá spáchat zločin.
„Vypadá to, že už se dokážeš proměnit. Jsem kvůli tobě tak rád. Opravdu je to nečekaná pocta mít tuto vzácnou příležitost spatřit takový unikátní pohled. Jen těžko si představit, že tohle je Kou.”
Taiki neměl jak odpovědět.
„Ačkoli teď už máš shireie, je to pořád trochu lehkomyslné. Měl by sis pospíšit a vrátit se do paláce.” Když viděl, že Taiki se nehodlá vrátit, Gyousou ze svých brašen vytáhl róbu. „Nebo je to tím... že jsi za mnou přišel kvůli něčemu?”
Gyousou rozprostřel róbu a přetáhl ji přes Taikiho tělo a Taiki poté odvolal svou zvířecí podobu. Nebylo jasné, jak věděl, jak se vrátit do své lidské podoby. Ve skutečnosti to bylo, jako kdyby na změnu nemusel vynakládat vůbec žádné úsilí. Jen náhle pocítil, jako by mu tělo ztěžklo.
Vzhlédl ke Gyousouovi, co přes něj přehodil róbu. Ti dva se na sebe dívali a Taiki v Gyousouových očích viděl jenom srdečnost. Nebylo na něm vůbec nic strašlivého.
– Ten strach byl v něm. Vážně věděl, co dělá?
„Pane Gyousou...”
Jasně nedošlo k žádnému osvícení...
Ale neexistoval lepší způsob než toto. Taiki podřízeně poklekl a Gyousouovi se rozšířily oči. „Kou...?”
Taiki hluboce sklonil hlavu. Ležel tváří k zemi, jako kdyby Gyousoua žádal o odpuštění.
„Nikdy tě neopustím... nikdy se nevzpříčím tvému královskému rozkazu... a přísahám ti svou věrnost.” Porušil Prozřetelnost Nebes a zradil nyosen, vládce a také všechny ostatní.
„Toto přísahám.”
Jak jsem tohle mohl udělat...?
Gyousou byl na okamžik zticha.
Pod Gyousouvým pohledem se Taiki cítil tak špatně, že nebyl schopen dýchat.
Ještě nebylo příliš pozdě se vrátit! Jak si to Taiki pomyslel, nad jeho hlavou se ozval klidný hlas: „Přijímám.”
Teď už nebylo možné to vzít zpět. Taiki prostě ještě víc sklonil hlavu. Být v téhle pozici se snášelo těžko.
Taková zrada! Pro všechny, kteří mu do teď projevovali tolik lásky a zájmu, pro království, jeho vládce a jeho lid a dokonce i pro Gyousoua to byl všechno klam, z kterého nebylo úniku.
Taiki přitiskl čelo na Gyousouovu nohu. Jeho tělo teď bylo prokláté pocitem, že spáchal zločin, a před očima měl pouze temnotu.
– Chci to vzít zpět.
Tohle je všechno lež, skoro zakřičel. Cítil neskutečný pocit, že někam odplouvá, a zadržel ten skoro výkřik.
Gyousou Taikimu pomohl se postavit. Taiki se překvapeně podíval na Gyousoua, neboť ten se usmíval.
„Zřekněme se formalit... Taiki!”
Taiki nevěděl, jak má odpovědět. Kolem nich vířil zmatek. Gyousou Taikiho zvedl a otočil se, dovolil všem, aby se na něj podívali. Jako kdyby na světě neexistovalo nic hodno pýchy než kirin v jeho náručí, usmíval se na Taikiho. „Ačkoli jsi mladý, máš velmi bystré oči.”
Taiki už dále nemohl vystát Gyousouův přímý pohled a zrak mu náhodou padl na příchod pronásledující Sanshi.
------------------------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat