KNM - kapitola 48 (Taoista)

Kapitola 48 – Taoista

Jeho vědomí pomalu plynulo. Vůbec nemyslel, jen se čas od času pohodlně převalil. Ještě nikdy takový poklidný život nezažil. Nechtěl přemýšlet, ne, nemusel přemýšlet. Jen tak proplouval, ani nevěděl, kdo vlastně je.

„Liolo, Li.”

Opakovaně křičel známý hlas naplněný strachem. Tohle bylo slovo, které nechtěl slyšet ze všeho nejvíc, jeho vědomí nervózně plynulo rychleji v naději, že se od toho hlasu vzdálí.

„Liolo...”

Stejné jméno, ale jiný hlas, tak velmi známý, tak velmi smutný. Zaváhal, nevěděl, jestli má dál pokračovat v tomto plynutí, ale kvůli tomu hlasu nebyl schopen odejít.

„Liolo, nezabij, ano?”

„Já jsem nezabil!” Nemohl si pomoct a musel to zakřičet. „Já jsem nezabil. Já už jsem nikoho víc nezabil!” Nakonec připlul zpět, zpět k tomu hlasu. Matně cítil světlo ve tvaru kříže, velmi vřelé bílé světlo.

„Liolo, najdi mě.”

„Kdo jsi? Kdo jsi?” ptalo se pořád jeho vědomí.

„Já jsem... Anis.”

„Anis!” Doširoka rozevřel oči.

Cítil se zmatený, jako kdyby stále ještě plul vzduchem. Cítil jen svoje oční víčka, ale jasně věděl, že teď měl tělo, a také cítil teplo vycházející z něčeho na jeho hrudi. Soustředil se na ten pocit, na vnímání toho tepla, a nabyl zbytek svých smyslů.

Z hrudi k ramenům, k rukám, k prstům, pak se mu zatřásly konečky prstů. Pomalu rozevřel ruku, sevřel, rozevřel.

Postupně se mu vrátil hmat, ale neměl žádnou sílu, co přesně se mu stalo? Ne, kdo byl?

Anis... ne, špatně, nebyl Anis, on byl člověk, co zavinil její smrt. On byl... Liola, vrah číslo jedna.

Přinutil se k úsměvu. Teď si vzpomínal, organizace pronásledovala jeho a Anis, Anis zemřela, ale jemu se podařilo utéct k útesu Duan Chang, ale co se stalo pak?

Liolu bolela hlava, najednou mu na mysl vytanulo jméno Kaiser, správně, setkal se s Kaiserem, Anežkou, Meinanem, Daylightem... a s mnoha dalšími. Vrhlo ho to do jiného světa, setkal se s mnoha lidmi a stalo se mnoho věcí.

Liola si konečně vzpomněl, ale když se mu projasnil zrak, nemohl uvěřit svým očím, jeho oděv!

Měl na sobě normální látkovou róbu, ne tu pohodlnou metalicky šedou čarodějnickou róbu a ani ten zářivě bílý rytířský stejnokroj, ale látkovou róbu s překrývajícími se klopami a látkovým páskem. Podíval se vedle postele a opravdu tam ležel pár látkových bot.

Liola pomalu zvedl oči. Byla to povědomá místnost; dřevěný stůl, bambusová postel, na které ležel, a hliněná konvička na čaj.

Co se stalo? Liolovo srdce bylo zahalené zmatkem a naplněné něčím víc než jenom panikou.

Najednou mu na mysl vytanula strašlivá myšlenka a uličnicky na něj zakřičela: „Ve skutečnosti tě to nevrhlo do jiného světa! Neexistuje žádný Kaiser a taky žádná Anežka, Meinan nebo Daylight, ani Anisino dvojče! Všechno to byla tvoje fantazie! Tak moc jsi chtěl utéct z tohoto světa, že jsi měl tenhle dlouhý a ošklivý sen! Neexistuje něco takového jako jiné světy!”

„Ne!” Liola se držel za hlavu a zabručel, nesnil. Kaiser, Anežka a ostatní byli skuteční!

Ten strašlivý hlas zakřičel: „Tak jak potom vysvětlíš tohle? Žádná jiná místnost nemůže být obyčejnější než tahle. Když jsi skočil z toho útesu, tak ses pravděpodobně vážně zranil a donesli tě sem. Všechno ostatní je sen. Celé to bylo jen sen!”

Nebyl to sen! Nebyl to sen...

Liola si sevřel hlavu, byl tak vyděšený, že promáčkl i rám postele. Neodvažoval se slézt z postele nebo otevřít dveře, nechtěl spatřit svůj vlastní svět a už vůbec nechtěl věřit, že to celé bylo sen!

Papa!

Z jeho srdce vyšlo zvolání, ale Liola byl pořád ještě trochu popletený, byl to... Baolilong? Nebo to byla... jenom jeho fantazie?

Papa?!

Ten hlas na něj znovu zavolal. Liola si nemohl pomoct a chtěl jít najít Baolilonga, ale jakmile položil nohy na zem, cítil, jak je podlaha hrubá, úplně jiná než hladká podlaha na čarodějnických kolejích v Aklanu.

Se strachem nohu zase stáhl. Co kdyby vyběhl z pokoje a spatřil by jenom svůj vlastní svět, a přesto by nebyl schopen Baolilonga najít?

Liola se znovu vytáhl zpět, těsně si k sobě přitáhl kolena a zabořil mezi ně hlavu, nic neviděl, nic neslyšel.

Ale věci dopadly jinak, dveře se divoce rozlétly dokořán a realistický hlas zakřičel: „Papa!”

Liola měl stále hlavu zabořenou mezi koleny a silně škubl rameny. Příliš se bál, než aby zvedl hlavu; roztřeseně vzhlédl, až když se na něj vyškrábalo drobné tělíčko. Díval se na něj pár velkých růžových očí, z kterých tekly krokodýlí slzy.

„Proč papa Baolilonga ignoroval?” naříkal Baolilong.

Tyhle růžové oči se v jeho vlastním světě nedaly najít, že? Tohle si Liola zoufale říkal.

„Liolo, konečně ses probral!”

Liola okamžitě zvedl hlavu a viděl, jak na něj s přehnaným výrazem zírá náctiletý chlapec s oceánově modrýma očima a kšticí trávově zelených vlasů. Vedle něj stál modrovlasý a zlatooký muž, také měl na tváři šokovaný výraz.

Liola si vzal Baolilonga do náruče a přinutil své slabé tělo přejít k těm dvěma. Podíval se na toho náctiletého chlapce a na toho muže.

„C-co, proč brečíš?” Náctiletý chlapec se na Liolu díval, jako kdyby mu měly vypadnout oči.

„Kaisere?” zeptal se Liola nejistě.

„Cože?”

Nehledě na šokovaný výraz náctiletého chlapce si Liola přendal Baolilonga do levé ruky a svou pravou rukou se natáhl a pevně objal chlapce. Tenhle počin náctiletého chlapce tak šokoval, že málem ztuhl jako sádra.

Liola pustil náctiletého chlapce a otočil se na modrovlasého a zlatookého muže, tentokrát mnohem klidněji. „Daylighte?”

Modrovlasý muž váhavě kývl a Liola ho taky objal. Když si Liola potvrdil, že ti dva velcí a jeden malí před ním byli všichni skuteční, byl si jistý, že Kaiser, Daylight a všichni ostatní opravdu existovali.

***

V tomto nejobyčejnějším pokoji seděli Liola, Kaiser a Daylight kolem stolu, zatímco Baolilong seděla Plamínkovi na hřbetě a houpal nohama. Daylight všem nalil čaj, přičemž se poté ujal vedení a napil se první, vážně měl ten čaj rád čím dál tím víc.

Kaiser zaťukal na stůl a přimhouřil oči na Liolu. „Ty říkáš, že když ses poprvé probudil, tak jsi viděl, že všechno kolem tebe je z tvého vlastního světa, a tak sis myslel, že tvoje cesta do jinýho světa byl klam? Anežka, Meinan atd. včetně mě byli všichni jen tvoje představivost?”

Liola už teď byl plně probuzený a rozpačitě kývl.

Liola vážně kývl, Kaiser byl naštvaný, a tak plácl do stolu. „To jsi hlupák nebo mentálně retardovanej?! Myslíš si, že jsi Nanke, ať tě ani nenapadne, proč znám Nanke! Ty zatracenej ***, spal jsi celej rok a já teď mluvím řečí tohohle světa plynněji než ty!” (pozn.: Nanke je odkaz na 'příjemný sen'. Hodně se tento pojem vyskytuje v diskuzích o tom, že život je jako sen a že všechno přichází a zase odchází.)

Liola si vydechl úlevou, tohle byl rozhodně Kaiserův tón. Když si vyslechl důvody pro svou poruchu, Liola ze zvědavosti přemýšlel, kde to je, a tak se zeptal Kaisera.

Kaiser odsekl: „Tohle je Nebeská Vyhlídka, jedna z pevností Žluté frakce Taoistů. Nejdřív ti něco řeknu, zůstáváme tu jako taoisté z dalekých krajů. Náš mistr se jmenuje Taoista Barbalis a naše frakce je Aklanská frakce. A my jsme učedníci. Daylight je nejstarší učedník, ty jsi druhý nejstarší a já jsem nejmladší. Tsk, tsk, to proto, že vypadám příliš elegantně, takže jsem musel být nejmladší.”

Daylight se zašklebil a navázal: „Na rozkaz našeho mistra jsme cestovali kolem světa, když nás nedaleko Mt. Sky přepadl démon. (Dračí císař je démon?) Liolo, ty jsi byl těžce zraněn, takže jsme tě přinesli ke zdejším taoistům, aby ti pomohli, a nakonec jsme tu zůstali.”

„Ach! Správně!” Kaiser si na Baolilonga vzpomněl, až když ho dotyčný kopl svojí drobnou nožkou. „Baolilong je sirotek, kterého jsme našli po cestě ve vesnici vydrancované démony. Jelikož jsi Baolilonga jako první našel ty, tak ti říká papa.”

Když se Kaiser zmínil o Baolilongovi, Daylight pomyslel na svého vlastního Plamínka a okamžitě dodal: „A Plamínek je démon, kterého jsem já zkrotil, takže teď poslouchá mé rozkazy.”

Plamínek věděl, co je démon, nespokojeně svého majitele kousl do kalhot a Daylight se na něj omluvně usmál.

Když si Liola vyslechl jejich vysvětlení, přikývl. „Už tento svět plně chápete.”

Kaiser se na Liolu namyšleně podíval. „Samozřejmě! Kdybys nebyl v bezvědomí, když jsme sem prvně přišli, tak jsme nemuseli tolik trpět! Víš, že nám trvalo 2 měsíce, než jsme zjistili, že nejsme mágové, ale 'taoisti'?”

Daylight se mírně zamračil: „Jakmile mě viděli s kopím, tak mi neustále chtěli dávat dřevěný meč.”

Daylight, jak používá dřevěný meč? Liolovi se chtělo smát, ale pak si všiml jejich oděvu.

Daylight měl vlasy svázané do drdolu, jak tady bylo zvykem, a vypadal tak nějak učeně.

Naopak Kaiserovy vlasy stále vypadaly jako přerostlý plevel, jeho dlouhé rukávy se změnily na krátké rukávy a svůj látkový opasek měl zavázaný na mašličku.

Najednou někdo zaklepal na dveře a Kaiser uvolněně řekl nějaké nesmysly: „Pojďte dál, všichni jsou oblečení, a i kdybychom nebyli, není se čeho bát, všichni jsme mužští.”

„Kaisere, co to zase říkáš za nesmysly.”

Dovnitř vešla žena zhruba kolem 30 let s podnosem jídla v ruce a káravě se na Kaisera usmála. Něžně se podívala na Liolu a položila jídlo na stůl. „Po tak dlouhém spánku jsi určitě hladový, ne? Pojď se rychle najíst.”

Liola přikývl, až když to jídlo ucítil, si uvědomil, že byl hladový. Bez okolků se chopil hůlek a pustil se do jídla.

Pěkná žena se s láskou dívala, jak Liola jí, a řekla: „Já jsem Lee San Niang, jsem dcera místního vůdce taoistů. Tobě říkají Liola?”

Liolovi se zablýsklo v očích, když zaslechl její jméno, a pomalu zvedl hlavu, aby se na Lee San Niang podíval. Lee San Niang se na něj usmála a viděla, že přestal jíst, a tak se zeptala: „Co se děje?”

Liola si uvědomil, že se výraz Lee San Niang nezměnil, a přišlo mu to divné.

V jiném světě mohli jeho jméno bez starostí vyslovovat, ale v jeho vlastním světě se k tomu jménu vázal titul vraha číslo jedna! Ale nezdálo se, že by ten její výraz byl falešný, a tak se Liola v myšlenkách vrátil k tomu, jak jej oslovila. Její výslovnost byla zvláštní, nebylo to jen zvláštní, bylo to přesně tak, jak to vyslovoval Kaiser, a Kaiser jeho jméno vždycky vyslovoval špatně.

Liola zakroutil hlavou a řekl: „Nejsem zvyklý, že jím sám.”

„Ach,” řekla Lee San Niang, usmála se a vstala. „Rozumím, stydíš se, nemáš rád, když na tebe někdo při jídle kouká? V tom případě zatím půjdu a později se vrátím pro talíře. A můj otec si tě také přeje vyšetřit.”

Liola kývl a Lee San Niang se smíchem vyšla z místnosti.

„Co se děje?” zeptal se Kaiser podezíravě, on by neuvěřil takové hlouposti, že se Liola stydí.

Liola se podíval po Kaiserovi. „Neměl jsi jim říkat moje skutečné jméno, na tomhle světě jsem nejlepší vrah.”

Jak Kaiser, tak Daylight ztuhli, úplně na to zapomněli. Když se je na to Lee San Niang zeptala, tak prostě řekli pravdu.

Kaiser se nepříjemně zeptal: „V každým případě se zdá, že se to k nim nedoneslo. Vrah přece nebude tak slavný, ne?”

Liola zakroutil hlavou a vysvětlil: „Jsem velmi nechvalně proslulý, všichni o mě ví, to ta tvoje špatná výslovnost je zmátla.”

Daylight řekl: „Ach, správně, na začátku jsi svoje jméno přeložil, takže to v našem světě znělo divně. Když jsme přišli sem, tak jsem si konečně uvědomil, že tvoje jméno ve skutečnosti znamená 'Měsíční svit'.”

Liola zakroutil hlavou. „Kaiser to nevyslovuje přesně, neznamená to 'Měsíční svit', ale 'Stříbrný měsíc'.”

„Hej! Proč si pořád stěžuješ na moji nepřesnou výslovnost? Kdybych to vyslovoval správně, tak bychom byli vyřízení!” dohadoval se Kaiser hlasitě.

Liola mu to nevyvracel. Měl hlad, takže se zkušeně chopil hůlek a jedl jídlo ze svých dávných dnů.

„Hoj, Liolo, nebudeme se moct vrátit?” zeptal se Kaiser pochmurně.

Tady nebyli žádní čarodějové a nebyla tu ani Anežka se svojí prostorovou magií a on sám prostorovou magii neuměl, takže jak se mohli vrátit? Možná by mohl vyzkoušet nechat se za bouřky praštit bleskem?

Liolovy hůlky se znovu zastavily a on zamumlal omluvu překypující lítostí.

„Zapomeň na to, stejně to není tak špatný.” Kaiser líně polehával na stole. „Naštěstí jsme přišli jenom my tři. Daylight je sirotek, já jsem taky sirotek a Gladiolus se pravděpodobně bude starat o mojí sestru. Takže my tři se nemusíme ničím trápit, kdekoli nám bude dobře. A i když tenhle svět není tak skvělý jako náš, aspoň je mírumilovnější.”

Ačkoli to Kaiser řekl velmi bezstarostně, Liola jeho bezstarostnost nesdílel. Kvůli tomu pomyšlení, že ty dva zase dostal do téhle šlamastiky, měl srdce jako z oceli.

Daylight viděl, že Liola nevypadá moc dobře, a tak okamžitě změnil téma: „Ale bojové umění tohoto světa je velmi odlišné od toho našeho, není divu, že tak zřídka používáš auru, Liolo.”

„Správně, když jeden konkrétní člověk na začátku uvolnil auru, tak ho vzali za taoistu a celej rok do něj ryli, jak taoisti musí používat dřevěné meče,” posmíval se Kaiser.

Daylight se poškrábal na nose. „Kaisere, copak ty celý den nepoužíváš dřevěný meč?”

„Jdi! Nebo bys byl radši, abych tě zastřelil svojí pistolí? Když jsem vystřelil naposled, starej Lee mě celej měsíc otravoval s tím, že si chce moji magickou zbraň půjčit, aby provedl nějakej průzkum.” Kaiser se zatvářil hořce.

Když už mluvili o starém Leeovi, Daylight taky rozpačitě řekl: „Mistr Lee je vážně... trochu moc nadšený do studia. Kdyby Plamínek nechrlil oheň pokaždé, když se k němu přiblíží, tak by ho už Lee dávno odchytil, aby ho mohl rozpitvat.”

„A ty taky! Liolo,” řekl Kaiser a mrkl. „Kdyby tě Baolilong zuby nehty nebránil, tak by tě starej Lee vysvlékl donaha, aby mohl zkoumat tu fialovou záři, co ti vycházela z kůže.”

Ale Liola zůstal zticha a Daylight měl hlavu skloněnou a s vážnou tváří naléval čaj.

Když je Kaiser takhle viděl, okamžitě pochopil, že někdo jde. Lehl si na stůl a zívl. A ty hlasy se opravdu blížily a o chviličku později někdo zaťukal na dveře.

„Kromě starýho Leeho může každý jít dál,” řekl Kaiser líně. Ale jako první vešel nikdo jiný než starý Lee.

Jak se dalo čekat, dveře se otevřely a za nimi byl celý dav, ale jako první vešel sám mistr Lee. Nakráčel dovnitř s vystupováním samotného božstva a kdyby už Kaiser a Daylight neprohlédli tu jeho schopnost být za každé situace otravný, opravdu by mu s úctou říkali Bůh Lee.

„Hahaha, blahopřeju, že se vám vzbudil váš druhý bratr, škoda, že je ta fialová záře pryč,” naříkal mistr Lee.

„To je skvělé, že je ta fialová záře pryč, aspoň už Baolilong nebude starýho Leeho mlátit do modra kvůli tomu, že chtěl Liolu unést.”

Kaiser se bez zábran zachechtal, ale ostatní za mistrem Lee, učedníci a Lee San Niang, co vešla dovnitř, se všichni hihňali.

Mistr Lee v klidu dvakrát zakašlal a učedníci za ním se okamžitě přestali smát, ale snažili se ten smích potlačit a ve skutečnosti se ho vůbec nebáli.

Mistr Lee přišel k Liolovi a natáhl se, aby mu nahmatal tep, ale Liola neukvapeně odsunul své zápěstí, takže mistr Lee nahmatal jen vzduch.

Lee řekl Liolovi: „Tenhle mistr se jenom obává, že ses nezbavil veškeré té fialové aury. To by ti mohlo v budoucnu způsobit problémy, takže jsem ti jen chtěl zkontrolovat tep.”

Když skončil se svým proslovem, znovu se natáhl k Liolovu zápěstí, ale Liola se zamračil a bez okolků strčil ruce zpět do rukávů, co mu visely po stranách.

Mistr Lee se netrpělivě probral svými vousy a potlačovaný smích učedníků za ním ještě zesílil.

„Dobře, tenhle mistr tě nebude nutit, je to prostě škoda.” Všichni dobře věděli, že ta škoda, co mistr Lee zmínil, byla škoda, že se mu nedostalo zkoumat tu záhadnou fialovou energii.

Ačkoli tento taoistický chrám byl jiný než ty, co Liola znal, ale copak si všichni tady na svého mistra nedávali pozor? Ale Liola neměl v úmyslu být nezdvořilý, postavil se a hluboce se uklonil: „Liola mistru Lee děkuje za přístřeší a péči.”

Mistra Leeho Liolova zdvořilost evidentně celkem potěšila, a zasmál se.

„Bratře, není třeba se tím zatěžovat. Jak jsem sledoval, jak tvoji bratři ze všech sil zabíjeli démony, tento mistr chtěl také pomoci. Poskytnout vám pokoj a jídlo byla jen maličkost, ani nemluvě o tom, že tvoji bratři mi velmi pomohli.”

„Pche! Chovat se ke mně a k Daylightovi jako k bezplatné pracovní síle a ty se ještě odvažuješ to zmiňovat. Jednu chvíli zabíjet démony támhle, a druhou zabíjet ďábly tady.”

Mručel Kaiser tiše a učedníci vzadu tento jeho šepot evidentně jasně slyšeli, zvuk jejich smíchu nepřestal.

Mistr Lee byl velmi dobrý v předstírání nevinnosti, Kaiserova slova považoval za ševelení větru a dál se vyptával Daylighta a Lioly: „Zajímalo by mě, co máte v plánu dělat dál? Pokud tu chcete dál zůstat, tak se tento mistr pokusí být tím nejlepším hostitelem.”

„Zatraceně! Dvě bezplatné pracovní síly na celý rok ti nestačily, ty chceš tři na celý život?” zakřičel Kaiser tiše a oči se mu rozšířily.

„Hahaha!” Učedníkům vzadu ruplo v bedně, všichni se drželi za břicha nebo se opírali o zeď a smáli se. Lee San Niang se nedokázala přestat láskyplně usmívat.

Mistr Lee se pomalu otočil. „Čemu se vy učedníci asi smějete? Proč to neřeknete svému mistrovi, aby si taky užil chviličku štěstí?”

„Pche! On vážně ví, jak svoje učedníky tyranizovat!” Kaiser se za zády starého Leea zoufale šklebil.

Mistr Lee evidentně ztratil nervy, v okamžiku přiskočil ke Kaiserovi. Odfoukl svoje vousy, zahlížel na něj a zařval: „Ty spratku, proč přesně jsi kvůli tomuhle mistrovi nešťastný?”

„Rozhodně nešťastný!”

Kaiser měl něco, na co se mohl spolehnout, takže nebyl vyděšený. Bezstarostně odříkal krátké zaříkadlo a v ruce se mu objevila nezajímavá malá ohnivá koule.

Kaiser si s ní házel zleva doprava a zorničky Mistra Leeho také skákaly spolu s ní. Dál křičel svoji obvyklou frázi: „Taková záhada! Vážně taková záhada, tenhle mistr to tak dlouho zkoumal, ale stejně pořád neví, co je tahle ohnivá koule zač, vážně taková záhada.”

„Já říkám, Mistře Lee, najednou mě přepadla chuť na kandované ovoce, pokud neochutnám kandované ovoce, tak budu nešťastný a jakmile budu nešťastný, tak nebudu schopen udržet tuhle ohnivou kouli, a ty pak nebudeš mít co zkoumat,” řekl Kaiser omluvně dlouhou litanii slov.

Oči mistra Leeho neopustily ohnivou kouli a zařval: „Voide, okamžitě jdi koupit všechno kandované ovoce ve městě, hned!”

Okolní učedníci se všichni smáli a dívali se na mladého muže v bílé látkové róbě. Void bezmocně odpověděl: „Ano, Mistře, hned půjdu.”

Když domluvil, nemohl si pomoct, aby se na Kaisera neusmál, a okamžitě šel koupit kandované ovoce. Věděl, že Kaiser ve skutečnosti nechce jíst kandované ovoce, ale zamýšlel je dát mnoha malým dětem vně chrámu.

Liola byl tou zvláštní scénou odehrávající se přímo před ním celkem šokován, ale Daylight se smál, jako by to bylo normální. Vypadá to, že Kaiserův gangstarský postoj byl opravdu... vůl přepravený na jiný svět byl pořád vůl!

Daylight se otočil a zeptal se Lioly: „Liolo, máš něco v plánu?”

Liola zakroutil hlavou. Tohle sice byl svět, ve kterém původně žil, ale ze svého mládí si nepamatoval nic kromě zabíjení lidí. Šel ven, aby zabíjel, ale tehdy byl studený jako led, nepamatoval si ani polovinu, co bylo mezi organizací a jeho cílem. Po pravdě řečeno, pro Liolu byl tento svět tím skutečným 'jiným světem'!

Daylight kývl a vzrušeně řekl: „Tak budeme cestovat kolem světa Bojového umění a po cestě se zastavíme na Symposiu Bojového umění, dobře?”

Liola se na Daylighta překvapeně podíval. Bylo nečekané, že Daylight a Kaiser už plně pochopili tento svět, možná jej chápali mnohem víc než on sám... Liola se hořce usmál.

„Tohle je chrám a ačkoli Taoisti mají nějaké zázemí v bojovém umění, nedají se srovnávat se skutečnými bojovníky. Opravdu chci vidět skutečné úžasné bojové umění tohoto světa.”

Jak Daylight mluvil, tak začal být víc a víc vzrušený a oči mu zářily.

Liola naslouchal 'rytíři' jako Daylight, jak užívá termíny jako zázemí v bojovém umění a bojovníci, vážně z toho měl divný pocit.

Liola chvíli přemýšlel. Ačkoli byl na tomto světě nejlepší vrah, jen pár lidí jej vidělo. Dokonce i ve vlastní organizaci vrahů kromě Vůdce a Yashy...

Najednou si vzpomněl na Yashu, Vůdcovu dceru. Liola se v duchu suše usmál. Člověk, co se měl vrátit, se nevrátil, a ten, co se neměl vrátit, se nevyhnutelně vrátil.

Neměl by tu být nikdo, kdo by věděl, jak vypadá; kromě hory mrtvol, hádal Liola.

Navíc Daylight a Kaiser nebyli tak křehcí jako Anis, plus měli dva draky, Baolilonga a Plamínka. I kdyby je našla organizace vrahů, tak by bylo velmi snadné utéct, a proto Liola na Daylighta kývl.

Daylight, jenž byl blázen do bojového umění, se okamžitě postavil. Kdyby Lee San Niang nepromluvila, tak by už vyběhl do svého pokoje, aby si zabalil.

„Vážně odcházíte?” Lee San Niang vypadala zdrceně, zvláště při pohledu na Baolilonga.

Kaiser odvolal své ohnivé koule (což způsobilo, že mistr Lee naříkal nonstop) a flirtovně řekl Lee San Niang: „Lee-jiejie~”

Všichni učedníci cítili, jak jim běhá mráz po zádech.

„Předtím nás náš mistr požádal, abychom cestovali po světě, abychom rozšířili naše znalosti. Teď jsme se kvůli té nehodě rok zdrželi, vážně se nemůžeme déle zdržovat, ale neboj se, Lee-jiejie, rozhodně se vrátíme na návštěvu,” řekl Kaiser roztřeseně s rozšířenýma mokrýma očima.

Lee San Niang Kaisera s hrůzou poplácala po hlavě. Tenhle dočasný bratr sice byl opravdu rošťák a v jiných chrámech by ho určitě vyhnali za přílišnou drzost, ale v jejím vlastním chrámu, kde pravidla nebyla tak přísná, Kaiser všem přinášel smích a štěstí.

Aby tenhle bratr odešel... Lee San Niang sice byla neochotná jej pustit, ale věděla, že muži měli své ušlechtilé aspirace. A Kaiser se svojí povahou divokého koně nemohl zůstat v chrámu.

„Ale měli byste tu nechat Baolilonga. Takové malé dítě se na dobrodružství nehodí, vůči nebezpečí je velmi zranitelné.” Lee San Niang se na Baolilonga podívala s nesmírně ustaraným výrazem na tváři.

To byl ale vtip. Baolilong byl ještě silnější než Kaiser.

Tohle si Kaiser pomyslel a dál se tvářil otráveně. Kromě toho nebylo možné, aby zůstali. Tenhle pětiletý Baolilong za celý rok nevyrostl ani o centimetr. Některým lidem už to začalo být podezřelé. Kdyby se Liola neprobral, tak Kaiser hodlal s Daylightem prodiskutovat, že by si měli najít jiné místo k bydlení.

„To není možné. Jiejie, vždyť přece sama víš, jak moc Baolilong k Liolovi lne, a Baolilong je ta~~k neposedný. Pokud Liola odejde, Baolilong prostě uteče, aby Liolu zase našel.”

Kaiser rozhodil rukama s bezmocným výrazem na tváři. „Místo toho, aby nás pronásledoval, proč mu rovnou nedovolit, aby šel s námi, je to taky bezpečnější.”

Lee San Niang si vzpomněla, jak se Baolilong svého táty držel. Liola se celý rok neprobral, ale z toho důvodu se Baolilong s nikým jiným nesblížil. Každou noc dokonce spal jenom s Liolou. Vypadalo to, že Kaiser má pravdu.

„Ach, tak to se musíte o Baolilonga dobře starat, přece jenom je pořád ještě malý.” Lee San Niang se na Baolilonga podívala s lítostí v očích.

„Cože?! Odcházíte?! A co bude s mým výzkumem ohnivé koule?”

Mistr Lee jim začal věnovat pozornost a okamžitě začal křičet, úplně zapomněl, že by měl udržovat svou obezřetně získanou duševní rovnováhu, ale na druhou stranu od té doby, co Kaiser dorazil, jeho duševní rovnováha během jednoho krátkého měsíce zmizela.

„Zatracenej starče, už jsem ti to řekl víc než stokrát. Tohle je moje 'zvláštní schopnost', je to zbytečné, ať budeš zkoumat, jak chceš!” zařval Kaiser drze na starého Leeho.

Mistr Lee se okamžitě zatvářil bídně. „Já jsem to chtěl jenom zkoumat, nemusel jsem nutně...”

Kaiser si pohledů starého Leeho nevšímal. Starý Lee viděl, že opravdu odcházejí, okamžitě odhodil svou duševní rovnováhu a prosil Kaisera, aby mu naposledy ukázal svou ohnivou kouli, ale Kaiser o tom evidentně nechtěl ani slyšet...

Když Liola viděl, jak se Kaiser se všemi tady zná a jak z Daylighta sálá dojem 'Jsem jedinečný fanda bojového umění, dejte mi bojové umění a nic jiného se nemusí říkat', vážně nevěděl, jestli má litovat, že je do tohoto mimozemského světa přivedl. Jak se ti dva mohli tak rychle přizpůsobit? A na druhou stranu se zdálo, že on měl potíže zvyknout si na vlastní svět...

***

Liola se zhluboka nadechl, podíval se na dveře, sebral odvahu a s odhodláním vykráčel z místnosti.

Jak šel po velmi známé úzké chodbě s unikátní vůní dřeva, bylo to o hodně jiné než kovový pach v Aklanu. A Liola přemýšlel, na kterou tu vůni byl víc zvyklý.

Venku Liola spatřil ještě známější cvičiště. V porovnání s cvičištěm organizace vrahů byl na tomto mnohem slabší pach krve a mnohem méně komplikovaných zbraní. Bylo tu jenom pár dřevěných figurín a po straně stojan na zbraně se spoustou dřevěných nožů, mečů a holí. Ale většina z nich byla dřevěné meče.

Známé kamenné zdi, velká dřevěná vrata, Liola věděl, že zvenku na dveřích bude určitě viset dvojverší. Tohle byl chrám, takže to dvojverší bude mít nějakou spojitost s vymycováním netvorů.

Všechno mu bylo tak známé, a přesto tak podivné. Liola potřásl hlavou, známost světa, ve kterém žil 20 let, se ve skutečnosti nedala srovnávat s rokem v Aklanu.

„Papa!”

Když Liola zaslechl tenhle výkřik, shlédl na zem a Baolilongovo drobné tělíčko se mu tisklo k noze. Byl na to tak navyklý, že někdy zapomněl, že mu Baolilong visí na noze.

„Když táta spal, máma mluvila k Baolilongovi,” řekl Baolilong se svýma velkýma růžovýma očima dokořán.

Liola ztuhl, nechápal, co tím Baolilong myslel.

„Máma řekla, že pokud tu chce táta zůstat, tak tu může šťastně zůstat. Ale pokud chceš znát pravdu a vrátit se do předchozího světa, hledej Anis!”

Liola se prudce zachvěl, ani v nejmenším si nemyslel, že by si to Baolilong vymýšlel. Baolilong by takové věci nikdy neřekl. Rozhodně to bylo důsledkem něčeho jiného. Aby si to nedospělý Baolilong pamatoval, tak se mu to muselo hodně opakovat...

Baolilongova máma, Liola se instinktivně dotkl dračího přívěšku a vybavil si ten něžný hlas, co z něho vycházel. Byla to Baolilongova matka?

Liola se zamračil a ze zvyku se zeptal: „A co ty, Baolilongu? Na kterém světě chceš zůstat?”

Baolilong zvedl svoje velké oči. „Baolilong chce být s tátou...” Ale potom se zdálo, že Baolilong trochu váhá.

„Co se děje?” zeptal se Liola se zájmem.

„Baolilong se trochu bojí o svého starého tátu.” Baolilong našpulil svoje malé rtíky. „Když jsem ho naposledy viděl, tak byl celkem divný...”

Miluo? Liola zavzpomínal.

Miluo na yaronských pláních a Miluo, co přišel na Aklanskou akademii z neznámého důvodu vyhlásit válku. Rozhodně ho na tom něco trápilo...

Liola zavrtěl hlavou, ale i tak co mohl dělat? Bylo nemožné najít Anis, Anis už byla mrtvá, zemřela přímo před ním...

Jak se Liola utápěl ve své frustraci, nějaký člověk se potácel k bráně do chrámu, což bylo také místo, kde Liola stál.

Liola si jej obezřetně prohlédl, ten člověk vypadal jako ten muž, který dostal rozkaz jít koupit kandované ovoce... Void. Liola si nějakým způsobem vzpomněl na jeho jméno.

„Rychle uvědom mistra, u západní brány je démon...” Void se zarazil, tělo mu zesláblo a on omdlel.

Liola spěšně chytil Voidovo padající tělo a pak si uvědomil, že Void je pocákaný mazlavým zeleným slizem.

Liola se okamžitě obalil tenkou vrstvou aury, aby ho ten sliz nijak neovlivnil, pak si Voida vyzvedl do náruče a vběhl do chrámu.

Ale uši rvoucí hluk jej přiměl zastavit a podívat se zpět. Dokonce i Liola viděl toho řečeného démona, vskutku, žádné jiné slovo nebylo s to popsat toho netvora, co viděl.

Městem se valilo obrovské kulovité zelené tělo, bylo stejně velké jako Baolilong a podněcovalo mnoho křiku. Liola chladně pozoroval tu věc, co měl před očima. Proč nevěděl, že v jeho světě existovaly takové věci?

A pak aniž by Liola musel někoho upozorňovat, lidi vyšli z chrámu a omámeně zírali na tu věc. Dokonce i Taoisti, co vyhlazovali netvory, takové podivné stvoření ještě neviděli.

„Ohavný démon!”

První člověk, co zareagoval a co řekl ta slova, nebyl žádný Taoista, ale rozzuřený Daylight. Okamžitě vběhl do svého pokoje s úmyslem popadnout svoje kopí.

Kaiser líně vyšel a když tu věc spatřil, dostal šok: „Pane bože! Co to k čertu je?”

„Daylight, on...” Liolu velmi šokovalo, že Daylight řekl „ohavný démon”. Kdyby nevěděl, že Daylight není původem z tohoto světa, tak by si myslel, že Daylight je spravedlivý Válečník.

Kaiser pokrčil rameny. „Tohle je důvod, proč jsme skončili jako pracovní síla zadarmo, protože je tu tenhle horkokrevnej chlápek. V podstatě je Daylight tady v okolí dost známej. Všichni mu říkají Modrý mořský kopiník. Podle mě je to jméno celkem vulgární, ale Daylighta to moc nezajímá.”

Zrovna v tom okamžiku Daylight spěšně přiběhl zpět i se svým kopím, oblečený jako typický Válečník. Jednou zařval a spolu s mnoha učedníky vyrazil k té zelené kulovité věci.

Liola se zmateně podíval na Kaisera.

Kaiser se dotkl své tváře a řekl: „Možná že náš malý Aklanský tým potížistů na tomto světě způsobí revoluci a vůdcem pravděpodobně nebude ani jeden z nás.”

Symposium bojového umění... Bylo by lepší se neúčastnit? Liola o té otázce začal uvažovat.

-----------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>