~ 22.9., tj. dnes nám oficiálně začíná podzim. Na zmírnění pošmourné nálady (bo u mě sice prosvítá sluníčko, ale je děsná lezavá zima) jedna "roztomilá" povídka ze série Starožitnictví Tsukumodo. ~
Moje výplata se počítá dle hodin a dostávám ji každý den – hotově.
Protože se Towako nemůže obtěžovat – a zapomněla by – udělat na konci měsíce převod na můj účet.
Ve dnech, kdy je pryč kvůli svému nakupování, mě vyplácí Saki.
Jelikož žiju v bytě sám, musím svoji výplatu utrácet obezřetně. Moje rodiče mi posílají peníze, ale moje výplata stejně pokrývá významnou část mých každodenních výdajů.
Neženu se za slevami, ale alespoň se ze všech sil snažím penězi nemrhat. Dokonce si trochu našetřím.
Nedokážu říct, jestli je v pořádku, aby se kluk na střední tak moc choval jako hospodyňka...
Každopádně kvůli tomu nejsem tak hloupý, abych utratil svou denní výplatu v den, kdy ji dostanu, jako ostatní studenti, co si brigádu našli z hamižnosti.
Žít ze dne na den se ke mně nehodí.
Peníze vždycky používej moudře. To je mé moto.
„Na, tady máš dárek.”
Stěží jsem věřila vlastním uším, když to Tokiya najednou zčistajasna řekl.
Já, Saki Maino, jsem stála jako opařená celých dvacet dva vteřin a držela jsem v ruce nákupní tašku.
Tokiya během té chvíle něco řekl, ale jelikož jsem měla mysl úplně vybílenou, všechno šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven.
„...Takže, chápeš to?”
„Ech? Ach, ano. Jasně.”
Instinktivně jsem přikývla, ačkoli jsem neměla ponětí, o čem mluvil.
„Každopádně takhle to je, jasný?” řekl a odešel, možná mu bylo trapně.
Takhle sama jsem nevěděla, co mám dělat s tím dárkem, jenž – jeho vlastními slovy – mi dal, a dál jsem stála na místě.
Lidé – jmenovitě Tokiya – často říkají, že nemám žádné emoce, ale to není pravda. Mám trochu potíž je projevit, ale přirozeně mám city a moje srdce je stejně citlivé jako srdce kohokoli jiného.
Až do té míry, že mě trochu zmate, když dostanu nečekaný dárek.
Musím si vzpomenout, co se zrovna stalo.
Tokiya a já jsme spolu pracovali až do zavírací doby jako obvykle.
Towako je zase pryč kvůli nakupování Relikvií a jako obvykle jsme neměli téměř žádné zákazníky, takže vcelku nebylo co dělat.
Vážně nemáme moc zákazníků.
Jsem přesvědčená, že musíme projasnit jak interiér, tak exteriér, aby se tu zákazníkům víc líbilo. Také si myslím, že by bylo nejlepší, kdybychom do našeho sortimentu zahrnuli i asijské zboží a luxusní předměty, místo abychom se drželi jen podvrhů Relikvií.
Když jsem tohle navrhla Towako, řekla mi, že toho není třeba. Navzdory svým starostem ohledně tržeb evidentně neměla vůbec v plánu přimět svůj obchod vzkvétat.
Možná bych jí měla půjčit výtisk „Jak se stát slavným prodavačem snadno a rychle!”, co jsem včera dočetla?
Ach ne. Myšlenky mi odběhly od tématu.
Každopádně jsme pracovali až do zavírací doby a pak Tokiya odešel.
Ale pak se z nějakého důvodu vrátil.
Nejdřív jsem si myslela, že si něco zapomněl, ale pak mi najednou předal nákupní tašku a řekl mi, že to je dárek.
Dárek? Proč by mi dával dárek?
Taky jsem přemýšlela, jestli mám dneska narozeniny, ale nemám.
Svátek práce? To vážně ne. Tak zaprvé nemá za co být vděčný. (pozn.: Doslovně Den díkuvzdání za odvedenou práci, ale to zní vážně hrozně. Kdyby někoho napadlo něco libozvučnějšího, písněte do komentářů. V angličtině „Labor Thanksgiving Day”. Jinak japonský národní svátek vycházející na 23. listopadu.)
Den matek? Nejsem jeho matka. Den otců... o tom ani nemluvě.
Dneska není žádný význačný den ani svátek.
Další možností by bylo, že to je omluva za něco, co udělal.
Snažila jsem se propátrat své vzpomínky, ale nenapadlo mě nic, co by vyžadovalo omluvu.
O-on mě podváděl...?
Ne, nemáme takový vztah, takže se na nás nevěrnost nevztahuje.
… … Vzpamatovala jsem se a cítila jsem se trochu zahanbeně, že mám tak plytké myšlenky.
S taškou v ruce jsem šla zpět do domu.
Towako je pryč, takže jsem dneska sama.
Položila jsem tašku na stůl v obýváku.
Zapnula jsem televizi.
Zrovna dávali nijak zvlášť zajímavou estrádu. Televize neupoutala mou pozornost, takže jsem pohledem skákala mezi televizí a nákupní taškou na stole.
Jemně jsem se té tašky dotkla.
Zašustila.
Ucukla jsem rukou.
Pak jsem se vrátila zpět k televizi a přepnula na jiný kanál.
Dávali baseballový zápas, ale já neznám pravidla hry. Televize neupoutala mou pozornost, takže jsem pohledem skákala mezi televizí a nákupní taškou na stole.
Nakoukla jsem do tašky.
Uvnitř bylo něco růžového.
Rychle jsem hlavu zase stáhla.
Děvče, co to děláš...?
A vůbec jak se Tokiya vůbec opovažuje mě takhle najednou mást!
Začala jsem se uklidňovat a můj zmatek nahradil hněv.
Sleduje mě a baví se na můj účet...?
Ach! To je ono! To musí být ono!
A já jsem byla tak hloupá, že jsem se před ním takhle chovala...
„Moje nedbalost.”
Rozhlédla jsem se po pokoji, pátrala jsem po jakýchkoli známkách Tokiyi.
...Žádné jsem nenašla.
Jen pro jistotu jsem se podívala také do obchodu, ale se zhasnutými světly tam byla jenom naprostá nehybnost. Vykoukla jsem z okna, ale samozřejmě jsem nikoho nenašla. Taky jsem zkontrolovala kuchyň a záchod, ale bez úspěchu.
Tak co jiného má tohle znamenat?
Náhodou je to opravdu dárek?
„... … …”
S hlubokým nádechem jsem se rozhodla tu tašku otevřít.
Uvnitř byly šaty. Šaty bez rukávů a hodně krajkové. Jejich barva... nebyla černá (moje oblíbená barva), ale růžová.
I když už mě zná tak dlouho, pořád nechápe, co mám ráda. V každém případě vybrat tuhle barvu se hodně blíží harašení. Ne, on se mě snaží obtěžovat.
V tom okamžiku jsem si na něco vzpomněla a došla si do pokoje pro časopis.
Koupila jsem si ho v naději, že by mi mohl pomoct zlepšit mé služby zákazníkům. Zaměřoval se konkrétně na středoškoláky, ale to nebyl ten problém. Přece jenom já jsem taky náctiletá. Ale když jsem si ho pročítala, Tokiya se po mě trapně díval.
Prolistovala jsem časopisem. Jako téma čísla měl být článek o dárcích. Dát někomu dárek se může vztahovat k nabízení zboží zákazníkovi. Proto jsem si ho koupila.
Našla jsem titulek toho článku: „Co mám dělat s takovým dárkem?!”
„Pokud vám dá chlapec dárek, který se vám nelíbí, nerozčilujte se! Je to znamení, že chce, abyste sdílely jeho zájmy! Jděte, chopte se šance!”
Zavřela jsem časopis.
Ten článek na mě celkem udělal dojem.
Ano, šaty na stole se neshodují s mým vkusem.
Ale znamená to, že jemu se takové věci líbí?
Tokiyovi se líbí takové šaty? Chce, abych si je oblékla?
Jako test, opakuji, jako test. Ne, vážně, jako malý test – věřte mi. Podržela jsem si ty šaty u těla a postavila se před zrcadlo.
V zrcadle bylo moje tělo, neustále oděné v černé, nyní zahalené v růžové.
Upřímně řečeno se to ke mně nehodilo.
Růžové krajkové šaty se prostě nehodily k mé kyselé tváři.
Ale stejně jsem je neodložila.
Byl to dárek od Tokiyi.
Vůbec první dárek.
Tohle se nikdy dřív nestalo.
Nikdy se mi o tom ani nesnilo.
Lidé – jmenovitě Tokiya – často říkají, že nemám žádné emoce, ale to není pravda. Mám trochu potíž je projevit, ale přirozeně mám city a moje srdce je stejně citlivé jako srdce kohokoli jiného.
Až do té míry, že jsem trochu natěšená, když najednou dostanu dárek.
K tomu incidentu došlo předevčírem.
Zrovna když jsem dorazil do obchodu na svou směnu, vyměnil jsem se se Saki, aby mohla jít nakoupit.
Towako byla pryč po svých nákupech.
O samotě a znuděný jsem šel do obýváku sledovat televizi, protože stejně žádný zákazník nepřijde.
Ale pak něco upoutalo mou pozornost.
Byla to peněženka. Normální hnědá kožená peněženka, která se dá sehnat v každém obchodě. Jelikož jsem věděl, že Saki má černou, předpokládal jsem, že byla Towačina.
Zatímco jsem přemýšlel, jak je možné, že jela nakupovat a přitom si zapomněla peněženku, jsem se podíval dovnitř. Byla naprosto prázdná.
Samozřejmě že tam nebyly žádné peníze, ale nebyly tam ani žádné kreditky nebo zapomenuté drobné.
Evidentně si koupila novou a starou nechala tady.
A čirou náhodou se mi zrovna ten den v mé obnošené peněžence v kapsičce na mince udělala díra, takže byla na nic.
Rozhodl jsem se, že si půjčím Towačinu starou peněženku, dokud si nekoupím novou. Neviděl jsem důvod, proč bych ji neměl použít, když už ji nepotřebovala.
Poté, co jsem si do ní přendal všechny svoje peníze a věci jako klubovou kartičku do videopůjčovny, jsem si ji nacpal do kapsy.
Obchod jsme zavřeli a já od Saki dostal svou výplatu. Po cestě domů jsem zašel do potravin a koupil si pár věcí jako večeři do mikrovlnky.
Drobné, co mi zůstaly, mi jen stěží budou stačit zítra na oběd.
Následujícího dne.
Peněženku jsem našel prázdnou.
Kartičky tam pořád byly. Ale drobné, co tam měly být, zmizely.
Všiml jsem si toho teprve u pokladny v potravinách, kde jsem se zastavil po cestě domů, když jsem si chtěl koupit kávu v plechovce. Ten trapas, kdy jsem musel kafe vrátit, protože jsem na něj neměl, byl nepopsatelný.
S největší pravděpodobností jsem je včera někde vytrousil. Nebo možná že jsem si je zapomněl vzít. Byla mi hanba, že k tomu došlo, zrovna když jsem si vyměnil peněženku.
Ale skutečná hanba, nad kterou se mi chtělo brečet, bylo ta ztracená částka. Peníze, co jsem tam měl na začátku, a ty drobné by dohromady daly zhruba 800 yenů. (pozn.: cca 190 Kč)
Ten den jsem byl nucen obejít se bez svého jediného luxusu: bez kávy v plechovce.
Samozřejmě také žádný oběd.
I když jsem ráno snědl dvě pár dní staré housky, už jsem měl hlad.
Když jsem protrpěl přestávku na oběd, kdy si ze mě spolužáci utahovali, zamířil jsem do obchodu.
Snažil jsem se ze Saki vymámit nějaké zbytky, když jsem jí řekl, že jsem ztratil peníze, a tudíž že jsem nic nejedl, ale zrovna ten den jí nic nezůstalo.
Dneska vůbec nemám štěstí.
Protrpěl jsem svou směnu, zatímco jsem snášel prázdný žaludek, a dostal svůj plat. Po cestě domů jsem se znovu stavil v potravinách a zase si koupil večeři do mikrovlnky a pár čerstvých housek na snídani. Konečně jsem měl něco k jídlu.
Přijal jsem drobné nazpátek a pečlivě si je uložil do peněženky, zkontroloval jsem každou korunu.
358 korun. Přesně.
Následujícího dne.
Svoji peněženku jsem našel prázdnou.
Kartičky tam pořád byly. Ale drobné, co tam měly být, zmizely.
Divné. Nemohl jsem ztratit peníze dva dny po sobě.
Kromě toho jsem si peníze včera zkontroloval. Tak přesně, jak jen jsem mohl. Mělo by tam být 358 korun. Přece jenom by bylo něco jiného, kdybych ztratil peněženku, ale je prostě směšné ztratit z peněženky pouze 200 korunovou bankovku a drobné z kapsičky na mince. To je prostě absurdní.
Pokud už takhle přemýšlím, tak je vážně sporné, jestli jsem včera ty peníze ztratil nebo ne.
Najednou jsem si všiml, že housky, co jsem si včera koupil na snídani, zmizely.
Vloupal se sem zloděj?
Zkontroloval jsem pokoj. Jediné, co chybělo, byly peníze a housky, co jsem si včera koupil. Když jsem to uvážil, zdálo se celkem nepravděpodobné, že by zloděj přišel ukrást moje jediné skromné drobné – a ještě k tomu dva dny po sobě – a pár housek.
Ale čím to potom bylo...
Podíval jsem se na peněženku na stole, kam jsem ji hodil.
Bez hnutí tam ležela. Dokonale obyčejná hnědá peněženka. Ano, ta nejobyčejnější.
Jediná zvláštnost byla to, že patřila Towako...
Zvedl jsem svůj mobil a zavolal Towako. Když je na svých nákupních cestách, tak většinou není na telefonu k zastižení, ale tentokrát jsem se jí nějakým zázrakem dovolal.
„Hmm... Tokiyoo? Hm..co se děje?” odpověděla ospalá Towako na druhém konci.
„Towako, promiň, ale řekni mi všechno, co víš!”
„O čem?”
„O té peněžence, co jsi nechala v obchodě!”
„O peněžence...?”
„Ano. Hnědá peněženka.”
„Hnědá peněženka? Aach, aha. Hm? Jak to, že o ní víš?”
„Byla na stole v obýváku.”
„Ech? Já ji dala na takové místo? Jejda. Myslela jsem na něco jiného. Prosím, založ ji někam. Ach, v žádném případě ji nedávej do obchodu! A v žádném případě ji nepoužívej! No, přece bys nebyl tak zabedněný, aby ses mi hrabal ve věcech.”
„...”
„...Ech? Ty jsi ji... použil?”
„......Ano.”
„Hlupáku! Copak jsem ti neřekla, že to nemáš dělat?”
„To bylo zrovna teď!”
Jak řekla, byl jsem netaktní. To jsem nemohl popřít.
Měl jsem to vědět v okamžiku, kdy jsem si všiml, že patřila jí.
Ale. Ale!
Kdo by čekal, že peněženka Relikvie bude ležet na takovém místě?
Ale teď nemá cenu brečet nad rozlitým mlékem.
„Takže jakou moc má ta peněženka?”
Zeptal jsem se.
Zeptal jsem se, jakou noční můru mi tahle Relikvie přinese.
„Přijdeš o všechny peníze, co jsi ten den vydělal, pokud je ten samý den neutratíš.”
Nevím, kdo tuhle Relikvii vyrobil, ale musím se zeptat na tohle:
To jsi zatracený zvíře na všech večírcích nebo co?!
Shrnu, co mi Towako řekla o této Relikvii:
* Pokud svůj výdělek neutratím ten samý den, co jsem ho dostal, peníze zmizí.
* Zmizí i věci, co jsem si za ty peníze pro sebe koupil.
* Efekt trvá sedm dní.
To, že můj výdělek zmizí, pokud ho ten samý den neutratím, znamenalo, že následujícího dne, hned po půlnoci, budu vždycky švorc.
To, že zmizí i věci, co jsem si koupil za svůj výdělek, znamenalo, že jsem si nemohl na snídani koupit žádné housky, protože bylo nemožné skladovat jídlo.
To, že ten účinek trval sedm dní, znamenalo, že jsem s touhle hloupou silou musel žít celý týden.
Jen tak mimochodem, účinek se aktivoval v okamžiku, kdy jsem do té peněženky vložil peníze, a nepomine, ani kdybych ji přestal používat, vyhodil ji nebo spálil. Vlastně Towako mi vyhrožovala, že pokud to udělám, přinutí mě zbytek života pracovat zadarmo.
Jediným štěstím bylo, že všechno, co jsem koupil před tím, než jsem tu peněženku použil, nezmizelo, a tudíž moje oblečení a každodenní potřeby byly v pořádku. Hořce jsem litoval, že jsem také dopředu nenakoupil instantní nudle, ale teď bylo příliš pozdě.
Ale musím to říct...
Zdá se mi, že tyhle Relikvie vážně vždycky musí mít naprosto absurdní moc.
Podle toho, jak jste se na to koukali, jsem dostal příležitost si týden libovat v luxusu, jíst drahá jídla a bavit se celou noc a tak dále, ale jelikož ty peníze byly stejně moje, nemělo to moc smysl.
Pokud bych vážně utratil veškerý výdělek z toho týdne, tak bych na konci měsíce nebyl schopen zaplatit nájem, zálohy na elektřinu, účet za mobil a podobně.
Začal jsem přemýšlet o způsobu, jak tuto závažnou situaci prozatím zvládnout.
Dar
Moje výplata se počítá dle hodin a dostávám ji každý den – hotově.
Protože se Towako nemůže obtěžovat – a zapomněla by – udělat na konci měsíce převod na můj účet.
Ve dnech, kdy je pryč kvůli svému nakupování, mě vyplácí Saki.
Jelikož žiju v bytě sám, musím svoji výplatu utrácet obezřetně. Moje rodiče mi posílají peníze, ale moje výplata stejně pokrývá významnou část mých každodenních výdajů.
Neženu se za slevami, ale alespoň se ze všech sil snažím penězi nemrhat. Dokonce si trochu našetřím.
Nedokážu říct, jestli je v pořádku, aby se kluk na střední tak moc choval jako hospodyňka...
Každopádně kvůli tomu nejsem tak hloupý, abych utratil svou denní výplatu v den, kdy ji dostanu, jako ostatní studenti, co si brigádu našli z hamižnosti.
Žít ze dne na den se ke mně nehodí.
Peníze vždycky používej moudře. To je mé moto.
„Na, tady máš dárek.”
Stěží jsem věřila vlastním uším, když to Tokiya najednou zčistajasna řekl.
Já, Saki Maino, jsem stála jako opařená celých dvacet dva vteřin a držela jsem v ruce nákupní tašku.
Tokiya během té chvíle něco řekl, ale jelikož jsem měla mysl úplně vybílenou, všechno šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven.
„...Takže, chápeš to?”
„Ech? Ach, ano. Jasně.”
Instinktivně jsem přikývla, ačkoli jsem neměla ponětí, o čem mluvil.
„Každopádně takhle to je, jasný?” řekl a odešel, možná mu bylo trapně.
Takhle sama jsem nevěděla, co mám dělat s tím dárkem, jenž – jeho vlastními slovy – mi dal, a dál jsem stála na místě.
Lidé – jmenovitě Tokiya – často říkají, že nemám žádné emoce, ale to není pravda. Mám trochu potíž je projevit, ale přirozeně mám city a moje srdce je stejně citlivé jako srdce kohokoli jiného.
Až do té míry, že mě trochu zmate, když dostanu nečekaný dárek.
Musím si vzpomenout, co se zrovna stalo.
Tokiya a já jsme spolu pracovali až do zavírací doby jako obvykle.
Towako je zase pryč kvůli nakupování Relikvií a jako obvykle jsme neměli téměř žádné zákazníky, takže vcelku nebylo co dělat.
Vážně nemáme moc zákazníků.
Jsem přesvědčená, že musíme projasnit jak interiér, tak exteriér, aby se tu zákazníkům víc líbilo. Také si myslím, že by bylo nejlepší, kdybychom do našeho sortimentu zahrnuli i asijské zboží a luxusní předměty, místo abychom se drželi jen podvrhů Relikvií.
Když jsem tohle navrhla Towako, řekla mi, že toho není třeba. Navzdory svým starostem ohledně tržeb evidentně neměla vůbec v plánu přimět svůj obchod vzkvétat.
Možná bych jí měla půjčit výtisk „Jak se stát slavným prodavačem snadno a rychle!”, co jsem včera dočetla?
Ach ne. Myšlenky mi odběhly od tématu.
Každopádně jsme pracovali až do zavírací doby a pak Tokiya odešel.
Ale pak se z nějakého důvodu vrátil.
Nejdřív jsem si myslela, že si něco zapomněl, ale pak mi najednou předal nákupní tašku a řekl mi, že to je dárek.
Dárek? Proč by mi dával dárek?
Taky jsem přemýšlela, jestli mám dneska narozeniny, ale nemám.
Svátek práce? To vážně ne. Tak zaprvé nemá za co být vděčný. (pozn.: Doslovně Den díkuvzdání za odvedenou práci, ale to zní vážně hrozně. Kdyby někoho napadlo něco libozvučnějšího, písněte do komentářů. V angličtině „Labor Thanksgiving Day”. Jinak japonský národní svátek vycházející na 23. listopadu.)
Den matek? Nejsem jeho matka. Den otců... o tom ani nemluvě.
Dneska není žádný význačný den ani svátek.
Další možností by bylo, že to je omluva za něco, co udělal.
Snažila jsem se propátrat své vzpomínky, ale nenapadlo mě nic, co by vyžadovalo omluvu.
O-on mě podváděl...?
Ne, nemáme takový vztah, takže se na nás nevěrnost nevztahuje.
… … Vzpamatovala jsem se a cítila jsem se trochu zahanbeně, že mám tak plytké myšlenky.
S taškou v ruce jsem šla zpět do domu.
Towako je pryč, takže jsem dneska sama.
Položila jsem tašku na stůl v obýváku.
Zapnula jsem televizi.
Zrovna dávali nijak zvlášť zajímavou estrádu. Televize neupoutala mou pozornost, takže jsem pohledem skákala mezi televizí a nákupní taškou na stole.
Jemně jsem se té tašky dotkla.
Zašustila.
Ucukla jsem rukou.
Pak jsem se vrátila zpět k televizi a přepnula na jiný kanál.
Dávali baseballový zápas, ale já neznám pravidla hry. Televize neupoutala mou pozornost, takže jsem pohledem skákala mezi televizí a nákupní taškou na stole.
Nakoukla jsem do tašky.
Uvnitř bylo něco růžového.
Rychle jsem hlavu zase stáhla.
Děvče, co to děláš...?
A vůbec jak se Tokiya vůbec opovažuje mě takhle najednou mást!
Začala jsem se uklidňovat a můj zmatek nahradil hněv.
Sleduje mě a baví se na můj účet...?
Ach! To je ono! To musí být ono!
A já jsem byla tak hloupá, že jsem se před ním takhle chovala...
„Moje nedbalost.”
Rozhlédla jsem se po pokoji, pátrala jsem po jakýchkoli známkách Tokiyi.
...Žádné jsem nenašla.
Jen pro jistotu jsem se podívala také do obchodu, ale se zhasnutými světly tam byla jenom naprostá nehybnost. Vykoukla jsem z okna, ale samozřejmě jsem nikoho nenašla. Taky jsem zkontrolovala kuchyň a záchod, ale bez úspěchu.
Tak co jiného má tohle znamenat?
Náhodou je to opravdu dárek?
„... … …”
S hlubokým nádechem jsem se rozhodla tu tašku otevřít.
Uvnitř byly šaty. Šaty bez rukávů a hodně krajkové. Jejich barva... nebyla černá (moje oblíbená barva), ale růžová.
I když už mě zná tak dlouho, pořád nechápe, co mám ráda. V každém případě vybrat tuhle barvu se hodně blíží harašení. Ne, on se mě snaží obtěžovat.
V tom okamžiku jsem si na něco vzpomněla a došla si do pokoje pro časopis.
Koupila jsem si ho v naději, že by mi mohl pomoct zlepšit mé služby zákazníkům. Zaměřoval se konkrétně na středoškoláky, ale to nebyl ten problém. Přece jenom já jsem taky náctiletá. Ale když jsem si ho pročítala, Tokiya se po mě trapně díval.
Prolistovala jsem časopisem. Jako téma čísla měl být článek o dárcích. Dát někomu dárek se může vztahovat k nabízení zboží zákazníkovi. Proto jsem si ho koupila.
Našla jsem titulek toho článku: „Co mám dělat s takovým dárkem?!”
„Pokud vám dá chlapec dárek, který se vám nelíbí, nerozčilujte se! Je to znamení, že chce, abyste sdílely jeho zájmy! Jděte, chopte se šance!”
Zavřela jsem časopis.
Ten článek na mě celkem udělal dojem.
Ano, šaty na stole se neshodují s mým vkusem.
Ale znamená to, že jemu se takové věci líbí?
Tokiyovi se líbí takové šaty? Chce, abych si je oblékla?
Jako test, opakuji, jako test. Ne, vážně, jako malý test – věřte mi. Podržela jsem si ty šaty u těla a postavila se před zrcadlo.
V zrcadle bylo moje tělo, neustále oděné v černé, nyní zahalené v růžové.
Upřímně řečeno se to ke mně nehodilo.
Růžové krajkové šaty se prostě nehodily k mé kyselé tváři.
Ale stejně jsem je neodložila.
Byl to dárek od Tokiyi.
Vůbec první dárek.
Tohle se nikdy dřív nestalo.
Nikdy se mi o tom ani nesnilo.
Lidé – jmenovitě Tokiya – často říkají, že nemám žádné emoce, ale to není pravda. Mám trochu potíž je projevit, ale přirozeně mám city a moje srdce je stejně citlivé jako srdce kohokoli jiného.
Až do té míry, že jsem trochu natěšená, když najednou dostanu dárek.
K tomu incidentu došlo předevčírem.
Zrovna když jsem dorazil do obchodu na svou směnu, vyměnil jsem se se Saki, aby mohla jít nakoupit.
Towako byla pryč po svých nákupech.
O samotě a znuděný jsem šel do obýváku sledovat televizi, protože stejně žádný zákazník nepřijde.
Ale pak něco upoutalo mou pozornost.
Byla to peněženka. Normální hnědá kožená peněženka, která se dá sehnat v každém obchodě. Jelikož jsem věděl, že Saki má černou, předpokládal jsem, že byla Towačina.
Zatímco jsem přemýšlel, jak je možné, že jela nakupovat a přitom si zapomněla peněženku, jsem se podíval dovnitř. Byla naprosto prázdná.
Samozřejmě že tam nebyly žádné peníze, ale nebyly tam ani žádné kreditky nebo zapomenuté drobné.
Evidentně si koupila novou a starou nechala tady.
A čirou náhodou se mi zrovna ten den v mé obnošené peněžence v kapsičce na mince udělala díra, takže byla na nic.
Rozhodl jsem se, že si půjčím Towačinu starou peněženku, dokud si nekoupím novou. Neviděl jsem důvod, proč bych ji neměl použít, když už ji nepotřebovala.
Poté, co jsem si do ní přendal všechny svoje peníze a věci jako klubovou kartičku do videopůjčovny, jsem si ji nacpal do kapsy.
Obchod jsme zavřeli a já od Saki dostal svou výplatu. Po cestě domů jsem zašel do potravin a koupil si pár věcí jako večeři do mikrovlnky.
Drobné, co mi zůstaly, mi jen stěží budou stačit zítra na oběd.
Následujícího dne.
Peněženku jsem našel prázdnou.
Kartičky tam pořád byly. Ale drobné, co tam měly být, zmizely.
Všiml jsem si toho teprve u pokladny v potravinách, kde jsem se zastavil po cestě domů, když jsem si chtěl koupit kávu v plechovce. Ten trapas, kdy jsem musel kafe vrátit, protože jsem na něj neměl, byl nepopsatelný.
S největší pravděpodobností jsem je včera někde vytrousil. Nebo možná že jsem si je zapomněl vzít. Byla mi hanba, že k tomu došlo, zrovna když jsem si vyměnil peněženku.
Ale skutečná hanba, nad kterou se mi chtělo brečet, bylo ta ztracená částka. Peníze, co jsem tam měl na začátku, a ty drobné by dohromady daly zhruba 800 yenů. (pozn.: cca 190 Kč)
Ten den jsem byl nucen obejít se bez svého jediného luxusu: bez kávy v plechovce.
Samozřejmě také žádný oběd.
I když jsem ráno snědl dvě pár dní staré housky, už jsem měl hlad.
Když jsem protrpěl přestávku na oběd, kdy si ze mě spolužáci utahovali, zamířil jsem do obchodu.
Snažil jsem se ze Saki vymámit nějaké zbytky, když jsem jí řekl, že jsem ztratil peníze, a tudíž že jsem nic nejedl, ale zrovna ten den jí nic nezůstalo.
Dneska vůbec nemám štěstí.
Protrpěl jsem svou směnu, zatímco jsem snášel prázdný žaludek, a dostal svůj plat. Po cestě domů jsem se znovu stavil v potravinách a zase si koupil večeři do mikrovlnky a pár čerstvých housek na snídani. Konečně jsem měl něco k jídlu.
Přijal jsem drobné nazpátek a pečlivě si je uložil do peněženky, zkontroloval jsem každou korunu.
358 korun. Přesně.
Následujícího dne.
Svoji peněženku jsem našel prázdnou.
Kartičky tam pořád byly. Ale drobné, co tam měly být, zmizely.
Divné. Nemohl jsem ztratit peníze dva dny po sobě.
Kromě toho jsem si peníze včera zkontroloval. Tak přesně, jak jen jsem mohl. Mělo by tam být 358 korun. Přece jenom by bylo něco jiného, kdybych ztratil peněženku, ale je prostě směšné ztratit z peněženky pouze 200 korunovou bankovku a drobné z kapsičky na mince. To je prostě absurdní.
Pokud už takhle přemýšlím, tak je vážně sporné, jestli jsem včera ty peníze ztratil nebo ne.
Najednou jsem si všiml, že housky, co jsem si včera koupil na snídani, zmizely.
Vloupal se sem zloděj?
Zkontroloval jsem pokoj. Jediné, co chybělo, byly peníze a housky, co jsem si včera koupil. Když jsem to uvážil, zdálo se celkem nepravděpodobné, že by zloděj přišel ukrást moje jediné skromné drobné – a ještě k tomu dva dny po sobě – a pár housek.
Ale čím to potom bylo...
Podíval jsem se na peněženku na stole, kam jsem ji hodil.
Bez hnutí tam ležela. Dokonale obyčejná hnědá peněženka. Ano, ta nejobyčejnější.
Jediná zvláštnost byla to, že patřila Towako...
Zvedl jsem svůj mobil a zavolal Towako. Když je na svých nákupních cestách, tak většinou není na telefonu k zastižení, ale tentokrát jsem se jí nějakým zázrakem dovolal.
„Hmm... Tokiyoo? Hm..co se děje?” odpověděla ospalá Towako na druhém konci.
„Towako, promiň, ale řekni mi všechno, co víš!”
„O čem?”
„O té peněžence, co jsi nechala v obchodě!”
„O peněžence...?”
„Ano. Hnědá peněženka.”
„Hnědá peněženka? Aach, aha. Hm? Jak to, že o ní víš?”
„Byla na stole v obýváku.”
„Ech? Já ji dala na takové místo? Jejda. Myslela jsem na něco jiného. Prosím, založ ji někam. Ach, v žádném případě ji nedávej do obchodu! A v žádném případě ji nepoužívej! No, přece bys nebyl tak zabedněný, aby ses mi hrabal ve věcech.”
„...”
„...Ech? Ty jsi ji... použil?”
„......Ano.”
„Hlupáku! Copak jsem ti neřekla, že to nemáš dělat?”
„To bylo zrovna teď!”
Jak řekla, byl jsem netaktní. To jsem nemohl popřít.
Měl jsem to vědět v okamžiku, kdy jsem si všiml, že patřila jí.
Ale. Ale!
Kdo by čekal, že peněženka Relikvie bude ležet na takovém místě?
Ale teď nemá cenu brečet nad rozlitým mlékem.
„Takže jakou moc má ta peněženka?”
Zeptal jsem se.
Zeptal jsem se, jakou noční můru mi tahle Relikvie přinese.
„Přijdeš o všechny peníze, co jsi ten den vydělal, pokud je ten samý den neutratíš.”
Nevím, kdo tuhle Relikvii vyrobil, ale musím se zeptat na tohle:
To jsi zatracený zvíře na všech večírcích nebo co?!
Shrnu, co mi Towako řekla o této Relikvii:
* Pokud svůj výdělek neutratím ten samý den, co jsem ho dostal, peníze zmizí.
* Zmizí i věci, co jsem si za ty peníze pro sebe koupil.
* Efekt trvá sedm dní.
To, že můj výdělek zmizí, pokud ho ten samý den neutratím, znamenalo, že následujícího dne, hned po půlnoci, budu vždycky švorc.
To, že zmizí i věci, co jsem si koupil za svůj výdělek, znamenalo, že jsem si nemohl na snídani koupit žádné housky, protože bylo nemožné skladovat jídlo.
To, že ten účinek trval sedm dní, znamenalo, že jsem s touhle hloupou silou musel žít celý týden.
Jen tak mimochodem, účinek se aktivoval v okamžiku, kdy jsem do té peněženky vložil peníze, a nepomine, ani kdybych ji přestal používat, vyhodil ji nebo spálil. Vlastně Towako mi vyhrožovala, že pokud to udělám, přinutí mě zbytek života pracovat zadarmo.
Jediným štěstím bylo, že všechno, co jsem koupil před tím, než jsem tu peněženku použil, nezmizelo, a tudíž moje oblečení a každodenní potřeby byly v pořádku. Hořce jsem litoval, že jsem také dopředu nenakoupil instantní nudle, ale teď bylo příliš pozdě.
Ale musím to říct...
Zdá se mi, že tyhle Relikvie vážně vždycky musí mít naprosto absurdní moc.
Podle toho, jak jste se na to koukali, jsem dostal příležitost si týden libovat v luxusu, jíst drahá jídla a bavit se celou noc a tak dále, ale jelikož ty peníze byly stejně moje, nemělo to moc smysl.
Pokud bych vážně utratil veškerý výdělek z toho týdne, tak bych na konci měsíce nebyl schopen zaplatit nájem, zálohy na elektřinu, účet za mobil a podobně.
Začal jsem přemýšlet o způsobu, jak tuto závažnou situaci prozatím zvládnout.
Ale bylo jasné, že nebylo možné peníze odložit stranou, když jsem je musel všechny utratit a sníst všechno, co jsem si koupil.
Je to beznadějné.
Ale k čertu, jaká nenápadná moc.
Když pominu to, jestli je to dobré nebo zlé, vždycky jsem si myslel, že Relikvie jsou jednotně okázalé, ale zdá se, že existují i takové, co mají moc prosáknutou obyčejností.
Při tom pomyšlení mi přišel email od Towako.
„Proč mě nebo Saki projednou nekoupíš dárek? Nebo mě!”
Proč bych musel tobě nebo Saki dávat dárek? Spíš dejte vy 'mě'!
Hm? Dárek...?
Ach. To mě nenapadlo!
Po práci jsem šel okamžitě koupit dárek.
Celý den jsem přemýšlel o tom, co bych měl koupit, a vůbec jsem nedával pozor ani na vyučování, ani v práci. A rozhodl jsem se pro oblečení.
Když mě Saki vyplatila a když jsem si koupil večeři, vzal jsem zbývající peníze a v jednom obchodním domě jsem koupil růžové šaty, co stály zrovna tak akorát, že mi nezůstaly skoro žádné drobné.
Vím, že má ráda černou, ale v tomhle případě nezáleželo na tom, jaká to je barva.
Představoval jsem si, jak by v takových růžových šatech vypadala, a nemohl jsem si pomoct, abych se nezasmál. S tou svojí povahou by si takovou barvu nikdy nekoupila. Samozřejmě jsem ji ani v takové barvě neviděl. Ačkoli kdybych dostal příležitost, zvědavost by převážila strach.
„Je to dárek?” zeptala se prodavačka.
„Ach, tak nějak.”
Odmítl jsem její nabídku, že mi to zabalí, a vrátil se do starožitnictví Tsukumodo s nákupní taškou s šaty.
Obchod už byl zavřený, takže jsem ho obešel dozadu a zazvonil na domovní zvonek. Po chvilce jsem přes bzučák slyšel Sakin hlas.
„To jsem já. Můžeš na chvilku otevřít dveře?” odpověděl jsem a počkal, až přijde.
Těch pár vteřin jsem strávil usilovným přemýšlením.
Co mám říct, až jí to předám? Pokud jí to jen tak najednou dám, tak to bude divné. Možná si to špatně vyloží. Ne že bych byl zvyklý dávat holkám dárky. Vlastně je to poprvé. Ne, tohle je možná dárek, ale taky to není dárek. Je to „jen tak trochu dárek”. Ale pořád je to dárek.
Prostě jsem naprosto ztuhl.
Dveře se najednou otevřely a v nich se objevila Saki.
„Co se děje? Zapomněl sis něco?”
„Na, tady máš dárek.”
Jakmile se objevila, prostě jsem jí jen tak najednou dal dárek.
Ach kruci. Ještě jsem nebyl připravený. Tohle byl slepý počin. Teď jí připadám jako podivín? To se vsadím...
To, že tam stála jako zkamenělá a taška jí visela z rukou, prokázalo, že mé obavy byly opodstatněné.
Její tvář vypadala stejně jako vždycky, ale to, že byla ještě o trošku ztuhlejší než předtím, prokázalo, že byla překvapená.
„N-nevykládej si to špatně, jasný? Je to dárek, ale není to dárek. Vypadá to, že nemáš nejmenší ponětí, o čem to mluvím, co? No, tak nastraž uši...”
S naprostou upřímností a do úplných detailů jsem jí vysvětlil, co se stalo a co ten dárek znamená.
Nemůžu popřít, že jsem měl pocit, že se akorát vymlouvám, abych zakryl své rozpaky, ale chtěl jsem si to s ní vyjasnit. Byl to „jen takový” dárek. Nebyl v tom žádný hlubší smysl.
Po celých 22 vteřinách vysvětlení jsem si ještě jednou potvrdil: „...Takžes to pochopila?”
„Ech? Ach, ano. Jasně.”
Dobrá! Vypadá to, že to pochopila.
„Každopádně to je všechno, co na tom je, jasný?” řekl jsem a odešel.
Tokiyovo podivné chování tímhle neskončilo.
Jinými slovy i příštího dne jsem dostala dárek. Sněhově bílý klobouk se širokou krempou.
A den poté zase. Rudé módní brýle.
Ani jedno nebylo podle mého gusta, ale pořád to byly dárky.
Nechápu to.
Znovu jsem se podívala do časopisu, co jsem předtím vyhrabala.
„Chlapci jsou hloupí a myslí si, že se do nich dívky zamilují, když jim dají dárky. Jako kdyby! Dívku samozřejmě nemůžete ulovit na dárky.
Ale!
Důvtipná dívka může před takovým hloupým chlapcem ukázat potěšení. Kdo ví, třeba to bude začátek vaší opravdové lásky.”
Rychle jsem ten časopis zavřela.
V žádném případě. To se nestane.
Ano, měla bych jeho chování brát jako podezřelé. Určitě má něco za lubem.
Na ty dárky s největší pravděpodobností utratí celý zbytek své denní výplaty. Ale proč by zacházel takhle daleko?
Má Tokiya nějaký zisk z toho, že mi dává dárky?
Tehdy jsem si pomyslela, že bych na něj měla trochu přitlačit, ale zazvonil telefon.
Byla to Towako. Bylo velmi nezvyklé, aby volala do obchodu, když byla pryč za svými nákupy. Normálně se neozvala, dokud se nevrátila domů.
„Děje se něco?” zeptala jsem se.
„Hm, tak trochu... Jen tak mimochodem, nestalo se poslední dobou něco zvláštního?”
„Ehm?”
Okamžitě jsem pomyslela na Tokiyovy dárky. Ale kdybych to teď řekla, tak bych tím akorát přilila olej do ohně.
„N-nic, vážně...”
Ach ne. Můj hlas zněl až příliš vysoko.
Doslova jsem viděla, jak se na druhé straně aparátu Towako šklebí.
„Hm? Hm? Stalo se něco?”
„Jak jsem řekla, ne.”
„Ale něco se stalo, že? Že? No tak, řekni to svojí kamarádce.”
„Jak jsem řekla, nic se nes...”
Uprostřed věty jsem se zarazila.
Bylo nezvyklé, aby mi volala, když byla pryč, ale dneska byla navíc podivně paličatá. Jako kdyby byla přesvědčená, že se něco stalo.
„Co jsi řekla Tokiyovi?” zeptala jsem se.
„Hm? Ach, ne...”
Přímý zásah. Situace se obrátila. Towako něco věděla. Ne, byla v tom až po uši.
„Co jsi mu řekla?”
„Ne, ehm...”
„Takže to beru tak, že tě nezajímá, co se stane s tvými Relikviemi, že? Ach, hned tady jedna je...”
„Aaach! Počkej, počkej! Jasně! Povím ti to.” Vzdala to a začala vysvětlovat: „Po pravdě řečeno, ten hlupák použil Relikvii peněženku a získal něco jako kletbu, co způsobuje, že všechen jeho výdělek zmizí, pokud jej ten samý den neutratí. Takže jsem mu navrhla, aby ti koupil dárek, když mu ty peníze stejně zmizí!”
Myslela jsem si, že to nebyly jen tak nějaké dárky, ale kruci... taková hloupost.
Možná že mi to všechno vysvětlil, když mi dal ten první dárek. Vybavuju si, že jsem ho moc neposlouchala, protože jsem byla hrozně zmatená.
„Ale není celkem oddaný typ? Tím myslím, že ti koupil dárek, místo aby šel na nějakou párty nebo aby to utratil jen pro sebe!”
Do Towačina hlasu se vrátil škádlivý a domýšlivý podtón. Evidentně je zpět pod kontrolou.
Ale já si myslela, že ohledně Tokiyi má vlastně možná pravdu.
Když byste byli nuceni utratit všechny svoje peníze, normálně byste si zašli na nějaké drahé jídlo, co byste jindy oželili, nebo byste to utratili za vlastní zábavu jako film. Zkrátka byste si dopřáli trochu toho luxusu.
Ale Tokiya navzdory situaci utrácel peníze kvůli mně.
Možná to je z tohohle důvodu a i když nic z toho, co koupil, není podle mého vkusu, stejně to jsou opravdické dárky.
„No, tak jeho laskavost vlídně přijmi.”
„...E-ehm, měla bych pro něj taky něco udělat? Mám trochu nepříjemný pocit, když jsem to jenom já, co vždycky...”
„Ale ne? Dostala ses do svého roztomilého módu?”
Určitě se mnou něco je, když se jí ptám na radu. To ode mě byla nedbalost.
„To je jedno. Prosím, zapomeň na to. To byla jenom halucinace.”
„Tak ale teď jsi chladná... No ale proč pro něj nepřipravíš nějaké dobré jídlo? Možná bude bez sebe radostí, že ti koupí ještě lepší dárek? Dvě mouchy jednou ranou!”
„Jak jsem řekla, to je jedno.”
„Jů, spatřit novou stránku mé malé Saki mě úplně nabudilo. Jsem naprosto spokojená. Správně, teď to nechám na vás mladých! Ještě tak tři dny se nevrátím. Můžu zůstat pryč déle, pokud bych vás rušila?”
„Očekávám, že se brzy vrátíš.”
Towako se podivně zachichotala a zavěsila.
S hlubokým povzdechem jsem také zavěsila. Tenhle hovor byl vážně nějak vyčerpávající.
A v tom okamžiku zazvonil zvonek u dveří. Okamžitě jsem věděla, že to je určitě Tokiya.
Hned jsem otevřela dveře, aniž bych se obtěžovala s kukátkem, a jak jsem čekala, za dveřmi stál Tokiya s dárkem v nákupní tašce.
„Na, dnešní dárek.”
Ten dárek, co mi dal, byl zabalený v podlouhlé krabičce a károvaném papíře.
„Tak zatím.”
„Počkej,” zastavila jsem ho instinktivně.
„Co je?”
„P-proč nezajdeš na čaj?”
„Chceš ho jen tak? Nebo s mlékem?”
„Jen tak, prosím.”
Položila jsem před Tokiyu šálek a z konvice mu nalila čaj.
„Hm? Nepoužíváš normálně čaj v sáčku ve slevě?”
„Ach, dneska jsem měla chuť na tenhle.”
„Takže když jsem tu, vaříš levný čaj a když jsi sama, užíváš si vždycky dobré věci?”
„Stejně sis nevšiml rozdílu, ne?”
Tokiya během stěžování usrkl trochu černého čaje a s jistotou prohlásil: „Bezpochyby. Earl Grey.”
„To je Assam!”
S největší pravděpodobností jenom řekl nejdražší druh čaje, co znal. A jeho znalosti byly pravděpodobně omezené na Darjeeling a Earl Grey a skutečnost, že to první je levné a to druhé drahé.
Tokiya zmlkl a jeho vítězoslavný výraz se proměnil na polekaný.
Nevěděli jsme, co dalšího říct, takže bylo slyšet jenom srkání čaje.
Podívala jsem se na Tokiyův dárek, co byl pořád na stole.
„Můžu to otevřít?”
„Hm? No, pokud to jenom otevřeš, jasně.”
Opatrně jsem odstranila balící papír. Uvnitř byly hodinky. Byl to takový ten typ hodinek, co měly na ciferníku roztomilé postavičky. Ale znovu to nebylo dle mého vkusu. Já vím: darovanému koni na zuby nehleď, ale stejně bych preferovala něco, co by se mi líbilo.
Jak to, že neví, co mám ráda, i když jsme pořád spolu?
Pohledem jsem zabrousila k Tokiyovi.
„C-co?”
„Nic. Ehm, každopádně děk...” začala jsem, ale on se najednou zakuckal čajem. Evidentně to šlo dolů špatnou cestou.
Zkazila jsem načasování. To je ale trapas.
Donesla jsem vlhkou utěrku a setřela stůl.
„...Saki, poslouchala jsi, jak jsem ti to vysvětloval?” zeptal se, jak si to chtěl potvrdit, zatímco sledoval, jak jsem utírala stůl.
„Vysvětloval?”
„Když jsem ti dal první dárek.”
„S-samozřejmě! Dokonce jsem to dneska slyšela ještě jednou od Towako.”
Takže to předtím bylo vážně vysvětlení. Díky bohu, že mi Towako dneska zavolala.
„Ech? Ona ti volala?”
„Jo. Ptala se, jestli se poslední dobou něco stalo.”
„A co jsi jí řekla?”
„No, řekla jsem, že ano, a řekla jsem jí o tom, jak mi nosíš dárky. Takže tě proklela Relikvie peněženka? Hlupáku. Tohle se stane, když lehkovážně používáš Relikvie.”
„Ach, zmlkni. Jen jsem si ji chtěl na pár dní půjčit, protože se mi v mojí udělala díra, a zrovna v tu chvíli tam ležela! Ani ty bys nečekala, že by na takovém místě ležela Relikvie, ne?”
„Můžu se na ni podívat?”
Tokiya z kapsy u kalhot vytáhl hnědou peněženku.
Ano, na první pohled vypadala celkem normálně. Ale mě nezajímalo, jak vypadala. Mě zajímal akorát obsah. Podívala jsem se dovnitř a našla tam akorát 50 yenů.
„Jenom padesát yenů? A co večeře?”
„Už je v žaludku.”
„A co zítřejší snídaně?”
„Nic.”
„Nic?”
„Nemá smysl si něco kupovat, když to stejně zmizí, ne? Proto vždycky sním, co nejvíc dokážu. Tomu se říká jezení dopředu.”
„To v žádném případě nebude fungovat.”
„To neříkej! Důležité je tomu věřit. Ach, to mi připomíná doby, kdy jsem neměl peníze a šetřil jsem, kde se dalo.”
Tokiya se s nostalgickým pohledem podíval z okna ven. Přemýšlela jsem, jak vycházel před tím, než začal pracovat tady, ale představa byla tak strašlivá, že jsem přestala.
Ale má pravdu, když o tom tak přemýšlím. Pokud musí všechny peníze utratit ve stejný den, tak si ani nemůže koupit jídlo na zítra, protože zmizí.
„Chceš, abych ti půjčila peníze?”
„Ne, to není třeba. Půjčil bych si, kdybych byl ve vážně beznadějné situaci, ale pokud musím akorát vynechat snídani a oběd, tak to zvládnu. V porovnání s dřívějškem to nic není. To jsem tři dny neměl co jíst a čas od času žil akorát z vody. Pro člověka, co je na chudobu zvyklý, je vynechání jednoho nebo dvou jídel maličkost. Pokud kdy chudák na něčem ušetří, pak jsou to výdaje za jídlo!”
„To se nemáš čím chlubit!”
„Jenom z toho pomyšlení mám hlad. Půjdu do postele.”
Tokiya se postavil a než odešel, zeptal se: „Můžeš mi trochu toho čaje dát do lahve?”
Probudil jsem se s prázdným žaludkem.
Žaludky jsou evidentně obzvláště aktivní, když ví, že nemají co jíst.
Proklel jsem bezchybné fungování svého žaludku.
Ale dneska byl poslední den tohoto utrpení. Dneska byl sedmý den: den, kdy budu oproštěn od té peněženkové kletby. Dnešní peníze mi i zítra dají sílu.
Kromě toho byla neděle, takže nebyla škola. Nemusel jsem mrhat energií. A ze všeho nejlepší bylo, že jsem nemusel sledovat své spolužáky, jak si vychutnávají svoje zabalené obědy a sendviče, zatímco já jsem si mohl žaludek naplnit akorát vodou z kohoutku. Ach, kolikrát jsem svou školu proklel, že neměla oběd zdarma.
Ale dneska jsem hodlal obrátit na nový list.
To utrpení dneska skončí.
Když jsem se na to díval takhle, nebylo zase tak těžké ještě jeden den přetrpět s prázdným žaludkem.
Když akorát zůstanu ve svém rozdroleném 5m2 bytu, tak zanedlouho bude čas jít do práce.
Jak jsem si tohle pomyslel, někdo zaklepal na dveře.
Možná nabídka na předplatné novin? Kdybyste přišli o den dřív, tak bych to možná omylem podepsal. Ale teď už ne. Jdete příliš pozdě. Nemám peněz nazbyt, abych je utrácel na předplatné mizerných novin. Písmenka mi žaludek nezasytí... Vážně bych to měl říkat?
„Už jdu. Kdo to je?”
Otevřel jsem dveře, abych nebyl drzý. Přede mnou stála Saki.
„Saki?”
Nejdřív jsem přemýšlel, jestli jsem už neměl být v práci, ale budík uvnitř říkal, že je devět ráno. Ani se nezdálo, že by přestal fungovat.
„Je devět ráno, ne?” zeptal jsem se.
Saki se podívala na své hodinky a odpověděla: „Ano, je.”
Samozřejmě to nebyly hodinky, co jsem jí koupil, ale její vlastní stříbrné s černým koženým páskem.
To je ale překvapení. Je celkem nezvyklé, aby přišla ke mně domů. A tak brzy ráno.
„Děje se něco?”
Saki ke mně beze slova natáhla černou plátěnou tašku na zip.
„Co to je?”
Přijal jsem tu tašku. V mých rukách byla teplá. Uvnitř bylo něco teplého.
„Jídlo pro tebe,” řekla vyrovnaným hlasem. „Nemáš co jíst, ne?”
Vzpomněla si na to, co jsem jí včera řekl, a obtěžovala se přinést mi něco k jídlu. Uvnitř byla dvě jídla – pravděpodobně jedno na snídani a druhé na oběd.
„Krabičky prosím umyj a vezmi je s sebou, až půjdeš do práce,” řekla s vážnou tváří, otočila se na patě a odkráčela.
Vůbec jsem nečekal, že by mi připravila oběd.
Prodělala změnu názorů nebo něco?
Ta, jenž se obvykle věrně držela Towačina rozkazu srážet mi výdaje na jídlo z platu, kdybych s nimi povečeřel, a tudíž by mě nakonec nechala s prázdnýma rukama?
I tohle je účinek těch dárků?
...Nebyl to špatný pocit, ale měl jsem z toho zlou předtuchu.
Vážně poslouchala to mé prvotní vysvětlení?
Řekla, že ano. A taky řekla, že to slyšela i od Towako.
Ale pokud by to byla pravda, pak by se její chování nedalo vysvětlit.
...Zadrž. Slyšela to od Towako?
Towako neví všechno, co jsem tehdy Saki řekl. S největší pravděpodobností akorát slyšela o Relikvii peněžence a Towačině návrhu.
Navíc řekla: „—Takže tě proklela Relikvie peněženka?”
To „takže” naznačovalo, že to nevěděla, dokud se to nedozvěděla od Towako.
Pokud je to tak, tak moje vysvětlení přece jenom neslyšela.
Je pravda, že byla dost zmatená.
Měl jsem na ni včera zatlačit.
Možná by bylo nejlepší, kdybych ji dohnal a znovu jí to vysvětlil?
No ale teď už je stejně pozdě.
Moje strategie už je v procesu.
Nemá smysl jí o tom říkat teď.
Kdybych jí řekl pravdu, tak by z toho pravděpodobně byla v depresi nebo by ji to rozčílilo.
Bez ohledu na to, jak problematické pro ni je projevovat pocity, tohle udělat nechci.
Ale vysvětlil jsem jí to.
A ona mi řekla, že to pochopila.
To by mělo zabránit tomu, aby se z toho stala pěkně hnusná aférka.
A i kdyby se naštvala, spatřit její naštvanou tvář bude stát za to.
Jakmile jsem celý ten problém prohlásil za vyřešený, zakručelo mi v žaludku. Já jsem tak prostý člověk.
Vyndal jsem z tašky snídaňovou krabičku a otevřel ji.
Uvnitř byly sendviče. Jeden s čerstvým tuňákem, jeden s vajíčkem, jeden s konzervovaným tuňákem, jeden se salátem a šunkou a nakonec jeden řízek. Na kraji byl také bramborový salát.
Ze zvědavosti jsem se podíval do obědové krabičky.
Byly tam tři rýžové koule, trochu smaženého masa, krokety a chřest se slaninou. Byl tam dokonce i salát z teplé zeleniny.
Jako kdyby to nestačilo, všechno to byla má oblíbená jídla. Nečekal jsem, že by si pamatovala něco takového.
Znovu jsem krabičku zavřel a po jednom soustu ze sendviče jsem si do šálku nalil obsah termosky, co patřila k obědu. Byl to vývar.
Ta vůně stoupala ke stropu.
Jediné usrknutí mě zahřálo až do morku kostí.
Dojalo mě, že termoska dokázala tak dobře uchovat teplo.
Po snídani a brzkém obědě jsem vyšel z bytu, i když bylo ještě trochu brzy, abych šel do práce.
Proč? Protože jsem se chtěl po cestě někde zastavit. Konkrétně v obchodním domě. Tentokrát ne proto, abych Saki koupil dárek, ale samozřejmě abych nakoupil pro sebe.
Saki měla evidentně dojem, že jsem naprosto švorc. Ale přece jenom jsem nebyl blázen; korunku ke korunce jsem šetřil, vždycky jsem si odkládal malou část výplaty. Tomu se říká banka pod matrací. Vybral jsem si svoje úspory před Relikvií, abych si koupil novou peněženku.
Až se rozloučím s Relikvií, budu potřebovat novou peněženku. Samozřejmě jsem měl zájem o normální, řádnou peněženku, co byla taky levná. Doufal jsem, že se vejdu tak do 250 korun.
Když jsem vzhlédl nad výtah, zamířil jsem na podlaží se smíšeným zbožím.
Bylo tam také podlaží s módou a doplňky pro pány, ale tam měli jenom značkové věci, takže to bylo mimo můj dosah a stejně to nebyl můj styl.
Dveře od výtahu se otevřely a odhalily mi dobře srovnané regály s psacími potřebami, knížkami, CD s hudbou a koutkem se stříbrnými šperky. Byla tam obrovská škála zboží.
Podíval jsem se na mapu a hledal místo, kde bych s největší pravděpodobností našel peněženky. Pár bylo vedle regálu se stříbrnými šperky.
Jak jsem kráčel obchodem a procházel kolem regálu se stříbrnými šperky, náhodou jsem zahlédl Saki.
„Hej, Saki,” zavolal jsem.
Zvláštní bylo, že se zdála polekaná. Přesunula svůj pohled od výlohy ke mně.
„T-tokiyo?”
„Co tady děláš?”
„Nic moc?”
Nakoukl jsem do výlohy, kam se dívala. Uvnitř jsem našel různé doplňky ve tvaru hvězd, mečů, růží a podobně za rozumnou cenu.
„Něco z toho by sis ráda koupila nebo co?”
„Určitě ne. Jen jsem se dívala, jestli nejsem rozcuchaná.”
Projela si prsty své stříbrné vlasy. Jednu dobu jsem věřil, že tak lesklé vlasy po ránu nejsou rozcuchané, ale evidentně jsem se mýlil. No, samozřejmě.
„Ale co tady děláš ty, Tokiyo?”
„Aach, jen jsem si šel něco koupit. No jo, tady.” Natáhl jsem k ní tašku s prázdnými krabičkami uvnitř. „Bylo to výborné!”
„Samozřejmě že bylo. Dala jsem do toho všechno svoje... no to nic.”
Popadla tu tašku a nacpala ji do tašky, co měla na rameni. Přitom mi do oka padla nákupní taška z tohohle obchoďáku.
„Hm? Koupila sis něco?”
„V-vlastně ne. Dobrá, odcházím. Dej si záležet, ať do práce přijdeš včas!”
Po téhle hlášce odstoupila od výlohy a zamířila k výtahu.
Podíval jsem se na skleněnou výlohu a pak skrz ní. Přímo támhle ze stropu visela tabule, co značila směr k dámským toaletám.
„Můžu vám nějak pomoci?”
Přistoupila ke mně prodavačka.
„Koupila si tady něco ta dívka, co před chvílí odešla?”
„Ta dívka před chvilkou? Ne, jen se dívala.”
„Víte, na co přesně se dívala?”
„Ehm, obávám se, že ne. Ale momentálně je velmi oblíbený tenhle řetízek se srdíčkem se vsazeným růžovým kamínkem, takže by ji to určitě potěšilo!”
To rozhodně není její styl.
Kdybych měl vybrat něco, co se jí líbí, tak bych řekl... v téhle výloze by to byl ten srpek tady se vsazeným černým kamínkem ve tvaru diamantu. Pravděpodobně.
Tohle jsem si pomyslel, jak jsem se díval do výlohy.
Ups, neměl bych tady jen tak lelkovat. Přišel jsem si koupit peněženku.
Když jsem prodavačce řekl, že přijdu znovu jindy, odešel jsem od výlohy se šperky a zamířil k regálu s peněženkami hned vedle.
Po práci jsem Tokiyu pozvala, aby zůstal na večeři.
Odpověděl: „Jasně, to se hodí.”
Už nemusel každý den utrácet všechny svoje peníze, takže už nemusel trvat na tom, aby si kupoval mraženou večeři. A pokud bych mu večeři připravila já, tak nemusel utrácet nic, takže mu to vážně přišlo vhod.
Kromě toho já jsem ještě nebyla duševně připravená, takže mi to taky přišlo vhod.
Udělala jsem zelné závitky a smažené kuře. Na rozdíl od oběda, co jsem mu uvařila, jsem zvolila sladko slané koření. Taky jsem připravila pár věcí ze zbytků od snídaně, což taky dojedl.
„Aach, jsem nacpaný. Připadá mi to jako věčnost, co jsem měl něco jiného než jídlo z mikrovlnky.”
„Ty nikdy nechodíš do restaurace?”
„Ne. Moc drahé. Když tak, tak si někam zajdu na gyuudon.”
Tokiyovy špatné stravovací návyky pro mě nejsou žádnou novinkou, ale trápí mě to. Možná bych měla Towako požádat, jestli bychom ho mohly nechat jíst tady?
Když Tokiya dojedl, uvelebil se u televize a pil čaj, co jsem mu nalila.
Co se týče mě, já jsem se připravovala při uklízení.
Zatímco jsem myla nádobí – a přitom ho skoro několikrát rozbila – jsem si to v duchu začala představovat. Myslela jsem si, že by bylo nejlepší, kdybych se jevila přirozeně a ne příliš ustaraně nebo povýšeně. Ale smutné bylo, že nejtěžší bylo působit přirozeně.
Jako kdybych byla schopná to udělat přirozeně.
„Ne, je to maličkost,” řekla jsem si.
Ale tohle jsem dělala poprvé, a tudíž to bylo celkem důležité.
To pomyšlení, že to bylo moje poprvé, mě tak nějak trochu znervózňovalo.
Velmi dobře jsem věděla, že dělat tohle se mi vůbec nepodobá.
Prostě mu to musím dát, aniž bych ukázala nějaké city, jako obvykle. To vím. Ale vážně to zvládnu?
Když jsem domyla nádobí, rozhodla jsem se a přišla jsem z kuchyně do obýváku.
„Tokiyo, poslouchej...!” řekla jsem. Ještě víc jsem se odhodlala, ale od Tokiyi nepřišla žádná odpověď.
„?”
Tokiya ležel na pohovce a sledoval televizi... to jsem si myslela, ale ve skutečnosti hluboce spal. Evidentně usnul při sledování televize.
Kvůli úlevě i zklamání mi poklesla ramena a ze rtů se mi vydral povzdech.
Ze svého pokoje jsem donesla deku a přikryla ho. Tokiya spal tak hluboce, že si toho ani nevšiml. Tenhle týden ho musel vážně nesmírně vyčerpat.
Bylo deset večer. Předpokládám, že bych ho mohla nechat chvilku vyspat.
Zatímco jsem koutkem oka pozorovala jeho tvář, v tichosti jsem si vychutnala šálek černého čaje.
Vzhlédla jsem, když mi někdo zatřásl ramenem.
Jako když se rozsvítí fluorescenční lampa, moje vědomí chvíli problikávalo a nakonec se projasnilo.
Och? Cože jsem to dělala?
To byla první myšlenka, co mi vytanula na projasňující se mysli.
„Spala jsi!”
Natočila jsem tvář o 90 stupňů vzhůru směrem, odkud jsem ten hlas slyšela, a objevila jsem Tokiyovu tvář.
„Taky jsem spala?”
„Jo, zrovna jsem se probudil. Vypadá to, že jsme si pěkně dlouho zdřímli.”
Náhodou jsem se podívala na hodiny. Byla skoro půlnoc. Takže jsem spala skoro dvě hodiny. Jak se zdá, Tokiya nebyl jediný, kdo byl unavený. Možná duševní vyčerpání?
„Dobrá, asi je na čase jít,” řekl a postavil se.
Hm? Než jsem usnula, nechtěla jsem něco udělat?
„Ach. Ten dárek,” řekla jsem.
„Hm...?”
„Tady.”
Podala jsem Tokiyovi tašku, co jsem schovala pod stolem.
Jelikož jsem byla pořád ospalá, předala jsem mu ji rychle a aniž bych se obtěžovala s některým tím předem nasimulovaným průběhem.
Ale možná jsem díky tomu působila přirozeně.
„Dárek? Pro mě?”
„Ano. Ale je to jenom peněženka. Černá!”
Ukázala jsem, co bylo uvnitř. Tak nějak jsem nechtěla, aby měl nějak moc velké očekávání, než tu krabičku otevře.
Vybrat peněženku se ukázalo být obtížným úkolem.
Byl to nekonečný kruh, kdy jsem peněženky vybírala a zase je pokládala zpět, zatímco jsem přemýšlela, která by se mu nejvíc líbila. Bylo pro mě velkým překvapením, že vybrat pro někoho dárek je tak těžké.
Jestlipak i Tokiya si prošel něčím podobným, když vybíral dárky pro mě?
„Peněženka?”
„Ano! V tvojí staré je díra, ne? Myslela jsem si, že budeš potřebovat novou, jakmile přestaneš používat tu Relikvii.”
„To se hodí, díky! Dobrá a tohle je ode mě.”
Naše situace se obrátila, když on podal tašku mě.
Uvnitř byla malá kostka v černém balícím papíře se stříbrnou stužkou. Zdálo se, že to byl dárek.
„Tohle je pro mě?”
„Ale tentokrát je to skutečný dárek.”
„Co to má znamenat? Můj je taky skutečný dárek!”
Rozvázala jsem stužku a opatrně rozbalila papír. Uvnitř krabičky byl přívěšek ve tvaru srpku se vsazeným černým kamínkem tvarovaným jako diamant.
„Tohle...”
„Myslel jsem si, že by ti to pravděpodobně slušelo...”
Odpoledne jsem se vážně dívala na tenhle přívěšek.
Když jsem se vracela po nákupu peněženky pro Tokiyu, náhodou mě upoutala výloha se stříbrnými šperky. Uvnitř bylo spoustu různých šperků. Ale moji pozornost upoutal akorát tenhle přívěšek.
Ani jeden z jeho dosavadních dárků se mi nelíbil, ale tenhle byl přesný zásah.
Najednou hodiny odbily půlnoc.
„Půlnoc? Takže je konečně konec,” zamumlal.
Tokiyova kletba se právě zlomila.
Vyndal peněženkovou Relikvii, vyndal z ní obsah a nenávistně řekl: „Přinesla jsi mi spoustu problémů!”
Když ji dal na poličku, rozbalil tu, co jsem mu dala já. Byla to zavírací peněženka z černé kůže.
Pak si peníze vložil do své nové peněženky.
Hned ji použil.
Tak nějak jsem byla ráda, když jsem spatřila, že využil dárek, co jsem mu dala.
Možná že dávání dárků je lepší pocit, než jejich přijímání.
Možná proto se vůbec dárky dávají.
Většině lidem to možná připadalo očividné, ale pro mě to byl velký objev.
„Počkej chvilku,” řekla jsem a šla do vedlejšího pokoje a zavřela za sebou dveře.
Tam byly uložené dárky, co jsem dostala od Tokiyi. Jmenovitě růžové šaty, bílý klobouk, červené brýle a obrázkové hodinky.
Ani jedno se mi nelíbilo. Nic z toho jsem nenosila, ani nepoužila.
Ale.
Neuvědomila jsem si, že dárce měl takový příjemný pocit, když obdarovaný používal jeho dárek.
Navlékla jsem se do nich co možná nejrychleji.
S hlubokým nádechem před dveřmi jsem se rozhodla a vkročila do druhé místnosti, abych se Tokiyovi ukázala.
Tokiya se na mě díval s překvapeným výrazem na tváři.
I když jsem si ty růžové šaty jednou přidržela u těla, nikdy jsem si je vlastně neoblékla. A jelikož jsme neměli žádné zrcadlo, neměla jsem ponětí, jak jsem vypadala.
Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev.
Byla jsem si jistá, že mi to vážně neslušelo, ale nevěděla jsem, co si o tom myslel.
„Co na to říkáš?” zeptala jsem se zdráhavě.
Odpověděl.
„Proč to máš na sobě?!”
„...Ech?”
Moc jsem to nechápala.
Všechno to byly dárky, co mi dal.
Růžové šaty. Bílý klobouk. Rudé brýle. Obrázkové hodinky.
Všechno to byly dárky od něj.
„Takže jsi přece jenom nedávala pozor, co?”
„Ech?”
„Znovu ti zopakuju, co jsem řekl ten první den, takže poslouchej.”
Po téhle předmluvě zopakoval vysvětlení, které mi poskytl během těch 22 vteřin, co jsem byla mimo.
„Nevykládej si to špatně, jasný? Je to dárek, ale není to dárek. Vypadáš, jako že nemáš ponětí, o čem mluvím, co? No, tak nastraž uši! Po pravdě řečeno jsem náhodou pod vlivem divné Relikvie. Něco jako kletba. Je to absurdní kletba, co způsobuje, že moje peníze zmizí, pokud je neutratím ten samý den, co jsem je vydělal. Zkrátka nic mi nezůstane. A proto tohle není dárek. Je to jen tak nějak dárek a potom mi ho musíš vrátit. Tohle je dárek pro tebe, ale později mi ho musíš vrátit. Jasný?”
Tohle je to, co jsem jí tehdy řekl, a zároveň je to strategie, kterou jsem vymyslel.
Jinými slovy abyste utratili všechny svoje peníze a přitom neprodělali, prostě je musíte dát někomu jako dárek a pak si je znovu vzít, až kletba pomine.
Hodlal jsem ty věci vrátit s tím, že neseděly anebo nebyly dle mého vkusu. Abych měl jistotu, vybral jsem jen důvěryhodné obchody, které vám do jednoho týdne umožňovaly zboží vrátit. Jelikož by bylo nerozumné všechno vrátit v jednom obchodě, každý den jsem z toho důvodu chodil jinam. V důsledku čehož se měnil i druh zboží.
V nejhorším případě jsem je mohl prodat jako použité zboží. To by znamenalo nějakou ztrátu, ale pořád to bylo lepší než přijít o všechno.
Byl to úžasný nápad na základě využití dárků.
„Takže tohle jsi dělal...”
„Jo! Ale vysvětlil jsem ti to a dokonce jsem se tě zeptal, jestli to chápeš! Jasn...?”
Ustoupila jsem do svého pokoje, aniž bych ho poslouchala.
Když jsem rozsvítila a podívala se do zrcadla. Šaty, bílý klobouk, rudé brýle, obrázkové hodinky—v zrcadle byla Saki, co na sobě měla věci, co se k ní vůbec nehodily.
Měla jsem pocit, že se rozesměju. Ale nemohla jsem.
Sundala jsem si bílý klobouk, odepnula obrázkové hodinky, sundala si rudé brýle, svlékla se z růžových šatů a nabyla svého obvyklého vzezření.
Pak jsem to všechno dala zpět do krabic.
Najdou si někoho, ke komu se víc hodí.
Vyšla jsem z pokoje a dala jsem je zpět Tokiyovi.
„Prosím, nezlob se, že jsem je měla na sobě, dobře?”
„Ne, samozřejmě že ne.”
Potom jsem ho vyprovodila ke dveřím. Tokiya se najednou poplácal po kapse, kam si dal svou novou peněženku.
„Ach, a díky za peněženku!”
„To nic.”
S nervózním výrazem dodal: „Pokud chceš, tak si je můžeš nechat?” A vrátil mi do ruky tašku s dárky.
„———!”
Veškerou svou silou jsem ty kdysi dárky hodila zpět na něj a zavřela dveře.
Jak ze mě vyprchala veškerá energie, svezla jsem se po předních dveřích.
Co to dělám?
Co jsem čekala?
Jako kdyby mi osud dovolil mít nějakou naději.
„...to ode mě ale vážně byla nedbalost.”
Lidé – jmenovitě Tokiya – často říkají, že nemám žádné city, ale to není pravda. Jen mám problém je ukázat, ale přirozeně mám své city a moje srdce je stejně citlivé jako u ostatních.
Až do toho bodu, že mě bolí, když jsem v srdci chovala falešnou naději.
Jak jsem řekl dřív.
Vysvětlil jsem jí svoji strategii. A ona kývla.
Dokonce jsem se ještě jednou přeptal, protože jsem nevyloučil možnost, že mě neposlouchala. A ona řekla, že to pochopila.
Nebyla to moje chyba. No, nebyla to jenom moje chyba.
Ale měl jsem výčitky svědomí.
Viděl jsem náznaky, že to nepochopila, a já jsem jí to vlastně znovu nevysvětlil.
Částečně to bylo naschvál, že jsem to neudělal.
Nečekal jsem, že se její pocity tak vychýlí jen kvůli dárku.
Ne, myslel jsem si, že se možná trochu naštve. Dokonce jsem byl zvědavý na její naštvanou tvář.
Byl to vrtošivý pocit.
Byl jsem nezodpovědný.
Byl jsem nedbalý.
Ale stejně—
—Nemyslel jsem si, že by se rozplakala.
Není to tak, že by vážně uronila slzu. Ale ještě nikdy jsem neviděl, že by měla tak vlhké oči.
Možná že zrovna teď brečela ve svém pokoji.
Jak jsem se opíral o zeď vedle dveří, učinil jsem hloupý objev, že i ona měla takové pocity.
Vždycky jsem ji považoval za přízemního člověka – za někoho s málo citovými výkyvy.
Ani teď si nemyslím, že bych se mýlil.
Ale to není to samé jako necitelnost.
Má pocity. Jen se jí obvykle neukazují na tváři a je těžké vyčíst její myšlenky, ale cítí radost, hněv a smutek.
Dneska jsem viděl její naštvanou a smutnou tvář.
Ta naštvaná tvář mi svým způsobem nepřišla nečekaná.
Ale teď jsem si uvědomil, že to nebyla ta tvář, co jsem chtěl vidět.
Byl bych schopen se tomu vyhnout, kdyby se aktivovala Vize...
Na mysl mi vytanula tahle nezodpovědná myšlenka a přidala k mému sebeopovržení.
Dveře se najednou otevřely.
Saki na mě shlédla.
„Něco jsi zapomněl,” řekla ještě vyrovnanějším hlasem než kdy předtím a něco ke mně natáhla.
Byl to ten přívěšek ve tvaru srpku, co jsem jí dal dneska.
„Hej, ty jsi mě neposlouchala?” zeptal jsem se.
„Co? Ještě je něco, co jsi zapomněl říct?”
„Tohle děláš naschvál? Nebo to vážně nevíš?”
„Vracím ti to naschvál! Nebo chceš, abych to šla vrátit místo tebe?”
„...Ty vážně neposloucháš nic, co říkám, co?” povzdechl jsem si. „Proč bych dneska kupoval něco, co bych pak vracel? Kletba je už zlomená!”
„?”
„No tak! Předtím jsem ti řekl, že tohle dneska je opravdový dárek!”
„O-opravdový...?”
Konečně jí to došlo.
—Že dneska nebyl žádný důvod kupovat dočasné dárky.
„Původně jsem si šel koupit novou peněženku, ale když jsem tě viděl, jak koukáš na ty přívěšky, změnil jsem názor.”
V tom okamžiku jsem nevěděl, že mi koupila peněženku. Bylo dobře, že jsem si žádnou nekoupil.
„...Není to tak, že bych takovéhle chování schvaloval! Ale ty jsi byla jediná, na koho jsem se mohl spolehnout. A dokonce jsi mi udělala oběd. Proto mě napadlo, že ti dám skutečný dárek jako výraz svého díku!”
Upřímně jsem si nemyslel, že bylo vhodné, abych něco takového dělal. Ani to nebyla čirá vděčnost. Jen jsem tak nějak cítil touhu jí to koupit. Také jsem doufal, že uvidím její úsměv.
Všiml jsem si, že ji moje dárky zmátly. Nevšiml jsem si, že ji moje dárky potěšily, ale měl jsem předtuchu.
Proto mě hryzalo svědomí. Kdybych přemýšlel jinak, tak bych neměl žádné výčitky.
„...”
Saki se ode mě odvrátila.
Ale ruku měla nataženou ke mně.
V té ruce držela přívěšek, co jsem jí dal.
„Připni mi ho.”
Vzal jsem přívěšek a postavil jsem se za ni.
Držel jsem řetízek za konce, spustil jsem ho ze shora a dal jí ho kolem krku. Nakonec jsem připnul zapínání.
Když jsem vytáhl její stříbrné vlasy, co se dostaly pod řetízek, všiml jsem si, že se jí tváře mírně pohnuly.
Aaa, taková chyba.
Místo řetízku jsem měl vybrat prsten.
To bych potom viděl, jak se tvářila, až bych jí ho nandával na prst—
Je to beznadějné.
Ale k čertu, jaká nenápadná moc.
Když pominu to, jestli je to dobré nebo zlé, vždycky jsem si myslel, že Relikvie jsou jednotně okázalé, ale zdá se, že existují i takové, co mají moc prosáknutou obyčejností.
Při tom pomyšlení mi přišel email od Towako.
„Proč mě nebo Saki projednou nekoupíš dárek? Nebo mě!”
Proč bych musel tobě nebo Saki dávat dárek? Spíš dejte vy 'mě'!
Hm? Dárek...?
Ach. To mě nenapadlo!
Po práci jsem šel okamžitě koupit dárek.
Celý den jsem přemýšlel o tom, co bych měl koupit, a vůbec jsem nedával pozor ani na vyučování, ani v práci. A rozhodl jsem se pro oblečení.
Když mě Saki vyplatila a když jsem si koupil večeři, vzal jsem zbývající peníze a v jednom obchodním domě jsem koupil růžové šaty, co stály zrovna tak akorát, že mi nezůstaly skoro žádné drobné.
Vím, že má ráda černou, ale v tomhle případě nezáleželo na tom, jaká to je barva.
Představoval jsem si, jak by v takových růžových šatech vypadala, a nemohl jsem si pomoct, abych se nezasmál. S tou svojí povahou by si takovou barvu nikdy nekoupila. Samozřejmě jsem ji ani v takové barvě neviděl. Ačkoli kdybych dostal příležitost, zvědavost by převážila strach.
„Je to dárek?” zeptala se prodavačka.
„Ach, tak nějak.”
Odmítl jsem její nabídku, že mi to zabalí, a vrátil se do starožitnictví Tsukumodo s nákupní taškou s šaty.
Obchod už byl zavřený, takže jsem ho obešel dozadu a zazvonil na domovní zvonek. Po chvilce jsem přes bzučák slyšel Sakin hlas.
„To jsem já. Můžeš na chvilku otevřít dveře?” odpověděl jsem a počkal, až přijde.
Těch pár vteřin jsem strávil usilovným přemýšlením.
Co mám říct, až jí to předám? Pokud jí to jen tak najednou dám, tak to bude divné. Možná si to špatně vyloží. Ne že bych byl zvyklý dávat holkám dárky. Vlastně je to poprvé. Ne, tohle je možná dárek, ale taky to není dárek. Je to „jen tak trochu dárek”. Ale pořád je to dárek.
Prostě jsem naprosto ztuhl.
Dveře se najednou otevřely a v nich se objevila Saki.
„Co se děje? Zapomněl sis něco?”
„Na, tady máš dárek.”
Jakmile se objevila, prostě jsem jí jen tak najednou dal dárek.
Ach kruci. Ještě jsem nebyl připravený. Tohle byl slepý počin. Teď jí připadám jako podivín? To se vsadím...
To, že tam stála jako zkamenělá a taška jí visela z rukou, prokázalo, že mé obavy byly opodstatněné.
Její tvář vypadala stejně jako vždycky, ale to, že byla ještě o trošku ztuhlejší než předtím, prokázalo, že byla překvapená.
„N-nevykládej si to špatně, jasný? Je to dárek, ale není to dárek. Vypadá to, že nemáš nejmenší ponětí, o čem to mluvím, co? No, tak nastraž uši...”
S naprostou upřímností a do úplných detailů jsem jí vysvětlil, co se stalo a co ten dárek znamená.
Nemůžu popřít, že jsem měl pocit, že se akorát vymlouvám, abych zakryl své rozpaky, ale chtěl jsem si to s ní vyjasnit. Byl to „jen takový” dárek. Nebyl v tom žádný hlubší smysl.
Po celých 22 vteřinách vysvětlení jsem si ještě jednou potvrdil: „...Takžes to pochopila?”
„Ech? Ach, ano. Jasně.”
Dobrá! Vypadá to, že to pochopila.
„Každopádně to je všechno, co na tom je, jasný?” řekl jsem a odešel.
Tokiyovo podivné chování tímhle neskončilo.
Jinými slovy i příštího dne jsem dostala dárek. Sněhově bílý klobouk se širokou krempou.
A den poté zase. Rudé módní brýle.
Ani jedno nebylo podle mého gusta, ale pořád to byly dárky.
Nechápu to.
Znovu jsem se podívala do časopisu, co jsem předtím vyhrabala.
„Chlapci jsou hloupí a myslí si, že se do nich dívky zamilují, když jim dají dárky. Jako kdyby! Dívku samozřejmě nemůžete ulovit na dárky.
Ale!
Důvtipná dívka může před takovým hloupým chlapcem ukázat potěšení. Kdo ví, třeba to bude začátek vaší opravdové lásky.”
Rychle jsem ten časopis zavřela.
V žádném případě. To se nestane.
Ano, měla bych jeho chování brát jako podezřelé. Určitě má něco za lubem.
Na ty dárky s největší pravděpodobností utratí celý zbytek své denní výplaty. Ale proč by zacházel takhle daleko?
Má Tokiya nějaký zisk z toho, že mi dává dárky?
Tehdy jsem si pomyslela, že bych na něj měla trochu přitlačit, ale zazvonil telefon.
Byla to Towako. Bylo velmi nezvyklé, aby volala do obchodu, když byla pryč za svými nákupy. Normálně se neozvala, dokud se nevrátila domů.
„Děje se něco?” zeptala jsem se.
„Hm, tak trochu... Jen tak mimochodem, nestalo se poslední dobou něco zvláštního?”
„Ehm?”
Okamžitě jsem pomyslela na Tokiyovy dárky. Ale kdybych to teď řekla, tak bych tím akorát přilila olej do ohně.
„N-nic, vážně...”
Ach ne. Můj hlas zněl až příliš vysoko.
Doslova jsem viděla, jak se na druhé straně aparátu Towako šklebí.
„Hm? Hm? Stalo se něco?”
„Jak jsem řekla, ne.”
„Ale něco se stalo, že? Že? No tak, řekni to svojí kamarádce.”
„Jak jsem řekla, nic se nes...”
Uprostřed věty jsem se zarazila.
Bylo nezvyklé, aby mi volala, když byla pryč, ale dneska byla navíc podivně paličatá. Jako kdyby byla přesvědčená, že se něco stalo.
„Co jsi řekla Tokiyovi?” zeptala jsem se.
„Hm? Ach, ne...”
Přímý zásah. Situace se obrátila. Towako něco věděla. Ne, byla v tom až po uši.
„Co jsi mu řekla?”
„Ne, ehm...”
„Takže to beru tak, že tě nezajímá, co se stane s tvými Relikviemi, že? Ach, hned tady jedna je...”
„Aaach! Počkej, počkej! Jasně! Povím ti to.” Vzdala to a začala vysvětlovat: „Po pravdě řečeno, ten hlupák použil Relikvii peněženku a získal něco jako kletbu, co způsobuje, že všechen jeho výdělek zmizí, pokud jej ten samý den neutratí. Takže jsem mu navrhla, aby ti koupil dárek, když mu ty peníze stejně zmizí!”
Myslela jsem si, že to nebyly jen tak nějaké dárky, ale kruci... taková hloupost.
Možná že mi to všechno vysvětlil, když mi dal ten první dárek. Vybavuju si, že jsem ho moc neposlouchala, protože jsem byla hrozně zmatená.
„Ale není celkem oddaný typ? Tím myslím, že ti koupil dárek, místo aby šel na nějakou párty nebo aby to utratil jen pro sebe!”
Do Towačina hlasu se vrátil škádlivý a domýšlivý podtón. Evidentně je zpět pod kontrolou.
Ale já si myslela, že ohledně Tokiyi má vlastně možná pravdu.
Když byste byli nuceni utratit všechny svoje peníze, normálně byste si zašli na nějaké drahé jídlo, co byste jindy oželili, nebo byste to utratili za vlastní zábavu jako film. Zkrátka byste si dopřáli trochu toho luxusu.
Ale Tokiya navzdory situaci utrácel peníze kvůli mně.
Možná to je z tohohle důvodu a i když nic z toho, co koupil, není podle mého vkusu, stejně to jsou opravdické dárky.
„No, tak jeho laskavost vlídně přijmi.”
„...E-ehm, měla bych pro něj taky něco udělat? Mám trochu nepříjemný pocit, když jsem to jenom já, co vždycky...”
„Ale ne? Dostala ses do svého roztomilého módu?”
Určitě se mnou něco je, když se jí ptám na radu. To ode mě byla nedbalost.
„To je jedno. Prosím, zapomeň na to. To byla jenom halucinace.”
„Tak ale teď jsi chladná... No ale proč pro něj nepřipravíš nějaké dobré jídlo? Možná bude bez sebe radostí, že ti koupí ještě lepší dárek? Dvě mouchy jednou ranou!”
„Jak jsem řekla, to je jedno.”
„Jů, spatřit novou stránku mé malé Saki mě úplně nabudilo. Jsem naprosto spokojená. Správně, teď to nechám na vás mladých! Ještě tak tři dny se nevrátím. Můžu zůstat pryč déle, pokud bych vás rušila?”
„Očekávám, že se brzy vrátíš.”
Towako se podivně zachichotala a zavěsila.
S hlubokým povzdechem jsem také zavěsila. Tenhle hovor byl vážně nějak vyčerpávající.
A v tom okamžiku zazvonil zvonek u dveří. Okamžitě jsem věděla, že to je určitě Tokiya.
Hned jsem otevřela dveře, aniž bych se obtěžovala s kukátkem, a jak jsem čekala, za dveřmi stál Tokiya s dárkem v nákupní tašce.
„Na, dnešní dárek.”
Ten dárek, co mi dal, byl zabalený v podlouhlé krabičce a károvaném papíře.
„Tak zatím.”
„Počkej,” zastavila jsem ho instinktivně.
„Co je?”
„P-proč nezajdeš na čaj?”
„Chceš ho jen tak? Nebo s mlékem?”
„Jen tak, prosím.”
Položila jsem před Tokiyu šálek a z konvice mu nalila čaj.
„Hm? Nepoužíváš normálně čaj v sáčku ve slevě?”
„Ach, dneska jsem měla chuť na tenhle.”
„Takže když jsem tu, vaříš levný čaj a když jsi sama, užíváš si vždycky dobré věci?”
„Stejně sis nevšiml rozdílu, ne?”
Tokiya během stěžování usrkl trochu černého čaje a s jistotou prohlásil: „Bezpochyby. Earl Grey.”
„To je Assam!”
S největší pravděpodobností jenom řekl nejdražší druh čaje, co znal. A jeho znalosti byly pravděpodobně omezené na Darjeeling a Earl Grey a skutečnost, že to první je levné a to druhé drahé.
Tokiya zmlkl a jeho vítězoslavný výraz se proměnil na polekaný.
Nevěděli jsme, co dalšího říct, takže bylo slyšet jenom srkání čaje.
Podívala jsem se na Tokiyův dárek, co byl pořád na stole.
„Můžu to otevřít?”
„Hm? No, pokud to jenom otevřeš, jasně.”
Opatrně jsem odstranila balící papír. Uvnitř byly hodinky. Byl to takový ten typ hodinek, co měly na ciferníku roztomilé postavičky. Ale znovu to nebylo dle mého vkusu. Já vím: darovanému koni na zuby nehleď, ale stejně bych preferovala něco, co by se mi líbilo.
Jak to, že neví, co mám ráda, i když jsme pořád spolu?
Pohledem jsem zabrousila k Tokiyovi.
„C-co?”
„Nic. Ehm, každopádně děk...” začala jsem, ale on se najednou zakuckal čajem. Evidentně to šlo dolů špatnou cestou.
Zkazila jsem načasování. To je ale trapas.
Donesla jsem vlhkou utěrku a setřela stůl.
„...Saki, poslouchala jsi, jak jsem ti to vysvětloval?” zeptal se, jak si to chtěl potvrdit, zatímco sledoval, jak jsem utírala stůl.
„Vysvětloval?”
„Když jsem ti dal první dárek.”
„S-samozřejmě! Dokonce jsem to dneska slyšela ještě jednou od Towako.”
Takže to předtím bylo vážně vysvětlení. Díky bohu, že mi Towako dneska zavolala.
„Ech? Ona ti volala?”
„Jo. Ptala se, jestli se poslední dobou něco stalo.”
„A co jsi jí řekla?”
„No, řekla jsem, že ano, a řekla jsem jí o tom, jak mi nosíš dárky. Takže tě proklela Relikvie peněženka? Hlupáku. Tohle se stane, když lehkovážně používáš Relikvie.”
„Ach, zmlkni. Jen jsem si ji chtěl na pár dní půjčit, protože se mi v mojí udělala díra, a zrovna v tu chvíli tam ležela! Ani ty bys nečekala, že by na takovém místě ležela Relikvie, ne?”
„Můžu se na ni podívat?”
Tokiya z kapsy u kalhot vytáhl hnědou peněženku.
Ano, na první pohled vypadala celkem normálně. Ale mě nezajímalo, jak vypadala. Mě zajímal akorát obsah. Podívala jsem se dovnitř a našla tam akorát 50 yenů.
„Jenom padesát yenů? A co večeře?”
„Už je v žaludku.”
„A co zítřejší snídaně?”
„Nic.”
„Nic?”
„Nemá smysl si něco kupovat, když to stejně zmizí, ne? Proto vždycky sním, co nejvíc dokážu. Tomu se říká jezení dopředu.”
„To v žádném případě nebude fungovat.”
„To neříkej! Důležité je tomu věřit. Ach, to mi připomíná doby, kdy jsem neměl peníze a šetřil jsem, kde se dalo.”
Tokiya se s nostalgickým pohledem podíval z okna ven. Přemýšlela jsem, jak vycházel před tím, než začal pracovat tady, ale představa byla tak strašlivá, že jsem přestala.
Ale má pravdu, když o tom tak přemýšlím. Pokud musí všechny peníze utratit ve stejný den, tak si ani nemůže koupit jídlo na zítra, protože zmizí.
„Chceš, abych ti půjčila peníze?”
„Ne, to není třeba. Půjčil bych si, kdybych byl ve vážně beznadějné situaci, ale pokud musím akorát vynechat snídani a oběd, tak to zvládnu. V porovnání s dřívějškem to nic není. To jsem tři dny neměl co jíst a čas od času žil akorát z vody. Pro člověka, co je na chudobu zvyklý, je vynechání jednoho nebo dvou jídel maličkost. Pokud kdy chudák na něčem ušetří, pak jsou to výdaje za jídlo!”
„To se nemáš čím chlubit!”
„Jenom z toho pomyšlení mám hlad. Půjdu do postele.”
Tokiya se postavil a než odešel, zeptal se: „Můžeš mi trochu toho čaje dát do lahve?”
Probudil jsem se s prázdným žaludkem.
Žaludky jsou evidentně obzvláště aktivní, když ví, že nemají co jíst.
Proklel jsem bezchybné fungování svého žaludku.
Ale dneska byl poslední den tohoto utrpení. Dneska byl sedmý den: den, kdy budu oproštěn od té peněženkové kletby. Dnešní peníze mi i zítra dají sílu.
Kromě toho byla neděle, takže nebyla škola. Nemusel jsem mrhat energií. A ze všeho nejlepší bylo, že jsem nemusel sledovat své spolužáky, jak si vychutnávají svoje zabalené obědy a sendviče, zatímco já jsem si mohl žaludek naplnit akorát vodou z kohoutku. Ach, kolikrát jsem svou školu proklel, že neměla oběd zdarma.
Ale dneska jsem hodlal obrátit na nový list.
To utrpení dneska skončí.
Když jsem se na to díval takhle, nebylo zase tak těžké ještě jeden den přetrpět s prázdným žaludkem.
Když akorát zůstanu ve svém rozdroleném 5m2 bytu, tak zanedlouho bude čas jít do práce.
Jak jsem si tohle pomyslel, někdo zaklepal na dveře.
Možná nabídka na předplatné novin? Kdybyste přišli o den dřív, tak bych to možná omylem podepsal. Ale teď už ne. Jdete příliš pozdě. Nemám peněz nazbyt, abych je utrácel na předplatné mizerných novin. Písmenka mi žaludek nezasytí... Vážně bych to měl říkat?
„Už jdu. Kdo to je?”
Otevřel jsem dveře, abych nebyl drzý. Přede mnou stála Saki.
„Saki?”
Nejdřív jsem přemýšlel, jestli jsem už neměl být v práci, ale budík uvnitř říkal, že je devět ráno. Ani se nezdálo, že by přestal fungovat.
„Je devět ráno, ne?” zeptal jsem se.
Saki se podívala na své hodinky a odpověděla: „Ano, je.”
Samozřejmě to nebyly hodinky, co jsem jí koupil, ale její vlastní stříbrné s černým koženým páskem.
To je ale překvapení. Je celkem nezvyklé, aby přišla ke mně domů. A tak brzy ráno.
„Děje se něco?”
Saki ke mně beze slova natáhla černou plátěnou tašku na zip.
„Co to je?”
Přijal jsem tu tašku. V mých rukách byla teplá. Uvnitř bylo něco teplého.
„Jídlo pro tebe,” řekla vyrovnaným hlasem. „Nemáš co jíst, ne?”
Vzpomněla si na to, co jsem jí včera řekl, a obtěžovala se přinést mi něco k jídlu. Uvnitř byla dvě jídla – pravděpodobně jedno na snídani a druhé na oběd.
„Krabičky prosím umyj a vezmi je s sebou, až půjdeš do práce,” řekla s vážnou tváří, otočila se na patě a odkráčela.
Vůbec jsem nečekal, že by mi připravila oběd.
Prodělala změnu názorů nebo něco?
Ta, jenž se obvykle věrně držela Towačina rozkazu srážet mi výdaje na jídlo z platu, kdybych s nimi povečeřel, a tudíž by mě nakonec nechala s prázdnýma rukama?
I tohle je účinek těch dárků?
...Nebyl to špatný pocit, ale měl jsem z toho zlou předtuchu.
Vážně poslouchala to mé prvotní vysvětlení?
Řekla, že ano. A taky řekla, že to slyšela i od Towako.
Ale pokud by to byla pravda, pak by se její chování nedalo vysvětlit.
...Zadrž. Slyšela to od Towako?
Towako neví všechno, co jsem tehdy Saki řekl. S největší pravděpodobností akorát slyšela o Relikvii peněžence a Towačině návrhu.
Navíc řekla: „—Takže tě proklela Relikvie peněženka?”
To „takže” naznačovalo, že to nevěděla, dokud se to nedozvěděla od Towako.
Pokud je to tak, tak moje vysvětlení přece jenom neslyšela.
Je pravda, že byla dost zmatená.
Měl jsem na ni včera zatlačit.
Možná by bylo nejlepší, kdybych ji dohnal a znovu jí to vysvětlil?
No ale teď už je stejně pozdě.
Moje strategie už je v procesu.
Nemá smysl jí o tom říkat teď.
Kdybych jí řekl pravdu, tak by z toho pravděpodobně byla v depresi nebo by ji to rozčílilo.
Bez ohledu na to, jak problematické pro ni je projevovat pocity, tohle udělat nechci.
Ale vysvětlil jsem jí to.
A ona mi řekla, že to pochopila.
To by mělo zabránit tomu, aby se z toho stala pěkně hnusná aférka.
A i kdyby se naštvala, spatřit její naštvanou tvář bude stát za to.
Jakmile jsem celý ten problém prohlásil za vyřešený, zakručelo mi v žaludku. Já jsem tak prostý člověk.
Vyndal jsem z tašky snídaňovou krabičku a otevřel ji.
Uvnitř byly sendviče. Jeden s čerstvým tuňákem, jeden s vajíčkem, jeden s konzervovaným tuňákem, jeden se salátem a šunkou a nakonec jeden řízek. Na kraji byl také bramborový salát.
Ze zvědavosti jsem se podíval do obědové krabičky.
Byly tam tři rýžové koule, trochu smaženého masa, krokety a chřest se slaninou. Byl tam dokonce i salát z teplé zeleniny.
Jako kdyby to nestačilo, všechno to byla má oblíbená jídla. Nečekal jsem, že by si pamatovala něco takového.
Znovu jsem krabičku zavřel a po jednom soustu ze sendviče jsem si do šálku nalil obsah termosky, co patřila k obědu. Byl to vývar.
Ta vůně stoupala ke stropu.
Jediné usrknutí mě zahřálo až do morku kostí.
Dojalo mě, že termoska dokázala tak dobře uchovat teplo.
Po snídani a brzkém obědě jsem vyšel z bytu, i když bylo ještě trochu brzy, abych šel do práce.
Proč? Protože jsem se chtěl po cestě někde zastavit. Konkrétně v obchodním domě. Tentokrát ne proto, abych Saki koupil dárek, ale samozřejmě abych nakoupil pro sebe.
Saki měla evidentně dojem, že jsem naprosto švorc. Ale přece jenom jsem nebyl blázen; korunku ke korunce jsem šetřil, vždycky jsem si odkládal malou část výplaty. Tomu se říká banka pod matrací. Vybral jsem si svoje úspory před Relikvií, abych si koupil novou peněženku.
Až se rozloučím s Relikvií, budu potřebovat novou peněženku. Samozřejmě jsem měl zájem o normální, řádnou peněženku, co byla taky levná. Doufal jsem, že se vejdu tak do 250 korun.
Když jsem vzhlédl nad výtah, zamířil jsem na podlaží se smíšeným zbožím.
Bylo tam také podlaží s módou a doplňky pro pány, ale tam měli jenom značkové věci, takže to bylo mimo můj dosah a stejně to nebyl můj styl.
Dveře od výtahu se otevřely a odhalily mi dobře srovnané regály s psacími potřebami, knížkami, CD s hudbou a koutkem se stříbrnými šperky. Byla tam obrovská škála zboží.
Podíval jsem se na mapu a hledal místo, kde bych s největší pravděpodobností našel peněženky. Pár bylo vedle regálu se stříbrnými šperky.
Jak jsem kráčel obchodem a procházel kolem regálu se stříbrnými šperky, náhodou jsem zahlédl Saki.
„Hej, Saki,” zavolal jsem.
Zvláštní bylo, že se zdála polekaná. Přesunula svůj pohled od výlohy ke mně.
„T-tokiyo?”
„Co tady děláš?”
„Nic moc?”
Nakoukl jsem do výlohy, kam se dívala. Uvnitř jsem našel různé doplňky ve tvaru hvězd, mečů, růží a podobně za rozumnou cenu.
„Něco z toho by sis ráda koupila nebo co?”
„Určitě ne. Jen jsem se dívala, jestli nejsem rozcuchaná.”
Projela si prsty své stříbrné vlasy. Jednu dobu jsem věřil, že tak lesklé vlasy po ránu nejsou rozcuchané, ale evidentně jsem se mýlil. No, samozřejmě.
„Ale co tady děláš ty, Tokiyo?”
„Aach, jen jsem si šel něco koupit. No jo, tady.” Natáhl jsem k ní tašku s prázdnými krabičkami uvnitř. „Bylo to výborné!”
„Samozřejmě že bylo. Dala jsem do toho všechno svoje... no to nic.”
Popadla tu tašku a nacpala ji do tašky, co měla na rameni. Přitom mi do oka padla nákupní taška z tohohle obchoďáku.
„Hm? Koupila sis něco?”
„V-vlastně ne. Dobrá, odcházím. Dej si záležet, ať do práce přijdeš včas!”
Po téhle hlášce odstoupila od výlohy a zamířila k výtahu.
Podíval jsem se na skleněnou výlohu a pak skrz ní. Přímo támhle ze stropu visela tabule, co značila směr k dámským toaletám.
„Můžu vám nějak pomoci?”
Přistoupila ke mně prodavačka.
„Koupila si tady něco ta dívka, co před chvílí odešla?”
„Ta dívka před chvilkou? Ne, jen se dívala.”
„Víte, na co přesně se dívala?”
„Ehm, obávám se, že ne. Ale momentálně je velmi oblíbený tenhle řetízek se srdíčkem se vsazeným růžovým kamínkem, takže by ji to určitě potěšilo!”
To rozhodně není její styl.
Kdybych měl vybrat něco, co se jí líbí, tak bych řekl... v téhle výloze by to byl ten srpek tady se vsazeným černým kamínkem ve tvaru diamantu. Pravděpodobně.
Tohle jsem si pomyslel, jak jsem se díval do výlohy.
Ups, neměl bych tady jen tak lelkovat. Přišel jsem si koupit peněženku.
Když jsem prodavačce řekl, že přijdu znovu jindy, odešel jsem od výlohy se šperky a zamířil k regálu s peněženkami hned vedle.
Po práci jsem Tokiyu pozvala, aby zůstal na večeři.
Odpověděl: „Jasně, to se hodí.”
Už nemusel každý den utrácet všechny svoje peníze, takže už nemusel trvat na tom, aby si kupoval mraženou večeři. A pokud bych mu večeři připravila já, tak nemusel utrácet nic, takže mu to vážně přišlo vhod.
Kromě toho já jsem ještě nebyla duševně připravená, takže mi to taky přišlo vhod.
Udělala jsem zelné závitky a smažené kuře. Na rozdíl od oběda, co jsem mu uvařila, jsem zvolila sladko slané koření. Taky jsem připravila pár věcí ze zbytků od snídaně, což taky dojedl.
„Aach, jsem nacpaný. Připadá mi to jako věčnost, co jsem měl něco jiného než jídlo z mikrovlnky.”
„Ty nikdy nechodíš do restaurace?”
„Ne. Moc drahé. Když tak, tak si někam zajdu na gyuudon.”
Tokiyovy špatné stravovací návyky pro mě nejsou žádnou novinkou, ale trápí mě to. Možná bych měla Towako požádat, jestli bychom ho mohly nechat jíst tady?
Když Tokiya dojedl, uvelebil se u televize a pil čaj, co jsem mu nalila.
Co se týče mě, já jsem se připravovala při uklízení.
Zatímco jsem myla nádobí – a přitom ho skoro několikrát rozbila – jsem si to v duchu začala představovat. Myslela jsem si, že by bylo nejlepší, kdybych se jevila přirozeně a ne příliš ustaraně nebo povýšeně. Ale smutné bylo, že nejtěžší bylo působit přirozeně.
Jako kdybych byla schopná to udělat přirozeně.
„Ne, je to maličkost,” řekla jsem si.
Ale tohle jsem dělala poprvé, a tudíž to bylo celkem důležité.
To pomyšlení, že to bylo moje poprvé, mě tak nějak trochu znervózňovalo.
Velmi dobře jsem věděla, že dělat tohle se mi vůbec nepodobá.
Prostě mu to musím dát, aniž bych ukázala nějaké city, jako obvykle. To vím. Ale vážně to zvládnu?
Když jsem domyla nádobí, rozhodla jsem se a přišla jsem z kuchyně do obýváku.
„Tokiyo, poslouchej...!” řekla jsem. Ještě víc jsem se odhodlala, ale od Tokiyi nepřišla žádná odpověď.
„?”
Tokiya ležel na pohovce a sledoval televizi... to jsem si myslela, ale ve skutečnosti hluboce spal. Evidentně usnul při sledování televize.
Kvůli úlevě i zklamání mi poklesla ramena a ze rtů se mi vydral povzdech.
Ze svého pokoje jsem donesla deku a přikryla ho. Tokiya spal tak hluboce, že si toho ani nevšiml. Tenhle týden ho musel vážně nesmírně vyčerpat.
Bylo deset večer. Předpokládám, že bych ho mohla nechat chvilku vyspat.
Zatímco jsem koutkem oka pozorovala jeho tvář, v tichosti jsem si vychutnala šálek černého čaje.
Vzhlédla jsem, když mi někdo zatřásl ramenem.
Jako když se rozsvítí fluorescenční lampa, moje vědomí chvíli problikávalo a nakonec se projasnilo.
Och? Cože jsem to dělala?
To byla první myšlenka, co mi vytanula na projasňující se mysli.
„Spala jsi!”
Natočila jsem tvář o 90 stupňů vzhůru směrem, odkud jsem ten hlas slyšela, a objevila jsem Tokiyovu tvář.
„Taky jsem spala?”
„Jo, zrovna jsem se probudil. Vypadá to, že jsme si pěkně dlouho zdřímli.”
Náhodou jsem se podívala na hodiny. Byla skoro půlnoc. Takže jsem spala skoro dvě hodiny. Jak se zdá, Tokiya nebyl jediný, kdo byl unavený. Možná duševní vyčerpání?
„Dobrá, asi je na čase jít,” řekl a postavil se.
Hm? Než jsem usnula, nechtěla jsem něco udělat?
„Ach. Ten dárek,” řekla jsem.
„Hm...?”
„Tady.”
Podala jsem Tokiyovi tašku, co jsem schovala pod stolem.
Jelikož jsem byla pořád ospalá, předala jsem mu ji rychle a aniž bych se obtěžovala s některým tím předem nasimulovaným průběhem.
Ale možná jsem díky tomu působila přirozeně.
„Dárek? Pro mě?”
„Ano. Ale je to jenom peněženka. Černá!”
Ukázala jsem, co bylo uvnitř. Tak nějak jsem nechtěla, aby měl nějak moc velké očekávání, než tu krabičku otevře.
Vybrat peněženku se ukázalo být obtížným úkolem.
Byl to nekonečný kruh, kdy jsem peněženky vybírala a zase je pokládala zpět, zatímco jsem přemýšlela, která by se mu nejvíc líbila. Bylo pro mě velkým překvapením, že vybrat pro někoho dárek je tak těžké.
Jestlipak i Tokiya si prošel něčím podobným, když vybíral dárky pro mě?
„Peněženka?”
„Ano! V tvojí staré je díra, ne? Myslela jsem si, že budeš potřebovat novou, jakmile přestaneš používat tu Relikvii.”
„To se hodí, díky! Dobrá a tohle je ode mě.”
Naše situace se obrátila, když on podal tašku mě.
Uvnitř byla malá kostka v černém balícím papíře se stříbrnou stužkou. Zdálo se, že to byl dárek.
„Tohle je pro mě?”
„Ale tentokrát je to skutečný dárek.”
„Co to má znamenat? Můj je taky skutečný dárek!”
Rozvázala jsem stužku a opatrně rozbalila papír. Uvnitř krabičky byl přívěšek ve tvaru srpku se vsazeným černým kamínkem tvarovaným jako diamant.
„Tohle...”
„Myslel jsem si, že by ti to pravděpodobně slušelo...”
Odpoledne jsem se vážně dívala na tenhle přívěšek.
Když jsem se vracela po nákupu peněženky pro Tokiyu, náhodou mě upoutala výloha se stříbrnými šperky. Uvnitř bylo spoustu různých šperků. Ale moji pozornost upoutal akorát tenhle přívěšek.
Ani jeden z jeho dosavadních dárků se mi nelíbil, ale tenhle byl přesný zásah.
Najednou hodiny odbily půlnoc.
„Půlnoc? Takže je konečně konec,” zamumlal.
Tokiyova kletba se právě zlomila.
Vyndal peněženkovou Relikvii, vyndal z ní obsah a nenávistně řekl: „Přinesla jsi mi spoustu problémů!”
Když ji dal na poličku, rozbalil tu, co jsem mu dala já. Byla to zavírací peněženka z černé kůže.
Pak si peníze vložil do své nové peněženky.
Hned ji použil.
Tak nějak jsem byla ráda, když jsem spatřila, že využil dárek, co jsem mu dala.
Možná že dávání dárků je lepší pocit, než jejich přijímání.
Možná proto se vůbec dárky dávají.
Většině lidem to možná připadalo očividné, ale pro mě to byl velký objev.
„Počkej chvilku,” řekla jsem a šla do vedlejšího pokoje a zavřela za sebou dveře.
Tam byly uložené dárky, co jsem dostala od Tokiyi. Jmenovitě růžové šaty, bílý klobouk, červené brýle a obrázkové hodinky.
Ani jedno se mi nelíbilo. Nic z toho jsem nenosila, ani nepoužila.
Ale.
Neuvědomila jsem si, že dárce měl takový příjemný pocit, když obdarovaný používal jeho dárek.
Navlékla jsem se do nich co možná nejrychleji.
S hlubokým nádechem před dveřmi jsem se rozhodla a vkročila do druhé místnosti, abych se Tokiyovi ukázala.
Tokiya se na mě díval s překvapeným výrazem na tváři.
I když jsem si ty růžové šaty jednou přidržela u těla, nikdy jsem si je vlastně neoblékla. A jelikož jsme neměli žádné zrcadlo, neměla jsem ponětí, jak jsem vypadala.
Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev.
Byla jsem si jistá, že mi to vážně neslušelo, ale nevěděla jsem, co si o tom myslel.
„Co na to říkáš?” zeptala jsem se zdráhavě.
Odpověděl.
„Proč to máš na sobě?!”
„...Ech?”
Moc jsem to nechápala.
Všechno to byly dárky, co mi dal.
Růžové šaty. Bílý klobouk. Rudé brýle. Obrázkové hodinky.
Všechno to byly dárky od něj.
„Takže jsi přece jenom nedávala pozor, co?”
„Ech?”
„Znovu ti zopakuju, co jsem řekl ten první den, takže poslouchej.”
Po téhle předmluvě zopakoval vysvětlení, které mi poskytl během těch 22 vteřin, co jsem byla mimo.
„Nevykládej si to špatně, jasný? Je to dárek, ale není to dárek. Vypadáš, jako že nemáš ponětí, o čem mluvím, co? No, tak nastraž uši! Po pravdě řečeno jsem náhodou pod vlivem divné Relikvie. Něco jako kletba. Je to absurdní kletba, co způsobuje, že moje peníze zmizí, pokud je neutratím ten samý den, co jsem je vydělal. Zkrátka nic mi nezůstane. A proto tohle není dárek. Je to jen tak nějak dárek a potom mi ho musíš vrátit. Tohle je dárek pro tebe, ale později mi ho musíš vrátit. Jasný?”
Tohle je to, co jsem jí tehdy řekl, a zároveň je to strategie, kterou jsem vymyslel.
Jinými slovy abyste utratili všechny svoje peníze a přitom neprodělali, prostě je musíte dát někomu jako dárek a pak si je znovu vzít, až kletba pomine.
Hodlal jsem ty věci vrátit s tím, že neseděly anebo nebyly dle mého vkusu. Abych měl jistotu, vybral jsem jen důvěryhodné obchody, které vám do jednoho týdne umožňovaly zboží vrátit. Jelikož by bylo nerozumné všechno vrátit v jednom obchodě, každý den jsem z toho důvodu chodil jinam. V důsledku čehož se měnil i druh zboží.
V nejhorším případě jsem je mohl prodat jako použité zboží. To by znamenalo nějakou ztrátu, ale pořád to bylo lepší než přijít o všechno.
Byl to úžasný nápad na základě využití dárků.
„Takže tohle jsi dělal...”
„Jo! Ale vysvětlil jsem ti to a dokonce jsem se tě zeptal, jestli to chápeš! Jasn...?”
Ustoupila jsem do svého pokoje, aniž bych ho poslouchala.
Když jsem rozsvítila a podívala se do zrcadla. Šaty, bílý klobouk, rudé brýle, obrázkové hodinky—v zrcadle byla Saki, co na sobě měla věci, co se k ní vůbec nehodily.
Měla jsem pocit, že se rozesměju. Ale nemohla jsem.
Sundala jsem si bílý klobouk, odepnula obrázkové hodinky, sundala si rudé brýle, svlékla se z růžových šatů a nabyla svého obvyklého vzezření.
Pak jsem to všechno dala zpět do krabic.
Najdou si někoho, ke komu se víc hodí.
Vyšla jsem z pokoje a dala jsem je zpět Tokiyovi.
„Prosím, nezlob se, že jsem je měla na sobě, dobře?”
„Ne, samozřejmě že ne.”
Potom jsem ho vyprovodila ke dveřím. Tokiya se najednou poplácal po kapse, kam si dal svou novou peněženku.
„Ach, a díky za peněženku!”
„To nic.”
S nervózním výrazem dodal: „Pokud chceš, tak si je můžeš nechat?” A vrátil mi do ruky tašku s dárky.
„———!”
Veškerou svou silou jsem ty kdysi dárky hodila zpět na něj a zavřela dveře.
Jak ze mě vyprchala veškerá energie, svezla jsem se po předních dveřích.
Co to dělám?
Co jsem čekala?
Jako kdyby mi osud dovolil mít nějakou naději.
„...to ode mě ale vážně byla nedbalost.”
Lidé – jmenovitě Tokiya – často říkají, že nemám žádné city, ale to není pravda. Jen mám problém je ukázat, ale přirozeně mám své city a moje srdce je stejně citlivé jako u ostatních.
Až do toho bodu, že mě bolí, když jsem v srdci chovala falešnou naději.
Jak jsem řekl dřív.
Vysvětlil jsem jí svoji strategii. A ona kývla.
Dokonce jsem se ještě jednou přeptal, protože jsem nevyloučil možnost, že mě neposlouchala. A ona řekla, že to pochopila.
Nebyla to moje chyba. No, nebyla to jenom moje chyba.
Ale měl jsem výčitky svědomí.
Viděl jsem náznaky, že to nepochopila, a já jsem jí to vlastně znovu nevysvětlil.
Částečně to bylo naschvál, že jsem to neudělal.
Nečekal jsem, že se její pocity tak vychýlí jen kvůli dárku.
Ne, myslel jsem si, že se možná trochu naštve. Dokonce jsem byl zvědavý na její naštvanou tvář.
Byl to vrtošivý pocit.
Byl jsem nezodpovědný.
Byl jsem nedbalý.
Ale stejně—
—Nemyslel jsem si, že by se rozplakala.
Není to tak, že by vážně uronila slzu. Ale ještě nikdy jsem neviděl, že by měla tak vlhké oči.
Možná že zrovna teď brečela ve svém pokoji.
Jak jsem se opíral o zeď vedle dveří, učinil jsem hloupý objev, že i ona měla takové pocity.
Vždycky jsem ji považoval za přízemního člověka – za někoho s málo citovými výkyvy.
Ani teď si nemyslím, že bych se mýlil.
Ale to není to samé jako necitelnost.
Má pocity. Jen se jí obvykle neukazují na tváři a je těžké vyčíst její myšlenky, ale cítí radost, hněv a smutek.
Dneska jsem viděl její naštvanou a smutnou tvář.
Ta naštvaná tvář mi svým způsobem nepřišla nečekaná.
Ale teď jsem si uvědomil, že to nebyla ta tvář, co jsem chtěl vidět.
Byl bych schopen se tomu vyhnout, kdyby se aktivovala Vize...
Na mysl mi vytanula tahle nezodpovědná myšlenka a přidala k mému sebeopovržení.
Dveře se najednou otevřely.
Saki na mě shlédla.
„Něco jsi zapomněl,” řekla ještě vyrovnanějším hlasem než kdy předtím a něco ke mně natáhla.
Byl to ten přívěšek ve tvaru srpku, co jsem jí dal dneska.
„Hej, ty jsi mě neposlouchala?” zeptal jsem se.
„Co? Ještě je něco, co jsi zapomněl říct?”
„Tohle děláš naschvál? Nebo to vážně nevíš?”
„Vracím ti to naschvál! Nebo chceš, abych to šla vrátit místo tebe?”
„...Ty vážně neposloucháš nic, co říkám, co?” povzdechl jsem si. „Proč bych dneska kupoval něco, co bych pak vracel? Kletba je už zlomená!”
„?”
„No tak! Předtím jsem ti řekl, že tohle dneska je opravdový dárek!”
„O-opravdový...?”
Konečně jí to došlo.
—Že dneska nebyl žádný důvod kupovat dočasné dárky.
„Původně jsem si šel koupit novou peněženku, ale když jsem tě viděl, jak koukáš na ty přívěšky, změnil jsem názor.”
V tom okamžiku jsem nevěděl, že mi koupila peněženku. Bylo dobře, že jsem si žádnou nekoupil.
„...Není to tak, že bych takovéhle chování schvaloval! Ale ty jsi byla jediná, na koho jsem se mohl spolehnout. A dokonce jsi mi udělala oběd. Proto mě napadlo, že ti dám skutečný dárek jako výraz svého díku!”
Upřímně jsem si nemyslel, že bylo vhodné, abych něco takového dělal. Ani to nebyla čirá vděčnost. Jen jsem tak nějak cítil touhu jí to koupit. Také jsem doufal, že uvidím její úsměv.
Všiml jsem si, že ji moje dárky zmátly. Nevšiml jsem si, že ji moje dárky potěšily, ale měl jsem předtuchu.
Proto mě hryzalo svědomí. Kdybych přemýšlel jinak, tak bych neměl žádné výčitky.
„...”
Saki se ode mě odvrátila.
Ale ruku měla nataženou ke mně.
V té ruce držela přívěšek, co jsem jí dal.
„Připni mi ho.”
Vzal jsem přívěšek a postavil jsem se za ni.
Držel jsem řetízek za konce, spustil jsem ho ze shora a dal jí ho kolem krku. Nakonec jsem připnul zapínání.
Když jsem vytáhl její stříbrné vlasy, co se dostaly pod řetízek, všiml jsem si, že se jí tváře mírně pohnuly.
Aaa, taková chyba.
Místo řetízku jsem měl vybrat prsten.
To bych potom viděl, jak se tvářila, až bych jí ho nandával na prst—
Konec povídky "Dar"
Ahoj, chcela som sa opýtať, či budeš ešte niekedy pokračovať s prekladom tejto novely?
OdpovědětVymazat