EGA - Extra 3 (Pohroma jistého dobrodruha)

Povídka 3 – Pohroma jistého dobrodruha

Když jsme si vybrali odměnu za nahlášení dokončené zakázky, posadili jsme se kolem stolu v gildě, abychom si odpočinuli.

Ta dokončená zakázka bylo pobití lesních vlků... Pro nás to byla celkem těžká práce. Lesní vlci jsou smečkoví netvoři, co žijí v lese, ale poslední dobou se příliš rozmnožili a začali napadat kupce na lesních cestách. Proto lenní pán této oblasti vystavil zakázku na jejich pobití.


Lesní vlk sám o sobě není tak silný, ale vždycky se pohybují ve smečce a nepřítele napadají poté, co jej obklíčí, takže jsou celkem otravní. V lese nemáte moc velký rozhled, takže lesní vlk je netvor, na kterého si musíte dávat pozor. Ale včera se z nějakého důvodu objevili blízko okraje lesa, takže bylo snadné je lovit. Zdá se, že je něco vyděsilo. Trápilo mě to, ale pořád jsem neměl ponětí, co to mohlo být.

„Ale i tak, tentokrát to bylo snazší, než jsme čekali, hej?”

„No jo, ti vlci byli z nějakýho důvodu na kraji lesa. A navíc spolu vůbec nespolupracovali.”

Moji společníci evidentně přemýšleli o tom samém. Rozhodl jsem se do toho vložit.

„Nevypadalo to, že by lovili kořist. Když už o tom mluvíme, nevypadali, jako že je něco vyděsilo?”

Souhlasně přikývli.

„Jo, taky jsem měl ten pocit. Mohlo by to být tak, že utíkali před nějakým silným netvorem, co se usídlil v lese, nebo tak něco?”

„To kdybych věděl. Ale zní to pravděpodobně.”

Netvoři v podstatě migrují, pouze když je jich příliš, když mají příliš málo kořisti nebo když se na jejich území objevil silnější netvor. Jelikož se tentokrát přesouvali tak najednou a taky vypadali tak vyděšeně, je velmi vysoká šance, že to je ta třetí možnost.

„Přece se do lesa nemohl nastěhovat drak nebo něco, ne?”

„Haha, jsem si celkem jistej, že to drak není.”

Dobrodruhem jsem byl zatraceně dlouho, ale nikdy jsem draka neviděl. Ale slyšel jsem, že hluboko v démonickém území existují.

„No každopádně bude pravděpodobně lepší dávat si bacha, až půjdeme zase do lesa.”

„Jo. Nic není cennějšího než vlastní život.”

Jakmile jste mrtví, jste mrtví.

Dobrodruh je povolání, kde váš život naprosto visí na vašich schopnostech a vás samotných, ale i tak tady jsou noví spratci, co sní o tom, že se stanou hrdiny, a kvůli tomu se nechají zabít, když se snaží udělat něco nesmyslného. Veteráni jako my se je každou chvilku snaží naučit, jaký svět vlastně je, ale takových lidí je spoustu.

Správně, přesně jako to děcko támhle—... Hej.




„Přepíšu, co je napsáno na kar—”

„Hoj, hoj, tahle malá holka chce být dobrodruhem? To je konec tohohle zatracenýho světa.”

Když jsem se šel podívat, našel jsem člověka, co byl od hlavy až k patě zahalený v černé róbě, jak se u překážky uchází o licenci dobrodruha. Ale dokonce i s tou róbou jsem na první pohled dokázal říct, že to byl delikátní zelenáč a navíc ženská. Tahle holčina chce být dobrodruhem, aniž by si založila družinu? To je zatracená sebevražda! Pokud ji nechám jen tak, za dva nebo tři dny z ní bude jen líheň v gobliním hnízdě.

Než jsem se nadál, zvedl jsem se ze svého místa a skočil jsem do té konverzace.

„Hoj, hoj, Gratzi. Už se zase navážíš do nějakýho nováčka?”

„Tohle děláš pokaždý. Tebe to vážně nikdy neomrzí, co?”

Nedá se nic dělat, že jsou moji společníci celí udivení, že to zase dělám. Ale nebude se mi dobře spát, když vím, že se ti spratci nechávají všude kolem zabíjet. Je to taky pro jejich dobro, že je trochu podusím a přiměju je pracovat pro nás.

Ta holka se mě možná bála nebo něco, protože tam stála bez jediného slova.

Jak jsem se na ni znovu podíval, je vážně zatraceně drobná.

„Hoj, co takhle něco říct. Nestůj tady jen tak beze slova a se zakrytou tváří,” řekl jsem a stáhl tý malý holce kutnu.

——?!

Jakmile jsem spatřil její tvář, automaticky jsem ztuhl.

Jakmile se naše oči střetly, myslel jsem si, že zemřu.

Její oči byly tak temné a nehybné, že si jsem celkem jistý, že ani démoni nemají takové oči.

V následujícím okamžiku zrovna když se mi zdálo, že jsem na paži ucítil svrbění bolesti, ta holka držela zlověstné tantou, sakra.

Ach, kruci, ach kruci, ach kruci! Ona mě hodlá zabít!

„HII—?!”

Jak jsem padl na zadnici, instinktivně jsem ze sebe vypravil patetický výkřik.

Než jsem se nadál, ta věc přede mnou už nebyla lidská žena. Byl to netvor, z jehož celého těla vyvěral nějaký černý kal.

Odpotácel jsem se vzad, snažil jsem se se od ní trochu vzdálit.

„NO!J/:?AF”'P/!”

A když jsem to udělal, zaslechl jsem tak nějak těžko srozumitelný výkřik.

Když jsem se otočil, zjistil jsem, že ten samý netvor ke mně natahuje svoje chapadla.

„?! UOOOOOAAAAAAAAAAAAAAAA—————?!”

„@vo§awú-.-bA!ů¨§l!”

Ze všech sil jsem se snažil tu věc praštit, ale nezdálo se, že by to nějak zabíralo.

Ani zdaleka ne, než jsem se nadál, všichni ti netvoři mě zatraceně obklíčili a všichni najednou proti mně vyrazili.

Nějak se mi je podařilo setřást a dostat se ven, ale dokonce i tam to bylo plné těch věcí.

„Co se to s tímhle městem kruci děje?!”

Ani nevím, na koho jsem to křičel, ale začal jsem utíkat, abych unikl z tohohle města netvorů.



Když jsem se vzpamatoval, ležel jsem na zemi.

S rukou na své bolavé, tepající hlavě jsem se zvedl a rozhlédl se kolem. Evidentně jsem byl na poli za Riemel. Ačkoli jsem byl blízko města, nebylo to tak, že tu nebyli žádní netvoři. Že mě nic nesnědlo, zatímco jsem tu ležel, bylo prostě štěstí.

Každopádně tady jsem nemohl nic udělat, takže jsem se rozhodl vydat se zpět do města. Mám pocit, že jsem zapomněl něco neuvěřitelného, ale nedokážu si vzpomenout, co to bylo.

Hned potom mi bylo řečeno, že jsem praštil strážné a silou se prodral z města ven. Začalo to od městské brány a neustále mě někdo obviňoval z něčeho, na co si vůbec nevzpomínám.



Co jsem to kruci vyváděl?!



Vypadá jako násilník, ale ve skutečnosti je to hodný člověk.
------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>