EGA - Extra 4 (Spása jistého otroka)

Povídka 4 – Spása jistého otroka

V temném žaláři naplněné zoufalstvím byla jediná, kdo ke mně natáhl ruku.



Tento rok byla špatná úroda.

Plodiny na poli uschly a jelikož se nedaly ani jíst, na trhu neměly žádnou cenu. Nastřádáno jsme měli jen málo, ale i tak to na zimu pro pětičlennou rodinu nestačilo.

Když do vesnice přijeli ve svých vozech kupci s otroky, už jsme nemohli nic dělat.

Mám otce, matku, o dva roky staršího bratra a o jeden rok mladšího bratra. Protože rodina potřebovala sílu chlapců, bylo nevyhnutelné, že prodali mě.

Ačkoli jsem řekla 'prodali', není to přesně správně. Přesněji řečeno jsme s kupcem s otroky podepsali smlouvu o dluhu.


Kupec dal mému otci půjčku a ze mě se stala jistina. Pokud můj otec nemohl peníze splatit, prodali by mě jako otrokyni. Ale od samého začátku jsme všichni věděli, že jsme neměli šanci to splatit. Zdálo se, že i kupec to tak zamýšlel, protože nám řekl, že když hned řekneme, že to nesplatíme, nabídne lepší cenu.

Zatímco ode mě otec odvrátil zrak, hned na místě kupci řekl, že to nedokáže splatit.



Doufala jsem, že se po tomhle neštěstí stane něco dobrého, ale zdá se, že by vážená Posvátná bohyně takovou naivitu nedovolila.

Smůla následovala neštěstí a po cestě zpět do města jsem se nakazila smrtelnou chorobou. Bylo těžké se i jenom zvednout a v hrudi mi tepala bolest. Dokonce jsem někdy i vykašlávala krev.

Ta nemoc oslabila ještě další dva otroky a jelikož se kupci báli, že bychom nakazili ty zdravé, hodili nás na hromadu do vozu se zavazadly. Šance, že nás prodají, byla menší, protože jsme měli brzy zemřít, takže nám dávali méně jídla než jiným otrokům. Ale já jsem stejně nedokázala najít chuť k jídlu.

V době, kdy vůz konečně dojel do Riemel, jsem už byla na prahu smrti.

V obchodně kupce s otroky nás tři zavedli do stejné cely. Byla to cela pro otroky na prahu smrti jako my. Nebylo nám dovoleno být oblečení, protože to byla jen ztráta peněz, a všichni v cele jen seděli, jak se jim zlíbilo. Dokonce i když nás poprvé přivedli do cely, jenom polovina otroků uvnitř nějak zareagovala. A když jsem viděla ty lidi, kterým už duch zemřel zoufalstvím, mé srdce obestřel chlad.

To byla moje budoucnost, a nebyla ani tak daleká.

Kupec s otroky mi řekl, že lidé si otroky na pokraji smrti kupovali, aby je mohli zabít.

Lidský štít proti netvorům pro dobrodruhy nebo tělesné strážce, nebo materiál pro magické experimenty. A byli i tací, co prostě chtěli uspokojit své tužby, a koupili si otroka, aby ho mohli zabít; i když takových lidí nebylo mnoho. Pokud nás prodají, zabijí nás. Ale pokud zůstaneme tady, tak zanedlouho také...

Tělo rozežrané nemocí a sužované bolestí a srdce sžírané zoufalstvím, co bylo mimo pochopení.

Dny, kdy se zdálo, že můj duch zemře jako první, utíkaly.

Několikrát před naši celu přišli zákazníci a počet otroků v cele klesl.



Jednoho dne otrokář přivedl dalšího zákazníka.

Jak jsem se pořád opírala o zeď, mlhavě jsem se podívala.

Většina dosavadních zákazníků byli muži a i když jsem jí kvůli té černé róbě neviděla do tváře, tentokrát to pravděpodobně byla žena... A navíc se zdála jenom o něco starší než já.

Poté, co jí otrokář něco řekl, ta žena pokročila kupředu a sama si sundala kutnu.

Jakmile jsem spatřila její oči, moje srdce, co mělo být na pokraji smrti, na pokraji zástavy, se z nějakého důvodu rozechvělo.

„Tahle dívka je?”

„Jmenuje se Tena a je jí 14 let. Narodila se ve vesnici trochu dál od Riemel a je dlužní otrokyně. Ale po cestě sem se nakazila smrtelnou chorobou a pravděpodobně jí zbývá jen měsíc života.”

Bezděky jsem sebou nad otrokářovými slovy trhla. Ačkoli jsem věděla, že mi moc dlouho nezbývá, když jsem to od někoho slyšela tak najisto, vzplanul ve mně strach ze smrti.

Já... nechci zemřít...

„Já možná budu schopná ji zachránit.”

… … … … … … … Ech?

Chvíli mi trvalo, než jsem řádně pochopila, co ta žena řekla.

Zachránit mě? Hodlá mě zachránit?

Podívala jsem se do těch černých očí, co zíraly mým směrem. Vypadaly vážně a nevypadalo to, že by lhala. A když jsem se do jejích očí podívala, z nějakého důvodu jsem nedokázala zůstat klidná.

„Nemám na to žádný důkaz, ale pokud mi uvěříš a přijmeš mě, pak přijmi tuhle ruku.”

Po těhle slovech žena natáhla svou ruku do klece. Ke mně.

Zaraženě jsem se jí podívala do tváře a na její nataženou ruku, ale rozhodla jsem se věřit svému nervóznímu srdci a její ruku přijmout. Stejně byla pravda, že takhle by mě nikdo nezachránil, takže jsem se rozhodla následovat své srdce.

Omyli mi tělo a poprvé po dlouhé době jsem byla zase oblečená. Ze všech těch věcí, co se staly, když jsem byla tak omámená, jsem byla zmatená. Ale když mi potom na krk nasadili obojek pro otroky, konečně jsem si uvědomila, že mě prodávají. Protože jsem byla příliš slabá, abych vůbec chodila, jeden sluha mě odnesl do obchodu a položil mě na podlahu.

„Dotkněte se rukou jejího obojku, prosím.”

Ta žena udělala, co se jí řeklo, a natáhla svou ruku k obojku na mém krku. Po nějaké chvilce obojek zazářil a já jsem odněkud zaslechla hlas: „Stala ses otrokem Anri.”

Bylo to v tom okamžiku, kdy se ta žena – paní Anri – stala mým pánem.

„Tímhle se stala vaším otrokem a chová vůči vám naprostou poslušnost. Jelikož nedokáže chodit, chcete, abychom vám přistavili vůz?”

„Není třeba, ponesu ji.”

Na ta překvapivá slova jsem zareagovala pomalu, takže když jsem si konečně uvědomila, co to znamená, paní Anri už mě zvedla a uložila si mě na záda.

Na jakém světě nese pán svého sluhu? Snažila jsem se pohnout svým líným tělem a dostat se dolů, ale ona mě držela pevně, a tak jsem to nedokázala. Jelikož se nezdálo, že by měla v úmyslu mě pustit na zem, přestala jsem s ní zápolit.

Ale stejně, i když byla žena, a tak nebyla nijak zvlášť velká, paní Anri byla překvapivě silná. Nehledě na to, jak moc jsem pohubla, neměla bych být tak lehká, aby mě žena mohla tak snadno nést.

Ale proč mě vůbec koupila? Otrok na prahu smrti nemá moc velké využití, ale za žádnou cenu jsem si ji nedokázala představit jako typ člověka, co chtěl otroka k takovým účelům.

Zrovna když jsem přemýšlela, kam mě paní Anri nese, vstoupila do jedné uličky a položila mě na zem na jednom volném plácku. Aniž bych věděla, proč mě sem přinesla, hloupě jsem na paní Anri vzhlédla.

„Přísahala jsi, že mi budeš věřit.”

„...Ano.”

To první slovo vyřčené po dlouhé době ze mě vyšlo chraplavě, ale zdálo se, že mě paní Anri nějak pochopila. Prstem ukázala na mé čelo.

„Boží kouzlo.”


----------------------------------------
Získala jsi od Anri boží ochranu.
----------------------------------------



Za zvuku toho dřívějšího hlasu mě obestřelo něco černého. Nebylo to nepříjemné nebo bolestivé, ale rozhodně jsem cítila, že se něco uvnitř mě mění.

Když ta černota zmizela, moje vzezření se naprosto změnilo. Oblečení, které dřív bylo jen díra v látce, teď byla prvotřídní látka zdobená ornamenty. A moje údy, jenž neměly být víc než kost a kůže, se obalily masem.

„Ech—... Ach—...”

Jak jsem se dívala na své údy a oblečení, neměla jsem ponětí, co se stalo, a pak jsem si najednou všimla, že ta bolest, co mě neustále sužovala, byla pryč. Bylo to, jako by ta bolest, co mě soužila byť i jen při dýchání, byla jen klam.

Na mysl mi vytanula ta hláška paní Anri tam dole v cele: „Možná ji dokážu zachránit.”

Nebyla to lež... Zachránila mě...

„Moc vám děkuju! Moc vám děkuju!”

Zatímco jsem brečela úlevou, že mi zachránila život, držela jsem paní Anri za ruku a neustále jí děkovala.



Po nějaké chvíli breku jsem zbledla nad tím, co jsem zrovna provedla. Jako otrokyně jsem se s brekem tiskla ke své paní. Možná mě kvůli té neúctě z hněvu prodá. Nechce se mi myslet, že by paní Anri, co mi zachránila život, provedla něco takového, ale není nic divného, když vás pán prodá, protože jste ho naštvali.

„Postav se.”

„A—ano—!”

Jelikož už jsem provedla něco strašlivě drzého, okamžitě jsem ji poslechla a vyskočila na nohy, abych jí ještě víc nezničila náladu. Když už jsme u toho, jak dlouho to bylo, kdy jsem byla naposledy schopná stát na vlastních nohách? Zatímco jsem přemýšlela o takových hloupých věcech, se strachem jsem čekala na její pravděpodobné prohlášení, že mě opustí.

„Chci, abys bydlela u mě doma, vykonávala domácí práce a nakupovala.”

„...Ech?”

Na její odpovědi jsem nedokázala pochopit dvě věci, takže jsem ze sebe omylem vydala hlásku. Zaprvé místo toho, aby mi vyhubovala, jak jsem si myslela, zadala mi úkol. A za druhé, obsah toho úkolu.

„Nespokojená?”

„T—to by bylo absurdní! To jenom, ehm... chcete po mě jenom tohle?”

Jelikož se zdálo, že mě zavrhla, nervózně jsem potřásla hlavou, ale nemohla jsem si pomoct, abych nevyjádřila své pochybnosti, co se mého úkolu týče. Lidé si kupují otroky, protože ta práce, kterou je třeba vykonat, je strašně obtížná, nebo to jsou věci, které normální lidi nechtějí dělat. Ale navzdory tomu mi paní Anri akorát řekla, abych dělala normální práci jako služebné, a vůbec to nebyla práce pro otroka.

„To stačí. Ale bydlím celkem daleko od města, takže nakupování je celkem velký zápřah.”

„Rozumím.”

Daleko od města?

Kdepak asi paní Anri bydlí.

Poté mi paní Anri laskavě koupila boty a spodní prádlo. Oboje bylo takové kvality, kterou byste otrokovi nedali, takže jsem se jí v šoku snažila odmítnout. Ale jelikož mi řekla, že rozhodně musím mít spodní prádlo, udělala jsem, jak mi bylo řečeno, a vděčně je přijala.



Paní Anri.

V temné cele plné zoufalství byla člověkem, co ke mně natáhl ruku.

Pořád nevím, co pro všechno na světě po mě tahle žena chce, ale zachránila mě před jistou smrtí, takže ji budu následovat až na konec světa.



„Počkat—není tohle kobka?!”

„No jo, já jsem pán kobky.”

„———?!”
---------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>