EGA - Extra 1 (Přijetí jisté hostinské)

Povídka 1 – Přijetí jisté hostinské

„Ach, host? Vítejte v mém hostinci.”

V době, kdy slunce mělo už skoro zapadnout, jsem zaslechla, jak se otevřely dveře, a tak jsem se otočila a uvítala zákazníka. Vypadal podezřele; od hlavy až k patě oděný v černé róbě. Ale jelikož jsem v hostinci pracovala mnoho let a už jsem viděla nespočet zákazníků, z její postavy jsem okamžitě dokázala říct, že to je mladá dívka, a tudíž jsem ji nijak moc nepodezírala. Pokud se mladá dívka prochází kolem s odhalenou tváří, tak přece jenom dojde potíží, takže je přirozené, že se chrání.


Takže z nějakého důvodu mám pocit, že je tu trochu chladněji, ale... No, určitě si to jenom představuju.

„Kolik za jednu noc?”

„Jedna noc je 1 stříbrňák, snídaně 5 měďáků, večeře 10 měďáků a vědro horké vody 5 měďáků.”

Je to trochu dražší než v jiných hostincích, ale myslím si, že naše pokoje a jídlo to vynahrazují. V našem podniku není nálevna, takže tu není hluk a nejsou tu ani žádní drsní zákazníci.

„Pět noci, s jídlem a vodou, prosím.”

S těmito slovy mi předala pár stříbrňáků. Jeden, dva, tři... Hm, je jich opravdu 6. Většina zákazníků platí noc po noci, ale zdá se, že tahle dívka je celkem zvyklá na utrácení peněz. Ještě jsem jí ani neřekla, kolik to dělá, a ona už si to sama spočetla. To musí být dcera nějakého významného kupce, ne?

Nemyslím si, že to tak je, ale přece to nemůže být tak, že by byla šlechtična, ne? Ale ta róba, co má na sobě, je celkem dobře ušitá. Nehledě na to, jak je náš hostinec lepší než ostatní, tohle není místo, kde by bydlela šlechta.

„Dobrá, váš pokoj je v druhém patře, poslední dveře napravo. Tady je klíč. Chcete hned jíst?”

„Ano, pokud to je možné.”

„Hned to bude. Hned to připravím, takže si sedněte, kam chcete.”

Poté, co jsem jí předala klíč s připevněnou dřevěnou tabulkou, jsem šla do kuchyně říct hostinskému, aby připravil večeři pro jednoho.




Protože se nezdálo, že by ta dívka, o které jsem se zmínila, byla moc výřečná, nikdy jsme si ani nepopovídaly, takže jsem nevěděla, jak se jmenuje. Jelikož měla svou róbu vždycky na sobě, ať už šla ven nebo jedla večeři, jsem si jistá, že k tomu má své důvody. Lhala bych, kdybych řekla, že mě to nezajímalo, ale přece jenom není pěkné šťourat se v záležitostech zákazníka, takže se jí nezeptám.

Ale stejně, řekla mi, abych během jejího pobytu v pokoji neuklízela a neměnila povlečení, nedělá uvnitř něco divného, že ne? Trochu mě to trápí.

Posnídá, jde ven a pak se vrátí v noci. Dívka to dál opakuje, ale po pár dnech se vrátila dříve než obvykle. Ačkoli byla obecně tichá, když jsem na ni zavolala „vítejte zpět”, aspoň odpověděla, ale toho dne z nějakého důvodu jakmile vešla do hostince, okamžitě zamířila ke schodům. Přemýšlela jsem, co se stalo, a podívala se po ní. A otvorem v róbě jsem poprvé spatřila její tvář—

—?! C-co to kruci bylo?!

Tvář měla krásnější, než jsem čekala, ale důležitější bylo... co to má za oči?!

Hněv, nenávist, odpor, pohrdání, krvežíznivost, zášť, sklíčenost, žal, zoufalství; ty černé oči byly plné každou představitelnou negativní emocí. Za ta léta, co jsem tady pracovala, jsem viděla oči různých zákazníků, ale tohle bylo poprvé v mém životě, co jsem viděla takové oči.

Ne, to nejsou oči, co by patřily člověku. To jsou oči něčeho mnohem zlovolnějšího a strašlivějšího. Jakmile jsem je spatřila, jako by se mi sevřelo srdce. Aaach, jak děsivé...

Aaach, jakého jen to zákazníka jsme to ubytovali.

Kdyby to bylo možné, byla bych ráda, aby okamžitě odešla, ale už má zaplacené další dvě noci. Kdybych jí ty peníze mohla vrátit, tak bych to hned teď udělala, ale kdyby se kvůli tomu rozzuřila a zaútočila...

Zbývají jenom dva dny. Jenom dva dny. Do teď to bylo v pořádku, takže by to tak mělo vydržet i další dva dny. Správně, ne?

Po tom jednom odlišném dnu se ta věc, co vypadala jako dívka, vrátila zpět do normálu. Naštěstí se zdá, že si neuvědomila, že jsem jí viděla do tváře.

Tak moc jsem se bála, že jsem to skoro nedokázala, ale abych jí zabránila ukázat svou pravou tvář, musela jsem s ní mluvit jako obvykle. Kdyby věděla, že mám o její skutečné totožnosti své pochybnosti, nedokážu si ani představit, co by mi udělala. Prosím, zbav mě všeho zlého.

A přesně takhle se mi nějak podařilo ty dva dny přestát.




Aaach, konečně je pryč...

Ta věc, co vypadala jako dívka, mluvila o tom, že chce svůj pobyt prodloužit. Když jsem jí prosila a dožadovala se jí, nějak se mi podařilo ji přimět přijmout mé odmítnutí. Upřímně řečeno, celou dobu jsem se bála, až ze mě lil pot, že mě napadne, ale zdálo se, že něco vycítila, protože poslušně odešla.

Naprosto vyčerpaná jsem padla do židle. Není pochyb o tom, že ty dva poslední dny mě stály tři roky mého života.

Chvilku jsem si na židli odpočinula, ale vzpamatovala jsem se a rozhodla jsem se jít uklidit její pokoj. Pokud by to bylo možné, příště chci slušného zákazníka.




Počkat—co je tohle?! Co to je za černou postel s nebesy?!
------------------------------------------------------------------

<Hlavní stránka>...<Následující>