DM - kapitola 31

Kapitola 31 – Extra: Zena

Vyvolaná magie se ovinula kolem mého těla. I když je to pocit, který znám, zrovna teď mě to dráždí. Abych si potvrdila, že to funguje, postoupila jsem o krok kupředu.

Dobrá, řádně to funguje.

Spolu s větrem.

Běžím.




S tím člověkem jsem se setkala včera. Ačkoli od té doby neuplynul ani celý den, mám pocit, že už to je déle.

Myslela jsem si, že útoku toho démona dokážu zabránit vlastním tělem, ale místo toho mě to zranilo. Nohy a paže mi tepaly bolestí, byla jsem jako panenka a nedokázala jsem se pohnout.

Mírně jsem otočila krkem.

Naštěstí jsem se zachytila ve větvích jednoho stromu podél cesty, než jsem dopadla na zem.

...Naštěstí? Vážně?

Moje životní síla vyprchá dřív, než toho přehnaně silného démona porazí a než mě najde někdo od armády.

Dokonce i teď mi kapka za kapkou vytéká krev.

Postupně mě opouští vědomí, ale když jsem zaslechla něčí kroky, vzpamatovala jsem se. Sebrala jsem veškerou energii, co mi ještě zbývala, a otočila jsem hlavou.

Ten člověk měl na sobě tak křiklavou róbu, že z toho bolely oči.

I na pokraji smrti jsem si pomyslela, jak se ta róba nehodí do každodenního života.

I já se chci vrátit do toho každodenního života!

Ačkoli jsem se při pohledu na tu křiklavou róbu cítila vyčerpaně, zavolala jsem na něj, než zmizel. Má hlas člověka, co bude na jakémkoli místě bezstarostný.





Běžím.

Vyhýbám se lidem, vyhýbám se vozu a běžím.

Kupředu, i jen o krok.

Rychleji, i jen o chvilku.

Běžím.





Přemýšlím, jestli jsem upadla do bezvědomí hned, co jsem na něj zavolala, ale okamžitě stál u mě. Je to velmi klidně vyhlížející chlapec, o kterém byste si nemysleli, že si oblékne takovou křiklavou róbu. Nemohla jsem říct, že by byl pohledný, ale je to člověk, z kterého sálá příjemný dojem.

Když zkontroloval moje rány a vypořádal se se zlomeninami, jemně, ano, velmi jemně mě zvedl do náručí.

Róbu, co vypadá vážně zánovně, si ušpinil mou krví a prachem. Ale nezdá se, že by ho to vůbec trápilo.

Navzdory svému delikátnímu vzezření má dost síly, aby mě bez obtíží nesl. Jakpak mě asi sundá ze stromu? Magií? V přímém opaku k mým očekáváním bez pomoci magie skákal z jedné větve na druhou.





Běžím uličkou.

Aniž bych zpomalila, na rohu jsem se odrazila od stěny, abych zahnula.

Vyhýbám se překvapeným lidem, jako kdybych tančila.

Ani mi nevadí, že mi sukně povívá kolem.

Běžím veškerou svou silou.





Zavřela jsem oči, abych přetrpěla blížící se dopad. Slyšela jsem, jak mi někdo blízko uší otravně křičel. Pak mi došlo, že to byl můj hlas. Ale ten náraz nepřišel, ať jsem čekala sebedéle.

Když jsem bázlivě otevřela oči, citlivě a s ustaraným výrazem na tváři mě pozdravil. Nezdálo se, že by šel přímo dolů, ale skákal mezi jednotlivými větvemi a nahoru na střechu.

To je ale mrštný člověk!

Prozatím ho budu nazývat pan Mrštný.

Jak mě nesl, přešel několik střech, jak hledal, kudy sejde dolů. Několikrát skákal nahoru a dolů, ale bylo to, jako kdyby byl lehký jako peříčko. Jako kdyby měl křídla.

Jestlipak je tohle podobný pocit, jako když člověk létá po obloze?





Nedostává se mi dechu.

Ale teď nemůžu zastavit.

Svěřili mi, že mám zavolat posily. Kvůli tomu, aby nezemřel.

Nevšímám si křiku vlastního těla.

Později ho nechám odpočívat, jak se mu zachce.

Zrovna teď musím být rychlejší, byť jen o jeden krok.





Když jsme procházeli nacpaným domem, byl velmi opatrný, aby se mými zlomenými údy nedotkl nábytku. Po takové opatrné pozornosti se cítím jako princezna. Což je luxusní pocit, když uvážím, že jsem se zrovna před chvilkou připravovala zemřít.

Kdykoli se vyhnul nějakému nábytku, naše těla se dostala do těsného kontaktu. Už dřív jsem trénovala se svými kolegy, ale na rozdíl od těch mužů neměl žádný zvířecí pach. Právě naopak cítila jsem závan elegantní vůně.

I vlasy měl jemné. Chci se jich dotknout...

Boj na náměstí skončil. Evidentně vyhráli.

Donesl mě na místo, kde mě ošetří. Když skončili s ošetřením, předal mě na stanici první pomoci a šel zachraňovat další lidi.

Během našeho rozloučení se otočil a jednou na mě mávl.

Nevím, jestli to bylo na mě, ale byla jsem celkem šťastná.





Už jsem skoro na hlavní třídě.

Z postranní uličky najednou vyskočilo dítě.

Takhle se mu nedokážu vyhnout. Přeskočila jsem ho a ve vzduchu předvedla salto.

Vím, že to je ostudné, protože mám na sobě sukni, ale teď není čas se kvůli tomu trápit.

Bezpečí toho dítěte jsem nechala v rukou nedalekých dospělých.

A naposledy jsem své nohy podrobila nemožnosti.





Večer toho dne si ze mě Lilio a další kamarádky dělaly srandu, když mě viděly mluvit s panem Mrštným. Říkaly: „Konečně i na Zenu přišlo jaro~”

I když mi řeknete něco takového, nerozumím, co je láska.

Kdykoli o něm mluvím, tak nějak mám pocit, jako bych zrovna doběhla kolečko. Pokud je tohle vážně láska, tak chápu, proč Lilio, která je maniak do lásky, tak rychle reaguje.

Příštího dne jsem tak nějak šla ven v sukni. Neměla jsem k tomu žádný zvláštní důvod.

Přemýšlela jsem, jestli bych se s ním mohla setkat v knihkupectví, kde včera pomáhal, než půjdu do chrámu na kontrolu. Chvíli jsem o tom uvažovala... Tohle malé uvažování je tajemství.

Když jsem ho v tom knihkupectví vážně potkala, na okamžik jsem měla pocit, že to je osud.

Přeháním to?

Lilio si ze mě bude určitě utahovat: „Děti mají vážně rády osud, he~” O tom není pochyb.

Řekl mi, že moje nemoderní oblečení je „rozkošné”.

Až se vrátím domů, nesmím si to zapomenout zapsat do deníčku!





V kotoulu skáču na hlavní třídu.

Běžím po ulici a míjím vozy a otírám se o ně.

Později se těm vozkům, co mi nadávali, omluvím.

Je otrava čekat, až popadnu dech, a tak jsem odrecitovala větrnou magii, Šeptající vítr.

Za vnitřními hradbami by měl být strážník.

„Tady magický voják Zena! Ve východní čtvrti se na 13. náměstí nedaleko vnějších hradeb objevila fialová.”

„Používáš magii? Já jsem Mondo z jednotky strážných. Jsi si jistá, že to je fialová?”

Fialová je vojenský termín pro démona. Přece jenom nemůžeme za bílého dne jen tak křičet, že se objevil démon.

„Není o tom pochyb, potvrdila jsem si to na vlastní oči. Okamžitě vyšlete posily. Já se vrátím zpět pomoct evakuovat civilisty.”

„P-počkej, sama.”

Aniž bych poslouchala Mondova poslední slova, běžela jsem zpět na náměstí, kde je Satou. V půli cesty jsem ze směru náměstí slyšela křik a zvuky, jak se tříštily budovy.

Srdce se mi sevřelo, jak jsem si představila to nejhorší.

Je to v pořádku! Přesvědčila jsem se v duchu.

Je tam pan Nebiren z garleonského chrámu, to je nejlepší uživatel svaté magie v celém městě Seryu. I kdyby nedokázal toho vyššího démona porazit, tak by měl být schopen získat trochu toho času.

Znovu jsem aktivovala Větrnou chůzi, jejíž účinek už vyprchal.

Znovu jsem zpevnila své třesoucí se nohy.

Abych znovu vyběhla.

Abych se vrátila zpět k tomu člověku.





Dostala jsem květinu.

Malou zimní medovou květinu, co jemně voní. Přemýšlím, jestli zná její význam v řeči květin.

Procházeli jsme se po obchodech, o kterých mi řekla Lilio. Přehnaně jej překvapila dokonce i ta nejobyčejnější věc, co jsem mu ukázala.

Byla to celkem zábava.

To eso, co jsem si schovala v rukávu z toho všeho, co mě Lilio naučila, se obrátilo proti mně. Byla to trochu ostuda, ale než jsem se nadála, šli jsme spolu ruku v ruce.

I když si na ty davy vždycky v duchu stěžuju, jen dneska jsem za ně byla vděčná.

Není tohle to, čemu se říká rande?

Ta květina v řeči květin znamená: láska, co začíná rašit.

Kdyby to jen věděl.





Dorazila jsem na náměstí dřív, než jsem čekala. Ale nemám čas se podivovat. Protože je tam jenom prázdná parcela...

V zoufalství jsem padla na zem.

Uprostřed toho prostoru tam stál zlověstný černý kámen obrostlý ostrými trny.

Z toho černého kamene jsem slyšela hlasy.

Dotáhla jsem tam své namožené nohy, co by na protest určitě křičely, kdyby mohly.

Pokud se nemýlím, ten démon řekl něco o labyrintu. Nechápu spojení mezi démonem a labyrintem, ale Satou a ostatní jsou možná uvnitř. Hodlala jsem dovnitř skočit, i když jsem byla sama.

Ale zastavili mě u vchodu v tom černém kameni. Zastavil mě velitel, co přijel na koni. Zdá se, že když jsem podala hlášení, byli zrovna nedaleko vnitřních hradeb.

Velitel mě určil jako dočasného prostředníka a zaúkoloval mě, abych pomohla zajistit náměstí během stavby vojenského stanoviště.

Jelikož jsem blízko velitele, dostaly se ke mně různé informace. Zdá se, že to otevřený prostor a domy v okolí náměstí vtáhlo do podzemí. Spolu s lidmi.

Jsem si jistá, že mrštný Satou by měl být schopen se ukrýt někde v bezpečí. Prozatím tomu budu věřit.

Konzul, co přišel, když bylo vojenské stanoviště dostavěné, vypadal nezvykle vzrušeně, když povídal něco o Nukleu labyrintu neboli Jádru kobky, ale já to vážně nechápu.





Po více než dni jsme dostali povolení vtrhnout do labyrintu.

Samozřejmě jsem se do družiny přihlásila.

Chci do labyrintu vběhnout okamžitě, ale Lilio mě ani na chvilku nepustila. To ale neznamená, že bych se vzdala své pozice v předním voji.

Nejdřív jsme zajistili první sál, do kterého jsme vstoupili.

Potom je v plánu přesunout hlavní vojsko vždy, když zajistíme nějaký sál. Ačkoli mi to přijde příliš obezřetné, je to železné pravidlo při pochodu labyrintem.

Chodbami jsme procházeli velmi pomalu a já jsem se cítila frustrovaně.

Zepředu jdou slyšet kroky.

Zrcátkem jsem obezřetně prozkoumala prostor za rohem.

To je lež! To je Satou!

Chvíli jsem to neuvěřitelné štěstí ani nezaznamenala, chvíli jsem váhala.

Neměla jsem váhat.

Z rohu té chodby jsem viděla, jak na Satoua zaútočil netvor, co se objevil ze zdi.

Setřásla jsem Lilio, co mě držela za paži. Skočila jsem kupředu, jako kdybych létala, jako kdybych byla pod vlivem nějaké magie. Dopadla jsem na zeď v rožku chodby.

Ten netvor Satoua kousl.

Je to v pohodě.

Satou se tomu vyhnul.

Mysl jsem měla jako vymetenou, ale na to teď nebyl čas. Aktivovala jsem Vzduchové kladivo a odpálila toho netvora pryč. Nemělo to dostatečnou moc na to, abych ho porazila, ale nejdřív ho dostanu od Satoua!

I Satou se dostal do rány, ale toho netvora jsem od něj úspěšně dostala. Než se netvoru podařilo zahájit protiútok, panu Nebinenovi se podařilo ho porazit. Co jiného čekat.

Jak se mi při pohledu na Satouovu tvář ulevilo, začala jsem brečet a objala jsem ho. Už jsem ho nechtěla nikdy pustit.

Lilio mě kvůli tomu bude později určitě škádlit, jako kdyby se jí to vůbec netýkalo.

I když Satou zrovna unikl z tak nebezpečného místa jako labyrint, choval se jako vždycky. Ale možná to je tím, že se prostě příliš bojím.

Jelikož zítra nebudu ve službě, měla bych mu zítra ráno připravit něco dobrého k jídlu.

Lilio si ze mě s největší pravděpodobností bude zase utahovat.

Takový obyčejný život by jednou za čas mohl být pěkný.
-----------------------------------------------

~ A to byla poslední kapitola z třetí knihy webnovely. V originále se tyto extra kapitoly, které vypráví jiné lidé než Satou, nečíslují. Já jsem si je do číslování zahrnula, aby bylo jasné, kde si které extra stojí. Ve výsledku se tedy počet kapitol bude lišit. Což si myslím, že vadit nebude. 

Na čtvrté knize pracovat začnu po své klasické odpočinkové periodě ;-) ~

Hlavní stránka novely

Seznam technik

Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>