DM - kapitola 5

Kapitola 5 – Začíná život v opevněném městě!

Konečně jsem se dostal do města Seryuu.

Celé ho odhalme [Průzkumem celé mapy]!

Počet obyvatel je zhruba 120.000. Je to vzdálená oblast v království Shiga a vládne tu hrabě. 95% obyvatelstva je z lidské rasy, zbylých 5% je zvířecí, šupinová a skřítčí rasa. Průměrný level je 2~3. Nejvyšší level je jeden starý mág, co má level 48. Rytíři jsou v rozmezí 5~20 a většina má level 8~12. Normální vojáci mají level 5~7. Je tu hodně luků jako opatření proti drakům. Poměr mezi muži a ženami je 5:6. Není známo, jestli je to kvůli rozdílům v porodnosti nebo kvůli vysoké mužské úmrtnosti.

Nečekané je, že měšťané mají jenom pár technik. Většina má 1~3 techniky, někteří dokonce nemají žádnou. Mít 20 a víc technik je možná výjimka a ne pravidlo.

Existuje jenom pár mágů. Je tu asi jenom 2.000 lidí s magickými technikami. 90% z nich má Životní magii, zatímco zbývajících 10% se zdá, že patří k zemské armádě.

Svým způsobem se to dalo čekat, ale level 310 je vážně výjimečný. Navíc jsem se nechal unést a naučil jsem se spoustu zbytečných technik, což ze mě dělá nápadného člověka.

Na mapě se ukazují názvy ulic a domy obchodníků. I když jste se z toho nedozvěděli, co prodávají nebo jakou mají pověst, na první prohlídku městem je to pořád celkem užitečné.

Vyhledávací funkce bohužel funguje jenom u lidí, nemohl jsem s tím vyhledat obchody.

Když se na město dívám z ptačí perspektivy, má tvar oválu s průměrem 6km, spolu s dvěma prohnutými závorkami dlouhými 3km po stranách, jako [くの].

Zvětšil jsem mapu a prozkoumal každou oblast.

Jako první, nejblíže bráně, se zdá být obecná obytná čtvrť. Vedle brány jsou stáje a hostince. Na ně navazuje uprostřed hrad místního lenního pána. Uprostřed města je něco jako chrám nebo něco magického. Daleko od brány stojí vila lenního pána. A restaurace, co vypadá příliš malá, aby byla veřejná, ale příliš velká, aby ji exkluzivně využíval lenní pán.

Když jsem se snažil vyhledat lidi s profesí [dobrodruh], nic jsem nenašel.

Nebyl tu ani žádný [knihovník], což pravděpodobně znamená, že tu není žádná knihovna.

Ale bylo tu pár [otroků]...

Když jsem prozkoumal tolik věcí, dorazil jsem před bránu. Ukázal jsem se spolu se sluncem na obzoru, dokonalé načasování! Ale v tuhle dobu je brána zavřená.

Myslel jsem si, že před branou budou další lidé, ale ve skutečnosti tam nikdo není.

Bylo by pěkné, kdyby tam bylo pár vesničanů, co hodlají po ránu prodávat zeleninu.

To jenom v mém snu se obchody neotvírají před desátou ráno?!

Mít na sobě polokošili a keprové kalhoty je možná příliš nápadné. Prohledal jsem inventář, našel několik rób a vytáhl jedinou neobnošenou tmavě zelenou róbu, abych si ji oblékl. Ostatní róby jsou magické předměty, ale jsou příliš obnošené, nedokážu se přinutit k tomu, abych si je oblékl. Tahle róba trochu páchne hnilobou.

Moje tělo vypadá, jako když mi bylo 15 let, s tou drobnou postavou. Róba je příliš dlouhá a trochu ji táhnu po zemi. Díky tomu mám schované tenisky. Knírek mi ani po týdnu nevyrostl. Byl jsem tak šťastný, když mi na univerzitě vyrašil, že jsem se jím chlubil.

Ačkoli když jsem sbalil holku, okamžitě jsem ho oholil...

Zatímco jsem vzpomínal na minulost, dál jsem čekal, až se brána otevře.





„⚫⚫! ⚫⚫⚫⚫⚫⚫ ⚫⚫⚫⚫⚫⚫⚫⚫⚫⚫!”

Když jsem se přiblížil k bráně, vyšel zevnitř strejda voják a řekl pár neznámých slov.

Dlouho očekávaná konverzace v záhadném jazyce!!

>[Získána technika Jazyk Shiga!]

Miluju snadný mód!

Bůh mě nezatratil!!

Operoval jsem v menu a extrémně rychle jsem získal techniku jazyka Shiga!

Přehnaně nadšeně jsem jí s radostí přidělil 10 technických bodů.

„Co se děje, kluku? Bolí tě břicho?”

Vousatý voják mě následoval. Nemyslím si, že je správné muže ke třicítce nazývat „klukem”... Ach, správně, můj vnější vzhled vypadá na 15 let.

„Dobré ráno. Ne, jsem v pořádku,” odpověděl jsem přátelsky se zastřeným úsměvem, symbolem Japonců. I když je mým partnerem strejda ve středním věku, je to po dlouhé době člověk. Úsměv je zadarmo!

Během naší konverzace se za námi otevřela brána.

„Kluku, podle pravidel mi ukaž totožnost. Pokud žádnou nemáš, zaplať daň 1 měďák.”

Cože—! Občanka ve snu!

Napadlo mě, že bych mu ukázal svůj řidičák z peněženky, ale přišlo mi, že by to bylo problematické, tak jsem to neudělal.

„Omlouvám se, nemám občanku,” řekl jsem upřímně. Pokud mě odmítne, tak se dovnitř můžu prostě proplížit. Pokud mě chytí, tak prostě uteču. V tomhle snu se vážně chovám namyšleně!

Ano, sen! Tohle je sen!

„Ztratil jsi ji? Mohli bychom ti vydat novou, ale to bude za 1 stříbrňák, nevadí ti to?”

Hej, hej, můžeš tak snadno vydat novou?

Pokud se nemýlím, mám v inventáři pár stříbrných mincí ze Shigy.

„Prosím, vydejte mi novou! Můj kůň se splašil při tom hlomozu před 8 dny a utekl i s mými zavazadly. Kdybych v kapse neměl sušené maso a kdybych po cestě sem nenašel vodu, tak bych umřel!”

Jsem já to ale mluvka, pokud to tak můžu sám říct~ možná mám vážně talent na podvádění.

Jako kdyby v reakci na můj vnitřní monolog:

>[Získána technika Výmluva]

>[Získána technika Klam]

>[Získána technika Vyjednávání]

To jsou ale laciné techniky!!!

„Pojď sem, kluku!”

Strýček voják mě pobídl ke strážnici umístěné vedle brány.

I když jsem se takhle bolestně vymlouval, strýček voják si toho nevšímal. Jeho úroveň nevšímavosti je příliš vysoká!

„Jen pro případ, že nejsi na nějakém seznamu hledaných zločinců nebo zloděj, ne?”

„Ano, samozřejmě.”

Jsem člen veřejnosti nezasažený zločinem~

„Tak polož obě ruce na tenhle kámen Yamato a řekni svoje jméno.”

Strejda mě dovedl k místu na strážnici s 20” LCD monitorem. Kam v Yamatu mě tenhle Yamato může vzít? Může vzlétnout do vesmíru?

Co se jména týče, mělo by to být jméno avatára, že~

„Satou.”

Jakmile jsem vyslovil jméno svého avatára. Ten kamenotisk začal tlumeně zářit modrým světlem a objevila se tam slova.

Je to stejné písmo jako na tom směrníku. Díky technice Jazyk Shiga jsem to mohl řádně přečíst. Chci techniku Angličtina!

„Kluku, už můžeš odendat ruce.”

Na kamenotisku stálo: [Rasa: člověk], [Level: 1], [Třída: prostý člověk], [Příslušnost: žádná], [Profese: vedení], [Titul: žádný], [Technika: žádná], [Odměny & tresty: žádné].

Ech, není ten level jiný?

Strejda voják mě tam zanechal zmateného a hladce brkem přepsal zobrazené písmo z kamenotisku na papír. Nakonec orazil vstupní formulář: [Schválil: vazal hraběte Souryuu, rytíř Soun], prstenem, kde měl napsané své jméno.

„Na, příště ji neztrať.”

Strýček voják mi předal certifikát, zatímco já jsem mu dal stříbrňák a jeden velký meďák, co jsem vytáhl z kapsy.

„Co, dokážeš si řádně dát peníze do kapes. No nejsi celkem ostražitý! Od teď si na občanku dávej pozor.”

„A taky nezapomeň na tohle. Povolení k pobytu je jenom na 10 dní. Pokud chceš zůstat déle, musíš podat žádost buď tady, nebo u přepážky na radnici. U obou to stojí 3 měďáky.”

„Pokud tě během lovu na bezdomovce chytí s propadlým povolením, pokuta je 1 stříbrňák. Pokud nebudeš mít peníze, přinutí tě stát se otrokem.”

Vysvětlení plynulo hladce, jako kdyby to povídal neustále.

Budu si dávat pozor, abych nezapomněl.

Padnout z tuláka na otroka je vážné! Přemýšlím, jestli je to to samé jako lovy bezdomovců během období Edo?

„Moc děkuju.”

„Hm, pokud budeš mít nějaký problém, vždycky tě tady na strážnici přivítáme. S poplatkem si nelámej hlavu.”

Slyšel jsem něco dobrého. Děkuju, rytíři Soune.

Se zdvořilým rozloučením jsem vyšel ze strážnice.

Na strážnici jsem strávil celkem dlouho, takže hlavní cesta od brány je teď plná lidí s exotickým vzezřením.



Mezi branou a městem je půlkruhový prostor s průměrem 20m. Nevím, jestli je to tu jako prevence zmatku nebo kvůli válce.

Ten certifikát je vyrobený z materiálu, co připomíná japonský papír. Ačkoli město je postavené v západním stylu, pergamen je... Tohle je omezení snu?

Opatrně jsem si ho složil a založil do kapsy. Samozřejmě jsem si ho přímo založil do složky Oblíbené v inventáři.

Pojďme se teď projít městem a podívat se po náhradním oblečení!

I když už jsem to mnohokrát pral, je otrava mít jenom jedno oblečení.

„Chci se vykoupat, než se převléknu...”

Zkusil jsem si vyhledat lazebníka, ale nic mi to nenašlo. Přemýšlím, jestli jsem si spletl název profese, anebo jestli tu prostě nejsou žádné lázně. Pokud je to to druhé, pak nebudu mít na výběr a budu si muset později vzít horkou vodu na pokoj a umýt se tam.

„Ty tam! Pokud sis ještě nenašel hostinec, pojď do našeho! Nabídnu ti servis~!”

„C-cože...”

„Neva, neva, jsme levnější než ostatní— Ne, ale jsme oddaní dobrému jídlu a čistému povlečení!”

Když jsem přemýšlel, jak se dostat do lázní, někdo mě najednou zatahal za ruku a já se vzpamatoval. Jedna nahodilá, velmi nadšená dívka mi objala ruku, zatímco mě za ni tahala. Zajímalo by mě, jestli je nadháněč, je to scéna, co je obvykle k vidění na kampusovém festivalu v moderním Japonsku.

Dotáhla mě do podniku, co vypadal jako bar. Já si přitom užíval ten měkký pocit kolem své paže. Jelikož jsem přišel z hlavní ulice, přijde mi to trochu tmavé.

„Mami! Mami! Přivedla jsem hosta!”

S přihlédnutím k té měkkosti, co cítím na paži, už neváhám ve svém rozhodnutí zůstat v tomto hostinci. Jo, poyopoyo je spravedlnost!

„To je první zákazník od té doby, co spadly hvězdy, co... Hm? Nemá žádné zavazadlo, je to vážně host?”

Zpoza něčeho, co vypadalo jako výčepní pult, vyšla tetička s velkým tělem. Na rozdíl od své postavy je to krásná žena s důstojnou tváří. Myslím, že jí je tak 30? Omlouvám se, že jsem vám řekl tetičko.

Ale ačkoli jsou tahle dcera a matka přirozené krásky, proč jsou tlusté! Shoďte 10, ne 20 kg a byly by podle mého gusta!!

Ačkoli jsem mimo hru, pokud je vdaná. Aférka akorát všem zúčastněným přinese neštěstí!

„Kvůli tomu, ehm, hvězdopádu? Mi zavazadlo uteklo spolu s koněm kvůli tomu hluku... Naštěstí mám peněženku v bezpečí a nějak jsem se dostal sem do města~”

„To je pohroma. Náš hostinec si účtuje 1 velký měďák za noc. Pokud ti nevadí spát s ostatními hosty ve velké místnosti, pak by to byly 2 měďáky. Jídlo se podává v tomhle baru. Je to servis k ubytování.”

Hm, neznám tržní ceny, takže pojďme prozkoumat hodnotu velkého měďáku a stříbrňáku tím, že zaplatím za 10 dní.

Paní hostinská má techniku Aritmetika a Úklid, takže se ve výpočtu nesplete.

„Takže na 10 dní, prosím.”

„Dobře, takže je to přesně 2 stříbrňáky.”

Vytáhl jsem 2 stříbrňáky a předal je paní hostinské.

Zdá se, že 5 velkých měďáků se rovná 1 stříbrňáku. Ani se nezdá, že by se přepočítala.

„Paní hostinská, mohl bych se teď najíst? Pokud by to šlo, něco lehkého.”

„Pokud to bude něco jako ovesná kaše, černý chléb nebo zelenina, tak to můžu hned přinést. A omlouvám se, ale maso na trhu není, takže žádné nemáme.”

„Tak černý chléb a dušenou zeleninu, prosím.”

„Dobrá, hned to přinesu, takže se posaď. Martho, zapiš tady našeho hosta do knihy hostů.”

Paní hostinská šla do něčeho, co vypadalo jako kuchyně, a místo ní sem přiskočila dívka, co vypadá jako vrchní písařka z nějakého historického dramatu se zápisníkem sešitým nití, Martha.

Je roztomilá, ale vypadá jako středoškolačka? Pro mě trochu mladá.

„A~no, zapíšu to, takže můžete mi říct vaše jméno?”

„Satou.”

„Dobře, Satou. Vaše zaměstnání a věk, prosím.”

Skoro jsem řekl 29 letý programátor. Podle Statusu by to mělo být 15 let.

„Kupec, 15 let.”

Martha hladce vyplnila zápis. Vypadá to, že se tu používají žluté papíry, jako se v Japonsku používají na kaligrafii.

Když Martha vyplnila knihu hostů, pokusila se se mnou zapříst rozhovor, ale vyšla paní hostinská a řekla jí, aby uklidila druhé podlaží.

Průzračné dušené s polévkou jako vývar, zelenina, co vypadala jako mrkve a zelí, a jak bylo oznámeno předem, žádné maso. Je to chutnější, než jsem čekal. Jsou k tomu 3 krajíce zhruba 2cm tlustého chleba. Je tvrdší, než co jsem slyšel, ale není zase až tak tvrdý jako suchar. Vypadá to, že to člověka zasytí. Zvědavě jsem se do něj zakousl. Mám pocit, že to je jídlo plné zvláštních SFX.

S pocitem spokojenosti po jídle po dlouhé době jsem zaplatil. 1 měďák.

Obvykle se platí předem.

Když tak o tom přemýšlím, Martha a paní hostinská normálně užívají přejatá slova jako servis a taky termín jako ovesná kaše, ale když jsem jim koukal na rty, vím, že říkají něco jiného. Přemýšlím, jestli je to obdoba slov v jazyce Shiga.

>[Získána technika Odezírání]

...Hurá~á, můžu se stát špionem nebo detektivem~ orz.

Nebo spíš.

„Paní hostinská, mám v plánu koupit si nějaké potraviny a náhradní oblečení, znáte nějaký dobrý krám?”

Ačkoli z mapy vím, kde se co nachází, je jich příliš mnoho, nechce se mi obíhat všechny.

„Pokud chceš něco z kvalitního materiálu, tak bude nejlepší krejčí na náměstí. Něco za rozumnou cenu bude na východě a pokud chceš něco levného, tak západ. Pokud máš nadbytek peněz, mohl by sis to nechat ušít v prvotřídním obchodě u vnitřních hradeb, ale na to bys potřeboval zlaťáky. Koloniály jsou obvykle otevřené blízko oděvnictví, takže si opatrně naplánuj výdaje.”

„Moc děkuju. Půjdu do východní ulice, protože se zdá, že ušít něco u krejčího bude chvíli trvat.”

„Dobře, ačkoli je na východě Chian, dávej si pozor na kapsáře. Protože tam jsou někdy přistěhovalí dělníci ze západu.”

„Ano, dám si pozor.”

S poděkováním paní hostinské za radu jsem odešel z hostince.

Začíná být těžké říct, že to je sen. Ale budu se snažit!
--------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>