Kapitola 74 – Přímý rytíř
Jasmína si to dítě tiskla v náručí, zatímco se cítila bezmocně a sklíčeně. Ode dne Liolovy rytířské zkoušky Baolilong stáčel své malé tělíčko do klubíčka. Většinu času trávil stočený u dveří a čekal, až dorazí někdo konkrétní. Takhle to šlo až do noci a pak ta malá silueta smutně kráčela se svěšenou hlavou zpět do Jasmínina pokoje a pak se stočila do klubíčka na posteli a v tichosti jí stékaly slzy na polštář.
Jak to Jasmína viděla, bolelo jí z toho u srdce, ale nemohla nic dělat. Tohle všechno začalo v den rytířské zkoušky...
Baolilong se proměnil na velkého draka a nesl na svém hřbetě Liolu v zápase proti Cappuccinovi a Malému kulovému blesku. Ačkoli Liola už svou silou Cappuccina překonal, všechno bylo jiné, když se do toho vložil Malý kulový blesk. Mlčenlivá spolupráce Cappuccina a Malého kulového bleska způsobila Liolovi a Baolilongovi potíže.
Jelikož Liola byl příliš silný, vždycky byli schopni porazit své protivníky jen za pomoci Liolovy síly, takže Baolilongovou misí bylo nanejvýš vynést Liolu do oblak. Proto byla jejich bojová koordinace téměř neexistující. Tohle je nikdy předtím moc netrápilo, ale teď během vzdušné bitvy proti Cappuccinovi a Malému kulovému bleskovi, jenž měli nespočet zkušeností z boje, byl nedostatek jejich koordinace jejich fatální slabinou.
Během jednoho konfliktu nejenom že Baolilong nedokázal svým bleskem pošramotit Cappuccinova draka, Malého kulového bleska, ale dokonce se jím sám popálil. Baolilong padl na zem a vrátil se do své lidské podoby v naději, že bude moct tátovi vběhnout do náruče a vyplakat se. Ale Liola jej odhodil.
„Zbytečné zvíře, zmiz!”
Táta se na něj díval bezcitnýma očima a promluvil chladným tónem.
„Papa, papa...” plakal Baolilong, jako kdyby mu ublížili. Vždycky když udělal něco špatně a rozplakal se, Liola v tichosti přišel k němu a vzal ho do náruče.
Liola opravdu přišel k němu, ale místo aby vzal Baolilonga do náruče, po něm máchl nohou a vykopl jeho malou siluetu z arény, aby mu při zkoušce nepřekážel.
„Co to děláš?!” zakřičely Jasmína a Lanski, co ze strany přihlížely, a pak se rozběhly k Baolilongovi.
Baolilong se snažil se posadit, zíral na svého tátu, co byl stále v aréně, jako kdyby neměl ponětí, co se zrovna stalo. Tvářičky mu smáčely slzy, ale teď se Baolilong neodvažoval brečet. Místo toho bojácně řekl: „Papa?”
Liola pomalu otočil hlavu a pak chladně řekl: „Měl bys mi říkat pane.”
Když Baolilong slyšel Liolův chladný hlas, našpulil rty a začal plakat. Pořád se neodvažoval brečet, takže jenom vzlykal a zoufale řekl: „Nechci pána, papa je papa...”
Prakticky v tom samém okamžiku se Liolova silueta zkroutila a najednou se objevil před Baolilongem s levou rukou vysoko zdviženou.
„Přestaň!” Lanski si všimla, že hodlal něco udělat, a tak přiběhla k Baolilongovi, aby jej ochránila.
V aréně se ozvala zvučná facka a Lanski prakticky odlétla. Když natočila hlavu, měla polovinu tváře nateklou a z koutku úst jí vytékala krev. Snažila se ze sebe setřást závrať, ale nemohla uvěřit, že taková tvrdá rána byla původně určena Baolilongovi.
„Liolo!” zakřičela Jasmína naštvaně, jak natáhla ruku, aby Liolovi dala facku, ale Liola ji místo toho chytil za zápěstí.
Liolovy bezcitné chladné oči na ni zahlížely a Liola jí pomalu ohnul zápěstí vzad. Jasmína najednou zbledla, protože nemohla uvěřit, že by jí muž před ní mohl takhle ublížit.
„Přestaň!” zakřičela Lanski tlumeně, jak vstala. „Vznešený bratře, Jasmína je moje kamarádka, takže bys jí neměl takhle ubližovat.”
Liola Jasmíninu ruku pomalu pustil, ale Jasmína už byla v takové bolesti, že jí po zádech stékal studený pot. Ale neodvažovala se ječet, takže skřípala zuby. Zvedla hlavu ve snaze pohlédnout do očí muže před sebou. Ten pár stříbrných očí, co ji kdysi tak dojal, byl teď plný pronikavého chladu. A jeho tón byl ještě krutější: „Nikdy na mě znovu neútoč, pokud chceš ještě dál žít.”
Jak si Jasmína vzpomněla, co Liola řekl, sevřela Baolilonga pevněji. Dítě v jejím náručí se odmítalo přizpůsobit a tvrdohlavě Liolovi říkalo ne „pane”, ale „papa”. Liolova reakce byla ještě prostější: jenom jedno slovo „zmiz”.
Tohle byl výsledek toho, že Lanski a Cappuccino zoufale stáli před Baolilongem. Jinak by Li... ten muž možná neřekl ani slovo a místo toho mu dopřál pěstní péči. Jasmína našpulila rty.
„Papa, papa... ty už Baolilonga nechceš?” plakal Baolilong tiše a ještě víc se zkroutil.
„Ale ne.” Jasmína se cítila provinile. Přiložila svou tvář k Baolilongově hlavě a políbila ho na vlasech a utěšovala jej: „Liola by tě nikdy neopustil. Hluboce se o tebe stará, i když to nikdy neřekl. Ale je to pravda, ne?”
Baolilong plakal a poté otevřel své velké oči, aby se na Jasmínu podíval, zatímco jistě odpovídal: „Papa se o Baolilonga stará ze všech nejvíc! Vždycky Baolilonga hladí po vlasech. Když Baolilong udělá něco špatně, když se rozpláču, papa se okamžitě přestane zlobit a dokonce mě obejme.”
„Ano, já vím. Ačkoli moc nemluví a někdy dokonce vypadá chladně, je na tebe vážně hodný. Je to něžný a dobrý táta,” řekla Jasmína chraplavě. Nebyla si jistá, jestli to říkala Baolilongovi nebo sobě.
Baolilong se s ní najednou začal prát a pak vyskočil Jasmíně z náručí. Začal svýma malýma nožkama utíkat ke dveřím.
„Baolilongu, kam to jdeš?” Zdálo se, že Jasmína váhala.
Baolilong odpověděl při chůzi: „Najít tátu.”
„Ne!” Jasmína zpanikařila, jak se hnala ho zastavit, ale Baolilong zoufale zápolil a křičel: „Baolilong chce tátu! Papa...”
„Ne, copak jsi zapomněl? Pokud nejsi ochotný říkat mu pane, tak tě zmlátí,” poradila mu Jasmína bolestně, zatímco ho držela v náručí ještě pevněji ze strachu, že se s ní bude ještě víc prát.
„Papa by Baolilonga nezmlátil!” odpověděl Baolilong naštvaně a nafoukl své tváře.
Jasmína zabořila svou tvář do Baolilongových bílých vlasů a její hlas byl nesrovnatelně ubohý: „Liola by tě nezmlátil, vážně by to neudělal. Tak... kdo přesně je ten muž? Proč má Liolovy stříbrné oči, vzhled, paměť, když to rozhodně není on.”
Zdálo se, že si Baolilong všiml smutku v osobě za sebou. Přestal se s ní prát a nešikovně se otočil. Pohladil Jasmínu po hlavě a pak ji upřímně utěšil: „Jasmíno, nebreč...”
„Baolilongu...” Jasmína pevně objala Baolilongovo malé tělíčko. Už nedokázala zadržovat své slzy. „Bojím se, bojím se, že se Liola už možná nikdy nepromění zpět. Co budeme dělat, pokud takhle zůstane navěky?”
Baolilong naklonil hlavu ke straně a jeho nafouknuté tvářičky vypadaly, že hluboce přemýšlí, ale za pár vteřin se zdálo, že to Baolilong vzdal; přirozeně řekl: „Baolilong neví, ale Kaiser ví. Baolilong počká na Kaisera.”
„Kaiser...” Jasmína zvedla hlavu. Ačkoli měla na tváři stopy po slzách, oči měla plné naděje. „Správně, jeho společníci by Liolu nikdy neopustili. Hmm, myslím, že vím, co můžu udělat: měla bych najít způsob, jak se spojit s Kaiserem.”
Baolilong zoufale a souhlasně přikyvoval: „Najít Kaisera, najít Kaisera!”
(Prokázalo se, že nemoc „Nechte to na Kaiserovi” je svými příznaky nakažlivá choroba, která se mohla přenášet z lidí na draky, a její epidemie se dál šířila...)
„Malý kulový blesku, potřebuju se tě zeptat na vážnou otázku.” Od toho dne se Cappuccino nudil. Chvíle, kdy byl vážný, se daly spočítat na prstech jedné ruky, ale teď se svého vlastního draka ve vší vážnosti ptal na otázku.
„Ne,” odmítl Malý kulový blesk bez vteřiny rozmyslu.
„Hej... ještě jsem se na tu otázku nezeptal?”
Malý kulový blesk pokrčil rameny a omluvil se, aniž by mu to bylo v nejmenším líto: „Promiň, je to zvyk, co jsem si vypěstoval z dlouhé doby, co jsme spolu strávili. Tak pokračuj.”
Cappuccino se podíval do dálky a měl na tváři stejný pohled, jako když šel poprvé o samotě vyzvat draka. Když spatřil silné dračí tělo, upadl do tranzu, pak do dalšího tranzu a nakonec se zeptal člověka vedle sebe: „Mým úkolem je porazit tohohle draka? To žertuješ. To je dneska apríl a ty mě klameš? Možná že mám za úkol jenom pořídit obrázek toho draka?”
Ale zrovna teď byl Cappuccino mnohem ochotnější bojovat se třemi obrovskými draky holýma rukama než... si promluvit s vlastním bratrem, jenž byl pouhou desetinou draka. Bohužel tohle byl úkol, co mu zadala jeho mladší sestra: popovídat si s Liolou a zjistit, co přesně je zle.
Když viděl, jak Liola kráčí a sálá z něj mrazivá přítomnost, a tudíž způsobuje, že celá cesta byla lemovaná ledovými sochami rytířů, Cappuccino vážně přemýšlel o tom, že poprat se s třemi draky by nebylo tak špatné. Zhluboka se nadechl a řekl: „Vlastně...”
„Dneska není apríl,” přerušil ho Malý kulový blesk drze.
„Nebo možná...”
„Ach, princezna Lanski nebude chtít obrázek.” Malý kulový blesk se opovržlivě letmo podíval po svém vlastním princovi.
Cappuccinovi se zachvěly rty a máchl rukou ke skvostným ledovým sochám rytířů a pak bolestně řekl: „M-malý kulový blesku, zmrznu k smrti.”
„Neboj se, pane, tvůj drak je ohnivý drak.” Malý kulový blesk ukázal na sebe. „Budu mít na starost tě roztavit.”
Jak si Cappuccino vzpomněl na prosby své mladší sestry a pak jak viděl ledové sochy rytířů, co vytvářel jeho bratr, zkřivila se mu tvář. Nakonec uplakaná tvář jeho sestry jen stěží vyhrála nad mrazivou přítomností jeho bratra. Cappuccino uboze tahal Malého kulového bleska za jeho oblečení. „Tak pojď se mnou!”
Malému kulovému bleskovi zaškubalo v ústech a pak opovržlivě řekl: „Už nejsi dítě, jdi sám!”
„Bude stačit, když mě akorát po straně doprovodíš.” Cappuccino zamrkal jako malé dítě se slzami v očích.
Malému kulovému bleskovi nepříjemně zaškubalo v ramenech a upřímně jej odmítl: „Ne, jdi sám.”
„J-jak můžeš být tak bezcitný, ty chladnokrevné zvíře!” zakřičel Cappuccino s citem.
Malý kulový blesk přikývl. „Jo nebo mi snad hodláš říct, že jsi slyšel o teplokrevném drakovi? Plazové jsou normálně studenokrevní.”
Jak tohle Cappuccino uslyšel, mrkl, jako kdyby si něco uvědomil. Prohlédl si Malého kulového bleska. „Ty jsi vážně přiznal, že jsi plaz? Neříkej mi, že ty... že se taky bojíš mého mladšího bratra? Až tak moc, že jsi ochoten přiznat, že jsi plaz?”
Malý kulový blesk na čtvrtého prince z dálky zahlížel, pak se na místě rozhodl použít tón, co Cappuccina vytáčel ze všeho nejvíc, a přiznal: „Jo, pane, mám šupiny, takže nehledě na to, jak mě zařadíš, patřím do rodu plazů. Ačkoli jsi propadl z biologie – a tak nějak zhruba i ve všem ostatním – měl bys aspoň vědět, že chladnokrevná zvířata nemohou žít v příliš chladném nebo příliš teplém klimatu, ne? Takže... budeš si muset se čtvrtým princem popovídat sám.”
„Já... já jsem taky plaz!” Cappuccino zvedl pěst a oznámil nahlas a bez hanby.
„Ty jsi savec.” Malý kulový blesk se úkosem podíval po svém pánovi. Bylo jasné, že dokonce i drak se biologii naučil lépe než Cappuccino.
„Nemůžu kojit! Tak jak můžu být savec, ale...” Cappuccino si dřepl na všechny čtyři a pak se kousek odplazil. Pak zvedl hlavu a vítězoslavně řekl: „Podívej, dokážu se plazit; proto musím být plaz!”
Ale jakmile Cappuccino zvedl hlavu, najednou si uvědomil, že zatímco se plazil po zemi, Malý kulový blesk vlastně o desítky metrů odstoupil a neustále chrlil ohnivé koule, aby si zahřál ruce, zatímco se na svého vlastního prince soucitně díval.
„Proč je tady tak chladno?” Cappuccino cítil, jak mu vstávají vlasy na hlavě. Dokud...
Otočil hlavu, jen aby zjistil, že na něj zírá pár chladných stříbrných očí. Cappuccino zaječel z plných plic: „Aaaaa~~~ Jsem mrtvý! Mrtvý! Umrznu k smrti!”
„Vznešený bratře, otec mě požádal, abych tě vyhledal, abys mě zavedl na místo, kde bych si mohl vybrat nějaké rytíře,” prohlásil Liola chladně, jako kdyby Cappuccinův řev neslyšel a ani neviděl ten podivný výjev, jak se jeho vlastní bratr plazí po zemi.
„Vybrat si rytíře?” Cappuccino zamrkal, pak vstal ze země a postavil se na svoje dvě nohy. Skepticky se zeptal: „Proč se vůbec obtěžovat? Už jsi dědic trůnu, záleží na tom, jestli si nějaké rytíře vybereš nebo ne?”
„Je to otcův příkaz,” odpověděl Liola.
Cappuccino se na chvilku odmlčel. Nechápal účel příkazu svého otce, ale povzdechl si. Proč by se vůbec obtěžoval hádat? Nehledě na to, jaký měl účel, mohl ho vůbec neuposlechnout?
„Pojďme. Teď by měli rytíři stále trénovat, takže je rozhodně najdeme na cvičišti.” Cappuccino pokrčil rameny a pomyslel si, že tohle byla jeho šance se podívat, jestli tam byl Krvavý vlk. Jelikož Krvavý vlk procestoval svět, vždycky byl víc znalý a možná by mohl okamžitě určit, co Dračí císař Liolovi udělal.
Jak si Cappuccino tohle pomyslel, nálada se mu zvedla a začal skoro netrpělivě jít, aby svého bratra vzal na cvičiště. Po cestě nezapomněl na rozkazy své sestry a neustále mluvil.
„Přemýšlím, co teď asi dělají Kaiser a ostatní? Možná že se zrovna teď potýkají s černým dračím králem, a to by bylo zlé. Povídá se, že má pod kontrolou nespočet subdraků a dokonce ani Quisi nedokázal vymyslet plán... správně, pořád si vzpomínáš na Kaisera a ostatní, že?” zeptal se Cappuccino, zatímco předstíral, že je v pohodě.
„...Ano.” Liola byl chvíli zticha, ale stejně odpověděl.
Co bylo s tím zaváháním? Možná byla nějaká naděje... Cappuccino se ve své mysli snažil potlačit to vzrušení. Bezstarostně se zeptal: „Kam jsi vůbec tehdy s Kaiserem a Daylightem zmizel? Nemyslím si, že jste šli do Obchodní aliance. Slyšel jsem, že Anežka a Meinan vás neustále celý rok hledali a jediné místo, co neprohledali, byl Dračí kontinent.”
Liola se zastavil a Cappuccino se zastavil s ním a díval se na něj s očekáváním. Liola chladně řekl: „Nemluv o nich. Otec o nich nerad slyší.”
Jak tohle Cappuccino slyšel, trochu zklamaně odpověděl: „Och.” Ale myslel si, že je dobře, že vůbec dostal odpověď, což znamenalo, že se o své společníky pořád staral.
„Správně.” Cappuccina najednou napadla otázka, na kterou se vážně chtěl zeptat. Když viděl, že cvičiště nebylo tak daleko, spěšně se zeptal: „Proč ti dal otec titul Stříbrného Měsíce?”
Aniž by Cappuccino čekal na Liolovu odpověď, začal mluvit sám pro sebe a hádat: „Lancelotův titul je Paladin, protože je to svatý rytíř a vždycky byl čestný, takže mu otec dal ten titul v naději, že bude vzorem všech svatých rytířů. Krvavý vlk byl pravým opakem. Je to temný rytíř a má celkem divnou osobnost, i když je velmi silný. Otec mu také dal titul Temnoty. Ale co se týče tvého 'Stříbrného Měsíce', to vážně nechápu. 'Stříbrný' trochu dává smysl, protože máš unikátní oči a jsou stříbrné. Ale 'Měsíc' je divný. Nedokážu pochopit, co 'Stříbrný Měsíc' znamená.”
Cappuccino byl prostě příliš zvědavý; až do té míry, že se zdálo, že ani Liolova zmrzlá aura neutlumila jeho zvědavost. Zíral na svého bratra v naději, že se mu dostane odpovědi: „Proč přesně 'Stříbrný Měsíc'?”
Liola se zastavil. Protože to byla otázka od jeho vznešeného bratra, ze zvyku si pomyslel, že by na to měl odpovědět. Nicméně na tuhle otázku se neodpovídalo tak snadno, protože nemohl použít jenom ano nebo ne. Ale Liola tu odpověď znal.
Liolovou myslí proletělo mnoho vzpomínek a on řekl, jako kdyby recitoval: „Stříbrný Měsíc, jméno mé minulosti, jméno bezcitného nejlepšího vraha, co vždycky poslouchá rozkazy.”
Jak Cappuccino zaslechl tuhle odpověď, rozšířily se mu zorničky. Bezcitný. Vždycky poslouchá rozkazy. Nejlepší vrah. ...Vážně to byly vlastnosti, které jejich vlastní otec chtěl, aby mělo jeho dítě? Takže když dal Liolovi titul Stříbrného Měsíce, bylo jeho úmyslem proměnit Liolu zpět na původního vraha?
„Liolo, jsi jeho a Susannin syn...” Cappuccino najednou zbledl. Když viděl Liolovy stále bezvýrazné oči, jeho srdce zpanikařilo ještě víc.
„Vznešený bratře, cvičiště?” Liola nedokázal pochopit, proč Cappuccino zbledl, ale on chtěl jenom vyplnit otcův rozkaz.
Cappuccino se několikrát zhluboka nadechl a v duchu učinil rozhodnutí. Kvůli svému bratrovi, kvůli Lanski a dokonce kvůli mrtvé Susanně udělá všechno ve své moci, aby svému bratrovi pomohl uniknout z tohoto místa, kterému by měl říkat domov.
„Cvičiště je hned před námi. Kolik rytířů si vybereš?” Cappuccino se znovu rozešel kupředu, zatímco mu radil: „Problém vážně není v tom, kolik si jich vybereš. Důležitější je, že si musíš vybrat kompatibilní rytíře. Zvlášť když jsi následník trůnu, takže tě musí poslouchat všichni rytíři. Pokud se s nimi budeš cítit kompatibilně, dokonce ani jejich síla není směrodatná.”
Za Cappuccinova sekýrování ti dva vstoupili na cvičiště. Cvičiště Dračí říše se nedala srovnávat s cvičištěmi na Aklanské akademii, neboť většina rytířů byla dračí rytíři. Kvůli velikosti draků byla cvičiště značně větší. Na první pohled člověk na planinách viděl mnoho obrovských kruhových arén a v nich bojovalo mnoho rytířů.
Cvičiště bylo tak velké, že vypadalo jako atletická hřiště, a délka okruhů kolem nich se nedala posoudit. Na těch okruzích uniformě a ve formacích klusalo mnoho rytířů v brnění.
Mnohem víc rytířů drželo zbraně a trénovali, jak bodnout, bodat, máchat atd. Všichni vypadali energicky a jejich válečné pokřiky se ozývaly pod nebeskou klenbou.
Cappuccino a Liola se zastavili před dveřmi na cvičiště. Technicky řečeno „dveře” nebylo nic víc než kamenné stanoviště se strážemi stojícími po obou stranách. Jakmile stráže zahlédli Cappuccina, začali se trochu nemístně usmívat, jako kdyby chtěli naznačit, že měli ponětí, co tu Cappuccino obvykle dělal. Ale když spatřili Liolovy stříbrné oči, očividně trochu zpanikařili, pak formálně zasalutovali a zakřičeli: „Zdravím, vaše výsosti čtvrtý princi... a také, třetí princi.”
„Hej...”
Cappuccino nevěděl, kam schovat tu svou hanbu, ale tohle byla lepší reakce, než očekával. Kdyby byl sám, nejenom že by mu stráže nezasalutovali, ale možná by ho dokonce začali varovat, že na cvičišti je zákaz alkoholu, pikniků, flirtování s rytířkami apod.
Liola jim formalitu chladně oplatil a pak šel napřed. Přece jenom Cappuccina požádal, akorát aby jej dovedl na cvičiště. Jelikož už byl tu, nebylo třeba, aby Cappuccina následoval.
Když Liola vešel na cvičiště, dva strážní se konečně uvolnili. Podívali se na Cappuccina, co předstíral vážnost, a pak začali povídat: „Proč jsou tak rozdílní, když jsou oba princové?”
Cappuccino nespokojeně našpulil rty. Ačkoli to jeden strážný viděl, nezdálo se, že by se ho bál, a začal potřásat hlavou. „Hele! Hele! Ten čtvrtý princ, přece jen je to nástupce. Nemusí být ani naštvaný, aby vypadal impozantně. Ale jen se podívej na našeho třetího prince... ach jo!” povzdechl si strážný přehnaně.
„Ach, náš třetí princ se nezdá impozantní, ani když je naštvaný.” Další strážný se praštil do hlavy, jako kdyby ho něco trápilo. Za chviličku oba dva vybuchli smíchy.
„Hej! Vy dva, když jsem sem přišel na piknik, aspoň jsem vám donesl kuřecí stehýnka. Vážně si ze mě musíte utahovat?” protestoval Cappuccino nahlas.
„Správně, správně.” Strážný přikývl a pak dodal: „A potom když přišel druhý princ a viděl na zemi piknikové koše, kdo křičel: já jsem sem nepřišel na piknik! To jedli ti strážní. Hele, pořád mají mastnou pusu a na zemi jsou kuřecí kosti?”
„Ech...” Cappuccinův výraz se najednou změnil a on se usmál. „No... Ach! Můj vznešený bratr šel dovnitř, radši bych mu měl jít pomoct vybrat si rytíře. Vy dva pokračujte ve své práci, já jdu dovnitř.”
Strážní se zdrželi smíchu, jak sledovali, jak tento princ bez nejmenšího svědomí nakráčel na cvičiště.
Jakmile Cappuccino vešel na cvičiště, viděl pěšinu lemovanou ledovými sochami, co po sobě zanechal Liola. Cappuccino si pomyslel, že to je divné. Za normálních okolností mohli rytíři na cvičišti ignorovat členy královské rodiny nebo vysoce postavené rytíře, neboť to byl rozkaz Dračího císaře, aby se zabránilo vyrušování rytířského výcviku. Ale tenhle rozkaz byl v Liolově přítomnosti naprosto k ničemu.
„I když mu nemuseli salutovat, takové chladné stvoření způsobí, že jejich kůže zmrzne, i když jim na něm nespočinou oči.” Cappuccino si povzdechl, nevěděl, jestli byl tohle důkaz kruté nátury jeho bratra, jeho způsobilosti být králem nebo možná pro krále povinná nemilosrdnost?
Jak Cappuccino viděl, že se Liola čím dál tím víc vzdaluje, zpanikařil a přiklusal k němu. Reakce rytířů byly také celkem divné: když kolem prošel čtvrtý princ, všichni na místě zmrzli, ale když třetí princ zařval: „Bratře, počkej na mě” a proklusal kolem, všichni pocítili, jak kolem nich provanul teplý vánek, co je rozmrazil. Zdálo se, že se rytíři bezmocně usmívali a třásli hlavou nad tímto nepatřičným princem.
Cappuccino Liolu dohnal a potají jej pozoroval. Všiml si, že jeho bratr neustále a bezvýrazně kráčí kupředu a na rytíře kolem sebe se ani nepodíval. Cappuccino se poškrábal na hlavě; jak si takhle najde vhodného rytíře?
Věděl, že vhodní rytíři se nehledají snadno. Povídalo se, že když byl jejich nejstarší bratr ještě pořád rytíř, než se stal věštcem, následovali jej jen dva rytíři a oba to byli jeho kamarádi, s kterými vyrůstal. Druhý bratr Latté... Cappuccino se nad tímto svým bratrem zamračil. Ten měl svou vlastní armádu rytířů, ale pozornost věnoval jenom Lancelotovi a všech svých ostatních rytířů si nevšímal.
Co se týkalo jeho samotného, Cappuccino se poškrábal po tváři; on vycházel s většinou rytířů. Ale jeho nejvěrnější rytíř pravděpodobně nebyl nikdo jiný než Krvavý vlk. Ten chlápek a on byli prakticky... jinými slovy jeden byl nepatřičným princem a druhý byl nepatřičným rytířem; společně jejich nepatřičnost ohrožovala svět... Počkat, jak mohl do svých myšlenek zahrnout tu poslední myšlenku od stráží?
Jak to, že jeho bratr neměl dobrý vzor, který by mohl následovat? Cappuccino hořce přemýšlel o celé té skutečnosti. Sebe nemohl použít jako modelový příklad, že? Mohl by jeden... princ pod bodem mrazu plus jeden rytíř pod bodem mrazu skončit tak, že vytvoří novou dobu ledovou a zmrazí zbytek plazů Dračí říše k smrti?
Cappuccino se probral ze svého omámení a uvědomil si, že jeho bratr už byl zase daleko napřed; spěšně ho dohnal a pak se zeptal: „Bratře, jakého rytíře hledáš?”
Liola se zastavil a očima přelétl po rytířích, jako kdyby rozviřoval mrazivé paprsky. Neustále bylo slyšet, jak něco někde mrzne. Ztichl a dál kráčel kupředu.
Jak tohle Cappuccino viděl, z čela mu spadly tři černé čáry. Zahořkle se zasmál: „Vypadá to, že budeme hledat rytíře, co nezmrzne...”
Jak se díval, jak Liola odkráčel, zdálo se, že jeho rychlé kroky naznačovaly, že má v úmyslu projít po celém obvodu cvičiště, a Cappuccino si povzdechl, jaký to má náročný život, a pak jej následoval.
„Ty... jsi Stříbrná Maska?” zeptal se váhavý hlas.
Liola se okamžitě zastavil, tak rychle, že Cappuccino téměř nezabrzdil včas a narazil do jeho zad. Liola obrátil hlavu a podíval se na člověka, co promluvil. Byl to temný rytíř. Liola si toho člověka prohlédl: měl tmavě fialové vlasy a černé oči a tak nějak chladný výraz... vypadal povědomě, ale to bylo celé.
„Znáš tohoto rytíře?” zeptal se Cappuccino zvědavě.
Liolova mysl byla jako vymetená. Nevěděl, kdo to je, ale jelikož ho ten člověk oslovil jako Stříbrnou Masku, měl by to být někdo, kdo ho znal.
Zdálo se, že fialovovlasý rytíř odhadl, co se děje, a přímo řekl: „Já jsem Yizhou.”
Dokonce řekl svoje jméno, takže teď už bys měl vědět, kdo to je, ne? Cappuccino se s nadějí podíval zpět na Liolu, ale ten zůstal bezvýrazný nehledě na to, jestli ho poznal nebo ne. Jelikož Cappuccino nebyl schopen posoudit, jestli Liola toho muže poznal, neměl na výběr a musel se znovu zeptat: „Znáš ho?”
„...” Liola zůstal zticha. Zdálo se, že jeho zvyk zapomínat se nikdy nezmění, ať už byl Stříbrný Měsíc nebo Liola.
Cappuccino se poškrábal po tváři. Jeho bratr na toho muže pravděpodobně naprosto zapomněl. Pokrčil rameny a řekl: „Nezáleží na tom, jestli jste se znali, teď na tebe zapomněl. Popiš, jak jste se znali, a možná si vzpomene.”
Yizhou se na Liolu zvláštně podíval, jako kdyby nemohl uvěřit, jak moc Liola zapomínal. Připomněl mu: „Mám bratra dvojče, jmenuje se Yiyu a je to mág.”
„Fialková akademie.” Po takovém připomenutí si Liola konečně vzpomněl.
Yizhou přikývl a Liola nic dalšího neřekl. Ti dva zůstali zticha a vypadali pozoruhodně podobně. Jediným rozdílem byl stupeň jejich zmrzlosti. Yizhou byl pro normálního člověka alespoň v tolerantnosti, zatímco Liola byl na absolutní nule, jenž prakticky držel cedulku s nápisem: Moc se nepřibližujte nebo budete muset být zodpovědní za vlastní bezpečí.
„Yizhou, ach, slyšel jsem o tobě. Nejsi ty ten geniální stříbrný rytíř, co sem zrovna dorazil? V tak mladém věku ses už dostal na stříbrný řád, to je něco,” řekl Cappuccino, aby prolomil nekonečné ticho.
Yizhou se podíval po Cappuccinovi, jako kdyby přemýšlel, jak by měl odpovědět. Nakonec kývl a strnule mu poděkoval: „Děkuji za váš kompliment, třetí princi.”
„Hahaha, žádný problém... hahaha...” zasmál se Cappuccino, ale ti dva lidé před ním se znovu ponořili do ticha, kvůli čemuž byl jeho smích čím dál tím trapnější. V duchu zaklel a pomyslel si, že to zakřikl, a teď se tu zjevil jeden ledový rytíř. Ne! Nikdy nemohl dopustit, aby se jeho bratr spároval s tímto rytířem; jinak ho ani Malý kulový blesk nedokáže rozmrazit!
„Já myslím, bratře, pojďme najít tvého přímého rytíře. Znám mnoho nadaných rytířů...” Cappuccino si pomyslel, že musí najít rytíře se spalující vášní, aby aspoň dokázal přinést teplotu kolem jeho bratra zpět na lidsky snesitelnou úroveň.
„Tenhle bude stačit.”
Kdo mohl vědět, že Liola ukáže prstem na Yizhoua, co stál před ním, a tím Cappuccina naprosto ohromí.
„Proč zrovna já?” Yizhou byl v ještě větším šoku než Cappuccino a byl také zmatený. Každý viděl, že jeho vztah se čtvrtým princem byl příšerný. Navíc bývali nepřátelé; takže teoreticky by si ho Liola nikdy neměl vybrat. Ve skutečnosti během toho ticha Yizhou přemýšlel o možnosti, že ho vyhodí z Dračí říše kvůli tomu, že v minulosti Liolu rozhněval.
Místo toho skončil jako rytíř pracující přímo pod Liolou, což by z něj dělalo přímého rytíře následníka trůnu a také přímého rytíře budoucího Dračího císaře. To byla mezi rytíři prakticky nejvyšší pocta.
Liola se po něm podíval a řekl: „Jsi velmi tichý.” Jelikož si vybral rytíře, také splnil otcovy příkazy. Liola bez jediného ohlédnutí odkráčel k východu z cvičiště, aniž by svému právě vybranému rytíři dal nějaké instrukce.
Yizhou, co právě vyhrál nejvyšší poctu mezi rytíři za to, že byl „tichý”, byl nyní ještě tišší. Nevěděl, jestli má být šťastný nebo...
Na druhou stranu Cappuccino začal panikařit a nahlas zakřičel: „Počkej, bratře, pojďme vybrat ještě pár dalších. Chceš tiché rytíře, žádný problém, znám mnoho němých rytířů a dokonce i kdyby nebyli němí, tak je zmlátím, dokud nebudou...”
Liola svého bratra naprosto ignoroval a dál pokračoval svým rychlým tempem k východu. Cappuccino depresivně svěsil ramena. Jeho tvář byla pokrytá nekonečným smutkem. „Můj bože, můj bože. Dali se do kupy dva zmrzlí chlápci. Mé jaro a mé léto a můj podzim teď budou nadobro pryč. Znamená to, že už mi zbývá jenom nikdy nekončící zima?”
„Neboj se, pane, už jdu!” Malý kulový blesk ve své podobě malého draka použil všechnu svou moc, aby vychrlil dlouhý proud ohně, a pak se zeptal, zatímco lapal po dechu: „Už jsi roztátý?”
Uhlík ve tvaru člověka vypustil trochu černého dýmu a pak padl na zem.
-------------------------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat