KNM - kapitola 76

Kapitola 76 – Konečná trhlina

„Premiére, černý dračí král už odtud není daleko. Naše přední linie už dlouho nevydrží, tak prosím, premiére, prosím, odejděte z hlavního města co možná nejdříve.”

Představitelé z celého Aklanu byli chráněni vojáky obkružující hranice. Nedávné porážky, které utrpěli, a skutečnost, že brzy budou nuceni opustit své domovy, plnil jejich tváře zoufalstvím. Jenom pár z nich se stále chovalo normálně a to byli lidé, co ustaraně žádali premiéra, aby odešel.

„Budu v pořádku. Vy odejděte první. Moje teleportace je daleko rychlejší než maxuny,” odpověděl Quisi s úsměvem. Byl to výraz, který se nehodil k premiérovi, jenž měl být co nevidět vyhnán z hlavního města své vlastní země.

Když lidé zaslechli Quisiho odpověď, trochu se uvolnili. Ačkoli toho o magii věděli jen málo, nezměrná magická síla premiéra Quisiho byla dobře známa. Požádat takového čaroděje, co vynikal v teleportaci, aby použil přepravního prostředku, se zdálo trochu... zbytečné.

Přikývli. „Rozumíme, takže půjdeme napřed. Prosím, rychle ustupte do města za hlavním městem.”

Quisi se usmál a přikývl a pak přihlížel, jak všichni zástupci jeden po druhém pod ochranou vojáků odcházeli, až byl nakonec jediný, kdo tam stál.

Teprve tehdy se Quisi přestal usmívat a zároveň se jeho obočí stáhlo k sobě. Obrátil se, aby se intenzivně podíval na zasedací místnost Aklanské republiky. Široká zasedací místnost byla ve tvaru vějíře, se stupínkem v jeho středu. Naproti stupínku se zdvíhaly úrovně sedadel. Quisi stál po straně stupínku. Jako premiér Aklanu na toto místo docházel denně.

Když sem přišel za zástupci, většinou sem chodil, jako kdyby přišel sledovat představení: dohadovali se o všem, od národních záležitostí až po to, jestli by měli na ulice instalovat popelnice. Čas od času když se pohádal se svým synem a měl špatnou náladu, sem přišel a zástupce seřval, nazval je špatným příkladem společnosti a jejich omluvné pocity využíval k vyvažování křivdy, kterou mu způsobil jeho syn...

„Je správné nebo špatné toto místo opustit?”

Quisi o tom bedlivě přemýšlel. Z jedné věci se cítil bezmocný, a to, jak Dračí císař téměř nikdy nezareagoval, jak čekal. Někdy Dračí císař opravdu vymyslel nějaký zlovolný plán, ale někdy se zdálo, jako by jeho počínání vyjadřovalo smysl laskavosti. Quisi si vždycky myslel, že to je způsob, jak ho přimět polevit v pozornosti, ale divné na tom bylo, že výsledky toho počínání dokázaly, že Dračí císař v té chvíli opravdu nebyl záludný.

Kvůli téhle charakteristice Dračího císaře se Quisi vždycky cítil bezmocně. Pokud by všechno, co císař dělal, bylo lstivé, tak by se vlastně cítil trochu lépe. Ale tahle jeho oboustrannost Quisiho vlastně unavovala z neustálého odhadování.

Jak Quisi přemýšlel o proměnlivosti Dračího císaře, najednou si vzpomněl na svou starou přítelkyni, Susannu. Tehdy Susanna vždycky stála po boku Dračího císaře a kvůli podstatě jejich konfrontace se Quisi a jeho společníci nikdy nemohli zeptat, proč je jejich dobrá přítelkyně zradila. Gle si vždycky myslel, že si prostě víc vážila svých milenců než přátel.

Ale od té doby, co Glea poslali na jiný svět, byl Dračí císař několik stovek let zticha. Ačkoli někdy přišel s různými plány, Quisi rozhodl, že se zdálo, že ty plány nebyly moc promyšlené. Jako třeba falešné obvinění Gladiola. Navzdory tomu, že Gladiolus byl na tomto světě nejlepší vrah, chybělo mu mnoho síly. Kdyby se Quisi opravdu rozlítil kvůli smrti své manželky a použil všechnu svou premiérskou moc, pak by nebylo z obliga, aby celou Temnou ulici srovnal se zemí.

Quisi přemýšlel mnoho let a vždycky si myslel, že odmlka Dračího císaře musela mít co dělat s jejich dobrou přítelkyní Susannou. Ale mohla Susannina smrt proměnit proměnlivost Dračího císaře na čisté zlo?

„To je jedno, ať jsi zlý nebo ať se komíháš mezi dobrem a zlem, musím se tě zbavit, dokud jsem pořád naživu. Nikdy nedopustím, aby se mé dítě ponořilo do... stejného osudu jako já – celý svůj život bojovat s Dračím císařem.” Jak si Quisi vzpomněl na svého syna, silou vytlačil z mysli všechny myšlenky na minulost a chopil se svého odhodlání bojovat s Dračím císařem až do smrti.

Najednou se za ním objevil silný a mocný magický výkyv. Quisi byl v šoku. Nemyslel si, že by na tomto existoval tak mocný mág, o kterém by nevěděl. V tomto okamžiku Quisi bezpochyby věděl, že zjevení takového silného člověka má co dělat s Dračím císařem, ale to ho vlastně nezajímalo – byl si až příliš jistý svým úplným ochranným štítem, neboť to byl důvod, proč přežil stovky let boje proti Dračímu císaři.

Po pravdě řečeno Quisiho útočná síla byla tváří v tvář osobě řádu X naprosto zanedbatelná, ale jeho obrana... řekněme to tak, Quisi čelil vrahům za každé podivné situace, jaká se vůbec dala vymyslet: při jídle, ve sprše, ve spánku atd. V jednom z nejhorších případů zrovna trpěl průjmem, když si naběhl na tu zatracenou vražedkyni. Tehdy seděl na záchodě, doprovázen roztodivnými vodnatými zvuky a také zápachem jeho otravy jídlem. Jelikož tam byl až příliš velký smrad, vražedkyně si zakryla nos toaletním papírem. Vyskočila na něj k útoku z každého myslitelného úhlu, ale nedokázala se probít jeho ochranným štítem.

Nakonec Quisi pomalu vstal ze záchodu, otřel si zadnici, spláchl, umyl si ruce a pak prošel kolem těla vražedkyně, z kterého sršela krev, neboť byla až příliš rozzuřená. Pak si zívl a vlezl si do postele, aby se vyspal... A pak k němu doputovaly zkazky, že ta vražedkyně od té doby sekla s profesí vraha.

Potom už na něj Dračí císař neposlal žádného dalšího vraha, pravděpodobně proto, že od samého začátku neměl nijak moc vrahů, a nemohl si dovolit je takhle ztrácet.

Mohlo by to být tak, že ty pokusy o vraždu, co už tak dlouho nezažil, zase začaly? Quisi té situaci čelil s postojem člověka, co chce shlédnout dobrou šou. S klidem se otočil a viděl před sebou kolísat magické dveře. Quisi hádal, že tohle by velmi dobře mohl být další pokus o vraždu. Z magického kruhu vystoupila známá postava, pak několikrát zavrávorala, pak padla k zemi a přestala se hýbat.

Quisi otevřel oči doširoka a šokovaně se podíval na nehybné tělo na zemi, pak v šoku zakřičel: „Liolo?”

Člověk na zemi sebou trochu zacukal a pak zvedl hlavu. Na tváři měl bolestný výraz.

„Ty... ovládá tě Dračí císař?” Quisi si vzpomněl na to, co řekl Mizerui, a zbystřil. Nezapomněl, že tento člověk býval na druhém světě nejlepším vrahem, který všeho dosáhl bez překážek.

„M-mizerui... Dračí císař ho...” Liola se snažil vstát, ale se zamračením vyplivl spoustu krve. Přinutil své tělo vstát, ale neměl dostatek sil se znovu pohnout.

Mizerui? Zatraceně! Copak jsem mu neřekl, aby si dával pozor a aby sám nejednal ukvapeně? Quisi měl na tváři drsný výraz. Pravdou bylo, že když od Mizeruie slyšel, že je Liola pod naprostou kontrolou Dračího císaře, poradil mu, aby z Dračího kontinentu odešel. Přece jenom Dračí císař už teď musel znát Mizeruiovy skutečné úmysly, ale Mizerui to odmítl. Quisi tedy nemohl dělat nic jiného, než jej požádat, aby si dával pozor.

„Co se stalo s Mizeruiem?” Quisi kráčel k vrahovi na zemi. Jeho ochranný štít jako obvykle obklopoval celé jeho tělo každou sekundu z minuty.

Liola nespokojeně potřásl hlavou a kvůli tomuto počinu se Quisi ještě víc zamračil, ale z magických dveří najednou vyletěla fialová postava. Meč v jeho ruce byl obalený mocnou fialovou aurou a jeho cílem byl Liola na zemi. Quisi neměl čas přemýšlet a ani neměl čas k němu přiběhnout, a tak roztáhl záběr svého celkového štítu, aby do něj mohl zahrnout i Liolu.

Ochranný štít úspěšně vykryl útok Dračího císaře. Když se fialová aura střetla s Quisiho štítem, vznikl z toho nádherný fialový ohňostroj, ale ochranný štít zůstal bez škrábnutí.

„Tenhle plán je rozhodně dostatečně špinavý.” Quisiho hlas byl nezvykle strohý.

Dračí císař si Quisiho obvinění, že je přízemní, nevšímal a místo toho zvědavě obcházel Quisiho štít. Obezřetně si tento legendární štít, co jej stovky let zadržoval, prohlížel, jako kdyby čekal...

„Je Mizerui v pořádku?” vzpomněl si najednou Quisi.

Dračí císař ledabyle odpověděl: „Mocha mi stojí v cestě, takže není tak snadné jej napadnout.”

„Aha, takhle to je.”

Quisi přikývl, takže Mizerui musel být prozatím v bezpečí. Quisi si nemohl pomoct a hořce se zasmál. To byl ale žert! Mizerui, jenž vždycky bezstarostně pochodoval v přítomnosti Dračího císaře, ho nakonec přežije. Jeho, jenž si vždycky dával pozor a bál se, že ho Dračí císař zavraždí. Quisimu z úst vytekla krev a stékala mu po krku, až mu obarvila hruď.

„Ach jo, vypadá to, že své dítě Meinana neuvidím, jak se ožení. Všechno je to jeho vina; vypadá zvrhle. Není to tak, že by si nenašel přítelkyni, ale stejně mi nemohl dopřát snachu.” Quisi si povzdechl a nemohl si pomoct, aby Liolovi nepřipomněl: „Musíš Meinanovi připomenout, že až se s nějakou dívkou ožení, musí mi ji přivést ukázat. Bylo by nejlepší, kdyby spálil nějaké svatební fotky. A až mi nadělí vnuka, aby to dítě nezapomněli přivést k mému hrobu, aby mi řekl dědo.” (pozn.: Jako v hodně asijských zemích i v Číně se věří, že když něco spálíte, dorazí to vašim blízkým v posmrtném životě.)

Liola se mírně zatřásl a jeho ruka, co držela Zlomené stříbro, už nedokázala zůstat na stejném místě. Najednou Zlomené stříbro vytáhl z Quisiho hrudi, i když velmi dobře věděl, že tento počin způsobí, že stále usmívající se Quisi takhle přijde o mnohem více krve. Quisi pokrytý krví najednou přišel o ještě více krve, takže mu tvář naprosto zbledla. Jeho tělo se několikrát zachvělo jako podzimní listí a pak spadl tváří na zem.

Liola prakticky reflexivně odhodil Zlomené stříbro a natáhl se, aby Quisiho padající tělo zachytil. Cítil Quisiho teplou krev a zároveň zaslechl jasný kovový zvuk, jak Zlomené stříbro dopadlo na zem.

V porovnání s teplou krví byla Quisiho tvář na Liolově krku smrtelně ledová. Kdyby nebylo jeho slabého dechu, Liola by si myslel, že drží mrtvého muže. Nicméně věděl, že pokud toho muže brzy neošetří, tak do mrtvoly nebude mít daleko.

Liola si až do teď neuvědomil, že vlastně minul. Kdyby se jeho útok strefil do srdce, tak by už Quisi nežil.

„N-netrap se tím, kaf, kaf... neudělal jsi to z vlastní vůle. Meinan... odpustí ti,” řekl Quisi, zatímco vykašlával krev. Ten útok mu pravděpodobně poškodil plíce.

Ta slova zasáhla Liolovo srdce jako šíp. Najednou pochopil, zrovna teď, že když využil toho, že ho Quisi zahrnul do svého ochranného štítu, tak prohnal Zlomené stříbro hrudí Meinanova otce...

Quisi, jenž už byl v tomto okamžiku téměř v bezvědomí, najednou ucítil, jak se Liola chvěje. Namáhal se, aby zvedl hlavu, a spatřil, že z Liolových stříbrných očí stékají dvě stružky slz. Ta bolest v jeho očích byla zřejmá každému, kdo se na něj podíval. Quisi se pokusil přinutit se k vědomí a utěšil ho: „Netrap se, to je dobré, všichni to pochopí, nikdo tě nebude vinit.”

Když Liola zaslechl Quisiho konejšivá slova, oči měl téměř zastřené zuřivými slzami. Už neváhal. Podržel Quisiho jednou rukou a druhou poklepal akupresurní body na Quisiho hrudi. Quisi cítil, jak z Liolových prstů vychází něco osvěžujícího. Najednou ten pocit bolesti rychle poklesl a chuť smrti, kterou pocítil, pomalu pomíjela.

„Co to děláš? Můj nástupče!”

Zdálo se, že si Dračí císař všiml, že je něco špatně. Už tak byl velmi nespokojený, že Liola zachytil Quisiho tělo, a teď cítil, jak se Quisiho život stabilizoval, takže věděl, že s tím má co dělat Liola. Tohle Dračího císaře tak rozzuřilo, že tón jeho hlasu byl plný vzteku, takže naprosto zapomněl na svůj obvyklý elegantní hlas. Z jeho fialových očí prakticky sršel oheň a zaječel: „Zabij ho! Liolo, musíš ho pro mě zabít!”

Liolovo tělo se zachvělo, ale nic neudělal. Ačkoli byl stále pod kontrolou Dračího císaře, instinkty mu neustále říkaly, že toho muže ve svém náručí nemohl zabít. V žádném případě!

Když Dračí císař viděl, že se Liola nepohnul ani o centimetr, začal se celý třást. Když viděl, že se Liola držel plánu zavraždit Quisiho, myslel si, že s jeho nástupcem nebudou vůbec žádné problémy, ale teď se mu to pokazilo jen centimetry před cílovou metou. Jak mohl Dračí císař nezuřit?

Ale když pomyslel na Liolovo dobré chování za poslední dobu, uznal, že tak dobrého následníka není snadné najít. A tak Dračí císař potlačil hněv ve své mysli a rozhodl se, že až se vrátí, řekne Idojinovi, aby tu kontrolu navýšil. Co se týče teď, rozhodl se Quisiho sám zabít.

Jak Liola ucítil otcův hněv, cítil se tak provinile, jako kdyby mu někdo pevně svíral srdce, a musel se spolehnout na své instinkty neuposlechnout jeho rozkaz. Ale rychle si všiml, že otec už kráčel jeho směrem. Jeho nezměrný vražedný úmysl Liolovi jasně řekl, že se rozhodl Quisiho zabít sám. Kvůli tomu Liola tak moc zpanikařil, že nemohl dýchat.

„Rychle odejdi! Použij svou teleportaci,” zašeptal Liola.

Ačkoli Quisi zaslechl Liolovo připomenutí, ztratil tolik krve, že nemohl ani mluvit, natožpak použít tak pokročilou magii jako teleportaci. Při svém pouze napůl vědomém stavu se mohl akorát hořce usmát. Myslel si, že se z toho možná dostane živý, ale teď to vypadalo složitě. Nicméně bylo lepší přimět Dračího císaře, aby to vykonal sám. Alespoň to zmírní vinu tohoto ubohého chlapce.

Člověk v jeho náručí neodpověděl a vypadalo to, že co nevidět omdlí. Liola pochopil, že je pro Quisiho nemožné, aby použil teleportaci a unikl. Jemně Quisiho položil na zem, pak se otočil, aby přikráčel k Dračímu císaři. Doufal, že bude moct prosit o milost místo Quisiho. Liola viděl chladné fialové oči svého otce a jeho srdce ovál pocit bezcitného větru, co jej znovu zchladil.

Ačkoli měl na tváři stále slzy, jeho slzící stříbrné oči se rychle vrátily do bezcitného stavu. Liola tiše odříkával: „Zabít, zabít, zabít...”

Dračí císař se zastavil a podezíravě sledoval tu změnu, ke které došlo v postoji jeho nástupce. Ale nebyl si jistý; měl by jít ukončit Quisiho život nebo počkat a sledovat, jestli se jeho nástupce vrátí pod kontrolu, poslechne jeho rozkaz a zabije Quisiho? Podíval se po Quisim, co evidentně upadl do bezvědomí. Navzdory tomu, že mu Liola pomohl, dokázal říct, že bez brzkého ošetření Quisi stejně nebude moct uniknout náruči smrti.

Jak Dračí císař viděl Quisiho v takovém stavu, zklidnil se. Rozpustile se díval, jak se nástupce ponořil do svého vlastního zápasu. Liola opakoval svou mantru rychleji a rychleji a jeho čím dál studenější oči Dračímu císaři řekly, že jeho bezcitná část vyhrává.

Dračímu císaři to přišlo zajímavé, takže se v klidu posadil na židli nedaleko. Náhodou to byla židle premiéra Quisiho.

Liola se hořce zmítal mezi silou, co jej ovládala, a jeho instinkty. Najednou jeho tělo ztuhlo a on naštvaně zaječel: „Zabít!” Pak se otočil a vyrazil ke Quisimu tělu.

To vzbudilo zájem Dračího císaře; původně si myslel, že jak to vypadalo, nástupce bude nějakou dobu zápolit, ale kvůli Liolově náhlé změně byl skeptický. Když se podíval po Quisim, všiml si, že se vedle něj zjevil další člověk. Kdyby nebylo Liolova výkřiku, Dračí císař by si upřímně neuvědomil, že dorazil tento další člověk.

„Barbalisi.” Dračí císař se koutkem úst usmál. „Takže to tvůj příchod znovu obnovil následníkovo odhodlání zabít. To je ale ironie.”

Po pravdě řečeno, Barbalis vycítil, už když byl Quisi vážně zraněn. Když sem přispěchal, snažil se najít šanci Quisiho zachránit. Liola naštěstí začal zápolit sám se sebou a Dračí císař obrátil svou odpornou pozornost k němu. Barbalis se toho rozhodl využít a Quisiho odtud odnést, aniž by si toho někdo všiml. A opravdu odvedl dobrou práci, protože Dračí císař si ho přece jenom nevšiml, ale nestačilo to na to, aby se skryl i před Liolou, vrahem, který dokázal určit počet nepřátel na stovky metrů daleko.

Bylo to příliš rychlé!

Ačkoli Barbalis použil teleportaci okamžitě, co se dotkl Quisiho, Liolova rychlost byla až příliš vysoká. Než vůbec plně vyslovil slovo „zabít”, už se objevil vedle Quisiho. Beze zbraně z Liolovy pravé ruky vybuchla jeho krvavá aura a vnikla do Quisiho útrob. Quisi byl okamžitě celý od krve a pak se teleportace konečně aktivovala, takže jak Quisi, tak Barbalis zmizeli.

„Fialové tornádo?” Dračí císař najednou šokovaně vstal. Ačkoli to nebyla fialová aura, ale rudá aura ojíněná barvou krve, ta technika byla opravdu Fialové tornádo. Ta samá technika, kterou kdysi použil na svého následníka.

Dračí císař se začal nahlas smát. Navzdory tomu, že Liola po tom úderu nezemřel, Dračí císař věděl, že je jedinečný vrah s odolným tělem, zatímco Quisi byl prostě jen slabý čaroděj. Navíc zraněný ještě před tím útokem. Dokonce i hlupák by poznal, že je po Quisim a že jeho následník úspěšně splnil svou misi.

Quisi byl mrtvý... Liola to v duchu věděl. Muž, kterého zranil a který se ho snažil zoufale utěšit, byl mrtvý. Meinanův otec byl mrtvý, zabil ho vlastníma rukama!

Bylo po všem!

Liola měl pocit, jako kdyby viděl Meinanovy mstivé oči, Anežčiny nevěřící slzy, Daylightovo zklamané potřásání hlavou a Kaiserovu ztuhlou tvář, co se už nikdy neusmála. Cítil, jak sám padá do propasti, z které už se nikdy nedostane, a nikdo ho nepřijde zachránit.

Na tomto světě nebyl nikdo jménem „Liola”, protože člověk, co mu to jméno dal, už jej tak nikdy s úsměvem neosloví. To, jediné, co zůstalo, byl bezcitný a krutý rytíř Stříbrný Měsíc.





Ve velké ložnici, kde bylo pouze pár kusů prostého nábytku: postel dostatečně velká na to, aby se na ní vyspali čtyři nebo pět lidí, stůl a židle z nejlepšího dřeva, byť v prostém stylu, vedle stolu byla knihovna stejně široká jako stěna a na opačné stěně bylo spoustu zbraní a brnění. Kdyby na toaletním stolku neležely uspořádané šperkovnice a krabičky s líčením, nikdo by nedokázal říct, že to je vlastně dívčí pokoj. Nebo přesněji řečeno pokoj dvou dívek.

Ačkoli Jasmína, jako dávná kamarádka princezny, měla vlastní pokoj, jelikož ty dvě měly společné zájmy, zvykly si bydlet v jednom pokoji. Podle nich to znamenalo, že můžou sdílet oblečení, líčení a knihy, a tím ušetří potíže se vzájemným půjčováním.

Momentálně v pokoji nebylo vidět ani jednu z nich, ale ze dveří byla slyšet tekoucí voda a tlumený dívčí hovor.

„Baolilongu, svlékni se a pojď sem, umyju ti vlasy.”

Jasmína se usmála, jak si dřepla vedle vany. Její tělo mělo zdravou, mírně opálenou barvu. Dívala se, jak si Baolilong nešikovně sundával prádlo. Ačkoli mu Jasmína vážně chtěla přijít na pomoc, Baolilong trval na tom, že se svlékne sám, protože to po něm Liola požadoval.

Jasmína se dívala, jak bílý baculatý Baolilong špulil rty navzdory své vážné tváři a zápasil s vlastním oblečením. Jasmína si nemohla pomoc a v duchu ječela: „Ten je ale roztomilý.”

„Nikdy jsem nevěděla, že naše Jasmína má tak ráda děti. Vypadáš prakticky jako máma, co se dívá na vlastní dítě.”

Lanski už seděla v lázni a nad vodou jí byly vidět akorát její bílá ramena. Svoje krémově bílé zlaté vlasy měla vyčesané a sepnuté na hlavě, takže byl vidět její dlouhý krk. I když měla Baolilonga ráda, ani se neblížila Jasmínině téměř vášnivé lásce. I když se dozvěděla, že Baolilong byl malý Posvátný bílý drak, Lanski to akorát překvapilo, ale její náklonnost k němu nevzrostla.

Baolilong se konečně svlékl. Se svým nahým bílým baculatým tělíčkem přikráčel k Jasmíně, zatímco si potichu stěžoval: „Nemyj vlasy, nemám rád mytí vlasů.”

„Ne, potom bys je měl špinavé a svědily by tě.” Jasmína by nikdy nedopustila, aby byl Baolilong špinavý. Co se týče čistoty, byla mnohem přísnější než Liola, dokonce na něj chtěla stříknout trochu parfému.

Když Jasmína Baolilonga umyla, vzala ho s sebou do lázně. Pak do vody dala dvě plastikové hračky v podobě steaku a kuřecího stehna, aby si měl Baolilong s čím hrát. A Lanski už to nemohla déle vydržet. Vzala si do ruky rtěnku a napsala na zeď: „Už můžeme začít s diskuzí?”

Nezdálo se, že by to Jasmínu překvapilo. Vzala si druhou rtěnku, co si připravila, a napsala odpověď: „Hm, ale po pravdě řečeno mě nic dobrého nenapadá. Nejsme dostatečně silné a jediný, kdo by mohl Liolu zachránit, je možná ten divný čaroděj Mizerui. Ale teď ani nemůžeme otevřeně mluvit, jak bychom se mohly vyhnout uším tvého otce a dostat se za ním do Astronomické věže?”

Po radě Cappuccina a Malého kulového bleska ty dvě konečně pochopili, že Dračí císař možná své děti monitoruje 24 hodin denně, ale neměly ponětí, jak přesně to dělal. Aby byly v bezpečí, rozhodly se komunikovat psaním v koupelně.

Myslely si, že Dračí císař by nešpehoval dívky při koupeli, ne? Ale aby zabránily tomu, aby je někdo odposlouchával, propašovaly si do koupelny rtěnku. Mohly je použít na psaní, aby se vyhnuly špehům, a rtěnka se dala z lesklého povrchu stěn v koupelně snadno setřít mokrým ručníkem a nezůstala po ní ani stopa.

Lanski o tom krátce přemýšlela a pak napsala: „A i když to vypadalo, že Mizerui Liolu celkem zná, přece jenom je podřízený mého nejstaršího bratra. Vážně by Liolovi pomohl utéct? Nejstarší bratr... to on předpověděl, že Liola otce zabije.” Lanski nikdy nedokázala zapomenout na to, že nejstarší bratr vyřkl tuhle předpověď, což vedlo k Liolově vyhnanství v tak mladém věku. Ona sama na takové věci jako předpovědi nevěřila a ani nevěřila, že by Liola jejich otce zabil.

„Ale myslím si, že Mocha by neměl být na straně Dračího císaře. Povídá se, že se Mocha přestěhoval z paláce do Astronomické věže kvůli velké hádce s Dračím císařem,” napsala Jasmína. Kvůli své přátelské povaze se v paláci sblížila s mnoha rytíři. Ačkoli by rytíři nikdy neuposlechli nebo nezradili královskou rodinu, stejně mezi sebou klevetili. Od mládí Jasmína zaslechla spoustu takových zkazek, a proto byla s Dračím císařem obeznámenější než Lanski.

Lanski váhala, ale aspoň měly nějakou naději. Bez dlouhého přemýšlení napsala: „Dobrá, tak pojďme za nejstarším bratrem. Požádáme ho, aby Mizeruiovi dovolil, aby Liolu odvedl. Ale jak to uděláme, aby na to otec nepřišel?”

Jasmína se začala smát. „Tak řekneme, že naše princezna chce, aby její nejstarší bratr předpověděl, kdo bude jejím manželem; nepůjde to?”

Když Lanski spatřila Jasmínina slova, nedováděla jako předtím. Jen se hořce smála a tenhle smích Jasmíně okamžitě připomněl, že člověk, kterého se snažily nějak zachránit, byl ten, kterého měla Lanski ráda a který byl také náhodou jejím dvojčetem...

Jasmína se proklela a pomyslela si, že je vážně hloupá! Mohla si utahovat ze všeho, jen ne z tohohle. Poslední dobou byly kvůli Liolovým proměnám tak zaneprázdněné zjišťováním proč anebo vymýšlením, jak ho zachránit, že ani jedna neměla čas přemýšlet o svých pocitech. A tak Lanski ze sebe konečně mohla setřást ten stín, že se zamilovala do vlastního bratra. Nakonec Jasmína nemohla uvěřit, že jí to sama připomněla... Jasmína se vážně chtěla v lázni utopit.

Když Lanski viděla, jak je Jasmína zarmoucená, že řekla něco špatně, vybuchla smíchy a pak elegantně napsala: „Tenhle důvod není špatný; zkusíme to.”

Jasmína se na Lanski omluvně podívala, ale Lanskina tvář byla plná odhodlání. Jasmína věděla, že nic její názor nezmění, takže nemělo smysl říkat něco dalšího, protože by to mohlo mít opačný účinek.

Ačkoli se nezdálo, že by se Jasmína chtěla dohadovat, Lanski dle jejího nervózního výrazu dokázala říct, že se cítí provinile. Aby jí zlepšila náladu, Lanski se podívala po Baolilongovi s myšlenkou, že si s ním budou hrát. Ale když se podívala, uvědomila si, že tam Baolilong stojí celý ztuhlý a nehrál si se svými hračkami.

„Baolilongu, co se děje? Voda je moc horká? Točí se ti hlava?” zeptala se Lanski ustaraně.

Baolilong otočil hlavu a jeho původně růžové oči teď byly temně rudé. Jak Lanski, tak Jasmína byly kvůli těm krvavě zbarveným duhovkám v šoku. Jasmína Baolilonga okamžitě popadla a zeptala se ustaraně: „Co se děje? Baolilongu, jsi v pořádku?”

„Pa...papa...”

Baolilong se zavrtal Jasmíně do náručí a bojácně se chvěl a v očích se mu sbíraly slzy. Kvůli jeho telepatickému spojení s Liolou vycítil, že je s ním něco velmi špatně: Liolovo srdce bylo plné bolesti a zoufalství a nepřímo to ovlivňovalo Baolilonga. Jelikož byl stále mladý, neměl ponětí, jak se vypořádat s tak intenzivními negativními pocity, takže neměl na výběr a měl tělo ztuhlé. Jen nedokázal potlačit to chvění.

„Baolilongu?” Jasmína v tom dítěti, co držela v náručí, cítila hrůzu. Věděla, že tohle nemohlo být prostě jen stýskání po otci. Baolilong ještě nikdy nevypadal tak vyděšený nebo možná že malý Baolilong ani nevěděl, jak být vyděšený.

Lanski věděla, že nemá smysl hádat. Najednou vyskočila z lázně a zakřičela na Jasmínu: „Já půjdu hledat Liolu! Ty se starej o Baolilonga.” Potom bez otočení vyběhla z koupelny.

Jasmína mohla akorát bezmocně přikývnout a ještě pevněji sevřít dítě v náručí s nadějí, že jeho strach zmírní. V duchu se modlila: Liolo, Liolo, prosím, nedělej zase problémy!
-------------------------------------------------

~ Naprosto nemožné, Liola je totiž jeden velký problém od přírody. ~ 

překlad: Tadomi

kontrola: Darvit

<Předchozí>...<Následující>