Kapitola 75 – Okouzlující rytířka
Cappuccino se pomalu plížil okrajem paláce, zády přilepený ke stěně. Zhluboka se nadechl, sebral veškerou svou kuráž a vykoukl zpoza rohu a pak se zase okamžitě stáhl. V panice zamával na Malého kulového bleska, co k němu v klidu přišel.
Malý kulový blesk na svého pána podivně zahlížel a pak se žertovně zeptal: „Co?”
Cappuccino řekl svým nejtišším hlasem, jakého byl schopen: „Pojď mi pomoct pátrat po překážkách.”
„Po jakých překážkách?” Malý kulový blesk pozvedl obočí.
„Však víš, takovou tu jednu, velmi roztomilou...” Navzdory tomu, že řekl slovo 'roztomilý', jeho tvář byla plná strachu.
„Velmi roztomilou?”
„S těma vodnatýma modrýma očima...”
„S modrýma očima?” Malý kulový blesk znovu pozvedl obočí. Ačkoli jakmile princ utrousil slovíčko 'roztomilá', velmi dobře věděl, o kom to mluví, ale nechtěl svému pánovi splnit přání.
Cappuccino nakonec bolestným hlasem dodal poslední nápovědu: „Taková ta, co neustále říká 'bratře' tím svým prosebným hlasem...”
S takhle obsáhlým popisem si Malý kulový blesk uvědomil, že už si nemůže hrát na mrtvého. V tom okamžiku si najednou všiml páru krémově bílých pramínků vlasů. Chvíli byl zticha, ale pak s tím zbytkem povinnosti a zodpovědnosti, co cítil ke svému pánovi, řekl: „To mluvíš o té dívce nad námi, co shlíží ze svého okna, jménem Lanski?”
Cappuccino najednou vzhlédl a byl v šoku, že v okně spatřil svou sestru, používající nejstrašlivější biologickou zbraň, co znal – své roztomilé modré oči. Ukřivděně se na něj dívala, zatímco Jasmína nevrle stála vedle ní. V náručí držela malého Baolilonga, co hluboce spal.
„Sestři, dobré ráno.” Když už se dostal až sem, Cappuccino neměl na výběr, musel se vzmužit a přinutit se k úsměvu, jak svou sestru zdravil, zatímco předstíral, jako kdyby svého draka nikdy nepožádal, aby zkoumal cestu před ním pro případné strašlivé překážky s modrýma očima.
Ačkoli Lanski věděla, že Cappuccino mluvil o ní, nezdálo se, že by ji divné chování jejího bratra nějak trápilo. Zeptala se s našpulenými rty: „Třetí bratře, kde je Liola?”
„Divné, já jsem třetí bratr, ale Liolu nenazýváš čtvrtým bratrem...” zamumlal Cappuccino, ale pak ho sestřelily dva roztomilé modré paprsky. Cappuccino jí musel roztřeseně odpovědět: „Šel na cvičiště, aby si vybral přímého rytíře, a pak nevím, kam šel. Pravděpodobně šel za otcem, nahlásit, že úkol úspěšně splnil.”
Lanski se zamračila, když slyšela, že Liola šel za otcem. Podívala se na Jasmínu po svém boku a uvědomila si, že se tváří stejně ustaraně. Nicméně bylo toho jen málo, co mohly dělat; Dračí císař nebyl člověk, kterému by se mohly postavit.
„Třetí bratře, popovídal sis s Liolou? Zjistil jsi něco, proč se takhle chová?” Lanski se znovu podívala dolů na Cappuccina a ustaraně se zeptala.
„Technicky... ano,” přinutil se Cappuccino k odpovědi, i když 9,5 věty z 10 mezi nimi pronesl on. Když uvážil Liolovy povětšinou jednoslovné odpovědi, Cappuccino nevěděl, jestli ho bratr slyšel nebo ne.
Jak to Lanski uslyšela, zdálo se, že se jí zvedla nálada. Honem se zeptala: „Takže víš, co se s Liolou stalo?”
Cappuccino si dřepl a koktavě odpověděl: „No, ano a ne, ale po pravdě řečeno my oba víme, že je pod něčí kontrolou, ne?”
Samozřejmě že to Lanski věděla, ale neustále se snažila sama sebe utěšit, že možná je její otec jen dočasně nešťastný... Ale za posledních pár dní se kvůli Liolovým změnám cítila bezmocná a Baolilong navíc neustále plakal a doufal, že jeho táta přijde a vezme jeho plačící tvář do rukou. Lanski se cítila velmi smutně a už si dál nemohla nic nalhávat.
Protáhla tvář. Už dále nemohla potlačit ten vroucí hněv ve svém srdci. Postavila se a s citem zakřičela: „Kdo ho ovládl? Proč to prostě neřekneš přímo? Všichni to ví, nejstarší bratr to ví, ty i já to víme; je to otec! Otec Liolu ovládl, ovládá svého vlastního syna!”
„Princezno Lanski, to neříkej!” Cappucino najednou změnil výraz a zakřičel vážně. Lanski nečekala, že by na ni její třetí bratr s tak lehkovážnou povahou najednou zakřičel. Najednou ztuhla a místo ní promluvila Jasmína:
„Vážně se ho tak moc bojíš? Tak moc, že dokonce ani nebudeš mluvit o pravdě, kterou všichni ví?”
Cappuccino na Jasmínu zahlížel a odpověděl s pochmurnou tváří: „Ty tomu nerozumíš!”
„To teda vážně ne!” Jasmína se od hněvu celá třásla a přitiskla si Baolilonga těsněji k tělu. „Nechápu, co to máte za rodinu. Děti se bojí svého otce a otec zraňuje vlastní dítě. A vy se navíc díváte, jak vašemu bratrovi ubližují, ale neodvážíte se postavit se k pomoci.”
Cappuccino najednou zkřivil tvář. Promluvil slovo od slova: „Takhle-nemluv!”
„Budu mluvit přesně takhle! Ty...”
„Slečno Jasmíno,” přerušil Jasmínu tiše Malý kulový blesk a pak klidně pokračoval: „Myslíš si, že tu nikdo další není, protože nikoho nevidíš, ale to nezbytně neznamená, že tu vážně nikdo není.”
Jasmína se odmlčela a hlavou jí proletěla děsivá myšlenka. Pomalu se posadila a stáhla s sebou i Lanski. Po několika hlubokých nádeších nakonec řekla: Promiň, snědly jsme něco špatného a jsme kvůli tomu ve špatné náladě, takže jsme řekly spoustu nesmyslů.”
„Vááážně?” protáhl Cappuccino jako nějaký mizera. „Já myslím, že to je proto, že tu je 'tamto'. Slyšel jsem, že ve dnech, kdy dívky ztrácejí krev, jsou vždycky náladové.”
Ačkoli Jasmína věděla, že se Cappuccino pravděpodobně snažil změnit téma, neměla náladu na žerty. Odsekla: „Zmizni!”
Cappuccino, jenž se i se svými dobrými úmysly setkal s opozicí, se dotkl svého nosu a rychle odešel i s Malým kulovým bleskem.
Jasmína se ustaraně podívala po Lanski a přemýšlela, jak zareaguje na to, co zrovna zjistily. Věřila, že Lanski slyšela ten druhý význam ve slovech Malého kulového bleska. Možná... že Dračí císař vždycky věděl, co jeho děti dělají. Pokud zjistí, že chtěli jít proti němu, skončí stejně jako Liola? Jak o tom Jasmína přemýšlela, cítila, jak jí běhá mráz po zádech. Vážně nemohla uvěřit, že by otec proměnil své vlastní děti na takové chladné stroje.
Lanski silou stiskla rty k sobě. Jak viděla Cappuccinovu vážnou tvář, konečně si uvědomila, že ona sama možná byla až příliš naivní. Začala přemýšlet o věcech, o kterých nikdy do teď nepochybovala, a myslí jí probíhalo mnoho věcí.
Až do teď si to neuvědomila; pochybovala o mnoha věcech, ale kvůli strachu z pravdy ty pochyby nevědomky zahrabala hluboko ve svém srdci a sama sobě lhala. Ale teď ty pochyby vyšly na světlo. Lanski se začala nekontrolovatelně třást. Objala se pažemi, ale ať dělala, co chtěla, nedokázala ze svého srdce vyhnat ten chladný pocit.
Jasmína si nemohla pomoct a zatřásla Lanski za rameno. Lanski se stále okusovala ret a její tvář byla plná váhání a rozporu. Nakonec si chtěla najít nějakou útěchu; otočila se a zeptala se Jasmíny s hořkým úsměvem: „Jas... jak si myslíš, že zemřel můj druhý bratr?”
„Zabil ho Miluo!” odpověděla Jasmína skoro bez rozmyslu.
„Ale...”
Lanski nečekala, že Jasmína odpoví bez zaváhání. Myslela si, že Jasmína neznala pravdu. Když chtěla své myšlenky vyjádřit slovy, Jasmína ji najednou objala a řekla hlasem, který i když se třásl, byl plný jistoty: „Zabil ho Miluo, zabil ho Miluo, musí to tak být...”
Lanski cítila, jak se Jasmína chvěje a uvědomila si, že její přítelkyně možná už znala pravdu o jejím otci, ale nevěděla jak to má říct, anebo to možná nikdy nemohla vyslovit. Se slzami v očích ji také objala a řekla, aniž by to dále zapírala: „Ano, zabil ho Miluo...”
„Ale Jasmíno, jsem vyděšená... bojím se, že Miluo zabije i Liolu.”
Jasmína najednou celá ztuhla. Když se znovu narovnala, její tvář byla stejně bledá jako ta Lanskina. Ty dvě se po sobě podívaly. Obě dvě na tváři té druhé viděly ještě silnější cit – plamen odhodlání někoho ochránit. Už nepotřebovaly žádná slova. Ty dvě, co spolu žily od dětství, už věděly, co si ta druhá myslela.
Po nějaké době se Lanski chovala, jako by se nic nestalo. Zamumlala: „Ach, no, asi jsem o tom až moc přemýšlela; Miluo přece nemůže Liolu zabít tady v paláci. Už o tom nepřemýšlejme. Je Baolilong vzhůru? Pojďme si dát něco k obědu.”
„Hm, nebo jinak až se vzbudí, bude zase křičet, že má hlad.” Jak se Jasmína dívala na roztomilou tvářičku spícího Baolilonga ve svém náručí, konečně se mírně usmála.
Jak Cappuccino hádal, Liola šel opravdu za svým otcem. Když od Dračího císaře obdržel rozkazy, šel zpět pro Yizhoua, aby se vrátil spolu s ním.
V sále Dračí císař seděl na trůnu a vedle něj stál jenom Idojin zahalený ve svém plášti. Dračí císař svýma fialovýma očima zíral na rytíře, kterého si vybral jeho nástupce. Po pravdě řečeno ho vlastně nezajímalo, jestli Liola měl přímého rytíře nebo ne. Jak už řekl Cappuccino, všichni rytíři museli poslouchat Dračího císaře, takže byl jen malý rozdíl v tom, jestli si přímého rytíře zvolil nebo ne.
Jen chtěl vidět, jaký typ člověka si Liola vybere, a tím zjistit, jestli byly Liolovy pocity naprosto pryč nebo ne.
Kromě „Zdravím, Vaše Veličenstvo” Yizhou neřekl vůbec nic, ale Dračí císař mohl z jeho chladných očí říct, že tenhle rytíř nebyl nějaký vášnivý, laskavý muž. Zdálo se, že je Dračí císař spokojený.
„Při jeho věku a odpovídající síle je to vskutku rytíř s potenciálem. Nicméně jeho současná síla nestačí. Synu, proč si nevybereš pár dalších mocnějších zlatých rytířů? Není lepší mít silné společníky?” Dračí císař byl ve skutečnosti velmi spokojený s Liolovým výběrem, ale chtěl to slyšet z jeho vlastních úst.
„Nepotřebuju je,” odpověděl Liola.
„Co nepotřebuješ?” Dračí císař se mírně usmál.
„Nepotřebuju společníky,” odpověděl Liola přímo.
„Ach... správně, nepotřebuješ společníky.” Úsměv Dračího císaře se rozšířil, ale jeho tón se změnil. Řekl: „Ale poslední dobou tě chci vyslat vykonat pár věcí a kdybys měl pár přímých rytířů, bylo by mnohem snazší svůj úkol splnit.”
Liola neodpověděl. Čekal na rozkaz Dračího císaře a ne jeho radu.
„Pomohl jsem ti vybrat rytíře, řekni mi, jestli jsi spokojený.”
Dračí císař samozřejmě věděl, že jeho nástupce nikdy neřekne, že není spokojený. A Liola opravdu nic neřekl a ani jeho výraz se nijak nezměnil. Místo něj to byl Yizhou, co vypadal mírně nešťastně.
V tu chvíli bylo od dveří do sálu slyšet kroky. Liola se neotočil, ale místo toho instinktivně posoudil sílu toho člověka podle jeho kroků po mramorové podlaze. Krok to byl pevný, ale nebyl to ten obvyklý zvuk jako od rytíře. Místo toho byly ostré, což naznačovalo, že ten člověk pravděpodobně není muž. Ten ostrý zvuk nesvědčil o tom, že by si cenila mrštnosti, protože to by byly její kroky tišší. Ten pevný krok dále napovídal, že to je rytíř zaměřující se na sílu.
Žena zaměřená na sílu, vyvodil si Liola. Ačkoli byl tenhle závěr trochu podivný; obyčejně měly ženy menší fyzickou sílu než muži, takže se většina zaměřovala na mrštnost. Lanski byla nejlepším příkladem. Ale Liola si nemyslel, že by byl jeho závěr chybný.
Ty kroky se zastavily přímo za Liolou. A pak bylo slyšet jemný a tichý hlas: „Zdravím, Vaše výsosti čtvrtý princi.”
Liola se otočil a přikývl. Jak Dračí císař předvídal, nezdálo se, že by nějak namítal. Zdálo se, že to Yizhou se nad pohledem na tu ženu pozastavil: tenhle rytíř byla žena a její vzhled se dal popsat jako vnadný. Její svůdné zelené oči byly úchvatné a vlnité vlasy jí dosahovaly k hrudi.
Jakmile zaznamenala, že se na ni Yizhou kouká, flirtovně naklonila hlavu ke straně a našpulila své ohnivě rudé rty. Před hrudí si hrála s pramínkem svých blonďatých vlasů, jak se snažila upoutat Yizhouovu pozornost do těch míst. Vypadalo to, že její bílé vnadné poprsí co nevidět vyskočí z hlubokého výstřihu její vestičky. Dokonce i chladný Yizhou se rozpačitě odvrátil, jak se snažil se nedívat.
„Hehe.” Když atraktivní rytířka viděla, jak se Yizhou odvrátil, začala se chichotat a v jejích zelených očích byl znát náznak škádlení.
Yizhou mírně naklonil hlavu, aby se podíval na Liolu. Byl zvědavý: jak čtvrtý princ, jenž byl ještě chladnější než on, zareaguje. Viděl, jak Liolovy oči přejely po celém těle rytířky.
Yizhouovi skoro vypadly oči z důlků, když Liola vlastně přišel až k ní a dotkl se jejích paží, pasu a stehen. Tenhle počin šokoval dokonce i samotnou rytířku. Podle toho, co vypátrala a co viděla, si myslela, že tenhle princ je člověk, co si od děvčat drží odstup.
Pak Liola sáhl vzad a chopil se jejích zbraní, co měla na zádech: dvě sekyry, 1,5 krát delší než člověk a 3 krát širší než Liola. Elegantně jimi protočil v rukách. Ty sekyry vypadaly nesmírně těžce a jakýkoli přihlížející by se pravděpodobně bál, jestli si Liola nezlomí své útlé paže. Ale on s nimi snadno máchal kolem sebe, přikývl a pak je vrátil zpět rytířce.
Rytířka svoje sekyry s překvapením přijala oběma rukama. Věděla, že rytíři, co se nezaměřovali na sílu, ty obrovské sekyry nedokázali ani zvednout. Nečekala, že by jimi tenhle útlý princ dokázal tak snadno máchat jednou rukou, jako kdyby to byly jenom tenké meče. Rytířka zamrkala a okamžitě pochopila, že následník trůnu rozhodně není člověk, s kterým by si měla jen tak zahrávat.
„Co myslíš?” Dračí císař na počiny svého nástupce zvědavě hleděl.
Liola přikývl. „Silné paže a stehna a ohebný pas. Její celková síla je přijatelná.”
Takže se rytířky dotýkal, aby zhodnotil její svaly, uvědomil si Yizhou najednou. Po pravdě řečeno, tohle vysvětlení bylo mnohem uvěřitelnější, než aby s ní ledová kostka čtvrtý princ flirtoval.
„Přijatelná?” Zdálo se, že to rytířku naštvalo, a její původně jemný hlas začal stoupat. „Omlouvám se, princi, vaše výsosti, ačkoli bych se neodvážila říct, že jsem srovnatelná s Paladinem nebo Temný rytířem, ale troufám si říct, že rytíři, co jsou silnější než já, by se dali spočítat na prstech dvou rukou. Moje síla je jenom přijatelná?” řekla posměšně.
Liola na její otázku neodpověděl. Pro něj existovalo jenom pár lidí, kterým musel odpovídat, a tahle rytířka, která se měla stát jeho podřízenou, mezi ně rozhodně nepatřila.
Rytířka Flower toho vlastně litovala hned, co ta slova vyřkla. Ten člověk před ní byl každopádně následník trůnu, budoucí Dračí císař, a její přímý nadřízený. Nemohla si dovolit takového člověka rozčílit, takže to musela rychle napravit. Flower nasadila koketní úsměv. „Ale princovo poučení bylo správné. Budu víc trénovat. Jak by mohl být přímý rytíř následníka trůnu slabší než Paladin nebo Temný rytíř?”
Flower to ze sebe vykoktala, ale její oči neopomněly sledovat, jak Liola zareaguje. Ale jeho výraz se od jejího příchodu ani trochu nezměnil. Vážně nedokázala říct, jestli je naštvaný nebo ne. Mohl by tenhle člověk být ledová kostka? Pomyslela si naštvaně.
„To stačí, Flower.” Dračí císař mávl rukou, aby ji zastavil, a řekl Liolovi: „Jelikož si myslíš, že není špatná, tak si ji vezmi jako přímého rytíře. Dva rytíře se pořád zdají málo...” přemýšlel Dračí císař.
V té chvíli Idojin ve svém hábitu o krok postoupil a něco Dračímu císaři pošeptal. Dračí císař naklonil hlavu, jak poslouchal, a pak se usmál. „Vážně je tu taková náhoda?”
„Yizhou,” řekl Dračí císař najednou tiše.
Yizhou se trochu zatřásl, postoupil o krok kupředu a odpověděl: „Ano, pane.”
„Máš dvojče mága?”
„Ano,” řekl Yizhou a pohledem zabrousil k Idojinovi, „můj bratr je učedník mistra Idojina.”
Dračí císař se spokojeně usmál. „Tak je rozhodnuto, Yiyu se také stane přímým podřízeným mého nástupce.”
„Děkuji, Vaše Veličenstvo.” Yizhou přikývl. To pro něj byla dobrá zpráva. Byl zvyklý bojovat spolu s Yiyuem a dalo se říct, že jejich kombinovaná moc byla dvojnásobná než jeho vlastní. Tohle bylo pro Yizhoua vskutku užitečné, neboť sice byl přímým rytířem následníka trůnu, ale měl jenom stříbrný řád.
„Tak můžete všichni odejít. Synu, ty prozatím zůstaň, mám pro tebe úkol.”
Dva rytíři Dračímu císaři a jeho nástupci zasalutovali a pak v tichosti odešli.
Jakmile vykročili ze sálu, Flower si začala stěžovat: „Co to kruci? Je to vážně princ? Je to velká ledová kostka. Třetí princ je mnohem zajímavější.”
Yizhou zůstal zticha, ale na mysl mu vyvstala stejná otázka. Když Liolu viděl naposledy, byl chladný, ale přesto ne tak mrazivě jako teď. Navíc se přátelil s několika studenty z Aklanské akademie, ale teď byl pořád sám.
„Ani na pozdravy nereaguje, vypadá to, že náš čekají strašlivé dny. Původně jsem slyšela, že následník trůnu vypadá super, a byla jsem šťastná.” Flower nespokojeně našpulila rty.
Yizhou přemýšlel, jak tu novinku sdělit svému bratrovi. Co se týkalo stížností jeho kolegyně, ty šly jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ani se neobtěžoval se po ní podívat. Otočil krok a zrovna chtěl odejít, když...
Bum! Po tom obrovském hluku se Yizhouovi rozšířily oči. Podíval se na svou pravou nohu, kterou vykročil. Zhruba centimetr od jeho prstů do země narazila obrovská sekyra a vytvořila kráter zhruba deset metrů dlouhý a pět metrů široký a jeho hloubka se nedala určit.
Yizhou pomalu zvedl oči od kráteru. Tu sekyru držela paže plná svalů s naběhlými žílami. Flower pomalu zvedla hlavu; na její původně svůdné tváři teď měla na čele dvě naběhlé žíly. Její nádherné vodově modré oči pod obočím teď vypadaly jako dva kotlíky vroucí vody!
Yizhouovy oči se najednou zvětšily do dvojnásobné velikosti. Celé jeho tělo ztuhlo, jak se podíval na svou kolegyni, která začala být najednou nepřátelská.
Flower zvedla svůj ukazovák a zahýbala s ním; se svýma divokýma, nebezpečnýma očima řekla: „Nikdy znovu mě neignoruj.”
Yizhou přemožený jejím impozantním chováním se nemohl pohnout a musel přikývnout. Musel uznat porážku před někým s větší silou; nechtěl být pokusným králíkem k tomu, aby zjistil, jak přesně je silná ta žilami naběhlá paže.
Flower použila svých silných paží, aby si sekyry založila zpět na záda. Rukama si přetřela tváře a když zvedla hlavu, byla to zase její svůdná tvář. Jeden pramínek vlasů si natáčela na prst a tak nějak nešťastně si stěžovala: „Taková otrava! Vlasy mám celé rozcuchané! Ach, ale možná, že rozcuchaný vzhled vypadá ještě víc sexy. Zhouzhou, co myslíš?”
„Ano...” Yizhouovi trochu zacukalo v koutcích a pěst zaťal o něco silněji. Ještě nikdy neslyšel, aby ho někdo oslovil takhle. Ale jak měl oči upřené na kráteru na zemi, najednou pěst uvolnil.
„Aaa, nemám rozmazaný make-up?”
„Ne...”
„Ach, ach, taková otrava, prsa mám příliš velká a zip se mi rozevírá. Zhouzhou, pomoz mi ho zapnout~”
„...”
Yizhou se díval, jak se k němu Flower bez výhrad otočila zády. Najednou si pomyslel, že to možná on a jeho bratr od teď budou mít příšerné dny.
Dračí císař se podíval na svého nástupce, co před ním tiše stál. Liolovo nedávné počínání ho celkem uspokojilo. Během své rytířské zkoušky ukázal sílu, která vlastně překonala očekávání Dračího císaře. Ta chladná, strašlivá přítomnost se k císaři velmi hodila. Ačkoli byl trochu nepřátelský, což byla trochu nevýhoda v tom, aby si získal věrnost rytířů. Ale na tom nezáleželo, protože až podědí srdce Dračího císaře, Liola se nakonec změní.
Teď už zbývala jenom jedna věc: naprosto zpřetrhat Liolova pouta s jeho společníky!
Dračí císař už měl plán. Mírně se usmál a řekl: „Synu, jsi obeznámený s bitevní situací na Aklanském kontinentu?”
Liola pomalu zatřásl hlavou. Dračí císař mu neřekl, aby věnoval pozornost válce na severním kontinentu. A Liola si toho přirozeně nevšímal, a proto nic nevěděl.
„Miluo už dovedl subdraky k útoku na Aklan. Jejich válečná trasa byla úspěšná a už se téměř dostali na místo, kde přebývá Quisi,” uvažoval Dračí císař, zatímco koutkem oka pozoroval svého nástupce. Nezdálo se, že by se Liola choval, že by ho to nějak trápilo. Dračí císař spokojeně pokračoval: „Sice jsme zaslechli zkazky, že Quisi není schopen se ubránit a má v plánu ustoupit, ale já nevěřím, že Quisi měl jen tak sporé síly.”
„I když jsme ho zahnali takhle do úzkých, pořád není ochoten ukázat svou skutečnou moc. Tenhle člověk je vážně mnohem komplikovanější, než jsem si myslel...” Dračí císař se usmál, ale jeho úsměv byl mrazivý. „Je to protivník mě hoden, jenž mě stovky let zadržoval.”
Dračí císař zlehka řekl: „Mám pocit, že je příliš nebezpečný.”
Liolova tvář byla prosta emocí, ale teď se jeho oči blýskaly studeným světlem. Jak byl dlouho vrahem, jeho instinkty mu říkaly, že mu Dračí císař už úkol dal. Liola přímo odpověděl: „Rozumím.”
„Zpomal, můj chápající synu.” Fialové oči Dračího císaře se prohloubily a ztmavly, na tváři se mu objevil úsměv a on slovo od slova řekl: „Tentokrát půjdu sám, abych se tohoto nebezpečného faktoru zbavil.”
Pak se Dračí císař mírně naklonil k Idojinovi a řekl: „Idojine, je všechno připravené?”
„Ano, Vaše veličenstvo.” Idojin se mírně uklonil a pak vytáhl hůl na jednom konci ozdobenou obrovským drahokamem. Začal odříkávat nějaké tajemné zaříkadlo. Ve vzduchu začal zvonit magický kruh a světlo bylo jasnější a jasnější. I velikost toho kruhu nakonec narostla z velikosti pěsti až na velikost člověka. A světlo zjemnělo, už nebylo tak oslepující.
„Jdi dovnitř, synu, a pomoz svému otci zbavit se kohokoli, kdo by mi mohl být hrozbou.” Dračí císař v klidu stál a jeho štíhlý, dlouhý prst ukázal přímo na magický kruh. Jak dal svému synu rozkaz zabít, usmál se.
Liolův výraz byl chladný jako vždycky. Elegantně vytáhl Zlomené stříbro a se známým otočením zbraň v tichosti vytasil. Zlomené stříbro zářilo stříbrným světlem; zdálo se, že ta čepel je jako její pán naplněná pocitem chladu.
Se všemi ty léty výcviku tiše našlapující Liola vkročil do magického kruhu splnit úkol, který mu dal otec. Cílem tohoto úkolu bylo vrazit Zlomené stříbro do hrudi otce jeho společníka.
--------------------------------------------------------
~ Kdyby bylo po mém, rytířka Flower by se nazývala Květuška. V originále se nazývá Hua (nebo podobně, bo, jak tam mají ten rozsypaný čaj, dá se to vyložit několika způsoby a jak to autorka zamýšlela, jsem se nedopátrala, protože v čínštině nejsem zběhlá --> čti skoro vůbec jí nerozumím), v anglickém překladu to vzali jako Flower a do češtiny by to tedy bylo Květinka. Taky jsem nikde nenašla popis Flower, ale v čínštině je jeden takový zažitý fórek, že transvestiti - zvlášť takoví ti namakaní - si paradoxně dávají jméno Květinka. ~
Žádné komentáře:
Okomentovat