~ Dlouho se mi nechtělo a možná se mi zase dlouho nebude chtít, nu což... Ale minimálně tuhle knihu dokončím. ~
– Takže to vypadá, že to je král.
Když Sanshi spatřila, jak Taiki přitiskl hlavu blízko Gyousouových nohou, najednou si to uvědomila. Bylo jí velmi jasné, že Taiki ke Gyousouovi cítil jistý druh strachu, který nedokázal vyjádřit.
Taiki si teď už na Gyousoua zvykl a původně nikdy nebyl ten typ, co se stydí cizích lidí, takže se na tom nezdálo nic zvláštního. Co se týče přátelství, bylo jasné, že mu Risai byla blíž. A proto byla Sanshi celkem popletená, když Taiki tak moc trval na tom, že půjde najít Gyousoua.
Následovala Taikova ducha (v Sanshiných očích to byla vždycky zlatá záře) a pronásledovala jej až do Žlutého moře a jedna část její mysli přitom pochybovala.
Proč nedokázala běžícího Taikiho dohnat? Proč se Taiki najednou proměnil na kirina?
Možná že „vůle” byla nejlepším vysvětlením. Vůle Taikiho, jenž chtěl celým svým srdcem spatřit Gyousoua, mu s odhodláním dovolila odstranit jakékoli překážky, jež jej brzdily.
– Bylo to tím, že Taiki předtím váhal ve snaze vyhnout se Sanshinu dotyku, a proto se do té doby nemožná proměna stala možnou?
Otázkou bylo, proč Taiki projevoval intenzivní vůli, co se k němu tak moc nehodila, jen když se jednalo o Gyousoua?
Ten pocit, který v ostatních lidech vyvolávalo Taikiho vzezření, byl jako slabý, pasivní kirin. Ale z nějakého neznámého důvodu si Taiki jen velmi málo věřil. Někdy jeho přehnaná skromnost naopak způsobovala, že to lidé pociťovali jako nechuť k sobě samému.
Když kirin s takovou osobností ukáže svou silnou vůli, vždycky jej to spáruje s někým jako Gyousou. Pro Sanshi bylo prioritou Taikiho bezpečí bez ohledu na to, jaký význam mělo probuzením Taikiho síly vůle. Jak se vyhnul Sanshině ruce, jeho zkrocení toutetsua a proměnění ho na shireie a dokonce jeho první proměna.
Nebylo možné, aby Sanshi od začátku až do konce viděla důvody skryté za vším, co se stalo. Možná že se moc, kterou Taiki vládl, nedala vidět, nebo existovalo jiné lepší vysvětlení.
Potřebovala se jen skrýt, aby se snáze provázala s Taikiho stínem. Ať šel kamkoli, ona jej bude následovat. Objeví se, jedině když bude muset Taikiho zastavit. Sanshi v sobě nesla neoblomného ducha a s Gouranem skákala přes útesy. V předhůří hory Hou nebylo snadné dohnat jejího pána.
Teprve když spatřila tu scénu před svýma očima, tak to naprosto pochopila.
– Taiki musel jednat ze zoufalství.
Možná že neměl tak hluboké myšlenky a pocity. Ale tažen velkou silou, co dalece převyšovala jeho schopnosti, Taiki chtěl zoufale udělat to, k čemu vyrazil. --Všechno to bylo proto, že Gyousou byl král.
Sanshi sestoupila do kotliny a Taiki se otočil a podíval se na ni. Jeho tvář byla plná strachu, který nedokázal skrýt. Usmála se na něj a pak přiměla své vlastní tělo rozpustit do Taikiho stínu.
Pokud byl Gyousou král, proč se Taiki stále tvářil tak bojácně? Proč to trvalo tak dlouho, než věděl, že je Gyousou král? Měla plno otázek, ale jelikož už Taikiho dohnala, tak netrvala na žádné odpovědi. To bylo proto, že na tomto světě pro Sanshi neexistovalo nic důležitějšího než Taiki.
Gyousou a jeho lidé se vrátili na horu Hou a spatřili, že se bledé nyosen shromáždily před palácem Hoto.
„Taiki...! Všichni se k smrti báli!”
Když Youka viděla, že Gyousou Taikiho snesl z Keita, okamžitě k nim přispěchala. „Co se pro všechno na světě stalo? Proč se vrátil i pan Gyousou...?”
Gyousou se jenom usmál a neodpovídal. Sluhové po Gyousouově boku odpověděli místo něj: „Kou pronásledoval svého pána!”
Dav shromážděný kolem paláce Hoto to začal probírat a nakonec z toho vzniklo kolektivní jásání.
Youka viděla, jak se Gyousou usmívá od ucha k uchu a také že Taiki, jehož Gyousou přivedl zpět, se tvářil bázlivě.
„Svého pána... takže...” Youka poklekla na zem. „Je to tak, že došlo ke zjevení?”
Taiki jí nemohl odpovědět. Sluhové vedle za něj přisvědčili. Poté si vyslechli ještě přesvědčivější novinky.
„Už složil i přísahu.” To byl Sanshin hlas.
Youka překvapeně otevřela ústa. Rozšířily se jí oči a podívala se po Teiei. Ta s vážnou tváří přikývla a pak okamžitě poklekla. Položila ruce na zem a tváří se dotkla země; okolní nyosen to viděly a napodobily ji. „Blahopřejeme, pane Gyousou.”
Muž, jenž měl ruku položenou na Taikiho rameni, se usmál a přikývl.
Teiei zůstala ve své pozici a mírně rozechvělým hlasem pokračovala: „Ať žije král Tai a Tai-Taiho.”
– V tomto bodě už se Taikiho zločin nedal zvrátit.
Gyousou a jeho služebníci se velmi rychle přesunuli do paláce Houro. Gyousou bydlel v paláci Tankei, jenž byl blíže vnějšímu okraji.
Oblast, kde spočívá palác Houro, je velmi široká. Od dávných časů se tu volil šťastný den, v který se bude přijímat Vůle Nebes.
Od té chvíle se chování nyosen ke Gyousouovi naprosto změnilo. Považoval se za nadřízeného nyosen, stejně jako za Taikiho pána. Neexistovala žádná omluva pro nepohostinnost vůči jeho osobě.
Do paláce Tankei se dostavilo mnoho nyosen, aby Gyousouovi a jeho doprovodu sloužilo. Staraly se o každou jednotlivou potřebu jejich každodenního života, od okamžiku, kdy vstali, až do okamžiku, kdy šli spát. Byla to prostě dramatická změna.
Ještě nedávno když se Gyousou setkal s nyosen, tak se musel poklonit. Teď se role obrátily.
Teď nyosen musely Gyousouovi prokazovat naprostou zdvořilost. Pro Gyousoua už nebylo nezbytné úctu nyosen oplácet; to samé platilo i pro pána hory Hou. Momentálně když vyšel z paláce Houro, člověk, jenž byl ještě včera stejně starý přítel, se mu dnes musel poklonit až k zemi.
Gyousou zastával nejvyšší postavení.
„Blahopřeji, vaše veličenstvo.” Několik dní před zvoleným šťastným dnem konečně přišla Risai, aby mu poblahopřála.
„Jsi schopna vstát z postele a chodit?”
„Je mi velmi líto, že se kvůli mně trápíte, můj pane.” Risai se uklonila a sklonila hlavu a pak se obrátila na Taikiho. „Blahopřeji, Taiho.”
„Děkuji...” Taiki projevoval nedostatek energie, díky čemuž byla Risai trochu udivená.
„Odpusťte mi mou drzost, ale mohu se zeptat, jestli je Taiho v pořádku?”
Dítě se nervózně přinutilo k náznaku úsměvu. „Všechno je v pořádku... To jenom, že jak mě všichni oslovují jako Taiho, tak je to trochu divné...”
Risai se zasmála. „Věřím, že si na to velmi rychle zvyknete.”
„Ano...”
Risai se na mírně utrápeného Taikiho usmála a pak vzhlédla ke Gyousouovi. „Vlastně kromě blahopřání jsem se s vámi přišla i rozloučit.”
Gyousou stáhl obočí. „Odcházíš z hory?”
„Ano. Na jednu stranu mám pocit, že je na čase, abych se vrátila, takže sestoupím z hory s lidmi, co odjíždějí zítra.”
Gyousou přikývl. „To je dobře. Musíš se o sebe dobře starat. Až na to přijde, tak se zase setkáme v království Tai.”
„Ano. Děkuji vám za laskavost.”
Po krátkém setkání Taiki pozoroval, jak se Risai připravuje na odchod z paláce Tankei, a otočil se na Gyousoua a zeptal se: „Můžu madam Risai doprovodit?”
Gyousou se usmál.
„Jdi.” Jak domluvil, Gyousou najednou zvedl ruku. „Ach, Risai.”
„Ano?”
„Královská armáda postrádá jednoho generála. Co myslíš?”
Tváří v tvář Gyousouově nabídce se Risai klidně usmála. „Věřím, že jsou určitě další kandidáti, kteří se na tu pozici hodí mnohem lépe než já. V porovnání se zásluhami a osobnostmi každého generála mi toho hodně chybí. Věřím, že je spoustu vhodnějších kandidátů, které by můj pán měl být schopen povýšit.”
„Rozumím.” Gyousou se jen mírně usmál a očima naznačil, že Risai může odejít.
Poté, co se Risai uklonila a vyšla z paláce, Taiki šel za ní a dohnal ji.
„Madam Risai, nechceš být generálem Královské armády?” Taiki s Risai kráčel po úzkých stezkách mezi podivnými útesy.
„Není to tak, že bych nechtěla. Jen věřím, že by měli být další kandidáti, co jsou lepší než já. Ráda bych tu pozici dala ještě výjimečnějšímu člověku.”
„Madam Risai, ty jsi vážně skvělá,” zamumlal Taiki pro sebe.
Risai viděla, že se Taiki tváří utrápeně a starostlivě se zeptala: „Zdáš se velmi vyčerpaný. Trápí tě něco?”
„Ne.”
Ať se na to dívala, jak chtěla, nezdálo se to jako nic.
„Obtěžuje tě něco?” zeptala se Risai ještě jednou. Taiki zvedl hlavu a podíval se na Risai.
„Madam Risai, jsi šťastná, že to dopadlo tak, že je Gyousou král?”
Risai mrkla a pochopila, co Taikiho trápí. „Samozřejmě že jsem šťastná. Vzpomínáš si? Už dřív jsem ti řekla, že z pana Gyousoua by byl rozhodně výborný král...”
„Samozřejmě že si na to vzpomínám.”
„Kdyby to nebyl pan Gyousou, ale místo toho já, kdo by byl vybrán, nemyslím si, že bych sama sebe dokázala přesvědčit, že to je pravda. Stát se vládcem vlastního království, k tomu člověk potřebuje obdiv lidu a také jejich úctu z celého srdce. To je to, co skutečně dobrý vládce je. Zvolil sis správně. Za to ti děkuji.”
Taiki se chtěl usmát, ale nemohl.
„Kou, moc o tom nepřemýšlej. O vládci rozhodují Nebesa.”
Risaina slova útěchy byla jako ostrá bolest, co ho bodala do srdce.
„Taiho, proč vypadáš tak nešťastně?” zeptal se Gyousou, když viděl, že se Taiki vrátil do paláce, co vyprovodil Risai.
„To nic.”
„Zdálo se, že i Risai se cítila nejistě... Vždycky když se na tebe podívám, mám pocit, jako bych tě unesl.”
„Ne...”
Youka, jež stála stranou, se usmála. „Ale až Taiho odejde z hory Hou, tak tu bude velmi smutno, jako když byl ještě velmi malý a byl původně v Hourai. Pak pro něj nebylo snadné zvyknout si na život tady a teď bude muset zase odejít.”
Gyousou přikývl. Ale Youčina slova otřásla Taikiho srdcem. Ani nepomyslel na den, kdy bude muset odejít z hory Hou, a na nyosen. Gyousou pokýval Taikimu k sobě.
„...Když jsi byl v Hourai, jak ses jmenoval?” Taiki váhavě přistoupil ke Gyousouovi.
Gyousou se zasmál. „Všichni ti říkají Taiho. Bojím se, že žádat po tobě, aby ses ujal tak velké zodpovědnosti tak brzy, by mohlo být příliš. Pojď, řekni mi svoje jméno.”
„...Takasato Kaname.”
Na dlaň napsal znaky svého jména. Gyousou se zasmál. „Velmi dobré jméno. Jsi pro království Tai doslova 'důležitý'.” (pozn.: znak pro Kaname znamená 'důležitý'.)
Taiki zavřel oči.
„Tvoje příjmení je velmi zajímavé. Věděl jsi, že na hoře Hou je také kopec, co se jmenuje Kouri?” (pozn.: Takasato a Kouri se píše podobnými znaky.)
„Ne.”
„Říká se, že se na to místo vracejí duše mrtvých. Pokud ke znaku 'kou' přidáš radiálu trávy, pak je to jméno hory, kde přebývají mrtví. To znamení bude brzy dobré a ne nešťastné.”
„Mrtví...”
Gyousou pokýval hlavou k mumlajícímu Taikimu. „Shiki se konečně změnilo na seiki a mrtvé věci se konečně vracejí k živým věcem. Kouri, doufám, že království Tai přineseš příslib návratu života.”
Taiki v tichosti sklonil hlavu.
Pro člověka, co spáchal zločin, bylo tohle prostě neutuchající mučení. Ale nedokázal najít žádný způsob, jak by to mohl dostatečně odčinit.
Nastal ten šťastný den.
Když Youka přišla pro vykoupaného Taikiho, jenž byl oděn ve svém slavnostním oděvu, měla na sobě všechno černé.
Za dobrých časů se nosí černá; v neštěstí se nosí bílá. Taikimu bylo naprosto jasné, že tyhle zvyklosti jsou naprostým opakem zvyklostí v Hourai, ale ve svém vinou sžíraném srdci viděl ten černý oděv nyosen jako nějakou domněnku.
– Neměl pocit, že by tohle byl šťastný den.
Youka se poklonila až k zemi a řádně ho pozdravila. „Tai Taiho, nastal šťastný den.”
„Dobře...” Pro Taikiho to bylo, jako kdyby se měl zúčastnit pohřebního procesí.
Ustaraná Youka vzhlédla a zeptala se: „Co se děje? Nespalo se ti dobře?”
Taiki nebyl schopen odpovědět. Vůbec nespal.
Za okamžik měl s Gyousouem vystoupat na horu Hou. Tam počkají a obdrží Vůli Nebes a pak se Gyousou oficiálně stane králem. Se souhlasem Nebes.
…Je jisté, že se zjistí, že je podvodník.
Taiki si nebyl jistý, jak bude obřad probíhat. Jen věděl, že Nebesa mu ten zločin, co spáchal, rozhodně neodpustí.
Později se bude říkat, že Gyousou nebyl král, a Taiki bude odsouzen, protože křivě přísahal Gyousoovi, čímž ho učinil králem.
Nedokázal si představit, jaký trest jej čekal, ale tohle byla všechno Taikiho vina; Gyousou nic z toho nezpůsobil. Měl v plánu ve správný okamžik přijmout zodpovědnost za všechny své přečiny. Nebylo třeba, aby jej soudili.
S myslí plnou takových myšlenek rozhodně neměl jak usnout.
Youka se na Taikiho upřeně dívala a natáhla k němu ruce, zatímco klečela na podlaze. Taiki v tichosti přišel k Youce.
Youka se mu jemně probrala vlasy. „Pořád jsou příliš krátké...”
„Ano?”
„Ano. Nemysli si, že my nyosen jsme si toho nevšimly. Není snadné proměnit se na tak nádherného kirina. Je škoda, že nemáš dostatečně dlouhou hřívu...”
Taiki pochopil, že Youka mluvila o jeho proměně a nemohl si pomoct a přikývl. „Viděla jsi to jasně?”
Tu noc, kdy se proměnil, nemyslel na to, aby se nyosen pořádně ukázal – jak nyosen, tak on kdysi očekávali jeho proměnu.
„Ano, byla jsem velmi ráda.” Youka Taikiho opatrně pohladila po vlasech. „Pan Gyousou je král, na kterého se můžeš spolehnout. Díky tomu jsem ještě šťastnější.”
„Šťastnější...?”
Youka zamrkala. „Samozřejmě. Bude... tu trochu smutno.”
Youka byla Taikimu nejbližší a byla k němu nejlaskavější. Věnovala mu tolik zájmu a soucitu.
„...Youko.” Taiki Youku, co klečela na zemi, objal.
– Mohlo by tohle být rozloučení?
„Taiki, musíš na sebe dávat pozor.”
Omlouvám se... řekl Taiki potají v duchu.
Od té doby, co přišel na horu Hou, mu bylo neustále líto, čím si nyosen kvůli němu procházely. Nebyl schopen se proměnit; nebyl schopen zkrotit shireie; ani nemluvě o té jeho příšerné zradě.
Jak by to bylo úžasné, kdyby to celé mohl začít znovu od začátku? Bylo by skvělé, kdyby Gyousoua jen poslušně vyprovodil z hory.
Kdyby se to tak stalo, tak by se necítil tak provinile a nemusel by odejít z hory Hou. Taky by to bylo jako dřív: jít spát za Youčina zpívání, jíst spolu se všemi nyosen, toulat se se Sanshi po cestičkách bludiště – pravděpodobně by dál mohl žít svým předešlým životem.
Youka Taikiho zlehka pohladila po zádech a pak ho vtáhla do náručí.
„Už je skoro čas. Měli bychom jít.”
Vzaly Taikiho do paláce Untei na severní straně paláce Houro, na úpatí jednoho útesu.
Uvnitř paláce byla obrovská karmínová brána. Když Taiki neměl co dělat, tak se často procházel různými paláci a prohlížel si je. Vzpomínal si, že když minule viděl tu bránu otevřenou, byla za ním zelená skalní stěna. Teď se místo stěny objevilo schodiště.
To schodiště vypadalo, jako by bylo vyrobené z křišťálu a zespodu jím prosvítalo světlo a rozjasňovalo jeho okolí. Na tom nezvyklém schodišti seděl pták podobný vráně a očekával příchod Gyousoua a Taikiho.
Nyosen byly v řadách pokloněné tváří k zemi.
Gyokuyou se hluboce poklonila Gyousouovi a Taikimu, jak mířili k bráně.
„Ať žije král a Taiho.”
Gyousou a Taiho tu úklonu oplatili.
Pták je pobídl kupředu, takže Gyousou vykročil na schodiště a záda mu okamžitě ztuhla. V tom okamžiku byl Taiki tak vyděšený, že mu vyprchala barva z tváře, a myslel si, že Gyousoua stihl trest. Zadržel dech a sledoval, co se bude dít dál. Zjistil, že se nestalo nic neobvyklého. Gyousou pokračoval dál po schodech.
Teprve když i Taiki vykročil na schodiště, pochopil, proč Gyousou najednou tak ztuhl.
– Bylo to, jako by mu tělem protékal elektrický proud.
Proud protékal od plosek jeho nohou k vršku hlavy a hluboce se Taikimu otiskl do mysli: „Říká se, že na Začátku bylo Devět Států a Čtyři Barbarství. Prostý Lid neznal Řád. Syn Nebes Řád znal, ale zesměšnil jej a nectil jej. Zavrhl Vůli Nebes a Země, zanedbal Cestu Shovívavosti a nesmírně nedbal na Zákon a Poslušnost. Pokaždé, když se dým vznesl větrem, plenění války se rozšířilo široko daleko a všechny kouty světa pokryl popel. Lidé a koně pomřeli a proud krve vymlel řeky.”
„V této době byl Tentei zarmoucen, neboť nemohl nalézt cestu k řešení, které by je dovedlo k řádu. Lidé se oddali nemravným hlasům a sobecky se bavili.”
„Tentei naříkal a seslal na zem Rozřešení: Nyní zcela zničím Devět Států a Čtyři Barbarství a vrátím se do minulosti stvořitele. Po stvoření světa nastane Řád. Po začátku věcí tu bude Zákon a Poslušnost.”
Bylo to, jako by jej někdo naváděl, a znovu postoupil o schod výš.
„Tentei stvořil Třináct Království. Království uprostřed bylo Žluté moře a hora Hou a požádal Ouba, aby toto místo chránil.”
„Zbývajících Dvanáct Království rozdělil vládcům a každému udělil větev, jež byla základem království.”
„Na té větvi byl had, jenž držel Oblohu. Na té větvi byly tři plody. Jeden plod odpadl a z něj se stal trůn. Jeden plod odpadl a z něj se stala země. Jeden plod odpadl a z něj se stal lid. Větev se pak proměnila na nefritový štětec. To bylo stvoření.”
Nebyl čas přemýšlet o smyslu těch věcí.
„Existuje jeden základní princip. Světu musí vládnout Cesta Shovívavosti. Lid nesmí být utiskován, nesmí propuknout válka, daně nesmí být přísné, stejně jako zákony. Lidé se nesmí obětovat, lidé se nesmí otročit, veřejná půda se nesmí konfiskovat. Porušení tohoto je neomluvitelné. Držte se Cesty a ctěte ctnost. Mír a zdraví lidu je štěstím království.”
Každým krokem, co udělal, se vypsaly nové informace.
„Tohle není nic víc než Povinnost Syna Nebes. Povinnost premiéra. Rozvoj světa, rozvoj království, rozvoj systému. Co je Cestou Shovívavosti, co jsou rituály. Co se musí dělat, co se nesmí dělat. Co se musí ustanovit, co se nesmí ustanovit.”
Kráčel po schodech vzhůru, jako kdyby k nim byl přilepený, a když se vzpamatoval, stál Taiki ve slunečním světle. Okamžitě slyšel, jak se za nimi rudá brána zavřela.
Ti dva už stáli na vrcholu schodiště. Oči bílého ptáka, jenž je sledoval, se ve slunečním světle třpytily.
Jak se ozval tichý zvuk zavřených dveří, Taikimu se vrátil sluch.
Nejdříve k němu dolehl zvuk vln. Honem se kolem sebe rozhlédl a před jeho očima se rozkládal nekonečný oceán.
„Moře mraků...” Teprve teď to Taiki pochopil. Moře mraků na obloze oddělovalo nebesa od světa.
Za Taikim na malém ostrovu, kde byl, stála malá svatyně. Rudé dveře svatyně se potichu zavřely. Před Taikim byly kamenné schody, co vedly k velkému chrámu. Kolem ostrova v dálce matně viděl malé ostrůvky, co vypadaly jako nehybné lotosové květy uprostřed rozbouřených moří.
Pak nějak věděl, jak postupovat. Vešel do chrámu a zapálil vonnou tyčinku pro Seioubo a Tenteie. Gyousou odpřísáhl, že uposlechne Cestu a bude se držet Ctnosti. Poté se objevil Genbu a vedl je přes moře mraků do paláce Hakkei v Kouki, v hlavním městě království Tai.
Taiki byl ohromený. Věděl, že je určitě bledý.
– Už to skončilo.
Taiki si myslel, že se bude konat nějaký obřad a že jeho lež bude odhalena, čímž dojde trestu. Předpokládal, že ať už to bude jakékoli, bude mít příležitost přiznat své provinění. Ani ho nenapadlo, že žádný obřad nebude.
Takzvané přijetí Boží Vůle bylo vystoupání po průhledných schodech a porozumění Tenteiových ideí a smyslů.
Teď měl Taiki pocit, že jeho zločin ještě víc ztěžkl.
Neměl příležitost svou chybu odčinit. Na druhou stranu Taiki pochopil významnost vládce.
Jeho povinnosti byly nesmírně důležité. Vládce nevládl jenom království; existoval, aby království ochránil. Vládce musel udržovat světlo a temnotu svého království v rovnováze a posuzovat osm diagramů. Vládcovo vedení a chování ovlivní směr osudu jeho království.
Taiki vzhlédl ke svému pánu, jenž v tichosti a zamyšlení sledoval moře mraků.
Samotná existence vládce chránila království a umožňovala lidem žít v míru.
Taikimu se najednou zatočila hlava.
– Jaký osud čeká království Tai pod vládou tohoto falešného krále?
Taikiho srdce zaplavila lítost a zoufalství, jak sledoval Gyousoua skládat přísahu.
– Přesně v tom okamžiku...
Království Tai se nachází v severovýchodní části světa. V jeho hlavním městě na vrcholu hory Kouki stál palác Hakkei. Uvnitř toho paláce stál palác Nisei, z něhož se ozval zvuk.
Palác Nisei je malý palác, v němž žil pán toho paláce spolu s deseti služebníky, kteří se starali o každodenní potřeby svého pána.
Uvnitř paláce Nisei se najednou ozval zvuk. Ten zvuk vzešel od pána toho paláce: Hakuchiho, bílého bažanta.
„Bílý bažant zazpíval!” Jeden ze služebnictva byl radostí bez sebe, jak vykřikl, zatímco vyběhl z paláce ven. „Poprvé zazpíval!”
Hlas toho služebníka se donesl všude a způsobil velký poprask. Zanedlouho se radoval celý královský palác.
Za celý svůj život Bílý bažant zazpíval jenom dvakrát a ty dva trylky představovaly dva různé významy. Kvůli tomu se Bílému bažantovi také říkalo Nisei, Dva Trylky.
Poprvé se tomu říká „První trylek” a podruhé „Druhý trylek”. Bílý bažant, jenž odzpíval svou druhou píseň, okamžitě na místě umíral; tudíž se Druhému trylku také říkalo „Konečný trylek”.
První trylek je Sokui, nástup na trůn. Druhý trylek je Hougyo, smrt vládce. Bílý bažant zasvětil celý svůj život těmto dvěma trylkům.
Bílý bažant paláce Hakkei se zrodil před deseti lety. Až do dneška ještě nezazpíval.
– Takže jinak řečeno, toto byl jeho První trylek.
„Bílý bažant zazpíval! Odzpíval První trylek!”
Rozneslo se to od obytných komnat Vnitřního paláce až do vládnoucích kanceláří Vnějšího paláce. Nebylo jediné místo, kde by nezazníval radostný křik.
„Král Tai nastoupil na trůn!”
V tom samém okamžiku v Gyoutenu, hlavním městě východního království Kei, dostal tu zprávu i palác Kinpa.
„Otevřete bránu v paláci Godou!”
Jak to Keiki zaslechl, zvedl hlavu.
Zatímco ležel na podlaze, zvedl hlavu; královna Kei, jež původně naslouchala Keikiho hlášení od Rokkanu šesti ministrů, také zvědavě vzhlédla.
Dvorní dáma nervózně otevřela okno.
V okamžiku oknem dovnitř vletěl pták a posadil se na zlatou větévku v místnosti.
„Bílý bažant zazpíval!”
Pán paláce Gudou byl Hou, fénix sameček. Jak Hou, tak Ou, fénix samička, žili v paláci Gudou. Hou dokázal komunikovat s Houy z jiných království a Ou zazpívala, když se v jiných královstvích stalo něco důležitého.
Ou hlasitě zazpívala: „V království Tai zazněl První trylek. Král Tai nastoupil na trůn.”
Keiki se na Ou neochvějně díval a na tváři se mu objevil ten nejnepatrnější úsměv.
Královna Kei Jokaku spatřila kirina svého království se usmát, což bylo velmi vzácné a ohromilo ji to.
Poté, co se udály tyto události, Youka stojící na úzkých stezičkách paláce Houro vzhlédla k obloze.
Na jasně modré obloze z vrcholku hory Hou na severovýchodě viděla obrys šťastných oblak. To jenom, že Youka nevěděla, že to je ve skutečnosti stopa, kterou za sebou zanechával Genbu, jak brázdil mořem mraků.
Youka zírala na ty mraky, ztracená ve vlastních myšlenkách, zatímco pár nyosen po jejím boku dělaly to samé a sledovaly oblohu.
„Taiki...” Nikdy ji nenapadlo, že je jejich milované dítě opustí tak brzy.
Že jejich slavnostní období bylo tak krátké, bylo trochu smutné, neboť na horu Hou přicházelo smutné období.
– Mohlo by trvat velmi dlouho, než vyroste nový plod kirina.
Kapitola 11
– Takže to vypadá, že to je král.
Když Sanshi spatřila, jak Taiki přitiskl hlavu blízko Gyousouových nohou, najednou si to uvědomila. Bylo jí velmi jasné, že Taiki ke Gyousouovi cítil jistý druh strachu, který nedokázal vyjádřit.
Taiki si teď už na Gyousoua zvykl a původně nikdy nebyl ten typ, co se stydí cizích lidí, takže se na tom nezdálo nic zvláštního. Co se týče přátelství, bylo jasné, že mu Risai byla blíž. A proto byla Sanshi celkem popletená, když Taiki tak moc trval na tom, že půjde najít Gyousoua.
Následovala Taikova ducha (v Sanshiných očích to byla vždycky zlatá záře) a pronásledovala jej až do Žlutého moře a jedna část její mysli přitom pochybovala.
Proč nedokázala běžícího Taikiho dohnat? Proč se Taiki najednou proměnil na kirina?
Možná že „vůle” byla nejlepším vysvětlením. Vůle Taikiho, jenž chtěl celým svým srdcem spatřit Gyousoua, mu s odhodláním dovolila odstranit jakékoli překážky, jež jej brzdily.
– Bylo to tím, že Taiki předtím váhal ve snaze vyhnout se Sanshinu dotyku, a proto se do té doby nemožná proměna stala možnou?
Otázkou bylo, proč Taiki projevoval intenzivní vůli, co se k němu tak moc nehodila, jen když se jednalo o Gyousoua?
Ten pocit, který v ostatních lidech vyvolávalo Taikiho vzezření, byl jako slabý, pasivní kirin. Ale z nějakého neznámého důvodu si Taiki jen velmi málo věřil. Někdy jeho přehnaná skromnost naopak způsobovala, že to lidé pociťovali jako nechuť k sobě samému.
Když kirin s takovou osobností ukáže svou silnou vůli, vždycky jej to spáruje s někým jako Gyousou. Pro Sanshi bylo prioritou Taikiho bezpečí bez ohledu na to, jaký význam mělo probuzením Taikiho síly vůle. Jak se vyhnul Sanshině ruce, jeho zkrocení toutetsua a proměnění ho na shireie a dokonce jeho první proměna.
Nebylo možné, aby Sanshi od začátku až do konce viděla důvody skryté za vším, co se stalo. Možná že se moc, kterou Taiki vládl, nedala vidět, nebo existovalo jiné lepší vysvětlení.
Potřebovala se jen skrýt, aby se snáze provázala s Taikiho stínem. Ať šel kamkoli, ona jej bude následovat. Objeví se, jedině když bude muset Taikiho zastavit. Sanshi v sobě nesla neoblomného ducha a s Gouranem skákala přes útesy. V předhůří hory Hou nebylo snadné dohnat jejího pána.
Teprve když spatřila tu scénu před svýma očima, tak to naprosto pochopila.
– Taiki musel jednat ze zoufalství.
Možná že neměl tak hluboké myšlenky a pocity. Ale tažen velkou silou, co dalece převyšovala jeho schopnosti, Taiki chtěl zoufale udělat to, k čemu vyrazil. --Všechno to bylo proto, že Gyousou byl král.
Sanshi sestoupila do kotliny a Taiki se otočil a podíval se na ni. Jeho tvář byla plná strachu, který nedokázal skrýt. Usmála se na něj a pak přiměla své vlastní tělo rozpustit do Taikiho stínu.
Pokud byl Gyousou král, proč se Taiki stále tvářil tak bojácně? Proč to trvalo tak dlouho, než věděl, že je Gyousou král? Měla plno otázek, ale jelikož už Taikiho dohnala, tak netrvala na žádné odpovědi. To bylo proto, že na tomto světě pro Sanshi neexistovalo nic důležitějšího než Taiki.
Gyousou a jeho lidé se vrátili na horu Hou a spatřili, že se bledé nyosen shromáždily před palácem Hoto.
„Taiki...! Všichni se k smrti báli!”
Když Youka viděla, že Gyousou Taikiho snesl z Keita, okamžitě k nim přispěchala. „Co se pro všechno na světě stalo? Proč se vrátil i pan Gyousou...?”
Gyousou se jenom usmál a neodpovídal. Sluhové po Gyousouově boku odpověděli místo něj: „Kou pronásledoval svého pána!”
Dav shromážděný kolem paláce Hoto to začal probírat a nakonec z toho vzniklo kolektivní jásání.
Youka viděla, jak se Gyousou usmívá od ucha k uchu a také že Taiki, jehož Gyousou přivedl zpět, se tvářil bázlivě.
„Svého pána... takže...” Youka poklekla na zem. „Je to tak, že došlo ke zjevení?”
Taiki jí nemohl odpovědět. Sluhové vedle za něj přisvědčili. Poté si vyslechli ještě přesvědčivější novinky.
„Už složil i přísahu.” To byl Sanshin hlas.
Youka překvapeně otevřela ústa. Rozšířily se jí oči a podívala se po Teiei. Ta s vážnou tváří přikývla a pak okamžitě poklekla. Položila ruce na zem a tváří se dotkla země; okolní nyosen to viděly a napodobily ji. „Blahopřejeme, pane Gyousou.”
Muž, jenž měl ruku položenou na Taikiho rameni, se usmál a přikývl.
Teiei zůstala ve své pozici a mírně rozechvělým hlasem pokračovala: „Ať žije král Tai a Tai-Taiho.”
– V tomto bodě už se Taikiho zločin nedal zvrátit.
Gyousou a jeho služebníci se velmi rychle přesunuli do paláce Houro. Gyousou bydlel v paláci Tankei, jenž byl blíže vnějšímu okraji.
Oblast, kde spočívá palác Houro, je velmi široká. Od dávných časů se tu volil šťastný den, v který se bude přijímat Vůle Nebes.
Od té chvíle se chování nyosen ke Gyousouovi naprosto změnilo. Považoval se za nadřízeného nyosen, stejně jako za Taikiho pána. Neexistovala žádná omluva pro nepohostinnost vůči jeho osobě.
Do paláce Tankei se dostavilo mnoho nyosen, aby Gyousouovi a jeho doprovodu sloužilo. Staraly se o každou jednotlivou potřebu jejich každodenního života, od okamžiku, kdy vstali, až do okamžiku, kdy šli spát. Byla to prostě dramatická změna.
Ještě nedávno když se Gyousou setkal s nyosen, tak se musel poklonit. Teď se role obrátily.
Teď nyosen musely Gyousouovi prokazovat naprostou zdvořilost. Pro Gyousoua už nebylo nezbytné úctu nyosen oplácet; to samé platilo i pro pána hory Hou. Momentálně když vyšel z paláce Houro, člověk, jenž byl ještě včera stejně starý přítel, se mu dnes musel poklonit až k zemi.
Gyousou zastával nejvyšší postavení.
„Blahopřeji, vaše veličenstvo.” Několik dní před zvoleným šťastným dnem konečně přišla Risai, aby mu poblahopřála.
„Jsi schopna vstát z postele a chodit?”
„Je mi velmi líto, že se kvůli mně trápíte, můj pane.” Risai se uklonila a sklonila hlavu a pak se obrátila na Taikiho. „Blahopřeji, Taiho.”
„Děkuji...” Taiki projevoval nedostatek energie, díky čemuž byla Risai trochu udivená.
„Odpusťte mi mou drzost, ale mohu se zeptat, jestli je Taiho v pořádku?”
Dítě se nervózně přinutilo k náznaku úsměvu. „Všechno je v pořádku... To jenom, že jak mě všichni oslovují jako Taiho, tak je to trochu divné...”
Risai se zasmála. „Věřím, že si na to velmi rychle zvyknete.”
„Ano...”
Risai se na mírně utrápeného Taikiho usmála a pak vzhlédla ke Gyousouovi. „Vlastně kromě blahopřání jsem se s vámi přišla i rozloučit.”
Gyousou stáhl obočí. „Odcházíš z hory?”
„Ano. Na jednu stranu mám pocit, že je na čase, abych se vrátila, takže sestoupím z hory s lidmi, co odjíždějí zítra.”
Gyousou přikývl. „To je dobře. Musíš se o sebe dobře starat. Až na to přijde, tak se zase setkáme v království Tai.”
„Ano. Děkuji vám za laskavost.”
Po krátkém setkání Taiki pozoroval, jak se Risai připravuje na odchod z paláce Tankei, a otočil se na Gyousoua a zeptal se: „Můžu madam Risai doprovodit?”
Gyousou se usmál.
„Jdi.” Jak domluvil, Gyousou najednou zvedl ruku. „Ach, Risai.”
„Ano?”
„Královská armáda postrádá jednoho generála. Co myslíš?”
Tváří v tvář Gyousouově nabídce se Risai klidně usmála. „Věřím, že jsou určitě další kandidáti, kteří se na tu pozici hodí mnohem lépe než já. V porovnání se zásluhami a osobnostmi každého generála mi toho hodně chybí. Věřím, že je spoustu vhodnějších kandidátů, které by můj pán měl být schopen povýšit.”
„Rozumím.” Gyousou se jen mírně usmál a očima naznačil, že Risai může odejít.
Poté, co se Risai uklonila a vyšla z paláce, Taiki šel za ní a dohnal ji.
„Madam Risai, nechceš být generálem Královské armády?” Taiki s Risai kráčel po úzkých stezkách mezi podivnými útesy.
„Není to tak, že bych nechtěla. Jen věřím, že by měli být další kandidáti, co jsou lepší než já. Ráda bych tu pozici dala ještě výjimečnějšímu člověku.”
„Madam Risai, ty jsi vážně skvělá,” zamumlal Taiki pro sebe.
Risai viděla, že se Taiki tváří utrápeně a starostlivě se zeptala: „Zdáš se velmi vyčerpaný. Trápí tě něco?”
„Ne.”
Ať se na to dívala, jak chtěla, nezdálo se to jako nic.
„Obtěžuje tě něco?” zeptala se Risai ještě jednou. Taiki zvedl hlavu a podíval se na Risai.
„Madam Risai, jsi šťastná, že to dopadlo tak, že je Gyousou král?”
Risai mrkla a pochopila, co Taikiho trápí. „Samozřejmě že jsem šťastná. Vzpomínáš si? Už dřív jsem ti řekla, že z pana Gyousoua by byl rozhodně výborný král...”
„Samozřejmě že si na to vzpomínám.”
„Kdyby to nebyl pan Gyousou, ale místo toho já, kdo by byl vybrán, nemyslím si, že bych sama sebe dokázala přesvědčit, že to je pravda. Stát se vládcem vlastního království, k tomu člověk potřebuje obdiv lidu a také jejich úctu z celého srdce. To je to, co skutečně dobrý vládce je. Zvolil sis správně. Za to ti děkuji.”
Taiki se chtěl usmát, ale nemohl.
„Kou, moc o tom nepřemýšlej. O vládci rozhodují Nebesa.”
Risaina slova útěchy byla jako ostrá bolest, co ho bodala do srdce.
„Taiho, proč vypadáš tak nešťastně?” zeptal se Gyousou, když viděl, že se Taiki vrátil do paláce, co vyprovodil Risai.
„To nic.”
„Zdálo se, že i Risai se cítila nejistě... Vždycky když se na tebe podívám, mám pocit, jako bych tě unesl.”
„Ne...”
Youka, jež stála stranou, se usmála. „Ale až Taiho odejde z hory Hou, tak tu bude velmi smutno, jako když byl ještě velmi malý a byl původně v Hourai. Pak pro něj nebylo snadné zvyknout si na život tady a teď bude muset zase odejít.”
Gyousou přikývl. Ale Youčina slova otřásla Taikiho srdcem. Ani nepomyslel na den, kdy bude muset odejít z hory Hou, a na nyosen. Gyousou pokýval Taikimu k sobě.
„...Když jsi byl v Hourai, jak ses jmenoval?” Taiki váhavě přistoupil ke Gyousouovi.
Gyousou se zasmál. „Všichni ti říkají Taiho. Bojím se, že žádat po tobě, aby ses ujal tak velké zodpovědnosti tak brzy, by mohlo být příliš. Pojď, řekni mi svoje jméno.”
„...Takasato Kaname.”
Na dlaň napsal znaky svého jména. Gyousou se zasmál. „Velmi dobré jméno. Jsi pro království Tai doslova 'důležitý'.” (pozn.: znak pro Kaname znamená 'důležitý'.)
Taiki zavřel oči.
„Tvoje příjmení je velmi zajímavé. Věděl jsi, že na hoře Hou je také kopec, co se jmenuje Kouri?” (pozn.: Takasato a Kouri se píše podobnými znaky.)
„Ne.”
„Říká se, že se na to místo vracejí duše mrtvých. Pokud ke znaku 'kou' přidáš radiálu trávy, pak je to jméno hory, kde přebývají mrtví. To znamení bude brzy dobré a ne nešťastné.”
„Mrtví...”
Gyousou pokýval hlavou k mumlajícímu Taikimu. „Shiki se konečně změnilo na seiki a mrtvé věci se konečně vracejí k živým věcem. Kouri, doufám, že království Tai přineseš příslib návratu života.”
Taiki v tichosti sklonil hlavu.
Pro člověka, co spáchal zločin, bylo tohle prostě neutuchající mučení. Ale nedokázal najít žádný způsob, jak by to mohl dostatečně odčinit.
Nastal ten šťastný den.
Když Youka přišla pro vykoupaného Taikiho, jenž byl oděn ve svém slavnostním oděvu, měla na sobě všechno černé.
Za dobrých časů se nosí černá; v neštěstí se nosí bílá. Taikimu bylo naprosto jasné, že tyhle zvyklosti jsou naprostým opakem zvyklostí v Hourai, ale ve svém vinou sžíraném srdci viděl ten černý oděv nyosen jako nějakou domněnku.
– Neměl pocit, že by tohle byl šťastný den.
Youka se poklonila až k zemi a řádně ho pozdravila. „Tai Taiho, nastal šťastný den.”
„Dobře...” Pro Taikiho to bylo, jako kdyby se měl zúčastnit pohřebního procesí.
Ustaraná Youka vzhlédla a zeptala se: „Co se děje? Nespalo se ti dobře?”
Taiki nebyl schopen odpovědět. Vůbec nespal.
Za okamžik měl s Gyousouem vystoupat na horu Hou. Tam počkají a obdrží Vůli Nebes a pak se Gyousou oficiálně stane králem. Se souhlasem Nebes.
…Je jisté, že se zjistí, že je podvodník.
Taiki si nebyl jistý, jak bude obřad probíhat. Jen věděl, že Nebesa mu ten zločin, co spáchal, rozhodně neodpustí.
Později se bude říkat, že Gyousou nebyl král, a Taiki bude odsouzen, protože křivě přísahal Gyousoovi, čímž ho učinil králem.
Nedokázal si představit, jaký trest jej čekal, ale tohle byla všechno Taikiho vina; Gyousou nic z toho nezpůsobil. Měl v plánu ve správný okamžik přijmout zodpovědnost za všechny své přečiny. Nebylo třeba, aby jej soudili.
S myslí plnou takových myšlenek rozhodně neměl jak usnout.
Youka se na Taikiho upřeně dívala a natáhla k němu ruce, zatímco klečela na podlaze. Taiki v tichosti přišel k Youce.
Youka se mu jemně probrala vlasy. „Pořád jsou příliš krátké...”
„Ano?”
„Ano. Nemysli si, že my nyosen jsme si toho nevšimly. Není snadné proměnit se na tak nádherného kirina. Je škoda, že nemáš dostatečně dlouhou hřívu...”
Taiki pochopil, že Youka mluvila o jeho proměně a nemohl si pomoct a přikývl. „Viděla jsi to jasně?”
Tu noc, kdy se proměnil, nemyslel na to, aby se nyosen pořádně ukázal – jak nyosen, tak on kdysi očekávali jeho proměnu.
„Ano, byla jsem velmi ráda.” Youka Taikiho opatrně pohladila po vlasech. „Pan Gyousou je král, na kterého se můžeš spolehnout. Díky tomu jsem ještě šťastnější.”
„Šťastnější...?”
Youka zamrkala. „Samozřejmě. Bude... tu trochu smutno.”
Youka byla Taikimu nejbližší a byla k němu nejlaskavější. Věnovala mu tolik zájmu a soucitu.
„...Youko.” Taiki Youku, co klečela na zemi, objal.
– Mohlo by tohle být rozloučení?
„Taiki, musíš na sebe dávat pozor.”
Omlouvám se... řekl Taiki potají v duchu.
Od té doby, co přišel na horu Hou, mu bylo neustále líto, čím si nyosen kvůli němu procházely. Nebyl schopen se proměnit; nebyl schopen zkrotit shireie; ani nemluvě o té jeho příšerné zradě.
Jak by to bylo úžasné, kdyby to celé mohl začít znovu od začátku? Bylo by skvělé, kdyby Gyousoua jen poslušně vyprovodil z hory.
Kdyby se to tak stalo, tak by se necítil tak provinile a nemusel by odejít z hory Hou. Taky by to bylo jako dřív: jít spát za Youčina zpívání, jíst spolu se všemi nyosen, toulat se se Sanshi po cestičkách bludiště – pravděpodobně by dál mohl žít svým předešlým životem.
Youka Taikiho zlehka pohladila po zádech a pak ho vtáhla do náručí.
„Už je skoro čas. Měli bychom jít.”
Vzaly Taikiho do paláce Untei na severní straně paláce Houro, na úpatí jednoho útesu.
Uvnitř paláce byla obrovská karmínová brána. Když Taiki neměl co dělat, tak se často procházel různými paláci a prohlížel si je. Vzpomínal si, že když minule viděl tu bránu otevřenou, byla za ním zelená skalní stěna. Teď se místo stěny objevilo schodiště.
To schodiště vypadalo, jako by bylo vyrobené z křišťálu a zespodu jím prosvítalo světlo a rozjasňovalo jeho okolí. Na tom nezvyklém schodišti seděl pták podobný vráně a očekával příchod Gyousoua a Taikiho.
Nyosen byly v řadách pokloněné tváří k zemi.
Gyokuyou se hluboce poklonila Gyousouovi a Taikimu, jak mířili k bráně.
„Ať žije král a Taiho.”
Gyousou a Taiho tu úklonu oplatili.
Pták je pobídl kupředu, takže Gyousou vykročil na schodiště a záda mu okamžitě ztuhla. V tom okamžiku byl Taiki tak vyděšený, že mu vyprchala barva z tváře, a myslel si, že Gyousoua stihl trest. Zadržel dech a sledoval, co se bude dít dál. Zjistil, že se nestalo nic neobvyklého. Gyousou pokračoval dál po schodech.
Teprve když i Taiki vykročil na schodiště, pochopil, proč Gyousou najednou tak ztuhl.
– Bylo to, jako by mu tělem protékal elektrický proud.
Proud protékal od plosek jeho nohou k vršku hlavy a hluboce se Taikimu otiskl do mysli: „Říká se, že na Začátku bylo Devět Států a Čtyři Barbarství. Prostý Lid neznal Řád. Syn Nebes Řád znal, ale zesměšnil jej a nectil jej. Zavrhl Vůli Nebes a Země, zanedbal Cestu Shovívavosti a nesmírně nedbal na Zákon a Poslušnost. Pokaždé, když se dým vznesl větrem, plenění války se rozšířilo široko daleko a všechny kouty světa pokryl popel. Lidé a koně pomřeli a proud krve vymlel řeky.”
„V této době byl Tentei zarmoucen, neboť nemohl nalézt cestu k řešení, které by je dovedlo k řádu. Lidé se oddali nemravným hlasům a sobecky se bavili.”
„Tentei naříkal a seslal na zem Rozřešení: Nyní zcela zničím Devět Států a Čtyři Barbarství a vrátím se do minulosti stvořitele. Po stvoření světa nastane Řád. Po začátku věcí tu bude Zákon a Poslušnost.”
Bylo to, jako by jej někdo naváděl, a znovu postoupil o schod výš.
„Tentei stvořil Třináct Království. Království uprostřed bylo Žluté moře a hora Hou a požádal Ouba, aby toto místo chránil.”
„Zbývajících Dvanáct Království rozdělil vládcům a každému udělil větev, jež byla základem království.”
„Na té větvi byl had, jenž držel Oblohu. Na té větvi byly tři plody. Jeden plod odpadl a z něj se stal trůn. Jeden plod odpadl a z něj se stala země. Jeden plod odpadl a z něj se stal lid. Větev se pak proměnila na nefritový štětec. To bylo stvoření.”
Nebyl čas přemýšlet o smyslu těch věcí.
„Existuje jeden základní princip. Světu musí vládnout Cesta Shovívavosti. Lid nesmí být utiskován, nesmí propuknout válka, daně nesmí být přísné, stejně jako zákony. Lidé se nesmí obětovat, lidé se nesmí otročit, veřejná půda se nesmí konfiskovat. Porušení tohoto je neomluvitelné. Držte se Cesty a ctěte ctnost. Mír a zdraví lidu je štěstím království.”
Každým krokem, co udělal, se vypsaly nové informace.
„Tohle není nic víc než Povinnost Syna Nebes. Povinnost premiéra. Rozvoj světa, rozvoj království, rozvoj systému. Co je Cestou Shovívavosti, co jsou rituály. Co se musí dělat, co se nesmí dělat. Co se musí ustanovit, co se nesmí ustanovit.”
Kráčel po schodech vzhůru, jako kdyby k nim byl přilepený, a když se vzpamatoval, stál Taiki ve slunečním světle. Okamžitě slyšel, jak se za nimi rudá brána zavřela.
Ti dva už stáli na vrcholu schodiště. Oči bílého ptáka, jenž je sledoval, se ve slunečním světle třpytily.
Jak se ozval tichý zvuk zavřených dveří, Taikimu se vrátil sluch.
Nejdříve k němu dolehl zvuk vln. Honem se kolem sebe rozhlédl a před jeho očima se rozkládal nekonečný oceán.
„Moře mraků...” Teprve teď to Taiki pochopil. Moře mraků na obloze oddělovalo nebesa od světa.
Za Taikim na malém ostrovu, kde byl, stála malá svatyně. Rudé dveře svatyně se potichu zavřely. Před Taikim byly kamenné schody, co vedly k velkému chrámu. Kolem ostrova v dálce matně viděl malé ostrůvky, co vypadaly jako nehybné lotosové květy uprostřed rozbouřených moří.
Pak nějak věděl, jak postupovat. Vešel do chrámu a zapálil vonnou tyčinku pro Seioubo a Tenteie. Gyousou odpřísáhl, že uposlechne Cestu a bude se držet Ctnosti. Poté se objevil Genbu a vedl je přes moře mraků do paláce Hakkei v Kouki, v hlavním městě království Tai.
Taiki byl ohromený. Věděl, že je určitě bledý.
– Už to skončilo.
Taiki si myslel, že se bude konat nějaký obřad a že jeho lež bude odhalena, čímž dojde trestu. Předpokládal, že ať už to bude jakékoli, bude mít příležitost přiznat své provinění. Ani ho nenapadlo, že žádný obřad nebude.
Takzvané přijetí Boží Vůle bylo vystoupání po průhledných schodech a porozumění Tenteiových ideí a smyslů.
Teď měl Taiki pocit, že jeho zločin ještě víc ztěžkl.
Neměl příležitost svou chybu odčinit. Na druhou stranu Taiki pochopil významnost vládce.
Jeho povinnosti byly nesmírně důležité. Vládce nevládl jenom království; existoval, aby království ochránil. Vládce musel udržovat světlo a temnotu svého království v rovnováze a posuzovat osm diagramů. Vládcovo vedení a chování ovlivní směr osudu jeho království.
Taiki vzhlédl ke svému pánu, jenž v tichosti a zamyšlení sledoval moře mraků.
Samotná existence vládce chránila království a umožňovala lidem žít v míru.
Taikimu se najednou zatočila hlava.
– Jaký osud čeká království Tai pod vládou tohoto falešného krále?
Taikiho srdce zaplavila lítost a zoufalství, jak sledoval Gyousoua skládat přísahu.
– Přesně v tom okamžiku...
Království Tai se nachází v severovýchodní části světa. V jeho hlavním městě na vrcholu hory Kouki stál palác Hakkei. Uvnitř toho paláce stál palác Nisei, z něhož se ozval zvuk.
Palác Nisei je malý palác, v němž žil pán toho paláce spolu s deseti služebníky, kteří se starali o každodenní potřeby svého pána.
Uvnitř paláce Nisei se najednou ozval zvuk. Ten zvuk vzešel od pána toho paláce: Hakuchiho, bílého bažanta.
„Bílý bažant zazpíval!” Jeden ze služebnictva byl radostí bez sebe, jak vykřikl, zatímco vyběhl z paláce ven. „Poprvé zazpíval!”
Hlas toho služebníka se donesl všude a způsobil velký poprask. Zanedlouho se radoval celý královský palác.
Za celý svůj život Bílý bažant zazpíval jenom dvakrát a ty dva trylky představovaly dva různé významy. Kvůli tomu se Bílému bažantovi také říkalo Nisei, Dva Trylky.
Poprvé se tomu říká „První trylek” a podruhé „Druhý trylek”. Bílý bažant, jenž odzpíval svou druhou píseň, okamžitě na místě umíral; tudíž se Druhému trylku také říkalo „Konečný trylek”.
První trylek je Sokui, nástup na trůn. Druhý trylek je Hougyo, smrt vládce. Bílý bažant zasvětil celý svůj život těmto dvěma trylkům.
Bílý bažant paláce Hakkei se zrodil před deseti lety. Až do dneška ještě nezazpíval.
– Takže jinak řečeno, toto byl jeho První trylek.
„Bílý bažant zazpíval! Odzpíval První trylek!”
Rozneslo se to od obytných komnat Vnitřního paláce až do vládnoucích kanceláří Vnějšího paláce. Nebylo jediné místo, kde by nezazníval radostný křik.
„Král Tai nastoupil na trůn!”
V tom samém okamžiku v Gyoutenu, hlavním městě východního království Kei, dostal tu zprávu i palác Kinpa.
„Otevřete bránu v paláci Godou!”
Jak to Keiki zaslechl, zvedl hlavu.
Zatímco ležel na podlaze, zvedl hlavu; královna Kei, jež původně naslouchala Keikiho hlášení od Rokkanu šesti ministrů, také zvědavě vzhlédla.
Dvorní dáma nervózně otevřela okno.
V okamžiku oknem dovnitř vletěl pták a posadil se na zlatou větévku v místnosti.
„Bílý bažant zazpíval!”
Pán paláce Gudou byl Hou, fénix sameček. Jak Hou, tak Ou, fénix samička, žili v paláci Gudou. Hou dokázal komunikovat s Houy z jiných království a Ou zazpívala, když se v jiných královstvích stalo něco důležitého.
Ou hlasitě zazpívala: „V království Tai zazněl První trylek. Král Tai nastoupil na trůn.”
Keiki se na Ou neochvějně díval a na tváři se mu objevil ten nejnepatrnější úsměv.
Královna Kei Jokaku spatřila kirina svého království se usmát, což bylo velmi vzácné a ohromilo ji to.
Poté, co se udály tyto události, Youka stojící na úzkých stezičkách paláce Houro vzhlédla k obloze.
Na jasně modré obloze z vrcholku hory Hou na severovýchodě viděla obrys šťastných oblak. To jenom, že Youka nevěděla, že to je ve skutečnosti stopa, kterou za sebou zanechával Genbu, jak brázdil mořem mraků.
Youka zírala na ty mraky, ztracená ve vlastních myšlenkách, zatímco pár nyosen po jejím boku dělaly to samé a sledovaly oblohu.
„Taiki...” Nikdy ji nenapadlo, že je jejich milované dítě opustí tak brzy.
Že jejich slavnostní období bylo tak krátké, bylo trochu smutné, neboť na horu Hou přicházelo smutné období.
– Mohlo by trvat velmi dlouho, než vyroste nový plod kirina.
----------------------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat