EGA - Kapitola 18 (Šílená slavnost)

Kapitola 18 – Šílená slavnost

Proměnila jsem vchod do kobky na celkem velký sál. Protože je to také místo, kam házím všechny dobrodruhy v bezvědomí ze všech dalších podlaží, proměnila jsem to na velmi prostorné místo. Je tam dost místa, že by tam lidé mohli pořádat malá shromáždění. Když k tomu přidáte skutečnost, že tam netvoři nemůžou vstoupit, a také skutečnost, že nikdo nebude tak zbrklý, aby šel do kobky naschvál v noci, znamená to, že pozdě v noci tam nebude nikdo, kdo by se vám tam pletl.

...To ale neznamená, že tam můžete pořádat ty svoje zatracený sabaty.



Leonora, jež se nedávno stala mou kamarádkou, slíbila, že než se znovu vydá na své putování, zase mě přijde navštívit. Ale ta zkazka, co zaslechla v Riemel – ta, že v téhle kobce přebývá Zlý bůh – mi neustále tanula na mysl, takže jsem řekla Teně, aby to šla do města prošetřit.

Výsledkem bylo, že jsem zjistila, že ta zkazka má dva zdroje.

K prvnímu došlo před 1~2 měsíci. Zhruba v době, kdy se kobka proměnila, došlo k útoku na kostel patřící k Církvi posvátného světla. Nějaká bytost za bílého dne kostel napadla, snadno se prolomila bariérou, která měla odpuzovat zlo, a pak s úšklebkem odešla.

Druhým zdrojem bylo jisté vybavení, které se našlo v této kobce. Meč požehnaný Zlým bohem měl na sobě celkem strašlivou kletbu a moc a odhadovalo se, že mu ochranu udělil sám Zlý bůh.

Kvůli těmto dvěma faktům se začala šířit zkazka, že v této kobce žije Zlý bůh.

...Nemám ponětí, o čem ty dva incidenty mluví. Řekla jsem, že nemám absolutně žádné ponětí.




Nevím, jak moc se ta zkazka rozšířila, ale přinejmenším se rozšířila dost na to, aby se tu uctívači Zlého boha srocovali ve velkém počtu. Tohle si uvědomuji dost jasně na to, že mě z toho jímá bolehlav, když to vidím na obrazovce.

Uprostřed místnosti byl zapálený oheň a co víc, na něm byl kotel. Ačkoli nevím, kde se k němu dostali. V kotlíku probublávala podezřelá tekutina a obklopoval jej mdle růžový dým. Tohle vidím na obrazovce, takže nevím, jak to páchne, ale není těžké si představit, že se tou místností šíří silný zápach.

Kolem ohně bylo téměř sto lidí tak, jak je pánbůh stvořil, a chovali se nestydatě. Byli tam tací, co celým svým srdcem divoce tančili, a taky tací, co se navzájem objímali a oddávali se tělům ostatních. Možná že ten dým, co vyplňoval místnost, byla nějaká droga, ale zdálo se, že všichni jsou v extázi.

Vskutku šílená divoká slavnost hodná názvu černý sabat. Rozhodně mám pocit, že když tu scénu budu sledovat, nezůstanu při smyslech. Ale jako pán této kobky je musím řádně pozorovat. Rozhodně po nich nepokukuju proto, že bych byla strašně zvědavá.

Jak ta slavnost pokračovala, jejich vzrušení rostlo, až nakonec dosáhlo svého vrcholu. Mezi jejich skřeky zůstal jenom jeden člověk oblečený, co teď vystoupil z davu do středu místnosti.

Byl to mladý blonďatý muž, co vypadal na něco přes dvacet. Měl pohlednou tvář a byl oblečený v kněžském hávu. Když se zastavil před kotlem, zvedl svou pravou ruku k následovníkům před sebou. V tom okamžiku divoká slavnost okamžitě utnula a místnost naplnilo napjaté ticho.

„Teď zahájíme rituál obětin!”

V reakci na hlas mladého kněze se místností rozezněly radostné výkřiky ještě hlasitější než předtím, jako by jimi chtěly ticho rozervat. Uprostřed této abnormální atmosféry přinesli čtyři velcí muži kamenný stůl a položili jej před mladého kněze.

Když řekl 'obětiny', to jako začnou s obětním rituálem? Obvykle se obětovávají kozy, ne?

Ale soudě podle atmosféry na obrazovce z toho mám špatný pocit.

Jako kdyby chtěli potvrdit mou zlou předtuchu, přivedli děvče ve věku zhruba 8 let oděnou v prostém oděvu. Měla kaštanové vlasy, co jí sahaly k ramenům, ruce svázané za zády a roubík v ústech. A silou ji vlekli před dav.

A pak si možná děvče uvědomilo, že ji napadnou, začala se se slzami v očích zoufale vzpírat, ale přece jen to byla jen malá holka a zmohla se jen na chabý odpor.

Když ji předvedli před kamenný oltář, vysvlékli ji ze šatů a s rukama vytaženýma vzhůru jí ruce a nohy připoutali k oltáři provazy, co vedly pod ním.

„Nnnnnnnnn————!”

Děvče se snažilo kopat a zápasit, ale provazy ji pevně svíraly a v tom nejlepším případě sebou mohla jen trochu kroutit. Mladý kněz s pohledem na tu dívku ze své kapsy vytáhl dýku. Při pohledu na tu smrtelnou zbraň, co se ve světle třpytila, dívka zakroutila hlavou, jako by říkala ne, ne, ale nikoho to nezajímalo.

„Ach náš bože, prosím, přijmi naši skromnou obětinu.”

Jak to mladý kněz řekl, namířil hrot dýky na dívčino srdce a bez zaváhání máchl dolů a... počkat—tady končí všechna sranda!

Tahle neskutečná podívaná mě přemohla, ale najednou jsem se vzpamatovala, nervózně aktivovala teleportační kruh pod oltářem a teleportovala tu dívku k sobě. Po chvilkovém světle se spoutaná dívka s roubíkem v ústech ocitla přede mnou.

Bylo to celkem těsné načasování, takže jsem starostlivě zkontrolovala, jak na tom děvče je, ale z té její dívčí hrudi netekla žádná krev. Dotýkala jsem se středu její hrudi, abych to zkontrolovala. Její srdce tlouklo jako splašené, možná kvůli strachu, že ji málem zabili. Ale aspoň jsem cítila hmatatelný tep.

Zdá se, že jsem to stihla včas.





Zatímco jsem pociťovala úlevu, k mým uším dolehl hlasitý zvuk, jak se něco rozbíjí.





Jak jsem přemýšlela, co to bylo, otočila jsem se a spatřila jsem Tenu, jak stojí ve dveřích do místnosti, a u nohou se jí válí porcelánové střepy. Zdá se, že Tena měla v úmyslu přinést mi čaj, ale omylem jej upustila a rozbila čajovou soupravu. Když jsem viděla, že z nějakého důvody nejeví známky pohybu, chtěla jsem jí říct, aby to uklidila, ale výraz na její tváři mě přinutil ta slova spolknout.

„P-paní Anri...”

Šok, hněv, žal, zoufalství... s výrazem naplněným směsicí těhle pocitů se celá ztuhlá dívala mým směrem. Ale já neměla v úmyslu jí tak moc vyhubovat jen kvůli tomu, že rozbila čajovou soupravu.

„K-k-kdo je to dítě...?”

Její slova mi připomněla, že nevidí jenom mě, ale že se dívala na tu malou holku, co byla se mnou v místnosti. Jak jsem spatřila tu dívku, co na mě vzhlížela se slzami v očích a vyděšeným výrazem, najednou a velmi klidně jsem přišla k sobě a snažila jsem se na naši situaci nahlédnout objektivním pohledem.

Malá dívka zhruba ve věku osmi let vysvlečená donaha, se svázanýma rukama a nohama, s roubíkem v ústech a se slzami v očích.

A já jsem se nad tou dívkou zdánlivě tyčila a dotýkala se její útlé hrudi.

T-to je úchyl... Počkat—to je špatně!

Když jsem pochopila, jak to vypadalo, snažila jsem se to Teně nervózně vysvětlit, a tak jsem se k ní otočila.

„Můžu to vysvě—...”

„———!”

Než jsem na ni mohla zavolat, Tena se slzami v očích vystřelila z místnosti.

Počkat—stůj. Neutíkej.

Aspoň ukliď tu rozbitou čajovou soupravu.





Stal se z toho bolehlav. Pokud to Teně později řádně nevysvětlím, bude mít dojem, nejenom že jsem na ženy, ale také že preferuji malé holky. Taky musím něco provést s touhle holkou, co leží svázaná na zemi.

Ale co musím naléhavě vyřídit před vším ostatním, je ten sabat se zmizelou obětí. Jelikož jsem to udělala v zápalu okamžiku, musím to nějak napravit. Navíc nechci, aby se něco takového opakovalo, takže musím něco udělat i s tamtím.

Takže tě rozvážu později, promiň, ale potřebuju, abys ještě chvilku ležela na zemi, děvče.

Když jsem se podívala na obrazovku, následovníci byli přirozeně zmatení, že jim oběť v okamžiku smrti zmizela. Také mezi nimi byli lidé vyděšení, že se tahle nepředvídaná událost stala během svatého obřadu. Ale když se mladý kněz s dýkou otočil a zvedl ruku, rozruch utichl.

„Copak jste to všichni neviděli na vlastní oči?! Náš bůh přijal naši skromnou obětinu.”

Poté, co následovníci na chviličku utichli, propukli v jásot. Když mladý kněz spokojeně kývl, otočil se znovu k oltáři a v tichosti tam čekal. Pravděpodobně si myslel, že se bůh, co uctívají, nějak projeví. A dál tam čekal v naději na reakci.

Když nezareguju, tak to jenom zkomplikuje situaci, co? Vážně to chci prostě ignorovat a jít spát, ale pokud bych to vážně udělala, nedokážu říct, co ti chlápci udělají.

Takže co mám teď dělat? Když jsem tu dívku sama ukradla, pochybuju, že by mě poslouchali, kdybych jim teďkom řekla, že přece jenom oběti nepotřebuju. A pokud jim to děvče vrátím, pravděpodobně ji zabijí. Ale i když jsem tohle řekla, pokud je pochválím za dobře odvedenou práci, pak je vysoká šance, že v tomhle počínání budou pokračovat.

„...Nechutné.”

Když jsem o tom popřemýšlela, rozhodla jsem se pro kompromis. Je to taktika, kdy jim řeknu, že se mi jejich obětina nelíbila a že mají příště přinést něco jiného.

Ach—zapomněla jsem použít prokletou panenku Teny. No, ale tentokrát to asi nevadí.

„Ech—? Ach—... Prosím, odpusťte nám! Ehm, nevyhovovalo to vašemu váženému jazýčku?”

„Lidé, démoni, nepoživatelné. Voli, prasata, kuřata, kozy—— zvířata doporučena.”

„R-rozumím! E-ehm... velmi se omlouvám, že vás obtěžuji, ale není pochyb o tom, že jste náš bůh?”

Možná že jim připadalo divné, že jsem tak nedostatečně zlobožská, ale zdá se, že mě trochu zpochybňovali. Ale říct mi, abych Zlého boha dobře zahrála, je přehnané, takže doufám, že budou trochu shovívaví.

„Vskutku.”

„Aaach! Slyšet vaše slova je pro nás nejvyšší ctí!”

„Ačkoli to mé chuti nevyhovovalo, je pravda, že jste mi svou obětinou prokázali službu. Proto ti uděluji tuto hůl.”

Očarovala jsem hůl, kterou jsem získala od jednoho vetřelce mága, a přemístila ji na oltář před mladým knězem. Jsem falešný Zlý bůh, ale ta boží ochrana je skutečná, takže pokud jim předám tohle, pravděpodobně se vyhnu většině podezření.

„T-tohle je?! K-když si pomyslím, že jsem dostal boží zbraň—!”

Jak mladý kněz uctivě zvedl hůl, kterou jsem mu zanechala na oltáři, nejprve byl v šoku a pak mu do očí vhrkly slzy radosti.

„Dál buď ve své víře zapálený.”

„Rozumím—!”

Jak jsem na obrazovce viděla, že se mladý kněz hluboce uklonil, vydechla jsem si úlevou, že jsem se s tím nějak vypořádala. Viděla jsem, že kněz pozvedl svou novou hůl a řečnil k následovníkům, ale mě už to nezajímá.

I když k tomuhle znovu dojde, budou mi jen posílat jídlo, takže si myslím, že to je dobrý obchod.




Teď jsem se vypořádala s tou záležitostí se sabatem, takže jsem to děvče, co pořád ještě ležela na podlaze, rozvázala. Přemýšlela jsem, proč je tak potichu, ale evidentně z hrůzy omdlela. Myslím, že když jsem ji sem přemístila, tak byla ještě při vědomí, ale zajímalo by mě, kdy omdlela.

Zatímco jsem o tom uvažovala, vrátila se Tena, co předtím vyletěla z kanceláře.

„…………”

„Teno?”

Jelikož Tena nejevila žádné známky pohybu, přemýšlela jsem, co se děje. A tak jsem na ni zavolala, když si Tena najednou s odhodlaným výrazem na tváři svlékla svůj kněžský oděv, co měla na sobě.

Jenom ve spodním prádle, v té její mladosti věku byl jen malý náznak svůdnosti.

Ta její bílá pokožka osvětlená světlem v místnosti byla mírně zabarvená doruda, možná proto, že se styděla.

„Ehm... paní Anri. Pokud vážně chceš za každou cenu, pak já...”

Jak jsem její slova zaslechla, bezděky jsem k ní natáhla ruku—

—a střelila jí do tváře temnou střelu.

Já jsem normální. I když kolem mě není ani náznak po muži.




Když se Tena vzpamatovala, uklidila tu rozbitou čajovou soupravu a postarala se o tu dívku. Vysvětlila jsem jí, co se stalo, a nějak se mi podařilo rozpustit to její nedorozumění. Když to Tena řádně pochopila, zrudla jako rajče a omluvila se, ale já jí neodpustím.

Myslím si, že vzhledem k té scéně, co spatřila, se jejímu nedorozumění nedalo nijak zabránit, ale z toho, jak zareagovala potom, šťastná nejsem. Takže jsem se rozhodla nenechat to tak snadno být a místo toho ji potrestám.

I když říkám, že ji potrestám, nebude to nic divného; jen ji nechám hodinu sedět na patách. To je všechno? Myslíte si možná, ale lidé tohoto světa nejsou na tuto polohu zvyklí, takže by ta hodinka pro ni měla být tvrdým trestem. Na důkaz toho, když patřičná hodina uběhla, Tena měla tak znecitlivělé nohy, že se nemohla postavit, a jen trpěla na zemi.

Z toho pohledu jsem začala být trochu zlomyslná, takže jsem jí jemně šťouchla do nohy.

„Hii—?!”

Tena zareagovala velmi citlivě, jak jí horní část těla vyletěla vzhůru, ale evidentně jí z toho pohybu začalo mravenčit v nohách, takže se vrtěla jako housenka. Tahle úžasná reakce na mě hluboce zapůsobila, takže jsem do Teny dál šťouchala a Tena se snažila uniknout.

—šťouch šťouch –

„Ach—! ...Přesta—! ...T-to nemůžeš! ...Prosím, nešťouchej do mě!”

—šťouch šťouch – Tohle je celkem zábava.

„Takže co budeš s tou dívkou dělat?”

Možná proto, že už to mravenčení přestalo, se Tena postavila, ale tvář měla pořád celou růžovou a rudé oči měla podivně uslzené. Kvůli její reakci jsem ji tak nějak dál škádlila, ale pokud v tom budu pokračovat, bude mě vážně nesnášet, takže přestanu.

Tou dívkou pravděpodobně myslela tu obětovanou dívku, o kterou se před chvilkou postarala. Tena ji vykoupala a převlékla a děvče teď spalo v posteli v ložnici.

„Vrátím ji jejím rodičům.”

Očividně. Nevím, odkud tu dívku unesli, ale když uvážím jak otázku řádné morálky, tak otázku vyhýbání se nepříjemnostem, vrátit ji rodičům by měla být ta nejlepší možnost.

„Ale zdá se, že ta dívka je otrokyně...”

Bezděky jsem při Teniných slovech ztuhla.

„Otrokyně?”

„Ano. Měla obojek.”

Měla obojek? Spěchala jsem, takže si to moc dobře nepamatuju. Ale teď když to zmínila, mám takový pocit, že ten její původní oděv byl kantoui pro otroky.

...Kruci. Pokud je otrokyně, tak se tím mění hodně věcí. Pokud jeden z těch kultistů byl její pán, co ji sem přivedl, pak bylo jeho právem rozhodnout, jak s tou dívkou naložit. A já, jež jsem tu dívku zachránila, jsem ji vlastně ukradla. Pokud ji unesli, myslela jsem si, že bych mohla pátrat po jejích rodičích a možná bych je našla, ale pokud ji prodali jako otroka, pak nemám moc šancí. Nic nezmůžu.

„Takže co máš v plánu?” zeptala se mě Tena, když jsem se ponořila do ticha, jako kdyby se mě snažila dodělat.

...Co mám dělat?




„Hii—?!”

Když jsme se střetly očima, roztomilá dívka s kaštanovými vlasy křečovitě vykřikla a schovala se za Tenou. Je to scéna, na kterou jsem si za posledních pár dní zvykla, a ta zmíněná dívka je oběť od minula.

Podařilo se nám zjistit, že se jmenuje Lili a že přišla o rodiče kvůli epidemii, ale evidentně nic moc dalšího nevěděla, takže pořád nevíme, odkud přišla nebo jak se z ní stala otrokyně.

Nakonec jsem nedokázala nic vymyslet, takže jsem se rozhodla, že si ji aspoň chvilku necháme u nás v kobce. Podle toho, co jsem slyšela, se zdá nemožné, abychom ji vrátili rodičům.

„Lili, paní Anri není děsivá, víš?”

Jen tak mimochodem, všechno tohle zjistila Tena a ne já. Lili si Tenu evidentně oblíbila a všude ji následuje. V přímém protikladu mě se bojí a jak jste teď viděli, i když se s ní snažím mluvit, okamžitě ode mě uteče.

Jak jsem je viděla spolu vycházet jako sestry, povzdechla jsem si.
----------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>