EGA - Extra 8 (Jistá démonická princezna)

Povídka 8 – Jistá démonická princezna

Velké dveře se otevřely.

Před mýma očima se nacházela velká místnost podobná audienčnímu sálu a hlouběji uvnitř na stupínku výše nad zemí byl trůn.

Na trůně seděl ten, co byl pravděpodobně vládcem tohoto místa; dívka s černými vlasy.

Oděná v černé róbě, ta dívka se dívala přímo na mě, jak jsem stála u vstupu, a dokonce i takhle z dálky jsem její pohled jasně cítila.


Jakmile se naše oči střetly, moje instinkty na mě křičely, abych utíkala. Najednou ze mě začal kapat pot a cítila jsem, jak blednu. Jsem si jistá, že zrovna teď už jsem nebyla ani bledá, ale rovnou čistě bílá. Ruce a nohy se mi začaly samovolně třást a zuby mi drkotaly. To všechno jsem slyšela, jako kdyby se to dělo někomu jinému. A než jsem si tohohle všeho všimla, konečně jsem si uvědomila, co to je za pocit.

—Strach. Ne, jelikož jsem to pociťovala vůči stvoření, kterému se naprosto nedalo odporovat, možná bych to měla nazývat posvátnou hrůzou.

Tváří v tvář tíze této přítomnosti, která přesahovala dokonce i mého otce, Jeho Veličenstvo, jsem nemohla dělat nic, než se zmenšit jako bezmocný zajíc.

Tohle je zlý, tohle je zlý, tohle je zlý... Zneuctila jsem někoho naprosto nepředstavitelného. Kvůli nějaké bezohledné zkazce jsem vpadla na jeho území a ještě k tomu jsem porazila jeho strážce, Krále Neživota. Pokud by tohle někdo udělal na hradě Démonického krále, rozhodně bychom mu neodpustili. Rozhodně bychom ho podrobili krveprolití. A pokud by tím nepřítelem byla země, tak bychom byli ochotní jít do války.

...Země?

Jakmile jsem si to uvědomila, udeřilo to do mě jako rána do hlavy.

Správně. Situace už je v takovém bodu, že to neskončí jen mnou. Jako osoba s pokrevní spřízněností s Démonickým králem by se všechno, co jsem provedla, dalo vzít jako postoj celého démonického území. Ne, spíš je to tak, že to je jen přirozená reakce. Lituji těch zbrklých činů, kterých jsem se dopustila, ale už je příliš pozdě.

Tohle je bytost dostatečně mocná na to, aby přiměla dceru Démonického krále cítit posvátnou hrůzu; nedokážu si ani představit, jaká pohroma by to byla, kdyby se taková moc obrátila proti naší zemi.

Musím zde za každou cenu utišit její hněv. Kvůli tomu nesmím váhat, ani kdybych jí musela nabídnout sama sebe; to je odpovědnost narozených s krví Démonického krále.

Pořád jsem byla zamrzlá u vstupu, ale pokud zůstanu stát tam, je tu nebezpečí, že bych ji rozčílila. Snášela jsem ten pocit, jako bych se nutila jít proti říčnímu proudu, a s pocitem povinnosti a hrůzy jsem zoufale pohybovala nohy vpřed. Jen samotná chůze ze mě vysála všechnu sílu a vůli.

Kousek od trůnem jsem se zastavila.

Tohle není dobré... už dál nedokážu jít... Naštěstí je to dost blízko na to, že spolu budeme moct hovořit, takže budu prostě mluvit odtud.

Moje dosavadní počínání na ni pravděpodobně udělalo špatný dojem; moje první slova budou pravděpodobně velmi důležitá.

„Ráda tě— „Prosím, odpusťte mi mé přečiny!” ...poznávám?”

Klekla jsem na zem a položila ruce na podlahu a hluboce se poklonila.

Je to pozice vyjadřující nejhlubší omluvu, o které nám kdysi řekl jeden povolaný hrdina – takzvaná dogeza.

Cože— ach ne! Omylem jsem jí skočila do řeči. Tohle je samo o sobě drzost.

Pche! V tomhle bodě nemám na výběr a musím ji zasypat omluvami.

„Ehm— „Hluboce se omlouvám za své mnohé projevy drzosti! Udělám cokoli, co je v mé moci! Tak prosím... prosím, smilujte se nad mými krajany!” ...”

Z—zase?!

Uuu, já mám ale smůlu...

„Ne, vážně mě musíš— „Prosím vás, potrestejte jenom mě.” ...poslouchat.”

————?!

Spolu s těmi chladnými slovy ke mně přiletěl nůž, co se zabodl do podlahy přímo před mýma očima. V hrůze jsem ze sebe vydala bezhlasý skřek.

Tohle je zlé. Nahněvala jsem osobu, kterou jsem rozhodně neměla popudit.

„Zvedni hlavu a postav se.”

„A-ale...”

„Prostě to udělej.”

Jelikož mi to bylo pevně řečeno, cítila jsem, že už déle nemohu setrvávat v této pozici, jinak by to mělo přesně opačný efekt. A tak jsem se vymrštila do vzpřímené pozice. Chtěla jsem se pokusit ospravedlnit se za to, že jsem ji popudila, ale než jsem se k něčemu zmohla, ona promluvila jako první.

„Nezlobím se.”

„Ech?”

Třásla jsem se strachem z toho, co mi řekne, ale z jejích úst vzešla slova, která by mě ani ve snu nenapadla, takže jsem ze sebe omylem vypravila hloupý zvuk.

„Ani nemám v úmyslu tě potrestat.”

„S-skutečně?!”

Promluvila mírně, ale jelikož to řekla tak, jako kdyby mluvila k malému dítěti, konečně jsem si uvědomila, že ke mně necítila žádné nepřátelství. Jelikož se mi strašně ulevilo, vhrkly mi slzy do očí. S tímhle se moje země vyhne zkáze.

„A také co se týče strážce na 10. podlaží...”

„S-správně! Samozřejmě budu své povinnosti vykonávat celým svým srdcem!”

„Nemusíš to dělat.”

„Prosím?”

Aby moje země unikla odplatě, připravila jsem se na to, co jsem si myslela, že je nevyhnutelné. Ale naprosto jsem se tomu vyhnula. Ne, tím myslím, vážně je super, že jí nemusím sloužit, ale teď se bojím, jestli je to vážně v pořádku.

„Na oplátku tě chci požádat o laskavost.”

„C-cokoli si budete přát!”

T-takže to vážně neskončí tak snadno. Zdá se, že chce, abych pro ni na oplátku něco udělala.

Ne, je pravda, že když celá tahle situace skončí jen u mě, tak je to pořád malá cena. Tohle všechno zapříčinilo moje zbrklé a zaslepené chování, takže nehledě na to, jaké ponížení nebo bolest mě čeká, musím se s tím srovnat.

Takže co to je? Co si ode mě žádáš?!

„Chci, abys byla mojí kamarádkou.”

… … … … … … Co?

Kamaraatkou?

Aach, 'kamarádkou'? ——počkat, kamarádka?!

„K-kamarádka...?”

O-ona se chce se mnou spřátelit? O čem kruci přemýšlí? Nejsem na to pyšná, ale za svých 16 let od narození jsem neměla jediného kamaráda. I když mi řekne, že se chce kamarádit, nevím, co mám dělat.

Není to moje chyba; narodila jsem se jako Démonická princezna, což znamená, že jsem od začátku neměla šanci vybudovat si rovnocenný vztah. Rozhodně to není kvůli mému vzhledu nebo chování. Tomu bych ráda věřila.

Ach, tohle není dobré. Každopádně nemám na výběr a musím její žádost přijmout. Upřímně řečeno by se mi mnohem víc ulevilo, kdyby mi řekla, abych se stala její podřízenou nebo kdyby mě nechala zbičovat, ale...

„R-rozumím! Prosím, dovolte mi pokorně se stát vaší kamarádkou.”

„Jsme kamarádky, takže mi nemusíš vykat.”

„Rozu... Jasně.”





Přesunuly jsme se do Anriny obytné části na 31. podlaží a dostalo se mi vřelého uvítání.

Během představení mi řekla, že je člověk, ale upřímně řečeno to je neuvěřitelné. Je to neuvěřitelné, ale i na její kartě dobrodruha se píše, že pochází z lidské rasy, takže nemám na výběr a musím jí věřit. Ona sama mi řekla, že ty schopnosti získala od Zlého boha a jelikož se ten pocit hrůzy zmírnil, jakmile odvrátila pohled, mohu potvrdit, že příčinou byla opravdu schopnost. Kromě svého pohledu má evidentně i auru, která vyvolává strach, ale to se projevuje jen mrazením v zádech, takže v tom není problém.

Pokud jsme se nestřetly pohledem, tak jsme si spolu nakonec mohly příjemně povídat. Ale každopádně tohle je moje první kamarádka, takže jsem si nebyla jistá, jak blízké nebo vzdálené bychom si měly být.

Ale dokonce i já vím, že není normální, aby vás vaše nová kamarádka strčila do koupele.

A no, trápilo mě, jak smrdím, jelikož jsem byla celá špinavá od krve a potu z pátrání v kobce. Ale když mi to řekla tak upřímně, vážně to zranilo moje city. Ale taky je pravda, že jsem jí byla vděčná. Nemyslela bych si, že se mi v kobce dostane koupele.

Koupel, na kterou jsem zvyklá, je vana naplněná teplou vodou velikosti zhruba takové, že ji dokážete obejmout pažemi. Ale když jsem viděla, že koupel tady je šokujícně přes půl místnosti a že je pořád naplněná vodou, aniž by ji musel člověk plnit, úplně mě to zarazilo.

Sundala jsem své brnění, pak svoje šaty a obnažila jsem se, než jsem vstoupila do vody.

„... … … … Huu.”

Instinktivně jsem ze sebe vypustila povzdech. Ten pocit, jak se mi teplo vody vsakovalo do těla, se nedal s ničím srovnat. Jelikož se stalo spoustu věcí, zdálo se, že jsem si nahromadila mnohem víc únavy, než jsem předpokládala, a moje vědomí omylem potemnělo.

Z dřímoty mě vytrhlo zaklepání a já nervózně zvedla svou skoro potopenou tvář. Jejej, skoro jsem se utopila. Nevím, jak dlouho jsem si dáchla, ale podle varhánků na prstech se zdá, že to nebyla chvilička.

„S dovolením.”

Spolu s těmi slovy do koupelny vstoupila nádherná blonďatá dívka. To předchozí zaklepání byla pravděpodobně ona. Ta dívka v podivném černém úboru se jmenuje Tena a byla mi představena jako Anrina následovnice.

„Nechám ti tu čisté oblečení, v pořádku?”

„Jo, děkuji.”

Zdá se, že mi přinesla čisté šaty. Oděv, co jsem do teď měla na sobě, byl celkem špinavý, takže jsem vlastně přemýšlela, co udělám. Dokud jsem se nenaložila do vody, tak mi to nevadilo, ale teď když jsem byla celá čistá, by mi bylo nepříjemné nosit špinavé šaty. Takže mám pocit, že bych je měla prostě přijmout a být vděčná.

„Tvoje šaty ti můžu vyprat, ale nebude ti to vadit?”

„Ne, díky. Můžu tě o to požádat?”

Cítím se provinile, že pro mě musí dělat všechno od a do z, ale já jsem nikdy v životě neprala, takže nemám jinou možnost, než se na ni spolehnout.

Tena sebrala šaty a brnění, co jsem měla na sobě, a odešla z koupelny.

Omylem jsem v lázni usnula, takže jelikož jsem se ještě řádně neumyla, začala jsem se drhnout od vlasů dolů.

Potom jsem si v lázni ještě chvíli odpočinula, než jsem se nakonec s lítostí rozhodla, že je na čase vylézt.

Utřela jsem se do ručníku, který se bez mého povšimnutí objevil vedle čistých šatů, a potom jsem se oblékla...

Počkat—vážně mám mít na sobě tyhle šaty plné volánků?!





Po pravdě řečeno, slečna Leonora byla během dívčího tlachání celá volánková.
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>