EGA - Extra 9 (Víra jistého zakladatele)

Kapitola 9 – Víra jistého zakladatele

Když jsem byl malý, zdálo se mi, že je svět plný barev.

Tehdy jsem nikdy nepochyboval o květnatém životním stylu, do kterého jsem se jako šlechtic narodil.

Nebyl jsem nejstarší syn, takže jsem nemohl zdědit dům, ale protože naše rodina byla vysoce postavená, předpokládal jsem, že se přižením do nějaké jiné rodiny, a přesně o tom můj otec uvažoval.


V království Fortera byla šlechta rozdělená zhruba do tří frakcí. První byla Roajalistická frakce, shromáždění šlechty, která přísahala svou věrnost králi a královské rodině. Druhá byla Frakce feudálních pánů; frakce, která prosazovala přínosy pro šlechtu a příležitostně odporovala Roajalistům. A nakonec tu byla Církevní frakce; shromáždění šlechty s hlubokými vazbami s Církví posvátného světla, která v šarvátkách těch dvou předchozích frakcí zaujímala neutrální postavení.

Moc království byla zhruba rozdělená takto: 4 díly Feudální frakce, 3 díly Roajalistů, 2 díly Církve a 1 díl pro všechny ostatní frakce a také individuální šlechtice, co se nepřidali k žádné frakci.

Jelikož moje rodina byla mocná rodina v rámci Církevní frakce, když jsem byl mladý, přidal jsem se k Církvi posvátného světla a často se setkával s lidmi z Církve. Když jsem byl malý, prostě jsem věřil v to, co mě učili, a uctíval Posvátnou bohyni, ale jak jsem vyrůstal a čím dál tím víc přicházel do kontaktu s Církví, začal jsem vidět realitu.

Všeobecně rozšířené úplatkářství, tlustí ministři, co přemýšleli akorát o tom, jak vykořisťovat věřící; sprostá situace naprosto odlišná od veřejného vzezření.

V té době už jsem byl dostatečně starý, abych věděl, že nemá smysl křičet „tohle je špatné”. Vrchní klaka, která byla první v těchto nespravedlnostech, by tomu určitě nevěnovala pozornost. Šlechta v Církevní frakci nebyla ani zbožná a byla to skupina šlechticů, co chtěli využívat zázemí Církve k nabytí zisku. A lidé, kteří vskutku měli víru, byla menšina. Bylo očividné, že snaha odkrýt tuto nespravedlnost by byla zbytečná.

Jelikož jsem se bál odloučení, rozhodl jsem se držet své pocity zamčené hluboko uvnitř svého nitra. A zanedlouho mě moje víra opustila.

Můj barevný svět se stal šedavým světem malovaným falší.





Jelikož mi přišlo otravné jednat se šlechtou nebo Církví, ačkoli jsem udržoval své vzezření, občas jsem se vykradl ze svého domu. I když tohle říkám, nebylo to tak, že bych chtěl jít na nějaké konkrétní místo. Prostě jsem jen chtěl vidět svět s barvami, a tak jsem trávil čas procházkami po městě oděný jako prostý člověk. Na rozdíl od světa šlechty nebo Církve se město stále zdálo plné barev.

Někdy v té době jsem zatajil svou totožnost a zaregistroval se jako dobrodruh. Přece jenom jako šlechtice Církevní frakce mě učili, jak nakládat s holí. Kvůli tomu jsem se v Gildě okamžitě vypracoval. Než jsem se nadál, potkal jsem společníky, s kterými jsem plnil zakázky. A jak jsem každý den trávil v radosti, do světa se znovu vrátily barvy—než moji společníci zemřeli na zranění utržené při plnění jedné zakázky.

Byla to těžká zranění, ale v žádném případě nebyla dostatečně závažná, že by se nedali zachránit. Kdyby je donesli do kostela a duchovní je vyléčil, tak by byli schopní žít déle. Problém byl, že biskupové, co dokázali použít léčivou magii vysoké úrovně, byli zaneprázdnění politikařením a léčení obyčejného dobrodruha odložili na později. Jakmile jste pominuli biskupy, v kostele byli jenom mladí duchovní a od nich jste nemohli doufat v řádné léčení.

Kdybych použil jméno své rodiny, možná bych byl schopen je upřednostnit, ale zároveň by to znamenalo, že bych tak odhalil své zázemí, a bylo jasné, že už bych s nimi nemohl trávit čas tak jako dřív. Abych zachránil své společníky, musel jsem s nimi zpřetrhat všechna pouta; kvůli tomuto dilematu jsem se nemohl rozhodnout. Když jsem se konečně rozhodl odhalit svou totožnost, moji společníci už přestali dýchat.

Svět se znovu vrátil k šedi.

Pro vlastní pohodlí jsem opustil své společníky. Kvůli tomu už jsem nemohl žít tak, jak jsem žil. Bědoval jsem a litoval jsem toho, ale moje společníky mi to nevrátilo.

Přestal jsem se ukazovat v Gildě a trávil jsem dny pitím levného alkoholu v nálevnách.

Jednoho dne mě jeden chlap, kterého jsem znal z baru, pozval na jisté shromáždění. Ta skupina neměla jméno, ale jelikož jsem měl původně blízko k Církvi, okamžitě jsem si uvědomil, kdo jsou – shromáždění lidí, co uctívali boha, kterého Církev označovala jako Zlý bůh. Mé minulé já by jimi pravděpodobně opovrhovalo a drželo se od nich dál, ale jelikož jsem se napůl vzdal sám sebe, účastnil jsem se toho shromáždění.

A tak jsem narazil na svou druhou a konečnou víru.

Na shromáždění mluvili o nespravedlnosti Církve posvátného světla a také o Bohu, který odporoval Posvátné bohyni.

To první byly věci, o kterých jsem vždycky přemýšlel a držel je skryté ve svém nitru, aniž bych o nich s někým mluvil. Když jsem našel místo, kde pro mě lidé měli poprvé pochopení, měl jsem z toho radost.

Co se týče toho druhého, ačkoli Církev posvátného světla o tom bohu také mluvila, učili nás, že je to zlé stvoření, které si přeje nesmyslnou zkázu světa. Ne, jsem si jistý, že pravdou bylo, že Církev posvátného světla prostě nemohla říct, proč chtěl svět zničit.

Když lidé tohoto světa upadnou do hříchu, skutečný Bůh je zachrání skrze zkázu. Je očividné, že pro hříšnou Církev posvátného světla je takový bůh špatnou zprávou. Protože Církev, stejně jako Posvátná bohyně, kterou uctívali, skrývala jejich hříšnost, potírali tohoto boha jako Zlého boha.

Našel jsem bytost skutečně hodnou mé víry.

Zatímco jsem potají využíval pravomoc a majetek své rodiny a také svoje konexe v Církvi, kterou jsem zavrhl, vyzdvihl jsem se v rámci naší Víry.





Povídalo se, že bůh, kterého jsme uctívali, sestoupil do jedné kobky. Byla to informace, kterou jsem získal od Církve posvátného světla, ale protože to pro ně také bylo důležité, bylo těžké si myslet, že to byla lež. Pokud by se ukázalo, že to je pravda, museli jsme Boha za každou cenu přivítat.

Jelikož jsem byl za své přispění v naší věci uznáván, byl mi svěřen dohled nad touto oblastí, a tak jsem své kolegy věřící směřoval do Riemel, kde se nacházela ta kobka.

Kdyby na nás přišli věřící Posvátného světla, určitě by se nám pletli do cesty, a tak jsme se rozhodli se rozdělit, zamířit ke vstupu do kobky a setkat se tam, až bude čas. Naštěstí se zdálo, že v noci v kobce nebyli žádní dobrodruhové, takže tam nebyl nikdo než my.

Jelikož na prvním podlaží byla velká místnost, rozhodli jsme se tam uspořádat rituál. Věřící rozdělali oheň, připravili kotlík a oltář, zatímco jsem já meditoval až do začátku rituálu, abych zvýšil své soustředění.

Po chvíli se shromáždili všichni věřící a rituál započal.

Zapálili jsme vonné tyčinky, co pozvedávaly vědomí, a zvýšili svoje soustředění, abychom vyvolali Boha. Protože jsem na to všechno dohlížel já, měl jsem na sobě kněžský oděv, ale ostatní věřící svlékli své otravné oděvy, aby odhodili svá pouta se světem. Také byli tací, co spolu ulehli, aby nabídli svůj chtíč našemu Bohu.

Jak jsem pociťoval vzedmutí zbožnosti a to, že všechno pokračovalo hladce, kráčel jsem doprostřed místnosti a zvedl svou pravou ruku. Vzrušení věřící se okamžitě utišili, ale byli stejně horečnatí jako jindy... Ne, to horečnaté nadšení se zvýšilo.

„Nyní započneme rituál obětiny!”

Spolu s mým výkřikem všichni věřící zakřičeli radostí.

Připravili kamenný oltář a na něj položili dívku, kterou jsme koupili jako obětinu.

„Nnnnmmnmnnn————!!”

Bolelo mě u srdce, když jsem viděl, jak ta dívka zápolí se slzami v očích, ale tohle bylo také pro dobro naší víry. Věřím, že náš Bůh její duši zachrání, aby sloužila jako základní kámen nového světa.

„Ach, náš bože, prosím přijmi naši skromnou obětinu.”

S těmi slovy jsem spustil zdviženou dýku k dívčinu srdci. Cítil jsem tu senzaci sekání masa, co jsem zakusil během svých dobrodružných dnů, spolu se sprškou krve... To se mělo stát, ale jako další jsem pocítil senzaci, jak dýka bodla do něčeho tvrdého, a vytryskly od ní jiskry.

Dýka, kterou jsem máchl dolů, mírně poškrábala oltář a ulomila se jí špička. Tu dívku, která měla dýku přijmout svým tělem, nebylo nikde vidět.

Co— co se to kruci děje?!

Kam se ta obětní dívka poděla?!

Ačkoli jsem byl kvůli těm náhlým událostem zmatený, okamžitě jsem si uvědomil, co se stalo.

Ta dívka byla svázaná přímo přede mnou; sama neměla jak uniknout a nebylo možné, abych si nevšiml, že ji zachraňuje někdo jiný. Pokud existoval někdo takový, kdo by to dokázal, tak to mohl být jen náš Bůh!

Až do teď jsme vždycky byli věrní, ale síla naší víry byla nedostatečná, a tak jsme nikdy neobdrželi odpověď od našeho Boha.

Ale. Ale! Tentokrát, poprvé, Bůh zareagoval na náš rituál!

Aach, ty zkazky byly pravdivé! Náš Bůh vskutku sestoupil na zem!

Ve své radosti jsem prohlásil k věřícím: „Copak jste to všichni sami neviděli?! Náš Bůh přijal naši skromnou obětinu.”

Možná že díky mým slovům si konečně uvědomili, co se děje, protože se všude kolem ozvaly radostné výkřiky. Spokojený jsem se natočil směrem, odkud jsem věřil, že nás náš Bůh pozoruje, a čekal na jeho slova.

„Nechutné.”

Ale to slovo, které ke mně dolehlo, bylo až příliš nečekané. Navíc ten hlas patřil ženě, stále mladé. Pohlaví našeho Boha nebylo nikdy zaznamenáno, ale byla to bohyně?

Ne, tím se můžu zabývat později. Pokud nebyla spokojená, tak se jako její věrní služebníci musíme omluvit.

„Ech—? Ach—... Prosím, odpusťte nám! Ehm, nelahodilo to Vašemu váženému jazýčku?”

„Lidé, démoni, nepřijatelní. Volové, vepři, kuřata, kozy—zvířata doporučena.”

Oooch, náš Bože. Žádáš nás, abychom ti šli koupit maso k řezníkovi?

„R-rozumím! E-ehm... vážně mě mrzí, že vás obtěžuji, ale není pochyb o tom, že jste náš Bůh?”

Velmi dobře vím, že byla drzost ptát se na takovou věc, ale nemohl jsem si pomoct a musel jsem to udělat. Byla nám dána skromná šance prohodit s naším bohem, jenž byl do teď zticha, pár slov. Tohle byla věc, kterou jsem musel zjistit, dokonce i za cenu svého života.

„Ano.”

„Ooooch! Vyslechnout si vaše slova je vrcholem cti!”

Byl. Vážně to byl náš Bůh!

Cítil jsem, jak se mi tělo plnilo radostí a city.

„Ačkoli mi to nelahodilo, je pravda, že jste mi svou obětinou prokázali službu. A tím ti uděluji tuto hůl.”

Spolu s touto nečekanou chválou se na oltáři objevila jediná hůl. Černočerná hůl, která vypadala, jako kdyby zastřešovala veškerou temnotu světa; ač vypadala prostě, byla to hůl s vytříbeným zjevem a aniž bych se jí musel dotýkat, cítil jsem, jak z ní sálá neuvěřitelná moc.

„T-tohle je?! K-když si pomyslím, že mi byla dána boží zbraň—!”

Tahle zdrcující moc byla nepochybně boží zbraň.

Vzal jsem tu darovanou hůl do rukou a od radosti se chvěl.

Aaach, zrodil jsem se jen pro tento okamžik.

„Dál buď ve své víře zapálený.”

„Rozumím—!”

Samozřejmě. To nemusíte ani říkat. Všechna moje víra a oddanost patří vám.

Pozvedl jsem udělenou hůl do vzduchu, otočil jsem se k věřícím a zakřičel: „Tímto okamžikem se prohlašuji Zakladatelem naší Víry, kdo bude každého vést jeho cestou! Tato hůl, jenž mi udělil Bůh, je důkazem mé víry! Pokud má někdo nějaké námitky, ať promluví teď!”

Tohle prohlášení bylo jako sesazení z úřadu uvnitř naší Víry, ale ani předchozí vůdci Víry nemohli popřít, že jsem od našeho Boha obdržel božskou zbraň. Ne, spíš jim nedovolím to popřít. Bůh mi řekl, abych dál pokračoval ve své víře; i když to je 'dřívější' zakladatel, nedovolím mu, aby se mé víře pletl do cesty.

„Jako Zakladatel Harvin prohlašuji, že na tomto místě postavíme chrám k uctívání našeho Boha!”

Takže od teď to začne být hektické.

Aaach, barvy světa jsou jasnější než kdy dřív!





Později mě 'dřívější' Zakladatel a vůdci z různých oblastí pokárali za to, že jsem se prohlásil Zakladatelem, ale jelikož jsem měl důkaz od Boha, co uznal mou víru, nikdo už mi nedokázal zabránit v tom, abych se stal Zakladatelem.

Přece jenom nikdo kromě mě nemohl tu božskou zbraň uchopit a i když jsem ji pustil z rukou, vrátila se ke mně. Nebylo pochyb o tom, že to byl důkaz, že jsem byl vyvolený.

Ooooch, náš Bože! Budu tě následovat až do konce!
----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>