KNM - Kapitola 61 (Jedna duše, dvě jména)

Kapitola 61 – Jedna duše, dvě jména

Liola s Yandi prošel většinou území Loupežnických hor, ale Anis nebyla nikde k nalezení. Nedokázal si pomoct a pevně svíral řetízek s dračím křížkem. Samozřejmě ten řetízek byl nyní u něj a ne u Yandi.

„Kde jsi?” zamumlal Liola. Ale řetízek nečekaně nevydal žádné světlo, ani žádný zvuk.

Ačkoli Liola začal být nervóznější, zdálo se, že Yandi, navzdory svému obvyklému temperamentu, je nečekaně trpělivá. Ve skutečnosti kvůli té zkazce, že je Anis naživu, trpělivě prošla všechna místa, kde Anis kdy byla. Ačkoli Anis nezahlédla, svou vlastní moci dokázala, že ty zkazky nebyly nepodložené.

Svým bystrým zrakem najednou spatřila, jak něco vlaje na stromě v dálce. Kývla na Liolu: „Následuj mě.” A pak začala utíkat, aniž by otočila hlavu.

Popadla ten malý kousek látky, co visel na větvi jednoho stromu. Liola na té látce neviděl nic zvláštního, ale Yandi ji pozorně prozkoumala, zatímco přemýšlela nahlas: „Zelená, vyšívaná a materiál je lehký. Tohle by měl být cár z ženského oděvu.”

„A co?” zeptal se Liola a snažil se přitom o trpělivost.

„Proč by se tady procházela žena? I kdyby mezi loupežníky byla žena, nikdy by v lese nebyla sama.”

Yandi rukou obsáhla okolí, jak dál vysvětlovala: „Podívej, tráva a stromy jsou bez poskvrnky, takže tu očividně neprocházelo moc lidí. Možná jich bylo pár nebo možná jenom jeden. Je nepravděpodobné, že by tudy procházela skupinka několika lidí včetně ženy. Dokonce ani já bych se neodvážila tudy jít, kdybys tu nebyl ty.”

„Je to Anis?” Liolovi přeskočilo srdce.

„To nevím. Sestra neměla ve zvyku používat vůně a její šaty nebyly v ničem zvláštní. Z téhle látky není možné posoudit, jestli to je ona,” řekla Yandi upřímně a pak pokračovala: „Jelikož v podstatě bezcílně chodíme kolem, tak se můžeme tak jako tak držet téhle stopy.”

Liola přikývl a vedl Yandi směrem, kam ukazovala látka. Po cestě odsekával větvičky, aby se Yandi snáze šlo. Yandi se na úzkou stezku, kterou pro ni vrah udělal, dívala a v tichosti jej následovala. Nebyla si jistá, jaký z toho měla pocit.

Po chvilce chůze se vrah najednou se zamračením zastavil. Yandi otevřela pusu a zeptala se: „Co se děje?”

„Před námi někdo je, jenom jeden člověk.”

Yandi byla v šoku. Když se podívala po vrahovi, co nejrychleji vyběhli kupředu.

Liola popadl Yandi za paži a utíkal s ní. Z nějakého důvodu se teď bál Anis spatřit o samotě, takže i když ho to zpomalovalo, pořád se Yandi držel.

„Je tam mýtina!” zakřičela Yandi. Liola si toho už všiml. Dál co nejrychleji běželi, ale jakmile doběhli na mýtinu, Liola ucítil, že ten člověk najednou zmizel. Ten člověk... byl pryč. Neodešel, prostě se najednou vypařil.

Liola se rozhlédl kolem. Byl si jistý, že tu předtím někoho cítil, tak jak mohl najednou zmizet?

„Jenom holý, velký kámen...”

Liola zaslechl, co si Yandi mumlala, a pak se otočil, aby se podíval. Před očima se mu objevil obyčejný kámen. S těmi stromy a trávou kolem ten kámen vyhlížel celkem nezvykle.

Yandi pomalu přikročila ke kameni a najednou si všimla, že jsou do něj vytesaná slova. Nahlas je přečetla: „Kdo jsi a odkud pocházíš, není důležité. Důležité je, kým chceš být a kam chceš jít.”

Každé slovo, které Yandi utrousila, zanechalo stopu v Liolově mysli.

Tohle nemůže být náhoda. Mohla tady ta slova nechat Anis? Proč by tady něco napsala a nebyla ochotná se mi ukázat?

Liola přišel k tomu kameni a ten rukopis byl stejný jako v tom dopise, který mu zanechala Anis. Nemohl si pomoct a zlehka to písmo na kameni pohladil.

Možná se nedostala daleko! Liola najednou vstal a rozhlédl se kolem, přemýšlel, kterým směrem by se měl dát, aby ji našel.

„Můžeš přestat hledat,” řekla Yandi místo toho, „chápu, co tím sestra myslí.”

Liola byl v šoku. Jeho stříbrné oči se obrátily k Yandi a čekaly na vysvětlení.

„Neobjeví se, ať ji budeš hledat kdekoli, dokud...” Yandi přidřepla k zemi a dotkla se písma. „Co hledáš, není Anis, ale odpovědi na otázky ve svém srdci.”

Yandi zvedla hlavu a pronikavě se na Liolu podívala. „Chceš zůstat?”

Liola se zapotácel, ale nedokázal se přimět odpovědět.

„Chceš odejít?” Yandi se přiblížila k Liolovi, ty její zářící oči jej znervózňovaly.

„Chceš být Stříbrným Měsícem?” Neměla v plánu nechat vraha na pokoji.

Yandi zaskřípala zuby a vyplivla na něj tu nejkrutější otázku: „Nebo se chceš vrátit a být synem Dračího císaře? Zabít svého otce a usednout na jeho místo!”

Liola se zhluboka nadechl a řekl třesoucím se hlasem: „Já nemůžu zabít.”

„Co kdyby tě sestra požádala, abys zabil?” Liola měl teď Yandinu tvář prakticky přímo před očima. Rukama ho také držela za ramena, aby mu zabránila utéct.

Liola odvrátil tvář ve snaze vyhnout se Yandiným očím. Odpověděl: „Pokud by to byla Anisina žádost, tak zabiju.” Vrah si nevšiml, jak se mu vlastní hlas třásl.

Yandi se na něj dlouho dívala a pomalu řekla: „Lžeš.”

„Nelžu!” zakřičel Liola téměř okamžitě jako kočka, které šlápli na ocas.

„Co kdyby tvoji společníci nechtěli, abys zabil, ale Anis by to chtěla?” zeptala se Yandi znovu.

Liola zíral do prázdna. Nikdy o takovém dilematu nepřemýšlel. Váhal, ale nevěděl, proč váhá.

Anis byla nejdůležitější, ne? Ale Kaiser, Daylight, Anežka a Meinan byli také důležití. Který z nich byl důležitější? Vrah se nedokázal rozhodnout.

Tváří v tvář nejistému vrahovi si Yandi povzdechla: „Stříbrný Měsíci, ty tomu pořád nerozumíš? Potkal jsi dobré přátele a Anis. Anis ti nechce zasahovat do rozhodnutí a tví společníci také ne. Právě naopak, všichni čekají, jak se rozhodneš. Sám si musíš vybrat svou cestu.”

„Moje... rozhodnutí...” Liola zpanikařil. To on se musel rozhodnout? On se musel sám rozhodnout? Nikdo mu neřekne, co má udělat? Kdyby mu někdo něco navrhl nebo dokonce rozkázal, tak by to bylo lepší.

„Můžeme přestat hledat. Až se rozhodneš, tak k tobě všechno přijde.”

Yandi v tichosti odkráčela, aby Liolovi poskytla trochu toho osobního prostoru. Rozhodla se udělat něco realističtějšího jako připravit dvě visutá lůžka, rozdělat oheň, uvařit nějaké jídlo a podobně.

„Dobře se postarat o Stříbrného Měsíce je pravděpodobně ten nejlepší způsob, jak se ti odvděčit.” Yandi zvedla hlavu a podívala se na úplněk. Jeho barva připomínala Anisiny dlouhé vlasy.

„Ale co přesně pro tebe ve tvém srdci znamená?”





Liola se dotkl písma na kameni a znovu a znovu si ta slova opakoval, ale odpověď k němu nepřišla a místo toho kvůli tomu upadl ještě hlouběji do svého zmatku.

Nevěděl, jak dlouho tohle trvalo, když ve svém těle ucítil trochu ztuhlosti. Změnil postoj a posadil se na kámen, ale bezděky se pomalu položil. Tohle bylo přesně jako jeho první vzpomínka na tento svět. Naštěstí byl kámen dostatečně velký, že když se mírně zkroutil, tak na něm mohl ležet tváří k obloze.

Obloha už byla pokrytá hvězdami. Liola si vzpomněl, že ještě před chvílí bylo na obloze i slunce. Teprve tehdy si uvědomil, že přemýšlí už od doby, kdy bylo slunce ještě stále na obloze, až do doby, kdy byla obloha pokrytá hvězdami. Ne... možná ještě déle. Když se poprvé probral v Nebeské vyhlídce, pravděpodobně začal přemýšlet a nikdy nebyl dost statečný na to, aby si to přiznal.

„Co mi přijde známější, vůně kovu nebo vůně dřeva?”

„Magie, meče, mecha, draci... draci!”

Liola najednou vstal. Kruci! Úplně na Baolilonga zapomněl. Kde teď byl? Doufal, že ne tam, kde je Vůdce?

Liola byl nervózní. Nikdo neznal Vůdcovy experimenty lépe než on. Nikdy by nedopustil, aby se Baolilong stal materiálem pro jeho experimenty.

„A Kaiser, Kaiser...” Liola zbledl.

Jak mohl být tak bláznivý, že s Vůdcem zanechal Kaisera a Baolilonga? Pokud se jednomu z nich něco stalo, tak by si to nikdy nebyl schopen odpustit.

„A Anežka a Meinan, jak se jim na druhém světě vede? Mohla už ta válka začít?” Liola se s pocitem marnosti posadil. „Pravděpodobně se té války nebudou účastnit, že ne? Pořád jsou příliš mladí...” Liola úplně zapomněla na to, že Meinan je vlastně starší než on.

„Lanski a Jasmína, jak zareagovaly, když zjistily, že to já jsem Stříbrná Maska?” Liolu to trápilo.

Počkat... pokud byl vážně synem Dračího císaře, neznamenalo by to potom, že Lanski bylo jeho dvojče? Z nějakého důvodu Liola instinktivně věděl, že Lanski nebude ráda, až se dozví, že je její bratr.

„O čem přemýšlíš?” Zaslechl Yandin hlas a pak mu do rukou vložila talíř plný jídla.

„O hodně věcech.” Liola si najednou uvědomil, kolik věcí jej trápilo.

„O věcech na které straně?” zeptala se Yandi klidně s očima upřenýma do svého talíře.

„Na druhé straně.” Liola držel to kouřící se jídlo, ale měl na něj jen malou chuť.

„Ach, přemýšlíš o těch dvou děvčatech? Lanski a Jasmína? Bylo by to dilema, protože obě působí slušně, s odlišnými osobnostmi, ale obě jsou hodné. A obě dvě tě mají rády, ale... není jedna z nich tvoje sestra? Takže už nemáš čím se trápit.” Yandi se tak nějak mnohoznačně usmála.

„Nechápu, co tím myslíš...” Liola na Yandi prázdně zíral.

Yandi pravděpodobně znala vrahovu povahu. Pro dobro těch dvou dívek to trpělivě vysvětlila: „Obě tě mají rády, chápeš?”

„Já vím a já je mám taky rád. Obě jsou to hodní lidé,” odpověděl Liola přirozeně.

Yandi si vraha zblízka prohlédla a pak potřásla hlavou. „Ne, nechápeš to. Jejich 'mít rád' není to obyčejné mít rád, ne takový ten typ, co k tobě cítí Anežka.”

Liola zaváhal: „V čem je rozdíl?”

Vážně byl nevědomý jako ledová kostka. Yandi ta dvě vzdálená děvčata trochu litovala. Ale aby se člověk, co se zrovna naučil, co je přátelství, naučil mnohem složitější pocit lásky, to vyžadovalo čas a něčí pomoc!

Yandi si nemohla pomoct a zasmála se, chtěla být tím člověkem, co jej to naučí? To by bylo zajímavé! Nemohla se dočkat, až uvidí vrahův výraz.

Yandi řekla prostě, možná až příliš přímočaře: „Jednoduše řečeno se za tebe chtějí provdat a být tvojí manželkou, chápeš?”

„P-provdat? Manželka?” Liolova mysl byla najednou v jednom velkém zmatku. Horší bylo, že velmi dobře věděl, co to znamená sňatek, a také chápal smysl 'manželky', ale neměl ani ponětí o hlubším smyslu. Nechápal, proč se lidé brali?

Jak to, že nijak moc nezareagoval? Yandi si zblízka prohlížela vrahovu tvář, ale viděla jenom jeho bezvýraznou tvář a byla trochu zklamaná.

„Proč by se za mě chtěly provdat? A proč se za mě nechce provdat Anežka?” zeptal se najednou Liola se zábleskem v očích.

„Ech...”

Co je tohle za otázku? Yandi z toho byla celkem vyjevená. Jak přesně Stříbrného Měsíce vychovávali?

Yandi koktavě řekla: „P-protože mezi tebou a Anežkou je přátelství, ale ty dvě další k tobě cítí lásku. Přesně jako ty, i ty k těm dvěma dívkám cítíš něco jiného než k Anežce, ne...?”

Na tu poslední otázku se Yandi ptala z lítosti k těm dvěma dívkám, snažila se ujistit, ke které z nich Stříbrný Měsíc cítí lásku.

Tahle otázka byla pro Liolu složitá.

Je to mezi Anežkou, Lanski a Jasmínou jiné?

Krátce o tom popřemýšlel a pomyslel si, že to je tak nějak jiné: Anežka jej znala déle a strávila s ním více času než ty dvě; ale kromě toho...

„Například, kvůli které máš pocit, že ti bije srdce?” snažila se ho Yandi dokopat k té myšlence.

Liola se po ní podivně podíval. „Moje srdce vždycky tluče, kdyby netlouklo, nebyl bych mrtvý?”

„...Co jsi idiot?” odsekla Yandi. „Není divu, že jsi tak dlouho nechápal, co to je láska. Protože se ti to nikdo neodvážil vysvětlit.”

Liola neměl slov.

Yandi nebyla člověk, co by se vzdával, a tak se zeptala znovu: „Je někdo, o koho se bojíš, když ho nevidíš? Nebo když začne plakat, tak tě z toho bolí u srdce? Nebo existuje někdo, komu bys odpustil nehledě na to, co by udělal?”

„Ano!” odpověděl Liola upřímně.

Yandi zazářily oči a pobídla ho, aby pokračoval: „Kdo?”

Liola upřímně odpověděl: „Baolilong. Když ho nevidím, tak se vždycky bojím, jestli se nedostal do problémů. Kdykoli začne brečet, tak ho nedokážu prostě ignorovat a nehledě na to, do kolika problémů Baolilong naběhne, tak se nedokážu vážně rozčílit.”

Když Yandi zaslechla tuhle odpověď, zabořila si hlavu do dlaní. „Vzdávám to, odpusťte, Lanski, Jasmíno, nemůžu vám pomoct...”

„?” Liola se po Yandi zmateně podíval.

Ačkoli Yandin výraz jako by říkal „tobě není pomoci”, Liola se začal usmívat a dokonce začal jíst jídlo, co měl na talíři, jako kdyby z něj najednou spadlo nějaké závaží.

„Hej! Co to s tebou je?” Yandi to nechápala.

„Rozhodl jsem se. Chci jít zpět.”

Yandi nemohla uvěřit, že se vážně rozhodl. Musela se zeptat: „Proč ses najednou rozhodl?”

Liola přestal jíst a vysvětlil: „Všichni lidé, na které myslím, všechno, o co se starám, není na tomto světě. Jsem sice tady, ale všechno, co mě trápí, patří do toho druhého světa.”

„Ale zatímco jsem byl na tom druhém světě, kromě Anis jsem nepomyslel na nic z tohoto světa. Nikdy jsem se netrápil, jestli se budu moct vrátit, protože jsem se nikdy nechtěl vrátit.”

Yandi si vyslechla jeho vysvětlení a pomalu řekla: „Tohle přece jenom není tvůj svět. Vrať se, Stříbrný Měsíci, ne, už nejsi Stříbrný Měsíc. Když ten chlapec zkomolil tvoje jméno, zrodil ses s novým jménem a do nového života, Liolo...”

„Nehledě na to, co tě potká, až se vrátíš, nebo jaký výsledek to přinese, i kdyby to měla být smrt. Věřím, že toho nikdy nebudeš litovat.”

Liola odpověděl se znepokojeným pohledem: „Smrti se nebojím. Jen se bojím, že budu svým společníkům přítěží.”

„Prostě přestaň!” Yandi na něj zahlížela. „Muži pro přátelství umírají! Jsou pro tebe ochotní zemřít a ty jsi ochoten zemřít pro ně. To je přátelství nebo snad zpochybňuješ přátelství svých společníků?”

Liola zoufale zakroutil hlavou. Ani trochu o tom nepochyboval, ani o tom nikdy nepochyboval. Ti lidé... kolika lidem řádu X kvůli němu čelili? Na kolik nebezpečných míst se kvůli němu odvážili? Kvůli němu se dokonce ze všech sil snažili přizpůsobit novému světu.

Z nějakého důvodu začaly Liolovi slzet oči. Očividně nebyl smutný. Právě naopak by měl být velmi šťastný, ale ty slzy prostě tekly...

„Dobrá! Pro teď se nestarejme o sestru Anis. Až přijde čas, objeví se. Trápí tě, že jsou tvoji přátelé u Vůdce, že?”

Yandi Liolu poplácala po rameni, jako kdyby ty slzy v jeho očích neviděla. Odvrátila se a řekla: „Jdu spát. Zítra nás čeká dlouhá cesta zpět.”

„Long Yandi.” Liola ji najednou oslovil.

Yandi se zastavila, ale neotočila se. Věděla, že tohle není ten správný čas, aby se otočila. V tichosti Liolovi naslouchala.

„Děkuju.”

Yandi neodpověděla. Vylezla na své visuté lůžko a pak s úsměvem na tváři odplula do krajiny spánku.





Když Yandi spala, Liola pořád ležel na tom kameni. Přece jenom jestli spal na kameni nebo na visutém lůžku, to pro něj nebyl moc velký rozdíl. Vážně tu chtěl ležet, ačkoli neměl ponětí proč.

„Liolo...”

Liola se najednou posadil a podíval se směrem, odkud přišel ten zvuk. V lese pod mdlým měsíčním světlem tam na něj rukou plnou oděrek a mozolů mával člověk s krémově bílými vlasy, s laskavým a přesto rozpustilým úsměvem, oděný v prostý šat.

Liola byl bez dechu. „Anis.”

Anis se mírně usmívala, přiložila si ukazovák ke rtům a rukou mu pokynula, aby šel za ní.

Ale Liola se otočil a podíval se po Yandi, chtěl ji vzbudit. Věděl, že Yandi Anis vždycky hledala.

„Ne...”

Liola se najednou otočil po Anis a viděl, jak kroutí hlavou s bolestným výrazem na tváři. Její oči se soucitem hleděly na Yandi, ale zároveň v nich bylo nepopsatelné oproštění.

Když Liola viděl, jak se Ani tváří, nevzbudil Yandi, ale když prošel kolem táborového ohně, použil své Ki a rozdrtil většinu hořícího dřeva.

V horách je velmi chladno, bez ohně se snad vzbudí... Yandi, prosím, vzbuď se...

Bez dalšího váhání Liola kráčel k Anis a ona se také otočila k odchodu. Držela si od Lioly odstup několika kroků.

Po chvíle chůze konečně vyskočila na větev stromu jako nějaká víla a elegantně se na ní usadila, zatímco Liola v tichosti stál dole.

Anis se na něj upřeně dívala, oči plné péče a lásky. Nebylo možné, aby se Liola zeptal na věci jako: „Využíváš mě?” Nikdo by nevěřil, že by jej člověk, co se na něj díval s takovou péčí, využíval.

Místo toho Anis otevřela ústa jako první. „Jsem Bairui a také Anis.”

„Já... to nechápu.” Liola byl mírně zahořklý, protože Anis nebyla jenom Anis.

„Tohle je příběh, který ti musím říct nehledě na to, jestli ho chceš slyšet nebo ne, ale prosím věř mi, že ti nechci ublížit. Prosím, vyslechni si to až do samého konce, ano?”

Liola přikývl. V minulosti by možná nebyl schopen souhlasit, ale teď se zdálo, že už ho to nezajímá, protože měl jiné věci ke starání – svoje společníky.

„Bairui byla princezna Posvátných bílých draků, byla drakem nynějšího dračího císaře a také manželkou černého draka Milua, matkou tvého draka.”

„Kde mám začít vyprávět?”

„Správně, tohle jsi věděl? Na tvém světě byl původně jenom jeden kontinent.”

„Kdysi dávno první Zhuogen velel největší armádě rytířů v historii a mašíroval přes kontinent. Zadupali tucty tamějších zemí a zbyly jenom tři, které se s námahou snažily ubránit. Ty tři země se se svou magickou mocí nedokázaly ubránit blížící se armádě rytířů. Ty tři země by radši spatřily své domovy vypálené, než aby dopustily, aby byla jejich země podrobená, a tak utvořily krátkodobou alianci. Sta tisíce mágů se spojilo, aby aktivovali nejsilnější magii, jakou znali, a silou kontinent roztrhli na tři díly.”

„Nevím, kolik lidí tehdy zemřelo nebo bylo zraněno. Kontinenty se od sebe dál vzdalovaly. Ačkoli Zhuogenové nezemřeli, neměli na výběr a museli zůstat na kontinentu, kde se nacházeli jejich paláce. Rytíři, neznalí magie, nic nezmohli proti strašlivým atmosférickým změnám nebo pohybu kontinentů, a tak při pohledu na dvě vzdalující se země bojovali o vlastní přežití. Když se svět o nespočet let později uklidnil, předtím mladý a mocný Zhuogen, co dokonce uzavřel krevní pouto s draky a sdílel jejich dlouhověkost, zestárl a zemřel.”

„Ale nikdy se nevzdal svého snu podrobit si celý svět. Nevím jak, ale podařilo se mu své ambice zachovat ve svém vlastním potomku, v srdci příštího dračího císaře.”

„Tehdy to začalo. Princ, který měl nastoupit na trůn, musel v den své korunovace, jenž byl také dnem, kdy předchozí Dračí císař zemřel, sníst srdce z těla svého otce, aby si zachoval stejné ambice dobýt svět.”

Anis viděla, že Liola vypadal tak nějak vyděšeně, a usmála se. „Je to absurdní, že? Ještě absurdnější je to, že všechno tohle mi pověděl můj pán, nynější Dračí císař.”

„V té době byl pořád princ, princ, jehož srdce bylo vřelé, a každý, kdo jej viděl, o něm prohlásil, že je příliš něžný na to, aby se stal císařem, ale stejně jej měli rádi. Byl to jediný princ, který v císařských zahradách hrál na flétnu, jen aby tam usnul. Často jsem se schovávala v keřích a poslouchala jeho hudbu.”

„Poslouchala jsem léta, než si mě ten louda všiml. Od té doby jsme si spolu hráli a já jej často brala na různá místa a někdy dokonce daleko od dračího kontinentu. Tehdy jsem na Yaronských pláních narazila na Milua. Pravděpodobně mi nikdy neuvěříš, když ti řeknu, že dohazovače nám dělal Caffey. Ach... Caffey, tak se jmenuje Dračí císař, ale poté, co se stal Dračím císařem, se toho jména vzdal.”

Když se Anis dostala ve svém vyprávění až sem, začala se najednou smát tak moc, že se jí v koutcích očí objevily slzy. „Víš ty co? Protože se jmenoval Caffey, Miluo a já jsme mu oba říkali Coffee. A tehdy přísahal, že svoje děti pojmenuje po různých druzích kávy.”

Liola se na Anis podíval a z nějakého důvodu se kvůli jejímu úsměvu cítil smutně, jako kdyby se šťastné události z minulosti kvůli změnám v lidech proměnily pouze na krutou vzpomínku.

„Vybrala jsem si jeho!”

„Tehdejší Dračí císař nebyl věrný a měl mnoho manželek. Měl dohromady pět princů a sedm princezen. Prakticky nikdy nechápal, proč jsem si vybrala jeho, a dokonce i umírající Dračí císař byl rozzuřený. Nenáviděl Caffeyho něžnost a příliš laskavou povahu.”

„Ale s tímhle rozhodnutím nikdo nic nenadělal a Caffey opravdu skončil na trůně. V den jeho korunovace... nebo mám spíš říct tu noc byl Caffey nesmírně vyděšený. Nechápala jsem, čeho se bojí. Aby se člověk stal Dračím císařem, musel získat svolení Posvátného bílého draka, takže nebylo možné, aby jej jeho sourozenci zavraždili nebo svrhli z trůnu. Člověk se tímhle mohl trápit před tím, než získal svolení Posvátného bílého draka.”

„Tehdy mi a Miluovi Caffey řekl o té historii a co byl přinucen udělat na své korunovační ceremonii...”

„Řekl mi, že byl vyděšený, že se bál, že se možná vážně změní a stane se z něj krutý a bezcitný člověk jako jeho otec.”

„Zoufale jsem se ho snažila utěšit a dokonce i Miluo žertoval, že i kdyby se z tak vlídného člověka jako on stal krutý člověk, tak by pravděpodobně jenom týral malá zvířátka.”

„Caffey se smál. Nikdo z nás nemohl uvěřit, že tak dávná událost by mohla ovlivnit přítomnost. Caffey se později nezměnil a nám se všem ulevilo tak moc, že jsme na tu jeho korunovační ceremonii úplně zapomněli.”

„Změnil se, že?” Liola už hádal, co se asi stalo.

„Ano, změnil se,” řekla Anis ponuře. „Nevím, jestli se změnil pomalu, že jsme si toho nikdy nevšimli, nebo jestli se změnil najednou a jen to dobře skryl.”

„Když se objevil Gle, Miluo i já jsme měli svoje pochybnosti. Ale v porovnání s podivným Gle jsme oba ochotně přivřeli oči a zacpali si uši a slepě věřili Caffeymu, kterého jsme znali léta.”

„Ale opravdu se změnil.” Anis už ty slzy nedokázala déle zadržet. „Už to vážně nebyl Caffey, jenom Dračí císař. Miluo to dobře věděl a rozhodl se Dračího císaře opustit. Miluo mu nevěřil, ale já jsem nemohla odejít, nejenom proto, že to byl můj pán, ale také... jak jsem ho mohla opustit?”

„To já jsem si ho zvolila, to já jsem zapříčinila, že musel sníst srdce svého otce, a to já jsem zapříčinila, že se proměnil na to, čím byl.”

Když Liola viděl, jak Anis pláče, neměl ponětí, co by měl dělat. Mohl akorát stát pod stromem a prázdně na ni zírat a dělat jí společnost.

Se slzami koulejícími se po tváří Anis znovu upřela svoje oči na Liolu.

„Promiň, Liolo... Pravdou je, že svět zná jen polovinu Mochova proroctví. Kdyby to bylo jenom „Susannin syn zabije Dračího císaře”, tak bych tě možná nezachránila. Ačkoli se Caffey změnil, nechtěla jsem, aby zemřel, a tak bych nezachránila dítě, které by zabilo svého otce.”

„Ale skutečným proroctvím bylo, že zabiješ Dračího císaře, ale nenastoupíš po něm na trůn. Místo toho tak ukončíš ty ambice, co se v Dračí říši po generace předávají. A toto byl také důvod, proč tě Dračí císař musí zabít.”

Liola chvíli neměl slov, ale musel si něco potvrdit: „Já... vážně jsem syn Dračího císaře?”

Anis rozhodně přikývla. „Ano, jsi syn Dračího císaře, Lansin bratr a nejmladší princ Dračí říše.”

Ačkoli to už řeklo mnoho lidí, Liola měl stále své pochybnosti, dokonce to i popíral: „Ale, Anis, ty...”

„Já jsem jenom iluze, Liolo.” Anisin hlas zněl zároveň blízko a daleko.

„Když mi tě Susanna dala, věděla jsem, že pokud budu dál zůstávat na tom světě, tak bych tě nemohla ochránit. Pro Dračí říši a celou rasu draků bude císař vždy důležitější než princ. Pokud by to císař rozkázal, tak bych byla nucena mu tě vydat.”

Anis pomalu řekla: „Pomocí magického kruhu, co zůstal po Gleovi, jsem tě vzala do cizího světa.”

„Přece jenom já nejsem Gle. Když jsem ten magický kruh aktivovala, abych si vynutila cestu skrz dimenze, zničilo to mé tělo, takže jsem akorát mohla svou duši poslat do dračího křížku.”

„I když ses dostal do cizího světa, musel jsi být stále schopen se vrátit a ukončit tak ambice Dračí říše. Aby tě nezabili v okamžiku, kdy se vrátíš, začala jsem se svým plánem před dvaceti lety. Vložila jsem své vědomí do dívky a zároveň jsem změnila její vzezření, aby se podobala tvé starší sestře. Nepodceňuj mě, pro Posvátného bílého draka je snadné předpovědět, jak bude dítě v budoucnu vypadat.”

„Abych ošálila Dračího císaře, dokonce jsem zapečetila vlastní vzpomínky a zanechala jsem si jen pár příprav a náznaků, abych se k tobě po dvaceti letech dokázala řádně poslat.”

„Když ses vrátil do svého původního světa, Dračí císař využil toho přívěšku, aby prozkoumal tvou paměť. Zpočátku věřil, že Anis existovala, a nijak tě nepodezíral, dokud jsi nevypustil Milua.”

Anis se odmlčela a už nevydala dalšího slova. V tichosti se na Liolu dívala, jako kdyby čekala, až se na něco zeptá. A věděla, že musí mít spoustu otázek.

„Takže... všechno byl podvod,” řekl Liola hořce. Ačkoli věděl, že to pravděpodobně bude nějak takhle, byl pro něj šok, když to slyšel z Anisiných úst.

Anis se najednou uličnicky zasmála. „Ta Anis, co se setkala s nejlepším vrahem, vůbec nic nevěděla~. Nebyl to posvátný bílý drak Bairui, ani si nepamatovala, že to ty jsi dítě, co držela v náručí. Teprve když Anis 'zemřela', Bairui znovu ožila.”

Liola zvedl hlavu a podíval se na Anis. Ačkoli měla na tváři žertovný výraz, v jejích očích byl pořád znát smutek.

Už to nebyla bezstarostná Anis, co se starala jenom o zachraňování lidí. V tom okamžiku to Liola skutečně pochopil. Anis byla vážně mrtvá. Ten člověk před ním už nebyla Anis, ale spíš Baolilongova matka, Bairui.

„Anis... je mrtvá.” Liola tu pravdu konečně přijal.

„Ano, Anis je mrtvá,” řekla Bairui bezmocně a kývla. „A Bairui také co nevidět zemře. Ve skutečnosti Bairui už zemřela před dvaceti lety.”

„Ty...” Liolu to strašně šokovalo. Nemyslel si, že by Anis... ne, Bairui řekla něco takového.

„Má rozbitá duše setrvala dvacet let, bojím se, že už nedokážu nic udělat.”

Bairui se zlehka usmála. „Gle učinil zajímavou sázku, jdi ho najít. A nezapomeň! Příští měsíc o úplňku vezmi dračí křížek k útesu Duanchang. Aktivuji konečné dimenzionální dveře a pošlu vás všechny zpět. Také sem přivedu Gleovu dceru, to je dohoda mezi mnou a jím.”

„A také prosím zachraň Milua. Má příliš zbrklou povahu a ve skutečnosti sám přikvačil ke Caffeymu. Teď už ho Dračí císař pravděpodobně naprosto ovládá. Ale Lancelot je jiný, ten je pod hypnózou... Liolo, pamatuj, nevěř nikomu, koho dračí křížek spálí. Nezáleží na tom, jestli je spálí naschvál nebo omylem, když se o křížek spálí, znamená to, že už jsou pod kontrolou Dračího císaře...”

Když Bairui skončila, spadla z větve.

Liola ji chtěl jít chytit, ale někdo ho předběhl. Yandi ji rychle chytila a v tichosti se na Bairui dívala.

Zdálo se, že se Bairui skutečně usmívá. „Malá Di, našla sis hodného manžela? Musíš mít tucet malých roztomilých dětí.”

„Nejsem prase, tucet je příliš. Chci jenom dvě, chlapce a dívku...” postěžovala si Yandi, jako kdyby neviděla Bairuiny zavírající se oči nebo fialové rty.

„...Chlapce pojmenuji Miluo a dívku Bairui.” Na Bairuinu tvář dopadly dvě slzy.

Bairui úplně zavřela oči a vypravila ze sebe svá poslední, rozpolcená slova: „Miluo... Caffey...”

„Dobře, budu mít ještě jednoho chlapce jménem Caffey...” Yandi sklonila hlavu a hlas jí začal selhávat. Na Bairuinu tvář padalo víc a víc slz, ale ona už žádné necítila.

Vysoko ve vzduchu zářil měsíc. Navzdory úplňku podivně sprchlo. Možná to byly vrahovy slzy nebo slzy hrdinky nebo možná patřily oběma, propletené...
----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>