Kapitola 7 – Věrnost jistého nesmrtelného krále
Byl to pocit, jako by mě někdo táhl.
Tohle je... svolávání?
Fumu, už je to dlouho, co mě někdo povolal.
Jak si vybavuji, posledně to byl nějaký dvorní mág odněkud, ačkoli teď mi slouží jako vazal. Pokud mi to osud dovolí, tentokrát bych byl rád, aby mě byl svolávající hoden.
Já jsem——král.
S nespočetnými vazaly pod svou správou jsem Králem Nemrtvých.
I když je to svolávající, král nepoklekne.
Pokud je to neschopný hlupec, kdo se snaží si mě podrobit, okamžitě mu nadělím jeho poslední výdech a místo toho jej přidám ke svým vazalům.
S obrovským množstvím many jako kompenzací se mé tělo mohlo zmaterializovat. Aha. Pokud je schopen bez problému použít takové množství many, tak má alespoň patřičnou schopnost.
A tak jsem se projevil.
Svými prázdnými důlky jsem spatřil sál kdesi. Přede mnou byl modrý krystal uchovávaný na podstavci a vedle něj byla lidská dívka oděná v čern—?!
„... … … … ach... … …”
Jako nemrtvému už mi srdce dávno netluče. Ale v tom okamžiku nebylo pochyb o tom, že jsem zakusil ten dávno ztracený pocit, že se mi zrychlil tep. Dokonce i toto tělo, kterému nebylo třeba dechu nemělo kvůli šoku slov.
AACH, AACH, AAAACH... Já vím.
Ta zdrcující síla v těch tmavých, zlověstných očích a víc než co jiného ta atmosféra.
Ačkoli na sebe vzala podobu lidské dívky, nebylo o tom pochyb. Tahle osoba byla, tahle samotná osoba byla bohem, kterého jsem musel uctívat. Toho boha, kterého jsem uctíval, když jsem byl ještě člověkem, a přesto jsem zemřel, než jsem ho spatřil. Byla to vzpomínka zapomenutá v běhu času, a přesto – jak si teď vybavuji – toto nemrtvé tělo jsem získal kvůli svému snu jednoho dne popatřit na svého boha.
„... … … … ach... … ...”
Ta netrpělivost, jak jsem se snažil něco říct, mi vyklouzla z úst.
„Já jsem Anri. Chci ti přenechat obranu tohoto podlaží.”
Zatímco jsem nebyl schopen utvořit slova, promluvil ke mně Bůh.
Paní Anri! Takže tohle bylo jméno mého boha!
Kromě toho když si pomyslím, že mi svěřila úkol!
„Ať spolu vycházíme.”
Poté, co paní Anri řekla tohle, položila svou ruku na modrý krystal a teleportovala mě.
Ačkoli jsem nakonec nebyl schopen utrousit jediné slovo, alespoň jsem během teleportace poklekl a hluboce se uklonil, abych ukázal svou věrnost.
Dál plynuly dny, kdy jsem čekal na vetřelce na trůně, který mi paní Anri dala.
Tenhle trůn mi paní Anri obzvláště připravila v místnosti, kterou jsem měl na starosti. Byl jsem nadšený a moje věrnost znovu posílila, ale zjistil jsem, že mi chybí příležitost svou věrnost ukázat.
Podlaží, které mi bylo svěřeno k ochraně, bylo 10. podlaží. Většina vetřelců padla na 3. podlaží a skoro nikdo se nedostal takhle hluboko.
Nedávno se jedna družina konečně dostala na 10. podlaží, ale z nějakého důvodu před dveřmi do mého sálu ustoupili. Byl jsem jen schopen pocítit jejich přítomnost a nevím, proč ustoupili, ale, hmmm, v tom případě není to náhodou tak, že ucítili mou přítomnost a vyhnuli se bitvě? Bylo to celkem moudré rozhodnutí, a přesto se mi takhle nenaskytne příležitost ukázat svou věrnost vůči paní Anri.
„...Takže přišli.”
Ale to se změnilo. Ta šance, po které jsem tak prahl, konečně přišla.
Ačkoli něco dlouhou dobu prováděli před dveřmi, nakonec se dveře otevřely a vstoupil nezvaný host. Ta osoba, co vstoupila, byla mladá dívka se stříbrnými vlasy, ale když došla tak daleko, nebylo možné, aby byla slabá. A navíc tahle aura... aha. Takže je příbuznou Démonického krále.
„Vítej, můj hoste. Jsi první, kdo se dostal až sem.”
„Aha. Takže ty jsi Král Neživota, o kterém se mluví na tom podstavci? Zdá se, že máš právo být arogantní, ha.”
Arogantní...? Aha, takže jsem byl arogantní.
To ano, než jsem se setkal s paní Anri, dalo se říct, že jsem byl arogantní. Neuznal jsem, že by byl někdo nade mnou. Samozřejmě takové myšlenky už jsem dávno opustil.
„To ano, člověk před tebou vládne mnoha vazalům, Král Nemrtvých. Dokonce ani tváří v tvář Démonickému králi nemám v úmyslu pokleknout.”
Ano; svou věrnost jsem přísahal paní Anri. Také jsem se vzdal pomyšlení, že jsem jedinečný.
Ale i tak jsem dál Králem Nemrtvých. Klanět se budu pouze a jedině paní Anri a ačkoli tahle dívka může mít v žilách krev Démonického krále, rozhodně neustoupím.
„Zdá se, že víš, kdo jsem. Původně jsem měla v plánu tě akorát porazit, ale změnila jsem názor. Můžeš prostě seknout s tou vládou nad kobkou a sloužit mě, jež jednoho dne zdědí trůn.”
„Řekl jsem, že nepokleknu. Nezahrávej si se svým štěstím, ženská.”
Těch domýšlivých slov budeš litovat.
„Tak si tě podrobím silou!”
„Pojď. Přidat ke svým vazalům dceru Démonického krále bude zábavné!”
Měl jsem pocit, jako kdyby mě něco táhlo.
Poté, co mě porazila dcera Démonického krále, se mé tělo zhroutilo, a přesto z nějakého důvodu moje vědomí, které mělo pominout, zůstalo. A moje vědomí to teď někam táhlo. Byl to odlišný pocit od toho pocitu, co jsem minule zažíval při svolávání. Bylo to skoro jako... Správně, skoro jako bych se mísil s něčím jiným, co bylo svoláváno.
A pak jsem se znovu zmaterializoval.
Ta scéna byla úplně stejná jako minule, zahlédl jsem boha, kterému jsem přísahal svou věrnost.
Bylo tohle... paní Anri mě vzkřísila? Aach, jak hluboký soucit s někým, kdo byl poražen a nebyl schopen splnit svou misi.
„Paní Anri...”
„...?”
Okamžitě jsem padl na koleno a ukázal jí svou věrnost. V minulosti jsem se kvůli svému šoku choval trapně, ale jelikož je tohle moje podruhé, byl jsem schopen zareagovat.
Zdálo se, že paní Anri něco zmátlo, ale okamžitě ke mně promluvila: „Chci ti nechat na starost obranu 10. podlaží.”
„Rozumím. Budu se ze všech sil snažit pro vás porazit všechny nepřátele.”
Dostal jsem stejný rozkaz jako předtím. Jednou jsem pochybil, ale už nikdy více.
„A taky... jen pro jistotu si vezmi tohle.”
S těmito slovy ke mně paní Anri natáhla svou ruku a dotkla se mého čela.
Prapor vzkříšení → hotovo
Prapor posílení → vyvěšen
-------------------------------------------
dakujem
OdpovědětVymazat