12K - Kapitola 12

Kapitola 12

Království Tai se nachází na severovýchodě. Jeho hlavním městem je Kouki. Uplynul jenom den a noc, když Genbu dorazil na vrcholek hory Kouki, jež se vypínala vysoko na nebi.

Genbu byla ve skutečnosti obrovská želva velikosti malého ostrova. Čekala v moři mraků, dokud Gyousou a Taiki neodešli z chrámu. Řekla svému pánu a jeho služebníkovi, aby po hlavě, jenž spočívala na břehu a vypadala jako obrovský útes, vylezli na její krunýř. Její krunýř působil jako kámen a pokrývalo jej spoustu kamenných výčnělků. Velmi se podobala hoře Hou. Nebylo známo, odkud Genbu přišla. Její krk a krunýř nebyl ani trochu mokrý. Uprostřed krunýře byla velmi malá palácová síň. Uvnitř nikdo nebyl, jako kdyby tam byl právě kvůli tomu jednodennímu cestování.


Během této plavby želvou – nebylo by správné nazývat jí lodí – už palác Hakkei, královský palác království Tai, začal s nejrůznějšímu přípravami na uvítání krále.

Taiki stál vpředu krunýře a první, co uviděl, byl příkře tvarovaný malý ostrov. Jak se blížili, zjistil, že na tom ostrovu ve tvaru podkovy je podél zálivu nespočet tyčících se budov.

Stěny a pilíře a zábradlí bylo bílé. Střechy byly mnohem více tmavě modré než v paláci Houro. Povětří kolem zátoky bylo klidné a pokojné. Obrazy odrážející se od hladiny vody vypadaly ze vzduchu jako nádherná malba.

„To je palác Hakkei. Je nádherný, že?”

Taiki, poněkud ztracený ve vlastních myšlenkách, při zvuku Gyousouova hlasu přikývl.

„To jsou Vnější síně vlády. Ty na druhé straně by měly být Vnitřní síně.”

Gyousou zvedl ruku a ukázal.

„Kouri, až přijde čas, budeš žít v paláci Jinju. To je támhle.” Gyousou ukázal na budovu u vody.

„Já tu taky bydlím? Copak ti nesloužím?”

„Ano, Kouri. Ačkoli se dá říct, že jsi ministr, nejsi jako ostatní ministři. Pokud bych měl království přirovnat k lodi, pak vládce je plachta a kirin je kotva. Jeden nemůže být bez druhého.”

„Ano...”

Genbu konečně dorazila do zátoky. Kolem královského paláce bylo nespočet vlajek. Před velkou budovou bylo seřazeno nespočet lidí, všichni klečeli s čelem přitisknutým k zemi. Genbu si podruhé opřela hlavu o břeh, aby ti dva mohli vystoupit.

Prošli kolem klečícího davu a pokročili k paláci před nimi. Vyslechli si blahopřání od jedné skupiny lidí, ale Taiki zažíval hrůzu.

Ať už to byli lidé, co před ním klečeli, nebo ti, co mu sloužili, už si na to dávno zvykl.

Už si zvykl na život v luxusu. Standard věcí připravených v královském paláci nebyl ani zdaleka stejný jako v paláci Houro.

Vážně si přál, aby mohl zavolat Sanshi, aby ho mohla držet za ruku. Ale Youka už mu kolikrát řekla, že až vybere vládce a odejde z hory do svého rodného království, tak se bude považovat za dospělého. Sanshi už nepracovala jako jeho kojná, ale jako jeho shirei. A shirei se nemohl povolat uprostřed davu, jak se mu zachtělo.

A tudíž si byl schopen skutečně odpočinout, až když skončil celý ten slavnostní den a on se vrátil do svého pokoje a nechal za sebou zatáhnout závěsy od své postele.

„Sanshi...”

V pokoji vedle bydlelo osm služebných a plnily Taikiho žádosti. Takže v tichosti vyslovil Sanshino jméno.

„Je všechno v pořádku?”

Sanshi se pokaždé objevila před Taikim, ale tentokrát slyšel jenom její hlas, ale neviděl ji.

„Sanshi.”

„Už jsi dospělý. Nemůžu se objevit, kdykoli mě zavoláš.”

„Nemůžeš?” Taiki seděl na velké přikrývce, ačkoli přikrývky v paláci Rosen byly mnohem větší než tato.

„Sice mě nemůžeš vidět, ale vždycky budu po tvém boku.”

„Ale...”

„Dobrou noc.”

Jelikož tohle bylo všechno, co Sanshi řekla, Taiki nemohl dělat nic jiného, než si poslušně lehnout, ale nebyl vůbec unavený.

Najednou se usmál. Svými prsty cítil, jak se k němu z pod povlečení natáhly dvě ruce. Věděl, že to jsou Sanshiny ruce.

„...Dobrou noc.”

„Hnn.”

Bylo pro něj velmi těžké klidně zavřít oči. Spal velmi zlehka. Dokonce i sen, který se mu zdál, měl jasně otištěný v mysli. Byla to noční můra.

Když kirin dorazil do svého rodného království, pomáhal vládci ve správních záležitostech ze svého postavení Saiha. Nezáleželo na tom, jak starý nebo mladý kirin byl, stejně se nedokázal vyhnout odpovědnosti, s kterou se narodil.

Taiki musel začít hrát roli Saiha.

Když nastal čas, musel vstát z postele a obléct se dle protokolu svého postavení; když nastal čas, musel jít do Vnějších síní a účastnit se Ranního shromáždění. Poté bylo nezbytné, aby stál králi po boku a pomáhal mu s vládou. Prozatím mohl jenom sedět stranou a poslouchat, protože to bylo kirinovou odpovědností a povinností.

Když minulo poledne a odpolední práce byla vyřízená, král se odebral do svých komnat.

Saiho se tehdy také mohl odebrat do své komnaty, ale dokud Gyousou nešel spát, nemohl se od něj hnout.

Momentálně prvním Gyousouovým rozkazem bylo připravit se na vlastní korunovační obřad.

Na druhou stranu musel také ustanovit nové uspořádání. Ze všech věcí, co po sobě předchozí král zanechal, se ponechají pouze věci, které je třeba ponechat, a věci, co je třeba vyhodit, se vyhodí. Další záležitosti jako jmenování a propouštění ministrů a úpravy zákonů byly také celkem důležité.

„Jak se chceš postavit k Daishiho stížnostem?”

Gyousou ležel na gauči ve svém pokoji, jak se probíral úředními dokumenty. Taiki seděl na zemi nedaleko.

„Nevšímej si ho.”

Předchozí král nakonec sešel z cesty kvůli své přemrštěné marnotratnosti.

Gyousou chápal, že kvůli tomu musí co nejvíce zredukovat počet svých služebníků. Důsledkem toho nemělo mnoho služebníků a dvorních dam co dělat. Dokonce i palácové síně, co se moc často nevyužívaly, se uzamkly.

Daishi byl vedoucím palácových hudebníků. Stěžoval si, že král propustil příliš mnoho hudebníků.

„Já jsem přeci jenom voják. Prostě mu řeknu, že hudbě nerozumím.”

„...Ale bude to také obtížné pro ty lidi, co propustíš...”

„Víš, kolik hudebníků po sobě předchozí král zanechal?”

Taiki zakroutil hlavou. „Ne.”

„Ani já ne. Ale jsem si jistý, že to je výjimečně vysoké číslo. Zdálo se mi, že vždycky když jsem šel do Vnitřních komnat, z každé síně se ozývala jiná skladba. Hudba během dne taky nikdy neutichla. Hudebníci hrají nehledě na to, jestli král je nebo není ve Vnitřních komnatách. Slyšeli jsme je hrát během ranního zasedání.”

„Opravdu...?”

„Nadaní hudebníci z paláce by neměli mít problém najít si jiné zaměstnání. Necháme si tu pár nejlepších hudebníků. Přece jenom pokud nás někdo navštíví, tak budeme chtít něco zahrát, jak se sluší.”

„Daishi říká, že má příliš málo hudebníků, aby hrál na korunovaci.”

„Na tom nesejde. V každém případě království Tai není nijak zvlášť bohaté.”

„Ministr jara též říká, že je to přeci jenom korunovace krále. Standard nesmí být příliš nízko.”

Shunkanchou, ministr jara, byl jeden z Rokkanu. Dohlížel na rituály a obřady.

„Pokud si lid bude myslet, že je to nedostatečné, tak ať si to myslí. Takoví lidé se jen nafukují. Předchozí král byl marnotratný. Královská pokladnice je prázdná. Sklady jsou plné dluhopisů.”

„Ano...”

Taiki byl mladý a ještě nerozuměl infrastruktuře vlády a ještě méně uspořádání společnosti dospělých. Současná situace v království Tai nebyla moc optimistická.

Na rozdíl od toho, co se teď dělo, Gyousou ve skutečnosti nepožadoval Taikiho návrhy, co se týkalo výhod a nevýhod vyšších úředníků ve Vnitřních komnatách – samotnému Taikimu to bylo velmi jasné.

„Je třeba, abychom našli nového, vhodného kandidáta na pozici ministra jara?”

Gyousou si pro sebe mumlal, jak projížděl úřední dokumenty. Taiki jej pozoroval. „Jelikož předchozí král měl rád přemrštěné obřady, obávám se, že současný ministr jara také dává přednost přemrštěnému stylu.”

„...Ale já si nemyslím, že je třeba jej tak rychle nahradit...”

Gyousou se na Taikiho podíval a usmál se. „Máš pravdu. Prozatím jen budeme pozorovat, jak se ministr jara bude chovat.”

Taiki sklonil hlavu. Když viděl Gyousouův úsměv, věděl, že to znamenalo, že se mu podvolil.

„...Omlouvám se. Řekl jsem toho příliš...”

„V žádném případě. Měl bych ti poděkovat za tvoje dotazování, Taiki. Pomáhá mi to se uklidnit.”

Taiki věděl, že to Gyousou říká, jen aby ho utěšil. „...Omlouvám se...”

Když Gyousou viděl, jak Taiki věší hlavu, postavil se. „Kouri... Co tě trápí? Můžeš mi to říct?”

Když Taiki slyšel tuhle otázku, spěšně zakroutil hlavou. „To nic.”

Gyousou odložil dokumenty, které pročítal, a najednou Taikiho objal. „Je to tím... že se ti stýská po hoře Hou?”

„Tak to není...”

„Pokud se ti stýská po nyosen, jen mi to řekni. Jsi trochu příliš zdvořilý.”

„Já ne...”

„Tak... proč jsi tak nešťastný? Nemusíš říkat, že to nic není. Pořád jsi malý. Není nutné, aby ses nutil do takového chování.”

Taiki nevěděl, jak má na tohle odpovědět.

„Až bude po korunovačním obřadu, tak tě okamžitě pošlu do království Tai, abys mohl navštívit Kei Taiha.”

„To taky není důvod...”

„Nebo si myslíš, že jsem neschopný? Je ti nepříjemně, že jsi království předal mě?”

Taiki zakroutil hlavou, ačkoli to nebylo nezbytně nepravdivé. Měl pocit, jako by bylo jeho povinností na Gyousoua dohlížet. Ani na okamžik Gyousoua nespustil z očí. Nebylo to tím, že by nevěřil Gyousouovu charakteru; to jen, že se bál, že by Gyousou mohl náhodou pochybit ve svém úsudku.

– Přece jenom ohledně Gyousoua nebylo žádné osvícení.

Gyousou se díval na dítě ve svém náručí a viděl, jak vážně se tváří. V duchu nakrčil obočí.

Co Taikiho tak moc trápilo? Nezdálo se, že by to bylo něco tak prostého jako stesk po nyosen. Nebo to bylo tím, že na sebe najednou vzal tak velkou zodpovědnost? Nebo... Když o tom teď tak přemýšlel, když Taikiho poprvé potkal na hoře Hou, nebyl si jistý, jestli to bylo jenom jeho přílišnou nedůvěrou, ale zdálo se mu, že Taiki byl den za dnem nervóznější a nervóznější.

Gyousou položil Taikiho zpět na podlahu.

„Takže bych byl rád, kdyby sis pořádně odpočinul. Není důvod, abys mi dělal společnost až pozdě do noci.”

„To je v pořádku.”

„Já si to nemyslím. Uvědomuješ si, jak pobledle vypadáš?”

„Ne... já...”

Gyousou znepokojenému dítěti položil ruku na hlavu. „Tohle je rozkaz. Dneska se můžeš vrátit do svého paláce. Prozatím svoluji k tomu, že nemusíš vycházet ze svého paláce až do odpoledne.”

„Vaše Veličenstvo...”

„Slibuju ti, že než o něčem rozhodnu, tak to s tebou nejdřív prodiskutuju. Takže si prozatím trochu odpočiň. Tvoje odpověď?”

Taiki shlédl na podlahu. „Ano...”

Kromě pomáhání králi měl Saiho ještě jednu povinnost, což byla zodpovědnost vévody provincie Zui.

Palác Jinju bylo místo, kde Taiki bydlel, ale zároveň to bylo sídlo správy provincie Zui.

Obyčejně by svou volnou chvilku odpoledne využil k obstarání vládních záležitostí.

Ačkoli to bylo takhle, kirin byl součástí královy frakce, takže ve skutečnosti vláda nad provincií Zui stejně spadala pod pravomoc krále.

Teď po obdržení Boží vůle věděl maličko o vládnutí království, ale kromě toho většinou rozuměl jen velmi málo z toho, co se řeklo. Ve skutečnosti jeho vyřizování státních záležitostí spočívalo jenom v tichém naslouchání úředním hlášením a v ptaní otázek na věci, kterým nerozuměl. Většinu svého času strávil ve studovně.

Když měl Gyousou čas, zašel do paláce Jinju. Příležitostně se do toho vložil a něco řekl nebo Taikiho jen z ústraní sledoval. Poté, když se Gyousou vracel do Vnitřních komnat, aby pokračoval ve své práci, nezlomně Taikimu bránil, aby jej následoval. Jelikož Taiki neměl jinou možnost, většinu času odpoledne trávil zahálením ve svém vlastním paláci.

Nejdříve měl k dispozici osm lidí. Po drastickém snížení služebnictva mu zůstali jenom dva. S přihlédnutím k tomu, že Taiki v minulosti strávil většinu svého času s nyosen, zbývající dva lidé byly obě dvorní dámy. Tohle byl pravděpodobně smysl Gyousouova pečlivého plánování. K večeři Gyousou nikdy nezapomněl přijít se najíst s Taikim, což ukazovalo, že na něj myslí.

Taiki si všechno, co Gyousou udělal, bral k srdci. Na druhou stranu měl ještě větší pocit, že to nemůže brát lehce.

Čím lépe se k němu Gyousou choval, tím víc měl Taiki pocit, že ho tlačí do kouta.





Jedno další odpoledne neustálého vzdychání si Taikiho najednou zavolal Gyousou, jenž se odebral zpět do Vnitřních komnat.

Taiki spěchal do Vnitřních komnat – v té době už do šťastného dne korunovačního obřadu chybělo jen pár dní.

„Taiho, máš hosta.” Byla tam návštěvní komnata, jež se využívala pro přijímání hostů z jiných království. Gyousou stál v této komnatě na druhé straně otevřených dveří.

Bylo vzácné, aby Taikiho před velkým davem oslovoval jako Taiho a poté, co se Gyousou odvrátil, Taiki na jeho tváři zahlédl nevyzpytatelný úsměšek.

„Host...?” Co to mohlo být za hosta? Taiki naklonil hlavu ke straně a snažil se na to přijít.

Najednou kolem sebe něco pocítil.

Měl pocit, jako by v jeho blízkosti něco bylo. Obezřetně se znovu rozhlédl a zahlédl jednu mdle zářící, zlatou bublinu plující kolem. Ta bublina vypadala, jako kdyby byla přivázaná na velmi lehké a tenké šerpě a poletovala nahoru a dolů.

Taikimu začalo srdce prudce bít. Mohl by to být ten host, na kterého pomyslel...?

Vběhl do místnosti. Díky tomu člověku, co uvnitř stál, se Taikiho oči rozzářily. „...Kei Taiho!”

Keiki se trochu usmál a pak mu uctivě pokýval. „Jsem velmi rád, že jsi bez problémů sestoupil z hory a dorazil do království Tai.”

Taiki přestal utíkat. Neodvažoval se Keikimu podívat přímo do tváře. „Dě...děkuju...”

Keiki se překvapeně díval na dítě, co skrývalo svou tvář. Nemohl si pomoct a ta Taikiho změna mu přišla podezřelá. Teď už chápal, proč jej Gyousou výslovně požádal, aby přišel.

Bylo základem etiky se co nejvíce vyhýbat návštěvám před dosazením na trůn; navíc vládci a kirinové se jen velmi málo zaplétají s ostatními královstvími. Ve skutečnosti se Keiki přátelil jenom s lidmi, co mu pomohli, když šel hledat svého panovníka. To byl král En a Enki ze sousedního království.

Gyousou byl důležitým úředníkem předchozího krále. Nebyl důvod, proč by o těchto zvyklostech nevěděl.

Aby porušil minulé tradici a výslovně Keikiho pozval na toto setkání, nebylo těžké pochopit, jaký k tomu měl důvod.

„Vidíš? Je to, jak jsem řekl. Přišel jsem tě navštívit jako první. Pořád se ti vede dobře?”

„Ano.”

Výraz na Taikiho skloněné tváři byl vážný. Dokonce i když zvedl hlavu, tak v očích neměl ani náznak radosti.

„Ale já nemám pocit, že by se ti vedlo dobře... Dostal ses do nějaké situace, co tě trápí?”

„Ne...”

Gyousou nakrčil obočí, jak ty dva sledoval, a najednou je přerušil: „Myslím, že vy dva si máte hodně co říct. Žádám vás o prominutí, že vás opustím.”

Keiki uctivě kývl. Taiki se mohl zachovat jen jako Keiki a Gyousouovi kývl.

Po tomto se Gyousou pravděpodobně vrátí ke vší té komplikované práci, co na něj čekala.

Taiki v duchu velmi dobře věděl, že i kdyby Gyousoua požádal, jestli může jít s ním, tak by mu to nedovolil. Navíc dneska dorazil host.

Gyousou mírně sklonil hlavu a okamžitě odešel. Když Keiki viděl, jak Gyousou odešel, otočil se k Taikimu a řekl: „Nechtěl bys mě vzít na procházku do zahrady?”

„Dobře... Ale... Já vlastně nevím, kde to je.”

„To mi říkáš, že jsi byl tak zaneprázdněný, že jsi neměl příležitost k procházce?”

Taiki užuž chtěl otevřít dveře do zahrady, ale zarazil se. Nevěděl, jak má Keikimu odpovědět.

„Vítr v království Tai je velmi studený.” V zahradě Vnitřních komnat bylo obrovské jezero. Keiki stál na jeho břehu. „Nechtěl by ses na chvíli posadit?”

Jak tohle řekl, ohlédl se za sebe na třesoucího se Taikiho.

Nedaleko byl skvostný pavilón, jenž udivoval všechny, kdo na něj pohlédli. Postavil jej předešlý král Tai a jak podlaha, tak pilíře byly vyrobené z křišťálu. Bylo v plánu kolem jezera postavit další pavilóny ve stejném stylu z kouřového křišťálu, žlutého, červeného a fialového. Ty čtyři pavilóny byly rozestavěné, když král zemřel a stavba se zastavila. A do dneška se zanedbávala.

„V království Tai se těží křišťály... Není divu, že nebylo jak potlačit ty vnitřní rozbroje.” Keiki se dotkl jednoho obrovského pilíře vyrobeného z křišťálu.

Podnebí království Tai bylo špatné; nikdo nebyl ochoten sázet na polích. Ale v království Tai bylo spoustu drahokamových pramenů a tak se místní lidé dají považovat za celkem bohaté. Jak název napovídá, jsou to prameny, jenž dokáží vyprodukovat vzácné drahokamy. Člověk musel jen do pramene vložit drahokam, jako by to bylo semínko, a z něj vyroste obrovský krystal. V království Tai byly také celkem běžné zlaté a stříbrné prameny.

„U takhle velkého krystalu pravděpodobně trvalo nejméně třicet let, než vznikl.”

Povídá se, že v královské pokladnici nic nezůstalo.

Dokonce i pod vládou takového krále se pravomoc vlády udržela přes sto let. Pravděpodobně to bylo kvůli tomu, že král nemíchal potěšení s vládní prací. Starý král měl skupinu sloužících a dvorní dam pro své pobavení, ale ty lidi nepovyšoval a nedával jim úřední postavení, ani jim nedovoloval účastnit se na královské vládě.

„Schází ti něco?” Keiki se podíval na Taikiho, co v tichosti stál stranou.

„Ne...”

„Tai Taiho, co tě trápí?”

„Nic...” Taikiho odpovědi byly, jako kdyby přemýšlel nahlas. Tvářil se stejně vážně jako předtím. Keiki měl pocit, že Taiki neříká pravdu.

„Slyšel jsem od krále Tai, že sis podrobil shireie.”

„Ano.”

„A že se dokážeš proměnit.”

„...Ano.”

„Je to škoda.”

Taiki se nejistě podíval po Keikim. Na Keikiho tváři byl jenom sebe odsuzující úsměv.

„Přišel jsem za tebou, jak jsme se domluvili. Myslel jsem si, že budeš mít radost.”

Taiki sklonil hlavu.

„Vážně je to škoda.”

Jeho klidný hlas bodal Taikiho do srdce.

Konečně se setkal s člověkem, s kterým se chtěl setkat, ale nedokázal se přimět z toho mít radost. Cítil se uboze.

Nehledě na to, o koho šlo, i když to byla jenom dvorní dáma, cítil hanbu a nebyl schopen se na ně podívat přímo. Vážně nevěděl, kdy bude schopen klidně spát, nebo kdy jej jeho svědomí přestane mučit, nebo kdy bude schopen si s někým řádně popovídat.

– Tohle je můj trest. Dokud se na můj zločin nepřijde, tak budu trpět. Taiki věděl, že nemá právo na pláč, ale stejně se rozplakal.

„Taiki...” Keiki se k němu natáhl a položil Taikiho ruce na svoje kolena a jemně ho hladil po vlasech.

Taiki využil příležitosti a opřel si hlavu o Keikiho kolena.

„Co se stalo?” Keikiho hlas neměl žádnou intonaci; jeho slova přetékala klidem.

„...Taiho... litoval jsi někdy, že jsi kirin?”

„Nikdy.”

„...Tak... litoval jsi někdy, že jsi vybral zrovna toho krále, kterého jsi vybral?”

„Ne.”

Taiki vzhlédl. „Ale já jsem slyšel, že mezi Kei Taihem a královnou Kei to není zrovna nejšťastnější.”

„Od koho jsi to slyšel?”

„Od nyosen, ony...”

Keiki si povzdechl. Královna Kei se teď naprosto zřekla vládních záležitostí. Přišla o svůj trůn a politická situace království byla neuspořádaná. Lordi na královnu koukali spatra a úředníci byli ještě bezohlednější.

„Už jsem složil přísahu. Zasvětil jsem jí svůj život a nemohu ji opustit. Nehledě na to, kam moje královna půjde, musím ji následovat, i když nechce, abych za ní šel.”

– Ale problémem bylo, že ty těžkosti, co vzcházely z jejího následování, se jen těžko snášely.

Taiki se na Keikiho díval svýma hlubokýma černýma očima a pak znovu sklopil pohled k zemi.

„...Kdybych jen měl takovou jistotu jako ty, to by bylo pěkné.”

„Taiki, lituješ něčeho?”

Když Taiki slyšel Keikiho tak prostou otázku, cítil se trochu nervózně.

„Ano...”

Keiki prostě naklonil hlavu na stranu a nic neřekl. Ani se nijak netvářil.

V tomhle okamžiku už to Taiki nemohl déle skrývat.

„Já... jsem udělal něco tak strašného, že mi není pomoci.” Malý kirin zvedl hlavu a tvářil se zoufale. „Já... neobdržel jsem pro krále žádné osvícení...”

Keiki byl tak překvapený, že nevěděl co říct. Taikiho přiznání bylo na hony vzdálené od všeho, co si představoval. „Žádné... osvícení?”

Taiki přikývl. „Nedošlo k žádnému znamení. Taky jsem neviděl žádnou ouki. Jednou jsem mu dokonce popřál všechno nejlepší, že není vyvolený.”

„...Proč?”

„V té době... jsem se s Gyousouem opravdu nechtěl rozloučit.” To dítě, co zíralo na zem, zvedlo hlavu a podívalo se na Keikiho.

„Co... mám dělat?” Taiki popadl Keikiho za kolena, ruce se mu mírně třásly. „Co mám udělat, abych tu chybu napravil? Jak to odčiním?”

„Taiki...”

„Je to všechno podvod! Co se stane? Zničí to království Tai? Potrestají krále? Až na to všichni přijdou, jak na to bude lid a Nebesa reagovat?” Taikimu neustále tekly slzy.

Keiki užuž chtěl něco říct, ale nakonec zavřel ústa. Jemně poplácal Taikiho ruce na svých kolenou a zvedl se. Taiki sedící na podlaze pavilónu k němu vzhlédl. Keiki mu uctivě pokýval. „Nejsem si jistý, co mám říct... Pro dnešek se s tebou rozloučím.”

Jak Taiki seděl v koutu pavilónu, objal si kolena a díval se, jak se ty zlaté vlasy neustále vzdalují.

Byl kvůli němu Keiki zklamaný? Pravděpodobně už ho nikdy nebude chtít vidět.

Stane se z tohohle pomluva? Nebo se na jeho podvod přijde?

– A až ten čas nastane, jak se Gyousou s Taikiho zradou popasuje?
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>