KNM - Kapitola 63 (Běžný výsledek)

Kapitola 63 – Běžný výsledek

Liola a Yandi zpopelnili Anisiny pozůstatky, nebo to možná bylo Bairuino tělo. Yandi štědře darovala ten popel Liolovi a varovala jej: „Musíš sestru přinést zpět jejímu manželovi.”

Liola přikývl a pevně sevřel urnu ve své ruce. Ačkoli byl Miluo pod kontrolou Dračího císaře, Liola měl pocit, že má vůči Anis, Baolilongovi a kvůli tomu, že jej Miluo jednou nechal jít, povinnost Milua zachránit.

Tehdy se Liola konečně s Yandi rozloučil, nechtěl, aby ho následovala zpět k Vůdci, zvláště při jeho nepředvídatelných náladách. Kdyby se zbláznil a najednou začal zabíjet lidi, Liola věděl, že by jen stěží byl schopen zachránit sám sebe, ani nemluvě o Yandi, která to také věděla. Pokud byl Vůdce opravdu rozhodnutý Liolu zabít, pak by se z její přítomnosti nakonec stala přítěž a ne pomoc. Takže bylo lepší, pokud s ním nepůjde.


„Za příštího úplňku přijdu k útesu Danchang,” hodila po něm Yandi těchto pár slov a pak se s Liolou rozloučila.

Liola se díval na Yandina záda, dokud se mu neztratila z očí. Pak se otočil a kráčel zpět cestou, kterou přišel. Obával se vrátit se ke svým společníkům. Liola krátce zapřemýšlel a pak se rozhodl povolat Baolilonga, protože cesta byla příliš dlouhá a on se o Kaisera a Baolilonga velmi bál.

Baolilongu? Baolilongu?

Liola volal pořád dokola, ale nedostal jedinou odpověď. Kvůli tomu byl Liola ještě ustaranější a ještě více přidal do kroku. Pokaždé, když se mu nedostalo odpovědi, jeho kroky o něco zrychlily a takhle to šlo celý den. Dokonce i Liola měl příšernou migrénu z toho, že pádil plnou rychlostí a přitom používal telepatii, a donutilo jej to odpočinout si v malém hostinci. Trochu se najedl, několik hodin meditoval a pak pokračoval v cestě.

Když kráčel zalidněnou ulicí, pod nohy se mu pletli přihlížející. Když chtěl z netrpělivosti ten dav obejít, ozval se známý hlas: „Baolilong tě ukouše k smrti~!”

Spolu s ním se nesl smích přihlížejících a Liola vyrazil kupředu, odstrkával všechny lidi před sebou a zakřičel: „Baolilongu!”

Ta scéna, co Liola spatřil, mu přišla celkem zvláštní a nehledě na to, jak moc o tom přemýšlel, nedokázal pochopit, co se to děje. Baolilong ležel na břiše na zádech jednoho člověka. Ten člověk nebyl Kaiser, ale místo toho rudovlasá nádherná dívka a tahle dívka byla v obklíčení tuctu surovců.

Když ti dva zaslechli Liolův křik, otočili hlavy a zatvářili se vesele. Ta dívka odstrčila surovce stranou a rozběhla se k Liolovi, ale kvůli tomu byli surovci velmi nespokojení a tucet jich vystartovalo, aby jí zatarasili cestu k Liolovi.

Teď byl jak Baolilong, tak dívka naštvaní. Dívka odtáhla rty a odhalila své ostré, špičaté zuby. Vypadala jako zvíře, co surovcům hrozivě vyhrožuje.

Liolu napadla jedna možnost a zakřičel: „Plamínku, nevšímej si jich, pojď sem.”

Když dívka zaslechla, co Liola řekl, vrátila se do své normální podoby a uctivě odpověděla: „Ano, pane Jeho Výsosti.”

Vskutku přispěchala k Liolovi a odstrčila překážející surovce tak silně, že odletěli. Přihlížející se na ni překvapeně dívali a přemýšleli, kde se v ní ta síla bere, zatímco přemýšleli, kdo je ten stříbrnooký muž a jaký je jeho vztah s tou dívkou a podobně.

Stříbrnooký muž se za přihlížení všech dotkl dívčiny tváře a promluvil řečí, které nikdo nerozuměl. Když přihlížející viděli, jak důvěrně se chovají, se zrudlými tvářemi zašeptali: „Určitě to jsou manželé?”

„Samozřejmě, copak jsi neviděl, jaké mají roztomilé dítě?”

Liola se zvědavě dotkl Plamínkovi tváře a zapřemýšlel: „Takže Plamínek je děvče.”

„Ne, ještě se mi musí vyvinout pohlaví.” Plamínek o krok ustoupil. Ačkoli to nebyl tak odpudivý pocit, jako zažíval Baolilong, přece jenom mu bylo nepříjemné, když se ho dotkl někdo jiný než jeho pán.

„Jako Baolilong? Tak kdy budeš mít pohlaví?” Liola se natáhl, aby si vzal Baolilonga, který se rukama a nohama omotal kolem něj a pevně se jej držel. Kdyby to nebyl Liola a místo toho někdo méně silný, Baolilong by mu svým silným objetím pravděpodobně rozdrtil hrudní koš.

Plamínek odpověděl po pravdě: „Až dospějeme. Různí draci dospívají v různém věku. My ohniví draci dospíváme celkem brzy, zhruba ve věku sto let.”

Jelikož Plamínek věděl, že se Liola trápí kvůli Baolilongovi, okamžitě dodal: „Na druhou stranu posvátní bílí draci dospívají různě. Různí se to od padesáti do více než pět seti let. Jejich síla nezávisí na jejich věku, ale hlavně na síle jejich pána.”

„Na mě?” Liola to nechápal. Takže Baolilongova dospělost závisela na něm?

Plamínek přikývl a chtěl to ještě dále rozvést, ale surovci kolem nich měli spadeno na něco jiného. Zahučeli a obklíčili je a zmiňovali různé vulgárnosti.

„Má trochu malý prsa, ale kvůli tý její tvářičce mě svrbí srdce!” Jeden z těch surovců při pohledu na Plamínkovu tvář slintal.

Další surovec si prohlížel Liolu a dokonce přitom polkl. „Žádný muž by neměl být tak delikátní, určitě to je dívka v převleku.”

Kdyby ti dva byli normální lidé, tak by je to, co surovci řekli, rozčílilo. Ale co se týkalo Lioly a Plamínka, jeden z nich byl netečný vrah a druhý ani nebyl člověk. Nejenom že je to nenaštvalo, ale prakticky ty surovce ignorovali. Dál se vlastní řečí bavili o tom, co se stalo v posledních dnech včetně toho zvláštního souboje, o kterém Gle rozhodl.

Liola poslouchal a přišlo mu to divné. Nemohl prostě naschvál proti Daylightovi a Kaiserovi prohrát? Ale jak by je Gle mohl nechat tak snadno jít? Liola byl na pochybách, věřil, že Gle musí mít způsob, jak ho přinutit bojovat proti Kaiserovi a Daylightovi vážně.

Liola se zamračil a přemýšlel, jestli by měl jít najít Kaisera a Daylighta a na měsíc se skrýt a za příštího úplňku dojít k útesu Duanchang... Ale jak řekla Anis, měla s Glem dohodu, takže neznamenalo to, že o tom Gle už věděl?

Ach jo.

Liola si s pocitem marnosti povzdechl a ti násilníci kolem si uvědomili, že ty dvě jim nevěnují žádnou pozornost. Jeden z nich se chtěl silou zmocnit Plamínka, ale Plamínek se ušklíbl a pak ho odstrčil. Násilník odletěl několik metrů, než se zastavil a pak padl na zem a nebyl schopen vstát.

Ostatní násilníci zaváhali a pomysleli si, že si naběhli na pěkně složité protivníky. Ale když se podívali Plamínkovi a Liolovi do tváře, nebyli ochotni se vzdát, takže všichni vytasili své zbraně a vyrazili na ně. Ale jako kdyby se všechno zpomalilo, násilníci zpomalovali a zpomalovali, až se jim dokonce zavřeli i oči a všichni spadli na zem.

Ani přihlížející nebyli výjimkou: nejdříve vypadali ospale a pak pomalu popadali na zem a začali chrápat.

Liola se rozhlédl kolem a viděl, že Baolilong se jej ani ve spánku nepustil. S tou svojí tvrdohlavou malou tvářičkou mluvil ze spaní: „Papa, neopouštěj Baolilonga. Baolilong bude od teď hodný...”

Liola v jedné ruce držel omámeného Plamínka a v druhé Zlomené stříbro. I když věděl, že nedokáže vyhrát, nynější Liola už nebyl ten poddajný Stříbrný Měsíc.

„Li, ach, Li, přeješ si se mi protivit?”

Gle hrdě stál vzpříma, nad padlým davem se tyčil. Pak pomalu přišel blíž. Navzdory tomu, jak nenuceně šel, každý jeho krok naplňoval vzduch pachem vraždy.

„Nezraním své společníky,” prohlásil Liola odhodlaně.

„Och?”

Gle se usmál a jeho zločinecký úsměv Liolovi najednou připomněl někoho konkrétního. Proč ho nikdy nenapadlo, že se Kaiserův úsměv tak moc podobal tomu Vůdcovu?

Liola o tom přemýšlel, možná to bylo proto, že se Vůdce tak bál, že všechny jeho úsměvy a strašlivé úšklebky se mu zdály jako hrozby, takže se ani neodvážil vzpomínat, jak se smál. Ale teď se přinejmenším dokázal dívat na usmívajícího se Vůdce... alespoň nějaký pokrok. Liola se hořce zasmál, věděl, že tenhle pokrok mu k vítězství nepomůže.

„Bairui je mrtvá, nemám pravdu?” řekl Gle přímo a vyzývavě. „Vážně si myslíš, že vás mrtvý člověk všechny pošle zpět?”

Liolovi přeskočilo srdce. Mohlo by to být tak, že Anisina dohoda s Glem...

„Když Bairui ten magický kruh použila poprvé, zničilo jí to tělo. Podruhé, když tě poslal zpět, musela použít svou vlastní duši a uvrhnout se do dlouhého a hlubokého spánku, kdy na tebe byla schopna jen krátce promluvit. Potřetí tě poslat sem, ačkoli měla trochu pomoci, stejně...” Gle se uchechtl. „Dokonce ani já se neodvažuji otevřít dimenzionální portál třikrát, jak by ho pouhá Bairui dokázala udržet?”

„Nemluv o ní takhle!” zavrčel Liola; nikomu by nedovolil, aby o Anis takhle mluvil.

„Cože?” Gle nevypadal nahněvaně, ale spíš zaujatě. „Já mluvím o Bairui, ne o tvé Anis.”

Liola jen prázdně zíral, nebyl si jistý, co tím Gle myslel.

„Ačkoli Bairui to děvče silou posedla, pravděpodobně nedokázala snést, aby ji zničila duši,” odhadoval Gle se zájmem. „Anis musela být kombinací Bairui a osobnosti jejího hostitele. Protože Bairui otevřela dimenzionální dveře, a tím vyčerpala svou energii, její duše prakticky napůl spala. A tudíž musela mít Anis více vlastností osobnosti své hostitelky,” zamumlal Gle, velmi spokojený s vlastními spekulacemi a tak nějak je považoval za správné.

Když Liola Glea slyšel, z nějakého důvodu cítil trochu vděku. Měl divný pocit a přemýšlel, proč mu to Gle naschvál říká? Mohlo by to být... že se mu snaží říct, že Anis nebyla iluze?

„Děkuju.”

Gle byl stále dojatý sám sebou kvůli své nepopiratelné inteligenci, takže když najednou uslyšel poděkování, šokovalo ho to. Gle zvedl hlavu, aby se na Liolu podíval, ve tváři přehnanou skepsi, ale dobře věděl, že kromě něj a Lioly není nikdo jiný vzhůru.

Gle najednou vybuchl smíchy a Liolu to velmi zmátlo. Když se Gle chvilku smál, zase nasadil svou temnou a chladnou tvář a řekl: „Nemysli si, že jedno prosté děkuju způsobí, že z tebe budu naměkko. Ty jsi pro mě prostě hračka. Jsi synem Dračího císaře, nikdy tě nenechám tak snadno jít!”

Liolova tvář také potemněla a jeho sevření kolem Zlomeného stříbra zesílilo.

„Bairui zaměřila dračí přívěšek na Yashu. Pokud k otevření dimenzionálních dveří použiju ten přívěšek, Yasha se bude moct vrátit domů.” Gle pak pokračoval ve vysvětlování jejich dohody: „Ona mi pomůže zaměřit se na Yashu, já ji pomůžu otevřít dimenzionální dveře, to byla naše dohoda. Ale Li, nikdy jsem neřekl nic o tom, že ti dovolím do nich vstoupit.”

Liola zíral přímo na Glea. „Tak co musíme udělat, abys nám dovolil vejít?”

„Jdi bojovat s Kaiserem a Daylightem. Pokud vyhraješ, pustím tě.” Gle se na rtech objevil zlomyslný úsměv.

Liola zdůraznil: „Ale jim jsi řekl, že když vyhraju, zabiješ mě.”

„Pche! Nejsem rytíř, copak nemůžu lhát?” Gle se smál jako nějaký surovec a pak jej varoval: „Hehe, nejsem takový hlupák! Není ti dovoleno jim nic říct. Abych se před tebou ochránil, zapečetím ti schopnost řeči. Nebudeš schopen mluvit, psát a nápodobně nebudeš schopen pochopit, co ti ostatní říkají nebo píšou. Co se týče telepatie s tvým drakem, tu už jsem zapečetil.”

Liola byl v šoku a Gle řekl pár posledních slov: „Správně, ten souboj by nebyla zábava, kdyby obě strany nebyly vyrovnané. Radši bych tě měl prozatím uvěznit a deset dní ti nedávat žádné jídlo a vodu.”

Žádné jídlo by bylo v pořádku, ale deset dní bez vody by člověka rozhodně zabilo. Než měl Liola šanci Gleovi připomenout, že normálního člověka by několikadenní nedostatek vody ohrozil, jeho hrdlo už nedokázalo vydat ani hlásku.





Wanyuan se podíval po svém učedníkovi, jako kdyby vypadal úplně jinak. Pokud před třemi měsíci vypadal jako úžasný chlapec, tak teď byl jako bystrozraký muž s ještě statnějším a svalnatějším tělem. Wanyuan si povzdechl, jako kdyby vyrostlo jeho vlastní dítě.

„Daylighte, nezapomeň mi přinést nějaký suvenýr,” řekl Malá Tráva hravě.

Daylight mu oplatil upřímným úsměvem a jeho bystré oči se trochu stočily, jako kdyby se znovu stal jen pouhým chlapcem. Upřímně řekl: „Bratře učedníku Trávo, rozhodně ti něco přinesu.”

Nehledě na to, jak se navenek změnil, jeho osobnost zůstala pořád stejná... Wanyuana to rozčilovalo, ale také mu to přišlo vtipné. Stejně se kolem a kolem cítil šťastný: kdyby se Daylightova povaha vážně změnila, Wanyuan by byl s největší pravděpodobností zklamaný.

Daylight přišel k Plamínkovi a Baolilongovi. Ti dva draci byli v depresi od té doby, co se před deseti dny vrátili k Daylightovi.

Daylight slyšel, že našli Liolu, ale oba dva záhadně omdleli. Když se konečně probrali, Liola byl pryč. Člověk, co dokázal Liolu přinutit, aby ty dva draky opustil, nemohl být nikdo jiný než Gle. Od té doby se Daylight modlil a doufal, aby byl Liola v bezpečí.

Jakmile Plamínek zaslechl, že odlétají, okamžitě se proměnil na velkého draka. Baolilong se také vyškrábal na Plamínkovu hlavu, zatímco zoufale poháněl Daylighta, aby si taky nasedl. Baolilongovi se po svém tátovi vážně stýskalo.

„Myslím, že radši půjdu s vámi.” Ačkoli se Wanyuanovi nechtělo na Plamínka nasednout, jeho touha pomoci svému učedníkovi byla větší. Myslel si, že v případě pohotovosti by Glea mohl aspoň zadržet, aby té omladině pomohl.

Daylight se vděčně podíval po svém mistrovi a pak vyskočil na dračí hřbet. Wanyuan jej také následoval a nasedl na Plamínkův hřbet. Když Plamínek roztáhl křídla a užuž chtěl vzlétnout...

„Počkej! D-daylighte...” Přiběhla Long Yulie. Nehledě na to, jak moc se draka bála, přinutila se stát vedle Plamínkovi nohy.

Daylight Plamínkovi pokynul, aby chvilku počkal. Seskočil z Plamínka a trpělivě čekal, až Yulie promluví. Ale když Yulie viděla, že se na ni všichni dívají, celá zrudla a nedokázala vyslovit, co chtěla říct. Ale vzhledem k tomu, že Daylight odlétal, pokud to neřekne teď, kdy bude mít další šanci?

„Ehm, ehm, Malá Trávo! Honem jdi Bohu léčení pomoci se sbíráním bylinek. Pokud se zase budeš ulejvat, tak tě zase polije nějakou náhodnou sloučeninou,” zakřičel Wanyuan a Malá Tráva odspěchal se šokovaným výrazem na tváři.

Wanyuan ze sebe vydal další výkřik: „Kruci! Zapomněl jsem si něco vzít. Ta moje děravá hlava a myslím, že mi bude trvat deset minut, než to najdu.”

Jak to Wanyuan řekl, rychle odešel, zatímco si v duchu myslel: Co to je za éru, že si mistr musí najít výmluvu k odchodu, aby jeho učedník mohl mít rande.

Yuliina tvář teď byla celá rudá. Její plachost ji přemohla a ona nedokázala nic jasně říct.

Když Daylight viděl, v jakém je Yulie stavu, a když si vzpomněl, že s ním byla celé ty tři měsíce, aniž by se vrátila ke své frakci nebo aniž by šla hledat Auyana Driho, na rozdíl od Lioly byl spíš upřímný než nevědomý. Velmi dobře věděl, že ho má Yulie ráda.

Daylight řekl omluvně, ale s taktem: „Promiň, Yulie, nejsme ze stejného světa. Nevím, jestli se jednoho dne nevrátím...”

„Na tom nezáleží!” Yulie už věděla, že Daylight je z jiného světa. Když se s tou skutečností nějak vyrovnala, rozhodla se, že s ním bude co možná nejdéle nebo dokonce... ho bude následovat zpět do jeho světa.

Daylight neměl ponětí, že Yulie je takhle odhodlaná. Dojalo ho to a zároveň se za to chtěl omlouvat, ale Yulii prostě nemohl přijmout. Nebyl nezodpovědný muž. Kdyby teď přijal Yuliinu lásku, nemohl by ji tady nechat, ale ani ji nemohl vzít s sebou.

Yulie nebyla jako Liola. Liola neměl na výběr a navíc když odešel, nikoho to nezajímalo, takže odešel bez starostí a pravděpodobně toho nikdy nelitoval. Ale o Yulii se staralo tolik lidí, jak by ji mohl jen tak odvést?

„Jen mi řekni, máš mě rád?” Yulie byla velmi tvrdohlavá, přesně jako Yandi.

Daylight nikdy nelhal. Opravdu měl Yulii rád, ale instinkty mu říkaly, že to nebyla láska. Prostě měl pocit, že to je hodná holka. Zamračil se, protože jí nechtěl ublížit, a řekl: „Jsme přátelé...”

Yulie se smutně zasmála. „Jak se dalo čekat, nemáš mě rád. Už jsem to dávno věděla. Nezajímáš se o mě a i když jsem se k tobě naschvál přiblížila, vůbec jsi v tváři nezrudl a ani jsi v nejmenším nezpanikařil. Pro tebe jsem pravděpodobně jenom známá.”

Když Daylight viděl Yuliin smutný výraz, bylo mu to celkem líto. Neměl ponětí, jak jinak jí odpovědět, než se omluvit. „Promiň.”

„Ne! Neomlouvej se. Neudělal jsi nic špatného.” Yulie si rukávem setřela slzy a se zarděním políbila Daylighta na tváři. „Sbohem, má první lásko.” Pak se otočila a utekla. Nechtěla, aby ji její milovaný takhle viděl.

Daylightovi se ten pocit, že někoho udělal nešťastného, nelíbil, ale neměl na vybranou.

„Taková hodná holka. Škoda, že ji nemáš rád,” řekl Wanyuan, co seděl na Plamínkově hřbetě; Daylight neměl ponětí, kdy se vrátil.

„Rád...” Daylight vyskočil zpět na Plamínkův hřbet a pobídl ho, aby vzlétl.

Po cestě byl Daylight hluboce zahloubaný a pak se najednou obrátil a zeptal se: „Mistře! Když se před dívkou rdím a když se cítím celý nesvůj, když se ke mně přiblíží, znamená to, že ji mám rád?”

Wanyuan skoro sklouzl z dračího hřbetu. V životě se ho ptali na mnoho otázek, ale nikdy ne na ty ohledně romantiky. Copak si Daylight nevšiml, že byl pořád sám?

Wanyuan si povzdechl. Být v dnešní době mistrem bylo celkem složité, protože příležitostně musel být svému učedníkovi nápomocen v milostných problémech.

„Něco takového.” Přece jenom Wanyuan byl kdysi zamilovaný, takže na takovou otázku dokázal odpovědět.

„Ach!” Když si Daylight vyslechl jeho odpověď, zamumlal: „Takže ji mám přece rád..”

„Cože?” Wanyuan byl jedno velké ucho.

Daylight se najednou praštil do hlavy a začal se obviňovat. „Proč o tomhle přemýšlíš zrovna teď? Musíš se soustředit na to, abys porazil Liolu. Všechno ostatní může počkat.”

Divné! Jakékoli výtky vůči Daylightovi by měl říkat on, jeho mistr. Pomyslel si Wanyuan zaraženě. Takže problém byl i v tom, že jeho učedník měl příliš vysokou morálku.




Kaiser byl v organizaci poslední tři měsíce a trénoval svou magii. Dneska ráno vstal brzy a krátce na své posteli meditoval. Pak minutu protančil na místo, kde se dneska odehraje ten souboj, což zároveň také bylo místo, kde od rána do večera trénoval.

Kaiser si tam dřepl a hloubal nad otázkou, kterou si kladl celé ty tři měsíce. Co přesně Gle udělá, aby zajistil, že bude Liola bojovat s ním a Daylightem ze všech svých sil, aniž by se držel zpátky?

„Řekne mu opak toho, co řekl nám?” odhadoval Kaiser. Nebo možná že Gle řekl Liolovi, že pokud prohraje, Gle zabije Kaisera a Daylighta? Pokud by to bylo tak, Liola by chtěl vyhrát, i kdyby při tom přišel o život. „Hmm, velmi věrohodné.”

Ale Kaiser věděl, že jeho by Gle nezabil. Ačkoli to Gle nikdy neřekl nahlas, vskutku vůči Kaiserovi, jenž byl jeho potomkem, cítil něco zvláštního.

Ale vážně by Gle zabil Daylighta? Kaiser si to nemyslel. Dokázal si představit, že by Gle mohl zabít Liolu, protože ho vychoval a jeho smrt by mu svědomí nijak nepocuchala. Ale Daylighta by tak snadno nezabil, a to Kaiserovi říkaly jeho instinkty.

„V každém případě Daylight a já musíme vyhrát.”

Kaiser potřásl hlavou. Jak Liolovi napoví, aby na ně šel zlehka? Ačkoli pevně věřil, že vskutku zesílil a možná věřil, že jednoho dne se Liolovi vyrovná, ale tři měsíce na to byla krátká doba.

Dokonce i kdyby Daylight prošel stejným smrtelným tréninkem jako Liola (nebo dokonce horším? Nikdo to nedokázal přežít), jeden z nich nad tím strávil tři měsíce a druhý dvacet let. Bylo jasné, kdo z těch dvou vyhraje.

„Kaisere!”

Kaiser zaslechl výkřik a zvedl hlavu. Na cvičiště pomalu přistálo Plamínkovo obrovské tělo. Jakmile dosedl, Daylight přispěchal ke Kaiserovi a prohlédl si ho: „Jsi v pořádku?”

Kaiser se po něm lenivě díval. „V pohodě, nikdy mi nebylo líp. Ty? Vypadáš opálenější.”

Daylight se usmál. „Já jsem taky v pohodě, taky mi nikdy nebylo líp.”

„Doufám, že Liola není jako my, jinak jsme v maléru.” Kaiser si dál mnul bradu a dál se frustrovaně zaobíral myšlenkou, jak to Liolovi naznačit, aniž by si to Gle uvědomil. Kaiser si koutkem oka najednou uvědomil, že Daylighta následoval i Wanyuan. Vyskočil a zakřičel: „Jsme zachránění!”

Kaiser si nevšímal Daylightova zmatku a přišel k Wanyuanovi a začal mu šeptat do ucha: „Starý muži, až budeme bojovat, rozptyluj prosím Glea a já vymyslím, jak Liolovi... jako Stříbrnému Měsící... neznačím, aby na nás šel zlehka a prohrál.”

Wanyuan zaváhal, ale pak kývl. Nebylo to tak, že by svému učedníkovi nevěřil, ale porazit Stříbrného Měsíce jen po tříměsíčním výcviku bylo příliš složité. Wanyuan tedy neměl moc na výběr a musel souhlasit, protože nechtěl vidět, jak jeho učedník prohraje a způsobí smrt Stříbrného Měsíce a jak se celý život bude obviňovat a litovat toho.

„Wanyuane, jak to, že nevím, že jsi s mým pravnukem tak zadobře?” Kaiser zaslechl Gleho laškovný hlas a okamžitě od Wanyuana odskočil.

„Liolo, jak jsi takhle dopadl?”

„Papa!”

Daylight a Baolilong oba viděli, jak Liola stojí za Glem. Jeho tvář vyhlížela nemocně a jeho útlé tělo teď vypadalo ještě zranitelněji a na oblečení měl krvavé skvrny.

„Proč jsi ho zmlátil, takhle ten souboj nebude spravedlivý,” řekl Kaiser nahlas.

„Já ho nezmlátil,” odpověděl Gle odmítavě. „Jen jsem mu deset dní nedal ani najíst, ani napít. Ty zranění má z toho, že měl příliš velkou žízeň, a tak se zakousl do vlastní paže, aby se napil vlastní krve.”

„T-to jsi hloupej?” Kaiser otevřel pusu. „Normální člověk by po dni bez vody byl na prahu smrti. Ty jsi mu deset dní nedal na pít! Kdyby nepil vlastní krev, tak by už byl dávno mrtvej!” [Pozn.: Jen tak pro jistotu: tohle doma nezkoušejte, je to fikce, takže bez vody a pouze pitím vlastní krve zahynete rychleji :)]

„Hmm?! Vážně? To jsem nevěděl.” Gle se poškrábal po tváři. No ať si, nebylo to poprvé, co udělal něco špatně.

Liola neměl vůbec ponětí, o čem to mluví. Všechno, co Kaiser říkal, mu znělo jako náhodné skřeky. Nicméně podle jejich ustaraných a starostlivých výrazů Liola věděl, co povídají. Lehce se usmál, neboť chtěl zmírnit starosti svých přátel.

„Tak mu chcete dát trochu vody?” zeptal se Gle a naschvál k Liolovi pokynul.

„Kravi—! Samozřejmě... že ne.” Kaiser pevně sevřel svou pěst, snažil se ovládnout vlastní pohled, aby se odvrátil od Liolovy chatrná tváře a rozpukaných rtů.

„Kaisere...” zakřičel Daylight váhavě. Ačkoli to nebylo tak, že by nechápal, proč Kaiser odmítl dát Liolovi vodu, stejně se cítil provinile.

Kaiser přerušil, cokoli chtěl Daylight říct, a zakřičel: „To je poslední slovo.”

Gle nenuceně použil magii a ze země vyskočily dvě dřevěné židle. Pak pokynul Wanyuanovi: „Sedni si! Wanyuane, dlouho jsme se neviděli.”

Wanyuan si povzdechl a posadil se na židli. Pokusil se ho přemluvit: „Proč jsi je postavil do takové složité situace? Jeden z nich je tvůj učedník a druhý je tvůj pravnuk.”

Gle pozvedl obočí a podíval se po Wanyuanovi: „Se svojí rodinou si budu dělat, co chci...”

Kaiser viděl, že Wanyuan mluví s Glem, a tak váhavě využil téhle příležitosti a ústy vykroužil pár slov, aniž by je řekl nahlas. „Ber to zlehka! Nech nás vyhrát, jinak tě Gle zabije. O nás se neboj, nás nezabije, věř mi.”

Liola se zamračil. Nerozuměl, co se mu Kaiser snažil ústy naznačit. Všechny jeho jazykové schopnosti byly naprosto zapečetěné.

Kaiser si myslel, že Liola váhá, a tak to znovu a znovu opakoval. Liola zvedl hlavu a pak jí zakroutil. Na tváři měl lítostivý výraz, ale nedokázal utrousit jedinou slabiku. Nemohl Kaiserovi vysvětlit, že je Gle oba oklamal.

„Hej! Začněme se soubojem,” řekl Gle líně. „Daylight, Kaiser a Plamínek jako jeden tým a sám Li druhý tým. Baolilongu, ty si sám vyber, na které straně chceš být. Pravidlo je, že která strana omdlí na víc než tři minuty, prohrává. Daylightův tým prohraje, pouze když budou všichni tři mimo, a pokud omdlí Liola, prohrává on!”

„Pokud vyhrajeme, tak nezáleží na tom, jakou metodu použijeme, že?” zeptal se Kaiser a předstíral, že je ztělesnění nevinnosti.

„Správně,” odpověděl Gle líně. „Nějaké další otázky? I kdybyste nějaké měli, tak na ně neodpovím. Souboj začíná teď!”

Tohle bylo příliš najednou a obě strany stály jako sloupy. Baolilong chtěl běžet za Liolou, ale Kaiser ho popadl. Baolilong s ním zoufale zápolil, ale Kaiser nahlas zakřičel: „Přestaň dělat problémy! Chceš jít svýmu tátovi pomoct do hrobu?”

Baolilongovy velké oči se naplnily slzami. Vzpomněl si, že tátovi nemůže pomoct. Kdyby táta vyhrál, zemřel by!

Daylight se podíval po Kaiserovi, čekal, až udělá první krok. Kaiser nezaútočil a místo toho nahlas řekl: „Jelikož můžeme použít jakoukoli metodu, pak bych ho mohl prostě přemluvit, aby se vzdal! To by nemělo být proti pravidlům!”

Daylight a ostatní se po Kaiserovi podívali, jak překvapeně, tak šťastně. Nemysleli si, že by Kaiser měl tohle eso v rukávu. Kaiser se podíval po Gleovi, viděl, že se pořád chová přirozeně a dokonce se mu na tváři skvěl úšklebek. Kaiserovi se v srdci najednou objevil strašlivý pocit.

„Hej! Liolo, neposlouchej Glea, nezabije nás. Jedinýho člověka, co chce zabít, jsi ty. Pokud vyhraješ, zabije tě,” snažil se Kaiser nahlas křičet.

Liola nejevil vůbec žádnou reakci a místo toho si z boty pomalu vytáhl Zlomené stříbro.

Kaiser o pár kroků odstoupil a zeptal se jak šokovaně, tak skepticky: „Liolo? Ovládá tě?”

Liola se hořce usmál a tenhle úsměv zmenšil Kaiserovy starosti. Podle jeho výrazu to nevypadalo, že by ho ovládali. Zablesklo se a Liolova silueta najednou zmizela. Kaiser spatřil jenom záblesk stříbra a neměl čas ani vytáhnout svou pistoli...

„Papa! Ne!”

Baolilong přispěchal a postavil se před Kaisera. Ale Zlomené stříbro se nezastavilo. Ztěžka dopadlo na Baolilongův krk a kopanec pak způsobil, že Baolilongovo malé tělíčko odlétlo jako zlomený papírový drak. Přistál na zemi daleko od nich a vůbec se nehýbal.

Liolova tvář byla chladná jako led. Jeho silueta se zase zablýskla a ozval se jasný zvuk, jak do sebe narazily zbraně. Kaiser se podíval pozorněji a viděl, že už se před ním zjevil Daylight a použil své kopí, aby odrazil Zlomené stříbro.

„Zatraceně! Ty mizero!” Jak Kaiser viděl, co se dělo, vytáhl svou obrovskou pistoli.

Poprvé zbraně těch tří společníků – pistole, kopí a Zlomené stříbro – namířily jedna na druhou, neochotně, ale bez možnosti výběru.
------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>