DM - kapitola 77

Kapitola 77 – Lidé na území barona Muna (2)

Tady Satou. Dávali TV programy o přežití na neobydleném ostrově nebo hluboko v lese, ale kdyby mě někdo požádal, abych se toho programu účastnil, odmítl bych.

Během pár týdnů bych snědl všechny oříšky a jedlé rostliny.



„Pane, před námi někdo je nodesu.”

„Tam~”

Pochi, co mi seděla na klíně, našla vpředu něčí stopy. Zkontroloval jsem to na mapě, ale ještě jsem nic neviděl.

„Ach, zašlo to do lesa.”

Zdá se, že průzkumník šel zavolat svoje kamarády.

Byli to zloději, ale tentokrát to bylo trochu jiné. Byly to děti od 9 do 14 let. Byli tam tři chlapci a šest dívek. V kolonce Odměna a trest měli jenom Porušení smlouvy. Jelikož jako titul měli Uprchlí otroci, pravděpodobně to byly děti, co utekly z vesnice. Všechny měly staminu pod polovinou.

No ano, bylo by žalostné je zmlátit, ne?

„Co tam je?”

„Skupina dětí loupežníků.”

„Co to je, úplně hořím!”

Zkonzultoval jsem s Arisou a Lizou jejich Odměnu a trest.

„Uprchlí otroci, co? Pak se naše kolonka Odměn a trestů nezmění, ani kdybychom je zabili. Takže si myslím, že se není třeba trápit.”

Ne, Lizo. Tímhle se netrápím.

„Co takhle kdybychom je ignorovali a minuli je? Nebo chceš víc malých dívek?”

Tohle mi stačí, další si odřeknu.

„Správně, co. Uprchlí otroci pravděpodobně nemají střelné zbraně, takže je setřeseme.”

...Nevyšlo to.



Na silnici ležely tři dívky a blokovaly ji. Přece je nemůžu jen tak přejet, ne?

Vůz se jen stěží zastavil před tím, než je přejel, ale ty dívky se ani potom nepohnuly. Jelikož nebyly svázané, možná ztuhly strachem. I když chtěly za každou cenu vůz zastavit, byly příliš zbrklé.

„Ani hnout! Z lesa na vás míří deset lučištníků,” vyhrožoval nám podivný vysoký hlásek.

Jelikož byla otrava přijmout ten jejich bluf, odsunu ty dívky stranou a rychle projedeme. Zadek vozu jsem nechal na starosti Pochi a Tamě a kozlík Lize.

„Pokud si ceníte vlastního života, nechte tu jídlo,” požadoval snaživě, ale ten chór na pozadí mu nepomáhal.

„Já bych rád brambory.”

„Hlupáku, tady musíme chtít sušené maso! Ne?”

„Já chci chleba.”

„Cokoli, hlavně když to nebude plevel.”

„Hlupáci, mlčte.”

„To ty jsi hlupák, když říkáš ostatním, že jsou hlupáci, víš?”

„Prostě zavřete pusu.”

Ten požadavek se proměnil na brebentění malých dětí, takže to všechno zkazilo.

Popadl jsem jednu malou dívku, co blokovala silnici, a jemně ji hodil na ostatní děti v lese. Byla abnormálně lehká. Děti, na které jsem ji hodil, panikařily a snažily se ji chytit.

„Jéé, co to děláš!”

„Střelíme tě.”

Z lesa nikdo nevyšel. To neměly zbraně nebo se bály Lizy?

„Chcete do lesa dojít samy nebo vás tam mám hodit?”

„P-prostě mě přejeďte. Pokud nedostaneme jídlo, stejně umřeme hlady,” trvala si na svém chvějícím se hlasem. Nebyl jsem si jistý, jestli to jenom hrála nebo to myslela vážně.

Byla stejně stará jako Lulu, ale vypadala jako Arisa. Byla to dívka s polodlouhými rusými vlasy a rudohnědými duhovkami. Ta paže, za kterou jsem ji popadl, aby vstala, byla tenká jako suchá větev.

„P-pusť Totonu!”

Chlapec, co s námi do teď vyjednával, vyšel z lesa, jakmile viděl, že jsem tu dívku popadl za ruku. Byl rusovlasý a podobal se té dívce. V ruce držel palici.

Přinutil jsem dívku vstát a strčil jsem ji k chlapci. Dívka zakopla a chlapec ji chytil.

„Lizo, pojďme.”

Vyskočil jsem na kozlík vozu, který se už rozjel.

„Dobře, tady,” řekla Arisa. Zvedla velký žok a hodila ho k lesu. V tom žoku byla zelenina a jídlo, co nasbírala Tama, jako bobule. Jelikož jsme nic takového neměli připravené, pravděpodobně to udělala, když slyšela to jejich povídání.

„Pravděpodobně si myslíš, že i když jim dám jídlo, nic se tím nevyřeší, že? Když hladovíš, nemyslíš na zítřek. To nejdůležitější je utišit ten hlad. Jenom to.”




„Pořád tě to trápí?”

„Ne, to ne.”

Vůbec mě to netrápilo. Když jsem se dvakrát zhluboka nadechl, ten špatný pocit v žaludku zmizel. Myslel jsem na to, co přijde dál. Dál po téhle cestě byla úzká říčka a tam bylo pět starých lidí. Nebyli to ani loupežníci, ani uprchlí otroci. To rybařili?

„S prázdným žaludkem nepřemýšlej o zbytečnostech! Pojďme si dát spoustu výborných steaků a rozveselíme se!”

„Rozveselíme~?”

„Jíst dosyta nodesu.”

Těší mě, že se o mě bojíte, ale vy naprosto víc přemýšlíte o steacích, ne?

Po chvilce jsme dojeli k říčce.

Ti staří lidé jenom seděli na břehu a zírali na řeku. Myslel jsem, že se utáboříme u řeky, ale co mám s tímhle dělat.

„Dobrý den, dneska je pěkné počasí, co?”

„Ach, jsi kupec, chceš po mě něco?”

„Omlouvám se, že vás ruším. Když jsem se zastavil u řeky, abych si nabral vodu, viděl jsem vás, takže mě napadlo, že vás půjdu pozdravit.”

„To je od tebe celkem zdvořilé. Prostě mě ber za kamínek na cestě.”

„Správně, nemůžeme dělat nic než žalostně zírat na řeku, dokud si nás bůh nezavolá k sobě.”

„Je lepší, když si nás bůh zavolá tady, než abychom prodali svoje vnoučata.”

„I kdybychom se vrátili do vesnice, nikdo nás tam neuvítá.”

„Pokud nám chceš dát jídlo, tak ho kdykoli přijmeme, víš?”

„Hej, pokud se teď najíš, tak tě bůh povolá později.”

„To je pravda, co?”

Zdá se, že je opustili tady u té řeky. Starých lidí byste si měli vážit!

„Netvař se tak, to je v pořádku.”

„Správně, odešli jsme z vesnice dobrovolně, abychom snížili počet krků, co je třeba nakrmit.”

„Správně, pokud ubyde starých lidí, pravděpodobně ubyde i dívek, co se prodají.”

„Poslední dobou kupci otroky nekupují a starosta vesnice reptal.”

Jelikož nebyl nikdo, kdo by koupil jejich dcery, obětovali svoje stařešiny, co?




Jelikož se ti staří lidé zdáli neškodní, rozhodl jsem se utábořit trochu dál od nich. Nacházeli jsme se po větru.

Pochi a Tama obvykle loví a sbírají jídlo, Arisa a Mia sbírají dřevo na otop, Lulu a Liza vaří a Nana jim u toho pomáhá, ale jelikož by ti staří lidé umřeli rychleji, kdybychom v této oblasti sbírali rostliny a zvířata, rozhodl jsem se toho zdržet.

„Dneska nebudeme hledat dřevo nebo kořist. Lizo, promiň, ale jelikož chci pozvat na jídlo ty staré lidi, chci, abys dneska uvařila trochu víc. Výběr jídla nechám na tobě.”

„Rozumím, jelikož lidé po půstu by těžké jídlo nestrávili, udělám obilnou kaši.”

„Pomoc?”

„Máme dost lidí, ale když už máme tu příležitost, naučím tě, jak na to! A nejenom Miu, i tebe, Ariso.”

Lulu ochotně přijala Miinu nabídku a vzala Arisu za ruku a dovedla ji k místu, kde leželo nádobí. Arisa se vzpírala slovy „vaření je moje zkáza~”, ale dneska byla Lulu neoblomná a dál ji táhla s sebou.

Pochi a Tama se nervózně rozhlížely kolem, takže jsem jim řekl, že si můžou jít hrát. Tak nějak z toho vznikl bojový trénink. Navíc jsem to byl já proti Pochi a Tamě.

Po signálu Pochi vyrazila kupředu jako šíp. Hladce jsem se vyhnul výpadu dřevěným mečem. Tama využila té šance a podmetla mi nohy svým dřevěným mečem, čemuž jsem se vyhnul výskokem. Zareagoval jsem lehkým kopnutím do jejího meče. Tama, co přišla o meč, na mě s tichým zavrčením skočila. Změnil jsem dráhu jejího letu tak, že jsem ji nabral dlaní za břicho a jemně ji odhodil. Zatímco jsem se dvakrát vyhnul Pochinu útoku, koutkem oka jsem si potvrdil, že Tama dopadla na zem poté, co se ve vzduchu přetočila.

„Nemůžu se trefit~?”

„Silný nodesu.”

Trénink takhle pokračoval a když jsem se nakonec nechal chytit, tak nějak to vypadalo, jako kdybychom flirtovali.

„Chytila jsem tě, raf~rafff.”

„Nihehe~ chycený~?”

A poslední pointa musela přece jenom vzejít od Arisy: „Já se taky přidám~” Jak to řekla, skočila na mě, ale—

„Arisa~ taky~”

„Další kořist je Arisa nanodesu!”

Pochi a Tama ji výtečně zastavily.
-----------------------------------------------

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>