DM - kapitola 80

Kapitola 80 – Lidé na území barona Muna (5)

Tady Satou. Když jsem jel během svého dětství na venkov, hodně jsem si hrál na břehu řeky. Vzpomínám si, že jsem si schovával nádherné kameny, jako kdyby to byl poklad. Zrovna teď přemýšlím, jestli jsou pořád ještě ve skříni v domě mých rodičů spolu se vzpomínkami.



„Lizo, získání magických jader je na tobě. Všechno ostatní můžeš nechat, jak je.”

„Ano, pane.”

Ze všeho nejdřív jsem Lize, co držela akorát kopí, podal dýku a požádal ji, aby vydobyla magická jádra.

„Počkej, zase jsi šel sám dělat něco nebezpečného, ne?”

„Jelikož jsem nemohl spát, šel jsem natrhat bylinky a zaútočili na mě.”

„Copak jsem ti neřekla, abys nikam nechodil sám? I když máš techniku štítu, stejně bys mohl kvůli zbrklosti snadno zemřít!”

Když jsem se omluvil uslzené Arise, podíval jsem se ke starým lidem, co na nás z dálky koukali. „Omlouvám se za vyrušení uprostřed noci.”

„Nám to nevadí, ale není ten netvor medvědí pavouk?”

„Ano, je to medvědí pavouk, o kterém jste se zmínila odpoledne. Možná se zaběhl a ztratil.”

„Vážně máte smůlu, obvykle se k lidským obydlím zatoulá jednou za pár desetiletí. Tohle je poprvé, co jsem ho vůbec viděla.”

„Tak takhle to je, bylo by nebezpečné, kdyby se naše schopné dívky nesnažily ze všech sil.”

Možná sem přišel, protože lidé vylovili jeho kořist? Myslel jsem si, že tentokrát se objevili kvůli mému kultivování země, ale původně to byli netvoři, co se k lidským obydlím nepřibližovali, co? Kdybych tu zem nezkultivoval, tak by jim jednoho dne mohli padnout za oběť tihle lidé.

„Hele, to s rudým světlem je magická zbraň?”

„Tamty slečny používaly magii~”

„Co to říkáš, štít toho člověka byl taky z magie!”

„Zabránilo to všem útokům toho netvora~”

„Ale dokonce i to rudé kopí šlo s BUM, takhle.”

„Až vyrostu, bude ze mě kopí.”

„Bylo to úžasné, co, jako VRUM.”

Útok Liziným kopím o půlnoci byl vážně poutavý. Bylo jenom pár dětí, co si všimlo Miiny a mojí magie. Ale stejně, holčičko, co tím myslíš, že z tebe bude kopí?

„Myslel jsem si, že jste kupec, ale ukázalo se, že jste mág, co?”

„V obou směrech jsem jenom začátečník. Ale tohle stranou, co se týče tohoto medvědího pavouka, nepotřebuju z něj nic kromě magického jádra, takže si můžete vzít maso nebo kožešinu.”

„To je to nejlepší, o co jsem si mohla říct, ale nevadí to? Kdybyste ho vzal do města, mohli byste ho řádně prodat, víte?”

„Je obtížné nést něco tak velkého.”

Váhající stařešinové se po těhle Arisiných slovech rozhodli.

„Starče, nemusíš váhat. Než aby sis zachoval nějakou zvláštní důstojnost, nejvyšší prioritou je zajistit si jídlo na zítra!”

„Máš pravdu. Takže ho s díky přijmu.”

Nechali jsme tělo medvědího pavouka, aby z něj vytekla krev, a zítra se naporcuje.

A jako další se modlím, že jak budou přežívat na mase tohoto netvora, objeví to pole.




„Strejdo, totiž, děkuju.”

Malá dívka, co přišla s Totonou, mi dala malý měšeček se spoustou kamínků uvnitř. Ty oblázky byly nádherné a zdálo se, že je nasbírala na břehu řeky. Tohle musel být její poklad. Takováhle normální vděčnost mi nevadila.

Vybral jsem si jeden a zbytek jsem jí vrátil.

„Vezmu si jenom tenhle jeden, zbytek by sis měla opatrovat.”

„Hm.”

Ta malá dívka se stydlivě schovala za Totonou.

Z místa, kde viselo tělo medvědího pavouka, se ozvalo jásání. Zdá se, že Liza začala porcovat.

Jelikož se Totona a dívka nervózně ošívaly, pobídl jsem je: „Jděte se dívat.”

Ta věc, co jsem dostal, byl neprůsvitný rudý oblázek. Nevybral jsem si ten nejkrásnější, ale když jsem ho identifikoval, zobrazilo se [Hadí krvavý kámen]. Odkud se tam vzal ten had.

Jelikož byl tenhle kámen jednou ze surovin na přípravu [Univerzálního protijedu], možná to bylo štěstí. Zkontroloval jsem břeh řeky u zkultivovaného pole, vypadalo to, že jich tam bylo spoustu.

Do snídaně bylo pořád ještě brzy, takže jsem si řekl, že je půjdu sesbírat. Dnešní snídani vařily Lulu, Nana a Arisa. Lulu usilovala o to, aby Arisu naučila vařit.

„Mio, jdu se projít podél řeky, chceš jít se mnou?”

„Hm.”

Pozval jsem Miu, co se zrovna vrátila z místa, kde si horkou vodou umývala vlasy a tělo. Přemýšlel jsem, jestli Luluino kárání zabíralo, poslední dobou se nepromenádovala kolem nahá.

Mia mi podala ručník a přiměla mě jí usušit vlasy. Arisa z dálky křičela: „Na Miu jsi moc sladký! Taky mi usuš vlasy, prosím~” Byla stejná jako vždycky. Copak jsem jí je minule nesušil?

Po kamenech rozesetých v mělké říčce jsem přeskákal na druhý břeh řeky.

„Satou, ruku.”

Jelikož mezera mezi jednotlivými kameny byla trochu širší, Mia natáhla ruce a já se jich chopil, abych ji přitáhl k sobě. Možná jsem použil trochu moc síly, protože mi Mia přepadla na hruď. Kdyby to Arisa viděla, pravděpodobně by zase něco řekla.

Zatímco jsem na břehu řeky sbíral určené kameny, zíral jsem na řeku.

Procházet se za zvuku Miiny listové flétny byla vážně marnotratná chvilka. Jo, vážně mě to uklidnilo.

„Nejsou tu ryby,” zamumlala Mia, co se při hraní na listovou flétnu dívala na řeku.

V téhle řece nebyl ani stín ryby. Dokonce při břehu nebyly ani jiné vodní organizmy jako raci. Pravděpodobně je pochytala Totona a ostatní a okolní vesnice.

„Zdá se, že tu jsou ptáci.”

Zdá se, že menší ptáci chytře přežili. Dál jsem sbíral kameny, zatímco jsme si udělali přestávku.

Užívali jsme si tiché procházky, dokud nás nezavolala Pochi.

Bylo trochu těžké Pochi zastavit, protože přiběhla k řece a pokoušela se ji přeskočit, protože nebyla schopná jít po kamenech. Díky tomu se ta malátná atmosféra naprosto vytratila. Co jiného od Pochi čekat.




Už to byly dva dny, co jsme odjeli od starých lidí a dětí. Už jsme třikrát potkali loupežníky, ale nechali jsme je jen přizabité, protože to byli jen obyčejní běžní zloději. Bylo to jenom třikrát, ale měl jsem pocit, že vybavení zdejších loupežníků bylo až příliš dobré. Loupežníci předtím používali věci jako luk a šípy, dřevorubeckou sekyrku a dýky, o kterých se dá říct, že to jsou nástroje každodenního života. Ale při těhle třech příležitostech používali vybavení jako přímé meče s řádně odlitého bronzu.

Navíc ten muž, co vypadal jako jejich vůdce, měl prsní plát a štít z kovu.

Ačkoli i když měli lepší vybavení, se zvířecími dívkami se stejně nemohli rovnat. Děvčata je snadno porazila, aniž by se u toho nějak zapotila.

„Pane, vůz~”

Tama, co mi seděla na klíně, jak jsem kočíroval vůz, levou rukou ukázala na palouk. Neviděl jsem ho, protože Tama měla nohy vyložené na mém rameni. Jelikož se nedalo nic dělat, otočil jsem se celým tělem, abych se tam podíval. Na palouku byla vidět jedna část vozu. Podle radaru kolem nikdo nebyl.

Pravděpodobně se stali obětí loupežníků. Měl bych jim udělat hrob, ale jelikož jsem nechtěl vidět nic hrůzného, rozhodl jsem se to ignorovat.

„Jestlipak je napadli loupežníci?”

„Pravděpodobně.”

„Měli bychom ty zloděje zmlátit na oplátku nanodesu!”

„Zmlátit na oplátku~”

Arisa a Pochi, které zaujala Tamina hláška, se objevily zezadu.

Přehlédnu, že mě s klidem držela za paži, ale jelikož jí ruka klouzala k mému stehnu, zaujal jsem pózu na dloubnutí do čela.

„Pane, tuhle knihu ti vrátím, tak mi prosím půjč knihu o přírodní magii~”

Arisa, co si ochránila čelo, změnila téma, zatímco na mě zlehka zahlížela a já od ní knihu přijal.

Vložil jsem knihu do brašny, vytáhl odtamtud knihu o přírodní magii a dal ji Arise. Jen tak mimochodem, nebylo to z inventáře. Jelikož jsem získal pokročilé knihy od Trazayuyy, uložil jsem úvodní knihy z města Seryuu a ty od Arisy do brašny a nechal je tam. Obvykle jsem tu brašnu používal místo polštáře.

Co se týče míry gramotnosti, všechny byly schopné přečíst těch 100 hracích karet. Jenom Arisa a Nana byly na úrovni, kdy dokázaly číst knihy. Zdá se, že Nana uměla číst znaky ode dne, co ji vytvořili. Lulu a Mia dokáží přečíst jednoduché obrázkové knížky. Všechny se vážně rychle učily.

Pochi a Tama se zasekly na rozdílech mezi psanou a mluvenou řečí, takže neumí dobře číst. Jelikož se naučily přečíst čísla, příště je naučím aritmetiku.

„Pane, co je tohle za plán?”

Ukázala mi papír z knihy o přírodní magii. Byl to jeden z těch papírů, co jsem koupil na bleším trhu a co měl podle identifikace cenu 100 zlatých.

Během předešlé přestávky jsem se na to podíval, ale byl to papír, co z větší části sestával z dat a plánování. Bylo zajímavé, že to vypadalo, jako kdyby to bylo tištěné, ale jelikož tam na pár místech byly čmáranice s nahodilými čárami a čísly jako pavučiny, neviděl jsem, jakou to mělo cenu. Takže mě napadlo, že v tom možná bude nějaké tajemství, a zkusil jsem různé věci jako podívat se skrz papír do slunce, ale pak jsem toho nechal.

„Biopsie?” řekla Arisa, zatímco se dívala na papír.

„Nic takového tam není napsané, ne?”

„Když si to přečteš svisle, tak se to tak přečte, víš?”

Přečíst svisle? I na tomto jiném světě je něco jako vývěsní tabule, co?

Když jsem se na ten papír podíval, vážně to tam bylo napsané.

Uložil jsem papír do inventáře, seřadil to podle data a přečetl si to popořadě. Aha, rozhodně bylo možné, že to mělo cenu 100 zlatých.

„Ariso, jsi skvělá!”

„Fufun, pokud mě chceš pochválit, pak bych byla ráda, kdybys to vyjádřil svým chováním~”

Předal jsem otěže Tamě a objal jsem Arisu. Vydávala ze sebe podivné zvuky jako „uváá, tak najednou, neee~”, no, ale to nevadí.

Chtěl jsem si obsah těch papírů dopodrobna přečíst, ale jelikož zhruba za dvě hodiny narazíme na loupežníky, nechal jsem to na později. Tentokrát to byla skupina o 30 loupežnících. Navíc sem z toho směru mířili čtyři rytíři z území barona Muna.

Loupežníci by měli být schopní ty rytíře snadno porazit, ale nevypadalo to, že je hodlají napadnout. Přemýšlel jsem, jestli nechtěli bojovat s rytíři, i když měli početní převahu. Také se zdálo, že rytíři si těch loupežníků nevšimli, a mířili rovnou sem. Jen pro případ jsem řekl Lize, aby chránila zadní část vozu, a Pochi a Tamě, aby chránily přední část.

„Hej ty kupče, zastav. My jsme starší rytíř barona Muna jménem Eral.”

„Ale, ale, pane rytíři, rád vás poznávám, já jsem kupec Satou.”

Jelikož jsem neznal přesnou etiketu, seskočil jsem z vozu a uklonil se.

>[Získána technika Etiketa]

...to moje etiketa do teď byla nedostatečná, nebo byla špatně? Prostě o tom nebudu moc přemýšlet.

„Viděl jsi nějaký luxusní kočár pro šlechtu? Nebo neviděl jsi nádhernou ženu jedoucí na bílém koni?”

„Jedu z území hraběte Kuhanou, ale neviděl jsem nic, co by vypadalo jako kočár nebo ta žena. Viděl jsem kupecký vůz na palouku nedaleko.”

„Nijak mi nelžeš, že?”

„Ne, samozřejmě. Pro kupce je přece jenom nejdůležitější pravda.”

Rytíř mi vyhrožoval tím, že sevřel jílec svého meče, a já mu s klidem odpověděl. V porovnání s Liziným kopím to nic nebylo.

„Dobrá, sire Bezzi, sire Donozo, vy zkontrolujte ten vůz a pak doručte rozkazy, že se mají jen pro případ hlídat hranice. Nahlásíme to zpět baronovi.”

Rytíři se rozdělili na dvě skupiny a odjeli, aniž by za tu informaci byť jen poděkovali. Vypadalo to, že ti loupežníci na rytíře zaútočili. Možná jim přišlo, že nižší počet rytířů byla dobrá šance.

Nebyli to lidé, které bych chtěl zachránit, ale jelikož už takhle nalákali ty loupežníky, pojďme se té příležitosti chopit.
-----------------------------------------------

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>