ICDS - kapitola 232

Kapitola 232 – Ochránce (2)

Poté, co boj skončil a my jsme si potvrdili, že na Filipínách nezůstal jediný netvor, jsme se vrátili domů letadlem, co si Hwaya uložila do inventáře. Ačkoli byli všichni vyčerpaní, všichni jsme se usmívali od ucha k uchu, protože jsme věděli, že jsme dosáhli něčeho většího, než pro co jsme sem přišli. Takhle řečeno, pár z nás bylo stejně nespokojených.

„Můj vlastní syn ignoruje svého otce...”

Jak jsem zaslechl mumlání svého otce, zatímco se opíral o své sedadlo, trhl jsem s sebou. Ale k mému překvapení se mě zastal Walker, co měl tělo zabořené hluboko v sedadle.

„Pokud nechceš, aby tě ignoroval, získej boží pravé jméno, Kang Yungungu.”

„Pokud je to snadné, proč to sám neuděláš, Walkere?”

Walker na otcovu námitku zareagoval širokým úsměvem. „Já jsem v pohodě. Lidé by měli vědět, kam patří.”

„Edward si říká tohle, ale taky ho to rozčílilo. Nemá rád, když ho lidi pomíjejí, víš?”

„Když jsi to teď zmínil, přišel na naše nájezdy, když jsme ho nevolali.”

„Nešiř falešné drby, Sophie.”

Naopak Yuin výraz byl dál zachmuřený. To kvůli tomu vejci Lávového krále, co jsem jí dal.

„Nemám právo si to vzít, bratře. Kvůli mně byli všichni zranění a mnoho succubů dokonce zemřelo...”

„Kdo mohl vědět, že na Filipínách bude takový netvor? Není to tvoje chyba, Yuo.”

„Nic jsem nezmohla. Myslela jsem si, že ti teď budu ku pomoci...”

„O to větší důvod, proč by sis to měla vzít. Yuo, nejvíc se hodíš na to, abys vychovala jakéhokoli netvora, co se z toho vejce vylíhne.”

„Bratře...”

Když jsem spatřil Yuin sklíčený vzhled, pohladil jsem ji po vlasech. Komu by se líbilo ubližovat ostatním kvůli něčemu, co řekli nebo udělali? Ačkoli jsme Yuu nemohli vinit z toho, co se stalo, ona sama si nemohla pomoct a bolelo ji to. Ale kdyby zůstala sklíčená, nic by se nezměnilo. Kdybych to měl říct trochu důrazněji, bylo to bláhové.

„Díky tobě jsme toho Lávového krále objevili dříve a porazili ho. Je politováníhodné, co jsme kvůli tomu museli obětovat, ale dokud na to nezapomeneš, bude to v pořádku, Yuo. Pro dobro zbývajících succubů můžeš zesílit.”

„...Dobře, bratře. Zesílím.”

„Dobře.”

Yuin výraz se o něco rozzářil. Dobře, jakmile měla jasný cíl, nepochybně se vydá vpřed, aniž by spustila sama sebe ze zřetele.

V té chvíli promluvila Ye-Eun, co se zvedla ze sedadla za námi: „Jak to, že když mluvíš s Yuou, jsi podivně chytřejší a laskavější?”

„To naznačuješ, že když mluvím s tebou a ostatními, jsem ošklivý a hloupý?”

„Auuuuu!”

I během toho, co jsem Ye-Eun příhodně trestal, letadlo pokračovalo do svého cíle. Jen tak mimochodem, po cestě zpět pilotoval místo Walkera Leon. Proč byli všichni muži v naší gildě tak schopní?!

Poté, co jsme se vrátili do Koreje, nás zasypalo nespočet záblesků z fotoaparátů. Já jsem to samozřejmě prostě ignoroval. To nejdůležitější zrovna teď bylo si odpočinout. Získali jsme zpět celou zemi. Nebylo to něco, na co by lidé zapomněli, protože se na den nebo dva odmlčíme. A navíc jsme se museli postarat o důležitější věci.

Rozhodli jsme se uspořádat v rezortu pohřeb pro těch šest mrtvých succubů. Hlavním důvodem bylo, že to bylo místo s nejkrásnějším prostředím, co jsme znali. Jelikož po sobě mrtví succubové nezanechali žádné tělo, pohřbili jsme prázdné rakve spolu s dary, co jsme připravili pro zesnulé.

„Drahý manželi, už bys to měl vědět, ale pohřby nejsou součástí tradice succubů.”

„To dává smysl.”

„Hm, protože naše existence je jako ranní rosa, jakmile zemřeme, zmizí... Proto mi tohle přijde tak neznámé.” Licorice pokračovala: „Jsem šťastná. I když po nás nic nezůstane, všichni tady na nás budou vzpomínat.”

„Licorice...”

Ačkoli jsem ji neznal dlouho, to její nynější já mi přišlo nesmírně cizí, neboť mi vždycky ukazovala jen svou hravou stránku. Ale Licorice byla Královna succubů, přirozeně žila mnohem déle než já. Nepochybně toho zažila mnohem více a také o mnoho víc vyrostla. Možná jsem ty myšlenky měl napsané na tváři, ale Licorice se pousmála a promluvila:

„Zanedlouho poté, co jsem se na Enesis narodila, jsem se stala Královnou succubů. Bylo vážně jen dílem štěstí, že jsem se narodila s touto pokrevní linií.”

„Vážně?”

„Hm. Ale okamžitě poté přišel můj svět o svou moc. V mladém věku jsem musela vést svůj klan a přejít do Elesie. Jen a kvůli tomu, abych získala moc světa, jsem si nárokovala nespočet životů, aniž bych věděla, co je dobré a co zlé.”

„...”

Licorice zírala na náhrobek, co jsme tam umístili, a pokračovala: „V té době jsem měla na mysli jenom jedno – svůj klan. Museli jsme přežít. To bylo to jediné, na co jsem dokázala myslet. A proto i když jen jeden člen zemře, ztrácím rozum a běsním... Viděl jsi to, ne?”

„Ano.”

„Když válka skončila a já si uvědomila, že jsme prohráli... vyjednávala jsem s Lordem a našla si úkryt na místě, co bylo od kobky izolované. Po pravdě řečeno jsem si chtěla jen trochu odpočinout.”

„Aha...”

„Samozřejmě jsem věděla, že takhle nemůžu zůstat navždy. Kdybych tak zůstala, celý můj klan by prostě zchřadl. Věděla jsem, že přijde den, kdy budeme muset znovu bojovat.”

„...”

„Jestli jsem byla na straně lidí nebo netvorů, jestli jsem byla na straně obrany nebo útoku, na ničem z toho nezáleželo. Záleželo na tom, že můj klan přežil, jen to. Ach, ne. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se netěšila na setkání s mužem, co se stane mým manželem. Víš, litovala jsem jedině toho, že po svém zrození jako succubus jsem se nikdy ani nedotkla mužské ruky. Huhu, na jedné straně mě to děsilo, ale na druhé mi srdce plesalo... Tak jsem na tebe, Drahý manželi, čekala.”

V této části Licorice mluvila, zatímco se na mě koketně dívala. Jelikož jsem nedokázal najít slova, jak bych jí odpověděl, rozpačitě jsem se poškrábal na tváři.

Strana útoku a strana obrany, netvoři a lidé. Která strana byla na vině? To jsem nevěděl. Vždycky jsem zápolil, abych ochránil místo, kam jsem patřil. A jediné, co se na tom změnilo, bylo to, že teď jsem měl víc lidí, co jsem musel chránit. A to samozřejmě včetně Licorice a jejího klanu. A proto to, že zemřeli ti, co jsem musel chránit, mě...

„Takže se nemusíš obviňovat, Drahý manželi. Už dávno jsme se na tento boj připravili a učinili tuto oběť. Nikdy jsme ani nesnili o tom, že bychom až do konce přežili bez jediné oběti.”

Také měla Zlé oči jako Daisy? Pochybovačně jsem zíral na Licorici, ale ona mi na oplátku věnovala jen okouzlující úsměv.

Nakonec jsem si povzdechl a namítl: „...Budeš s námi dál bojovat?”

„Drahý manželi, pokud zemřeš, pak já také. A navíc musím pomstít mrtvé členy svého klanu! Neptej se na něco tak očividného.”

„Hloupý je ten, co nazývá ostatní hlupáky! ...Každopádně díky.”

Tvářila se až příliš šťastně na to, abych dělal cavyky o tom, kdy jsem se stal jejím manželem. Řekl jsem si, abych se tímhle problémem zabýval později, a zavřel jsem pusu. Ale... Také jsem měl v tomto ohledu pocit, že budu muset svou zatvrzelost změnit.

Jakmile pohřeb skončil, poprvé po dlouhé době jsem zašel do Elfí zahrady. Mým cílem bylo samozřejmě jen jedno. A to dát Linovi Čistě černou Touhu, aby ji spravil. Ale když jsem se zastavil v Linově dílně, před očima jsem měl šokující scénu.

„Line... Line, ty sám od sebe pracuješ?!”

„Jsem! Kovář! Ty! Zatracený! Mizero!”

Lin proti tomu namítal do úderů svého kladiva, kterým máchal silněji.

Jelikož jsem byl zvědavý, co to dělal, zeptal jsem se: „Na čem děláš?”

„Copak! Tě! Nikdo! Nenaučil! Nemluvit! Na! Někoho! Kdo! Zrovna! Pracuje?!”

„Ale Line, ty jsi jiný než ti začínající kováři. A navíc proč by měl člověk čekat čtyři nebo pět hodin, než si s kovářem promluví? Přece jenom se z toho nic nedozví.”

„Takže to víš.”

Lin najednou přestal křičet. Myslel jsem si, že teď se začne chovat rezervovaně, ale zdálo se, že to tak nebylo. Položil kladivo a smočil ten doruda rozžhavený kus kovu ve vodě, aby jej zchladil.

„Takže co to je?”

„Prsten.”

„Pro mě?!”

„Kang Shine, už tě někdy někdo praštil kladivem? To si to chceš vyzkoušet?”

I když jsem byl mnohem silnější, než když jsem se s Linem setkal poprvé, pořád jsem si nevěřil, že bych proti němu vyhrál. Přišel mi slabší než Loretta, ale pořád to byl Mimořádný jedinec, co dalece přesahoval můj level. A tak jsem tu jeho nabídku zdvořile odmítl a znovu se zeptal: „Takže pro koho to je?”

„Pro Loku.”

„Pro Lokanyan?!”

Když jsem se na něj šokovaně podíval, Lin rozpačitě odpověděl: „Jo, budeme mít malé. Je trochu pozdě, ale napadlo mě, že bych jí měl udělat prsten.”

Chvíli jsem se snažil zpracovat, co zrovna řekl. Pak jsem promluvil s prázdným výrazem: „Blahopřeju, Line.”

„Jen s tím si to pochopil? Sakra.”

„Když si pomyslím, že se staneš otcem, Line... Pfft.”

„Aha, nemyslíš si, že ti kladivo stačí. To chceš zkusit kovadlinu?”

„Odpusť mi.”

Lin se díval na dokončený prsten. Pak z pusy vychrlil oheň a začal s jemnějším opracováváním. Na tomto celém světě byl jediný člověk... ne, drakonián, co by prsten vyráběl takhle, a to Lin.

Znovu jsem se Lina zeptal: „Takže Line, ehm... jak?”

„Vždycky jsem měl v plánu za Loku převzít zodpovědnost... To jen, že až do teď jsme neměli dítě.”

„To je to nejpřekvapivější, co jsem od tebe slyšel...”

„Ne že to nebudu dělat s ostatními ženami.”

„To je to nejhorší, co jsem od tebe slyšel...”

Zablýsklo se. Během toho, co ten prsten opracovával, do něj Lin vléval magii. Znovu jsem si díky tomu uvědomil, jak zručným kovářem a mágem byl.

I když vykonával tak složitý úkol, donekonečna blábolil: „Mužů, co jsou schopní a pohlední, je jen pár. A všechny ženy chtějí takového muže. Pokud mě chtějí, dám se ženám, co mě mají rády. Budu si moct užít a i ženy budou šťastné. Je to jako zabít dvě mouchy jednou ranou. Taky bys o tom neměl moc přemýšlet. Slyšel jsem od gildmistrové, že to je celkem šílené. Nikdo nepochybuje o tom, že jsi Hrdina, nemusíš si kolem sebe vodit tolik žen...”

„Něco takového nikdy nedokážu.”

„Tak prostě dělej, co chceš. Ale věz tohle. Je na tobě, co se stane ženám, co mají oči jen pro tebe. Bylo by pěkné, kdyby se daly dohromady s jinými muži, ale je překvapivě mnoho žen, co to nedokáže. Ne všichni dokáží být jako Loretta.”

„Slyšel jsem, že má... první lásku.”

„Doufáš, že na tebe dívky, co odvrhneš, budou vzpomínat stovky a tisíce let? V tom případě jsi ten nejhorší bídák.”

„...”

„Jak jsem řekl, Loretta si s velkými obtížemi našla novou lásku. Podařilo se ti ji přimět, aby se do tebe zamilovala, i když se lásky zřekla. Ale pokud kvůli tobě bude znovu smutná... zabiju tě.”

Kvůli té krvežíznivosti, co na okamžik vystřelila, jsem sebou trhl. Znovu jsem si uvědomil, jak moc jsem zesílil. Kdyby se tohle stalo v minulosti, ničeho bych si nevšiml, i kdybych se dostal pod vliv stavového účinku. Zdálo se, že i Lin si toho všiml, neboť se mu koutek úst zkroutil do úsměvu.

„Jen to říkám. No, pokud tu schopnost máš, je nejlepší prostě všechny přijmout. V této chvíli to přece jenom není tak, že by se gildmistrová vzdala jen proto, že máš další ženu nebo dvě.”

„Line, tvoje a moje hodnoty jsou příliš odlišné.”

„Samozřejmě, přece jenom jsme žili na odlišných světech. Na světě, z kterého pocházím, záleželo jenom na síle. Těm, co měli sílu, bylo odpuštěno bez ohledu na to, co udělali. A lidé bez síly si vybrali pána, co by chránil jejich tělo a mysl. Šťastní byli ti, co si mohli sami vybrat. Většina takové štěstí neměla... Bylo tam mnoho mužů, co si vzali mnoho žen. A také mnoho žen, co si vzaly mnoho mužů. Já jsem byl obzvláště silný, takže pode mnou chtělo být mnoho lidí. A ženy mezi nimi platily svým tělem.”

Tohle bylo poprvé, co mi Lin řekl něco o svém světě. Začal jsem být trochu zvědavý a zeptal jsem se: „Takže jsi je všechny přijal?”

„Co jsi blázen? Taky mám oči. A navíc co bych dělal, kdybych přijal každou dívku, co by za mnou přišla? Kdybych byl v tomhle ohledu laxní, nikdy bych se nedožil konce. Pokud k nim nic necítíš, musíš je od sebe odseknout.”

„Uk.”

„Bylo to tak trochu jako tvoje nynější gilda. Přijal jsem jen ty schopné. Samozřejmě to nebyly jen ženy, ale i muži. Také bylo mnoho těch, co jsem prostě chránil, a ne vždycky jsem z nich udělal své ženy nebo sluhy. Měl jsem vlastní díl problémů, víš? A taky to nebylo tak, že bych je s sebou mohl brát všude, kam jsem šel.”

„Byla i Lokanyan...?”

„Dá se říct, že byla mým prvním spojencem.”

„Věděl jsem to.”

„Už jsi s otázkami skončil?”

„Pořád jsem na hodně věcí zvědavý.”

„Tak později dones láhev dobrého vína. Zbytek nebude zadarmo.”

„Dobře.”

Lin zchladil svůj prsten a prohlížel si ho, aby zkontroloval, že všechno bylo dokonalé. A pak jako by ho to uspokojilo, si povzdechl a někam ten prsten odložil. Pak si z jiného místa, než kam uložil prsten, vytáhl cigaretu. Nakonec naklonil hlavu ke straně a zeptal se: „Jen tak mimochodem, proč jsi přišel?”

„Sprav mi Čistě černou Touhu, Line.”

„Uaaaaaak! Další práce?! No tak, jak jen jsi udělal díry do brnění legendárního řádu?!”

„Víš, bojoval jsem se slabým nepřítelem světa...”

„S jakým slabým nepřítelem světa? Nic takového neexistuje! Uuuu, měl jsem tě vyhnat, jen co jsem tě spatřil!”

Najednou jsem se cítil mnohem lépe. Když jsem šel za Linem, vážně jsem musel vidět jeho ztrápenou tvář!
-----------------------------------------------

~ ... ~

<Předchozí>...<Následující>