ICDS - kapitola 237

Kapitola 237 – Ochránce (7)

I když mě ta náhlá změna scenérie zmátla, okamžitě jsem rozepjal svou manu, abych odhalil okolní terén a potencionální nepřátele. Než jsem pochopil, co se stalo, Daisy mi stáhla paži a vysvětlila:

„Podzemní základna, bezpečí... téměř bezpečná.”

„Co Knihochodci?”

„V podzemí magie, udržuje temnotu.”

„Co má s tím co dělat temnota?”

„Dračí Rohu, zažni oheň.”

„Ty mrcho, přestaň mi říkat Dračí Rohu... Ho,” vyštěkl Lin na Daisy a rozevřel dlaň, jako kdyby chtěl zapálit ohnivou kouli. A pak překvapeně vykřikl. „Přiznávám, že to na mě udělalo dojem. Takhle moc mě omezit...”

„Základnu vytvořili za předpokladu, že nedokážeme vyhrát. Tady, velmi těžké zapálit oheň.”

„Takže co má neschopnost zapálit oheň co dělat s Knihochodci?”

„Pokud je tma, nemůžou číst knihy.”

Okamžitě jsem si vzpomněl, jak jsem si do postele propašoval manuál tréninku boje s kopím, abych si ho v noci přečetl. Když na to přišla matka, dala mi herdu do zad. To byly pěkné časy... Počkat!

„Knihochodci nejsou obyčejní lidé! Jak jim temnota může zabránit v čtení knih?!”

„Vidíš mě?”

„Nevidím, ale vzhledem k tvému levelu dokážu jasně vycítit tvou přítomnost a dokonce i obrys tvého těla... Ech?”

To bylo divné. Byl jsem teď v levelu 71. Fyzická temnota by pro mě neměla být žádnou překážkou. Počkat, co to Daisy prve řekla?

„Magie, co udržuje temnotu...”

„Knihochodci tu nemůžou číst knihy. U Knihochodců, co nemůžou číst, se odolnost vytratí. A taky nemůžou zaznamenávat.” Daisy přikývla, jako kdyby čekala, až k tomu závěru dojdu.

Uvědomil jsem si, že magie na tomto místě nebyla prostá, a položil jsem další otázku: „Proto vytvořili permanentně temnou základnu?”

„Aby tu zanechali Odbojovou armádu. Pokud Hydelcyon nezemřel, musí být tady.”

„Takže proto sem Knihochodci nechodí.”

„Když se vytvoří oheň pomocí magie temnoty, Knihochodce to nesmírně oslabí. Armáda snadno vyhraje. Jejich misí nejvyšší priority... je vyhladit vetřelce.”

S tím Daisy ukázala stranou. V této chvíli jsem si uvědomil, že jsme byli obklíčení. Částečně to bylo proto, že se skrývali tak důkladně, že z nich nesálal ani náznak jejich přítomnosti. Ale také to bylo tím, že mě Daisy přerušila ještě před tím, než jsem mohl svou manu nějak daleko rozepnout.

Navíc se zdálo, že v té magii temnoty byla i magie, co otupovala smysly.

„Je jich tu tolik, mnohem víc než jsem si myslela. Překvapivé.”

„Tento hlas... Daisy Ectradion?!”

Temnotou prořízl hluboký mužský hlas. Daisy lehce přikývla.

„Průzkumník Čtvrté kobky, rasa dlouhověkých bláznů, bručoun, rytíř z království Sinan.”

Zdálo se, že ten hlas patřil průzkumníkovi ze Čtvrté kobky, co byl rytíř ze zničeného království a také člen rasy s vysokou průměrnou délkou života.

„Nemůžeš prostě říct moje jméno?! Jsem... jsem rytíř z království Sinan, Beren Matiz. A vy jste?”

„Moji spojenci. Cokoli dalšího tajemství. Požadujeme informace.”

„Co, ty i Hydelcyon přijdete po dlouhé době na návštěvu a tohle je všechno, co řeknete. Budu z toho brečet...”

„Správně, Hydelcyon, informace.”

Daisy na něj něco hodila. Rytíř to chytil a šokovaně zakřičel: „Tohle je... zlato?!”

„Bručoune, takže které podlaží?”

„21. Jen stěží dokážu vstoupit do Rezidenční oblasti. Neříkej mi, že ty pořád stoupáš kobkou?”

„Jak jsem si myslela, pořád žebrák. Výměnou za zlato, Hydelcyona.”

Ten bručoun... Beren Matiz slyšitelně polkl.

„Ty... Pořád s ním nejsi za dobře?”

„Informace.”

Daisy nasypala do koženého měšce zlaťáky a okázale jím zatřásla.

„Hydelcyon, loutka bez vodících lanek. Přišel o svoji kvalifikaci průzkumníka. Ale já, slibná budoucnost. Bohatá gilda... Vyber si moudře.”

„Jsi přímočará jako vždy... Lidi, skloňte zbraně. Nejsou to naši nepřátelé.”

Po pravdě řečeno jsem si už uvědomil, proč jsem předtím necítil jejich přítomnost. Platily i ty důvody, co jsem zmínil předtím, ale také to bylo tím, že prostě neměli dost schopností, abych se kvůli nim měl na pozoru. Většina z nich byla stejně dobrá jako ten Beren Matiz, ne-li o něco slabší. Jednoduše řečeno i Rozplývající se tuňák by je mohl poslat do pekel.

„Ectradion, nevím, co se stalo, ale nechovej k němu přílišnou nenávist. Nevypadal dobře. Dokonce tu v tichosti tráví dny.”

„Žena, přišla za ním?”

„Jo. Působila nesmírně nádherně, ale bylo to, skoro jako kdyby ji něco očarovalo. Nevím, proč byla tak posedlá Hydelcyonem, co o všechno přišel...”

„...Co intrikují?”

„Intrikují? Ale no tak,” odpověděl s úšklebkem. „Všichni tady jen stěží žijí zahrabaní v temnotě. Jak by tu někdo mohl nějak intrikovat?”

„...Dobrá. Lokace.”

„Řeknu ti to.”

Zdálo se, že podzemní základna byla větší, než jsem si původně myslel. Beren Matiz ze sebe dlouho sypal informace a Daisy pak přikývla a poslala mi zprávu.

[Nelžou.]

[Nemohla jsi prostě od začátku všechno vyčíst svýma Zlýma očima?]

[O mých Zlých očích ví pár lidí. Možná jenom Hydelcyon a pár dalších. Proces získávání informací... existuje přirozenější... A taky peníze. Jsem jim stejně chtěla dát.]

Správně, jelikož Hydelcyon a Daisy společně bojovali v přední linii, Hydelcyon nepochybně věděl o Daisiných Zlých očích. Ale pěšáci jako Beren Matiz a ostatní pravděpodobně nevěděli o Daisiných schopnostech.

A kromě toho jak Daisy řekla, měla v úmyslu dát zlato průzkumníkům, co měli přístup do Rezidenční oblasti. A takhle bude moct koupit jídlo pro všechny ostatní... V tichosti jsem kývl a sledoval jsem, jak se Daisy a Beren Matiz bavili.

„S takovou sumou... Budou moct všichni na základně pár let jíst do syta.”

„Průzkumníci, kolik jich zbylo?”

„Máme dva v Třetí kobce, tři ve Čtvrté. Všichni jsme v nižších levelech a jen stěží vyděláváme dost stříbra, abychom všechny nakrmili. Ectradion, vážně jsi nás zachránila. Byli jsme v maléru, protože zrovna teď ani nemůžeme bojovat s netvory v kobce.”

„Přišli jsme... to vyřešit... Promiň, že jsme nemohli přijít dřív. Jednoho dne se vrátíme. A všichni budou zachránění... tímto člověkem.”

Jak se Daisy klidně omluvila, ukázala mým směrem.

Beren Matiz se zvědavě zeptal: „On? Proč?”

„To je všechno, co musíš vědět. Teď půjdeme. Brzy budeš moct... vejít do kobky.”

„J-jo. Jelikož jsi řekla, že se o to postaráš, díky. Tohle místo je možná temné a pochmurné, ale doufám, že si to tu užiješ... Prosím, nebojuj tu.”

Podzemní základna byla obrovská, ale tichá. Nikdo tu nechodil a jen občas jsme slyšeli sotva patrné sténání.

Daisy promluvila, aniž by se u toho byť jen trochu začervenala: „Tady... tma a ticho. Ať to děláš, kolikrát chceš, nemůžeš udělat děti. To jediné, co můžou dělat... je tohle. Takhle to je už dlouho.”

„Chápu, nemusíš všechno komentovat...”

Zoufal jsem si, chtěl jsem si zacpat uši.

V té chvíli se mě Daisy chopila za paži, mírně mnou zatřásla a zeptala se: „Kang Shine, je to zábava? Proč ženy a muži tohle vždycky dělají... když jsou sami? Cílem není... se rozmnožit? Proč jsou sexuální otroci... tak drazí. Proč jsou tím muži tak posedlí? Proč to ženy tak moc milují?”

„Řekl jsem, že nemusíš všechno komentovat. Myslíš si, že místo toho to budu všechno komentovat já?! Bohužel ani já nevím! Bohužel!”

„Hej, můžeš se přestat chovat jako takový panic a zmlknout?”

Kuuuuu! Věděl jsem to, neměl jsem s těma dvěma chodit! Zaťal jsem pěsti a následoval je. Zdálo se, že mě ten sklíčený poklid a občasné steny doháněly k šílenství. Ale naštěstí se Lin, co si od Daisy vyslechl přibližnou lokaci, v té chvíli zastavil.

„Takže jsi vážně byla tady, Sipuo...”

„Line...?”

Ačkoli nás stále obklopovala temnota, přiblížili jsme se k něčí přítomnosti. Tato mocná přítomnost mi říkala, že to nebyl obyčejný člověk.

„Line, přišel jsi, abys mě odvedl zpět?”

„Co, myslela sis, že tě prostě necháme být?”

Upřímně řečeno jelikož z ní sálala aura podobná mému levelu, pochyboval jsem, jestli vážně byla administrativní gilmistr. Ale pravděpodobně to bylo tím, že Lin a ostatní členové Elfí Zahrady byly prostě divní. Loretta přece jenom zmínila, že až se dostanu do levelu 80, budu moct porazit gildmistra administrativní gildy Ztracené Údolí, Eleine.

Ačkoli mi bylo trochu líto to říct, ale tak nějak jsem chápal, proč nedokázali porazit nepřátele svého světa ani poté, co v kobce získali velkou moc. Ačkoli jsem si myslel, že všichni administrativní gildmistři byli netvoři jako Loretta, když jsem teď o tom pečlivě popřemýšlel, zdálo se, že byl důležitější podíl moci kobky, co získali jako administrativní gildmistr, než jejich osobní síla.

„Sipuo, měla bys vědět, v jaké situaci teď kobka je.”

„Kobka padla, Line?”

„Všechno se zastavilo. Zastavilo se místo, co musí pomoct s tréninkem Hrdinů a Strážců nespočtu světů. A to jen kvůli tobě.”

„Pche, to je celé? Byla jsem ke kobce vázána víc než 2.500 let. V porovnání s tím se kobce dostalo jen újmy jednoho dne.”

Sipuin chladný tón se zařízl do Lina. A pak svůj ostrý pohled obrátila na mě.

„Taky jsi přišel, Pozemský Hrdino. Myslela jsem si, že přijdeš. Loretta, ta zlomyslná mrcha! Omlouvám se, ale mělo to opačný účinek. Nemůžu odpustit všechno to, co se kvůli tobě stalo!”

Důvod, proč mě Loretta poslala? Udělala to prostě proto, že nebylo dost lidí. Ale zdálo se, že se Sipua šeredně zmýlila. Ani nemluvě o tom, že vážně neznala hanbu. Od toho incidentu uplynula jen krátká doba, ale pozice oběti a útočníka se v její mysli naprosto převrátily. Zdálo se, že pro ni bylo všechno, co udělala pro Hydelcyona, ospravedlněné.

I kdybych to vysvětlil, vyložila by si to tak, jak chtěla. A akorát by nám to ještě přitížilo. A tak jsem zůstal zticha.

Ale Lin si odfrkl a namítl: „Říká se, že když zachráníš cizího, stane se z něj tvůj nepřítel. Vážně jsi smělá, Sipuo. Je to Hrdina, člověk, kterého bys měla podporovat... A ten Lodert Hydelcyon je hloupý blázen, co se snažil Hrdinu šikanovat pro vlastní výhody.”

„Line...!”

„Nemáme času nazbyt, takže ti nedám čas se rozloučit. Odcházíme. Hned.”

„Line! Prosím!”

Lin zaskřípal zuby. Svou pistoli pevně svíral v ruce.

„Měla bys znát mou povahu. Měla bys být spokojená, že Lodert Hydelcyon z toho vyvázl jen tím, že ho vykopli na jeho svět... Naše trpělivost tady končí. Sipuo, tohle je konec.”

Vzduch byl plný těkavého napětí. Změna v Linově chování byla tak zastrašující, že dokonce i já jsem měl potíže s dechem. Daisy mi zabořila tvář do zad, aby se vyhnula jeho krvežíznivosti.

Na Sipuu to mělo také vliv. Kvůli Linově krvežíznivosti naprosto ztuhla. Když ten jeho úmysl zabít trochu ustoupil, jen stěží se jí podařilo utrousit pár slov.

„Prosím... Line. Podívej se na mě. Miluju ho...!”

„To je tvoje odhodlání vyhladit nepřátele všech světů tak slabé, že se kvůli jedinému hlupákovi rozsype?”

„K té přísaze Lordovi mě od začátku donutili ti ostatní čtyři! Už jsem toho tolik udělala. Line, prosím...!”

„Dám ti jeden den.”

Lin jí věnoval úsečnou odpověď, jako kdyby chtěl říct, že to byla poslední špetka laskavosti.

„Všechno si vyřiď během jednoho dne. Také ho můžeš posílit mocí, co ti zbývá. Dokud bude naživu, přijde den, kdy bude svobodný. Ale máš jeden den.”

„Line...!”

„Za 24 hodin půjdeš s námi zpět. K žádným jiným žádostem nesvolím. Jen co budeš protestovat, osobně tě zpět odtáhnu.”

„...Uk!”

Sipua okamžitě odběhla, jako kdyby s námi nechtěla strávit ani o sekundu navíc. Nejdřív jsem si myslel, že se vrátila, aby to málo času strávila s Lodertem Hydelcyonem. Ale tak to nebylo. Zanedlouho poté, co Sipua zmizela, se místo ní objevil on. Jeho zjevení bylo tak navazující, že jsem si myslel, že si hráli na nějakou honěnou!

„Daisy Ectradion...!”

Neměl být schopen vidět její tvář, ale zdálo se, že si díky její přítomnosti uvědomil, kdo to je, neboť s emocemi zašeptal její jméno.

„Loderte. Hydelcyone,” promluvila Daisy. Jako vždycky byla až extrémně klidná. „Mysl, projasnilo se ti?”

„Tak neoblomně jsi mě odmítala a vybrala sis jeho? Toho Hrdinu? Vybrala sis zbrklého hlupáka, co nedokáže pochopit situaci?”

„Hm. Nejsi... můj typ. Tvář máš... špinavou. Chování... špinavé. Osobnost... špinavá. Mysl... špinavá. Ačkoli podivné je, že tvoje mysl je teď lepší.”

Zdálo se, že v reakci na to neměl co říct, neboť akorát zahlížel naším směrem. Ačkoli jsem v temnotě nedokázal přečíst jeho výraz, z hlasu jsem poznal, že zahlížel na mě s úmyslem zabít.

„Ty, copak jsem ti neřekl, aby ses nezaplétal s Daisy Ectradion...?!”

„Ach, díky za radu, získal jsem výborného člena gildy. To je to jediné, za co jsem ti vděčný. A taky promiň, ale nechci dýchat stejný vzduch jako ty, takže mohl bys prosím vypadnout?”

„Kuuk!”

Jelikož mi bylo líto ho jen slovně odpálkovat, také jsem ledabyle vykopl. Když jsem ho viděl, jak odletěl temnotou, zeptal jsem se Daisy: „Jaké to bylo?”

„12. Z 10.”

„Nemluvím o své ráně. Ale díky.”

„Jeho mysl, celkem jasná... Moc lásky?”

„Víš vůbec, co láska je?”

„Hm. V temnotě, co muž a žena dělají.”

„Špatně!”

Hořel ve mně smysl pro zodpovědnost, abych napravil Daisiny pokroucené znalosti. Lin mě zastavil plesknutím do hlavy.

„Taky bychom si měli odpočinout. Jsem unavený.”

„Proč jsi jí dal den, Line?”

„Je smutné nemít za 2.500 let ani den volna... A pokud ji přivedeme zpět v tomhle stavu, bude zní akorát doutnající uhlík, co může kdykoli propuknout v plameny. Ale pokud bychom jí dali víc než den, kobka a mnoho jejích průzkumníků by utržilo kritickou ránu. To bylo to nejlepší, co jsem pro ni mohl udělat.”

Lin z úst vypustil slova, co byla s přihlédnutím k jeho předešlé řeči k ní naprosto nečekaná. Tak mě to překvapilo, že jsem si představil jeho nynější výraz, a zamumlal jsem: „Line.”

„Je to jen můj rozmar. Kdyby na to přišla gildmistrová, umlátila by mě k smrti... ale nemohl jsem si pomoct, protože mi na mysl vytanula Ločina tvář.”

„Jsem zvědavý, co se mezi tebou a Lokanyan stalo, Line. Taky si s tebou chci o něčem promluvit... Jelikož máme čas, co kdybychom se spolu napili? Potají jsem vzal whiskey, co si otec šetřil.”

„To je ta nejlepší nabídka od chvíle, co jsme se setkali. Dobře.”

Daisy mi intenzivně zatřásla paží a řekla: „Jak jsem si myslela, Kang Shine, máš rád muže...”

„NE!”

„Vás dva nechám o samotě... Chci zkontrolovat ty, co znám. Jestli jsou naživu nebo mrtví.”

„Vrať se, než bude příliš pozdě.”

„Hm.”

Daisy odhopsala do temnoty a její přítomnost nakonec zmizela. Lin a já jsme se také dali do pohybu a hledali pěkné místo, kde bychom se napili. V tomto tmavém prostoru, kde člověk nedokázal rozlišit den od noci, jenom čas vytrvale plynul.
-----------------------------------------------

Autorova poznámka:

Co se stalo mezi Linem a Lokanyan? I tohoto autora to zajímá!

I když jste vy (čtenáři) v této kapitole na něco přišli, buďte trpěliví kvůli ostatním čtenářům!!

-----------------------------------------------

~ K čemupak asi mohlo dojít... Člověk si řekne jeden den, ale za den se toho dá udělat docela dost. Ještě aby se jim to nevymstilo. ~

<Předchozí>...<Následující>