KNM - kapitola 97 (2)

„Přestaň...” řekl Liola bezmocně. Jednou si prošel tou samou bolestí jako teď Yizhou a znal hrůzu těch pocitů. Takže ho tato situace děsila a rozčilovala zároveň.

Měl jen tak stát a sledovat, jak se Yizhou stane netvorem bez pocitů? Liola pomyslel na svou předchozí situaci. Tehdy měl pocit, jako kdyby mu někdo vyprázdnil tělo. To jediné, co měl, byla kůže zvnějšku a uvnitř nebylo nic pevného. Dokonce i teď pozdě v noci někdy uvažoval, jestli se vážně stal zase člověkem. Jestli byl vážně člověk s pocity a ne maxun, co měl na sobě lidskou kůži.

A teď Dračí císař zase dělal to samé. Zase posílal dalšího člověka na cestu bez emocí. A ten člověk byl rytíř, co mu byl věrný. Jak mohl něco takového dovolit?

„Přestaň, Dračí císaři,” zakřičel Liola nahlas.

Dračí císař se zlehka usmál. „Vážně si myslíš, že přestanu jen proto, že mi to řekneš?” Na okamžik se odmlčel a obrátil se na Idojina. „Pořád to není hotovo?”

Idojin mírně potřásl hlavou a zvýšil přesun energie ze svého těla. Teď už Yizhou v aréně postupně zpomalil své bolestné steny a bolestný výraz na jeho tváři se zmírnil. Na jeho tvář se pomalu vkrádala bezvýraznost. Pro Liolu byl ten člověk před ním, jako kdyby se pomalu měnil na mramorovou sochu.

Ale nedokázal vymyslet způsob, jak ho zachránit! Vážně musel jen tak stát a přihlížet, jak se z Yizhoua stane necitelný netvor...? Ne!

„Vzdávám se! Slyšíš mě? Vzdávám se. Hned přestaň!”

Tohle bylo to jediné, co ho napadlo, vzdát se. Když se vzdá, nebude mít smysl proměnit Yizhoua na necitelného netvora.

Na celou arénu padlo ticho. Situace byla až příliš nečekaná. Proč se následník, co měl dozajista vyhrát, najednou vzdával?

Kromě strany Dračího císaře nikdo nevěděl, proč se Liola vzdal. Dokonce ani Liolovi vlastní společníci přesně neznali důvod, protože neslyšeli, co Dračí císař řekl. Ale všichni matně věděli, že to muselo mít co dělat s Yizhouem.

Poté, co se vzdal, najednou si uvědomil, že se tohoto souboje účastnil ještě někdo kromě něj: pořád tu byl jeden společník, co jej bez váhání následoval. Otočil se, aby se podíval na Daylighta, a snažil se v jeho tváři najít nespokojenost.

„Co?” Ale Daylight se zatvářil zmateně. Nechápal, proč na něj Liola zíral poté, co se vzdal.

„Promiň, já... vzdal jsem se.” Liola byl trochu frustrovaný.

Měl to projednat s Daylightem nebo Kaiserem. Možná že ti dva by měli nějaký lepší nápad. On sám nikdy nepřišel s dobrým nápadem.

Daylight mu místo toho věnoval důvěřivý úsměv. „Neboj se, určitě jsi pro to měl svůj důvod. A pokud ano, pak hádám, že se musíme vzdát.”

Možná že Daylight viděl Liolův zklamaný pohled, a tak ho okamžitě utěšil: „To nic, pořád nám zbývají ještě dva zápasy. Určitě vyhrajeme, neboj se.”

Když Liola zaslechl, co Daylight řekl, nemohl si pomoct a podíval se na lidi, co se budou účastnit v dalších dvou soubojích – na Kaisera a ostatní. A akorát viděl, jak na něj zírali s doširoka rozevřenýma očima, zatímco občas bylo slyšet zaskřípání zubů.

Když Liola střelil ke Kaiserovi omluvným úsměvem, Daylight ho najednou zatahal. Liola se na něj zmateně otočil a Daylight pokynul k Dračímu císaři. Teprve tehdy si Liola uvědomil, že Dračí císař už vstal a elegantně k nim kráčel. Liola začal být obezřetný a dokonce se vlastním tělem postavil do cesty mezi Dračím císařem a Daylightem. Nicméně Daylight by nedovolil, aby byl Liola jediným, kdo stál vpředu; o krok předstoupil a pevně stál Liolovi po boku.

Liola se tak nějak šokovaně podíval po Daylightovi, co se hluboce usmál. Tento úsměv Liolovi jasně řekl, že nebude schopen nechat své společníky vzadu a sám stát v přední linii.

Ačkoli se Liola trochu bál, že se Dračí císař možná pokusí o něco nezvyklého, věděl, že tvrdohlavost byla velkou částí Daylightovy osobnosti. Aby změnil názor... to bylo něco, u čeho by Kaiser zakřičel „vůbec nikdy”. A proto neměl na výběr a musel nechat Daylighta stát po svém boku. Každopádně ten člověk, proti kterému stál, byl jeho vlastní otec. Dokonce i Liola, vytrénovaný vrah, se cítil trochu nejistě. A když vedle něj stál Daylight, člověk, co byl zatvrzele spravedlivý, mu vskutku zvedlo odhodlání.

Dračí císař konečně přišel až k nim a pak zdvořile mávl rukou. „Dobrá práce, synu.”

Liola přimhouřil oči a řekl hlubokým hlasem: „Propusť Yizhoua.”

Dračí císař se mírně usmál, pak se pomalu přesunul blíž k Liolovi a ledabyle mu řekl do ucha: „Samozřejmě, další dva zápasy jsou souboj v magii a souboj draků. Yizhou už nemá žádnou cenu, takže nezáleží na tom, že ti ho vrátím.”

„Kvůli jedinému rytíři ses vzdal většího obrazu. Synu, vážně jsi příliš nedospělý.” Jak to Dračí císař řekl, o krok ustoupil a pak začal prohlašovat: „Dalším zápasem bude souboj v magii. Zápas začne za půl hodiny.”

Dokonce i bez připomenutí Dračího císaře Liola věděl, že jeho počínání bylo hloupé. Tohle byl jediný zápas, kterého se mohl účastnit, a svým způsobem se dalo říct, že to byl jediný zápas, který určitě hodlali vyhrát. A on se tohoto zápasu místo toho zřekl, což znamenalo, že museli vyhrát oba nadcházející zápasy, aby si zajistili konečné vítězství.

O souboj v magii ani tak nešlo, ale souboj draků bude... Ačkoli Baolilong patřil k nejsilnější rase draků, k Posvátným bílým drakům, pořád byl jenom dítě a přece nemohl vyhrát nad dospělým Miluem.

Liola už o tom začal pochybovat: mělo smysl v zápasech pokračovat? Když se zřekl svého souboje, znamenalo to, že se vzdal celé sázky?

Daylight se podíval na Liolův zhoršující se výraz a původně ho měl v plánu rozveselit, ale Kaiser a ostatní už přišli do arény. Kaiser poplácal Daylighta po rameni a pokynul mu jedním směrem. Daylight se tím směrem zvědavě podíval a uvědomil si, že Yizhou už s pomocí svého bratra Yiyua začal pomalu kráčet směrem k Liolovi.

Když to Daylight viděl, dočasně se vzdal nápadu, že by Liolu rozveselil, a tiše čekal se svými společníky, jak se to vyvine. Zdálo se, že všichni byli optimističtí v tom, co se mělo co nevidět stát.

Když Yizhou přišel až k Liolovi, chladně řekl: „Dračí císař má pravdu, jsi opravdu nevyspělý, Výsosti. Přímí rytíři existují jen proto, aby ti pomáhali. Pokud se místo toho stanou přítěží, je to pro rytíře urážka jeho cti a je to mnohem horší, než přijít o vlastní život!”

Liola najednou ztuhl. Bez ohledu na to, jak moc se citově připravil, nečekal, že ho nebudou vinit jeho společníci, ale rytíř, kterého zachránil...

„Hele, hele, máš vůbec ponětí, co se děje? Snažil se tě zachránit! Neříkej mi, že si vážně myslíš, že by ti Dračí císař neublížil?”

Kaiser začal naštvaně křičet. Prohrát v souboji, který pro něj byl údajně jistým vítězstvím, ho už tak naštvalo, ale přímo ten člověk, kvůli kterému prohráli, teď Liolu obviňoval, že byl nevyspělý. To bylo příliš! Kaiser byl tak naštvaný, že skoro vrhl pár Božských ohnivých koulí. Naštěstí si Meinan rychle všiml, že je něco špatně, a popadl Kaisera. Jinak by Yizhou unikl z rukou Dračího císaře, jen aby ho Kaiser rozdrtil na kousky.

Yizhou pomalu odstrčil svého bratra a sebral veškerou sílu, aby se postavil vzpřímeně, a věnoval Liolovi rytířskou přísahu. Pak řekl: „Prosím, snaž se, abys byl kvalifikovaný vládce.”

Liola se na Yizhoua zmateně díval. Vážně neměl ponětí, co Yizhouovo počínání znamenalo, ale bez dalšího vysvětlování se Yizhouovi podlomila kolena a on začal padat ke straně. Naštěstí ho Yiyu včas zachytil. Poté, co se Yizhou hluboce podíval do následníkových očích, s pomocí svého bratra pomalu odkráčel z arény.

„Nechápu to.” Liola byl naprosto zmatený. Zachránil Yizhoua, ale pak ho Yizhou obviňoval a potom se mu uklonil a požádal ho, aby se jako vládce snažil. Veškeré to počínání se Liolovi zdálo bez návaznosti.

„Já myslím, že to chápu,” řekl Daylight se zamyšleným pohledem.

Liola se otočil, aby se podíval na Daylighta, na tváři se mu skvěl zmatek.

'Jaképak chápu, vždyť je to nicka...' Kaiser zuřil a užuž chtěl začít řvát, ale Meinan a Anežka spojili síly, aby mu zakryli tvář, a místo slov z něj vyšly jen utlumené zvuky.

„Zachránil jsi ho, ale kvůli tomu jsi prohrál tento důležitý zápas.” Daylight se díval na Yizhoua, co kráčel pryč. Protože Yizhou kráčel pomalu, nedostali se moc daleko, a Daylight věřil, že Yizhou by měl být schopen jejich slova slyšet... možná? Daylight se zhluboka nadechl a z plných plic řekl: „Určitě musí být jak dojatý, že jsi ho zachránil, tak naštvaný, že jsi kvůli tomu prohrál. Pravděpodobně doufá, že se o něj přestaneš bát. Účelem přímého rytíře je tě chránit a ne být přítěží.”

„Vážně?” Liola byl skeptický. Měl pocit, že Yizhou by tohle nikdy neřekl, a možná si to Daylight akorát představoval.

Yizhou opravdu slyšel, co Daylight řekl. Otočil hlavu, aniž by na ní měl nějaký výraz. Daylight a Liola si mysleli, že bude užuž Liolu obviňovat, a v důsledku toho se postavili zpříma. Ale Yizhou neudělal nic, než že na ty dva kývl, a pak pokračoval dál ze stadionu.

„Co tím myslel?” Daylight to nepochopil.

Ačkoli to Daylight nepochopil, tentokrát to pochopil Liola. Mírně se usmál. „Tím myslel, že máš pravdu.”

„Hmm? Vážně?” Daylighta to trochu překvapilo.

Kaiser netrpělivě odběhl od Meinana a Anežky a odsekl: „Samozřejmě že ano. Oba dva jsou ze stejné rasy, takže samozřejmě mluví stejným jazykem!”

„Ze stejné rasy?” zeptal se Meinan zvědavě.

Kaiser na něj zahlížel. „Z rasy ledových kostek!”

„Liola už není ledová kostka. Teď se směje! A často mluví!” namítala Anežka hlasitě.

„Jo, Liolo, ty vlastně mluvíš! A dokonce se směješ! Tohle je zázrak,” řekl Kaiser sarkasticky.

„Jo, Liola udělal takový velký pokrok.” Anežka nepoznala Kaiserův sarkasmus a místo toho byla šťastná, že už Liola nebyl tak chladný jako předtím.

Kaiser složil hlavu do dlaně a bezmocně řekl: „Kdybych nevěděl, o co jde, možná bych si vlastně myslel, že se Anežka Liolovi vysmívá!”

Meinan se také nutil k úsměvu.

Ale „sarkasmus” jako pokročilý pocit, kterým byl, nebylo něco, čeho by si nováček v pocitech jako Liola všiml. Usmál se a odpověděl Anežce: „Děkuju, budu se snažit zlepšit.”

„Hmm, Liolo, snaž se ze všech sil.” Anežka Liolu upřímně povzbuzovala.

„Všichni se budeme muset snažit ze všech sil.” Daylight se také usmál jasně jako slunce.

Kaiser se podíval na ty tři, co byli tak veselí a co měli všichni na tváři idiotský úsměv, a pak se otočil, aby se s hořkým výrazem na tváři zeptal Meinana: „Meinane, začínám tak přemýšlet, kdo je tady abnormální, my nebo oni?”

„My všichni jsme abnormální,” odpověděl Meinan vážně.

Jak to Kaiser zaslechl, okamžitě mu věnoval uštěpačný pohled. Opakovaně Meinana šťouchal do hrudi, zatímco se ptal: „Hej, nezajímá mě, že je nazýváš abnormálními, ale jak se opovažuješ mě do toho zatáhnout! Jak jsem k čertu abnormální? Tohle si hned teď vyjasníme!”

Meinan si chránil hruď s nevinným výrazem na tváři. „Prohráli jsme první souboj a další souboj začíná za půl hodiny. Je to Magická bitva, které se budeme muset účastnit my dva, a přesto tady pořád žertujeme... Vážně si nemyslím, že to je normální?”

Na pár sekund se rozhostilo ticho, pak ze sebe Kaiser vydal bolestivý výkřik: „Správně, musíme bojovat v dalším souboji! Bože! Nevím, co za zlovolné plány ten Dračí císař vytáhne jako další!”

„Nechci bojovat!”

Kaiser se okamžitě pokusil utéct. Bohužel to už Meinan předvídal a jeho ochranný štít už byl vztyčený ve všech směrech. Než Kaiser udělal pár kroků, narazil tváří do průhledného štítu. Tvář mu splaskla a tělo mu pomalu sklouzlo po štítu dolů.

„Daylighte.” Meinan zničehonic vytáhl lano. Ukázal na lano a pak na Kaisera.

Daylight bez jakéhokoli váhání přikývl.
-----------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>