HK - kapitola 81

Kapitola 81 – Ve vesnici vil (1)

~ Z pohledu Siegina otce ~

Rok poté, co Sieg a Ritzhard odjeli, jsem dostal pozvánku, abych přijel k nim do vesnice.

Myslel jsem si, že mě pozve, když jsou časté polární záře, ale napsal mi, že v zimě to možná bude drsné, protože přístav blízko vesnice zamrzá a je nepřístupný a člověk musí vyrazit na pětihodinovou jízdu saněmi. Místo toho navrhl, abych přijel na návštěvu v létě.

No ano, když člověk stárne, chlad je pronikavější. A tak jsem se držel Ritzhardova návrhu a rozhodl jsem se je navštívit během relativně teplého letního období.

Zeptal jsem se své ženy, jestli půjde, ale řekla, že nepojede, protože by léno nemělo zůstat jak bez pána, tak bez paní. Když jsem to prodiskutoval s panem Lüneburgem, Ritzhardovým dědečkem, řekl: „Tak co kdybychom jeli spolu.”

Najal jsem na ranč víc lidí a předem dodělal víc práce a pak se vydal na cestu.

Do zahraniční vesnice to trvalo zhruba dva dny. Během toho času jsem s panem Lüneburgem popíjel a strávili jsme spolu významné chvilky.

Po takovémhle cestování jsem si myslel, že to možná byl dobrý tah, že se mnou má stará žena nejela. Odpočívat, pít a spát. Žít ne jako šlechtic bylo vážně příjemné. Každý den jsem pracoval, takže to byla dobrá šance si jednou za čas odpočinout.

Když jsme dorazili do přístavu, uvítal nás Ritzhard.

„Dlouho jsme se neviděli, tcháne, dědečku.”

„Ach, to tedy ne.”

Oba nás uvítal s rozpřaženýma rukama, takže jsem ho objal. Tohle jsem nikdy neudělal dokonce ani se svou dcerou nebo syny. Cítil jsem podivný pocit. Můj zeť je prostě laskavý muž.

„Ty taky, dědečku!”

„To odmítám!”

Pan Lüneburg tu nabídku odmítl slovy: „Nebyl bych šťastný, kdyby mě objal muž, kterému bude brzy třicet!” Jako vždycky nebyl moc upřímný.

Zdálo se, že jsme do vesnice měli jet kočárem.

Nastoupili jsme do kočáru, co byl pro nás rezervovaný, a vyrazili z přístavního města.

Během cesty jsme mluvili o tom, co jsme poslední dobou dělali. Zdálo se, že pan Lüneburg poslední dobou zaměřoval své úsilí na dobročinnou práci.

„Tcháne, a co ty?”

„Co se mě týče, já jsem nedávno začal chovat alpaky.”

„Ach, před nějakou dobou jsem si ve vaší zemi koupil plášť z alpačí kožešiny. Jejich kožešina je teplá a příjemná.”

„To ano! Dokonce i moje žena se těší, až si ji v zimě oblékne.”

Než jsem sem přišel, skončil jsem s prvním stříháním. První ostříhaná srst je evidentně srst nejvyšší kvality. Z té udělám zimní čepice pro mé dvě vnučky a ženu.

„Ach, správně. Dědečku, co se stalo s otcem?”

„Má ve vile domácí vězení, aby nemohl utéct, takže si můžeš oddechnout.”

Ritzhardův otec pracoval na tom, aby dokončil svůj výzkum a mohl ho přednést na akademii. Evidentně má velmi toulavé boty, takže na něj lidé z markýzství bedlivě dohlížejí.

Zatímco jsme mluvili o těchto věcech, zhruba za hodinu jsme dorazili do vesnice.

Jako první jsem spatřil bujný zelený les. Na rozdíl od temných lesů v mé domovině to byl fantastický pohled, jako kdyby tam doopravdy žily víly. I vzduch byl čerstvý.

Další věc, co mě překvapila, byla velká pevnost, co obklopovala vesnici. Evidentně ji postavili před třemi stoletími na ochranu proti zvířatům.

Kameny byly masivní. Ritzhard se netečně usmál, že většina rozpočtu vesnice padla na údržbu hradeb.

I ve vesnici na nás čekala překvapení. Děti si hrály venku, mladé ženy pracovaly venku, dámy shromažďující se u studní, všichni měli bílé vlasy a modré oči, takže vypadali nadpozemsky.

Tohle byla vážně vesnice vil. Neměl jsem slov.

„Ritzharde, tohle je úžasné. Tohle je vážně vesnice vil.”

Věřil jsem, že Edelgardě a Adelgardě, co měly rády víly, by se toto místo také líbilo. Přísahal jsem si, že až trochu vyrostou, vezmu je sem na výlet.

Když jsme prošli vesnicí, dorazili jsme k Ritzhardově vile.

Bylo tu mnoho přístavků. Spižírna na uložení ulovené kořisti, sklad na kožešiny, měli tu různé zázemí pro jejich soběstačný život.

Když jsme dorazili ke dveřím, Ritzhard zakřičel dovnitř.

„Sieg, matko, Arno, přišli tchán a dědeček——!”

Když to zakřičel, z vily vyšla Sieg.

„Aa, dlouho jsme se neviděli, tcháne. Otče.”

Když jsem ji viděl po pár měsících, pořád byla zdravá, jak jsem si ji pamatoval.

„Ale ale, Lindin otec a tchán.”

Ritzhardova matka, co vyšla trochu později, vypadala také zdravě.

Jednoroční Arno se batolil, zatímco se držel matky za ruku.

„Aaach!! Arno!!”

Na tu rozkošnou scénu zareagoval jako první pan Lüneburg. „Vyrostl jsi!” řekl, zatímco svého pravnuka zvedl s velkým úsměvem na tváři. „Takže už umíš chodit?! Takový elegán! To je můj pravnuk!”

Pan Lüneburg byl do Arna zamilovaný. Jak jsem to viděl, cítil jsem teplo u srdce.

„Dědečku, měli bychom nechat i tchána podívat se na Arna.”

„A-aa, za to se omlouvám!”

Zatímco ho pan Lüneburg pořád držel, ukázal mi Arna. Ale nepustil ho.

„Ahoj, Arno, vyrostl jsi.”

Setkal jsem se s ním po roce, můj vnuk vážně rostl dobře. Když jsem ho pohladil, na škvírku otevřel oči a věnoval mi dospělácký úsměv. Tak mě tak napadá, moje děti mi říkaly, že se někdy nihilisticky usmíval. Poslední dobou začínal trochu mluvit, takže bylo roztomilé vidět ho mluvit v nešikovných větách. Rád jsem si hrál se svým jednoročním vnoučetem.

Když jsme chtěli se svolením Ritzhardovy matky vejít do domu, ucítil jsem za sebou přítomnost, takže jsem se otočil.

Bylo to blíž, než jsem čekal. Bylo to poprvé, co mi někdo vpadl do zad, takže se mi orosilo obočí.

„—J-jejda, medvěd!”

Tam stál bílý medvěd s medvědem přes rameno.

Ne, když jsem se podíval pořádně, nebyl to bílý medvěd, ale člověk v bílé medvědí kožešině.

„Ach, Teoporone, copak?”

Ritzhard přiběhl k bílému medvědímu muži. Ten muž měl na sobě bílou medvědí kožešinu a holou hruď, na znamení uvítání nám těmi svými tlustými pažemi ulovil kořist.

O Teoporonovi, lovci z cizí země, co nosil medvědí kožešinu, jsem slyšel, ale když jsem ho viděl na vlastní oči, nemohl jsem si pomoct a udivilo mě to jeho masivní tělo a velká, bílá kožešina.

Slyšel jsem, že naší řeči nerozuměl, ale nicméně jsem se představil a napřáhl k němu ruku k pozdravu. Ale on se na ni nepodíval a místo toho si pěstí zabušil do hrudi.

„Aha, takže to je válečnický pozdrav pana Teoporona.”

Když jsem ho napodobil a zdvořile jsem si zabušil do hrudi, Teoporon se usmál, na tváři měl výraz, co byl jak důstojný, tak poklidný. Tak nějak jsem měl pocit, že se s ním dokážu podělit o pití, i když si nebudeme rozumět.




Přemýšlel jsem, kdy zapadne slunce, ale tomuto ročnímu období se evidentně říkalo bílé noci a slunce celý den nezapadalo. Když jsem se podíval na hodiny, jasně se tomu dalo říkat noc, takže bylo divné vidět, že je venku pořád světlo.

„Všichni vesničané mají rádi léto.”

V zimě dochází k opačnému fenoménu zvanému polární noci, kdy slunce celý den nevychází. Během toho období lidé nemohou lovit a musí celý den zůstávat doma. Ritzhard vyprávěl, že žít sám ve tmě je deprimující.

Když jsem pomyslel na to, jak byl Ritzhard sám, z nějakého důvodu mě to dojalo k slzám.

Zdálo se, že jsem nebyl jediný, neboť i pan Lüneburg otočil hlavu, aby nebyly vidět jeho uslzené oči.

„Ale teď mám rodinu, takže i polární noci jsou zábavné.”

„Aha, to se mi ulevilo.”

Upřímně jsem v duchu poděkoval, že se Sieg a Ritzhard tak zázračně potkali.

Po večeři bylo na čase dát mu dárky, co jsme přinesli.

Pro Arna obrázkovou knížku a klapky na uši ze srsti mladé alpaky. Pro dámy pleťovou vodu pro krásu a pro Ritzharda kvalitní nůž vyrobený slavnou společností.

Pan Lüneburg přinesl pro Arna dětské oblečení v podobě medvíděte a předal ho s nepopsatelným výrazem.

„N-no, teď je léto, ale přinesl jsem zimní oblečení.”

„Ach, ale v noci je zima, tak proč si to nevyzkoušíme, Arno?”

„!”

Ritzhard pochopil, že chtěl vidět Arna v dětském oblečení, a tak ho do něj oblékl.

Když pan Lüneburg viděl Arnovu elegantní postavu v medvědím oblečení, hluboce přikývl a zamumlal něco záhadného jako „je v tom potenciál” nebo tak něco.

Pak jsme hráli hry, ochutnávali alkohol, co Ritzhard vyrobil, a užívali si to.

Takhle se noc ve veselé cizí zemi prohloubila.
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>