HK - kapitola 82

Kapitola 82 – Ve vesnici vil (2)

Když jsem se ráno vzbudil, našel jsem vedle své postele položené jasně modré oblečení. Přemýšlel jsem, jestli mi to tu připravil Ritzhard. Překvapilo mě, že to oblečení bylo vyrobené z kožešiny, i když bylo léto, ale když jsem vylezl z postele, ve vzduchu mrazilo.

Aha, pomyslel jsem si a oblékl jsem si šaty, co mi připravil.

Ten tradiční oděv, co jsem si vyzkoušel, byl z jasně modré látky a na manžetách, límci a lemech byly pruhy rudé výšivky. Bylo to barevné modré a rudé oblečení, ale jakmile jsem si to oblékl, tak moc mě to netrápilo. Bylo to pěkné. Pak jsem si připnul opasek, co vypadal jako vyrobený ze zvířecí kůže. Kalhoty byly černé a snadno se v nich pohybovalo.

Když jsem se v koupelně omyl, zamířil jsem do obývacího pokoje, kde se i jedlo.

„No tak, zkus říct, praděda.”

„Pra, de~”

„Och, vedeš si skvěle! Pra, dě, da.”

„Pra, dě, da.”

„G-génius?!”

Ještě před místností jsem slyšel, jak si pan Lüneburg a Arno hrají. Zatímco jsem přemýšlel, jestli bych je měl nebo neměl vyrušovat, někdo za mnou promluvil.

„Hm, tcháne.”

„Ach, dobré ráno. Ritzharde.”

„Dobré ráno! Tradiční oděv ti sluší. Sedí dobře?”

„Ach, děkuju. Sedí dokonale.”

Po krátkém rozhovoru mi nabídl, abych šel jako první. V duchu jsem se panu Lüneburgovi omluvil a vešel jsem.

„Dobré ráno, pane Lüneburgu.”

„Hm.”

„I ty Arno, ránko.”

Pan Lüneburg si Arna držel na klíně s upjatou tváří, jako kdyby se nic nestalo. Ritzhard k těm dvěma přišel a pozdravil je.

Na snídani jsme měli košík plný malých a kulatých bochníčků chleba zvaných pulla. To ve zdejší zemi znamená sladký chléb. Zdálo se, že chuť se lišila dům od domova. Polévka byla z rozdrcených fazolí a mléka. Arno si to dal s chlebem. Hlavním chodem bylo roštěné sobí maso s bylinkami. Nečekal jsem, že se po ránu bude servírovat maso, takže mě to velmi překvapilo. Ale sobí maso bylo překvapivě chutné. Nebylo tuhé a když se jedlo s bobulovou omáčkou, mělo jinou chuť. Včera v noci jsem už měl steak ze sobího masa, ale zjistil jsem, že mi tohle chutná víc.

Ačkoli měli hosty, Ritzhard a ostatní šli ven pracovat. Práce každý den, vážně jsem si myslel, že to je obdivuhodný mladý muž.

Myslel jsem si, že půjde ven lovit, ale odpověděl mi, že lov je v létě zakázaný. Zdálo se, že i tady se zvířata rodila na jaře a rostla až do zimy jako u nás doma.

Jak bych měl strávit svůj den? Když jsem si tohle pomyslel, moje dcera mi dala instrukce k práci.

„Otče, co kdybys taky pomohl.”

„Sieg, nech tchána odpočívat.”

„Ne, na tom nesejde.”

Zdálo se, že se ve vesnici bude poprvé pořádat festival.

„Hee, festival?”

„Ano. Evidentně to naplánoval otec.”

Aby přilákali turisty i v období bez polární záře, všichni vesničani si otevřeli stánky a prodávali tradiční zboží za nižší ceny. Nevypadalo to, že by si ubytování rezervovalo moc lidí, ale zdálo se, že předpokládali, že bude spoustu zákazníků, neboť to rozhlásili i v přístavním městě.

„Takže co prodáváte?”

„Máme v plánu prodávat kuře kořeněné bylinkami a rožněné v celku, a pak to zabalíme do tenkého plátu z mouky.”

„He, to zní chutně.”

Co se týkalo ostatních obyvatel, plánovali udělat sobí špízy, dortíčky ze sezónních bobulí nebo jiné zboží, co nebylo moc náročné na přípravu, a tak Ritzhard vypracoval plán, aby se prodávalo různé zboží.

Poprosili mě, abych nasekal drůbež. Ritzhard maso omyl a mrštnými pohyby potřel solí a bylinkami.

Druhého dne byl festival. Město bylo od rána napěchované.

Obvykle tiché náměstíčko bylo plné energických dětí. Po větru se nesla výborná vůně rožněného masa.

A pak Teoporon u našeho stánku rožnil maso strhujícím způsobem. Teoporon ve své medvědí kožešině rožnil maso u velkého ohně a kousek od něj přihlížel pan Lüneburg také v medvědí kožešině. Ať už dělali cokoli, byli z celé vesnice nejnápadnější.

Přemýšlel jsem, jestli v té medvědí kožešině nebude před ohněm vedro, ale oba se tvářili vážně, takže jsem se neodvážil se zeptat.

Snažil jsem se ze všech sil vytěsnit ty dva medvědy z očí a soustředil jsem se na to, co se dělo u předního stánku.

Ritzhardova matka na železné pánvi hbitě dělala moučné placky, zatímco Teoporonova manželka a dcera sekaly rožněné kuře na menší kousky a balily je do hotových placek a pak to celé zabalily do papíru. Jejich dobře sehrané pohyby byly jako pohyby mistra, ale akorát mě to překvapilo, protože to nebylo jejich hlavní povolání.

Kromě toho díky Ritzhardově vynikajícím schopnostem přivítání se kuře prodávalo velmi dobře.

Jen tak mimochodem, moje dcera zařizovala něco pro ženskou asociaci ve vesnici. Prodávala džem z bobulí.

Co se mě týkalo, dostal jsem důležitý úkol objímat a tišit Arna.

Připravená kuřata se vyprodala už dopoledne. Ritzhard prohlásil, že odpoledne máme volno.

Přemýšlel jsem, co bych měl od teď dělat, ale Ritzhard šel koupit oběd, takže jsem se rozhodl ho doprovodit. Jelikož tu bylo narváno, nechal jsem Arna panu Lüneburgovi.

„Ach, to je pekař z přístavu.”

Po chvilce chůze jsme narazili na normální pekařství. Prodávali tam exotické zakroucené pečivo se spoustou koření, co vonělo sladce, jménem Korvapuusti, takže jich Ritzhard hodně koupil.

Bylo tu spoustu věcí; rožněné sobí maso, rybí špízy, smažené brambory, knedlíčky se sladkou omáčkou, dovážené ovoce. Zatímco jsem v obou rukách nesl hory jídla, vrátil jsem se.

Když jsem se vrátil, zjistil jsem, že Sieg byla zpět z ženské asociace. Přinesla nápoje a polévku. Celá rodina se shromáždila na jednom místě k obědu.

„Tcháne, jsi v pořádku?”

„Místní festival je zábava, moc si to užívám.”

„Tak to se mi ulevilo.”

Bylo celkem divné vidět, že v žádném stánku neprodávali klobásy. A také jsem neviděl pivo. Evidentně ve vesnici bylo trendem vyrábět sladké ovocné likéry.

Všechno jídlo, co jsme koupili, bylo výborné. Chápal jsem, proč Sieg řekla, že se chtěla rychle vrátit.

Vesnici pokrývala nesmírná bujnost a jemný zelený odstín. Alkohol, co jsem popíjel v této letní scenérii odlišné od té doma, chutnal dobře.

„Ritzharde. Přijdeš zase v zimě?”

„To jsem si myslel, ale...”

„Copak?”

Ritzhard se podíval na Sieg.

„Myslím, že to ještě není jisté.”

„Ach, ooch!”

„Sieg, to znamená...?!”

Ohlásila, že je možná podruhé těhotná. I když měla ráda alkohol, pila jenom ovocnou šťávu, takže jsem přemýšlel, co se mohlo stát.

„Takový radostný den!”

Pan Lüneburg vypadal šťastnější než kdokoli jiný a říkal, že Arno bude mít mladšího brášku nebo sestřičku.

Druhý den festivalu pan Lüneburg pro každého ve vesnici koupil pití, protože byl tak šťastný.

Jelikož se ještě veřejně neohlásilo, že je Sieg těhotná, ve vesnici se rozšířila zkazka o záhadném a energetickém starém muži, co chodil kolem. Nebo tak to aspoň popisoval Ritzhard v dopise, co mi později poslal, takže jsem se nakonec rozesmál.

Nakonec napsal, že mě chce o něco poprosit. Když jsem přemýšlel, co by to mohlo být, chtěl, abych dítě pojmenoval.

Nečekal jsem, že to bude ohledně jména pro dítě, a tak jsem se tím měsíce trápil.

Nakonec jsem se rozhodl dát jméno Veronika, což v cizí řeči znamenalo „přinést vítězství”.

Co kdyby to byl chlapec? Vypíchla moje žena, ale z nějakého důvodu jsem měl důvěru, že to tentokrát bude holčička.

Za pár měsíců jsem dostal zprávu, že Sieg porodila zdravou holčičku.

Při té zprávě o Veroničině narození byla celá rodina vzrušená.

Za pár měsíců navštívím v létě vesnici se svými dvěma pravnučkami, ale to je příběh zase na jindy.
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>