HK - kapitola 84

Kapitola 84 – Rybaření a Siglinde v jarním oděvu

Než jaro skoro minulo, sníh po většinou roztál a země byla pokrytá jemným, zeleným kobercem. Z těch známek, že nás brzy navštíví jaro, i vesničané vibrovali radostí. Na rozdíl od tmavé zimy jaro konejšilo srdce lidí.

Dneska jsme šli rybařit.

Na jezeře, kde jsme před nějakou dobou rybařili na ledu, teď plavalo jen pár ledových ker.

Jakmile sníh roztaje, dopravným prostředkem bývá chůze nebo najmutí koní od kupce. Jezero nebylo příliš daleko, takže jsem s sebou táhl malé sáňky na zavazadla s kladkou, šli s námi také psy.

Jelikož jsme po dlouhé době šli rybařit, hlavu jsem měl plnou ryb. Pokud je řeč o jarních rybách, bude to severská štika. Je to sladkovodní ryba s válcovitou tlamou a skvrnami na těle.

„Štiky jsou v tomto období dobré~ Bylo by pěkné, kdybychom nějaké chytili.”

„Správně. Někdy mi ryby chybí.”

...Jak pěkné, Sieg touží po rybách. Zatímco jsem myslel na takové maličkosti, pokračoval jsem bujným lesem.

Zhruba za hodinu jsme dorazili k jezeru, co bylo nejblíže vesnici.

„Tohle místo je jiné než to, co jsme navštívili minule.”

„Na jaře všichni chodí k tomuto jezeru.”

Sem hodně svítí slunce, takže se to nehodí na rybaření na ledu.

„Ach, no ano, na tomto místě není žádný sníh.”

„Správně. Jenom na tomto místě je kompletní jarní scenérie.”

Jelikož jsme hodlali rybařit, rozvázal jsem psům kšíry, aby si mohli jít hrát. Jakmile zapískám na píšťalku, vrátí se, takže se nebylo třeba bát.

Když teď byli psi pryč, jezero ztichlo. Díval jsem se se Sieg na jezero.

„Pěkné.”

„Vážně?”

Jasně modrá obloha s bílými oblaky spolu s mladými lístky, co se nádherně odrážely na hladině jezera. Ale byla to scenérie, na kterou jsem byl zvyklý od dětství, takže mě to neomráčilo.

Kdybych teď zíral na Siegin profil, zahlížela by na mě svýma dravčíma očima, takže jsem si dával pozor, aby mě neodhalila, a odstoupil jsem pár kroků dozadu. Co se týkalo toho, co jsem dělal, hodlal jsem si zezadu užít Sieglindino vzezření.

—Hm. Dobře. Úžasné.

Aby si mohla na jaře obléct tradiční oděv, nechal jsem ušít jeden víc ženský. Ten, co jsem předtím ušil já, byl víc chlapecký, takže jsem vášnivě trval na sukni, co nosily ženy z vesnice a co od pasu k boku vytvoří nádhernou linii. Oděv byl trochu přiléhavější než předtím, takže měl také mnoho rozparků pro volnost pohybu. Když si Sieg dřepne, ukážou se její stehna. Ale pod sukní měla stejně kalhoty, takže jsem nemohl vidět její holou kůži, ale stejně jsem měl radost.

Představil jsem si, jak ji objímám kolem pasu a jak si spolu vychutnáváme tu nádhernou scenérii, ale předtím jsem viděl její kop z otočky, takže jsem to zbrkle neudělal.

„Copak?”

„Ech?! Ne, jen jsem si myslel, že je ta scenérie nádherná!”

„?”

Nemůžu jí to říct. Že jsem házel zvrhlým očkem po jejím pasu a bocích.

„Takže, takže! Pojďme chytat ryby— Aach!”

Když jsem udělal pár kroků vzad, zakopl jsem o kámen.

Zasloužil jsem si to.




„Jako návnadu budeme používat tohle!”

Budeme používat umělou návnadu vyřezanou ze sobího paroží do tvaru malé rybky.

„Hee, takže tohle taky funguje.”

Přiměřeně jsem Sieg naučil, jak ji používat, a pak jsem se šel připravit na rybaření štik.

„Štiky se také nazývají 'agresivní ryby'.”

„To je ale silně znějící jméno.”

Ačkoli se to nedá srovnávat se Sieginým 'Karmínovým orlem'.

Aniž bych jí řekl, na co jsem myslel, pokračoval jsem ve vysvětlování o štikách: „Zuby mají jako jehly, takže jsou velmi ostré. Dokáže dokonce překousnou rybářský vlasec.”

Pokud se zakousne do člověka, celkem to bolí. Takže při chytání si člověk musí dávat pozor.

„Možná bychom měli přece jenom lovit menší ryby, Sieg.”

Předal jsem jí malé návnady ve tvaru hmyzu. Jelikož by bylo zlé, kdyby se zranila při chytání štik, přiměl jsem ji chytat menší ryby.

Když jsem to vysvětlil, začali jsme rybařit.

Umělá návnada se uváže na vlasec a pak se hodí do jezera. Poté se prutem pohybuje tak, aby to vypadalo, že ryba plave. A pak už zbývá jenom čekat, až se ryba zakousne.

Sieg chytila první rybu.

„Ach, pstruh.”

Když Sieg silně trhla prutem, rybu to vyhodilo z vody. Když jsme ji přitáhli blíž, chytili jsme ji do sítě.

„Skvělé schopnosti.”

„Zdá se, že jsem dneska v dobrém stavu.”

Poté Sieg chytila další dvě ryby.

Brzy byl čas na oběd, i když já jsem nechytil ani ň.

„Takže co takhle kdybychom si dali něco k jídlu.”

Posbíral jsem v okolí pár větví a rozdělal oheň. Nožem jsem zaostřil pár větví a nabodl na ně klobásy, co jsem přinesl z domu. Když jsem takhle udělal čtyři, požádal jsem Sieg, aby na ně dávala pozor.

Zatímco se klobásy opékaly, podíval jsem se na pstruha, co Sieg chytila.

„Taky je opečeš?”

„Ne, tyhle se jí syrové.”

Ty tři ryby jsem potřel solí, abych je zbavil pachu, a pak je omyl vodou, co jsem přinesl z domova. Pak jsem to ochutil solí a pepřem a také octem a bylinkami. Pak se to chvilku nechá odležet. Když jsem si omyl ruce v jezeře, vytáhl jsem z brašny chléb.

„To, co to je?”

„Hapankorppu~”

Sieg se při pohledu na ten plochý a široký chléb rozšířily oči. Zdálo se, že to bylo poprvé, co ho viděla. Hapankorppu byl suchý chléb, co byl praktický na cesty, protože nebyl objemný.

Rozdělil jsem chleba na sousta, pak na něj dal tenké plátky sýru a rybu, co jsem zrovna připravil.

„Zdá se, že i klobásy jsou hotové.”

„Tak pojďme jíst!”

Nejdřív jsem se zakousl do klobásy, co Sieg opekla.

S jasným křupnutím mi klobása explodovala v puse. Kupec řekl, že je silně kořeněná, takže není třeba ji dál kořenit. A opravdu, vyteklo z ní hodně masové šťávy. Ta dokonale pikantní chuť byla nesnesitelná. Přišlo mi, že by se dobře hodila k alkoholu. Možná jsme si ji měli dát doma.

Pak jsem vyzkoušel chléb s rybou.

„Tohle je zajímavé.”

Sieg jedla a řekla, že to je zajímavé. V tom chlebu, co byl tvrdší než suchar, byly kousky rozdrcených bobulí. Textura byla zajímavá a i chuť bobulí byla dobrá. I čerstvá ryba byla chutná.

Po obědě jsme pokračovali v rybaření.

Za hodinu.

„Haa~~...”

Nedokázali jsme chytit ani jednu, takže jsem si lehl do trávy. Nadechl jsem se pěkné vůně trávy, abych se utěšil.

„Sieg, vrátíme se?”

„Ne, ještě chvilku.”

Sieg už chytila zhruba deset ryb. Když jsme na lovu obvykle říká, že bychom se měli rychle vrátit, ale u rybaření se podivně zdržovala.

„Ritzi!”

„Hmm? Sieg, chytila jsi něco dalšího?”

„Ne, Ritzi, tvůj prut!”

„Ech?”

Když jsem se posadil, konec prutu se jemně chvěl. Když jsem se ho chopil, velmi se ohnul.

„U-ujé!”

Když jsem v panice zatáhl, cítil jsem jistou reakci.

„Těžké!”

Kdybych zatáhl moc silně, vlasec by se přetrhl. S tímhle jsem musel být opatrný.

Po nějaké době přetahování s rybou jsem cítil, že slábla. Když jsem využil příležitosti a silně zatáhl, viděl jsem ve vodě zápolit černý stín. Sieg vzala síť na holi, aby ji chytila.

„Sieg, dávej pozor na zuby!”

„Dobře.”

Chycená ryba byla zhruba stejně dlouhá jako moje holeň. Byla překvapivě velká, že jsme Sieg a já udiveně zírali.

„Abych chytil tak velkou rybu prutem, u kterého jsem se moc nesnažil...”

Nikdo neví, co se v životě stane.




Psi znavení hraním se vrátili sami od sebe, aniž bychom je volali.

Se západem slunce v pozadí jsme se vrátili domů.

Rozdělili jsme chycenou štiku na půlku a podělili jsme se o ni s Teoporonovou rodinou.

Ryba opečená s bylinkami byla chutná, co jiného čekat od sezónní ryby. I tuk měla skvělý.

Na večeři jsme si vychutnali jídlo, co jsme mohli ochutnat jenom na jaře.
--------------------------------------------------

~ Siegin a Ritzův oběd teoreticky vypadal nějak takhle. To nejbližší, co jsem na internetu vypátrala. Hapankorppu neboli finské krekry seženete skoro v každém supermarketu v koutku "se zdravou výživou". Jsou to takové ty velmi tenké tmavé krekry. ~

<Předchozí>...<Následující>