HK - kapitola 86

Kapitola 86 – Zabalený oběd od milované manželky a Velká podzimní sklizeň

Podzim je období, kdy se sklízí zelenina zasazená brzy na jaře. Letos byla teplota nestabilní, takže plodiny nerostly moc dobře. No, každý rok se něco stane, takže jsme obvykle sklízeli s polovičním očekáváním.

Kořenovou zeleninu, co se relativně snadno sklízí, sbírají děti. Bylo rozkošné vidět děti vytahovat mrkve a vykopávat brambory.

Když byl čas oběda, všichni měli zabalený oběd, co si přinesli z domu. Dneska mi oběd udělala Sieg. Vždycky jsem si oběd připravoval sám, takže mě to dojalo. Přemýšlel jsem, co mi Sieg připravila. Jak mi bušilo srdce, otevřel jsem košík.

Jako první jsem spatřil tři velké brambory. Byly řádně uvařené a měl jsem k nim sůl a bylinky. Kromě toho tam byla dlouhá klobása na špízu, co se velmi vyjímala. Brambory a klobásy nám poslala Siegina rodina. Podél okraje košíku byly také malé skleničky. Nakládané zelí. Jestlipak tohle vlastnoručně připravila Sieg? Pomyslel jsem si, že byla novinka dát do baleného obědu skleničky.

Hlavním chodem bylo křupavé fritované maso. Na něm byl na tenko nakrájený citrón.

To výše zmíněné byl obsah zabaleného oběda od mé milované manželky.

Co mám říct, ten pocit vojáka, co není zvyklý vařit, ale ve vší vážnosti připravuje oběd, je skvělý! A aby hlavní položkou jídla byly spíš brambory než chléb je také jako v Siegině zemi.

Domácí oběd byl výborný. Tak moc, že jsem si skoro přál, abych se díval, když to vařila, pokud by to šlo.

Po obědě jsem odpoledne zase začal pracovat. Sklizená zelenina se dá na jedno místo a muži se soudným pohledem se postarají o proces výběru.

Zelenina s jizvami nebo co byla příliš malá, co se nehodila k prodeji, byla také zahrnuta do výběru daní. Chtěl jsem se o ně se všemi podělit, ale neměl jsem na výběr a musel jsem to všechno vzít zpět domů.

Letos jsme měli chabou úrodu brambor. Obecně nebyly moc velké, ale letos dorostly jen do velikosti kroužku vytvořeného stisknutím palce a ukazováku. Měli jsme dva pytle brambor, které nebudeme moct prodat kupci.

Zatímco jsem přemýšlel, jak je mám uvařit, vrátil jsem se domů.




„Vítej zpět.”

„Jsem doma~!”

Sieg vstala od své práce na zahradě a pozdravila mě.

„Sieg, děkuju za oběd.”

„Ne, nebylo to tak skvělé.”

„Ne, bylo to všechno výborné!”

Kdyby to bylo jako vždycky, dal bych jí jako poděkování pusu, ale dneska jsem se k ní nemohl ani přiblížit kvůli vší té hlíně. Sieg, neschopna dál takhle vidět svého manžela, na mě promluvila.

„Ritzi, měl by ses jít nejdřív vykoupat.”

„Ech, to nic. Sieg, můžeš jít první. Mezitím tady budu plít.”

„To je v pořádku, jen jdi. Musíš být unavený.”

„Vážně?”

Preferoval jsem jít po Sieg! Ale kdybych to řekl, možná by mě považovala za zvrhlíka, a tak jsem se rozhodl přijmout její pohostinnost.

Otřel jsem si z těla pot a hlínu a v tomto čistém stavu jsem zamířil do obýváku. Zatímco jsem odpočíval usazený na židli, Miruporon přinesla citrónovou šťávu s medem.

„Děkuju~”

Miruporon si jako obvykle zabušila do hrudi a pak zmizela. Než jsem se nadál, díval jsem se na záda širší než ty moje.

Zatímco jsem přemýšlel, co bych měl dělat s tou hromadou zeleniny, co jsem dostal, Sieg vyšla z koupelny.

Když jsem poklepal na místo vedle sebe, přišla ke mně.

„Jaká byla zelenina?”

„H~m, asi ne tak špatná.”

Kdyby byly brambory stejně velké jako ty v Siegině zemi, byl by to mnohem jiný zisk. Nebo to jsem si myslel.

Letos jsem se ohledně finančních záležitostí radil s kapitánem Artonenem z pevnosti, takže jsem chtěl vyzkoušet spoustu věcí.

Jak jsem si povídal se Sieg, podávala se večeře.

Na stůl přibyl hrnec polévky. Zůstal tam, což znamenalo, že jsme si mohli doplnit misky. Hlavní surovinou dnešní polévky byly houby. Byly to houby, co jsme nasbírali a usušili v létě.

Také jsme měli pečené kuře s bylinkami, co mělo křupavou kůžičku, a také salát z listové zeleniny s rybím olejem. Uprostřed stolu byly zapečené brambory. Vedle toho byla hromada smažených brambor.

„Dneska to je zase hostina. Díky jako vždy.”

Když jsem Ruruporon poděkoval, oplatila mi úsměvem.

Sieg naservírovala na talíře zapečené brambory. Já jsem mezitím z police vytáhl alkohol a nalil trochu do šálku mé ženy.

„Takže pojďme jíst.”

„Dobrá.”

Po modlitbě vděčnosti duchům jsem začal jíst.

V polévce byly jedovaté houby kantarelli. Říkalo se, že se daly jíst, pokud se nesnědly syrové. Měly pikantní chuť jako pepř a také byly tuhé, takže byly chutné. Protože byly sušené, chuť byla také intenzivní. Polévka, co se opatrně vařila, měla jemnou a elegantní chuť. V duchu jsem Ruruporon zatleskal.

Když jsem nařízl pečené kuře s bylinkami, vytekla z něj masová šťáva. Kůžička byla křupavá a maso měkké. Vůně bylinek povzbudila můj apetit.

Myslel jsem si, že salát marinovaný v rybím oleji bude chutnat skvěle s chlebem, ale bohužel jsme dneska neměli na stole žádný chléb. Pak mě napadlo, že místo chleba použiju smažené brambory. Zjistil jsem, že křupavost listové zeleniny se dobře hodila ke křupavým smaženým bramborům. Navíc kvůli té rybí chuti jsem prahl po alkoholu. Bylo to velmi výborné.

Pečené brambory měly stále slupku. Brambory, co jsme zrovna sklidili, byly teplé a měly sladkou chuť. Sýr, co byl v mezírkách mezi nimi, byl také křupavý a chutný.

Večeře plná požehnání podzimu byla skvělá.

Po večeři jsem se rozhodl si se Sieg hrát na pohovce.

„Sieg, pojďme si hrát~”

Dneska jsem byl celkem unavený, takže jsem chtěl dělat něco jednoduchého. A tak jsem přinesl karty. Hráli jsme hru, kdy jsme obraceli karty, abychom nasbírali sadu čísel. Jak Sieg, tak já jsme si karty pamatovali, takže to vždycky dopadlo tak, že to byla hra, kdo karty dostane první.

Když jsme hráli hry, vždycky jsme nejdřív stanovili pokutu pro toho, kdo prohraje. Umývání nádobí, vytření podlahy, pečení, takové věci.

„Co si dneska dáme?”

„Ritzi, co chceš?”

„Hm, tak se podíváme~”

I když se mě na to zeptala, nedokázal jsem vymyslet nic specifického.

„Co ty, Sieg?”

„Hm, co kdyby si ten, co prohraje, uvázal vlasy do dvou copů?”

„Jéjej, to je ošklivé!”

Sieg neměla vlasy dost dlouhé, aby si je zapletla, ale řekla, že má příčesek, co jí poslali z domu.

„I když prohraješ, tohle nebude bolet!”

„Ne, pravděpodobně bude bolestné vidět ženu ve třiceti s dvěma copy.”

„Ne, to ne, rozhodně to bude rozkošné!”

„...”

Jak jsme mluvili, nakonec jsem chtěl Sieg vidět s vlasy v copech, a tak jsem si vyhrnul rukávy a ve hře jsem se snažil.

—Výsledek.

„Jéjej, prohrál jsem.”

Úžasná porážka. Možná jsem se kvůli únavě nedokázal soustředit. Od vítěze, Sieg, jsem dostal hřeben a mašličky.

„Co to je s těmi mašličkami.”

„To mi bratr poslal jako žert.”

Byly to růžové mašličky příjemné na dotek ze sametu. Zeptal jsem se jí, jestli chtěla, abych to udělal teď. Když jsem se jen tak pro případ zeptal, Sieglinde odpověděla, že ano.

Nemohl jsem s tím nic dělat, a tak jsem si učesal vlasy do copů a uvázal mašličky.

„Hej, není to nechutné?”

„Ne, je to pěkné.”

Není možné, aby to bylo pěkné, mumlal jsem a v rozpacích jsem si skryl tvář v dlaních.




A takto pokojný život v páru se Sieg pokojně plynul.
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>