HK - kapitola 83

Kapitola 83 – Divoký pták a Zimní hostina

~ Tentokrát je to příběh po kapitole 24. ~

Když skončily polární noci, začali jsme znovu lovit. Jelikož jsme ve spižírně snědli spoustu věcí, bylo by pěkné ulovit něco velkého.

„Chci jít lovit divočáka nebo jelena.”

„No, neunáhluj se,” řekla Sieg, ale já jsem se cítil roztěkaně, chtěl jsem lovit.

Ale jak řekla, věci obvykle končily neúspěchem, když člověk spěchal, a tak bych se měl uklidnit.

Dneska byla jasná obloha. Slunce svítilo dolů na sníh a země se třpytila.

„Je to nádhera, ale taky bych si přála, abych měla brýle proti světlu.”

„Hee, takže něco takového existuje.”

„Je to vojenské vybavení. Nevím, jestli se to někdo prodává.”

Jak to Sieg říkala, zamžourala. Možná to bylo proto, že to světlo, co se odráželo od sněhu, bylo příliš silné. Ten výraz byl tak krásný, že jsem byl duchem jinde, jak jsem zíral na její profil.

„Copak?”

„N-nic~”

Sieg si rychle všimla, že jsem se choval divně. Mávl jsem rukou, abych ji oklamal, a pokračoval jsem dál kupředu.

„Ritzi!”

„Hm?”

Jakmile na mě zavolala, něco spadlo z větví stromů nahoře a s bouchnutím to dopadlo.

„!”

Očima jsem se střetl s kulatými očky, co se najednou objevily. To, co spadlo, byl velký černý pták, co byl vysoký zhruba po kolena.

„Utíkej!”

Po Siegině výkřiku ten černý pták rozevřel křídla a zakrákal.

„Kueee——!”

„Jéj!”

Pták elegantně skočil se svými ostrými spáry namířenými na mě. S ostrým zakrákáním.

Podařilo se mi vyhnout prvnímu úderu, ale nakonec jsem se skulil na zem.

Jeho první útok selhal, takže pták zamával křídly a zahlížel na mě. Podařilo se mi rychle dostat zpět na nohy, ale zapadl jsem do hlubokého sněhu a ztratil jsem rovnováhu.

„Ritzi!”

Než se ke mně mohl ten útok dostat, Sieg sem přiběhla a postavila se mezi mě a ptáka. Pozvedla pažbu do výšky a vrazila s ní do ptáka. Po tomto úderu se pták kutálel po zemi.

„Sieglinde, zpět.”

Sieg po tomhle rozkazu skočila vzad. Zkontroloval jsem, jestli jsem měl v cestě ještě něco dalšího a stiskl jsem spoušť.

Ozvalo se suché křupnutí a ze stromů s hlukem popadal sníh.

Kulka strefila cíl.

„Jsi v pořádku?”

„Jo, jsem.”

Otevřel jsem zásobník pušky a vyklepl prázdný náboj. Když jsem si potvrdil, že ve sněhu zchladl, dal jsem si ho do kapsy.

Šel jsem k saním a vzal si koženou brašnu na kořist.

„Co to je za ptáka?”

„Tetřev.”

Většina ptáků v čeledi tetřevovitých mají bílé zimní opeření, ale tento má černá pera. Taky je velký.

„Je to dravý pták?”

„Ach~ možná je období páření~”

Jenom jsem spekuloval, ale myslím, že tetřev znervózněl, když kolem prošli lidé, zatímco byl v období páření, a tak lehkomyslně zaútočil.

Ačkoli jsem si nedával pozor.

„Sieg, díky, že jsi mě zachránila.”

„Ulevilo se mi, že se k tobě ty spáry nedostaly.”

„Díky tobě.”

Kdyby tu Sieg nebyla, možná bych byl zraněný. Vážně to bylo dobře.

Když jsme se vrátili domů, odstranil jsem z tetřeva krev a peří. Rozpárali jsme ho od krku k břichu a vyvrhli ho. Pak jsme ho zabalili do látkové tašky a nechali jsme ho zhruba deset dní vyzrát.

—Za deset dní.

„Takže, co kdybychom zkusili toho tetřeva, co jsme před nějakou dobou ulovili.”

Dneska měla Ruruporon volno, takže si budeme vařit sami. Od kupce jsme si koupili suroviny a když se setmělo, začali jsme vařit.

„Sieg, můžeš připravit smažené brambory a vařené brambory?”

„Dobře.”

„Brambory nakrájíme na tenké plátky. Ty vařené se nejdřív oloupou a pak se uvaří ve vodě.”

„Dobře.”

Dal jsem instrukce Sieg a pak jsem začal taky vařit. Nejdřív jsem udělal salát jménem Tetřeví hnízdo. Byl to unikátní salát ve tvaru ptačího hnízda.

Zatímco Sieg dělala potřebné části na hnízdo a vejce, já připravil vnitřek. Nejdřív jsem na maso z prsou nanesl bylinky a povařil je ve vodě. Zatímco jsem vařil ptačí maso, na tenko jsem nakrájel různé druhy zeleniny. Také jsem připravil omáčku k zelenině a masu. Bylinky, pepř, vinný ocet, sůl a citrónová šťáva. Tohle jsem smíchal a polil tím zeleninu. Uvařené maso jsem natrhal na kousky a smíchal je se zeleninou.

Pak jsem zeleninu a maso navršil do tvaru hor.

„Co budeme dělat s těmi šťouchanými brambory?”

„Budeme dělat něco ve tvaru vajec ve hnízdě.”

Do šťouchaných brambor jsme přidali pepř a bylinky a pak jsme z nich vytvořili vejce se sýrem uprostřed. Potom jsme to povařili ve vodě.

Jakmile potopená bramborová vejce vyplavala na hladinu, bylo hotovo. Pak jsme je vytáhli z vody a položili na talíř, aby vychladli.

Jakmile bylo všechno uvařené, zbývalo to akorát dokončit. Kolem hory ze zeleniny a masa se naskládaly na tenko nakrájené a osmažené brambory. A pak se to dokončilo přidáním bramborových vajec.

„Vážně to vypadá jako ptačí hnízdo.”

„Že jo?”

Tohle kdysi dávno dělala matka. Vzpomínal jsem si, že jsme to měli, když děda chytil velkého tetřeva.

Kromě toho jsem tetřeví maso opekl na jehlách. Na stůl jsem položil ještě chody, co Miruporon připravila včera večer, tedy polévku z hub a sobího masa a chléb.

„Jé, to vypadá úžasně.”

„Proč se do toho nepustíme?”

Sieg si do svého šálku nalila bobulový likér, zatímco já měl bobulovou šťávu.

Seig mi naservírovala trochu salátu z tetřevího hnízda.

„Děkuju!” poděkoval jsem jí a přijal porci tetřevího masa a zeleniny.

Ta čistá chuť octu a bylinek mi povzbudila apetit. Maso mělo dobrou texturu a díky jeho čisté chuti se dobře hodilo k zelenině. Také to chutnalo jinak, když si to člověk dal s křupavými smaženými brambory. Také jsem vyzkoušel vejce, co jsme udělali ze šťouchaných brambor.

„Jé, je to tuhé a dobré!”

Matka do nich tehdy dala stočený sýr. Tentokrát jsem se to pokusil udělat podle cizozemského jídla, co Sieg zmínila. Mělo to tuhou texturu a zevnitř se táhl roztavený sýr. Bylo to okořeněné bylinkami, takže byly dobré samy o sobě, ale dobře se to hodilo ke křupavým bramborům.

„Sieg, jaké to je?”

„Skvělé. Připomíná mi to jídlo, co jsem měla doma.”

„Vážně? To se mi ulevilo~!”

Měl jsem radost, že mě Sieg pochválila.

Co se týče rožněného na jehlách, namočil jsem maso do omáčky z červeného vína. Tetřeví maso bylo exotické, nebo bych měl říct křupavé. Bylo to trochu tuhé.

„Maso z tetřeva je v porovnání s ostatní drůbeží víc jako zvěřina, jaké to je?”

„Vážně? Mě to chutná,” řekla Sieg, když jsem jí donesl k ústům kousek masa. A pak po loku nápoje dodala: „Výborné.”

Zdálo se, že i tetřev Sieg chutnal, takže se mi ulevilo. Když jsme všechno snědli, bylo na čase si povídat.

„Bělokurům, co patři do stejného druhu jako tetřevi, se tady říká riekko.”

„To zní roztomile.”

„Vážně?”

Já jsem na ten název byl už dávno zvyklý, takže jsem si nebyl jistý. V každé zemi to byl jiný pocit, pomyslel jsem si.

„Tak mě tak napadá, Ritzi, co budeme dělat s tímhle?”

„Ach, na to jsem zapomněl.”

Na kraji stolu bylo smažené vejce. Bylo to vejce, co jsem od kupce dostal jako bonus.

„Sieg, můžeš si ho dát.”

„Ne, rozdělíme si ho.”

Jak to Sieg řekla, rozdělila vejce a položila ho na kousek chleba, než se žloutek mohl roztéct. Než vůbec stekl na stůl, vsákl se do chleba, takže se mi ulevilo.

„Chléb a smažené vejce se k sobě hodí~ Výborné~”

„Tys to nevěděl?”

„Ne. Já jsem s chlebem měl jenom džem nebo játrovou pomazánku.”

Sieg si evidentně často dávala chléb a smažená vejce, když žila sama.

„Dávala jsem si je, když jsem po ránu neměla moc času. Ale není to nic hodné chvály.”

„Vážně?”

Vzpomněl jsem si na kvalitní stolování u dědečka v domě. No ano, při takové vážné atmosféře by to člověk nemohl udělat.

„Vejce jsou dobrá. Co takhle kdybych letos choval slepice~”

„Prodávají tu kuřata?”

„Jo. Dají se koupit na jaře.”

Slípky každý den snášejí vajíčko, takže jsem měl v plánu pro Sieg a mě koupit dvě.

Zatímco jsme plánovali na jaro, večeře skončila.
--------------------------------------------------

~ Kdyby někdo (jako já) přemýšlel, jak vypadá tetřev. Může to být skoro 3 kilová potvora velikostně o něco menší než krocan. Mě stačí, když musím při návštěvě rodiny projít kolem agresivních potvor jménem husy (za plůtkem, kdyby byly na volno, nepáchla bych k nim na sto metrů). ~

<Předchozí>...<Následující>