Povídka - Kobka z toalety

Protože se z mé toalety stala kobka, začalo být příliš složité si odskočit

~ Doufám, že tato povídka nikoho nepobouří... ~

„Promiň, můžu si na chvilku odskočit?”

Zrovna teď jsem byla u své kamarádky doma, se kterou jsem se poznala na univerzitě, kam jsem se toto jaro dostala. Měla jsem mírné nutkání jít se vymočit, a tak jsem požádala o svolení použít záchod.

„Jasan~”

Moje kamarádka, co ležela na posteli a četla mangu, mi takhle odpověděla, zatímco se škrábala na zadku.

A pak když jsem skončila se svými záležitostmi a vrátila se, upřímně jsem zamumlala: „Ach~ moct kdykoli použít toaletu je přece jenom tak praktické~”

„Ech?”

Moje kamarádka, co četla mangu, zvedla hlavu a udiveně na mě zírala.

„Jsi na privátě, ne? Mají tam společné toalety?”

„Ne, ne, tak to není.”

„Tak co? Dělají rekonstrukci?”

„Tak to není...” Byla jsem trochu ztracená, nevěděla jsem, jestli bylo v pořádku říct pravdu. „Z mého záchodu se stala kobka, víš?”

„Ha?”

Dívala se na mě s výrazem, co říkal: „To se pomátla?” No ano, i já si myslím, že to je absurdní historka, ale nemohla jsem si pomoct, protože to byla pravda.

„Nežertuju, vážně. Když otevřeš dveře na záchod, všechno za nimi se promění na kobku.”

„...Co když ji pokoříš?”

„Když porazíš bosse, v sálu bosse se otevřou dveře a tam je záchod. Jinými slovy, konečně si pak můžu ulevit.”

„........”

Ach, rozhodně mi nevěřila. Dívala se na mě s vážně podezíravým pohledem.

„Včera v noci to bylo vážně o chlup. No, ale bylo to moje nejrychlejší pokoření, ale víš ty co?”

A pak jsem to svojí kamarádce řekla. Hrdinnou historku ze včerejška.




Když jsem se vzbudila, bylo zhruba dvě ráno. A mojí první myšlenkou bylo jít na záchod.

„Zatraceně... možná jsem toho moc vypila.”

Včera byl picí večírek s mým klubem. Ačkoli jsem odmítla, nebyl to alkohol. Ještě jsem nebyla plnoletá, takže jsem měla jenom nealko. Nicméně to bylo ve stylu „vypij, kolik chceš”, takže jsem vypila celkem hodně.

Díky tomu se objevilo toto nutkání jít se vymočit. Soudě podle minulých zkušeností, toto byl 3. stupeň naléhavosti.

Jelikož to byl 3. stupeň naléhavosti, dokážu to vydržet zhruba dvacet minut. Jen tak mimochodem, nejvyšší je 6. stupeň naléhavosti. To by hráz protrhlo během 30 sekund.

Okamžitě jsem vstala z postele. Nervózně jsem přešla místnost a otevřela jsem dveře na záchod. Koupelna a záchod byly odděleně.

Ne, teď to nebyl záchod. Když jsem se sem nastěhovala, rozhodně to byl záchod, ale teď přede mnou nebyla žádná toaletní mísa. Jen hluboké schodiště vedoucí do podzemí. Byla to kobka.

K tomuto podivnému fenoménu poprvé došlo zhruba před třemi měsíci. Vážně nevím, proč se můj záchod najednou proměnil na kobku. Ale faktem je, že na dně tohoto schodiště byla kobka o deseti podlažích. A v tom nejvnitřnějším místě byl záchod, co měl být původně tady.

„Musím si pospíšit.”

Jak jsem cítila tlak v měchýři, než jsem se vydala po schodišti dolů, vzala jsem si to.

Bylo to moje vybavení.

Meč a brnění, co jsem získala tím, že jsem do teď chodila do kobky. Abych dorazila co možná nejrychleji a nejbezpečněji, toto vybavení bylo nezbytné.

# Elfí meč: útočná síla +50; dvojitý úder

# Andělské roucho: obranná síla +45; level mrštnosti +20

# Bojové boty: obranná síla +15

Elfí meč i andělské roucho byly pravděpodobně vzácné předměty. Tyto předměty se daly získat z truhel pokladů, co se nahodile objevovaly, nebo z kořisti z poražených netvorů.

Jen tak mimochodem, neměla jsem ponětí, jak to fungovalo, ale v hlavě se mi objevovaly názvy zbraní a statistika, jen co jsem se na předmět podívala. A daly se použít jenom v kobce. Několikrát jsem se to pokusila použít venku, ale kvůli nějaké záhadné moci to nebylo možné.

Když jsem si oblékla vybavení, vydala jsem se po schodišti dolů.

Prvně první podlaží. Poprvé jsem byla velmi nervózní, ale teď už jsem byla odborník. V paměti jsem měla dokonale uloženou cestu na další podlaží, jsem schopná pokračovat, aniž bych se ztratila.

„Gyaa.”

„Gegege.”

„Gugii.”

Zatímco jsem pokračovala svou obvyklou cestou, objevila se přede mnou ošklivá stvoření se zelenou kůží. Byli to goblini. Celkem byli čtyři.

Vyrazila jsem přímo k nim a máchla Elfím mečem. V mžiku jsem gobliny proměnila na hroudy masa bez života. Při mém nynějším stavu to byli protivníci, které jsem dokázala porazit s očima zavřenýma.

„...No jo, na začátku mě tady proháněli a nakonec... jsem to udělala.”

Bezděky jsem si vybavila hořkou zkušenost. Takové ponížení už nepřijmu. Spěchala jsem dál pod tlakem nutkání močit.

Poté jsem hladce pokračovala a dorazila jsem na sedmé podlaží. Než jsem se sem dostala, uplynulo zhruba pět minut. Měchýř... jo, pořád dobrý.

To díky Elfímu meči jsem mohla pokračovat tak rychle. Přece jenom měl výhodu dvojitého útoku. Proti malým netvorům to bylo celkem efektivní.

Ale také měl problém. Jeho útočná síla nebyla vysoká. Jak jsem se dostávala hlouběji, netvoři zesilovali a já už jsem je nedokázala zabít jedinou ranou.

A proto byl čas na další vzácné vybavení.

„Buoooo!”

„To!”

Vyhnula jsem se úderu kopytem netvora s býčí hlavou, Minotaura. Andělské roucho zvyšovalo mrštnost a zároveň se zvýšila i schopnost vyhýbání. Ale jelikož mělo nízkou obrannou sílu, pokud mě úder zasáhne, utržím velkou újmu.

Ale abych kobku pokořila co možná nejrychleji, nemůžu bojovat ospale.

„Haaa!”

„Bumo?!”

Protože jsem Minotaura sekla svým dvojitým útokem dvakrát, okradla jsem ho o hybnost. Nebylo nezbytné jej dodělat. Neměla jsem takový prostor k manévrování, radši půjdu dál. Protože stupeň naléhavosti mého měchýře se už zvýšil na 4.

„Ku... je to dřív, než jsem čekala...”




Spěchala jsem.

Ale co možná nejopatrněji, abych si nepodráždila měchýř.

A pak jsem konečně dorazila na poslední podlaží. Ale stupeň naléhavosti se dostal na 5.

Nevydržím to víc než 2 minuty. Bylo to méně, než jak mi obvykle trvalo bojovat s Ultramanem.

—Dělala jsi, cos mohla.

—Copak to už nemůžeš vzít zlehka?

—Nikdo se nedívá, nemůžeš to udělat támhle?

Takový ďábelský šepot se mi ozýval v hlavě.

Ale pokud to teď vzdám, to úsilí, co jsem vynaložila, přijde nazmar. A nechtěla jsem si ulevit na takovém místě jako tady! No jo, tvrdohlavá ženská.

Každopádně jsem si musela pospíšit. To, jak jsem při svém nynějším stavu běžela, bylo směšné, ale to mi nevadilo.

„Oooo!”

„Tsk, drak v takové chvíli?!”

Tohle bylo to nejhorší, nejsilnější netvor v této kobce, uprostřed cesty, co byla nejkratší trasou k cíli, se objevil drak. Mám to vzít jinudy? Na to nemám čas!

„Do bojeeee!”

Připravila jsem se všechno riskovat a vyrazit přímo na draka. Drak si mě všiml. Doširoka otevřel tlamu. Blížil se Dračí dech!

„Nuoriyaaa!”

Koulela jsem se po zemi a o chlup jsem se vyhnula Dračímu dechu. Na zádech jsem cítila spalující senzaci. Horké!

Proklouzla jsem drakovi pod břichem a dostala se za něj. A pak jsem se plnou rychlostí stáhla. Neměla jsem čas se ohlížet.

Nebo spíš, během toho útoku jsem si neucvrnkla, že ne?! ….Já, vypadá to v pohodě. Ale... kuuu, možná se po „to” jen běháním...!

Konečně jsem viděla dveře. Na druhé straně je sál bosse. Pche, pořád tu byl boss! Síla mého měchýře dosáhla svého limitu! 5. stupeň naléhavosti! Musím to porazit do třiceti sekund!

Ale jelikož boss je boss, je silný. Bylo těžké se s ním vypořádat.

„Aaach!”

S protivným výkřikem se objevil gigantický démon. Někdy trvá až pět minut tohohle démona porazit. Kvůli tomu jsem se poč— Ale díky tomu jsem zjistila jeho slabinu.

„Támhleeee!”

„Giyauaa?!”

Byl to rozkrok. Slabinou bosse byl jeho juniorek? Ačkoli to bylo nečekané, byl to nejrychlejší způsob, jak ho porazit. Nebylo nic, co bych nepoužila. Můj měchýř byl v nebezpečí.

Máchla jsem Elfím mečem a namířila jsem na démonův rozkrok. Démon zaútočil ostrými drápy a blesky, ale já se soustředila co možná nejvíc, všemu jsem se vyhnula, zatímco jsem předváděla vytrvalostní sílu měchýře a dupla jsem protivníkovi do rozkroku.

„Doyaaaa!”

„Guaaaaaaaaaa!”

Rozdrtila jsem bosse a sama jsem neutržila žádnou újmu! Navíc mi zbývalo něco přes dvacet sekund. Zvládnu to! Jsem včas! Snaž se, já! Toaleta je hned támhle!

„~~~?!”

Ale když jsem se dostala až sem, přišla ta největší vlna. Stupeň naléhavosti se nakonec zvýšil na 6. J-já, nemůžu se hýbat! I když to bylo jen pár kroků! Dostanu se tam jen za pár kroků!

„Gu... o..... nu.....”

Tvář mi zmodrala, ale pořád jsem to s nohama ještě nevzdala.

Dokonce i krok se zdál nemožný.

Ale i tak se poplazím, pokud budu muset.

To nic, až do teď jsem toho tolik vydržela.

Není možné, abych nevydržela takovou vzdálenost.

A pak— Podařilo se mi překonat tu dlouhou, dlouhou vzdálenost a konečně jsem se dotkla kliky. Když jsem otevřela dveře, můj milovaný záchod!

„Haaaa.... To je úleva...”

Taková slova mi bezděky utekla. Zrovna teď jsem seděla na záchodové míse. Konečně jsem si mohla ulevit. Ačkoli mi utekla taková hláška, neuteklo mi nic, co mi nemělo utéct.

„Navíc tentokrát to bylo moje nejrychlejší pokoření, ne? Pravděpodobně mi to netrvalo ani deset minut.”

Když jsem si ulevila, byla jsem mírně ospalá. Dostat se zpět do pokoje bude otrava, mám dneska spát tady?

Druhého rána jsem se probudila na toaletě.




„Jéjej, co to kruci je?! Vážně je z toho schodiště!”

Moje kamarádka, co zkontrolovala toaletu, ze sebe vydala překvapený výkřik. Pomyslela jsem si, co bych dělala, kdyby to nikdo kromě mě neviděl, ale vypadalo to, že to viděla.

„Všechno, co jsi řekla, byla vážně pravda...”

Jak se dalo čekat, když to spatřila na vlastní oči, uvěřila tomu. Vidíš, řekla jsem jí se samolibým výrazem. Suše se usmívala, ale výraz na tváři se jí najednou změnil, jako kdyby si na něco vzpomněla.

„Ale víš co, není nedaleko supermarket? Nebylo by rychlejší jít tam?”

„......To jsem přehlédla.”
-------------------------------------------

Konec

<Hlavní stránka>
veškerého jednorázového čtení