KNM - kapitola 102

Kapitola 102 – Minulost

„Věděl jsem to! Věděl jsem to! Odešel po svých a vrátil se ležmo. Tenhle chlápek musí mít touhu mě trápit, až mi vypadají všechny vlasy!” Kaiser pochodoval sem a tam, zatímco si pro sebe mumlal. A občas se bláznivě podrbal ve vlasech.

„Kaisere, uklidni se trošku.” I když Meinan Kaiserovi říkal, aby se uklidnil, dokonce i on se mračil.

Baolilong se opíral o postel a ten člověk, co ležel na posteli, byl ten, co Mizerui donesl zpět – Liola. To malé děcko o tom krátce přemýšlelo a nakonec se vyškrábalo na postel, odtáhlo přikrývku a zanořilo se pod.

„Není ti dovoleno spát!” Kaiser mu naštvaně sebral přikrývku.

„Vrať mi tu přikrývku!” Baolilong vyskočil a snažil se vzít Kaiserovi přikrývku z rukou, ale Kaiser ji už hodil stranou. Baolilong zaječel a honem si pro ni doběhl.

Baolilong držel přikrývku svýma malýma rukama a vrátil se do postele. Když si Kaiser myslel, že se užuž vrátí do postele a bude spát, rozložil tu přikrývku a pečlivě jí zakryl Liolovo tělo. Mezitím trucoval a zahlížel na Kaisera: „Ty hloupý Kaisere, bez přikrývky se táta nastydne.”

Kaiser neměl slov. Nedokázal pochopit, jak tohle škvrně roste tak rychle, a dokonce svého tátu uložil do postele.

„Jen kdybys vyrostl trochu rychleji.” Kaiser se znovu zachmuřil. Co teď budou dělat s tím zítřejším bojem?

Otočil hlavu a viděl, že když Liolu řádně zakryl přikrývkou, Baolilong se znovu škrábal do postele, aby šel spát. Kaiser k němu rychle přišel a chtěl Baolilonga znovu vytáhnout z postele, ale Daylight ho zastavil: „Stejně musí zítra bojovat, tak ho nech odpočinout.”

„Ale...”

„I když bude vzhůru, nic se tím nezmění.” Daylight potřásl hlavou. „Stejně dobře ho můžeme nechat si na zítřejší boj odpočinout.”

Kaiser se podíval po Baolilongovi, na okamžik se odmlčel a pak s Daylightem souhlasil.

„Co budeme dělat teď?” Kaiser se otočil a zeptal se všech přítomných.

„Liola...” Meinan se podíval na bezvědomého člověka a bezmocně řekl: „Jelikož ho zrovna teď nedokážeme ani probudit, můžeme stejně dobře poslechnout Dračího císaře a doufat, že se zítra v pořádku vzbudí. Naší nejtíživější otázkou teď je, jak by Baolilong mohl vyhrát ten zítřejší zápas?”

„Plamínku, ty jsi tady jediný drak, máš nějaký dobrý nápad?” Kaiser se zatvářil zoufale, zatímco se díval na jejich jedinou naději.

Plamínek přímo řekl: „Vůbec žádný.”

Všichni poklesli na duchu, ale Kaiser se pořád nehodlal vzdát. „Ještě o tom chvíli přemýšlej.”

Plamínek byl chvíli zticha, než potřásl hlavou a řekl: „Podle věku Jeho Výsosti Baolilonga je už celkem silný. Je mu jenom zhruba dvacet a jeho vzezření je skoro stejné jako moje. Mě už je padesát let a dokonce mě považovali za nejrychleji rostoucího mezi draky.”

„Pro Jeho Výsost Baolilonga je příliš obtížné Milua porazit.” Plamínek se zamračil. „Miluovi je už přes tisíc let a Černí draci jsou mocná rasa. Mezi všemi draky se Černí drakové můžou velmi dobře považovat za nejlepší bojovníky.”

Kaiser zaklel: „Sakra! Takže to je tisíciletý superstařík.”

„Tak v čem se specializují Posvátní bílí draci?” zeptal se Daylight upřímně a doufal v nějakou zvláštní moc, co jim pomůže boj vyhrát.

Plamínek o tom ve vší vážnosti přemýšlel. „Léčení, očista, astronomie a věštění, obzvláště věštění. V legendách se povídá, že Bílí draci můžou snít o budoucnosti. Ale zdá se, že Jeho Výsost Baolilong nic z toho nezná. Možná to je tím, že ho to žádný drak nenaučil.”

„Je to užitečné v bitvě?” zeptal se Kaiser nevěřícně. „Tedy pokud by neočistil Milua?”

„Samozřejmě že ne. Miluo je živý drak a ne přízrak.” Plamínek na Kaisera zahlížel.

Kaiser byl zoufalý. „Tak je tu nějaký lepší návrh než strčit Baolilonga do arény a sledovat, jak za minutu prohraje?”

„Mohli bychom se pokusit probudit Milua? Přece jen je to Baolilongův táta. Nechat je spolu bojovat je až příliš žalostné,” navrhla Anežka opatrně. Bála se, že z jejího návrhu budou všichni ještě frustrovanější.

Všichni byli chvíli zticha a pak se jim všem oči zaleskly světlem. Obzvláště ty Kaiserovy; skoro od radosti skákal. Nahlas zaječel: „Máš pravdu, Anežko!”

Anežku to šokovalo, protože nevěděla, proč by Kaiser zareagoval tak emotivně. Podle toho, jak to vypadalo, se zdálo, že s jejím nápadem souhlasí, takže to bylo tak jako tak skvělé. Držela si ruce na hrudi a snažila se svému srdci domluvit, aby jí nevyskočilo z hrudi ven.

„Správně.” Meinan přikývl a pak vzrušeně řekl: „Na tenhle problém bychom nikdy neměli útočit z Baolilongovy strany. Skutečná moc je skutečná moc a za noc je nemožné ji nějak moc změnit.”

„Proto bychom k tomuto problému měli přistupovat ze strany našeho nepřítele,” pokračoval Kaiser, „Miluo nebojuje ze své vlastní vůle. Pokud se probere, rozhodně se vzdá a pak vyhrajeme.”

Kaiser o tom chvíli přemýšlel a pak zamumlal: „Teď musíme přemýšlet, co by mohlo Milua ovlivnit? Gladiolus se probral, když spatřil moji sestru Meiji. Když to vezmu podle toho, pokud seženeme obrázek Bairui, pak...”

Jak to zaslechli, zase všem zářili oči skoro tak moc, že by si otevřeli šampaňské, aby oslavili to zítřejší vítězství.

„Ale kde najdeme Bairuin obrázek?” zeptal se Daylight najednou.

Davová oslava najednou skončila. Správně! Bairui byla technicky mrtvá více než dvacet let. Kde teď najdou její obrázek? To měli jít zaklepat na dveře Dračího císaře a zeptat se, jestli si někde nechal obrázek svého Posvátného bílého draka?

„Myslím, že to je zbytečné, protože jsem se o to už pokoušel, ale myslím, že vy byste ho pořád měli mít.”

Všichni zvedli hlavy. Od té doby, co Mizerui přinesl Liolu zpět a prostě řekl, co se stalo, tam tiše stál, ale teď držel postarší fotku. Na tom obrázku byl muž, žena a dítě. Ten muž byl evidentně Miluo, ale tohle bylo poprvé, co viděli tu ženu. Byla velmi pěkná s vřelým a něžným úsměvem, ale v koutcích očí měla náznak hravosti.

„Proč bys měl tenhle obrázek? A tahle žena je Bairui? Neříkej mi, že to dítě mezi Miluem a Bairui je...” Kaiser se nevěřícně podíval po Mizeruiovi.

„To jsem já.” Zdálo se, že Mizeruiovi bylo trochu trapně, ale také cítil nostalgii. „Setkal jsem se s Mochou, když mu bylo kolem stovky. Tehdy Miluo stále ještě často pobýval v paláci. Ti dva často přicházeli za Mochou a vždycky mě vzali s sebou na piknik.”




„Kluk by měl být živější; nezůstávej celý den doma.”

„Zatracené děcko, nebuď třetí kolo u vozu!”

„Miluo, Mitsy, maso je hotové, pojďte jíst.”




Mizerui potřásl hlavou, jak se tu minulost snažil pohřbít hlouběji do své mysli.

„Pokud by zaútočil na své nevzácnější dítě, na dítě, co měl s Bairui, nemyslím si, že by tenhle obrázek něco zmohl.” Mizerui se rozhodl je emocionálně připravit, aby zítra nebyli naprosto bezradní, až ten obrázek nezabere.

„Máš pravdu. Nejenom že máme obrázek, také máme Miluovo dítě a dokonce Dračí křížek, kde kdysi spočívala Bairuina duše. Za každou cenu to riziko musíme přijmout,” řekl Kaiser pevně. Věděl, že ten řetízek měl nyní Liola a jednou Milua probudil z hibernace. Ačkoli si toho Dračí císař očividně také bude vědom a s největší pravděpodobností bude mít způsob, jak jim zabránit to použít, měli teď jen málo na výběr.

Mizerui o tom minutu přemýšlel a pak přikývl. Už o tom slyšel. Pokud by prohráli, Liola by musel sníst Srdce Dračího císaře, takže museli za každou cenu zkusit naprosto všechno.

„Mizeruii!” vyštěkl Kaiser a ukázal prstem Mizeruiovi na nos. „Zítra radši zůstaň tady a ochraň tohohle spícího tupouna. Máš s tím problém?”

Mizerui zakroutil hlavou. Celé to začal on, takže bylo jenom přirozené, aby to pro něj udělal.

„Dobrá, dobrá! Všichni jděte spát. Zítra budeme mít spoustu starostí,” zaječel Kaiser, jak se zvedl ze své židle.

Všichni se zvedli a rozešli se do svých pokojů; Anežka byla dívka, takže měla pokoj jen pro sebe. Daylight a Meinan byli v pokoji spolu a Kaiser a Liola byli zase spolu v pokoji, takže Kaiser nemusel nikam jít. Když z místnosti všichni ostatní odešli, Kaiser zašel ke dveřím a zavřel je.

Vrátil se zpět a ledabyle si lehl na postel. S rukama za hlavou a očima upřenýma na strop začal přemýšlet, jestli dneska v noci vůbec usne.

„Hej! Mizeruii, pokud zítra prohrajeme, mohl bys ho odnést?”

Mizerui se zarazil a šokovalo ho, že Kaiser myslel na to samé jako on. Předtím tu zůstal nejenom kvůli tomu, že se bál, že by Dračí císař provedl něco Liolovi, ale také proto, že si myslel, že šance na vítězství byla minimální... Pokud by to bylo nezbytné, vzal by Liolu a odešel by z Dračího kontinentu. I kdyby zbytek svého života museli strávit skrýváním, bylo by to lepší než sníst Srdce Dračího císaře.

„Hm.” Ale možná bude nemožné ho odtud úspěšně odnést. Bylo nemožné, aby na to Dračí císař nebyl připravený, a pravděpodobně už to zařídil tak, aby nemohli uniknout... Mizerui poklesl na duchu.

„Pokud ho nedokážeš odnést, tak ho nech navždy pokojně spát.” Kaiserův hlas zněl velmi klidně, nebyl v tom ani náznak emocí.

Mizerui se zarazil. Navždy spát? Znamenalo to to, co si myslel, že to znamenalo?

„Až příliš dlouho zakoušel bolest.” Po tomhle už to Kaiser nijak dál nevysvětloval. Otočil se a zmlkl.

Trvalo dlouho, než Mizerui něco řekl. „Hm, rozumím.”




Ačkoli to vypadalo, že ležel pokojně na posteli, v Liolově mysli byl celý jiný svět. Od chvíle, co se zády dotkl kapokového stromu, celý svět se začal měnit; na začátku ztratil barvu, pak se pokroutily obrazy, až celý svět vypadal naprosto jinak.

„Lucifer k ničemu, hlupák Lucifer, zaostalý Lucifer, co nezná magii, hahaha.”

Před Liolou se najednou objevila skupina dětí a dělaly si z něj legraci. Ale to jméno, co říkaly, mu nebylo povědomé, jejich tváře mu nebyly povědomé a dokonce ani okolní lesy a vesnice nebyly povědomé.

'Lucifer? Já nejsem Lucifer, já jsem Liola.'

Liola chtěl otevřít pusu a vysvětli to, ale akorát si uvědomil, že absolutně neměl žádnou kontrolu nad svým tělem. Tělo se mu třáslo a na mysli mu vytanul pocit strachu a nespravedlnosti propletený s hněvem. Proč musel vytrpět takové nadávky?

'Ne, na tomto světě musela být síla, která mohla s magií soupeřit, a já tu sílu najdu.'

Počkat, Liola se začal mračit. Tohle nebyly jeho myšlenky, takže odkud se ty nápady a emoce vzaly?

'Zvláštní trénink! Musím si projít zvláštním tréninkem! Musím si projít každým tréninkem bez ohledu na to, kolik těžkostí budu muset snést.'

Liola prázdně pocítil pocity, co mu nepatřily; ty emoce byly jako planoucí vášeň a odhodlání, co nikdy nezakolísá. Ačkoli Liola nevěděl, kdo ten člověk byl, stejně ty emoce v tichosti zakusil. Ty pocity pro něj, pro člověka, kterému emoce scházely, byly to, čeho se mu nedostávalo ze všeho nejvíc. Pocítit takovou vášeň bylo pro Liolu celkem jedinečný zážitek.

Co se týkalo toho, co Luciferův zvláštní trénink zahrnoval, byl tak přísný, že vyděsil každého jednotlivého Dračího císaře, co kdy získal tisíce let vzpomínek Srdce... až na jednoho. Bez ohledu na to, jak byl ten trénink přísný, vždycky měl za cíl zesílit a ne smrt. V porovnání s tím se tréninkové metody Ďábla Gle zaměřovaly spíš na smrt než zesílení.

Kdyby Liola mohl mluvit, vlastně chtěl Lucifera vážně navést na drsnější způsoby tréninku.

Tohle byl naštěstí jen výňatek paměti. Jinak kdyby Lucifer vážně dokázal zaslechnout Liolova slova, možná by se jeho rady držel a během tréninku zemřel. A pak by se na tomto světě nezrodili rytíři. Nebo možná že by ho Liolova slova tak naštvala, že by vychrstl tři litry krve.

'Našel jsem ji! Mou moc; moc, co pochází z mého těla.'

'Rozhodl jsem se! Pojmenuju ji Aura!'

Člověk, co ji nazval aurou... Liola začínal mít pocit, že Lucifer možná byl ten člověk... nebo by se mělo říct „to Srdce”. To se ho Srdce Dračího císaře snažilo přimět pochopit, co se v minulosti stalo? Aby změnil názor?

Ačkoli Liola odhadl úmysl Srdce, stejně nevěděl, co mohl udělat. Nemyslel si, že by ho ty vzpomínky mohly ovlivnit, a tak se rozhodl to chvíli v tichosti sledovat, než se rozhodne, co udělá dál. Možná že v těch vzpomínkách dokonce najde způsob, jak Caffeyho zachránit.

'...Mělo by to reprezentovat vyšší řád. Představuje to čest, poslušnost k pravidlům a spravedlnost, to... ne, my bychom měli reprezentovat všechny ty věci a budeme se zvát Rytíři!'

Lucifer se tehdy podobal Daylightovi: byl plný vášně, smyslu pro spravedlnost a byl vázaný ctí a rytířským kodexem.

Jelikož se Liola nacházel v Luciferově těle, očividně neviděl, jak jeho „vlastní” tvář vypadala. Když si pomyslel, že se Lucifer podobal Daylightovi, a pomyslel na jeho vzezření, začal si Lucifera představovat s Daylightovou tváří.

Liola se na chvilku zarazil a rychle se té myšlenky zbavil. Kdyby se k Luciferovi choval jako k Daylightovi, než se probere, možná by k Srdci cítil soucit... Ne! Bez ohledu na to, jaký člověk to na začátku byl, nynější Srdce Dračího císaře si nezasloužilo žádný soucit.

'Drželi jsme se dobrého chování, proč?'

'Používali jsme auru, abychom udržovali spravedlnost, proč?'

'Neudělali jsme nic špatného, proč?'

Ta slova se Liolovi pořád dokola ozývala v uších. Bezděky o tom začal pochybovat: vážně se Lucifer mýlil? Chtěl akorát, aby se mu dostalo rovnocenného zacházení jako mágům, ale oni ho pronásledovali. Mýlil se? Nebo se mýlili ostatní?

'Ne! Nesmím se nechat ovlivnit.' Pomyslel na Kaisera, Baolilonga, Daylighta, Meinana a Anežku. A pak na Anise a Bairui... Když Liola pomyslel na ty lidi, najednou ve svém srdci cítil teplo a jeho nálada se znovu zklidnila. Unikl Luciferově vlivu.

Rozhodně bude moct bez problému přežít tyto iluze!




Mizerui se najednou probral. Se zamračením se podíval na Liolu na posteli, co tam stále pokojně ležel a spal. Na okamžik se zarazil, pak si pomyslel, že musel být příliš napjatý, a proto se tak drsně probudil.

Podíval se na hodiny, aby zjistil, kolik je; bylo na čase je vzbudit. Vstal a měl v plánu probudit ty další tři lidi, co bylo snazší probudit, než se vrátí zpět ke Kaiserovi.

Vyšel ze dveří a zavřel je za sebou.

Když Mizerui odešel, Baolilong se otočil a vklouzl zpět do náručí svého táty, ale kvůli problikávajícímu světlu bylo nemožné, aby spal. Baolilong se zakabonil a otevřel oči, snažil se vymyslet, odkud se bere to světlo, co ho vyrušilo ze spánku.

Baolilong vstal a zvědavě se podíval na světlo, co Liolovi blikalo na hrudi. Natáhl se Liolovi pod halenu a šátral tam, než vytáhl náhrdelník. Zdrojem těch záblesků byl Náhrdelník s dračím křížkem. Baolilong prázdně zíral na ten náhrdelník a přemýšlel, proč najednou začal zářit.

'Baoli... Baolilongu...'

Baolilong naklonil hlavu ke straně a zeptal se: „Mami?”

„Co to děláš?”

Najednou bylo slyšet Kaiserův hlas, což Baolilonga překvapilo. Otočil se a opravdu, spatřil Kaisera s rozčepýřenými vlasy; neustále zíval a oči měl jen napůl otevřené.

Než Baolilong odpověděl, Mizerui se vrátil zpět do místnosti. Když viděl, že ti dva lidé, co se dali nejhůře vzbudit, už byli vzhůru, trochu ho to omráčilo, i když už viděl celkem dost ze světa.

Kaiser se protáhl a nakonec úplně otevřel oči. Viděl, že Baolilong držel náhrdelník s dračím křížkem a řekl: „Baolilongu, nech si ten náhrdelník svého táty u sebe. Až budeš dneska bojovat, bude se ti hodit.”

Baolilong přikývl, stáhl náhrdelník tátovi z krku a dal si ho kolem vlastního. Původně si myslel, že jeho máma bude dál mluvit, ale náhrdelník přestal zářit. Nicméně se zdálo, že to Baolilongovi tolik nevadilo. Pokud máma bude chtít znovu mluvit, zavolá na něj.

„Dobrá, Baolilongu, pojďme! Vezmu tě se nadlábnout, abys měl sílu bojovat!” zakřičel Kaiser.

Když Baolilong zaslechl něco o jídle, přirozeně hlasitě souhlasil. Ti dva nenasytové se navzájem drželi za ruce a měli v plánu císařskému kuchaři ukázat, co to znamenalo mít „bezedný žaludek”.

„Liolovo bezpečí je v tvých rukách!” řekl Kaiser Mizeruiovi a zavřel dveře. „Před zápasem ti nějaké to jídlo donesu.”

Mizerui na to kývl, otočil hlavu zpět a znovu zíral na Liolu.

Najednou na Liolově tváři vycítil trochu zamlženosti, ale když se znovu pečlivě podíval, nic tam neviděl; zdálo se, že Liola stále tvrdě spal.

„Možná iluze?” zamumlal si Mizerui pro sebe.
---------------------------------------------------


~ ... ~

<Předchozí>...<Následující>