Kapitola 190 – Trénink na Ishibutai (2)
Tady Satou. To s ECO se rozšířilo na různé věci, ale myslím, že já jsem měl nejblíž k solární elektřině pro dům. Na jiném světě máme magii, jestlipak se to dá považovat za ECO? Odkud se ta mana vůbec bere.
„Jdu na to, ■ Vítr.”
Aialize mi nejdřív ukázala příklad.
Jelikož jsem aktivoval techniku zřec duchů, jasně jsem viděl, co Aialize udělala.
Jedním slovem odříkala kouzlo, kvůli kterému se kolem ní shromáždili bezbarví duchové a ti se pak bez prodlevy proměnili na zeleně zbarvené živelné duchy větru a vyvolali magii na vytvoření fenoménu Vítr.
Sílu to mělo jen zhruba jako Vzdušné kladivo, ale zaříkávání bylo strašně krátké.
„Vidíš? Ta konečná magie se nijak neliší od normální magie, ale výhodou je, že je zaříkávání krátké a vyžadujete mnohem méně many.”
„Na druhou stranu na místě bez duchů je to bezmocné,” dodala Lua nevýhody, o kterých se Aialize zapomněla zmínit.
Bylo nejasné, co myslela těmi místy bez duchů, ale zdálo se, že na místech vytvořenými lidmi a obydlí netvorů nebylo mnoho duchů. To druhé jsem chápal. Pravděpodobně se stali potravou pro netvory jako tehdy u obrněných mloků.
Když jsem aktivoval techniku zřec duchů, dostalo se mi pohledu na světlo barvy zlata a jiných vzácných kovů sálajících z Aialize. Lua měla slabé, problikávající světlo chladné barvy. Podle toho, co jsem viděl na těch dvou, zdálo se, že duchovní světlo nemělo pevně danou barvu, může se do určité míry změnit. Také jsem ho viděl na letících ptácích nad vodopádem, ale to světlo bylo celkem mdlé. Bylo těžké to rozpoznat.
To světlo, co pronikalo z mého těla, bylo bledě bílé.
Když jsem se pokusil uvolnit to omezené duchovní světlo, okolí ozářilo světlo tak intenzivní, že máte pocit, že z toho oslepnete. Duchové kolem vodopádu se kolem shromáždili strašlivou rychlostí. Moc dobře jsem neviděl, protože mi v tom bránili duchové, ale to světlo, co ze mě sálalo, bylo primárně teplých barev. Byla to surová, bohatá barva.
Mia to okomentovala tak, že je to nádhera, ale z estetického hlediska si myslím, že to světlo, co zářilo z Aialize bylo mnohem nádhernější.
Ups, takhle nevidím svoje okolí.
Rychle jsem duchovní světlo utlumil a přestal ho vypouštět ven. Duchové, co přišli o svůj cíl, se nejistě rozptýlili. Zůstali tu akorát duchové, co to lákalo k duchovnímu světlu, co sálalo z Luy a Aialize. Svět se vrátil zpět k normálu. V porovnání s tím, když se shromažďovali, byli pomalí.
„Už to dokážeš vůlí ovládat, co? Tvoje přizpůsobivost je úžasná, co? Že, paní Aze.”
„J-jo.”
Zdálo se, že to Aialize oslnilo, neboť Luě odpověděla jen tak polovičatě, zatímco opakovaně mrkala.
„Promiň Aialize. Uvolnil jsem kontrolu, protože jsem si chtěl něco potvrdit.”
„Já, je to tvoje poprvé, takže se nedá nic dělat.”
He? Aktivovala se Aializina stydlivost. I když před chvílí se mnou byla schopná normálně mluvit, teď se otočila na Luu, když se mnou mluvila. Možná to bylo příliš oslňující.
„S-spíš než to! Zkus to.”
„Dobře, ◆ Vítr.”
Och? Vanul mírný vánek, i když se mi zaříkávání nepodařilo. Jestlipak na mě duchové brali ohledy?
„Ale? Zaříkávání ti nejde?”
„Ne, ať se snažím, jak chci, moc dobře to nezvládám.”
„Ale copak ten vítr zrovna nevál?”
„Duchové jsou ke mně možná ohleduplní,” odpověděl jsem Luě se svým tušením, ale ona to okamžitě zamítla.
„To ne. S výjimkou takových jako Dryáda nemají duchové ego nebo spíš inteligenci. Jejich úlohou je mechanicky vzít manu ze zemské žíly a donést ji stvořením, co ji potřebují.”
Hee. Takže se mi nepoštěstí setkat se s něčím jako sexy rusalkou, co? To je škoda.
„Vážně? Něco říkají, když se jich hodně shromáždí, víš?”
Ach, Aialize předložila nesouhlasný názor.
„Paní Aze, ty jsi jediná, kdo říká něco takového. Ostatní vyšší elfové to neříkají, ne?”
„Uu, to je pravda, ale... vážně mám pocit, že něco říkají.”
Aialize, kterou Lua popřela, nafoukla tváře a odvrátila se. Reagovala stejně jako Mia.
Byla tu vysoká možnost, že si to jen představovala, ale nebylo nezbytně dobré se rozhodnout, že to musela být mýlka. Dokonce i během vývoje hry když jsme chyby považovali „jen za výplod fantazie”, na většinu pak přišel trh.
„Můžu to jednou otestovat?”
„Ach jo, dokonce i ty, Satou.”
„Zkus to! Rozhodně to uslyšíš!”
Když mi to ty dvě schválily, otestoval jsem to.
Když se světlo rozzářilo, ustál jsem útok duchů a počkal jsem, až ten divoký tanec duchů skončí. Zhruba po 10 minutách mě duchové obklopili jako kokon. Když jsem se podíval pořádně, nezdálo se, že by stáli na místě, ale uvolněně kroužili v určité vzdálenosti.
Hm, ale nic neslyším.
Asi to byl jen výplod Aializiny představivosti?
V té chvíli jsem od duchů přijal mikroskopické množství many. Jestlipak to byl signál jejich úmyslu? Jakmile jsem to uznal, slyšel jsem menší rozruch a přitom jsem cítil, jako kdyby se něco sepnulo.
Rozhodně se snažili nějak komunikovat, ale bohužel jsem nic dalšího nepochopil. Byl to pocit jako snažit se poslouchat ruch 100 metrů ode mě. Také jsem nedostal žádnou techniku, takže možná existovala nějaká podmínka, abyste slyšeli hlasy duchů.
„Zdá se, že se snaží něco říct, ale nedokážu pochopit co.”
„Správně! Chci to aspoň jednou slyšet.”
„Satou, neděláš si srandu, že ne?”
Řekl jsem zmatené Luě, že to nebyl žert.
Takže, bohužel jsem duchy vůbec nedokázal zaměstnat.
Už jsem to čekal. Stejně jako u magie jsem nedokázal moc dobře odříkat zaměstnání pro duchy.
Kvůli Aializině nedbalé chybě, co se mi snažila ukázat příklad, jsem byl spolu s Luou mokrý od hlavy až k patě, ale nijak jsem si nestěžoval, protože jsem v té chvíli získal duchovní magii. Aialize, co byla kvůli Luině kárání sklíčená, byla rozkošná.
„To mi připomíná, jak funguje ta změna barvy duchovního světla?”
„Kdo ví?”
„Počkej, paní Aze.”
Lua namítla proti Aialize, co naklonila hlavu ke straně a dala si prst k tváři. Lua vysvětlila: „Co se lidí týče, není to kvůli rozdílu v zásobě many. Po pravdě o tom moc nevíme. Co se týče zemských žil, lokace se silným proudem vydávají silnější světlo. Obzvláště oblast kolem zdroje intenzivně září.”
„Správně. Pokud se nemýlím, ano, na dně tohoto vodopádu je zdroj.”
Ech?!
Když jsem zaslechl Aializina slova, bezděky jsem sklopil pohled. Když jsem aktivoval techniku zřec duchů, ze dna vodopádu vážně prosakovalo světlo. To světlo nebylo tak silné, i když voda nebyla kalná.
„Přece jenom existují různé zdroje,” dodala Lua, jak zdánlivě spatřila můj zklamaný výraz.
„Když jsi to zmínila, co to jsou zdroje?”
„Hádám, že to jsou díry, odkud vyvěrá zemská žíla?”
„Správně, na tomto kontinentu jich je více než 100 a mezi nimi má výjimečný rozsah ten ve dračím údolí. Neznáme přesný počet zdrojů, co jsou stejně malé jako tento pod vodopádem.”
Zdroj v dračím údolí, co? Jsem si jistý, že jsem ho ovládl. To bylo možná nečekaně příčinou mého duchovního světla. Podle toho, co Lua řekla, bylo na zdrojích postaveno mnoho věcí jako města nebo labyrinty. Malé zdroje se stanou obydlím netvorů nebo mýtických zvířat nebo si na nich postaví věž nějaký mág.
Hm, podle toho, co mi řekly, mělo být Trazayuyovo bludiště postavené na zdroji, ale neovládl jsem ho jako u dračího údolí. Jestlipak existovalo omezení, že se dal ovládnout jenom jeden zdroj?
Technikou zřec duchů jsem sledoval strom světa, neboť mě to upoutalo.
Kmen stromu oslnivě zářil. Navíc když jsem zamžoural, viděl jsem, jak se od větví stromu rozbíhaly soustředné kruhy světla.
„Není to nádhera?”
„Ano, velmi. Strom světa je také zdroj?”
„Ne, to je jiné—”
„Paní Aze.”
„—to není ze zemských žil, ale z prázdnoty, ehm, to jsem neměla říct, že?”
„No, nevadí mi to, protože jsi to řekla Satouovi, ale prosím, nerozšiřuj to do vnějšího světa, dobře?”
Přikývl jsem.
Když si Aialize potvrdila, že jsem kývl, pokračovala v řeči: „Věděl jsi, že v prázdnotě se vznáší éter?”
„Promiň, to nevím.”
„Ale, když to nevíš, můžeš se to prostě naučit. Éter je—”
Aialize mi hrdě vysvětlila o éteru, ale když vysvětlovala o pátém živlu po čtyřech primárních – země, voda, oheň a vítr – usekla tu komplikovanou řeč, a tak zkrátka spojující substance ve vnějším vesmíru je odvanuté obrovské množství many.
„—a pak víš, strom světa používá svoje listy nebo spíš kořeny nebo spíš vývody, aby tu manu nasál z proudu éteru. A pak se ta uvolněná mana pošle hluboko do země, což aktivuje zemské žíly v zemi. To světlo kolem je silueta duchů, co se shromáždili kvůli prosáknutí manového proudu, co vede z nebe do země.”
Aha~
Takže hádám, že to bylo obrovské magické zařízení. Ale Aialize. Vysvětlovala to velmi plynně, na rozdíl od dřív.
„Kdyby se o něčem takovém dozvěděli hamižní lidé, hodně zemí by mělo spadeno na strom světa v Borenanu, takže to prosím udržuj v tajnosti.”
Přece jenom to byla ta takzvaná solární jednotka s velkým výkonem. Pokud si to zmonopolizují, můžou udělat něco velkého. Slíbil jsem těm dvěma, že to absolutně nikdy neodhalím. Řekl jsem jim, že by mi nevadilo nechat se zavázat Geassem nebo Úmluvou, ale suše se usmála a řekla: „Nemusíš zacházet tak daleko.”
Myslel jsem to celkem vážně, ale jestlipak elfové neměli nějak moc velké cítění pro krize?
Ověřil jsem si to u Luy.
„Pokud bude svět zničen kvůli nesprávné správě stromu světa, bohové sešlou boží trest, takže si myslím, že na nejhorší nedojde.”
To mě připomíná, že tohle byl svět, kde existovali bohové, co?
No, ale stejně si budu dávat pozor, abych o tom nikomu neřekl. Vryl jsem si to do paměti.
-----------------------------------------------
~ Strom světa je prostě svodidlo many z vesmíru do země, tak. A konečně menší zmínka o bozích a božím trestu... ~
Děkuju za překlad.
OdpovědětVymazatďakujem za ďalšiu príjemnú kapitolu.
OdpovědětVymazatDíky.
OdpovědětVymazat