KNM - kapitola 101 (2)

Ačkoli Liola kráčel vpředu, nevěděl kam jít. Když žil v paláci, většinu času byl ve stavu hypnózy. Po chvilce rozmýšlení si vzpomínal jenom na jedno, a to kapokový strom a Susannin hrob. Nohy ho bezděky začaly nést tím směrem.

Mizerui ho v tichosti následoval. Oči skryté za brýlemi měl upřené na Liolova záda. Nezdálo se, že by ho zajímalo, jak daleko půjdou, aby si promluvili.

Když vyšli z paláce, pod nohama jim šustila tráva. Kapokový strom a Susannin hrob byl v dálce matně vidět, ale Liola na něco najednou šokovaně přišel; zdálo se, že pod stromem byl ještě jeden náhrobek? Když tu bylo naposledy, nic takového tu nebylo. Najednou se zastavil a prázdně na ten náhrobek zíral. V nitru už měl matné ponětí pravdy, ale měl pocit, že se k tomu nemůže přiblížit.

„Odhadl jsi to správně; to je Mochův náhrobek,” řekl Mizerui chladně.

Ačkoli už nějaké to ponětí měl, když Liola opravdu zaslechl Mochovo jméno, stejně ho to hluboce šokovalo.

Mizerui prošel kolem Liolova ztuhlého těla a šel k Mochově náhrobku. Liola ho sledoval, chvíli váhal a pak ho následoval.

Mizerui přišel až k Mochově hrobu a v tichosti tam stál. Liola k němu přišel a postavil se po jeho pravici. Podíval se na náhrobek a epitaf na něm byl stejně prostý jako ten Susannin:

Hrob milovaného syna – Mochy.

Otec Caffey

'Tohle je místo, kde spočívá starší bratr Mocha?' Jak Liola zíral na hrob, jeho pohled bezděčně zněžněl a dokonce začal fantazírovat. Kdyby ten hrob otevřel, zjistil by nakonec, že tam Mochovo tělo nebylo? Nebo možná že by Mocha s úsměvem vyšel zpoza stromu, vřele ho objal a řekl mu, že to celé byl špatný sen?

Liola očividně věděl, že to bylo nemožné, ale stejně si nemohl pomoct a přemýšlel o tom, až jeho myšlenky přerušil hlas...

„Zabil jsi Mochu, že?” Mizeruiovi se mírně třásl hlas. Ačkoli Mizerui byl k Liolovi otočený zády, takže nebylo vidět jeho tvář, Liola ji vidět nepotřeboval, aby věděl, jak se cítil – byla to stejná, hluboká bolest, co cítil dřív.

Liola byl chvíli zticha a pak řekl: „Byl jsem to já, kdo zabil staršího bratra Mochu.” Když to řekl, pocítil bolest, jak se mu ta zjizvená rána znovu otevřela.

Mizerui hořce potřásl hlavou, aniž by byl dlouho schopen něco říct.

„Víš, jsem mág vychovaný Gleem! Není mě snadné zhypnotizovat a Dračímu císaři se to nikdy nepodařilo. Kdyby nebylo zprávy o Mochově smrti, nikdy bych...”

Liola se zarazil a pak v tichosti poslouchal, jak Mizerui třaslavým hlasem popisoval, co se stalo.

„Vždycky jsem si myslel, že ty a já jsme podobní. Vychovával nás Gle. Gle je mocný mág, ale o výchově dětí toho moc neví. Pak jsme se oba setkali s Mochou. Mocha mě v mnoha věcech vedl: ne v magii nebo věštění, ale místo toho ohledně zásad, jak být člověkem. Věřím, že i tebe stejně vedl... Takže jsem tě vždycky bral jako svého, svého vlastního... bratra.”

Když Liola zaslechl tohle, konečně pochopil pocity, co Mizerui choval k Mochovi. Ten vřelý pocit mezi otcem a synem nebo mezi bratry byl úplně stejný jako jeho pocity k Mochovi.

Ačkoli to Gle možná neměl v úmyslu, ale jeho způsoby učení vskutku pokroutily mladá srdce Mizeruie a Lioly. A náhodou se stalo, že jejich pokrouceným srdcím se potřebné nápravy dostalo od Mochy.

„Pokud jsi můj bratr, proč jsi Mochu zabil!” Mizerui se konečně otočil. A opravdu, tvář měl smáčenou slzami a oči plné zuřivosti.

„Promiň...” Liolovi se třásly ruce. Nenapadla ho slova, kterými by to Mizeruiovi vyvrátil. Mizerui s Mochou strávil mnohem víc času než on, takže jejich pocity musely být mnohem hlubší než jeho a také bylo mnohem těžší se jich vzdát.

„Byla to jenom hypnóza! I kdybych byl pod vlivem hypnózy, nikdy bych Mochu nezabil.”

Liola cítil, jak bezděky udělal krok vzad a hlas se mu začal třást. „Promiň.”

„Mocha kvůli své schopnosti předpovídat budoucnost žil vždycky v bolesti; jen chtěl v tichosti žít ve své věži.” Mizerui se hořce usmál. „Tak prosté, jednoduché přání, proč se mu to nemohlo splnit! Dřív jsem si myslel, že Srdce Dračího císaře rozdrtíš a osvobodíš tak Mochu od vší bolesti jeho věšteb.”

„Ale proč jsi ho místo toho zabil?!” zařval Mizerui, jako kdyby se jeho příčetnost zhroutila.

„Promiň.” Liola neřekl nic jiného. Stále opakoval to samé.

Jak ho Mizerui znovu a znovu kritizoval, Liola znovu a znovu ustupoval. Začal panikařit, neboť nevěděl, jak Mizeruiovi odpovědět. Znovu a znovu sekal do rány v jeho srdci, jako kdyby měl nůž, takže nebyl schopný Mizeruiovi čelit. Dokonce si zabořil tvář do rukou, aby z této reality unikl.

Mizerui odtáhl Liolovi ruce, popadl ho za bradu a přinutil ho podívat se mu do očí. Zařval: „Dívej se na mě!”

Ta nesvázaná nenávist v Mizeruiových očí Liolovi připomněla, že člověk, co měl na rukou krev svého bratra, nemohl být nikdy šťastný. Liola mohl akorát bezmocně opakovat: „Promiň, promiň...”

„Vážně si myslíš, že Mocha bude znovu žít, když to promiň řekneš dostkrát?” zakřičel Mizerui naštvaně. „Vážně? Řekni mi to, Liolo!”

Poté, co veškerou svou silou křičel, Mizerui lapal po dechu. Hlavu měl skloněnou a viděl jenom to, že se svou rukou natahoval po Liolově útlém krku. Tak útlý krk... jako kdyby se zlomil po mírném zmáčknutí. Ne? Bezděky začal tisknout silněji a silněji. Pravdou bylo, že to nedělal vědomě, ale prostě jen dával průchod svému hněvu. Nevěděl, že toho jednoho dne bude litovat.

„Mi... zeruii...”

Liola bolestně popadl Mizeruie za ruce, ale ten stisk se zdál šokujícně pevný. Nebo možná že dokonce ani sám Liola ty ruce vlastně nechtěl odstrčit. Kdyby... zemřel před Mochovým hrobem, nebyl by to špatný konec, ne?

Liola dokonce zavřel oči, pomalu čekal na smrt a trvalou temnotu, co ji doprovázela... Ale když zavřel oči, najednou mu na mysl pomalu vytanuly tváře jeho společníků. Ochotně jej následovali na Dračí kontinent a účastnili se jednoho nefér zápasu za druhým. Každou chvíli mohli přijít o život, ale ani jeden z nich neustoupil.

'Ani já nemůžu ustoupit!'

Liola najednou otevřel oči a silou Mizeruie odstrčil stranou. Kvůli tomu odstrčení Mizerui odstoupil o několik kroků. Rozdíl ve fyzické síle válečníka a mága byl přece jenom očividný a nebylo možné, aby byl Mizerui ve fyzické síle silnější. Liola cítil, že je Mizerui mnohem silnější, jen kvůli stavu své mysli. A také kvůli Mizeruiově hněvu a jeho provinilosti, takže nechtěl vzdorovat. Nebylo to tak, že by se Liola vážně nedokázal osvobodit.

Když ho Liola odstrčil, Mizerui byl původně ještě víc rozzuřený, ale když zvedl hlavu a podíval se na Liolu, viděl, že měl tvář kvůli nedostatku vzduchu rudou. A teď donekonečna kašlal, jak se mu do plic konečně dostal vzduch. Mizerui ztuhl.

Konečně si uvědomil, co to dělal. On... se vlastně snažil Liolu uškrtit?

„Já...” Mizerui prázdně udělal krok k Liolovi, chtěl vysvětlit, že co udělal, nebylo záměrné.

Liola obezřetně o krok ustoupil a omluvně vysvětlil: „P-promiň... ještě nemůžu zemřít.”

Ne... Mizerui v panice znovu udělal pár kroků, ale nedokázal najít slova, kterými by se ospravedlnil. Nechtěl ho zabít, ne!

Jak se Mizerui přiblížil, Liola znovu o pár kroků ustoupil, až se zády dotýkal kmene kapokového stromu. Pořád si myslel, že ho chtěl Mizerui zabít, ale věděl, že nemohl zemřít. Začal prosit: „Aspoň mě nech dokončit zítřejší zápas. Po zápasu mě můžeš zabít, jak jen chceš.”

Mizerui se zarazil a trvalo dlouho, než znovu našel svůj hlas, a konečně to byl schopen vysvětlit: „Tak to není. Nechci tě zabít. J-já, jen jsem na chvilku ztratil kontrolu...”

Liola se zarazil a v srdci mu najednou povstal podivný pocit. Podezíravě se podíval na Mizeruie s myšlenkou, že byl možná znovu pod útokem. Ale podivné bylo, že akorát viděl, jak Mizerui otevíral a zavíral pusu, jako kdyby mluvil, ale on žádná slova neslyšel... Ne! Nebyla to jenom Mizeruiova slova. Obvykle kolem sebe slyšel všechen možný hluk; zvuky, ať byly sebenepatrnější, jeho uším neunikly.

Ale teď nic neslyšel. Celý svět teď pro něj byl najednou naprosto tichý. Trochu zpanikařil, přemýšlel, jestli ohluchl.

Když se rozhlédl, Liola si uvědomil, že mu celý svět přišel divný. Zdálo se, že se všude, kam se podíval, pomalu vytrácela barva a zanechávala po sobě jenom bílé a černé. Pak se ty obrazy, co viděl, začaly kroutit. Neměl ponětí, co se dělo, a přemýšlel, jestli byl stále na stejném světě.

'Kde bylo tohle místo? Co se to dělo?'

Mizerui chvíli mluvil, vysvětloval své počínání i se za něj omlouval, ale Liola ani v nejmenším nereagoval. Když mu ta situace začínala připadat trochu divná, Liolovo tělo pomalu sklouzlo po kmenu stromu, až spadl na zem vedle kořenů. Ležel na zemi s očima zavřenýma, jako kdyby omdlel.

„Liolo?”

Mizeruie to strašlivě šokovalo. Myslel si, že možná Liolu držel pod krkem příliš dlouho, a kvůli tomu teď omdlel. Když chtěl jít Liolu zkontrolovat, zpoza kapokového stromu vyšel nečekaný člověk.

„Dračí císař!”

Zpoza stromu pomalu vyšla fialová, elegantní postava, na své pohledné tváři měla nepatrný úsměv. Sklonil hlavu, aby se podíval na bezvědomého Liolu.

„Co to děláš! Nedotýkej se ho!” zařval Mizerui nahlas, jak se kolem něj zmaterializovalo několik gravitačních koulí a oba je obklíčily. Pokud by se Dračí císař pokusil o cokoli divného, okamžitě by zaútočil.

Dračí císař se podíval na Mizeruie a s úsměvem řekl: „Neboj se, zítra ráno se vzbudí a bude naprosto bez zranění.”

„Co jsi mu udělal?”

Mizeruiova zuřivost se dál stupňovala. Už věděl, že příčina Liolova omdlení nemohlo být nic jiného než Dračí císař. A Dračí císař by nikdy neudělal nic dobrého.

Mizerui pevně sevřel ruce v pěsti. Kdyby nebylo Mochova varování, aby se Dračímu císaři nikdy nestavěl na odpor, protože to nebyl protivník, kterého by mohl porazit... Už by zaútočil! Protože Dračí císař byl přece jenom člověk, co vlastně způsobil Mochovu smrt!

Dračí císař se párkrát nahlas uchechtl. „Vážně si myslíš, že to řeknu svým nepřátelům?”

„Ty!” Mizerui teď měl oči podlité krví.

„Ale nemusíš se bát.” Dračí císař mu věnoval svůj tolerantní a vřelý úsměv a zlehka řekl: „Nevezmu si ho. Nechám ho přímo tady. Můžeš si ho vzít, kam jen chceš nebo... pokud chceš, můžeš ho dokonce uškrtit.”

Mizerui při tomhle trochu zaváhal. Vážně se zrovna teď snažil Liolu uškrtit a nemohl to tvrzení vyvrátit.

Když Dračí císař u Mizeruie viděl náznak viny, úsměv se mu rozšířil. Ach! Jaké potěšení to bylo vidět své nepřátele, jak se navzájem zabíjejí!

Každopádně je nepotřeboval nijak víc ponoukat. Dračí císař tu s Mizeruiem také nechtěl bojovat, ne že by se bál, že by prohrál. Místo toho by ten boj byl naprosto zbytečný a on nerad dělal něco zbytečného.

Když měl užuž odejít, najednou obrátil hlavu a zlovolně řekl: „Ach, správně, vážně ti musím poděkovat, že jsi následníkovo srdce oslabil do tak křehkého stavu. Jinak bych do jeho myšlenek možná nepronikl.”

Mizerui se najednou zachmuřil. Když Dračí císař veselým krokem a se smíchem odešel, Mizerui nakonec před Liolou poklekl a jemně ho zvedl.

„Liolo? Liolo? Prosím, vzbuď se...” Mizerui na něj donekonečna volal, ale Liola oči nikdy neotevřel. Mizerui vypadal víc a víc panicky a dál na něj bez oddechu volal...

Liolo... Liolo...

„Proč se neprobíráš?”




Mizerui se teď bál a nevěděl, co by měl dělat. V magii mysli nevynikal a neměl ponětí, co Dračí císař vlastně Liolovi provedl. Pomyslel si, že to nemohlo být tak prosté, že Liolu poslal do bezvědomí... protože zítra byl Dračí duel a pokud Liola najednou nepřijde na Dračí magii, jeho přítomnost v bitvě by její výsledek nijak neovlivnila.

Ale Dračí magie byla výhradně jen pro Dračího císaře... nebo by se mělo spíš říct, že to byla konečná moc Srdce Dračího císaře. Srdce nemělo důvod sem přijít a naučit Liolu Dračí magii, aby Liola pak Srdce porazil, ne? Liola, co měl jen velmi málo magických znalosti, nemohl bez vedení a za tak krátkou dobu jedné noci nabýt vhled do Dračí magie.

Tak co přesně mu Dračí císař provedl?

Proč by Liolovi něco provedl těsně před zápasem, co téměř bezpochyby vyhraje?

Mizerui teď měl myšlenky v jednom zmatku a v mysli se mu znovu začaly ozývat slova Dračího císaře: 'Vážně ti musím poděkovat, že jsi následníkovo srdce oslabil do tak křehkého stavu. Jinak bych do jeho myšlenek možná nepronikl.'

Mizerui znaveně zabořil tvář do rukou. Když konečně zvedl hlavu, čelil přímo Mochově náhrobku. Kvůli své vině bylo téměř nemožné Mochovi čelit. Mocha určitě chtěl, aby se o Liolu dobře postaral, a on na něm místo toho vylíval svůj hněv.

I kdyby byl Dračí císař dost laskavý na to, aby mu nic neprovedl, Liola byl ten typ člověka, co se snadno obviňoval. Když ho teď Mizerui podnítil, určitě si znovu nebyl schopen odpustit... Ne, jen podle toho, jak Liola řekl, že mu po zápase dovolí ho jakkoli zabít, Mizerui věděl, že tenhle malý skrček si nikdy neodpustil, že Mochu zabil.

'Zatraceně! Proč jsem ho dál podněcoval!'

„Promiň... Liolo. Věděl jsem, že to nebyla tvoje chyba, ale vážně jsem to ze sebe potřeboval dostat. Jsem jako ty, oba jsme Mochovi zavázaní. Byl vřelý jako otec a tys musel cítit to samé. Co, Liolo?”

Mizerui přiložil čelo k tomu Liolově a tiše řekl: „Můj bratře, je mi to líto!”
---------------------------------------------------



~ ... ~

<Předchozí>...<Následující>